Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vesper, Shine, Zinek, stromek a tvorové

Bylo jasné, že ani jeden z kluků nevěděl, jak taková červená barva vlastně vypadá. Tedy určitě ji už viděli, ale neznali spojitost s označením za červenou. Oba však byli přesvědčeni o tom, že červená znamená nebezpečí, protože přesně to bylo to, poslední, co jim matka řekla. Matka, která byla doposud jejich jedním ze dvou pevných bodů a oni ji plně důvěřovali. Starala se o ně, pečovala a byla jim neustále nablízku. Tedy do chvíle, než je ta bublina přenesla. A teď? Stáli tu. Stáli nebo seděli, tak či tak, byli opuštění a poblíž byla cizí vlčice, kterou neznali a v uších jim zněl hlas jejich matky, že se musí mít na pozoru před ostatními vlky. Alespoň Oberonovi ta slova v hlavince zněla.
Jeho bráška se bál, on sám se bál. A sestřička? Kdo ví, oněměla z té situace? A kdo by se jí mohl divit, kdyby ano? Oberon se každopádně snažil soustředit na situaci kolem. Bylo tu tolik cizích vlků. Tak moc, že to bylo pro něj zásadní. Nechtěl podávat neznámé vlčici informace. Nesoudil ji, ale cloumal s ním strach zasetý, pro něj, ještě nedávno. Byla cizí, neznámá, a nebyla sama. Tu však pocítil jakousi vlnu klidu? Jak se to mohlo stát? Cítil se nyní o něco méně vystrašený? Nedokázal si vysvětlit proč a jak tyhle pocity cítí. Každopádně přikývl bráškovi: "Ano, musíme." Bylo to divné, bylo to v rozporu s tím, co mu znělo v hlavě. Bylo to v rozporu s tím, co jim řekla matka. A přes to, nemohl nechat brášku, aby se od něj vzdálil sám. To nechtěl dopustit a tak okamžitě následoval svého sourozence. Byl přeci jenom teď tím pevným bodem právě Vesper. Oberon se brášky držel.
Skoro ani nestačil sledovat, co vše se odehrávalo. Ale opravdu se snažil. Držel se u svého sourozence, který na něj reagoval. Snažil se být mu podporou, protože tu sám potřeboval a tušil, že jeho bráška na tom bude podobně. Nemohl zaznamenat všechno, co se šuslo, ale to, co ho zaujalo opravdu, byla rostlinka. Příroda, to bylo něco, co dokázalo Oberona pohltit. A když se začal soustředit na malý strom, velký svět kolem něj se zmenšil a on se cítil o něco komfortněji. Nebo na jeho pocity měla vliv magie Shine? Kdo ví. Strom se zdál být velký jako velcí vlci. A byl to strom? Kolik jich Oberon vlastně viděl? Možná ani to neuměl určit ještě správně. Záleželo na tom? Ta rostlina si ukradla Oberonovu pozornost a on udělal nesmělý krůček přímo k ní, aby si ji mohl prohlédnout. Byl připravený i na to, že by se třeba pohnula. Co když to nebyla rostlina, ale živočich? Přesto, že byl v životě ještě nezkušený a neznalý, připadalo mu to jako rostlina. Nedůvěřivě k ní natáhl nos, aby nasál její vůni. Tak je to maminka přeci učila, ne? Musejí nasát pachy do nosu, aby si utvořili obrázek. Ale jaký měl být ten Oberonův? Před sebou měl rostlinu, která mu připomínala, vlastně mu toho nepřipomínala moc. Snad, že měla chlupy? "Je to, chlupaté..." Vypustil z tlamy. Pro někoho konkrétního? Ani ne, ale kdyby kdokoli zareagoval, nezlobil by se.
Neuniklo mu, že někdo se snažil jíst plody oné rostliny. Jak asi chutnají? Dají se jíst? Co všechno se dá jíst? Dají se žvýkat ty chlupy? Co sjou zač? Tolik otázek se honilo Oberonovi hlavou, ohledně rostlinky. Nakonec se zeptal nahlas: "Jak to chutná?" Zajímalo ho to, ale sám to zatím nezkoušel ochutnat. Na to zde bylo až příliš mnoho vjemů. Otočil se na brášku, aby zkontroloval, že je v pořádku. Ta vlčice se bavila s tím vlkem, který neustále něco vyhlížel. Co se snaží zahlédnout? Čeká na někoho? Co když ztratil také maminku a tatínka? Možná by se ho měl optat, zda nepotřebuje pomoc. Napadlo Oberona. Jenomže tenhle nápad zůstal jenom v jeho mysli, protože v tu chvíli ho vyrušil příchod dalšího vlka, který ještě navíc se dostal až příliš blízko jejich novopečeného bodu ochrany. Alespoň tohle jim vlčice slibovala, a teď tu byl vlk, co se vetřel až do těsné blízkosti vlčice.
Inu, jakmile si jeho přítomnosti povšiml, ihned se přesunul opět ke svému bráškovi. Šedý vlk s černou tlapou ale odkráčel nejdříve k hnědé vlčici a jak mu ta tlama jela, Oberonovi jen očka těkala z jednoho vlka na druhého. Sice netušil, co bylo pravým obsahem slov šedého vlka, ale zaujalo ho to: Hvězdy na nebesích, ten má ale vyřídilku. Zajímavé, že někteří vlci dokáží takhle klapat čelistmi. Co asi znamenají jeho slova? Obrátil se na brášku, snad v naději, že zjistí, o co jde, ale jak mohl čekat, nejspíš byl v tomhle Vesper stejně překvapený jako Oberon.
A pak se šedý přimotal zase zpátky, stejně rychle jako odkráčel a už tu klapačku pouštěl znovu, tentokráte ale na jejich černou vysokou ochránkyni. Oberon stříhal oušky ve snaze rozluštit, co vlastně šedý vlk říká a jestli je to známka možného nebezpečí nebo se jedná jen o, pro Oberona ještě nepoznaný, klasický projev ostatních vlků.
Katastrof? Někdo umřel? Oberon se zmateně rozhlédl, ale neviděl nikoho a nic, kdo by umřel. Alespoň si to představoval podobně, jako králíky, které jima dala matka nebo ty, co jim poskytl jejich únosce. Vlastně ti byli jediní mrtví tady v okolí, ne? Bezpečně ukrytí se sestrou v úkrytu.
Nakonec šedý vlk tlamu zavřel a jakmile se začalo něco dít, Oberon přenesl pozornost na to něco. I když než to přišlo a ukázalo se to v celé své kráse, tak měl ještě možnost zaznamenat ptáčka, který se usadil šedému za krkem. Zamrkal. Tak o tomhle bych taky chtěl vědět víc. Jak to, že se ten tvor nebojí? Je možné přátelství mezi vlkem a opeřencem? Přiliš toho ještě neznal, ale tohle mu přišlo zajímavé.
A pak to přišlo. Oberon zaslechl zvuk, který vydal vlk, se kterým se předtím snažila mluvit jejich vlčice. Oberon střelil pohledem směrem, kterým se vlk díval. Někdo k nim přicházel. Někdo nebo něco. Oberon netušil, co vlastně to před sebou vidí. Netušil, že vidí něco, co by mohlo být považováno za vzácné, pro něj bylo každé stvoření, které uviděl, tím co si zasloužilo jeho pozornost. Byť by to byla i jen žába, brouček, nebo podivná rostlina, jako právě ta, co zkoumal před malou chvilkou. Všechno, co se kolem něj dělo, bylo pro něj tak živé a plné. Vše stálo za zkoumání. Věnoval další pohled bráškovi, v očích jasnou otázku, jestli to také vidí a co si o tom myslí? Ovšem neodvážil se promluvit nahlas. Jeho malá očka sledovala každý pohyb. Jak ostatní zareagují? Co udělají? Co jsou tito tvorové zač a proč se tady objevili?

// Chlupatec lesní (over 1000)

Od svého brášky se odpovědi nedočkal, avšak v této situaci, v níž se všechna tři vlčata nacházela, to bylo pochopitelné. Vlastně to ani nečekal i když by to bylo jistě uklidňující nebo naopak ne. Kdo ví? I on sám, byl přeci zmatený s tím, co se jim to přihodilo. Musela to být magie, určitě ano, ta o níž už slyšel od otce i matky, ovšem, že bude mít takovou moc, bylo pro tohohle chlapce přeci jenom překvapivější, než si vůbec kdy mohl myslet.
Sestra byla zamlklejší než by od ní čekal, ale dělo se toho na tak malého klučinu tolik, že mu to vše připadalo, jako hromada věcí a událostí. Byli odneseni do pelíšku, kde jim bylo tepleji než-li venku, to jistě ano. Dokonce dostali maso, leč v tuto chvíli asi jen stěží budou vystrašená vlčata jíst. Bylo to však milé gesto. Jen Oberonkovi pořád nešlo do hlavy, proč byli odtrženi od maminky a tatínka.
Přitiskl se k bráškovi. Očka mu těkala z místa na místo, každý zvuk, byť by ho znal, mu náhle připadal tak hlasitý a možná i děsivý? A pak se objevila vlčice. Byla to vlčice, což poznal podle toho jak vypadala, jak voněla. Možná připomínala mámu takovou zvláštní esencí, kterou nedokázal v tuto chvíli dobře popsat, ale vnímal to jako vnímal sestru. Sestra voněla trochu jinak než bráška, i když všichni měli na sobě smíšený pach celé rodiny.
Naklonil se k bráškovi a zašeptal k němu: "Myslíš, že má červené oči?" To byla debata, kterou vedli, než byli utnuti bublinou. Měli by se jí bát?
Postavil se vedle brášky a sklopil ouška, sledujíc vlčici. "Je nebezpečná?" Tázal se ho tichounce. Ouška mu kmitala, jak jeho bráška vrčel. A on? Měl také vrčet?

← Malé hory(Přenos za pomoci Iris)

Jeho bráška měl docela výbornou připomínku a tak když se zeptal, Vesper, maminky na to, jak vlastně oranžová barva vypadá, Oberon se na ně zadíval, snad aby mu neunikla odpověď a ani detaily kolem ní. Máme... - oranžové oči? Nemáme? Jakou barvu mají oči mé? Byla to záhada. Nevzpomínal si, že by tuto informaci zachytil dříve a to byl zrovna ten, který si snažil všímat drobných maličkostí. Věděl, že jsou oči sourozenců i rodičů jiné, ale jaké vlastně byly?
Vnímal, že Vespera informace o oranžových očích trochu rozhodila. Vydal se k bráškovi, aby do něj jemně drkl na znamení, že se nemusí bát, neboť tu Oberon bude pro něj, takže se dost možná také zamotal pod tlapy táty. Možná ano, možná ne.
A potom? Později, nebo krátce na to, se ocitl v bublině. "Huh, co to?" Byl, poměrně zmatený, protože takový pocit, nezažil. Jistě, někdy ho matka nebo otec přenášeli v tlamě a možná to bylo podobné tomu pocitu, kdy byl vyzdvižen do vzduchu a nesen. Jenomže teď to bylo jiné. Pevný úchop chyběl. A kromě něj, levitovali vzduchem též jeho sestra a bratr. Všichni tři se ocitli v bublině. Byla průsvitná, ale znatelná. Vypadala jako kapička rosy, co ulpěla na listu suché trávy, jenomže tahle letěla vzduchem, nesla s sebou tři vlčata.
"Vespere, Eiger, mami, taťi?" Zmatení bylo v Oberonově tváři víc než znát. Ani otec ani matka s nimi necestovali bublinou. A tak mohl jen sledovat, jak je unáší přes vodu z malého ostrůvku na ten větší a do lesa. Bublina byla hebká a tak si nemohli stěžovat na nepohodlí, ovšem byli přeci odtrženi od rodičů a to bylo poprvé, co byli sami. "Kam nás to nese?" Ptal se, jako by snad jeho sourozenci mohli znát odpověď?

Zatímco se snažil jíst, soustředil se pečlivě na žvýkání. Maso samotné bylo jemné, ovšem kůže a srst zajíce byla odolnějšího charakteru a tak se dostat přes ní nebylo tak snadné. Nestačilo jen secvaknout čelisti k sobě, ale muselo se důkladně kousat, žvýkat a prořezávat se ochrannou vrstvou, aby se malý vlk mohl dostat na, už snadněji konzumovatelné maso. A ani tehdy to nebylo to nejjednodušší, kromě kůže totiž byla svalovina obalena blánou, což znovu nutilo mladého muže, aby pečlivě žvýkal, kousal a trhal, chtěl-li se najíst. Jeho zuby byly ostré, ale už ne toliko, co dříve, než-li přezubil.
I jeho sourozenci se pustili do jídla. Všichni byli hladoví a i když byli unavení, hlad je přinutil zapracovat na nasycení svých bříšek.
Když se dostatečně najedl, vyplavalo na povrch mnoho myšlenek, které cestou zachytil. Voda je všude kolem nás a když je jí moc, nedá se ovládnout. Nesmíme se jí bránit, musíme ji přechytračit, jak? Matka se rozpovídala o magiích a jejich souvislosti s barvou očí. Oberon byl všímavý vlk a tak si již dávno povšiml, že oči jeho maminky jsou jiné barvy, než oči tatínka. A u jeho sourozenců, tomu nebylo jinak. Když to máma zmínila, okamžitě se zadíval do tvářiček sourozenců, jako by si jejich oči chtěl zapamatovat. Ale jakou barvu měly vlastně ty jeho? Viděl se někdy v odraze?
Zastříhal oušky a pohlédl na mámu: "oranžové oči jsou nevyzpytatelní vlci?" Zajímal se. Nikdy nepotkal zlého vlka, co tím matka myslela? Nevěděl, co tím označením myslela. Jen chápal, že ostatní vlci mohou být nebezpečím pro ně, ale proč? "Proč by nám chtěli ostatní vlci ublížit? A proč nikde nejsou?" Narazili při cestě maximálně tak na mnoho pachů, ale když byli ještě malí, neuměli si příliš dát dohromady, co tyto pachy znamenají. To až teď se konečně začínali nořit do světa stop a pachů. Až když jim matka ukázala, jaké signály mají hledat kolem sebe. Signály a značky, jako byly zlomené větvičky, nebo otisky tlapiček. Dostali mnoho dalších informací o jejich potravě, ale ani teď si Oberon nedokázal představit, jak tato jmenovaná zvířata vlastně vypadají. Ať už to byli pulci, ryby či srny. Tedy, představovat si je sice mohl, ale nejspíš by v jeho představách vypadaly stejně tak, jako se snažil představit si příšeru, kterou měl hledat v horách poblíž jejich rodného úkrytu.
Také podotkla, že existují šelmy, tedy tvorové, které zase na oplátku se snaží sníst je, tak jako oni teď snědli ty zajíce. To se mu moc nelíbilo, že existuje i někdo takový, ale asi to dávalo smysl, když se nad tím hlouběji zamyslel. Pozoroval otce, který se vrátil z obchůzky a zavrtěl vesele na přivítanou ocáskem. "Ano," odpověděl prostě a jednoduše. Zastříhal oušky a nevynechal ani možnost, na chviličku otci vlepit jednu z vlčecích pusinek, přesně takových, jaké vlčata rodičům mohou dát, když se ti navrátí z obhlídky okolí a z jeho tváře vyčetl, že snad i jemu dělají starosti šelmy, které by je mohly chtít sníst. Nazval je rysy. Otec navrhoval chůzi po ledu. Oberona to velice zajímalo. Co tím otec myslí? Ale sám toho příliš nenamluvil a tak se zvědavě díval na všechny členy své rodiny, aby z jejich reakcí vyčetl, jak oni se na situaci dívají. Jak se k ní staví a také již stačil postřehnout, že sestřička jistě bude mít nějakou důležitou otázku, která by zajímala i jeho.

Žáby, pulci, ryby. To všechno se dalo najít ve vodě a Oberon by to popravdě rád viděl teď hned - ideálně to i ochutnal. Snad ani tou žábou by v tuhle chvíli nepohrdl, jak mu kručelo v břiše! Zasnil se ve snaze si představit ty vodní potvory, ale příliš dlouho mu to nevydrželo, protože se rázem ozval výkřik a praskot, jak se Vesper vrhl hlava nehlava do keře. Oberon se chvatně otočil a bez váhání cvakl po vrabčákovi, kterého bratr vyplašil, ale pták byl na něj až moc rychlý. Mladík si neukořistil ani peříčko. "To už málem bylo!" rozzářila se mu i tak očka novým nadšením, ha, něco určitě brzo uloví. "Udělej to znova-"
Už už chtěl pobídnout Vespera k dalšímu skoku do křoví, jako by tím magicky mohl vygenerovat další opeřence, mezitím však něco objevila máma. Oberon mrkl na Vespera, na Eiger a potom se vypravil za ní. Nechal se jí vést a ukazovat si stopy, které si důkladně prohlížel. Ano, teď, když věděl, co hledat, už to všechno dávalo mnohem větší smysl. A pak spatřili ta hnědá zvířátka, jak se pasou na travnatém plácku.
Máma s nimi udělala rychlý proces. Oberon trochu toužil se rozběhnout s ní, ale popravdě už byl dost unavený a hladem pomalu šilhal. Byl tedy vlastně rád, když zajíci skončili naservírovaní takřka na stříbrném podnose pod jejich čenichy. Nenechal se dvakrát pobízet. "Děkuju," broukl akorát, než se zahryzl do jednoho z ušáků a začal si plnit břicho. V hlavě se mu rojily otázky, ale v tu chvíli žádnou nevyřkl, byl příliš rád, že konečně zažene hlad.

//Prokleté jezero

Jídlo a spinkat, teplo a sucho, to vážně znělo krásně. Doufal, že se slova sourozenců stanou skutečností, jen co projdou na druhou stranu té zvláštní brány. No, ale kde to jídlo vzít? Mohlo být i ve vodě, jak se ptala Eiger? Na to chtěl slyšet odpověď, ale nejprve se pustili skrze tajemný portál na druhou stranu.
Nebylo to vůbec takové, jak čekal. Najednou ho to prostě chňaplo a vyplivlo někde úplně jinde. Zatočila se mu hlava, tlapy se propletly do uzlu a rozplácl se na mokrou zem. Snad v tu chvíli bylo i dobře, že měl bříško prázdné, protože ho pěkně natáhlo a kdyby byly okolnosti jiné, zcela jistě by hodil šavli. "Fuj, nelíbilo," fňukl si tiše a začal se hrabat na tlapky. Naštěstí to rychle přecházelo.
Nepršelo tu, to ne, ale nebylo tu ani teplo, ani sucho, dokonce ani jídlo. Museli znovu jít. Znovu hledat. A jemu už se do toho nechtělo, teď už měl taky slzy na krajíčku. Vzpomněl si ale na nezodpovězené otázky. Tentokrát je nenechal jen tak vyšumět. "Mami," postrčil vysokou vlčici lehce čenichem. "Ve vodě není jídlo?" To by bylo tak snadné, voda, jak se zdálo, byla venku prostě všude... ač teď už ne tolik.
Ale zdálo se, že cokoliv hledali, bylo na souši. S tichým povzdechem se vydal za mámou, čenichal a cítil všechno možné. Mlčel, jak bylo nakázáno a pokýval hlavou, že dobře, dá pozor, aby se drželi všichni pohromadě, i když taky trochu chtěl vidět ty stopy a větvičky - ale začínalo mu to být docela fuk, hlavně, když už si budou moct brzy odpočinout a najíst se. Byl by se rád vrátil domů. Až na to, že tohle teď měl být jejich nový domov?

Žádná šelma z temnot Vespera nechytila a neschramstla. Naštěstí. Oberon už stačil tak trošku pozapomenout, že to mělo celé být jenom hra a těkal očima všude možně kolem sebe, div že mu nevypadly. Doklusal zpátky k mámě a Eiger, přece jen se cítil víc v bezpečí, když byli všichni hezky společně a pohromadě. Zašvihal spokojeně ocáskem, když se mu dostalo pochvaly a všem ještě i objetí a ujištění o tom, jak je rodiče mají rádi. "Lád," odsouhlasil Oberon ochotně a ochomýtal se tak nějak na střídačku mezi všemi, aby se o ně otřel svým mokrým kožichem. Čeníšek se mu pořád trochu krčil. Mluvení bylo těžké. Proč to pořád neznělo správně?
Jenže na to patrně vůbec nebyl čas. Čekal je ještě další výlet. Výlet ve výletu. Doufal, že ať půjdou kamkoliv, bude tam sucho a teplo jako doma v jeskyni. Sledoval, jak si máma sundává z tlapky blyštivý kroužek. No! Tohle bylo aspoň zajímavé! Oberon prsten důkladně očichával, zatímco máma mluvila. Znělo to fajn, alespoň jemu, i když nevěděl, proč potřebují další domov, když už jeden měli. Neposlouchal ale až tak úplně důkladně, v očích mu zářilo jen to blyštivé kolečko a už už se natahoval, že ho sbalí pro sebe - aspoň na chvíli půjčit si to určitě mohl!
Ale máma byla rychlejší. Vykulil na ni očiska, když si vzala prsten zpátky a znovu zdůrazňovala, co se stane a hlavně že musí jít všichni spolu. "Dobže, mami," kývl a důkladně si oklepal promoklý kožich, až musel nahodit i Eiger s Vesperem. Voda z nebe přestávala padat, zdálo se, ale rázem měl před sebou mnohem zajímavější úkaz. "Vhooou." Tlamička se mu samovolně otevřela úžasem, když spatřil portál, jak se vyloupl vlastně odnikud. Měli tam vkročit? Srdce se mu silně rozbušilo. I přes trochu strachu byl však hlavně zvědavý. Máma se nebála, takže on taky nemusel. A sourozenci půjdou s ním. Na nějakou šelmu z temnot úplně zapomněl. Jakmile byli všichni připravení, vrhl se do portálu a už se neotáčel.

//teleport - Malé hory

//Hraniční pohoří

Na jeho návrh nikdo nic neříkal a on lehce sklopil uši. Přišlo mu, že tím by se vyřešily všechny jejich problémy! Nebo aspoň spousta z nich. Možná to ale nešlo. Kdyby ano, jistě už by to někdo udělal. A tak raději zavřel tlamičku a dělal, že vůbec nic neřekl. Eiger měla nápad jinačí - a taky dával smysl. Voda byla dole, oni by měli být někde nahoře, jasně. Otočil se k mámě, co poví na tohle, ale nezdálo se, že by měla nějaký komentář. Oberon... tomu moc nerozuměl. Hádali špatně? Měli to zkusit znova?
Místo toho jim hnědavá vlčice začala rozdílet role v nové hře. Ocásek se mu chtě nechtě párkrát zahoupal sem tam - hry byly fajn, ale tahle zněla nějak moc vážně. Hrozná šelma? Svižně se ohlédl s tlukoucím srdíčkem, ale žádnou šelmu ve tmě nezahlédl. "Tak... tak jo," odsouhlasil tiše, doufal ale, že žádnou šelmu neuvidí. Teď ani jindy.
Kéž by aspoň dovedl pomoct Vesperovi od hladu! Ale to také nedovedl a zdálo se, že dny, kdy se jídlo magicky zjevovalo až pod čenichem, jsou definitivně u konce. Museli ho jít hledat. A přitom nesměl zapomenout na tu šelmu za zády! Uf, no dobrá. Začal čenichat u země a pozorovat rozměklou zem po vzoru matky, ovšem pachy okolo byly slabé a tak jako tak by mu moc neřekly. Hledat v blátě ho ale navzdory zimě, mokru a hladu bavilo. Objevil velkou šlápotu. Přiložil svou tlapku hned vedle a zjistil, že oba otisky jsou vlastně skoro stejné, jen ten jeho byl menší. Zastřihal ušisky a naklonil hlavu ke straně, jak si to v ní rovnal. Tyhle ťápance udělaly takové tlapky, jako měli oni. Vlčí. Ale jaké vlastně hledali? "Jaké-"
Zvedl hlavu a vzpomněl si, že vůbec nehlídá tu šelmu. Otočil se a spatřil Vespera, jak o pár kroků dál sám stojí a kouká do nebe. Div, že nevyletěl z kůže! Co kdyby ho to odneslo? S ušima připláclýma k hlavě k němu doběhl. aby ho popohnal. "Honem!" naléhal s vykulenýma očima. "Aby tě neseže-že-želalo," mířil už zase za zbytkem rodiny a přitom se trochu mračil, jak ho štvalo, že některá slova z jeho tlamy vůbec nevychází správně, jak zněla v jeho hlavě.

//Androme

Vyťapkal ven do světa mnohem mokřejšího a studenějšího, než by čekal. Vykulenýma očima se rozhlížel kolem. Rázem měl mokré nejen tlapky, ale i kožíšek, čumáček... všechno. Olízl si mokro z čenichu a natočil ušiska po Vesperovi, který hrozně naříkal, když do toho mokra musel. Poslouchal, co maminka říká, ale příliš nevěděl, co si z toho vybrat. Hry byly zábava, no jasně! Jenže teď se mu zrovna moc hrát nechtělo, chtěl se rozkoukat v tom novém obřím světě, který ale nevypadal momentálně moc přátelsky. Co hůř, rozbrečel jeho brášku. To nebylo zrovna pěkné.
Oberon se přesunul k Vesperovi a s mírným zamácháním oháňky do něj dloubl čenichem a olízl mu ucho. Nechtěl, aby bráška plakal. Mokro a zima nebyly příjemné, ale nebolelo to a určitě budou i nějaká teplá místečka, jak říkala máma. Která měla mimochodem na ně jakousi otázku. Otočil se po ní a pomalu zamrkal. Co dělat? Rozhlédl se kolem. Po skalách, kalužích, kožíšcích rodiny. Samozřejmě, že nevěděl, co dělat. Všechno kolem bylo dokonale nové a jaké možnosti to mohlo skýtat, o tom neměl ponětí. "Zastavit vodu?" naklonil nakonec hlavu ke straně se svým nejlepším nápadem. Kdyby na ně neteklo, spoustu věcí by to vyřešilo! Ale jak na to? Pomaloučku polehoučku vyrazil dál kupředu. Nebyl si jistý vážně vůbec ničím.

//Prokleté jezero

- Vydej se hledat bezpečné místo 1/5

Hra s vydrou a sourozenci byla samozřejmě velice zábavná. Ovšem brzy se věci změnily. Brzy byla země jaksi... čvachtavá? Tenká vrstva vody se mu objevila pod tlapkami. Přešlápl, zvedl mokrou tlapu do vzduchu, otřepal ji - ó, ale teď měl mokrou tu druhou! Bylo to cosi nového a zajímavého. Chvíli zkoumal mokrou srst na svých tlapkách, otočil se po sourozencích, jestli si toho taky všimli, a potom směřoval svou pozornost na rodiče.
Jenže ti se tvářili divně. Vycítil náhlou změnu atmosféry a napjal se. Co se dělo? Maminka popadla Eiger a pádila s ní k východu, tatínek je pobízel, aby šli za ním. Zvenčí se ozývalo pleskání a šum, kterého si Oberon dřív nevšiml. Cítil, jak jsou rodiče nervózní a to se částečně přenášelo i na něj, ovšem zároveň zde bylo nadšení z toho, že dostanou šanci poznat svět venku. "Anoo, výlet," odsouhlasil a s máchajícím ocáskem hned vyrazil za tátou, mámou, Eiger a zářivou vydrou, přitom se ještě otáčel po Vesperovi, aby se mu náhodou bráška neztratil, mohl si prostě hlavu ukroutit. Obzvlášť, když vyšli ven. Takové vysoké stropy! Co je tohle? A tamhleto? Měl asi tak miliardu otázek. Byla tu ale ta hlavní. "Ploč... všude voda?" Všecičko bylo mokré, krom jejich kožíšků, na které ani nepršelo, ale jinak voda padala všude kolem. Ne, že by si stěžoval. Kulil na to očiska, div že mu nevypadla.

//Hraniční pohoří

Svítivá vydra ho absolutně fascinovala. Nedával proto pochopitelně pozor, co jiného se kolem něj děje, skoro si ani nevšiml, jak si Vesper nabil čenich. Ideální příležitost pro Eiger a její nenechavé zoubky! "Kvuííí!" vyjel z něj pazvuk jako z pískací hračky, protože to samozřejmě pěkně štíplo. A už se obracel, aby na oplátku sourozenci na oplátku ožižlal ucho, jenže to už tu byla máma a učinila tomu přítrž. Oberon naklonil hlavu ke straně. Proč do sestry šťouchá? Však si jenom hráli, ne? Olízl si čenich a zkusmo se přece jen natáhl po sestře, aby ožužlal trochu její srsti, protože ho zajímalo, co na tom Eiger vidí.
Ale vydra dál utíkala a světýlka byla přece jen zajímavější, než požírání sourozenců. Táta je navíc povzbuzoval a tak Oberon drkl čenichem do Eiger a opět vyrazil. Jenže byla tak rychlá! "Tatííí," postěžoval si, když mu jen tak tak proklouzla nad hlavou. Spolupracovat, ale jak? Povedlo se mu akorát zakopnout o Vespera. "Ups," okomentoval to prostě a sbíral se ze země. Jak nožky sílily a běhání se stávalo snazším, začínalo mu to tady být trochu malé.

Chůze byla tak těžká! Tlapy nechtěly pořádně poslouchat, ale on byl odhodlaný to zvládnout. Tím spíš, když se mu dostalo povzbuzení od otce. Potřeboval prozkoumat tu zářící věc a potom taky úplně všechno ostatní! Udělal opravdu ještě krok - a to už si všiml, že ho následuje i Eiger. Zamával svým krátkým ocáskem, ale oči mu pořád přitahovalo to nedosažitelné světýlko. Ještě, že se nad nimi táta slitoval a sklonil hlavu. Oberonův ocásek se rozkmital rychleji a neohroženě natáhl tlapku k té věci. Opatrně do ní strčil a světýlko se rozhoupalo. Lucerna, svítící pomocí magie - mnoho mu to ještě neříkalo, co je magie netušil, byl si jistý jenom tím, že tahle věcička se mu náramně líbí.
Tím to ale nekončilo. Táta měl podle všeho schovaných v kožichu mnohem víc triků! Poloprůhledné magické zvířátko vtrhlo mezi ně a okamžitě odtáhlo Oberonovu pozornost zase jiným směrem. Rozběhl se za vydrou - tedy, rozběhl se tak nejlíp, jak dokázal. Zaškobrtl, vrazil bokem do Eiger, nespokojeně kňournul a rozkolébal se zase dál, oháňka mu přitom kmitala celou dobu. Dokonce i když po pár úspěšných skocích spadl na čumák. Prostě se překulil a začal se natahovat po zářivé iluzi, která se vznášela kousek nad jeho čenichem. Jak to bylo úžasné!

První dny byly všechny stejné a neexistovaly mezi nimi žádné pevné hranice. Přinejmenším ne pro malý strakatý uzlíček, který během těchto dní dostal jméno Oberon. Svět se zdál být velice přívětivým. Když už se vyskytlo nějaké nepohodlí, dalo se rychle napravit. Jídlo bylo vždy na dosah, stejně jako hřejivá blízkost zbytku rodiny... Ještě o těch ostatních, co tu s ním byli, vědomě nepřemýšlel jako o "rodině", ale v duši už to tak cítil od začátku. Zdálo se, že dny takhle budou plynout donekonečna, beze změny.
Jenže věci se měnily. Uvědomoval si to pomalu, ale jeho tělo jako by nabíralo sil. A pak se objevil ten tenký proužek světla... proužek, který se postupně rozšiřoval, až se nakonec Oberonovi podařilo jedno oko rozlepit. "Knííou?" vydral se z něj překvapený zvuk, když poprvé uviděl... no, zkrátka uviděl. Všechno bylo dočista nové a neokoukané. Taky poněkud rozmazané, ovšem to se po čase vyčistilo a když se mu rozlepilo i očko druhé, jako by vše kolem nabralo nový rozměr. Koukal se a koukal, a nebyl v tom sám. Bráška, který už nebyl pouhou hroudou ve tmě, se koukáním také podle všeho rád zaobíral.
Vlastně se to jevilo jako všeobecně oblíbená kratochvíle, neboť i otec na ně zpovzdálí hleděl. Na mámu koukal bráška, ale Oberonovy zraky byly neodolatelně přitahovány k zářivému světýlku na tátově krku a těm v jeho oháňce. Bylo to nekonečně fascinující a nakonec se pustil nemotorně do pohybu směrem k tátovi, aby si to mohl prohlédnout zblízka. Ale to nebylo jen tak! Tlapky se mu celkem pletly a nechtěly ho nést směrem, který si vybral. Zastavil se, soustředil celou svou maličkou mysl a rozklopýtal se zase na druhou stranu, načež slavnostně učinil pár kroků správným směrem a kecl si na zadek kousek před otcem. Krátký ocásek se mu zavrtěl. Vidět bylo skvělé a moci se hýbat? Snad ještě lepší! Teď jen kdyby dosáhl na to světýlko... "Kňou," dožadoval se pomoci od otce, očka upřená na ten zářivý předmět, který visel tak blízko a přece tak daleko mimo dosah...