Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zasmála jsem se nad její úvahou. "Jak můžeš vědět, že nejsi náhodou taky bůh?" nadhodila jsem. "Bůh, který se vtělil do vlčice a zapomněl, že je bohem, aby mohl život prožít co nejvíc skutečně to jen jde?" Filozofie? Už zase, Rain? Jde motat hlavu spirituálními koncepty hlavu malé vlčce? To nemyslíš vážně! - Ano, myslím to zcela vážně. Asi bych měla posunout rozhovor někam jinam... Vlčice ze mně slezla. Byla to trochu úleva, mohla jsem se protáhnout a změnit polohu. Zrovna jsem zvažovala možnost zvednout se z tohoto místa a jít dál, když jsem ucítila podivné zašimrání na zápěstí jedné z předních tlapek. Copak to je? Zvedla jsem tu tlapu přímo před oči. Objevil se na ní drobný plamínek modré barvy a následně se roztáhl do takové nudle a obtočil se mi okolo tlapy jakoby do náramku. Kde se to tu vzalo? "Asi jsem právě dostala dárek..." Nebyla jsem to já, protože jsem lumen nepoužívala. Mohla to být odměna za to, že jsem prošla podsvětím? Možná.

"Bohové? A víš, že mě to napadlo? Ale spíš ne. Kdyby se to stalo tady, řeknu si, že v tom má tlapy Iris, ale tam, kde se to stalo, podle mě její síla nesahá. Spíš to byl někdo hodný, kdo jen šel kolem." Ve skutečnosti jsem věřila, že každý z nás je svým způsobem bůh, zažívající krátkodobou zkušenost ve fyzickém těle a až zemřeme, jednoduše si pořídíme tělo nové, dokud se nepoznáme a nerozpomeneme se, co skutečně jsme. A pak, protože jen existovat je nuda, pojedeme od začátku. Prostě jen proto, protože je to sranda. Ale tyto informace považuji za ty, které by se neměly moc říkat nahlas. Tak jsem tam prostě jen tak ležela a čuměla na nebe. Napadla mne otázka, kdy má ze mě Zippy v plánu slézt, ale nevypadala, že by se k tomu nějak měla, tak jsem to neřešila a nechala jsem ji tak. Po obloze se proháněla oblaka, alespoň že z nich nic nepadalo. I když podle tvaru a barvy bych odhadovala, že v nich vody bude vcelku dost. Ne, ať neprší...

"Popravdě, já taky ne. Možná to ani nejde. Jako když mají dva vlci s nepřirozeně barevným kožichem vlčata, tak ta ty barevné znaky taky nepřebírají." Bude v tom nějaké kouzlo, jako ve všem tady. "Někdy překážejí, ale jindy jsou fajn. Můžeš překonávat velké vzdálenosti bez nějakého přehnaného snažení." A to podle mého rozhodně byla výhoda. A v mém případě, překážely-li mi, nebylo nic snazšího, než je zase zpátky odčarovat. Dobře, bylo - přitáhnout je k tělu, protože každá taková transformace je dost energeticky vytěžující. Když jsem ucítila jemný pohyb na hrudi, na chvíli jsem zvedla hlavu, jak jen mi to současná poloha dovolovala, abych se podívala, co se děje. "Jo, tohle mám už dlouho," po těch slovech jsem zase složila hlavu na zem. "Byla jsem ještě vlče, přepadla mě tlupa šelem. V jistém okamžiku jsem upadla do bezvědomí a když jsem se zase probrala, měla jsem na krku tohle. Možná mě tam někdo zachránil a dal mi to... Nevím."

Poslouchala jsem její popis. Zkusila jsem si to představit a vcelku se mi to i líbilo. Taková parta. "To zní zajímavě," poznamenala jsem a víc jsem do toho nerýpala. Líbilo se mi, jak se usmívala. Dávalo mi to motivaci zahrnout ji lichotkami, ale opatrně, ať ji nepředávkuju, to vlčím slečnám nedělá dobře. "Tak to jsem měla štěstí, že tě donesly zrovna sem..." Byla tak slaďoučká, jak mi ležela na hrudi. Pak přenesla pozornost na moje křídla. "Jo, ty jsem získala až tak nějak potom. Byla jsem v nějaké jeskyni a potom jsem byla obklopená prázdnotou, už si to moc nepamatuju, ale vím, že jsem se odtamtud dostala právě díky nim." Zkusila jsem se rozpomenout, jak to přesně bylo. To bylo s těmi bludičkami? Nebo ne? Už ani nevím. Ale Iris se mnou nemluvila, to bych si pamatovala. Zaklonila jsem hlavu, tak aby ležela komplet celou vahou na zemi, abych ulevila krční páteři. Odkryla jsem tím jedno z nejzranitelnějších míst míst na těle, ale nic jsem si z toho nedělala.

Vlastně ne? To je zvláštní odpověď. "Jak to myslíš, 'vlastně ne'?" neodpustila jsem si. Na otázku, jestli někam patří existuje jen odpověď ano nebo ne. Možná nedávno odešla, napadlo mne, nebo něco podobného, či snad její smečka zanikla? Až teď mi došlo, jak bolestivé téma to mohlo být, ale vlčice mi nepřišla nijak skleslá, spíš naopak, tudíž otázka nebyla zase tolik nemístná. Nechtěla jsem se jí nějak dotknout. Když mne olízla čumák, využila jsem toho, že byla hlavou blízko a rovnou jsem jí gesto oplatila. Chtěla jsem si pozorně prohlédnout její modré oči, ale nechtěla jsem vyvolávat zbytečně agresi, tak jsem se dívala spíš na tváře poseté krystalky. "A co vlastně tak krásná bytost dělá zrovna na tomto místě?" zeptala jsem se. Průsmyk mi nepřišel jako zrovna nepřívětivější místo pro takhle malou vlčku. Pohlížela jsem na ni pořád jako na vlče a předešlou větu o tom, že je starší, než vypadá, vnímala spíš tak, že je o něco 'odrostlejší vlče' než se přes drobnou postavu jeví.

Nevadilo mi, že na mě leží. Spíš mě překvapilo, jak je lehoučká. "Ne, jsem věčný tulák," odpověděla jsem na otázku. Asi bych nesvedla zůstat ve smečce, jenom na jeho území, být pořád se stejnými lidmi, vidět pořád ta stejná místa a zažívat každý den ta stejná scenéria. Žít si volně a svobodně se rozmýšlet, co kde a kdy budu dělat, je něčím čeho se nedovedu jen tak vzdát, i kdyby mi na těch vlcích ve smečce záviselo sebevíc. Nešlo by to. To prokletí, jít dál, by mě dříve či později dohnalo a donutilo zvednout kotvy. "A ty jsi v nějaké smečce?" zeptala jsem se. Nevypadala, jako by někam patřila, ale raději jsem se zeptala. Mohla jsem se dost dobře mýlit. Natáhla jsem k ní tlapu, abych ji pohladila po krásném kožíšku.

"Tak, samozřejmě záleží na tom, co všechno ovládáš ty a kolik máš nepřátel..." Osobně jsem si nepamatovala vlky, se kterými bych se nesnažila vyjít. Jediná, koho bylo radno se bát, byla tehdy Near a ta ovládala ohěň, pokud si dobře pamatuju. A teď jsem si asi nepřátele neudělala, v tom "podsvětí," předpokládám. No, je fakt, že jsem měla trochu divný pocit z celé té skupiny. Asi se v době mé nepřítomnosti nahromadili na Moisu nevrlé, či nějak pokřivené povahy. Oni za to nemůžou, až dojdou osvícení, ať už to bude kdy to bude, dojde jim, že všichni jsme jedno a když se hněváme na ostatní, hněváme se sami na sebe. Jak se na mě Zippy mačkala a já byla na chvíli mimo, povedlo se mi ztratit stabilitu, trochu jsem zavrávorala a přepadla na záda. I když jsem teď odkrývala břicho, neměla jsem důvod cítit se ohroženě nebo jinak nepříjemně. Tato vlčka mi přece nemůže nic udělat. A i kdyby, ublíží jen fyzické schránce.

Zvedla jsem hlavu, tak, abych se na ni mohla podívat. "No..." Odvrátila jsem pohled někam do země. "Ne jenom sestru. Chtěla jsem vědět, jak se daří mým přátelům a jejich vlčatům, jak prosperují smečky, které jsem viděla vzniknout. Jak rostou stromy, pod kterými jsem lehávala, chtěla jsem se znovu nadechnout a cítit tu magii tohoto místa. Jsou to zážitky, které jsem jinde neměla, které mě dotáhly zpátky. Protože to, aby se otevřel magický portál uprostřed pouště, to se opravdu může stát jenom tady." Odpověď byla asi upřímnější, než jsem čekala. Ano, záleželo mi na mých známých, ale tak, odkud jsem se vracela, jsem tady měla přátele, důvěrné známosti a tedy osoby, které můžu po večerech postrádat.

"Hehe, upřímně nevydržím delší dobu na jednom místě. Vždycky mě něco táhne pryč. Opustila jsem tak vlastní sestru, už dvakrát. Sama se divím tomu, že jsem se sem vrátila kvůli sentimentálním vzpomínkám." S takovou ze mě bude bezdětná senilní babka. Jen to ne! Touha po spatření starých přátel snad není známka stáří. Navíc v mém návratu hrála roli i touha po dobrodružství, kterého se mi zatím dostávalo plnými doušky. Malá vlčka se stále lísala, tak jsem si řekla, že ničemu neuškodí, když budu její pozornost opětovat, naopak, že se to ode mne očekává. Tak jsem zaryla svůj čumák do její heboučké srsti a opatrně, abych nezavadila o žádný z třpytivých krystalů, jsem jí přejela lícem po krku a po rameni. Následně jsem hlavu opět zvedla a jemně jí rozcuchala srst na čele, jak se to dělá malým vlčatům.

Vlčka se zdála čím dál rozkošnější. A jak byla milá, vcelku razantní změna ze slípky na krásnou dámu. Ale jdi ty! mávla jsem trochu tlapkou v gestu, že se stydím a kdybych nebyla pokrytá hustou srstí, jak tomu u severských vlků bývá, už bych byla ve tvářích rudá jak rajče. "Moc hezké," řekla jsem, když se představila. Azzip. Azzipka, Zipy... Azzinka? Nechala jsem si všecek fyzický kontakt líbit. Probouzela ve mě jistým způsobem potřebu ochraňovat a starat se. "To je na dlouhé vyprávění. Zlákaly mě dálky, opustila jsem to tady na pár let a vrátila jsem se teprve relativně nedávno." Zato se tady za tu dobu stačila udát spousta věcí. Třeba převratná změna počasí způsobená nejspíš dopadem meteoritu, kontinentální posun a nějaké podsvětí v Ice Worldu, které je stejnak něco úplně jiného než podsvětí.

Tohle jsem nečekala, ale pokusila jsem se překvapení potlačit. Přecejen bude vlče... Vypadalo to zajímavě, ale nebudu popírat, že to vlastně bylo svým způsobem příjemné. Trochu jsem se zasmála otázce malé vlčky. Rodiče před hodně dávnou dobou... "Jsem Rain. A tobě jak říkají, princezno?" Pozorně jsem naslouchala jejímu příběhu. Zněl dost poeticky, ale nezpochybňovala jsem jeho pravdivost. Mohlo se to skutečně stát, nebo to tak minimálně mohla vnímat. Tak jsem jen spokojeně přikývla. Oháňka se mi nekontrolovaně začala mihotat ze strany na strany. Bylo moc hezké potkat někoho takového. A jak to tak vypadá, asi s ní i nějakou tu chvíli pobudu, když si mě přivlastnila. Připomínala mi to, jak Casp se Sisi plánovali vlčata. Měla jsem je jim hlídat, ale nějak se neshodli a nakonec z toho sešlo. Ah ty vzpomínky! "Takže ty jsi takhle drahocenný poklad?" nebyla to ani otázka spíše jinak postavené konstatování.

Jsme svačinka, jakože... Jak? Tak či tak jsem se tvářila pořád na věcí. "Chceš ochutnat?" nadhodila jsem z legrace. "To mě těší. Necháš si mě? Tak dobře," usmála jsem se. Klidně se nechám vlastnit. Brala jsem to spíše jako nějakou vlčecí hru, i když mi asi pomalu začalo docházet, že vlčice může být starší než vypadá. Nu, to je šumák, stejně je roztomilá. "Máš moc hezké krystalky. Odkud je máš?" Považovala jsem je za obdobu různobarevných odznaků či přívěšků a magických schopností, které rozdávala Iris nebo se daly získat při nějakých zvláštních událostech, které se tady čas od času děly. Vzpomněla jsem si na Sisi, která prostě jednoho dne přišla s přívěskem a modrými znaky po celém kožíšku, říkala, že se potkala s Iris a ta jí je dala. Kdoví kde je jí konec.

Zrovna po ukončení rovnání křídel jsem si chtěla urovnat myšlenky, pohroužit se do transu a při nejbližší příležitosti usnout, namísto toho si to ke mně přidupkala malá světlounká vlčice a krystalky po celém těle. Nutno podotknout, i když mluvila, jako by mě chtěla hodit do slepičího vývaru, byla ve své drobnosti nesmírně roztomilá. I tím stylem, jak se nebála přimašírovat si to rovnou ke mě a ukazovala zoubky. Nahodila jsem jemný úsměv. "Ne, obávám se, že moje staré maso chutná o něco hůř," odpověděla jsem jí s naprostým klidem. "Zato ty vypadáš naprosto k sežrání," neodpustila jsem si vcelku mile řečenou poznámku. Prostě podívejte se na to, vždyť se to třpytí!

>> Podsvětí (přes portál)
Už jsem se těšila, že uvidím třeba víc mimozemšťanů nebo třeba zbytek posádky, co mi zmizel v pláních a místo toho jsem viděla asi na pět sekund jenom úplné světlo a vzápětí jsem byla ve vzduchu nad Mois grisem. Jasně, že to bylo šméčko, já to věděla, odhalila jsem je, tak mě vykopli. Roztáhla jsem křídla, abych zastavila pád. Už se mi během takových atrakcí nedělalo zle, naopak se mi ten pocit čím dál víc líbil. Vidíš, ještě nejsi tak stará. Chvíli jsem plachtila nad krajinou, pak jsem si vybrala místo mezi horami a abych trochu provětrala letky, vzala jsem to střemhlav dolů. Když jsem viděla, že jsem příliš nízko, bleskově jsem rozevřela křídla, čímž mne momentum pohybu vyneslo o pár metrů výš, pro ten pocit jsem hodila otočku a klouzavým letem konečně přistála na zemi. Haha, jo to bylo moc pěkný, pomyslela jsem si, když jsem si upravovala křídla u těla. Byla vcelku těžká a tak jsem uvažovala nad tím, že bych je schovala. To bych na to první musela mít po tom, co se stalo v podsvětí aka mimozemské lodi energii.

Tlapky mi promáchla ve vzduchu. Nic tam nebylo. Ale notak! ušklíbla jsem se na prázdný prostor opovržlivě. Když se objevila trhlina, ustoupila jsem si. Ha! já to věděla, ale ona stačila mezitím zmizet!" Z díry se vynořila podivná hlava. Ta postava byla nesmírně vysoká a měla divnou anatomii. "Ha! Mimozemšťan! Beztak je tak velký protože na jeho planetě je menší působení gravitace. Umí číst myšlenky? Hm, měla jsem si vzít alobalovou čepku... "Dobrý den, pane mimozemšťane, s radostí to vyzkouším," pronesla jsem skoro vesele a vklusala jsem přímo do bílé štěrbiny. Bílé světlo mne pohltilo a já octla na druhé straně.
>> Portál nevím kam