Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nora se... nudila. Ostatně, kdo by se nenudil. Jak dlouho už tu byla? Uvědomění, že nemá sebemenší tušení, zhmotnila do zoufalého vykviknutí, současně s tím, co tlamičkou hmátla po matčině struku. Ta tekutina ještě stále chutnala dobře a bylo to, jako by se při každém občerstvováním opět vracela do svého vlčectví. Ne, že by už byla kdovíjak stará, ovšem rozhodně byla na sebe pyšná, co všechno už dokázala! Tak třeba spát. Spánek měla moc ráda. Někdy byl klidný a bezesný, jindy snila o roztodivných věcech, které jí nedávaly smysl. Bylo to, jako by se v těch snech vzdalovala od matčina béžového kožíšku a sladkých struků – jako by něco takového bylo možné! A občas se taky stalo, že během dřímání s ní šili všichni čerti, což je ostatně něco, co bude Noru doprovázet v nejednu chvíli jejího života. Pokud by ovšem měla určit svoji vůbec nejoblíbenější aktivitu, bylo to právě být nalepená k matčině břichu a také žužlat věci, jež s ní koexistovaly tak nějak už od pradávna... jako třeba oslintávat svého... brášku a sestřičku? Ano, asi tak nějak to bylo.
Nora se zrovna překulila na plné bříško a zjistila, že když se zapře, nožky už nevypovídají službu okamžitě, ale dovolují jí... se zvednout. A co víc, dokonce získaly natolik speciální schopnosti, že se díky nim mohla vyloženě pohybovat. Svět najednou přece jen nebyl tak nudný a z kdysi rutinního spaní se nyní stalo rutinní skotačení. Astrid pravděpodobně měla plné tlapky práce, aby její mladší dcera nepřišla k úhoně, protože Nora... se nezalekla ničeho. Že to není úplně to nejlepší nastavení mysli, jaké může být, jí došlo až ve chvíli, kdy jí podklouzly nohy a čumáčkem se zaryla do země. Alateyským doupětem se rozhostilo hrobové ticho a hned na to Nořino řvaní. Jak něco tak malého mohlo vydávat tak hrozitánské zvuky?

Nejdříve byla tma, prázdno. Bylo zvláštní, že si na nic takového Ada nepamatovala a zároveň měla v prvních chvílích, co její drobné tělíčko vyklouzlo na svět, pocit, že něco takového kdysi, na nějakých alternativních ostrovech daleko od Mois Grisu, existovalo. Kdyby jí teď někdo řekl, že strávila dva měsíce v bříšku maminky, za prvé by tomu nevěřila a za druhé by to považovala za pořádnou podpásovku! Jak se něco takového mohlo bez jejího vědomí dít? Momentálně však maminka představovala jen rozostřené obrysy, a to v tom lepším v případě. Nebylo to totiž tak dávno, co měla očka ještě zalepená a jediné, co si uvědomovala, bylo... co vlastně? Ano, do tlamičky jí cosi teklo, a to cosi chutnalo neznámě, a přesto tak velmi lahodně. Cítila, že je správné to do tlamičky nechat téct, a pokud se náhodou stalo, že se ta velká cosiózní věc kousek odvalila, což Astrid dělala málokdy, začala cucat o to vehementněji. Někdy během těchto okamžiků si začínala uvědomovat, že není jediná, kdo se vrtí na zemi. Někdo tu byl s ní. Další zdroj té tekutiny, jíž vypila možná víc, než by měla? Zatím ji to přirozeně netrápilo. Když zkusila ožužlat i tu druhou vrtící věc, zjistila podstatný detail – svět najednou není černý! Vydala cosi jako zvuk a potom se svalila přímo na Noaha, čímž spustila řetězovou reakci, poněvadž Noah se jistě zákonitě musel posunout a vzít po hlavě Taiclaru. Malé buclaté Noře se to zdálo tak náročné, že okamžitě zase usnula.