Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nakonec jí neodpověděl černý vlk, ale jiný, bílý s šedivými pruhy. Nelahodil jejímu oku tak moc jako svítivý kožíšek černého, ale neprotestovala. Mluvil slušně a srozumitelně, i ona tedy zachovala dekórum. Napřímila se, uši nastražené a ocas v neutrální pozici - teda, alespoň ten kus ocasu, co měla. To samo o sobě zrovna moc neříkalo.
,,Ach, jistě, magie," pronesla vlčice a nasměrovala pohled zpět k vířící vodě, natahujíc krk o trochu výš a blíž, aby lépe viděla. To naštěstí nemusela dělat příliš, jelikož její dlouhé nohy jí už tak zaručovaly skvělou výšku od začátku. Jen ta krátká srst by zde nemusela zrovna pomáhat pokud by je snad něco chtělo pokousat.
,,Zajisté, ale nemusíme přeci jen dýchat čumáky!" pronesla zvesela k Cerumovi. Navíc, pokud byl tento svět tak nasycen magií, jak se zatím zdálo, rozhodně by nemusel být problém ztracený čich něčím vyléčit. Proto se i sama vlčice rozhodla udělat pár krůčků blíže k oné vařící vodě s otevřenou tlamou, aby nevdechovala ten příšerný pach nosem. I tak byla na pachy velmi citlivá a tahle žiravina ji pálila i v krku. Ale pokud nikdo nepůjde blíž, přijdou vůbec na něco?
Prošla okolo vlčice se zlatavou srstí a podivnou barevnou kombinací, která ji okamžitě zaujala. Jen se k ní krátce naklonila (Mireldis) a zašeptala: ,,Vím, že se to nesluší, ale máš nádherný kožich." Jak se zdálo, zdejší vlci hráli všemi barevnými variantami. Úžasné! Musela v budoucnu vyzkoumat, jak to funguje. Možná za to může jistá rostlina? Nebo třeba i magie!
,,Je zde poblíž nějaká smečka?" optala se i nahlas všech, kteří se zde shromáždili. ,,Přeci jen, pokud se zde nachází hrozba a je poblíž jejich území, pak by se o tyto trable měla postarat jejich síla. Ohrozilo by to je i jejich mladé," pronesla k ostatním, stále myslíc na vlky, které viděla v oáze. Ale třeba zde někdo byl i blíže.

Než se však odhodlala udělat něco dalšího a dojít až k oné podivné věci, vlk s modrými značkami a vlk, který na ni promluvil, byli strženi do vody. Byl k nim stažen i tmavošedý, kterého si doteď upřímně nevšímala. Uskočila vzad, sledujíc, jak jsou vtaženi do vířivé vody. Stáhla uši k hlavě, překvapená a možná i trochu vyděšená. Podívala se rychle po zlatavé, která zatím nepromluvila ani slovo. Jenže než něco vyslovila, její pohled padl na most. ,,Co se to děje?" vyhrkla, tentokrát bez jakékoliv elegance, co by snad v jejím hlase mohla hrát. Měli by jim pomoct! Pokud se ti tři samotní na onen ostrov nedostanou, mohli by se utopit a to rozhodně nebylo dobré.
,,Pojď!" strčila zlehka čumákem do zlatavé vlčice a rychle se rozklusala a následně rozcválala směrem, kterým byl onen most. Měla chuť použít nějakou liánu nebo cokoliv, aby vlky z vody vylovila, ale uvědomila si poměrně rychle, že toto v její moci není.
Pobíhala po mostě, snažíc se dosáhnout na trojici, ale nejspíš marně.

>> Oáza

To, co se stahovalo nad onou zátokou, táhlo k sobě Peisiu jako magnet. Jakmile opustila oázu a onu smečku, která se na ní nacházela, na obloze si povšimnula něčeho zvláštního. Prvně zírala nahoru, sledujíc, kam ona podivná záře putuje - a vlastně se jí i zářivá světýlka líbila. I proto si posunula jedno z ukradených peříček v Irisině ráji hlouběji do kožichu.
Při přiblížení se k místu, kde se dvojice světel srazila, si povšimnula hromady vlků, kteří se na podivný jev také dorazili podívat. Zvědavě nastražila uši, s drobným ocasem zdvihnutým. Pohnula se blíže k centru onoho dění a rozhodla se zastavit vedle obrovského vlka k jehož výšce těžko dosahovala i ona. Nebyl to však takový rozdíl jako když stála po boku Gwyna a Rozárky, kteří byli vedle ní skutečně maličcí.
,,Tušíte, co se děje?" zeptala se vlka, zvedajíc hlavu a větříc. Síra. Jistě, tušila, co to je za pach ze své domoviny, ale přišlo jí zvláštní, že by zde něco takového bylo. Ostrovy se zatím zdály být poklidné. Pokud by se zde však snad strhl souboj, Peisia si nebyla jistá, jestli bude moci přispět. Nebyla stavěná na něco, co by ji bezprostředně ohrožovalo na životě bez přítomnosti její smečky. Možná by toto mohli nechat na vlcích, které zahlédla u oázy. Jejich smečka by snad mohla potencionální hrozbu odstranit.
Další věc, které si povšimla a která na ni udělala dojem, byla srst vlka kterého se prvně optala na objasnění situace. Byl černý s modrými, zářivými znaky. Zvědavě si je prohlížela. Ovšem, nechtěla být nijak vlezlá a tak to vše prováděla spíše po očku.

>> Pichl

Vlčice se poměrně rychle přenesla přes písek, který se jí pomalu a jistě sypal pod tlapkami. Když se jí konečně zadařilo dostat k vodě, zvedla hlavu a zkoumavě přejela celou scenérii pohledem. Na druhé straně stála skupinka vlků, jejichž přítomnost ji docela popoháněla k tomu, aby je zašla pozdravit. Na druhou stranu... pokud k nim dorazí, nejspíše se dozví, že se jedná o zdejší smečku, která nebude příliš nadšená z její přítomnosti. I proto jen sklonila hlavu a hltavě se napila a smočila tlapky, aby ji tolik na písku nepálily. Brzy na to si je i očistila, než znovu vzhlédla k vlkům na druhé straně. Zjevně byli ponořeni v hlubokém rozhovoru a zatím si nevšímali její přítomnosti. Dobrá! Pokud se zde nacházela smečka, Peisia by velmi ráda alespoň s některými z nich komunikovala. Okolí této oázy bylo skutečně krásné a byla si jistá, že se tu někde najdou pěkná, třpytivá peříčka. Co slyšela z vyprávění, na takovýchto místech byla zvířata s nádhernou barvou srsti. A vlci z druhé strany vody vypadali, že do pouštního klanu zapadají i barvou srsti. To ji donutilo pohlédnout na její zrzavý kožíšek. Ach, určitě by se sem také hodila. Ale na to teď nebyl čas! Měla chuť pokračovat v cestě a ne se zastavit zde.

>> Tichá zátoka

>> Temný les

Vlčice se dostala z tmy do palčivého světla, které ji málem oslepilo. Nespokojeně přivřela oči a zaklonila hlavu. Mraky se stahovaly a pomalu se stavěly před slunce, přivádajíc temnotu i do těchto míst. To však neměnilo nic na tom, že písek hřál pod tlapkami a proplétat se kolem kaktusů nebylo zrovna něco, co by si vlčice kdo ví jak užívala. Nerada by, aby nějaké z ostnů skončily v jejím kožichu.
I proto se tudy pokoušela proběhnout co nejdřív, nastavujíc bok kaktusům, ale zatím poměrně a dobře schopná se od nich nenechat pobodat. Znovu střihla ušima a přidala, když zahlédla možný konec celé téhle štvanice skrz bodláky, které se jí mohly zakousnout do kožichu. A taky... začínala mít žízeň. Čas se zajít napít.

>> Oáza

>> Ovocný lesík

Peisia se dostala k podivnému místu s kusem ovoce a přežvykujíc poměrně rychle. Zvědavě zastříhala očima, prohlížejíc si místo, které měla nyní překročit. Uvažovala, zda je dobrý nápad jej překračovat.
Pár minut zde stála, očichávala novou věc a nakonec se rozešla vpřed, opatrně našlapujíc tak, aby žádná z jejích nohou neskončila v díře mezi prkny. Kdo ví, co by mohlo tam dole čekat? Možná nekonečná propast, do které se Peisia pro teď podívat nehodlala. Zamyšleně se zahleděla i nad sebe. Celé tohle místo jí přišlo skryté - možná že tudy tolik vlků neproudilo. Pachy tu v okolí jí přišly spíše vyčichlé než že by se tu snad v okolí někdo obyčejně scházel. Mrskla ocáskem a pokračovala v cestě. Pocítila docela silnou úlevu když se jí zadařilo dostat na druhou stranu bez toho, aby se více dívala pod sebe. Tak kam teď? Tyčil se před ní tmavý les a vlčice se zatím rozhodovala, kudy se odtud vydat dál. Nakonec se však rozhodla vydat se vpravo. Schválně, kam ji to zavede!

>> Pichl

>> Irisin ráj

Peisia se zastavila až v lesíku, který voněl těmi nejrůznějšími vůněmi roztodivného ovoce, které kolikrát v životě ani neviděla. I proto se vlčice na tomto místě zastavila a ukořistila několik kusů ovoce jen proto, aby si s nimi brzy lehla pod blízký stromek a natáhla přední i zadní nohy, připomínajíc zajíce.
Spokojeně přežvykovala a sladká chuť se jí brzy válela po jazyku zatímco vrtěla krátkým chvostíkem, který toho zas tak moc neukazoval. Jeden by i pohyby téhle krátké bambulky mohl jednoduše přehlédnout.
Trvalo to nějakou dobu než se alespoň trochu zasytila. Pořád jí však chybělo maso. I přes tuto obtížnost si očistila tlapky, aby se jí nelepily, zvedla se a protáhla jako kočka, krátce majíc zadek velmi blízko zemi. Kam že to vlastně mířila teď? Dobrá otázka. Sama Peisia si nebyla úplně jistá. Spokojeně přivřela oči a zaklonila hlavu, aby se zahleděla nahoru na mračna, která se pomalu stahovala. S tím si utrhla další kus ovoce, do kterého se pomalu pustila, a rozešla se směrem, kam ji její nohy vedly.

>> Most

Po rozchodu s Rozárkou se Peisia rozhodla, že je na čase prozkoumat okolí ještě trochu víc. Rozhlížela se po okolí, hledajíc vícero mušliček a dalších třpytivých věcí, které by mohla vzít a nést s sebou zatímco by se rozhlížela po onom Gwynovi. Možná, že bude stále v onom portálu a pokud ne, vlčice by byla ochotná mu pomoci s tím, co se to právě stalo.
Dlouho však takhle tlapkat po okolí nevydržela a schoulila se pod jednou z palem které ji ochraňovaly před světlem. Ach, bylo tu vážně krásně! Jen začínala poměrně hladovět. Možná by nebylo od věci se pohnout a najít si nějakou potravu, která by jí pomohla na tomto místě přežít. Jistě, viděla už nějaké lesy, kde by snad mohly být nejrůznější bobulky, ale ani to nezasytí navždy. Tiše si nad tím povzdechla a pomalu se rozklusala směrem, kde viděla onen les, jak na ni tiše čeká. Třeba po cestě chytí nějakého zajíce a nakrmí svůj stažený žaludek.

>> Ovocný lesík

Dvojice ji přijala poměrně podivně - zatímco vlk nevypadal komfortně a Peisia si jej starostlivě přejela pohledem, přemítajíc, zda by je měla opustit - druhá vlčice začala poskakovat a chovat se jako vlče. Zrzka se zahihňala a mírně zamávala ocáskem, zatímco si udržovala klidný postoj, aby krémového příliš nestrašila. ,,Zdravím," odpověděla mu jednoduše a pak se věnovala vlčici, nechávajíc modrookému trochu prostoru, aby se mohl řádně nadechnout.
,,Ach, ne, ne. Každé vlče se rodí drobné," odpověděla Peisia trpělivě a přišla o trochu blíže k nadšené čokoládové vlčici. ,,Vyrostla jsem, nejspíše díky mým rodičům. Také byli vysocí," dodala a usmála se, pozorujíc vlčici bez nohy s mateřskou něhou někoho, kdo odpovídal na hromadu otázek, které vlčata podávala a které nedávaly smysl. Jenže to už se vlčice vyptávala na ocásek a Gwyn náhle zmizel. Peisia se zarazila a ucouvla dozadu, se staženýma ušima. Když však krémový zmizel zcela, váhavě přešla na místo, kde před chvílí byl. Poklepala opatrně packou na zem a nakonec ji očichala. Kdepak - nikde ani stopa po tom, co se s ním mohlo stát. ,,Ne, toto není moje práce. Zdá se, že jej vtáhl portál," pronesla mírně nervózně. ,,Pověděla by jsi mi prosím jeho jméno? Ráda bych se na něj poptala dalších vlků, abych věděla, zda se mu něco stalo," zvedla hlavu na vlčici s pokrčenými oušky a pak se konečně podívala na tlapku, která jaksi scházela. Zajímavé. Příliš se na ní však nezastavovala, zvedla totiž znovu oči a na čokoládovou se usmála, aby jí dodala trochu odvahy. V hrudníku ji však hlodala nervozita z náhlé ztráty cizího vlka.

Vlci, kteří so doteď povídali převážně o samotě, se podívali jejím směrem. A Peisie to upřímně nevadilo. Neměla pocit nebo strach, že by se v jejich očích snad mohla ztrapnit. Proč taky? Tito vlci ji ani neznali, tudíž si o ní mohli udělat jakýkoliv obrázek a ten mohl být špatný stejně tak jako vykreslený správně do největších detailů.
Otázka, zda potřebuje pomoct, ji však mírně překvapila a nadchla. Zajímavé! Zdejší vlci chtěli pomáhat těm, které považovali za ztracené v jejich vlastních nesnázích? To musela uznat i za velmi roztomilé a ohleduplné, což ve spojitosti s kožíškem oné vlčice nabíralo na jiných rozměrem. Zvedla svou oháňku nahoru a doklusala ten kousek směrem ke dvojici s příjemným úsměvem a zjevně i velmi pozitivní náladou. ,,To je od vás velmi milé, ale myslím, že pomoci nebude třeba. Jen se na mě pomstil jeden z obyvatel zdejšího biomu," pronesla hladce vlčice, hledíc po svém ocásku, ze kterého zmizelo sotva pár chloupků. Zajímalo ji, zda se pro pomstu vlk zase hodlá v blízké době vrátit a dokončit, co započal. Teď se však rozhodla spíše zajímat o tyto vlky, což by mohla být minimálně dobrá volba. Žádný krab během těchto postů nadále nepřijde k úhoně. Možná bych se mohla zeptat na jejich rozhovor. Jenže to by jim mohlo přijít nepříjemné. Tak tedy... hm... navázat konverzaci? Možnost otočit se a odejít zjevně nebyla v jejím repertoáru a hodlala stresovat Gwyna tou nejvyšší možnou účastí ve zdejší konverzaci.
,,Ehm... tedy, omlouvám se za vyrušení vašeho rozhovoru a ačkoliv to nebylo mým plánem, možná bych se do něj i ráda přidala," pocítila, že kdyby se snad veškerá kůže neschovávala pod srstí, docela jistě by se červenala. Takové hloupé nakráčení mezi cizí vlky, ani by nevěřila, že to její práce! Jenže těžko říct. Možná že byla pořád celá nesvá z průchodu portálem. Tiše si povzdechla, ale byla zcela a plně rozhodnuta, že se bude držet pozitivity za každou cenu a nezkazí ostatním vlkům den.

Dvojice vlků ji ignorovala a ona ignorovala je. Začátek krásné hry. Přeci jen, tohle místo bylo dost velké pro všechny, no ne? A vedle toho, že Peisiina autorka netušila co psát, vypadalo to na pěkný den. Tedy, večer už se neodvratně blížil, ale jeden nesměl myslet negativně, pokud si chtěl užívat přítomnost. I proto se Peisia dále zaměřovala na kraba, který se však brzy dostal do moře a zmizel mezi vlnami. Střihla ušima, mírně nespokojeně, a dívala se na jeho cestu. Sama však brzy tlapky smočila ve vodě, která byla dost chladná na to, aby se vymrštila o kus výš do vzduchu a odskákala dál. Celá se oklepala, ač nebyla mokrá nikde mimo tlapky a rozklusala se podél ledových, mořských vlnek. Řádně došlapovala a hlídala si, zda neuvidí něco zajímavého. Po pár metrech ji zaujala ulita, která ležela v písku, zlehka omývána vlnami. Strčila do ní čumákem, až přepadla na bok a vylezly z ní nožičky, co začaly panicky mávat ve vzduchu v domnění, že najdou oporu, aby se zase postavily i s ulitou. Peisia se posadila a chvíli sledovala trpícího tvora, než jej jednoduše tlapkou zase převrátila tak, aby si zaběhl rovnou do moře.
Tehdy konečně zvedla hlavu a její pohled skončil na dvojici, co jí nyní byla mnohem blíže než předtím. Vlčice, co stála po boku bílého vlka, postrádala nohu. To bylo zajímavé. Peisie se v ten moment hlavou začala honit hromada otázek, které potřebovala zodpovědět. Jak přežila takový zákrok? Chodilo se jí dobře i bez nohy? Byly někde náhradní díly pro podobné vlky? Jak se sem dostala? Možná během přesunu sem o tlapku přišla. Peisia zvědavá nátura kopala v jejím hrudníku sem a tam, nutíc dančí vlčici, aby se zvedla a šla zjistit, co je to zač. Musela však zvednout přední tlapky, balancovat na zadních a jednoduše si je připlácla na tváře, aby se trochu schladila. Už ta podivná vlčice s červeným šálem se na ni dívala nespokojeně, když oslovila jejího partnera - Vina - na červené louce! Kdo ví, co by se stalo, kdyby tam naběhla teď. To už však ucítila poměrně nepříjemnou, bodavou bolest v ocásku, až vyjekla, vyskočila a udělala několik cvalových skoků vpřed. V písku na okraji moře ležel krab a vítězně začal couvat zpátky do moře, zatímco se po něm Peisia mírně vykuleně dívala.

>> Severní hory

Pokračovala v chůzi, mlčky, s rudým květem rumněnky v tlamě. Střihala ušima a brzy její pohled padl na podivné místo s palmami. Zrovna sem nesedělo, což jí přišlo neskutečně podivné. Sklonila čenich níž k zemi a poznala pach vlka, kterého cítila už na několika místech předtím. Nehodlala ho jen tak přepadnout- zvlášť, když se přiblížila a zjistila, že má společnost. Ocas - nebo to co z něj měla - hrdě držela v neutrální pozici a kráčela si hezky rovnou k písku, který se tu leskl. Prvně však zastavila u podivné desky, kde složila rudý kvítek. Zatím jej tu nechá. Ani neznala jména vlků, která zde byla, jen někde hodlala odložit květ, dokud nepůjde zkoumat vodu v jisté blízkosti její polohy. Přidala do kroku a brzy zpomalila, protože ji v trávě cosi zaujalo. V tváři se jí zalesklo nadšení a Peisia zvedla ze země paví brko. Vypadala.... nadšeně. Okamžitě se s ním rozklusala zpátky k ruměnce a ukožila ho k němu. Takhle to proběhlo několikrát - k vodě nikdy nedošla, jen kradla krásně barevné peří, co zdejší pávy poztráceli.
Nakonec však jen zakotvila u pronásledování kraba, co se jí snažil neúspěšně cvakat klepety po čumáku. Peisia ho vesele přeskakovala a obcházela, zatímco vrtěla zbytky chvostu. Zatím tu bylo až moc zajímavých věcí na to, aby se věnovala vlkům, co se bavili navzájem.

>> Němé údolí

Peisia vesele klusala přes hory a v tlamě stále držela rostlinku, která díky vodě z jezera vypadala ještě alespoň poměrně čerstvě. Brzy by ji však znovu asi měla ponořit do vody. Netušila však, kam běží, jak se dostane do dalšího cíle a ani, co jí tam čeká. Střihala ušima, snažila se nějak zorientovat a absolutně selhávala. Hory tady byly chladné, vysoké a dlouhé. Jeden by se v nich velmi lehko ztratil a velmi lehce by tu našel skrytý poklad, přes který kvůli matoucímu prostředí stovka předtím ani nezakopla. Jistě, velmi ráda by tu našla poklad - jakýkoliv. Pěknou květinu, perlu ztracenou v čase, nebo mušli s lesklým povrchem. Znělo to trochu jako takový malý, osobní ráj.
Zatím však nesla alespoň léčivou rostlinku v tlamě a užívala si ledový vzduch vysoké, nadmořské výšky. Kdyby ji snad jeden zahlédl z dálky, mohl si myslet, že je zabloudivší daněk, co už jen čeká na svůj konec. Ona však byla až moc aktivní. Mladá, zdravá, s jasným cílem tu prolézt každé zakoutí. Ano... to znělo pěkně, poznat každý kout Mois Grisu. Mávla ještě jednou krátkým ocáskem a přidala do kroku, aby se co nejdříve dostala z hor pryč.

>> Irisin ráj

>> Les alf

Konečně! Zahlédla přes sebou vodní plochu, co se rozléhala jako zrcadlo odrážející veškeré světlo světa. Líbilo se jí tu. Prvně opatrně složila rostlinku, aby okamžitě neuvadla, pak se teprve sama hltavě napila. Zdejší voda nebyla vůbec špatná. Chutnala po větru a trávě. Nemohla to porovnávat s tou doma, protože by mohla být přehnaně nostalgická a nebo až moc domácí vodu soudit. Nechtěla dělat ani jedno.
Polkla a zavrtěla ocáskem, ač to bylo vážně těžko viditelné s tím něčím čímsi, co místo ocasu měla. Konečně se však rozhlédla po okolí. Nikde nikdo. Kde byli všichni vlci? Za tu dobu, co se tu procházela, potkala jednu skupinu a od té doby nic, prázdno, ticho. Znervózňovalo ji to. Aspoň tu tedy nebyly zcela vyčichlé pachy, znamenalo to, že tu někdo byl. Ne úplně v nejbližší době, ale pár hodin sotva. Takže by teoreticky i mohla potkat někoho, kdo by ji navedl směrem k tundře tohoto světa. Nebo by ji celkově mohl seznámit s tímto místem víc!
Znovu se hltavě napila, jelikož tu fungovala tro hu jako velbloud. Netušila, kde příště narazí na vodu a tak se raději napila o dost víc, než to bylo potřeba. Byla to spíš předvídavost, než nedůvěra k novému světu, do kterého se teprve musela pořádně ponořit. Netušila, jestli jí tu všechno a všichni budou chtít ublížit a nebo je zcela v bezpečí. A přesně k tomu by se hodili cizí vlci. Kde všichni jste?
Vzala znovu rudý kvítek a vydala se dál.

>> Severní hory

>> Ostříží zrak

Překvapeně se rozhlédla s uvědoměním, že kráčí lesem a ne po rozlehlé pláni. Na lesy si doma tolik nepamatovala, ale dobře věděla, že byly krásné. Krátce zavřela oči a nechala les, aby přijal její existenci a dovolil jí pokračovat. Cítila tu mnoho pachů - nejspíše smečku? -, ale rozhodla se nikam nespěchat. Času bylo jistě dost, pochybovala, že kvůli jednomu průchodu by smečka dělala nějaké problémy. Navíc se pohybovala spíše po okraji lesa, připravena kdykoliv vyskočit a běžet pryč jako o život. Tohle místo na ni působilo poměrně uklidňující atmosférou. Těžko se přemlouvala odtud odejít. Jenže... tiše si povzdechla. Musí najít vodu, kterou jí pomáhali vlci na oné rudé louce najít. Stále v tlamě držela rudou květinu, která zatím byla poměrně živá, ale potřebovala napojit stejně jako Peisia. I proto upřímně nyní trochu zrychlila a snažila se dostat k onomu vodnímu toku co nejdříve.
Co by tomu tady asi říkala Tundra? Nejspíš by se jí tu líbilo. Pokud by tu však Peisia nějakou tundru najít dokázala, určitě by se jí na sestru vzpomínalo lépe. Bude se muset nějakého cizího cestovatele optat, zda by o takovém místě něco věděl. Třeba, když bude mít štěstí, tak někdo bude již u pitné vody. Tam by se přeci jen vlci měli zdržovat, ne?

>> Němé údolí

>> Rokle

Pokračovala v cestě dál a střídala tlapku za tlapkou. Voda už by mohla být blízko. Docela se jí tu líbilo. Bylo to hezké, prosluněné místečko, v tlamě táhla rudou rostlinku a pohybovala se obvyklým tempem. Přesto jí však mysl zabloudila zpět k domovu. Nejspíše se měla připravit na to, že se sem tam ztratí v myšlenkách, ale veškeré paralely ji přesvědčovaly o tom, že tomu tak není. Bude se v nich ztrácet- a často. Nebyly to snad vzpomínky, co budovalo charakter? Ano, každá vzpomínka, sebeslabší, mohla spustit domino nepochopení, touhy, zášti, se kterou se tak úzce pojila nenávist.
Peisia se nepovažovala za někoho kdo by byl schopen nenávidět jen pro ten pocit, že může mít nepřítele. Ani si nebyla jistá, zda někoho dokáže vůbec nenávidět. Byl by tu pár růžových očí, kterým by si přes vše, co si opakovala jako svaté, chtěla vyčinit a křičet na ně, ovšem... věděla, že by to stejně nedokázala.
Chyběla jí Tundra. Její sestra zůstala za jejími zády jako jediné, co jí vázalo k domovu. Byla tu spousta věcí, které by raději vzala s sebou, ale... nemohla. Odfrkla si. Ani si nevšimla, kdy z pláně vklouzla do lesa.

>> Les alf