Příspěvky uživatele

Mlčíc tam tak seděla, on jen musel uhýbat očima. Nastalo mezi nimi to trapné ticho. Inu, sám nevěděl co k tomu dodat. Na vlčici si všímal každého rysu, byť jen její dumavé přemýšlení ho trošičku rozhodilo. Byla od pohledu starší, tak nad čím tak mohla přemýšlet? Určitě by byla i zkušenější s orientací neznámého prostoru. Nebo jí je to místo velmi známé, ale jen si ho už nepamatuje, to by byl teda ten lepší případ. i on sám zadumal. A nebo nebyl. nejistotu na ní však nepoznal, což byla asi pro vlčici taky výhoda.
,,Ořešák," odvětil krátce na to, ,,a vy?" Asi bylo vhodné se aspoň seznámit, když už tu tak plýtvali dechem. Pocítil, jak se v okolí vánek jsi vypařil. Možná právě proto, že začínalo být čím dál větší dusno. Sklopil hlavu a poškrábal se zadní tlapou za ouškem s polovyplázlým jazykem. Pak hlavou zatřásl a zase se tvářil jakoby nic. Vypnul hruď a narovnal se.
,,No já byl na pohřbu," přiznal se, ,,vlastně jsem byl jediný účastník." Ne, že by to bylo nějak důležité. Asi jí to ani nezajímalo, ale i tak to musel říct. Byl upřímný, takže plácnout jen takové to jednoduché nevím byl docela chabý odvar od té zdánlivé reality, co mu ještě před nějakým momentem probodla srdce. Detaily však dál rozebírat nechtěl.
,,Od teď asi taktéž cestuji na volné noze." pokrčil rameny.
,,A máte pravdu, je to tu, no.. hezké." podíval se okolo sebe. Asi ho na oko znervózňovalo takovéto prostředí. Bylo až moc nevídané. Přece jen vyrůstal poblíž lesů, vod a strání. Žádná taková zahrada Edenu neexistovala, aspoň ne v jeho původní domovině.
,,Takže nejste odsud. Ale jak je to jen možné?" mluvil si spíš pro sebe, ale určitě tuto větu musela zachytit, nemluvil zase až tak potichu. Zakoukal kamsi do korun stromů, také si prohlížel oné barevné dary přírody.
,,To sám nemohu posoudit." řekl a sklopil svůj pohled dolů. Opět se jí díval do očí. ,,Cosi mě pronásledovalo za tmy, a tak jsem před tím utíkal, a pak jsem se z nějakého důvodu probudil tady, i když jsem teda původně běžel od toho čehosi pryč." vysvětlil. ,,Asi jsem jen zabloudil." ač to znělo vtipně, tak se nehanbil za svou pravdu. Co jiného ji tak mohl říct? Nebyl to nějaký vlk, co by si jen tak z patra vymýšlel.

Vlčice se dala do kroku. Šla přímo k němu. Ořešák se však stále držel u země. Avšak tlapy měl dané tak, aby se mohl na ně kdykoli vzepřít a udělat razantní pohyb kamkoli by to bylo potřeba, ať už to měl být úhyb, nebo útok. Švihal nervózně ocasem. Ucho mu brnklo na stranu. Cosi řekla, ale nestihl to zaregistrovat, asi protože si to spíše zamumlala, než aby se na něco ho ptala.
Mezitím co se posadila, tak už stihl si udělat několik poznámek vrytých do jeho mozkovny, listoval také nad možnými předky, co kdy on dávno znal. Nikomu se však vlčice nepodobala, a to ani zdaleka. Všiml si, jak nejprve zajela očima po jeho srsti, a pak po té své. Sice to byl rychlý pohled, jenže ten mu už právěže neunikl. Něco ti vadí na mé srsti. řekl si v duchu.
Pak však na něj začala mluvit. Teď už ji slyšel. ,,Promiňte," načal, ,,ale když vy jste si mluvila pod fousy, tak co bych vám já mohl porozumět - a vůbec, co bych vám já řekl?" Řekl strašnou fůru slov, až se sám nad tím zarazil. Možná přece jen se něco mu stalo, pro jistotu si dal tlapu na čelo. Nejsem nemocný. setřásl tlapu ze sebe. Hned po té se zvedl na nohy, jen aby se posadil. Nepřišlo mu slušné, aby se na ní díval zdola a ona na něj z vrchu. Navázal oční kontakt, svůj pohled držel pevný, dalo by se říct, že až kamenný. Nebyla potřeba přátelských úsměvů, aspoň prozatím ne. ,,A odkud se tu berete?" začal trochu na ní zostra s otázkami.
,,Myslil jsem si, že jsem tu úplně sám."

Tím, jak lapal po dechu, tak se mu srdce celé rozbušilo. Pískání v uších bylo ve stejnou dobu okamžitě na místě. Asi trošku panikařil. Možná trošku více. Srdéčko bilo jak v ohni, což se mu říká, když v něm ten živel koluje. Kousl se do špičky jazyku. Musel být klidný. Začal s nádechy a výdechy. Dělal to pomalu a rytmicky, jen aby zklidnil to bušení. Zavřel oči, jen aby se mohl na to soustředit.
Než se ale stačil rozkoukat, tak ho do nozder praštila nevídaná vůně. Přeslazená, avšak přívětivá líbezná pachuť. Uvítal jí a byl za ní rád. Pach ovoce ho přivedl k tomu, aby se olízl na nose. Začínal mít na to sladké docela chuť. Chvíli si i myslel, že mu přistálo na jazyku. Byť to byla jen aróma.
Znovu otevřel oči. Žádná změna, svět byl stejný. Ale nebyl si jistý, že tu někdy byl. Vlastně nikdy tu nebyl. Ani kdysi dávno, a ani teď. Neměl vůči tomuto místu žádné spjaté vzpomínky.
Že by to byl jen další sen? myslil si.
Pak však spatřil na opačné straně kohosi. Jakousi vlčici, co tam jen tak ležela. Srst na zátylku se mu naježila a uši pevně k němu přitiskl. Netušil, kdo by to tak mohl být. Nepřipadala mu nikterak povědomá. Pak si však Ořešák umanul jedné zaškatulkované myšlenky.
Co když to byla právě ona, kdo mě následoval? nehnul ani brvou, jen čekal a koukal, co by mohla ta daná provést. V hlavě už si dělal plán o několika krocích. Aneb co by třeba udělal, kdyby se po něm ta daná vlčka vrhla a chtěla mu vyprášit kožich. Možná se jen tvářila jako vlčice, ale třeba to mohla být nějaká krvelačná příšera.
Jako vážně? Opravdu věřím zrovna JÁ na příšery?

//Minulost
Kdysi tam stál na té krásné pláni vlčích máků. Slunce svítilo mu do zad, v tlamě něžným dotekem svíral křehounký rumělkový kvítek. V těsné blízkosti jeho předních zašpiněných tlap byla vykopána jáma. V ní leželo tělo bez života. Kdysi to býval vlk. Měl své zájmy, ambice a syna. Jeho, Ořešáka. I když si nebyli krví, ani tváří podobní, tak přesto to byl otec a syn. Alespoň Ořešák to kdysi dávno tak bral. Avšak po bílém nezbylo nic. Jen prázdná schránka bez duše. A taky tu byla ta díra, ve které by bílý spal už navěky věků.
Díval se dolů tam na něj. Tvář bílého byla klidná, bez náznaku utrpení. Za to jediné mohl Ořešák být vděčný. Ale přesto se cítil naštvaný. Sám na sebe a na to, jak mohl mu ještě spousty říct. Nebo jak se toho mohl ještě tolik naučit. A hlavně cítil v sobě to, že mohl něco udělat. Cokoli, jen aby tu ještě bílý chvíli s ním byl.
Zadíval se tam dolů. Z toho pohledu se mu sevřel žaludek. Rychle odvrátil zrak, zavřel oči své, jen aby vydechl zhluboka. Horká slza se mu skutálela po líci. Nemohl si pomoci. Na toto nebyl připravený. Na loučení, které měl hluboko vryté do paměti.
,,Sbohem příteli," vyřkl a upustil květ do hrobu, ,,nechť ti je zem lehká."
Pak jej zakopal a odešel pryč.

Byl sám. Na vše zůstal už jen on. Nebylo rodiny, a ani přátel, kteří by za ním stáli. Kráčel tmou tak strašně dlouho. Neměl ani chtíč, natož chuť k životu. Kráčel v kruzích, bloudil. Ale tu náhle cítil, jakoby na něj cosi upíralo zrak. Ohlédl se. Avšak nic tam nebylo. Začal klusat. Pak se dal do běhu. Dýchal, ač se to nezdálo, tak dýchal. Běžel, jako kdyby byl hnán.
Před ním tma a za ním též tma. Ať už se díval kam chtěl, tak nebylo mu útěku.
Pak však spatřil světlo. Šel za ním, rychle - rychle!

Probudil se. Rozevřel oči a lapal po dechu.
,,Co se to," otočil hlavu na stranu ,,kde jen to?" Nebyl ani schopen dokončit věty. Byl zmatený.
Ležel pod rozrostlým ořešákem, co mu propůjčoval ideální útočiště proti sužujícímu slunci, nádherně stínil a jeho listí šustilo ve vánku. Ale přesto vzduch byl dusný, skoro až nedýchatelný.