Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jasné, že usnul téměř okamžitě. Poslední dobu se toho stalo hodně. Jednou bude možná obráncem. Poznal tátu, u kterého si už snad myslel, že neexistoval a oni měli jen maminku, no a ten jim taky řekl plno nových věcí, o kterých do teď ani zdaleka neslyšel. Bude i Podběl někdy v tom...partnerství? Bude mít taky někdy svá...vlčata? Uhm asi ne, vždyť ani nemohl mluvit, kdo by s ním pak chtěl něco mít? Oo ano, to si automaticky myslel. Cítil se hned podřadněji, když narozdíl od svých sourozenců nevydal ani hlásku. Že oni si zasloužili víc, než on. Probudil ho až zas nějaký rozruch. Pár členů Alatey se narychlo vydalo někam kamsi, i jeho sourozenci a táta zmizeli. Zavětřil. Ještě museli být blízko, někde na území. Tak se zvedl, protáhl a vydal se za nimi. Sice nebyl jinak tolik zvědavej, ale pořád byl vlče a ta vlčí zvědavost...ta dřímala v každém, no ne?

>> Alateyská smečka

Jméno vlka: Podběl
Počet postů: 8
Postavení: Sigma
Povýšení: x
Funkce: učedník na obránce
Aktivita pro smečku: přišel na smečkový sraz v úkrytu a stal se učedníkem
Krátké shrnutí: takže odněkud z území se vynořil na srazu, kde se potkal se sourozenci, maminkou a nakonec i s taťkou a vybral si jako budoucí funkci obránce, takže se stal učedníkem Xandera.
Smečková minihra: /

>>Zinek, sourozenci<<

Zrovna slídil okolo sourozenců(či oni kolem něho? Těžko soudit), když za nimi přišel ten šedý vlk, který se potuloval o maminky a po kterém už nějakou dobu pokukoval. Představil se jako Zinek a prý je bude hlídat. Z Alateyské smečky očividně fakt nepocházel, no řekl něco, co ho na chvíli přikovalo k zemi. Byl to partner mamky (tomu pojmu moc nerozuměl, musel naklonit tázavě hlavičku na stranu), ale! po tom, co zavolal něco na tu vlčici, kterou alfa před chvílí málem přizabil, jim vlastně řekl, že byl jejich otec. Tak tady byl. Stál před ním, před jeho druhým rodičem, o kterém si myslel, že ho nikdy neuvidí. Takže jeho táta nebyl z alatey. A on už ho chtěl začít hledat v místních vlcích, ajajaj. Koukl na sourozenci, pozoroval jejich reakce, pak mrkl na sebe a pak zpět na Zinka. Vzhledově od něj nebyl úplně tak odlišný. Určitě to byl tím pádem jeho táta! Zavrtěl ocasem a očuchal ho (ještě si ho mohl označkovat, ne?). Sedl si a nespouštěl z něj zrak. Ale zas, ať ho moc neokouká! I když každý den ho asi neuvidí. Jestli se sem do smečky nepřidá.

>>Xander/Cinder<< - ještě reakce na ně

Když ho Hvozdík představil a řekl, že toho moc nenamluví, sklonil trochu hlavu a začal se hrabat packou v hlíně. Jasně, že se za to pořád trochu styděl. Jenže za to nemohl. Ať dělal, co dělal, prostě to nešlo. Co moc? Já nemohu vůbec... pomyslel si vcelku smutně. Ale Cinder s Xanderem nevypadali, že by to brali nějak zle. Třeba si mysleli, že to byl stydlín, či tak. Ne hned, že byl němý, kdo ví. Na vše jim už s menším úsměvem přikývl, zavrtěl ocáskem a pak jen pozoroval, jak odchází oba pryč. Ti dva museli být velcí kamarádi, furt spolu zatím. No on takovým věcem zatím vůbec nerozuměl. Rozhlédl se. Maminku nikde neviděl, možná taky odešla mimo úkryt a otec...no jo, nikdy o tom pořádně nepřemýšlel. Kdo byl otec jeho a jeho sourozenců? Někdo odtud ze smečky? Či odjinud? Uvidí ho někdy za život? Ach tolik nezodpovězených otázek. Podrbal se za uchem a vydal se asi do pelechu si lehnout. Protože co jiného dělat? Už se mu nikam nechtělo. A co pozoroval, po konci setkání odešlo už víc vlků.

>>Einar, Xander/Cinder, Hvozdík<<

Alfa si jeho i všechny jeho sourozence zavolal k sobě. A vzhledem k tomu, že ho velice zajímalo, co po nich asi chtěl, nečekal a vydal se k ostatním, naklonit hlavu směrem k rezavému a vyslechnout ho. Prý si měli vybrat vlka. Stát se jeho učedníkem. Ale čím se měl v budoucnu stát? Měl snad jít po stopách rodičů? Či se posunout na post lovce, lovit pro smečku? I když... nemluvil. To sice nic moc v této chvíli neznamenalo, jenže co když s ním nebudou chtít ostatní vlci trávit čas? Vždyť si všichni chtěli jen povídat, mluvit a mluvit. On nemohl. I když se s tím celkem smířil. Jen to chtěl nahradit nějak víc. Nechtěl si to vykopenzovat jen na lovu. Usoudil, že nejlepší bude, když se naučí bránit smečku. Odhánět nezvané, bojovat, cítit, že se bude umět moct ubránit, dokázat se ozvat i když ne slovně. Stane se obranářem a bude se učit nejlépe, jak uměl! A jakmile uslyšel, že i Hvozdík si tuto funkci vybral, tak se rozběhl okamžitě za ním, protože on asi více věděl, ke komu s tímto jít. Prudce zastavil před dvoumi vlky, až trochu šťouchl do samotného bratra a celým rozzářeným výrazem ukazoval, že měl zájem se učit právě od nich.

>>převážně rodiče<<

Pozoroval setkání a občas pokoukl po vlcích okolo. V jednu dobu tu byl klid, jen se rozdávaly dobré zprávy, vlci si vybírali nějaké funkce, či jak to měl pojmenovat a pokud někdo nebyl osloven, mlčel. Až pak přišla na scénu jakási šedá vlčice a i když sice řekla něco, čemu Podběl nerozuměl, rezavého vůdce to očividně moc nepotěšilo. Spíše naopak. Atmosféra dosti zhoustla, rezavý, obrazně řečeno, skočil přímo k šedé a chvílemi to vypadalo, že to tu kvůli jedné vlčici celé podpálí. I když ne, že by se i dalším členům chování té vlčice líbilo. Koukal na to s vykulenýma očima, mírně vystrašený s myšlenkami nad tím, co vše se tu mohlo nakonec stát. Nakonec stáčel hlavu k ostatním účastněným. Nikdo nic moc nedělal, nikdo se do toho nehodlal motat. Podběl toto neznal, vůbec netušil, co se tu dělo, ovšem podle všeho to muselo být oprávněné. Šedá zlobila? A asi moc tedy. Nakonec si všiml i své maminky, tak vyrazil přímo k ní, třeba mu vysvětlí, co se tu děje. Také si všiml, že u ní před chvíli seděl další vlk a jeho dva sourozenci, dokud se jeho sestra nerozběhla pryč do hloučku a ten vlk za ní. Ona se s tím šedým znala? Že ho tu ještě neviděl...i ten jeho pach se lišil od ostatních členů. Naklonil hlavičku na stranu směrem k mamince. Kdo to je? chtěl tím říct. Ovšem pokud by nepocházel z Alatey, proč by tu slídil přímo v úkrytu a nikdo mu nic neřekl? Pochyboval, že se mohli vlci odjinud jen tak potulovat na území cizí smečky. A k tomu všemu si hodně všímal Hvozdíka a právě Třezalky, tak o co tu šlo? Asi měl rád vlčata třeba...

>>sourozenci<<

Zanedlouho o němu přišla jedna z jeho sester, Šalvěj a tichým psst se snažila jeho pozornost na chvíli přemístit na ni. No natož, že se v tuto chvíli tady nic moc nedělo, okamžitě se na ni otočil. Též určitě tak úplně netušila, co se tu dělo. Pokrčil rameny. Co jiného na to "říct", když sám nevěděl? Avšak začali sem chodit další vlci. Jeden, druhej, třetí... no už jich tu bylo prostě dost, i další jeho sourozenci se přidali. Svolání. No přesně tak. Ten zrzavý byl určitě nějaký vůdce a svolával je všechny. Však proč? Dělo se něco? Když vůdce začal mluvit, rozhostilo se ticho, jen jeho hlas šel slyšet a rozhléhal se po celé jeskyni. Pár pojmů mu šlo ještě mimo. Alatey(oni byli všichni jedna rodina nějakého takového rodu? Ty jo, to měl ale obří rodinu!), sigma, oáza a i jména plno vlků odtud, co neznal. Astrid, Hanka, Vidar, Arryn,... Juj, moc informací naráz. Byl z toho příliš zmatený. Jen jak je jako všechny účastněná vlčata zrzavý pozdravil, narovnal se a zavrtěl krátce ocasem, aby to aspoň nějak oplatil, když nemohl na plné kolo zařvat Ahooj či tak něco. Ale! to hlavní... řekl schůze. Řekl smečková schůze. Tak tohle je smečková schůze! pomyslel si a pořád si v duchu říkal, jak to probíhá. Vůdce dorazí na území a nahlas zavyje, čímž všichni členi se vydají za voláním, prostě se shromáždí. To mělo to vytí nějaké zvláštní účinky? Otočil se na své sourozence a sledoval jejich reakce. Třeba tomu rozuměli víc a nějak mu to... lépe vysvětlí...

<< Alateyská smečka

Cestu do úkrytu už znal v podstatě dokonale, takže neměl problém sem dorazit i dnes. Rozhlédl se. No si asi myslel něco trochu jiného, no. Moc vlků se tu nenacházelo, bylo to tu též v podstatě vyklizený jak koštětem. Měl tu jen jednu ze svých sester, pak tu pobývali dva vlci ze smečky a nakonec tu seděl samotný alfa. Ten nejspíš vyl a teď čekal. Volal je. Zvláštní, však zajímavé. Jenže poblíž jaksi skoro nikdo. Kde všichni byli? A uslyší ho též? Otázky vcelku k věci, akorát by mu na ně stejně nikdo neuměl moc odpovědět. Jakoby každý hlídal každého a o každém věděl, kde právě žili a co dělali. Ani si neuvědomil, že pod vírem myšlenek na zrzavého nějakou dobu koukal. Po navracení se zpět do reality se rychle rozhlédl okolo a pak se šel podrbat. Nejspíš tu měl čekat a čekat. Ale to mu vyhovovalo. Stejně se cítil vcelku unavený.

<< Hraniční pohoří

Zažil další z poslední doby mnoha dnů stráveným mimo území svého domova. Jo, toulal se furt někde, jenže co měl celé dny dělat? Trávit s ostatními vlky moc nemohl. Všichni chtěli jen mluvit, všichni chtěli odpovědi. Ale ty jim on dát nemohl...a nehodlal celé dny jen ležet a tupě zírat. I když sešlo by na tom? Jeho dny byly jen rutina. Stále opakující se rutina, kdy jen chodil, žral a spal. Nic by se nezměnilo, kdyby si lehl někde poblíž úkrytu a válel se. Maximálně by měl nedostatek pohybu. Zívl a vydal se zpět na území smečky. Odněkud z území uslyšel hlasité vytí, a tušil, že by měl jít za tím. A možná byl jen zvědavý a chtěl zjistit, co se to sakra dělo. Přece jen, ještě to osobně nezažil. Mířil přímo do úkrytu, protože z vymeteného území usoudil, že ať se dělo cokoli, všichni budou s největší pravděpodobností tam. Cítil pachy smečkové i cizí. Zvláštní...no aspoň čich mu fungoval, když ne hlasivky.

>> úkryt

<< Alateyská smečka

Měsíce ubíhaly jako voda. Na Mois Gris padla vedra, jejich život v horách byl v toto období výhodou, že tu prostě panovalo pořád chladnější počasí, než třeba někde na volných prostranství. Však zásadní fakt, co nějakou dobu řešil, byl někde úplně jinde. Nemluvil. Pořád nedokázal mluvit. Čím to bylo? Co se to s ním dělo? No postupem času se musel nejspíše smířit, že mluvit už nikdy asi nebude. Nepoznal, jaký by měl hlas, nepoznal by, jaké to bylo prostě něco říct a nesnažit se to složitě ukazovat klidně dlouhé chvíle, než to druhý vlk konečně pochopí. Jeho sourozenci si povídali a hráli si a Podběl sám... ten se tomu spíš vyhýbal. Co kdyby třeba nepochopili, že mluvit nemohl, ale říkali by, že jen nechtěl? Co kdyby se mu kvůli tomu jen vysmáli? Cítil se sám, strašně sám, v některých chvílích, no samozřejmě to říct nikomu taky nemohl. Tak teď toulal osamotě horami, už nejspíš ani ne na území smečky. Však už nebyl tak malý, aby ho tam furt věznili! Chtěl poznávat Mois Gris víc a dál. To mu nemohl mít nikdo za zlé, ne?

>> Alateyská smečka

>> Hraniční pohoří

Ano, Podběl měl víc štěstí, než rozumu, že se taky nenatloukl o něco víc. Však stalo se no, nespadl poprvé ani naposled. No poprvé určitě ne, protože ten zatracenej obří kořen v úkrytu! Moc moc nebezpečný. Proč však bydleli ve stejné místnosti jako ty kořeny? Takhle brzy přijde někdo k úrazu! Hlavně v tom přítmí a ještě ne při úplném orientování se ve světě kolem něho. No možná to chtělo jen čas. Brzy se ve světě určitě vyzná dokonale! Pozná jeho nástrahy, čemu se vyhnout a co naopak v životě přivítat a jít do toho. Když se Máta rozhodla zvířátko ulovit, prvně ji chtěl zastavit. Vždyť by se jí mohlo stát to, co jemu! A mohla by dokonce až dopadnout hůř! Akorát...nestihl to. Už se po tom vrhl a...a chytila to! Hustý! Takže toto se chytalo lépe, než ptáci? To si musel zapsat za uši. Akorát co s tím? To malé se v jejím sevření zmítalo, chtělo to ale fakt utéct. Pokrčil rameny. Též netušil, co s ním, však když už to chytla, nemohou to nechat jen tak utéct! Počkat...jo! Kořist! Musí to nejspíš zabít! Však tak malé a roztomilé, to mu bylo ,moc moc líto...Přišel k myšce a očichal ji. Vystrašeně pískala a zmítala se čím dál víc. Jemně do ní kousl, no takoví tvorové neměli moc pevné kostičky, takže uslyšel jen křupnutí a hlodavec se bezvládně položil na bok. Už žádný pískot a pohyb. Jen nehybné tělíčko. Uskočil. On to zabil!

Kdo by říkal, že by nebyl po takovém pádu chvíli mimo - hlavně v tomto věku, tak by velice lhal. Hlavně, když se jeho tlapy rozhodly, že okusí, jaké to bylo být v úrovni, kde obvykle bývala jeho hlava. Jenže ty tlapy neměly ani oči, ani uši, ani tlamu a hlavně v sobě neměly ani mozek! Tak pročpak po tom tak prahly? Plně se vzpamatoval, až když se k němu Máta přivalila a začala do něj šťouchat. Zamáchal tlapami, takže přepadl přímo na břicho a mohl se v klidu zvednout aniž by tu prováděl všelijaké gymnastické kousky. Usuďme, už jich udělal dost, i když dosti nepovedených. Takže se tedy zvedl a oklepal ze sebe malé kamínky a další bordel, co mu na kožichu ulpěl. O pár modřinách nebo odřeninách se nedalo ani zapochybovat, no Podběl byl ještě příliš mladý na to, aby si to uvědomil, natož, abych si jich všiml. Zazubil se na jeho společnici sestru v důkazu, že se mu nestalo nic, co by si žádalo okamžitou pomoc od dospělých a zkušených a pak ihned začal čuchat na zemi. Cítil takový hořký pach...něco páchnoucí po trávě a něčem, co hodně píchalo v čumáku. Zpod kamení se vynořila malá osamělá myška. Vlčík ještě netušil, o co šlo, takové zvířátko ještě nikdy neviděl. Však aspoň vypadal, že se poučil a už se nechystal se na malou chlupatou kouli bezhlavě vrhat a podruhé si pořádně natlouct čumák. Takže si ji jen zvědavě prohlížel a přemýšlel. To o nich nevěděla? Že vypadala jakoby se dvou VELKÝCH vlků bála méně, než oni jí. Jestli vůbec...no tak i tak, zvířátky se to tu jen hemžilo. Prvně ptáček, teď ...toto!

Po jejích slovech vzhlédl též na nebe, na toho velkého opeřence plachtícího vzduchem. Jaké to asi bylo létat? Mít velká opeřená křídla, kterými stačilo jednou máchnout a ocitli jste se tam, kam obyčejný vlk nemohl? Obyčejný vlk jako on, či další valná většina. Na okamžik mrkl na své boky jakoby se mu tam měly najednou vyčarovat, ale nic. Jen kožíšek, jeho šedý kožíšek. Oddechl si a vydal se za Mátou. Vše tu bylo pro něj neznámé. Nikdy nic z toho nepoznal. Ty stébla trávy rostoucí zpod kamenitou zem, ty obří skály tyčící se až do nebes, i to nebe poznal dnes poprvé! Ono uznejme, dřív ani nemohl. To ještě neviděl a neuměl používat své tlapky. Teď už jo a tudíž mohl jít vstříc dobrodružství i když to byla poslední věc, po čem toužil. Akorát to každé vlče dělalo, ne? Tak se asi musel přizpůsobit. No ostatní vlčata už aspoň mluvila. Prvně to bral tak, že třeba mluvit vlče začalo až déle, akorát vždyť jeho sourozenci už slova tvořila. A on ne... to byl tak opožděný? Aspoň prozatím asi ano... Pod vírem myšlenek si ale téměř nevšiml, že Máta zastavila a on hlavinku málem ponořil pod její ocas. Uh, no což. Postavil se vedle ní, aby též viděl malého opeřence, co přistál na kameni a vypadal, že něco hledal. Však co tak asi? Ptáci taky měli hlad. No jeho dětské instinkty ho vedly úplně k něčemu jinému, než přemýšlet o činnostech ptáků. Do něěěj! Rozpohyboval tlapky a aniž by dával sebemenší pozor, rozběhl se za tím malým ptáčkem. Ten už vyplašený vyletěl nahoru a mazal pryč. Vlčík se za ním ještě pokusil vyskočit, no Podběl nezvletěl bohužel. Přistál na zemi, no cesta dolu byla vcelku strmá a tak se neudržel a už se kutálel dolu. Bok, záda, bok, břicho, bok, záda a tak dokolečka. Jeho přemety ukončila až skála, o kterou žďuchl a zůstal ležet vzhůru nohama – zadek nahoře, hlavu na zemi. Jazýček se mu dostal ven, měl svět jakoby se točil v pračce. Uh, Máto? pomyslel si, to jediný mu projelo hlavou. Přece jen tu byli spolu, ne?

Z jeho hlubokých myšlenek, uvažujíc o té velké modré skvrně, ho vytrhl až hlas Máty. Rozhlédl se, koukl na sebe, kolem sebe i pod sebe. Neznal svět. Nevěděl, jak velký mohl být, kam až dosahoval. Však proč ne? Třeba fakt oni i celá smečka žili na vrcholu světa, úplně nejvýš, co existovalo a nejvyšší místo světa mohlo být i na konci světa. A uznejme, že to znělo dobře, velmi dobře. Zběsile přikývl, jakože určitě ano. Byla to dokonalá myšlenka, tak proč by tomu nemohl on jako vlče věřit? Dětské sny, dětské myšlenky, dětský život. Škoda, že to vše jednou zmizí. Že získají všichni dospělý pohled na svět a to už nebude tak růžový, jak to cítili jako malí. Ne, že by o tom někdy přemýšlel, vždyť takové věci ještě pořádně neznal. Jen ho tak jednou napadlo, bylo vše, co si jako vlčata mysleli, pravda? Co jim rodiče a ostatní dospělí nechtěli říct? Na co nejsou třeba připraveni? Doufal, že ne, vždyť bylo vše tak krásné... ta krajina, ta rodina a ostatní přátelští vlci, domov... co víc potřebovali? Jakmile se vydala po jedné ze zdejších cestiček to zkoumat, Podběl se ihned vydal za ní. Kdo ví, co na tom místě najdou... něco úžasného určitě! No předtím ještě koukl zpět směrem do vchodu do doupěte. Snad se neztratí...