Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< hraniční pohoří (přes Alateyskou smečku)

Územím procházel v tichosti. Teda, u něj to ani jinak nešlo. Jako jo, pořád mohl dupat nebo tu rozkopávat sníh všude okolo, ale to nebyl zrovna jeho styl. Nerad na sebe upozorňoval. Takže našlapoval pomalu a lehce jako vždycky, jen sníh pod jeho kroky občas zakřupal. Rozhlédl se. Ohnivý alfa s pár dalšími jedinci stáli kousek od úkrytu, kam právě mířil. Možná se někde potulovali další členové. Protáhl se vchodem přímo do šera jeskyně a Podběl ze sebe hned poté setřásl sníh, co mu ulpěl na kožichu. No moc klidu, jaký čekal, tu nepanovalo. Sám tu nebyl, ale k tomu tu zahlédl nová, pro něj neznámá vlčata. A aby toho nebylo málo, dvě z nich se už asi před chvílí dala do ohromného řevu. Oddechl si. Jeho maminka za něj mohla být ráda. Tohle v životě neudělal a ani udělat nemohl...

<< nížina hojnosti

Hory se blížily, blížily, blížily, dokud se neocitl přímo na pahorky skal, před cestičkou do hloubi jeho domova. Vydal se nahoru a doufal, že se neztratí někde v bludišti hor, že trefí zpět domu. Pořád šlo o místo, kde se cítil nejlíp. Okolní svět mu pořád připadal tak...cizí. Hlavně po tom, co vylezl z toho temného lesa, tak nějaký odpočinek v podobě pobytu v Alatey určitě uvítá. Na místě, kde neměl pocit, že ho za každým rohem někdo sleduje. Na místě, kde už ostatní vlky zhruba znal a hlavně tam měl i rodinu. A to nic nepřekoná. Aspoň u něj. Pachy velké skupinky smečkových vlků bystřil čím dál silněji, tak usoudil, že šel správně. Nerad by se někde ztratil a pak... vlastně co? Ani o pomoc zavolat nemohl. A k tomu to vypadalo, že se blížila nějaká vánice. V té by se mu uvěznit nechtělo.

>> úkryt Alatey (přes Alateyskou smečku)

<< temný les

Světlo. Hnal se za prvním světlem jako na kořist. Hned se mu na začátku nížiny oddechlo. Svaly trochu povolily. Srst klesla zpět k tělu. Ten les za zadkem byl jako prokletí. A třeba ho fakt někdo proklel. Třeba to kdysi býval celozelený, listím a kořistí provoněný les, kde se každý cítil jak v ráji. Ale proč by někdo vysílal prokletí na les? Hm, jo, blbost. I když na druhou stranu pochyboval, že pořád býval...takový. Děsivý, bez života, bez...čehokoli. Naposled se do lesa za sebou podíval. Jakoby se v mlze a mezi stromy míhaly stíny. Ne, to se mu jen zdálo...či? Tak i tak tiše zakňučel, hlavu otočil zpět před sebe a odhodlal tlapky k pohybu. No co, nic ho nesežralo, žil. Přešel tamtudy dvakrát bez úhony. I když byla pravda, že kdysi jich šlo víc. Třeba si ty stíny netroufaly na větší počet vlků. Hm, po těchto myšlenkách už tím lesem aspoň sám nepůjde. Ale radši se začal soustředit na hory, co se každým krokem blížily a blížily. Brzy se uvelebí ve svém pelechu a bude spát. Na nějakou dobu se takovým dobrodružstvím radši vyhne. Byl z toho už unavený. A nejen z té cesty...

>> hraniční pohoří

<< les u mostu (přes most)

Most přešel ještě v klidu. Zrovna nefoukal takový agresivní vítr, že by s mostem máchal ostošest. Ovšem hýbal se, hýbal. A ještě pod pohyby odrostlého vlčete občas praskal. Snažil se nekouknout dolu, do propasti. Jenže okamžitě, když vkročil do temnoty tohoto lesa, svaly mu ztuhly a kožich se mu naježil. Fakt se tu necítil sám. na věcech mezi nebem a zemí něco bylo. Víc, než by si kdo myslel. Protože proč měl jinak pocit, že ho někdo sledoval, když tu nikoho neviděl? A ani necítil? Vlastně tu necítil vůbec nic. Jen shnilotinu a ta mlha, co mu obíhala kolem tlap, měla takový štiplavý pach. Ani nic neslyšel. Mrtvolné ticho se mu zařezávalo do mozku. Žádné šustění keříků myšmi. Žádný zpěv ptáků. Žádný vítr. Nic. A vlastně ani skoro nic neviděl. Jen mrtvé stromy, uschlé zbytky keříků, mlhu a pronásledovalo ho přítmí. Nekonečné přítmí, nikde ani kousek světla. Denní světlo sem i přes stromy bez listí nepronikalo. Ať už je doma...

<< nížina hojnosti

<< severní hory (přes luka)

Když slezl druhé hory a prošel rozhlehlou louku, skončil u lesa a mostu. A tohle místo už se mu vybavovalo dost dobře. tady se zbavoval pořád šoku z toho temného lesa a mostu, také tu on i jeho sourozenci požírali borůvky. Teď už tu borůvky nerostly...asi to bylo obdobím? Že takové bobule rostly jen v určitou dobu? Zajímavé. Ovšem příroda musela vědět, co dělala. Proč to měla takhle nastavené. Možná, že by zimu, co brzy přijde, nepřežily? Jaká škoda! Aspoň by bylo k dispozici hned víc jídla! Co totiž slyšel, kořisti na zimu moc nevylézalo. Jen si Podběl ještě úplně neuvědomil, že jen bobule by mu k jídelníčku nestačily. Potřeboval růst a sílit. Pro smečku, pro život i pro jeho samotného. To tělo ho přece taky neslo. Chvíli tak stál před mostem, tlapku ve vzduchu. Jak se mu do toho lesa nechtělo. Neměl ho rád. Jakoby ho z každého rohu někdo pozoroval. Akorát někoho takového by si všiml, ne? Stromy byly suché a tenké, žádná příšera by se za ně neschovala.

>> temný les (přes most)

<< Furijské hory (přes němé údolí)

Pachová cestička ho vedla přes jedny hory. Ty po nějaké době sešel a ocitl se u nějakého...malého jezírka? Nebo obří kaluže? Něco takového asi...pokračoval směrem k dalším horám. Ach, tak proto se mu ta cesta moc nevybavovala. To byly hory sem, hory tam. Mois gris byl samé hory! Podbělovi hory nevadily, to vůbec. Vždyť v nich vyrůstal, žil, zkoumal je. jen ty výstupy a sestupy. Pro jeho jako mladšího to bylo tak nepříjemné! Namáhavé! Hned ho po chvilce bolely tlapky. Teď už trochu povyrostl a už to nevnímal tolik, jen to na něm pořád šlo celkem znát. Oddechl si a pokračoval cestou v horách. Nesměl ztratit pachovou cestu Máty.

>> les u mostu (přes luka)

<< Daénská smečka (přes les alf)

Vydal se po stopě své sestry, Máty, co se od nich před chvíli oddělila. Měl by toho nechat. Toho zaboření se až příliš do svých myšlenek. Pak nevnímal vůbec okolí. I když...bývalo to občas lepší než vnímat nějakou nepříjemnou situaci. Stačilo prostě vypnout a celý to proběhne bez jakýkoli emocí. Ovšem myšlenky též mohly vyvolat všelijaké emoce, ne že ne. Nesledoval pach sestry jen proto, aby se ji pokusil dohnat (ale kdo ví, kdy vlastně odešla), ovšem i proto, aby se cestou zpět domu neztratil. Sám by byl úplně ztracený, ani za mák si trasu sem nedokázal úplně vybavit. Jen ten temný les, přes který šli, brr. Teda aspoň soudil, že se vracela zpět do Alateyské smečky. Už měl toho dobrodružství víc než dost. Strávil mimo domov moc dlouho. Aspoň, že nepředpokládal, že by ho někdo na území hledal. Ale teď ne, teď se musel aspoň trochu soustředit.

>> severní hory (přes němé údolí)

Cítil se... divně. Nebyl prostě zvyklý být tak daleko od domova. Od bezpečí... teď se nacházel na území úplně cizí smečky. Nikoho tu neznal, nic tu neznal. Cítil se příliš... odhalený. A co když se mu něco stane? Ani o pomoc si nebude schopen zavolat! Ach, být němý se někdy nevyplácelo. I když ne, že by si to vybral, že jo... Zpět do reality se vrátil, až když uslyšel konverzaci svých dvou sester, co tu postávaly u něj. Mluvily i k němu? Nebo po něm něco chtěly, ale on jen nevnímal? Možná, těžko říct. Teda spíš určitě. Nevadí už. Chabě se na ně usmál a zavrtěl ocáskem (aspoň sám tu v tuto chvíli nebyl), ale nejspíš jim neuniklo, že se necítil úplně tak ve své kůži. Holt ještě neuměl takové pocity ještě skrývat. Protože na co projevit emoci, když nemohl ani říct, proč to tak zrovna cítil?

>> Furijské hory (přes les alf)

<< Furijské hory

Jo, tak tohle byl ten Daén. Daénská smečka. Smečka. Stejně jako oni měli Alatey, tato smečka měla Daén. Ano, nebylo mu úplně jasné, co Zinek tím Daénem myslel. Mohl si to nějak převzít, prostě mu to mohlo dojít, jen nechtěl dělat nějaké unáhlené závěry. Nikdy nedělal moc unáhlené závěry. Bylo zbytečné myslet nějak moc dopředu. I když toto zrovna moc dopředu nebylo a přemýšlet o tom tedy mohl, tak to neudělal. Vždycky se nabízelo víc možností. Někdy míň, někdy víc. Záleželo na situaci. A přemýšlet o všech naráz, tak by měl v hlavě brzy guláš. Co už měl asi i bez toho. Rozhlédl se. Jeho sourozenci se pomalu jeden po druhém rozprchli prozkoumat toto nové území, Podběl neměl už náladu něco zkoumat. Cítil únavu a bolest jeho malých a ještě nevycvičených tlapek. Sedl si a seděl. Třeba za ním někdo přijde... ale jak dlouho, vydrží, tak těžko říct. Když nedokázal říct ani blbé ahoj.

<< severní hory

Nahoru, dolu, nahoru, dolu. Cesta byla pro něj čím dál náročnější, na tohle jeho nožky ještě nebyly úplně zvyklé. Vlastně on celkově nebyl vůbec zvyklý být jakkoli takhle dál od Alateyské smečky. I když myslel by si, že to bude snášet o hodně hůř. Takže šel, šel, i když ho bolely tlapky a už vcelku zrychleně dýchal. A pořád se dozvídal nové věci, protože jeho sestry s otázkami furt nepřestávaly. On by se taky na něco asi občas zeptal, ale... no nic. Takže kraby lovit nebude, nechce, aby ho bolel pak čumák kvůli agresivitě těchto zvířat, prý si mohl pořídit další magie (jenže měl z nich zatím dost respekt a bál se, zda ovládne nějak tu svou, pokud ji bude mít jako ostatní, takže se ještě uvidí), padající hvězda byli bohové a též se na jejich vzhled mohli zeptat Lissandry (koho, že?). Vcelku ho vzhled takových stvoření zajímal. Vypadali jako vlci? Mohli chodit mezi nimi, zamaskováni, pozorujíc je, nikdo nepřiznat, že byli bohy? Třeba ano! Z jezera, u kterého chvíli odpočívali, se též napil. Odpočinek i doplnění tekutin moc bodlo. Když se vydali do dalších hor (kolik se jich tu nacházelo?), narazili na dalšího vlka, kterého jim šedý vlk představil jako Wu. Zajímavé jméno... kde ho asi vzal? Okamžitě ho zaujal jeden tajemný boxík a pírko. Většinu dalších předmětů a vše, co tento vlk uměl, ještě neznal, takže nemohl přemýšlet nějak víc. Po nákupech (taky nová a zvláštní věc, ani netušil, kde vzal ty kameny jako hotovost) se po prudčím srázu vydali dolu, do nějakého lesa, nejspíš už konečně do cíle. ...chytím vás..., za tuto jistotu byl rád. Jenže co když jich zakopne víc naráz?

Nákup
Hotovost před nákupem: 57 kšm
Mystery box - 50 kšm
Pírko - zdarma
Hotovost po nákupu: 7 kšm

Mystery box - 6 - Posel
Zapsáno

>> Daén

<< les u mostu

Pokračovali dál. Vzhledem k tomu, že se furt někde toulal, tak mu chození zrovna moc nevadilo, jenže teď už začínal pomalu cítit, že ušli snad celý svět! Jak daleko se teď nacházeli od domova? Od největšího bezpečí? Aspoň, že tu nebyl sám. Vždyť oni se ochrání navzájem, ne? Či táta je kdyžtak ochrání, kdyby se něco dělo, no ne? Doufal v to. Určitě by je nenechal na holičkách. Kdokoli z nich by toho druhého nenechal na holičkách. Zrovna se bavili o slimácích a bozích. Na chvíli vzhlédl k nebi jakoby ho tam měl okamžitě vidět. Pořád ho až udivovalo, všechno to... až nadpozemské! Bozi, magie, zázračné květiny. Tolik zvláštních věcí už stihl poznat. Zatím jim Zinek představil další bylinku. Z půlky jedovatou a z druhé půlky léčivou. To bylo taky nadpozemské! Takže tři květiny. Jedna jedovatá, druhá léčivá, třetí... dalo se říct obojí. Jen už byl ze všech těch nových pachů, informací a cesty celkově tak zmatený, že pokud jim jich bude ukazovat ještě víc, asi si je nedokáže příliš zapamatovat. A to by ho mrzelo, ne že ne. Ale aspoň trochu odpočinuli své malé tlapky, Podběl si je ještě trochu protáhl a pak se vydali dál. Snad ten Daén byl už blízko....

>> Furijské hory

Most, u kterého zanedlouho zprudka zastavil, se mu líbil ještě méně. Nejen, že vypadal, že se každou chvíli zřítí, ale taky po tom museli přejít! Nadechl se zhluboka vydechl. Musel se trochu srovnat. Za tím mostem určitě bude lepší místo. Něco krásnějšího, příjemnějšího, pohladí to po duši či tak nějak. A doopravdy. Když s třesoucíma nohama přešel houpající se most, ocitli se v krásném lese, už úplně jiném, než ten předchozí. Tady vonělo jehličí, houby, zvířátka a další věcičky, co ještě neznal. Taky jim Zinek ukázal další kytičku, tentokrát Plazivce léčivého, prý dobrého na rány. Teď už vnímal lépe, když se nacházeli na místě, které někdo neustřihl z nějakého hororu. Ale plevel bylo snad nějaké synonymum pro kytku? Nejspíš ano. Vždyť jim kytku ukazoval, no ne? Možná se to rozlišovalo. Bylo kytky víc? Plevel. Méně? Kytka prostě kytka. Moc složité rozdělování. Když ho tatík popostrčil, prvně se na něj mírně smutně podíval, ale pak zavrtěl ocáskem a šel se tedy přidat k pojídání borůvek. Prvně ty malé fialové bobulky jen očichal, ale tak prý to nebylo jedovaté, tak tomu věřil a pár jich snědl. Jen ne moc, pořád měl mírně stáhnutý žaludek.

>> severní hory

<< Alatey

Odešli pryč z území. A upřímně, vcelku litoval, že vůbec vyrazil. Nelíbilo se mu to neznámo, nelíbila se mu ani ta konverzace. Věděl, že nemohl do konce života ztvrdnout na území smečky, jenže světa se dost bál. Bál se té věci, která mohla jeho nebo kdokoli z nich tady připravit o to, být vůbec tady. Ta, která kradla duše a z těl dělala jen nehýbající se schránky. Sklopil uši. Místo, kde se ocitli, mu vůbec nepomohlo. Spíš naopak. Vypadalo to tu podobně jak v jeho nočních můrách, které se mu občas zdály. Tyto stromy nemohly mít též žádnou duši. Ta věc musela být blízko. Co když je pozorovala? Vyplašeně se začal ohlížet kolem sebe, srst se mu ježila, uši jako by měl k hlavě přilepené vteřinovým lepidlem. Konverzaci jeho sourozenců a tatínka už nevnímal, nedokázal vnímat. Moc se bál. Chtěl pryč. Chtěl domu. Co když zbytek Moisu vypadal stejně? Co když je Zinek vedl ještě na horší místo, než toto? Mírně se třásl, nakonec mu přeskočilo a rozběhl se co nejrychleji pryč. Muselo to mít konec. Tento les nemohl být nekonečný. Určitě se brzy vynoří na místě jiném, lepším, krásnějším... Poslední, co dokázal jakž takž vnímat, byla řeč o jedné bylince. To i ty dokážou být nebezpečné? Nebo Paloučnatka byla jen taková výjimka?

>> les u mostu

Podběl cítil velké zmatení, fakt velké. Civěl na všechny okolo, oči vypulené jako puk. A aby toho nebylo málo, nějaká velká černobílá vlčice na něj shlížela jak na lovnou kořist. Taky na ni koukal, ne že ne. Pokud někdo mohl promluvit, byla to ona. Chtěla mu snad něco? Či proč tak civěla? Bylo mu to nepříjemné. No nakonec odešla a malý vlčík si v duchu oddechl. Tato vlčice se mu tedy zrovna moc nelíbila. Začali přicházet další jeho sourozenci. Maminka smutná, tatík zašmušilý a jeho sestry a bratři zmatení nejspíš podobně jako on sám. Co se stane se zajícem, když se přestane hýbat? Jasně, že o tom nikdy moc nepřemýšlel. Nikdy se k tomu nedostal, neměl pořádnou možnost se k tomu dostat. A že přemýšlel fakt hodně. Vzpomněl si, jak jednou kousl do toho malého zvířátka (myšky) a ta se přestala též hýbat. Srdíčko nebilo, tep nepulsoval, její tělíčko začalo chladnout a tvrdnout. Takže... tohle se stalo Heřmánkovi? Jeho bratrovi? Úplně to stejné? Už se nevrátí? Takže se nikdy nevrátila mezi ně ani ta myška? Nejradši by se vztekal, že jaká zrůda si obě ta nevinná stvoření vzala a nechtěla je vrátit k nim zpět!! Sklonil hlavičku, nejradši by až zakňučel. Cítil se z toho poněkud... nesvůj. Vždyť to něco si mohlo vzít kohokoli tady kdykoli. Nechtěl přijít o další členy rodiny. Zapřísáhl se, že ať na ně útočilo cokoli, zničí to. Jednou to zničí! Nakonec se měli vydat do nějakého Daénu, a vzhledem k tomu, že všude pořád cítil ten zmatek, rozhodl se jít a doufat, že jinde ucítí jen klid. Už se mu z těch všech zmatků motala skoro hlava.

>> Temný les

>> úkryt

Vyšel ven, do denního světla. Na chvíli ho to oslepilo, ovšem po chvíli si jeho oči navykly. Cítil, že se něco stalo. někteří zdejší vlci vypadali...znepokojeně. Ovšem co? Byla snad smečka v nějakém nebezpečí? Rodiče s jeho dvěma sourozenci zahlédl zanedlouho. Ihned vyrazil za nimi, všichni též nevypadali vůbec v dobrém stavu. Zastavil u nich a naklonil hlavičku na stranu, přičemž pohled mezi nimi střídal. Vysvětlí mu někdo, co se stalo? Či šlo o situaci, kterou tak mladé vlče nemělo pro svou pohodu radši vědět? Jen on nechtěl, aby se před ním něco furt tajilo. Byl připravený se dozvědět ty nejhorší věci na světě! Či ne? Těžko říct, on si mohl myslet věc jednu, no realita mohla být úplně jinde.