Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Teplým jazykem si začala olizovat srst, aby se v ní netvořily žádné další krystalky ledu. Nechtěla působit jako obří sněhová koule. Nenáviděla že se jí všechno zachytávalo v srsti. Ale na rozdíl od rodiny to skutečně měla velice řídké tu srst. Skoro jako kdyby to ještě více podrývalo ten rozdíl mezi ní a rodinou.
Kroky. V dálce slyšela kroky, které se nebezpečně přibližovali. Překvapeně se podívala na vlka, který se k ní rozběhl. Vyjekla a začala couvat zase směrem do vody. "Já vám nic neudělala! Proč mi chcete ublížit?" Zeptala se ho zoufalým hlasem jako kdyby ji vlk mohl něco říct. Přesto že se podkopl a spadl na zem. Sledovala to jako kdyby to byla nějaká telenovela. Nechápala to. Překvapeně od něj ustoupila ještě více. Uši měla stažené k hlavě. Nechtěla to podceňovat. Chtěla mu pomoci, ale zároveň musela dbát na svůj život. Nechtěla tu zemřít jen tak. Chtěla dál žít a pomáhat vlkům zde. Ale to když ji popraví nějaký jouda, tak taky nebude dobrý. Nechtěla to.
V moment, co se zdálo, že je to zažehnané, tak k ní přešla. Podívala se na rány a povzdechla si. "Pojď do vody. Musíme vymýt ten štěrk." Rozhodla Nor.

<- Zubří pláň
Ach, konečně došla znavená až na místo, které plánovala navštívit už od chvilky, co procházela tesáky směrem dolů. Oddechla si a podívala se na jezero. Bylo to uklidňující. Cítila jak se jí bahno nepříjemně dostává i jinam než na packy a bříško, což se jí vůbec nelíbilo. Proto se přesunula k jezeru a namočila do něj prvně jen jednu packu. Ledové jako srdce její matky. Přesto se nakonec rozhodla vlézt do vody. Neplánovala být nadále od bahna z bažiny a chvilku tu velice chladnou vodu přežije. Zatajil se jí dech zatímco tam lezla. Přesto musela. Musela to udělat jen aby byla čistá. Sledovala jak okolo ní hnědne voda. Ale dostávala to ze sebe. Oddechovala si a čistila se v té vodě. Nebylo to příjemné jako kdyby byla teplejší, ale dalo se to na chvilku zvládnout.
Následně se jala vylézt ven a oklepala se, aby se jí na srsti neformovali krystalky ledu. Nepotřebovala být ještě nemocná. To by si skutečně nepřála.

<--- Mangrovy
A tak tu zase byla. Podívala se zlatavý les v dálce. Zavrtěla ocasem, který měl konečně všechny znaky, tak jak to mělo být. A spokojeně si odfrkla. Byla za to ráda. Že se to všechno dokázalo takto udělat. A že ještě potkala tak milého a přátelského vlka, který sice nemluvil, ale to ji bylo jedno! Ona měla ráda každého, kdo se k ní choval lépe než matka. Tak malé měla velice nízko nasazenou laťku. Měla snad mommy issues? Nejspíše. Ale kdo by je zde na ostrovech neměl? Hodně vlků je mělo a ona teda nemohla být unikátní. Štvalo jí to zasychání bahna na její srsti. Tahle skutečně dáma nevypadá a jí to mrzelo. Úplně slyšela, jak ji to její rodina klade na duši. A to ji ještě více znervózňovalo. Ale ani jeden tu nebyl... ani jeden tu nebyl... tím se musela uklidňovat. Aby mohla pokračovat dál.
-> Vlčí jezero (Přes Sněžné tesáky)

<-- Bažiny
A tak se Northia ocitla zde, zde kde to všechno bylo najednou mnohem více pěkné. Několikrát si však rozbila tlamu až ji z čeníšku teklo trochu té rudé krve. Než se konečně dostala k vlkovi, který tu měl svůj vozík. Překvapeně se podívala na něj a překvapeně se podívala i na věci, které prodával. "Dobrý den, pane vlku, ztratila jsem barvy na svém ocase, byl byste schopen mi je tam dát?" Zeptala se ho a věnovala mu ten nevinný modrý kukuč. Kdyby měla i dlouhé řasy, tak by jimi zamrkala, aby tomu dodala více prosebného rázu.
S tím ji vlk posunul lahvičku. "Mám to vypít?" Zeptala se ho překvapeně ona a s tím když pokynul hlavou, tak to opatrně uchopila do tlamy a obrátila to do svého hrdla. Hned co tak udělala pocítila podivné šimrání a pak. Hle. Její ocas měl zase ty správné barvy. Oklepala se a dala mu ty zlatavé a třpytivé mince. "Děkuji! Děkuji! Děkuji! Tady máte tu měnu." S tím mu je věnovala. A ještě mu věnovala olíznutí na čumáček.
S tím už se zase vracela pryč. Tam odkud přišla. Potřebovala se víc napít a očistit se od bahna.
-> Zubří pláň

1x dodání barevných znaků na ocase -> 30 kšm
Zůstatek:
15|| 5|| 0

Schváleno

<-- Zubří Pláň (Přes Baštu)

A tak se Northia dostávala přes Baštu dál. Jen co se na Baštu však dostala, tak se rozhodla si dát rychlou přestávku. Dát si nějaké ty plody, které uzrávali jen v tomto období. Ostružiny, druhá sklizeň jahod. To všechno bylo lahodné a pro ni dostačující. "Děkuji vám, bohové, za tyto dary. Poděkovala tichým hlasem a zavrtěla ocasem. Byla za to ráda. Užívala si to. Jak sladce to chutnalo na jejím jazyku. S tím si ještě našla ten proud, který vedl směrem k bažinám, o kterých ona netušila. Zatím to vypadalo jako nevinná procházka.
To všechno se změnilo, když její tlapa poprvé vkročila do bažin. "Ugh, to je hnusný... nelíbí se mi to..." Podotkla ona a cítila jak se jí bláto ještě rozmazává pod tlapkou. Proto raději zvolila další postup.
-> Mangrovy

<-- Červená louka (Přes Sněžné tesáky)
Sakra, na těch horách, kde se objevila poté co prošla portálem byla zima jako prase. Nebylo to tam příjemné a navíc ji packy neustále podkluzovali na kluzkém povrchu hor. Jak to nenáviděla. Připomínalo jí to ironii jejího jména a to, jak vůbec ke své rodině nezapadala. Poprvé si vlastně uvědomila, že nemá svou hůl a čelenku. A dokonce i náramek na pacce chyběl. Podívala se zběsile všude okolo. Nebylo to tu. Sakra, jak na to byla zvyklá si nevšimla, že ji to chybí. Její vysloužené věci na které slíbila, že si dá pozor. "Ach, bohové přírody samotné, zachraňte moji duši před veškerými útrapami. Nechť mě příroda provází." S tím se vydala po krátké modlitbě zase dál. Potřebovala to tu všechno prozkoumat. Objevit všechno ukryté a nebo neukryté. Navíc jí chyběly i nějaké barvy na ocásku, co ji přišlo neférové.
--> Bažiny (Přes Baštu)

<--- Rokle (Přes nejvyšší horu)
A tak překonala toho spícího obra, kterého jí bylo tak líto. Na jeho povrchu našlapovala opatrně, jen aby mu neublížila. Věděla, že ji hodně vlků mohlo nazývat dětinskou jen díky tomuto, ale... ne. To sem teď nepatřilo. Asi nejspíše si kvůli tomu nenajde nějakou lásku svého života, ale bude aspoň na těchto ostrovech respektovatelná. Doufala v to. Chtěla nový domov, kde by ji většina měla ráda. Ne, kde by se cítila cizincem jako u nich doma. Stáhla uši k hlavě a podívala se na nebe. Již po několikáté během dneška. "Najde se někdo, kdo by mě byl schopný mít rád? Dle matky jsem neschopná, neumím bojovat spíše jako se bránit a léčit jiné, ale..." Podívala se na vlastní packy. Cítila jak ji bolí sluneční světlo do očí. Musela dál. Nemohla se tu zaseknout.
-> Zubří pláň (přes Sněžné tesáky)

<--- Němé údolí
A tak se Northia pohybovala tímto nepoznaným územím a nestačila se některým věcem divit. Překvapeně obdivovala věci, které jí připadaly nové. Jako třeba vysoká hora, jenž se před ní tyčila přímo za roklí ke které došla. Překvapeně a užasle se dívala na tu majestátnost. Byla nádherná! Jako nějaký spící obr, co tu čekal na další příchod své rasy. Jiné hory tu v okolí neviděla, ne s tak velkými horami. Byl tu chudák sám! Bylo jí ho líto, chudáčka malého. Nejraději by ho objala a pomazlila, aby se tak necítil.
Podívala se na nebe, které se zdálo podzimní. Jak ho měla Northia ráda a vlastně vůbec neměla. Její srst nebyla taková jako u zbytku rodiny a spíše byla mnohem řidší. Proto se klepala jen co zavál silnější vítr. Už slyšela svou matku, jak by jí označovala za zbytečný kus, co nepřežije ani pořádné počasí, ale ona za to nemohla! Zavrtěla hlavou. Bylo načase jít dál.
-> Červená louka (Přes nejvyšší horu)

Mladá vlčka se s ní rozloučila a ona pokynula hlavou. "Jistě, ráda se s tebou zase někdy uvidím, Joseline. Vyřiď matce mé pozdravy!" Zvolala za ní ještě Northia. S tím už si povzdechla a zacukala uchem. Překvapeně se za ní dívala. Takže i zde budou smečky jako u nich doma. Jen se modlila, aby nepotkala nikoho ze své rodiny, to by byl ještě malér.
Poté co se rozloučila s vlčicí si lehnula na zem a stočila se do klubička. Přikryla se svým ocasem a odfrkla si spokojeně. Užívala si to. To jak se konečně po té cestě sem mohla prospat. Nebylo to zase tak příjemné nechat se sem vyplavit.
Trvalo to pár hodin. Než se probrala do plného vědomí plná energie a schopna pokračovat dál ve zkoumání těchto ostrovů. Těšila se na to! Svým ocasem vrtěla ze strany na stranu jak kráčela dál.
-> Rokle (přes Ostříží zrak)

Bylo to jako kdyby do ní někdo drkl a ona se tedy propadala do chladného jezera. Takový šok to potvrzení neslo. Nebyla doma. Nebyla doma a bůh ví kde byla! To snad ne! Proč se jí to dělo? Musela někoho naštvat? Udělala to snad matka za to, že byla po jejím otci takový snílek? Udělal to snad otec, aby ji dostal od rodiny? "Nejsem doma... oh ne, co moje rodina? Co si počnou? Však já už nikdy neuvidím svého otce..." Vydechla bolestivým hlasem. Vlčice se zdála, že jí to je líto. Že lituje toho, že skutečně zahodila tímto připlutím sem svůj minulý život. Hrábla po svém boku, aby našla svou hůl, ale ta také byla pryč. Byla oloupena mořem. "Ach, Séline, to si snad ze mě děláš srandu..." Zašeptala nakonec tiše a stáhla uši k hlavě. Přesto to trvalo jen chvilku. Než vlčice znovu promluvila a ona slabě zavrtěla ocasem. "Chápu, znám to také moc dobře. S tátou jsme cestovali dosti. Ale teď tomu nejspíše bude konec..." Milovala když spolu s ním sdílela poznámky ze svých cest, ale to teď bylo všechno pryč. "Váš otec musí být milý vlk... jako ten můj." Posteskla si. Ale ona už více jeho milost nezažije, když byla zde.

Northia se na ní podívala a stáhla uši k hlavě. Dívala se na tu vlčici jako kdyby netušila, co se jí snaží říct. "No, nejspíše ano. Podařilo se vám usnout a..." Vydechla, zarazila se jelikož sama byla tím ještě otřesená. Ona nebyla někdo, kdo by jen tak ubližoval na potkání, ona se snažila být přítel všech a všeho. Ať už se jednalo o přírodu tak i po všechny živočichy. Podívala se tedy na vlčku a sklopila oči. Najednou se i ta tráva zdála jako kdyby dokázala pohltit její pocity trapnosti. Když znovu vlčice promluvila. tak svůj zrak upřela na ní. To dostatečně indikovalo, že slepá nebyla. I její chování nevypadalo jako u slepého jedince. Spíše to více a více ukazovalo na to, jak speciální byla. "Z jezera? Nerada tě zklamu, ale ne. Přišla jsem od moře. Z jezera jsem se jen potřebovala napít, jelikož jsem měla ústa plná soli. Nevím ani jak vám popsat svou domovinu. Ale tohle se jí vůbec nepodobá. Musela jsem spadnout do moře a to mě pak vyplavilo kousek odsud..." Northia neměla problém s tím si nacházet kamarády s tím jak výřečná byla. Omluvně po vlčce střelila ještě pohledem. Nejspíše jí to tím celé pokazila. Tu její roztomilou teorii o tom, že to vlastně byl portál. "Ale... když na něj tak koukám, tak by to i možná portál mohl být! Je dokonale klidné... takové tiché a překrásné... skutečně jako hladina portálu." Snažila se dále krmit vlčice představivost stejně jako tím krmila tu svou.

<--- Odněkud
A tak se přemístění sem nevyhnulo ani této vlčí slečně. Ta se momentálně sbírala ze země poté, co nabrala vědomí. Hlava jí třeštila a slaná voda slepovala její srst. Moře jí vyplavilo ale u zdroje sladké vody. Aspoň to cítila ve vzduchu. Nadšeně se vydala směrem k tomu co vnímala svým čumáčkem. Tlapa za tlapou. Dokonce i lehce kulhala jak moc to bolelo. Čas od času i zasyčela, když se jí sůl dostala do rány. Nebylo to nic příjemného. Měla chuť z frustrace plakat. Jenže kdo by jí tak mohl zde pomohl?
Dostala se k tomu jezeru a ocas se jí hloupl ze strany na stranu. "Ach božíčku, díky moc! Konečně se dostáváme k něčemu! Nemyslela sem si, že se toho dožiju!" Oslavně se vrhla do vody a začínala ze sebe smývat veškerou krev a sůl. Dokonce vodu i nadšeně lemtala. Než si uvědomila, že byla moc hlasitá, protože cítila někoho ve své blízkosti. Stáhla uši k hlavě. Mohl by ji ten, koho cítila nějak ublížit? Netušila, ale doufala že ne.
Dostala se ven. Rozhlédla se a udělala pár kroků div nezakopla o hnědou srst, kterou lehce ozařoval svit měsíce. "O-omlouvám se! Jsem tu nová a netušila jsem, že by tu někdo mohl být! Nechtěla jsem o vás zakopnout! Bylo to ode mě moc neslušné a moc se vám omlouvám!" Dostala ze sebe skoro na jeden zátah, že to znělo jako směsice slov. Přesto sklonila hlavu a omluvně stáhla uši k hlavě.