Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Sněžné tesáky
Div ho záře (portál) nespolkla jako jednohubku. Vyplivla ho až sem. Ryšavý nechápal, ale neměl ani čas chápat. Udělal totiž nepěkný trojitý kotrmelec, přičemž za sebou nechal spoušť jak kdyby tam projelo obrovské koleso. Nemotorně dopadl na záda s hlasitým žuchnutím. Zaúpěl v bolesti. To mu ještě chybělo, aby si s ním zdejší bludy pohrávaly! Ale asi se zdál být poněkud užitečný, neboť už nebyl v horách. Nevěřícně tam ležel a čuměl, co se to právě stalo. Svalil se na bok a koukal na to, odkud přišel. Zamrkal, načež povstal. Otřepal se od zeminy a trávy, co tím dopadem posbíral. Ořešák byl opět ikonicky špinavý, ale to k němu prostě patřilo. Čekal, že by ho Josie za to seřvala. Ale popravdě? Byl by i rád, kdyby její hlas slyšel. A ještě ke všemu, kdyby ji viděl - to by byla pastva pro jeho oči. Znovu si vzpomněl, kam měl namířeno. No ovšem, do Daénu. Někde by tam na ni snad narazil, doufal v to. Měl ji toho dost co říct a nemohl se dočkat, než by se jí svěřil se vším, co se stalo. Zvlášť tak jeho první setkání se září (portálem). Otočil se na patě a vyrazil zase dál.
→ Rokle (přes Nejvyšší horu)

← Začarovaný les (přes Mlžné pláně)
Neustával ve svém kroku, ač ho nohy poněkud bolely, tak pořád si to razil cestu kupředu a ještě dále. Měl k tomu motiv a stál si za ním. A nedokonal by jej tak, pokud by sečkal na místě a jen spal. A tak musel přejít přes nedaleké pláně, což nebylo nikterak lehké. Musel se vypořádat s další překážkou, kterou činila hustá mlha. Šlapal pomalu, neboť horko těžko viděl v tom. Chvíli se zdálo, že se v ní i ztratil. Naštěstí narazil po cestě aspoň na řeku, takže u ní mohl uhasit svou žízeň. Packu na srdce, ta žízeň byla obří. Div to koryto řeky tam stále bylo plné. Oblízl se okolo tlamy a šel dál, hledal konce této mlhy. A také se ho i dočkal. Náhle z ní vystoupil a ocitl se před horami. Inu, podle výrazu šlo na hned říct, že se na ně moc netěšil. Ale aby je obešel, tak to sotva.
Rozhodl se vydat jim přímo naproti. Jen blázen by se tak rozhodl, nejspíše jim asi z části byl, neboť nevěděl kudy vůbec měl namířeno. Chtěl se nějak, jakkoli, dostat do Daénu, nebo aspoň na půdu jeho smečky. Hory by mu v tom nebránily. Pokud znamenalo, že by je měl zdolat, tak staniž se. Nebyl to žádný lehký úkon. Leckdy mu podklouzla tlapa. Už měl párkrát nedaleko k pádu. Potlučeniny mu neunikly, sem tam pořezané polštářky taky ne. Ale přesto ho něco drželo na těch skalách.
Postupoval výše a výše, dokud nezahlédl něco, co uchopilo jeho zvědavost. Záře, co čiřila výrazně žlutým světlem. Vydal se jí naproti. Sic by zprvu váhal, ale tentokrát tomu tak nebylo. Něco mu říkalo, aby šel blíž. Když už byl natolik blízko, dotkl se toho. Zprvu nic se nestalo, až když tam strčil celý obličej, tak ho něco táhlo na druhou stranu. Jeho tělo se chtělo odtáhnout, ale záře ho pohltila, vcucla do sebe. A hned na to... ho vyplivla na druhé straně.
→ Červená louka

Oči se mu klížily, a on co nevidět zalehl. Upadl do spánku. Byl tak hluboký, že už ani tak nějak nevnímal. Něco mu ten vlk ještě říkal, ale to už tak nějak vytěsnil. Jediné, co si stihl ještě zapsat za uši byly jména a názvy. Ale aby mu to něco mělo dodat na moudrosti, to nejspíše by byl v omylu. Bylo to jedním uchem tam, druhým tak nějak ven. Mezitím vlci postupně odcházeli, loučili se mezi sebou. On však s sebou ani nehnul. Nezaznamenal to některak. Ležel si totiž v pohodlí a klidu. Kdo by se mu mohl divit, však si toho spousty zažil, stejně tak jako jeho společníci - ti by zvládli vyprávět! On však musel sečkat, nechat rány zacelit a tělo ukolébat ku spánku. A jak (kupodivu) hezky se mu spalo! V hlavě měl čisto, žádné noční můry, ale ani sny. Bylo to až k nevíře, přece jen co se stalo, tak mělo mít na něj nějaký dopad. Zdá se, že to na něj vše ještě neslehlo. Čas mu ukáže, zač je toho loket.
Uběhl takto den. Možná i dva. Do uší se mu vnesl zpěv ptačí. Což ho přinutilo si zprvu zakrýt tvář, zvlášť tak uši. Nebylo to pro něj úplně vítané. Jenže pak ho to trklo. Však ptáci zpívají pouze ve dne. On už je den? otevřel jedno z očí a tlapu odsunul na stranu. Zaslepené oko musel lehce otřít. Pak už viděl jasně.
Vše se obrátilo naruby - jaro bylo tady! Sytě zelené stébla trávy se lehce třásly v něžném poryvu vánku. Když pohlédl vzhůru, viděl ony skřivany, jak si tam pějí své písně. Hned vedle nich byly větvě plné pupenů. Už to nebyl ten škaredý obrázek. Už žádný podzim - žádná zima. Sezónní deprese byla u konce. Nadechl se pořádně. Polechtala ho aromatická vůně rozmáčené půdy, nejspíše nedávno muselo popršet. Na tváři mu uvízl přívětivý úsměv.
Stáhl obě tlapy dolů a rozlepil druhé oko. Párkrát zamrkal, aby zahnal ospalky. Opatrně vstal na nohy. Tělo bylo rozbolavělé, sice některé rány byly už tak nějak zacelené, ale stále ho to docela dost bolelo, načež také zakňučel. Měl bych vyhledat léčitele, aby se na to koukl. Hluboký unavený povzdech mu unikl z úst. Nechtěl, aby ho viděla smečka jako pomláceného bídáka, ale co mohl nadělat, vrátit se musel. A vůbec, však se tak moc těšil, až se s ní shledá. No o kom asi, přece s Josie... Něžný úsměv se mu vyplavil napovrch při myšlence na ni.
A tak už dále neotálel a vydal se z lesa pryč.
→ Sněžné tesáky (přes Mlžné pláně)

Poprosím o slevu 30% do obchůdku, pro Ořešáka si prosím o element Země a stejně tak tlapku do země, děkuji. <3

Postupně se tu shromáždilo spousty vlků, některé ani od pachu, natož tváře, nepoznával. Jeden z nich mu byl však povědomý, jo, to je tám ten léčitel, jméno mu však v hlavě neutkvělo, ale byl si jistý, že už ho někdy viděl. Jenže to, jak se bavil se Sachi ho docela zarazilo, pěknej pruďas, to má zašprajclej klacek v zadeli? Prohlédl si ho od hlavy až k patě. Věnoval mu nepatrné zamračení. Řekl by mu na to něco, ale radši se kousl do jazyku. Stejně by to nebylo ani některak důležité, natož užitečné. Jen mlaskl, otočil oči v sloup, a koukl jinudy.
Třeba na tu podívanou, co se mezi ne vtísnila. Jakési podivné potvůrky je přišly navštívit. A nebo snad vlci jim jen zavazeli. Naštěstí se však nehrnuly do boje. Koukal na ně jako na zjevení, to je teda haluz, neboť když jedno z těch malých potvůrek spořádalo šišku, tak na něm najednou vyrostly... křídla? Otočil tu svou palici ku Wissovi. Nevěděl, čemu by se měl divit dřív. Jestli tomu, že tam náhle u něj byla vlčice s vlčetem, a nebo snad tomu, že se mu nic nestalo. Pozvedl jedno z pomyslných obočí. Pozorně si ho prohlédl. Zatím na něm opravdu nic nerostlo. Žádné křídla, a ani rohy, neviděl. Ale to možná mohla být pouhá otázka času, než by se začalo něco opravdu dít.
,,No tak jich pojez víc," pobídl ho Ořešák, ,,třeba ti taky narostou křídla." Žertoval, nebral to moc vážně. Ale proč by taky měl? Však Wissfeoh se na první pohled zdál být v pořádku. Zajímalo ho, co by se stalo, kdyby jich snědl třebas víc.

Jméno vlka: Ořešák
Počet příspěvků: 7
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: /// (rád by se stal hraničářem, případně lovcem)
Aktivita pro smečku: ///
Krátké shrnutí (i rychlohry): Při účasti v akci V rukou zemřelých dopomohl s ostatními ke shledání matky se synem, to však neskončilo šťastným koncem. Inu co k tomu říct, z výpravy si nakonec odnáší jizvy na těle, ale i na duši. K tomu všemu ho nově zdobí i krystalky (wau)! Skupinka se pak společně vydala do lesa, kde objevila nový druh rostliny. A tam se nakonec rozhodli zakempit... čekají, co přijde dál.
Questy smečky: ///

Taktéž moc děkuji za akci, bylo to skvělý :') <3
Poprosím o magii Světla, 3 tlapky do Ohně a 2 tlapky do Světla, všech 12 % do schopnosti lovu
Barvičky (a návrh na jizvy) jsem už zaslala Barnatt, těším se na výsledek ^^

Jméno vlka: Ořešák
Počet příspěvků: 12 (prosinec), 14 (leden)
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: /// (rád by se stal hraničářem, případně lovcem)
Aktivita pro smečku: ///
Krátké shrnutí (i rychlohry): Dva měsíce strávil ve světě mrtvých, kde se pokoušel o to, aby pomohl nalézt ztraceného syna jednomu přízraku vlčice. Při této výpravě se potýkal s nemalými problémy, ve kterých leckdy bojoval o svůj holý život. Mezitím však upevňoval vztahy se svou smečkovou kolegyní Sachi, ale také nalezl nové spojence, Vittani a Wissfeoha.
Questy smečky: ///

>> Poušť (přes Kvetoucí louku)
Mlčení, i to bylo občas potřeba. Mezi nimi nastalo ticho. Ovšem, každý z nich si nesl z tohoto své strasti a obavy. Nebylo by tedy potřeba se v tom nimrat. Hlavně po tom všem, kdy rány byly stále čerstvé. Ale ne jen ty na duši, ale i na těle. Pálily ho ne jen po celku, ale i na tváři.
Ozdobený všemožnými šrámy, dolámaný s bolavými zády, a do toho všeho ho bolela hlava. Nedokázal by si však některak stěžovat, neboť věděl, že byl živý. Koneckonců na tom jediném záleželo. Sic by měl mít nějaké výčitky svědomí, a nebo snad uvědomění se jak mohl někoho jen tak připravit o život. Jenže k něčemu takovému se neschylovalo. Věděl, co provedl a nelitoval. Podobně se vyjádřil už předtím. Pevně si za tím názorem stál. Nehodlal by se ho jen tak vzdát. Avšak říkal si v duchu, jak mohl být někdo tak hodný, jako byla Sachi. Sama se jala kopat hrob tomu bídákovi, a hned na to se do díla k ní přidali Wissfeoh a Vittani. Ořešák se však k nim nepřipojil. Prostě se šel dál. Neohlížel se.
Zvedal tlapu před tlapu, kráčel kupředu. Hlavu nenesl vzhůru, měl ji svisle dolů. Byl celý shrbený, polámaný. Ten, kdo by jej znal déle, tak by věděl, že bylo netypické ho takto vidět. Vypadal jako zubožený mrzák. Ale nebyl mrtvý. Jako připomínku se mu ozvalo hlasité kručení břichu, aby mu připomnělo jak moc naživu byl, a dožadovalo se nějakého zasycení. Avšak tomu nehodlal vyhovět. Ještě nepřišel čas k tomu, aby si sedl a jedl. Ne dokud se nezbaví amuletů.
Ucho mu cuklo, jen co slyšel Vittani mluvit. Pootočil hlavu za sebe, aby si ji poslechl, avšak stále našlapoval dále. Jen, co to dořekla, tak si to projel hlavou. ,,Beru to taky tak," přikývl, načež Vittani věnoval letmé pousmání. Pak se obrátil tváří opět kupředu. Nastával další den. Sluneční paprsky ho ozářily, až musel trochu přivřít oči. Byl však rád, že se ocitl znovu v čele světla. Krev už zaschla, rány však zůstaly otevřené. Přesto však mohl zůstat klidný.
Jenže co nevidět byl jeho klid narušen. Zaslechl křupnutí kousek od něj. Zahlédl, jak Sachi zničila amulet. A tak se Ořešák rozhodl udělat to samé po svém. Vyplivl ho z úst, načež jej chytil tlapou a drápy do něj zasekl. Zavřel oči a začal se soustředit. Většinu své magické energie mířil přímo do předmětu. Co nevidět se okolo něj objevil oheň. Mocně plál a svíral amulet. Ořešák rychle stáhl tlapu. Plameny se vzpínaly a točily, než se vrhly po talismanu jako hladová zvěř. Rozkouskovaly ho do nepoznání, dokud se samy neuhasily. Sám si nad tím povzdechl. Konečně ukončil tuto dobrodružnou kapitolu ve svém životě.
Pozvedl oči vzhůru. Rozkoukal se, tentokrát pořádně. Povšiml si všech těch barev okolo sebe, přišlo mu zvláštní, že byla okolní příroda tak sytě zabarvená, zvlášť tak ony stromy. Jenže než by se o tomto faktu vyjádřil, tak zastihl v koutku oka jakési siluety, co by se proplížila mezi stromy. A než by něco řekl, tak se Sachi zmínila o něčem kuriózním. Pozvedl jedno z pomyslných obočí vzhůru, jakoby jí ani nevěřil. Co nevidět hlavu zaklonil dozadu, aby se přesvědčil sám na vlastní oči. A opravdu, modré šišky rostly na vínově rudém jehličnanu. Pár z nich bylo popadaných na zemi, neodvážil se však k nim nějak strkat čumák. Rychle stočil zraky dolů a viděl, jak Sachi šla za tou siluetou, vlkem co by posedával opodál. Šel ji v patách.
Jenže než by něco řekl, tak Sachi byla rychlejší. Do vlka se pustila vší vervou. Tlamu snad ani jednou nestačila zastavit. Možná byl za to i rád, že se nemusel na cokoliv doptávat, jenže přišlo mu zvláštní, kde nabrala takovou obrovskou hrst energie. Jemně zavrtěl hlavou, sic mlčel, ale pozdravit ještě dokázal. A tak vlku řekl: ,,brej den." Načež hned poté se usadil někde vedle Wisse, aby si taktéž odpočal. Druhého vlka zaregistroval taktéž, tomu jen pokývl hlavou, avšak nepozdravil ho.
Už se hodlal položit na zem, když v tu náhle se rojily další slova. Další nápady a šílené myšlenky. Jedlé šišky? zarazil se nad tím, nikdy o tom nikde neslyšel, a to ani v jeho původní domovině. Zaraženě se zakoukal po těch stromech. Zahleděl se po jedné z těch šišek. Modrá barva mu nepřišla přirozená, aspoň ne v přírodě. Nebe bylo modré odjakživa, ale aby šiška měla být modrá? Něco jiného v tom mělo prsty, třeba to mohla způsobit magie. Ale nevsázel by na to, že by to bylo jedlé. A jestli ano, tak určitě jedovaté. Okusíš jednou a naposled, tak, jak je to učili jako vlčata. Přesně proto nikdo nejí bobule tisu.
Jenže než by se nadál něco říct, tak ho něco dalšího překvapilo. Wissfeoh se vyloženě postavil, prohlásil že nejsou veverkami, a pak se sám rozhodl ochutnávat. Bylo to nečekané, docela aj vtipné, nebýt nad okolností situace tak by se i zasmál. Jenže Ořešák mlčel a koulel po něm oči, jako kdyby Wissfeoh spadl z višně. Normálně to před nimi začal žvýkat, a dokonce i polykat. Očividně se zbláznil. Ale Ořešákovi to nedalo a kuriózně natočil hlavu na stranu.
,,Tak co," vydal konečně ze sebe hlásku, ,,chutná?"
Sám se pak postavil na nohy. Přišel o kousek blíž ke stromu. Nakonec i on si očichal šišky na zemi. Nedokázal přesně určit, po čem mu voněly, ale i tak vzal jednu do zubů a odnesl si ji o kousek dál, jen aby si ji prohlédl zblízka. Lehnul si do sněhu, šišku položil mezi přední tlapy. Zvědavě očuchával skulinky a párkrát šišku olízl. Nehodlal ji však sníst, jen vyzvídal, co byla zač. Třeba nebyla tak úplně jedlá, ale mohla sloužit k něčemu jinému. Kdyby býval se vyučil na léčitele, tak by i pochopil, co mohla být zač, nebo k čemu by mohla být. Jenže tím on nebyl, a ani se jím nestal. Vlastně nakonec ho šiška přestala zajímat, a tak ji odhodil stranou. Ke všemu štěstí (nebo snad neštěstí) se šiška odrazila od hlavy Wissfeoha, dokud nedopadla na zem. To už však Ořešák nezaznamenal, neboť hlavu položil na přední tlapy, přičemž v tichosti poslouchal rozhovor nově příchozího Delphina a Sachi.

// návrh na jméno: Lišáčka azurová

Ano, byla to poněkud dobrá otázka, pro koho by mohla být ta pátá perla. ,,Kdo ví, třeba ta jedna mohla být pro Tylooa," odvětil Vittani letmo, než by se pustila do haldy otázek, ze kterých nevěděl na co by měl odpovědět nejdříve. Do toho Wissfeoh zmínil, že už by rád vypadl odsud, v čemž by Ořešák mlčky souhlasil. Taky by už byl rád na odchodu. Ale nejprve by se rád postaral o ty perly. ,,Vezmeme si je s sebou na památku, každá pro jednoho," s těmito slovy si vzal jednu z perel do zubů, tu si pak schoval do kožichu (inventáře).
Zpětně se vrátil k dotazům Vittani. Přikročil k mrtvému. ,,Proč bychom se měli o tohoto bídáka starat," zavrčel podrážděně, ,,příroda se o něj postará po svém, ať ho brouci prolezou, aspoň k něčemu bude po smrti užitečný." Kruté, avšak pravdivé. Nemělo by cenu se starat o mrtvého. Zvlášť tak proto, že ten někdo ublížil nespočty vlčím duším, hlavně těm nejmenším. Bylo by spravedlivé, aby si nezasloužil úctyhodný pohřeb.
Z Ořešáka vylezlo zachmuřené odfrknutí. Museli se jich nějak zbavit, to byla pravda. Jenže neměl sílu aktuálně používat magii, a ani do nich lomcovat vší vervou. Už tak byl na krajíčku svých sil a nejradši by s sebou plácl o zem a spal. Sklonil hlavu ke krku toho vlka a vytrhl mu jeden z talismanů ,,Každý si vemte jeden," řekl.
,,Zničíme je, ale ne tady," rozhodl, ,,půjdeme." A hned na to se vydal tunelem ven.
>> Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

1. Ořešák
2. Předchozí účast: 0x
3. Témata: Iluze, květiny, láska, lži, důvěra, tajemství, jaro, pohádky

Moc nevím jak tato akce funguje, takže asi bych ocenila i něco bokem třeba na chill (puzzle, spojovačky, křížovky, osmisměrky)

Z beder Ořešáka opadala jakási tíha. Nejspíše to byl onen pocit, co by ho svíral tak dlouho v náručí. Jeho mysl utichla. Postupně ho ona samota opouštěla. Sám začínal mít i menší naděje nad tím, že opravdu na něj někdo tam venku čekal. Odtáhl se o kousek dál. Díval se na tu hrstku neštěstí, co se před ním sesunula k zemi. A pak tam v tu chvíli se z ní vyrojilo vlče. Ano, byl to Tyloo. Ten, koho celou dobu hledali. Hned na to s sám jal mluvit.
Ale na jeho slova se nedalo nic říct. Ořešáka to docela vzalo. Neodpustil by, ani po tom všem. Jenže nehádal by se s ním. Měl k tomu své důvody a určitým způsobem je i chápal. Takže to nakonec neskončilo úplně v nejlepším světle tady toto shledání matky a syna, ale aspoň se vlče vymanilo ze spár temnoty. Aspoň za něco mohl být Ořešák rád. ,,Rozumím," zašeptal a přikývl mu na to. Nechal, aby se vlče o něj otřelo, přičemž mu to oplatil. Lehce ho drkl čelem o to jeho.
Jeho zraky poté padly na Indri. Její srst se začala třpytit. Mizela jim před očima. Tohle bylo naposledy, co by se s ní nejspíše shledali. Bylo jí až líto, ale chápal obě strany. S tím by se už však nedalo nic dělat. Živí udělali, co jen mohli. A splnili tak i úkol, co dostali. Na poděkování stihl jen přikývnout, nijak dál se k tomu nevyjadřoval. Ujištění, že by se vrátili do světa živých ho však nadchlo. Byl by už rád doma. Chybělo mu to tam.
Co nevidět odstoupil od Tylooa, aby mohla Indri se podívat na svého syna aspoň naposled. Moc nechápal, co tím Tyloo naznačoval, když se zmínil o tom, že ještě odejít nemohl. Ale pak když dodal, že se jednalo o... další, tak zhruba vydedukoval, o co tady šlo. Jasně, však proti všemu zlu se tu drásali zuby nehty. Ale aby na to zůstal sám? Nedokázal si to představit. Snad měl Tyloo aspoň nějaký plán k tomu, jak by postupoval dál.
Zastesklo se mu však, když bylo na čase se rozloučit, i když to bylo poněkud bolavé tak se držel na nohách a zadržoval slzičky. ,,Sbohem, Indri." zašeptal, neboť se mu hlas z toho třepal. Nedokázal by si představit, že by tomu opravdu byl konec. Tomu všemu. Ale chýlilo se k tomu. Co nevidět by byli zpátky. Povšiml si i menší kuriozity. Tam, kam dopadly slzy Indri, tak tam se cosi zalesklo.
Nebyl však čas to zjišťovat, tak se mu náhrdelník okolo krku začínal trhat. Než by však z něj odpadl, zaslechl velmi povědomý hlas. Ale než se nadál za ním otočit, tak se před ním Tyloo rozplynul, jakoby nikdy nebyl. To znamenalo jediné, že se všichni nacházeli ve světě živých. Podíval se okolo na všechny přítomné. Všichni tu byli. Sachi, Vittani, Wissfeoh - každý z nich dolámaný, ale živý. Nevědomky si z té úlevy oddechl Už nemuseli bojovat, vystavovat krk nebezpečí. Chtěl padnout do onoho písku, ale než by se nadál, tak Sachi cosi poznamenala. Pozvedl jedno z uší a vyšel za ní.
Pohled mu spadl na těch pár perel, co leželo v písku. ,,Jsou." přitakal unaveně.
Byla to památka na Indri. Přece jen to byly její slzy. Měly by s nimi něco provést.
,,Co s nima provedem?" nadhodil otázku po krátké odmlce.

To, co jim řekl, znělo poněkud pochmurně, skoro jakoby si to sám stín přál. Zmizet, opustit každý svět, ať už živých, či mrtvých. Jenže pak by žil v osamocení, v prostoru, kde na ničem už nejspíše asi ani nezáleželo. To už si mohl jen sám Ořešák domýšlet co by zbylo po stínu. Po jeho památce. Mysleli by na Ořešáka taky tak, kdyby zmizel? Stačilo jen se vypařit, stejně tak, jak to stín chtěl. Ale jak by mohl?
Tu náhle zpozorněl. Dunivý hlas mu řinčel v uších. Všímal si, jak okolo stínu se vytvořila rudá záře, ke kterému táhl zářivý paprsek, jenž následně byl pohlcen v temnotě. Zvídavě na to zíral, ale zároveň byl zmatený. Slova, co říkal, mu zlehounka promlouvala do duše. Zesílit by rád chtěl, ale aby kvůli tomu museli trpět ostatní? Ne, to nechtěl. Zahlédl, jak z Vittani cosi stoupalo. Krystaly se odlepily od jejího těla a mířily od ní pryč.
Slova, které zaslechl dál ho však ranily. I on se tak z části cítil. Ale nebylo to něco, nad čím by si vždy lámal hlavu. Udělal krůček zpátky. Pohled mu sklouzl tentokrát na Sachi. I z ní se kameny vznesly a hrnuly se jinudy. Opouštěly je postupně, a tak hádal, že by byl další na řadě Wissfeoh. Než se v tom však pokračovalo, tak se schylovalo k dialogu mezi matkou a jejím dávno zapomenutým synem.
A musel sám uznat, že to bolelo. V hloubi ho to svíralo na hrudi, jakoby se ho ta zloba dotýkala. Říkal si, jestli i jeho matka ho někdy hledala. Nezdálo se mu, že by po něm některak pátrali. I oni na něj zapomněli. A matka samotná zapomněla na tvář jejího vlastního syna. Stejně tak, jako Indri zapomněla na svého Tylooa. Jak si jen mohla? Surově ho opustila, nechala ho. A stalo se z něj tohle. Skončil by Ořešák stejně tak? Byl by taky tak... osamocený?
Ale hledal by ho ještě někdo jiný? Bylo by to vůbec možné? Přece nebyl v životech druhých zase tak dlouho, aby byl zapamatovatelný. Byl snad jen další tvář mezi několika? Měl předurčené, aby prostě zhynul sám? Všechny ty otázky se mu rojily v myšlenkách a on jen mohl nečinně stát a přihlížet.
Dokud se ho něco nedotklo v hloubi jeho duše. Něco, co se v něm zachvělo. Chtělo to vyjít napovrch a říct si své.
,,Tyloo," promluvil po krátké odmlce, jeho oči padly na něj, ,,jmenuješ se Tyloo, nejsi jenom syn Indri. Býval jsi vlče, míval jsi určitě velké sny a přání. Je mi líto toho, že jsi žil tak krátkou dobu... v posledních momentech jsi žil v bolestech a trápení. Ale koneckonců jsi se musel cítit... opuštěný." Vydechl. Přišel blíž k němu. ,,Ale nebyl jsi zapomenutý. Přece jen jsi kdysi miloval svou matku... a ona ze všeho nejvíc milovala tebe. Když tě nemohla najít ve světě živých, pokoušela se o to alespoň tady. Byl, a stále jsi, její svět. Její všechno." Díval se mu z očí do očí.
Položil mu tlapu na hruď. ,,Součástí života je i odpuštění, Tyloo." Bez něj by nenalezl klidu. Bez toho by ani Ořešák nenalezl klidu.
Odpustil by své matce, sestrám, bohu... i Bílému.
Odpustil by jim, neboť oni ho neopustili.
Byli stále s ním. V jeho vzpomínkách, v jeho srdci.

To, jak stín mluvil, tak ho zarazilo. Avšak nebyl vyveden z míry. Jen se mu do mysli přivalilo několik dalších myšlenek, pár určitých pochybností tam slídilo. Jenže nebyl by tak lehce přesvědčen nějakým stínem. I když měl toho dost co říct, a nebojoval zrovna proti nim. Ořešák postával na místě a propaloval ho pohledem ne zrovna chápavým, a ani empatickým, byl chladný. Měl toho už plný zuby, ale sám si nebyl jistý, jestli by měl zrovna znovu zaútočit. A tak poslouchal slova ostatních. Držel jazyk za zuby, neměl co k tomu podotknout, neboť každý z nich podtrhl nějakou část jeho myšlenek. Avšak teorie Vittani ho lehce vyvedla z míry. Smysl by to možná dávalo, jenže nebyl by si s tím až tak jistý. Ale přesto mu něco říkalo, že to mohla být pravda. Mlčky poslouchal, co by jim stín na to řekl.