Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla to dohoda mezi bohy. Ach, takže takto se bohové dohadují. Možná se to děje i tady. Ptal se na to, co by ještě mohlo mít podobného. „To teprve musíme zjistit a máme na to docela dost času. Vzhledem k tomu, že budeme spolu ve smečce. Možná." Mohli to zjistit postupně. Třeba se taky jako ona bál bouřky. A to měla magii vody. Dívala se na něj a přemýšlela co měl za magii předtím než měl takto bílé oči.
On by toho podivného vlka nazval jejich otcem a pak že učil Etoile. „Eh, já si nemyslím ale že jsme ze stejného světa jako on. Teda já že jsem z něj. U nás to bylo prostě jiné. Nikdo neměl křídla, nikdo neměl rohy. Maximálně věci, co šli vyrobit. Ale ten svět o kterém se zmínil zněl zajímavě. Tam se léčilo lépe. Jinak." Byla tedy jeho sestra lepší léčitelka než ona? Měla by se pak s ji setkat a porovnat si to.
Snažil se ji podpořit. „No když už tam jednu léčitelku máte. Tam kde jsem byla jich moc nebylo. Pak až v té léčitelské skupině, která putovala." Prozradila mu tedy další kousek ze své minulosti. A pak nepochopil její slova o tom bleskovém. Zavrtěla hlavou. „Ne, ne. On mne zachránil a já s ním pak za to měla bojovat. Jako oplácení laskavosti." Tedy to, že ji zachránil před jistou smrtí. Ale to se hůř vysvětlovalo.

Pokyvovala si hlavou pro sebe. Vypadal skutečně jako někdo stvořený nocí. Měsíc na jeho zadku byl jako nějaký symbol. Podpis toho, že vlastně byl oživený. "Ten váš bůh musel být nehorázně milosrdný. Většinou právě to co smrt schvátí už nikdy nenavrátí a je na nás léčitelích, abychom se to pokoušeli zvrátit. Ale občas to je nemožné. Pak je bohyně života. Většinou milosrdná, víc křehká. Tak to je aspoň v každém příběhu co jsem slyšela." Přiznala se mu a opatrně dala packu před packu, když narazila na vodu. Ovládala jí, dokázala se s ní vžít, ale že by se nebála po těch potopách se říct nedalo. "Řekla bych, že toho máme více společného. Ale pokud máš pocit, že nás tohle spojuje." Držela hlavu níž, protože slunce začínalo být v tom nepříjemném úhlu, kdy se mu dalo sotva vyhnout.
Nelhal ji úplně. Přesto to bolelo. "Haedus... Marcia... počkej... takže znáš Jayce? Motýlí křídla, vícero ocasů... jednou jsme se setkali. Naučil mne jak správně obvazovat právě ten hrudník. A taky jak obvazovat rány na hlavě. Moc toho ale nenamluvil a pak zmizel jak pára nad hrncem." Takže vlastně ho potkala a zároveň přemýšlela jestli to nebyl jen sen. Potkala vícero mentorů od té doby, co se potulovala světem. Nečekala, že by to ale mohlo být někdy tak příjemné. Zadívala se na něj. "Budu s tebou nejspíše ve smečce, pokud budu přijata... proč bych tedy zapomínala? Navíc někdo jako ty se nedá zapomenout." Mohl to brát jako poklonu či jako urážku. Vlastně byl čtvrtý. "Naxin, je od vás ze smečky, že? Ten mne za záchranu života při povodních vyzval na souboj..." V té chvíli poprvé někomu ublížila. Žaludek se jí zase zkroutil při té vzpomínce.

Poslouchala jeho příběh a vnímala ho. Zapisovala si ho do hlavy a usmívala se nad tím vším. Bylo to teda skutečně něco. Jiné než to její ubohé kňourání. Však on se narodil mrtvý! Nemusel tu ani být, kdyby se bohům nezželelo jeho osudu. „Páni, to je příběh. Nečekala jsem, že bude tak zajímavá tvá minulost. Co se týče slunce a dne... Máme to stejné. Já ho akorát nemusím z důvodu mých očí. Všiml sis jistě, že nemám černé zornice jako každý, ale světlé. Nejsem slepá, ale narodila jsem se tak. Kvůli tomu mi vadí světlo. Bolí mne z něj oči po delší době." Přiznala se mu tedy ona. Neměla ráda přímé slunce a během přímého poledne bylo velice bolestivé tam pro ní venku být.
Poslouchala ho dal a nakonec musela povytáhnout nechápavě obočí. „Počkej... Jak zní tvoje jméno? Takže jsi mi kecal?" Ptala se ho mírně smutně. Ale všichni lžou a on s takovou minulostí k tomu měl důvod. Jen ona neměla ráda lži. „Snažím se! Jsi třetí vlk, kterého jsem na ostrovech poznala a zatím jsou všichni moc milý." Znovu musela zavrtět ocasem. Musela si udržovat lepší náladu. Hodně lepší náladu než na konci setkání s Ali.

Ptal se na to, co znamená její jméno. Na chvilku se zarazila. Byl to rod. Rod, který používala ráda a slyšela další ze své rodiny se tak představovat, ale co by to mělo být? „Moje jméno... křestní znamená sever. Aspoň jeho začátek. Přeložil mi to kdysi jeden vlk. Velice milý a příjemný. Jeho jméno bylo Špaček v překladu. Takže se tímto zabýval. Co se týče ledorozenectví. Jsem ze smečky na severu. Chlad, zima, nepříznivost počasí. Všechno to, co znamenalo být ze smečky v horách. Tak proto ledorozená. Nepamatuji si snad jiné počasí než věčný sníh." Snažila se mu to vysvětlit ona. Možná se ale jako ledorozená necítila. Byla prostě jiná. Možná teplorozená. „Velký příběh? Tak teď bys pro změnu mohl vyprávět ty." Pokynula na něj. Poslouchala by ho dlouho. Ona byla vypravěčka. S vlčata by jí to v budoucnu šlo až moc dobře. „Děkuji." Poděkovala mu tichým hlasem. Necítila se jako někdo dokonalý. Ale když to říkal on.
A pak povídal i tomu lovu. Zavrtěla znovu hlavou. „Ne... Právě že viděla. Pro ní dobrosrdečnost a laskavost byla slabost. Pro ní to bylo jako nemoc, která by se měla léčit." A ona to přesto dělala. Přesto se snažila být vždy tady pro všechny. „Jo... Bude to těžký... Se toho zbavit." Zašeptala ona tichým hlasem.

<- Poušť
Nechávala ho vstřebat informace, které na něj vychrlila. Proto šla mlčky vedle něj. Pohupovala svým delším ocasem. Čas od času se podívala na nějakou bylinku, co jí zůstala pod packou. Přesto se musela zasmát jeho výslovností jednoho z jmen. „Sice jsem ledorozená, ale pochybuju, že se vlci doma zajímali o příběhy naší krajiny. Takže ne. Vlčata o tom nemohla vědět. To byl jeden moc milý vlk. Černá srst, vypadal jako nepřïstupný bručoun. Zlámal si žebra a tak jeho léčba trvala déle. Ono taková zlámaná žebra pro nás vlky jsou rozsudek smrti. Nikdo ho nechtěl léčit a já se tehdy nabídla. Bylo to neustálé stahování jeho hrudníku řasami a liánami, neustálé bylinky tlumící bolest. Ale rozmluvil se." Vzpomínala ráda na své pacienty. Předali ji snad více než celá matka za celý její život. Proto když odešla, tak se neohlížela zpět. Byl ji tehdy rok. Nejlepší rozhodnutí jejího života. Stejně hory nebyly nic pro ní.
Poslouchala jeho slova o vůdkyni a přikyvovala. Nestávalo se moc často, že velela samice bez samce. A pak to přišlo. Najednou tu byla zápletka jak z romantické komedie. Northii se to ale hůř přiznávalo. „Neumím... Zabít. Neumím ani ublížit. Proto jsem... Nevhodná. Matka často říkala defektní. Spoléhám v tomto až moc na druhé." Vydechla nakonec. Nedívala se na něj. Pohled stočený kamsi.

Zavrtěla hlavou na jeho slova. Nevěděl to, jak to taky mohl vědět. "Nemohl si to vědět..." Přesto Hádes se jevil jako někdo, kdo by dobrovolně nevyvolával konflikt. Aspoň takový z něj zatím měla pocit, ale vždy se mohla plést a nakonec to bude neuvěřitelný zmetek. "Uhm... takhle z fleku se o tom moc mluvit nedá. Navíc je tam toho hodně. Hmm.. třeba dle ní existují dva vlci. Jeden honí slunce, ten se jmenuje Sköll a ten druhý, který pronásleduje měsíc se jmenuje Hati. Také prý je okolo světa obmotaný, pod hladinou moře, obří had. Ten se jmenuje Jörmungandr: Je to docela fascinující. Navíc prý kouše vlastní ocas." Možná neměla tak přesné informace, ale to nejspíše ani vlci, kteří jí příběhy předávali. Northia toho slyšela za svůj život. Přesto se to zdálo jako až moc informací, které chrlila na nebohého černého vlka.
Následovala ho pomalejším krokem. Přeci jen se před chvilkou zcela rozsekala. "Já neumím nic jiného než léčit. Neumím bojovat, neumím stopovat kořist..." Povzdechla si tiše. Doufala tedy, že místo léčitele bude otevřené a ona nebude vyhnána s tím, že nikoho takového ve smečce nepotřebují. "Co bych pak dělala... byla bych k ničemu jako doma." To si spíše zamumlala pro sebe. Leč je pravda, že to černý mohl taky kousky slyšet.
--> Tichá zátoka

Northia mírně stáhla uši ke své hlavě. Tak jak jí její matka naučila a rozhodně to nebylo příjemné. Cítila jak se jí stahovalo hrdlo jako když byla doma. Ne, tady si mohla říkat všechno, co chtěla. Navíc když se něco podělá, tak přijde její nejlepšinkajtější kamarádka na celém světě, Alina, a nakope jim zadky! Ha! Takto to bude. "Doma jsem byla..." Ne, skoro ho neznala. Proto polknula poznámku o svém domovu. "Není zrovna mi tento pocit trapnosti cizí." Proč se s Alinou uměla otevřít více? Možná protože ji pomohla. Jemu... ještě nepomohla. To byl asi jediný velký rozdíl.
Znal původ svého jména. "Ono řecký Olympus je docela profláknuté náboženství. Bylo tam spousta bohů. Každý sloužil k něčemu jinému a leckdy se jejich role překrývali. Ono když se dají dohromady mnohé příběhy, tak z toho vzejde to, že vlastně nejhlavnější bůh, bratr právě Háda, měl snad padesát dva potomků a to ne všechny se svou manželkou, která byla zároveň jeho sestra. Ale tohle náboženství se mi moc nelíbí... mám ráda Norskou mytologii." Uvědomovala si že vlastně moc povídala a proto jen sklapla tlamu. Mírně trapně se na něj podívala a pokynula na jeho další slova raději hlavou. Byla to moc pěkná smečka. "Chtěla bych tam dělat léčitelku. Takže tam jdu již s jasnou vizí... máte tam vůbec nějaké léčitele?" Zeptala se ho a mírně naklonila hlavu na stranu. Uvědomovala si jak moc toho namluvila, proto na jeho poslední otázku jen přikývnula hlavou.

Bylo to poznat. V ten moment Northia nevěděla, jestli být rudá až na zadku a nebo se tomu zasmát. Připadala si nadmíru trapně, že se jí to zrovna přihodilo. "Jo... teď si připadám trapně." Přiznala se mu ona smutným hlasem. Safra, tohle bude ještě trapné. Navíc ten vlk připomínal noc. A tu měla Northia ráda.
Říkali mu Hádes. Povytáhla obočí a překvapeně se na něj podívala. Tohle bylo jeho jméno? "Hades byl v jedné mytologii bůh podsvětí a tam je vždy noc... je to docela tématické jméno." Přiznala mu svou myšlenku. Zasloužil si něco takového slyšet. "Pokud ale o svém původu jména víte, tak se omlouvám. Jen mi to přišlo zajímavé. Na svých cestách po útěku z domova jsem léčila spoustu vlků a ti vyprávěli příběhy. Navíc vím, že se Hádes je v jiné mytologii Pluto... docela najdeš spoustu vlků, co věří v... různá náboženství." Northia se díky nim naučila neodsuzovat a poslouchat. Leč ona nedávala rady jako Etoile. Ona spíše poslouchala. "Nejsem... vlčice do pouště. Navíc mi zaujala taková ta smečka v tom Zlatém lese." Povídala skutečně hodně. Uvědomila si to a znovu pocítila teplo ve tvářích. "Kdybych až moc mluvila, tak klidně řekni... mám to ve zvyku." Přiznala se mu přiškrceným hlasem. Rozhodně to nebylo příjemné slyšet své "vady" na plné ústa.

Její trapas viděl ještě někdo další. Chvilku si myslela, že bude rudá až na prdeli. "Jo... jen... nejsem zrovna vlčice z pouště. Takže když sem poprvé šla po těch dunách, tak mi to vykolejilo a smekla se mi packa. Smála jsem se tomu, kolik toho drobného... písku se dokáže dostat jednomu do srsti." Odpověděla mu prvně na otázku, jestli to bylo dobrý. "Taky vás zdravím, jsem Northia Iceborn. Tulačka stále." Představila se ona a slabě se pousmála. Zavrtěla ocasem. Byla přátelská jako vždy. Neměla být ani jiná. Ovšem na rozdíl od Etoile si ona uměla nechat říct. Podívala se znovu na cizince a pak na ty další stopy, které za sebou zanechala. Cítila z něj navíc ten podivný les. Typický pach pro zlatou smečku, jak se zdálo. Zamýšlela se nad tím. Stále netušila jestli se ho na to přímočaře zeptat či nikoliv.

<- Duny
Northia se na poslední chvilku, když scházela z dun skutálela. Kutálela se dostatečně dlouho, aby se jí do srsti dostal nějaký ten písek. Smutně zaskučela. Všechno jí kvůli písku svědělo a ona netušila co si o tom myslet. Sbírala se navíc na packy dost dlouho kvůli tomu, že se jí navíc zabořily vždy hluboko do písku. Sakra, jak tohle začínala nemít ráda. Asi to bude pro ní nejlepší někde mimo hory a mimo poušť. Zaskřípala zuby, když se jí znovu podlomila noha. Safra práce, proč se to celé muselo odehrávat na poušti? Nemohla upadnout někde jinde? Přesto se zvedla. Konečně se zvedla na packy a oklepala se. Lítal z ní písek a ona se musela tomu všemu zasmát. Jo. Nejspíše se to celé mohlo odehrávat jinde, ale to by neměla takovou srandu.

<-- Most (Přes Temný les)
Tohle místo u nich doma nebylo. Jak podivně se jí do toho bořily packy. Jako kdyby kráčela ve sněhu, ale tento sníh se zasekával v její srsti. A navíc byl tak teplý! Že by si o něj i polštářky popálila! A taky že to bolelo, když šlápla na místa, která byla až moc zahřátá. Safra, co by si o tom mohla myslet. Ale tohle celé bylo podivné. Naučila se tu tolik nových věcí. Něco takového nebylo vůbec příjemného na pochopení. Navíc očekávat od sebe hodně. Sklopila mírně hlavu. Nemohla. Nemohla nic. Podívala se na nebe. Muselo to být tak komplikované? Proč to celé nemohlo být jednoduché? Procházka růžovým sadem? Ne, takový život rozhodně nebyl. Svezla se mírně po jedné z dun. Aby se dostala hlouběji do tohoto nového světa.
--> Poušť

<-- Tajné ostrovy (Přes Les u Mostu)
Bez Aliny to najednou bylo tak smutné. Necítila její teplo. Necítila její vůni. No byla to skutečně dobrá kamarádka a tak to nejspíše hlavně zůstalo. Nevěděla jestli by dokázala milovat někoho stejného pohlaví. Jaké by to vlastně bylo? Dokázala by milovat někoho stejného pohlaví bez okolků? Safra. Ne, nejspíše ne. Alina byla fakt dokonalá osoba, její druhá půlka a někdo komu by brečela do srsti po špatném rozchodu, ale... láska? Ne. Nejspíše ne. Nemohla by ji milovat, i když by se snažila. Milovat vlčice bylo špatné. Tak to vždy měla její matka. Milovat vlčice se skutečně nesmělo! Musel se šířit dál genetický materiál a to s vlčičí nešlo! Kdo by na to co řekl, kdyby s ní skončila? Zasténala bolestivě. Ne. Tohle bylo až moc. Nemohla na to víc myslet. Akorát by jí bolelo srdce.
-> Duny (Přes Temný les)

Jistě si musela všimnout změny v její náladě. Northia mírně stáhla uši k hlavě a podívala se spíše kamsi dál od nich. Ne, nemohla si nechávat takto dávat popel na hlavu chválou, kterou jí kamarádka dávala a nepatřila jí. Zavrtěla hlavou. "To byla jen.. náhoda. Že jsem ti tolik pomohla." Odpověděla jí trhaně Northia. Dále poslouchala chválu na svou osobu, kterou nedokázala přijmout. Kterou nedokázala uchopit. Cítila se z toho zoufale. A možná po takové době si zasloužila chvilku klid.
Stála vedle ní a voda omývala packy tak, jak to nejlépe uměla. "Jenže když to neřekneš... tak ti nebudu moci pomoc! A jak to pak..." Hlas se jí zlomil. Nejspíše neměla jak pomoci. Nejspíše o to kamarádka nestála. Cítila se naprosto příšerně a spíše se stáhla ve své mysli do sebe. "Myslím, že bychom... se měli rozdělit na chvilku. Pak se určitě uvidíme! Ráda tě uvidím... ale potřebuju... asi to promyslet všechno. Ohledně matky a tak... mám tě ráda a ahoj." Dostala ze sebe v rychlém sletu Northia a div se nerozběhla pryč. Šla rychle. Ocas stažený mezi nohama.
--> Most (Přes Les u mostu)

Vnímala výraz Aliny. Copak bylo špatného na horské koze? Jasně, to že mohla do někoho zdrcnout a tím ho vlastně poslat na smrt dlouhým letem. To už zažila. Znala to moc dobře. Něco takového jí čas od času probralo jako noční můra. To jak slyšela a vnímala, jak členi padají do jisté smrti a ona jim... nemůže pomoc. Zavrtěla hlavou, aby se probrala zrovna když mluvila. "Nemám kožich do hor, nikdy jsem neměla... proto jsem největším zklamáním své matky. Narodila jsem se bez podsady tolik nutné k přežití v chladném prostředí našich hor. Často mi to bylo prskáno do obličeje, když mi vyčítala, jak moc k ničemu jsem." Přiznání štípalo na jazyku snad více než cokoliv. Více než pálivé papričky, které tehdy okusila, aby si vybudovala odolnost vůči kapsaicinu a nikdo jí tím tedy nemohl otrávit. Nebo když tehdy prožívala ty příšerné zimnice, jen aby se dokázala poprat s tím, kdyby se jí matka snažila otrávit dalšími jedy. Pomaličku budovala svou odolnost.
Cítila jak se jí při vzpomínkách stahovalo hrdlo. Jak cítila narůstající tepovou frekvenci. Musela zarýt drápy do země. Jsi daleko od nich, nemají nad tebou kontrolu. Tak proč se přesto klepeš jako ratlík? Milostí nejdál zajdeš. Nejsi vrah jako oni. Jsi zlatíčko, usměvavé sluníčko. Jsi někdo, kdo nemá mít špatnou náladu, že Northio? Tak proč se tak tváříš? Projelo jí hlavou a ona se konečně trhaně nadechla. Došlo jí, že její plíce žalostně potřebují vzduch. "Jo. Děkuji ti moc, jsi moc hodná a úžasná kamarádka." Usmála se na ní Northia a zavrtěla lehce ocasem. Snažila se působit jako kdyby se nic nedělo. Jako kdyby momentálně ve své hlavě neprožívala snad to nejhorší co kdy mohla. Jak sakra se vlci tváří, jako kdyby se nic nedělo? Proč to neuměla?
Vnímala jak se Aliny postoj k celé věci změnil a ona se musela nad tím lehce pousmát. Jo, jako kdyby je někdo vyměnil. Jo, tohle byla ironie. Northia co se předtím jen usmívala se teď momentálně tvářila vážně jako kdyby snad něco trápilo její srdce jako balvan. Přesto se nakonec uchechtla. Bylo divné se trápit minulostí, když ta se zdála tak moc... daleko. Všimla si náhlé změny ve veselosti své kamarádky. Udělala k ní kroky a postavila se vedle ní. Slaná voda štípala do jejích pacek poškrábaných od povrchu na který nebyla zvyklá. "Alino... víš že mi můžeš říct cokoliv, že?" Zeptala se jí a otřela se o ní jemně. Čekala na to, co jí kamarádka ohledně svého trápení řekne.

Podívala se na Alinu a pokynula slabě hlavou. Takže rybí maso bylo výživné. Její rodiče jí krmili rybou. Northia se tomu nestačila divit. "U nás doma v horách byly tak maximálně kozorohové. A další takové maso. Ale žádné ryby..." Ty skutečně asi jen tak někdo nesehnal v té výšce. Navíc pokud se to celé mohlo vyřešit nějak rozumně. Mluvila o odstranění kostí. Northia se na ní nechápavě podívala. "Popravdě já bych netušila o tom, jaké kosti odstranit a jaké zase ne. Takže asi ryby skutečně nejsou něco pro mě, ale pokud mi ukážeš jak se to dělá, tak velice ráda ochutnám." Odpověděla jí s mírným úsměvem Northia. Co by se celé mohlo pokazit? Nic. Trávila jen nějaký kvalitní čas se svou nejlepší kamarádkou na celém širém světě. No nemohlo to být už lepší.