Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tým 2, tedy spíš tým vzduch

Dle úmluvy jsem se vznesla do vzduchu. Stoupala jsem postupně výš a výš. Vypadalo to, jako by ta iluze nebe přece jenom bylo skutečné nebe. Jsme snad v jiné dimenzi? Nebo že by v kapesním vesmíru? Inu, všechno, co si dokážeme představit je někde na určité dimenzi v určitém vesmíru možné. A to i to, aby se mezi jeskyněmi nacházela samostatná pláň s vlastní oblohou, stratosférou a kosmickými tělesy. V tom se odněkud vynořila hustá oblaka, která mne donutila sletět níž. Rozhlížela jsem se pod sebe, ale vše, co jsem viděla byly jen ty dvě cesty uprostřed planiny, zničeho nic končící a na nich ani vidu ani slechu po mých společnících. Co?! Bylo to divné. Zůstala jsem viset na místě ve vzduchu za pomoci máchání křídel nahoru a dolů namísto plachtění, abych si protřela unavené oči a ujistila se, že to co vidím - nebo spíš nevidím, se mi nezdá. Hned jsem začala skládat konspirační teorie o tom, jak je unesli ufoni a teď si z nich dělají paštiku, nebo ti démoni ve skutečnosti jsou mimozemšťani a celé podzemí není podzemí, nýbrž vesmírná loď a celou dobu tady na nás dělají pokusy, aby nás rozdělili a teď, když už si užili legrace, ostatní vlky mají rozpárané na špinavém nevydezinfikovaném pitevním stole a hledají v jejich břiše červenou Karkulku! A nebo je tam díra v časoprostoru a oni do ní vešli. Nebo já proletěla dírou v časoprostoru. Nebo každý zvlášť prošel portálem do jiné alternativní verze této pláně. Ne, to je už moc, jenom po skupinách, nemůže tady být trhlina pro každého. A ne, nebo je to celé za neprůhledným silovým polem, ty cesty za ním pokračují a já jsem na jedné jeho straně a oni na druhé. Rozhodně jsou to mimozemšťani. Ale co s tím mám dělat? Nezmohla jsem se na víc než sletět níž a přímo na místo, kde jedna cesta končila. Natáhla jsem tlapku a opatrně sáhla před sebe. Když tam bude silové/maskovací pole, odhalím jej a vrátí mě to zpátky a nebo je to portál a já projdu. Co se ale za portálem skrývá jsem raději ani nechtěla vědět. "Slyšíte mě vy tam na druhý straně?" Nebo možná jsme v placatým světě a když poletím na konec pláně, najdu ďůru do otevřeného vesmíru. Hm, ne pohlaví želvy A'Tuin se zkoumat nebude.

Tým 2
Vlci se pochytali za ocasy a svorně jsme šli dál. Nu, řev hlasů se postupně stával nesnesitelným, dokud nezazněla rána a my se neocitli v nějaké další jeskyni. Stále jsem držela víčka pevně u sebe, až do chvíle, kdy promluvil ten démon. Teprve pak jsem se na něj odvážila pohlédnout. Žádná chuť spáchat sebevraždu se nedostavila, takže nás opravdu zachránil. Ale, jak už to bývá, nebude to zadarmo. Když ukázal na chodbu, kudy se máme vydat, jen jsem přikývla. Považovala jsem jakákoliv slova za zbytečná. Vydala jsem se za Darkey chodbou, za kterou se rozprostírala poněkud mrtvá pláň. Před námi byly dvě cesty. Prohlédla jsem si pozorně každou z nich. Ten bílý stařík jde za námi? zeptala jsem se v duchu a ohlédla jsem se, abych si mohla odpovědět. Hleděla jsem na rozcestí a moc jsem nechápala Darkyných počtů. Jak jako dva půjdou po těch dvou a Khan půjde sám - kudy? "Nebo to můžu vzít vzdušnou čarou středem mezi oběma cestami, z výšky toho uvidím víc a případně se můžu připojit k jedné nebo druhé skupině, podle toho, kdo ho najde, zkontaktovat ty druhé a tak."

Nevěděla jsem, co se dělo, měla jsem chuť se rozeběhnout pryč za tím hlasem, ale pak ty hlasy utichly a to mě donutilo zchladit emoce. Zaznamenala jsem za chůze jen, to že na za mou někde ten vlk cupital kamsi do háje. "Ti šibe? Sejměte to někdo, ať se mu rozsvítí." Nemáme prostředky na takové voloviny. Ale protože jsem ho neviděla a neměla jsem dost magické energie na to ho zadržet, tak jsem s tím nic neudělala. Nechtěla jsem scházet z cesty. Zastavte ho někdo... Nebo ten hlupáček umře. "Dost bylo hloupostí. Chytněme se všichni za ocasy, nemůžeme si dovolit, aby se ztratil ještě někdo." Pak se ozval ten další hlas, který se zdál být důvěryhodnější, skutečnější. Co se asi snažím dělat? Kdo to vůbec je?

Tým 2

Po nějaké době používání intuice a rozmýšlením nad tím, jestli náhodou nevypustit motýla vyzvědače, vyměnit poslední ždibec energie za informaci, kde se vlastně právě nacházím, jsem narazila na zemi na nějaký jiný povrch, jako by listí někdo odmetl stranou, ušlapal vše, co na tomto místě kdysi rostlo a zanechal za sebou jenom uhlazenou pěšinku. Zajímavé, ale není to past? Pořádně jsem si cestičku ohmatala a zjistila jsem, že pokračuje dál, tudíž, skutečně jde o pěšinku a nejen o nějaké holé místo. Zvedla jsem čumák, abych nasála pachy svých spolu-uvězněných. Byly blíž, zdálo se, že se dokonce přibližují. Pak bylo logické, že jsem musela být někde před nimi, ale podle intenzity pachů ne o moc. Možná bych je mohla najít a 'podívat se', jak si vedou. Když jsem se přiblížila, slyšela jsem hlasy. Jeden se ptal, proč máme zavřené oči a druhý, mě známější, mu ostře říkal, ať je hned zavře. On snad zapomněl v jaký situaci se to nacházíme?! "Zavři je, jestli nechceš umřít," řekla jsem někam do prázdna, protože jsem byla dezorientovaná, nevěděla jsem kde přesně kolem mě ostatní vlci jsou. Pak jsem se na pěšince otočila proti jejich pachům a šlapala jsem si to vpřed. Bylo to v před, nebo ne? "Jdeme správným směrem, že jo?" zeptala jsem se raději. V tom se mi v hlavě začaly ozývat hlasy. Slyšela jsem Dail: "Proč jsi odešla?" Ne, to není moje sestra, co by tu dělala... "Já ti řeknu proč! Nemáš mě ráda! Ani se na mně nepodíváš!" Byla jsem přesvědčená, že i kdybych otevřela oči, díky paprsku bych stejně viděla jenom tmavé šmouhy, tak jsem zavrtěla hlavou, jako bych se ten hlas snažila setřást. Buď potichu, prosím. Hlas ale neustával. "Jak jsi mi to mohla udělat, sestřičko? Jak? Po tom všem. Když nám zabili rodiče, abylas s to se o mě postarat, být se mnou, podpořit mě v těžkých životních chvílích, vysr*la ses na mě! Odešla sis někam do prd*le! Protože to ty vždycky uděláš! Vždycky!" Je to moje prokletí. Nic s tím nenadělám. Jsem Tulák. "To říkáš vždycky! Ani na tomhle podělaným ostrově jsi nemohla zůstat! Zase sis to odmašírovala kamsi do háje! Tak se na mě aspoň podívej!" Ne. "Notak! Dělej! Proč ses nepřidala k Deánu!? To se na tebe nehodí, co? To není tvůj styl, usadit se na jednom místě a být tady pro ty, co tě potřebují!" ...Ne... "Nemáš mě ráda, nikdo mě nemá rád!" Její rozčílení se měnilo v tiché vzlyky. Ne, počkej, sestřičko, omlouvám se... Ne, vole, co blbeš, to není ona, není to ona - je to jen přelud, nevšímej si toho. "Vždycky jsem byla sama, žádný vlk si o mě ani kolo neopřel a ostatní jen zneužívali mojí citlivosti, inteligence a dobroty, aby mě zneužili a pak odkopli jako starou hračku. A ty nejsi žádná výjimka, sestřičko..." Ignorovala jsem to, neodpovídala jsem, už ani v myšlenkách. Ten hlas vystřídal jiný, důvěrně známý hlas. "Stýskalo se ti?" řekl bez obalu, trochu tajemně a trochu vyzývavě. Štěp-- ne, ne ne ne ne ne. To nejsi ty, ty jsi na Sibiři, plníš svý povinnosti, máš prácu do háje, proto jsi sem nešel se mnou! "Chceš slyšet vtip? Co uvidíš, když otevřeš obě oči? Žertujícího moulu!" "Stýve! Tohle je ten nejhorší vtip, který jsem kdy slyšela!" Začal se tiše smát. Tolik mi chyběl... Ne, nemohla jsem otevřít zraky, ani nápad. Buď zticha. "Proč? Přehnal jsem to?" Nečti mi myšlenky, vylez mi z hlavy. "Zapomněla jsi na mě, úu, tady jsem, přímo před tebou, jsem s tebou. Můžeme odsud odejít spolu, když otevřeš oči, povedu tě." Mám pěšinku. "Nemůžeš mít pěšinku, když tě ostříhali na odchytové stanici." Steve, ještě jedna špatná slovní hříčka a přísahám, že si tě podám! "Si mě podej, ale první si mě musíš chytit a říkám ti, že se zavřenýma očima ti to půjde pěkně blbě." Tak už dost!

Tým 2

Můj plán mi vyšel, dokonce líp než jsem očekávala. Světlo jsem nepoužila už nějaký ten pátek. Jenže teď, když odletěl orel, nebo co vlastně udělal, jsem neviděla ani ň, nemohla jsem si dovolit plachtit nad lesem. Sotva jsem se ve vzduchu zorientovala, tak jsem jen roztáhla křídla do tvaru dvou převrácených U a doufala, že to zmírní můj pád a že nezavadím o žádný strom. Přece jenom, ten orel mě táhl k zemi, ne na strom. Jedním křídlem jsem zavadila o větev, hned jsem ho stáhla, následovalo druhé, tak jsem udělala to samé, co dělá sokol, když přistává, a klouzavým letem jsem skončila někde na pevné zemi, div jsem si nenarazila čumák o nějaký další strom. Bylo to krkolomné přistání, ale nakonec jsem z toho vyšla jakž takž v pořádku. Teď jsem už jen složila ubohé křídla k tělu, pro jistotu zavřela oči, kdyby se můj zrak chtěl zbavit tmavých fleků přímo před zorným polem rychleji, než je potřeba, a rozešla jsem se přímo rovně, intuitivně, jak jsem si pamatovala, že tím směrem jsem letěla, protože tam byl konec. Nebo jsem se mýlila? Podle pachů vlků jsem se nemohla řídit, mohli být za mnou, tudíž bych se vracela a o to jsem nestála. Tak jsem prostě šla rovně, pomocí křídel jsem ohmatávala prostor okolo sebe, protože narazit čumákem do stromu není příjemné. Jindy jsem si pomohla předními tlapkami, které jsem natahovala před sebe a šátrala ve vzduchu, jestli přede mnou není překážka. Tohle bude ještě zajímavé.

Tým 2

Jak jsem tak plachtila nad zemí, dívala se přímo před sebe, místy, když jsem věděla, že okolo mne není žádná překážka jsem je zavřela, abych odolala pokušení podívat se dolů. Pak se odněkud objevila partička drobných ptáčků. Takže tady něco žije krom vězněných vlků a démonů? Blbost. To není logické, v pekle by ptáci neměli být, leda že jsou.. A to se nade mnou objevil orel tak velký, že by ho seveřan označil za Hræsvelgr, toho kdo může za vítr. A vrhl se rovnou na mě! ...Magický mrchy! Ptáčkové mi rozáhly oči, ošívala jsem se, snažila jsem se manévrovat a utéct, ale ten dravec mě uchopil do pařátů a stahoval mě k zemi. Ptáci mi zarývali pařáty do víček a ta krvácela, jak jsem se je pokoušela zavřít za usilovného máchání hlavou ze strany na stranu. Zacvakala jsem po nich zuby, oháněla se po nich tlapkami, ale ty potvory se nedaly srazit k zemi. Možná jsem se do některého z nich strefila. Po orlovi jsem se snažila útočit také. Zarývala jsem mu zuby do nohou, do břicha, ale k čemu mi to bylo? Nepovoloval. Magie... Zdálo se mi, jako bych na ni předtím úplně zapomněla. Použila jsem magii světla k vytvoření vcelku velké záře okolo sebe, čímž jsem chtěla dočasně oslepit nejen orla, ale především sebe, otázkou je - bude mi to stačit? Zaplatila jsem za to dost velkým množstvím energie, nemohla jsem si dovolit neúspěch.

Tým 2

Odpovědi na hádanky nám vynesly cestu ven do další místnosti, respektive lesa. Byl nepříjemný, trochu ve mně evokoval stejné pocity jako Temný les, ale nebudu vám lhát, tohle bylo daleko intenzivnější, horší. Z velké části za to mohla také vlčice, která proběhla jen tak s křikem kolem a nabodla se přímo na haluz jednoho ze stromů. Ten náraz byl... Hnusný, ale dobře mířený. Až podezřele dokonale mířený. Bylo od začátku jasné, že nejlepší je jít se zavřenýma očima, ale to požaduje notnou dávku sebezapření. A orientace v prostoru a jak vůbec víme, na kterou stranu se dát, to se se zavřenýma očima nedá. Když budu mít štěstí, nenarazím do prvního stromu, bylo by vhodné, kdyby někdo měl otevřené oči, obětoval se a vedl ostatní. Uzře-li ale on toho tvora, či co se vlastně pod zájmenem "on" skrývá, bude se muset obětovat někdo další. Ale to už se dvojice vlků vydala někam vpřed. Achjo. Neměla jsem z toho dobrý pocit a věděla jsem, že tohle nemůže vyjít. Pravděpodobnost na úspěch bych odhadovala tak na 10 %. Hlupáčci, chcípneme tu. S těžkou hlavou jsem se po jejich vzoru vzdala zraku a pomoci čichu a sluchu je následovala. Sem tam jsem zapackovala o kořen, jindy jsem mále narazila do stromu, jindy úplně a jednou jsem dokonce hodila držku. No tak tohle mi byl čert dlužen. To kašlu, na co mám prosím pěkně křídla? Vzlétla jsem tedy nad koruny stromů, jednoduše jsem se nedívala pod sebe, pouze před sebe. Doufala jsem, že daný tvor nebude velký jako hora. Takto jsem mohla najít vchod do další chodby, která s trochou štěstí povede zpět napovrch, už mě to tu pomalu začínalo lézt na nervy.

/Tým 2/

Zničeho nic se to všechno stalo až moc rychle. Všichni ti *démoni*, či jak stíny nazývat, se vrhly po stéble trávy, zavládl chaos a v tom zmatku jsme se všichni dostali na druhou stranu. Hned, jak jsme to měli za sebou, musela jsem se dostat k té vlčici, která se se mnou bavila přes celou minulou místnost. "Ty znáš Dail? Jak... Jak se má? Je pořád tady?" Křídla jsem přitáhla těsně k tělu, abych mohla projít další chodbou. Na jejím konci bylo světlo, které se po opuštění otvoru v kameni proměnilo v obrovskou místnost. Pohled jsem zvedla k řetězu a pohledem jsem po něm sjížděla pořád dál, až do středu místnosti, kde můj pohled padl na klec. A v té kleci... Byl vlk. Vypadal v pořádku, až na jeden detail, neměl ústa. "A vám tohle provedli za co? Za lži, pomluvy? Jako by kdokoli na světě mohl být dokonalý! Každý má své chyby, ale chyby nejsou nic trestuhodného, spíše něco, co je třeba srovnat, napravit... A ty se nenapraví tím, že někoho ztýráte nebo mu zalepíte tlamu," místy jsem až jenom uvažovala nahlas, protože jsem neočekávala, že mi kdokoli odpoví. Pak jsem si všimla chodem na druhé straně. Ne, další dělení ne... "Mohl byste se natočit tím směrem, kterým se máme vydat? Prosím?" Ale to už přišel ten druhý antropomorfní vlk ala kovboj a dal se do povídání. Jen jsem přikývla na pozdrav a poslouchala jsem jeho slovům a tomu, jak úplně setřel zrzka, který zcela zjevnou urážku očividně nepochopil. A aby toho bylo málo, přihodil do kotle hádanky a namnožil možnosti, kam jít. Tak teď se v žádném případě nerozdělíme... Podívala jsem se po svých společnících, zda mají k tomu co říct. "No," zamyslela jsem se. "Můžeme se mezi sebou poradit, že ano?" Hodila jsem očkem po vlkovi v kleci, jestli nám nechce poradit. Pak jsem se otočila ke svým společníkům a polohlasně začala: "Prostřední mi přijde nejsnazší. Napadlo mně, že by to mohl být pták, ale je pravda že ten má tělo. Daleko pravděpodobněji tedy půjde o ozvěnu. Poslední? Nevím, mohl by to být vítr, který jako meluzína píská. To první... Nejsem si moc jistá. No kdysi jsem u lidí viděla takové plánky. Jezera, moře, řeky, lesy a hory do nich zakreslovali jako barevnou plochu. V tom centru si do toho zaznamenávali, kde mě odchytili, stejně jako jiná zvířata. Mluvili o tom, jako o mapách... Přišla jsem tam tehdy o magii, protože lidi jsou strašně hloupá stvoření a tak do všeho musí rýpat." Po očku jsem se dívala na vlka v kleci, trochu jsem doufala, že alespoň pokynutím s námi může spolupracovat. Na druhou stranu, dalo se mu věřit?

/Tým 2/

Ten rezavohnědý vlk se mě pokusil zastavit. "Co je, chci vám krýt záda..." Když pak se mně zeptal, jak moc jsem silná, abych ho přenesla. Změřila jsem si ho pohledem a pak jsem se podívala na celou tu rozlehlou místnost. "Unesla bych tě, zřejmě, ale pochybuju, že bych s tebou dokázala přeletět tohle celé." Z druhé strany na mně volala ta černo červená vlčice. "Jo, my se známe?" zeptala jsem se. Přišla mi nějaká povědomá, ale ty barvy mi nějak neseděly. Když pak ty stíny zformovaly stěnu přímo uprostřed místnosti. "No, tak to je jednoduché, prostě s každým z vás přeletím tuhle stěnu, ale musíte potom spolupracovat, protože nevím, jak jste těžcí, chlapci. Běžte před tu stěnu, ať to mám snazší." Vrátila jsem se zpátky na zem, přišla jsem k tomu, kdo byl stěně nejblíž, tedy k Wissovi a tomu bílošedému vlkovi a povídám: "Jeden mi vylezte na záda a zkusím vás dostat na druhou stranu." Asi jsem se přeceňovala, ale zkusit jsem to musela.

/Tým 2/

Ta vlčice, se kterou jsem stála před zuboženým vlkem, který nebyl s to nám odpovědět, jak moc byl zdecimovaný, se pokusila zničit pomocí magie jeho pouta. Nezměnilo to ovšem na jeho vězení lautr vůbec nic. Bylo mi ho moc líto a nějaké zvážení toho, že si to zřejmě zasloužil, vůbec nepřipadalo v úvahu. Nikdo by si dobrovolně nevybral utrpení. No ne? Nevěděla jsem, jak mu můžu pomoci. Chtěla jsem mu olízat rány, ale nebyla jsem si jistá, jestli bych mu tak nezpůsobila jen další bolest. Může vůbec jíst... Zkusila jsem nechat ze země vyrůst nějaké borůvčí s plody, ale nebyla jsem si jistá účinností svého počínání, ne zde, ne po tom, co se stalo tomu žlutému vlkovi. Proč jen nemám magii vody. Kdybychom mu dali napít, odpověděl by nám... Snad.
Jedna skupina vlků zmizela v pravé chodbě. Jiní se vydali doleva. Za posledním vlkem vchod do pravé chodby zmizel. A je to tu zase... "Omlouvám se, musím jít, nebo tady zkysneme spolem." To už totiž skoro všichni odešli do zbývající chodby a tak jsem vešla do chodby jako poslední. Moc jsem se dopředu necpala a jak jsem si myslela, vchod se uzavřel i za mnou. V této chodbě byla ta, se kterou jsem ještě před okamžikem stála u přikovaného vlka, byl zde také Wiss. Fajn, nějaká známá tvář, to je hezké. Na konci chodby byla obrovská místnost a tou se šouraly přízraky. "U Iris, a tihle pykají zase za co?!" ulevila jsem si. Dost už bylo řecké mytologie. Ještě se tu objeví tříhlavý pes. A ty entity na to co? Vůbec nic. "Tak jo, nevypadají, že by si nás všímali a bude nejlépe, když to tak i zůstane. Nic proti, ale přátelský pokec nechejme raději na jindy. Myslím si, že nás stejně neslyší." Neměla jsem z toho tady příjemný pocit a pocity nelžou. "Možná by šel vytvořit chodníček mezi nimi, ohraničený hradbou, tak by se k nám nemuseli dostat, pokud tedy jakožto jemně-hmotné bytosti nedovedou procházet předměty. Kdybychom spojili naše magie dohromady a vytvořili společně velkou hradbu... Ne, na to nemáme dost sil, je to tu moc velké..." Já sama jsem mohla vytvořit světelný štít, ale ten by byl náročný energeticky a nebo vytvořit štít pomocí Hradby, ale s tou se nemohu pohybovat. Kdybych byla sobec, vyčaruju si křídla a přeletím to. A nakonec proč ne. Wiss se vydal dopředu, ta druhá vlčice se zničeho nic vypařila, ten, vlk, který získal zrak, se tvářil plaše. A co já? Já se snažila vytvořit funkční strategii. Když se vznesu, stíny na mne nedosáhnou a tak můžu varovat ostatní z vrchu a jistit je hradbou, kdyby náhodou něco... Jo, to půjde... Ve vzduchu žádné stíny nevidím. Tož jo. Allons-y! Nechala jsem si pomocí své speciální, jedinečné magie narůst křídla, vznesla se nad všechny a učinila, jak jsem se rozhodla, že si budu počínat.

Jak jsem uvažovala nad tématem reinkarnace a docházela k několika možným závěrům, z nichž jeden zněl, že duše zde přebývají pouze dočasně, jsou očisťovány a roztřiďovány, aby mohly být vyvrženy zpátky na povrch zemský, všimla jsem si jednoho vlka, který zůstal stát na tom pofidérním ostrůvku. Chvíli jsem jej sledovala, než mi došlo, že je minimálně na jedno oko slepý. Převozník zahalený v kápi si vzal svůj plat a vytáhl jej na palubu. Při plavbě jsem se dívala dolů, do řeky. Fascinovalo mne to a zároveň to ve mne vyvolávalo respekt. Když nás vyložil na druhém břehu, událo se hned několik věcí. Chvíli jsem hleděla na vlka, celého zuboženého a přibitého ke skále. Pak se můj pohled přesunul na díry ve skále, první na jednu, pak na druhou. Jenže pak si mou pozornost získal ten vlk, kterého antropomorfní převozník musel přivést na loď. Zdálo se, že znovu vidí. Jak? To byl dar od převozníka, od pána celého podsvětí nebo od tohoto zbídačeného vlka? Nebo snad v tom měli prsty bohové Mois grisu? Kam až vlastně sahá jejich moc? A nebo to byl někdo úplně jiný? Dobrou poznámku měl Wiss. Přišla jsem tedy blíž k jedné chodbě, pak k druhé. Nepřišly mi nijak rozdílné, ani podle proudění vzduchu se nedalo odhadnout, která končí venku. Podle mého uvážení venku přímo nekončila ani jedna z nich. "Taky si myslím, že bude nejmoudřejší se rozdělit," prohlásila jsem. Pak jsem po vzoru černo červené vlčice přistoupila k vlkovi přikovanému mezi chodbami. Bylo zjevné, jak trpí. Vyvolávalo to ve mne lítost a moje empatická nátura nemohla jinak, než odbočit od vyptávání na cestu (stejně tak učinili již druzí) a místo toho se zeptat: "Můžeme vám nějak pomoct?" Jak dlouho tady asi je? A za co tady je? Byl snad příliš pyšný, jak říká nápis nad ním? Je to vůbec opravdový vlk? Potkala jsem už vlčího ducha, měla jsem právo považovat jej za něco... méně fyzického.

Dění mezi vlky jsem sledovala jenom po očku, abych se ujistila, s kým tady vůbec jsem a co od nich očekávat. Byl zde Wiss, jinak pouze zcela neznámé tváře. Jeden z vlků, takový zrzek, se choval, jako by sežral všechnu moc a moudrost světa. Musela jsem se jeho naivitě pousmát. Jak velké dovede být něčí ego... Trochu obdobně se choval béžový vlček, zjevně ještě v pubertě, ale v jeho sebevědomí bylo něco do jisté míry roztomilého. Škoda jen, že zdejší pán na to měl jiný názor a tak jsem jen mhouřila oči před světlem blesků. Jakmile jsem byla převozníkem vyzvána, rozešla jsem se na loďku. Chtěla jsem vědět víc. Většina věcí se dá obvykle vysvětlit selským rozumem, ale existenci podsvětí přímo pod Mois grisem, pod kterým toho tedy bylo víc než dost, to je jedna z těch situacích, kdy se selský rozum odporoučí a jde se vyspat, protože k tomu už nemá nic co říct. Usadila jsem se vedle vlčice, která obětovala svou krev chvíli přede mnou. Během chvíle zaplatili a nalodili se i ostatní vlci. Já jen civěla přes okraj do řeky a nechávala se hypnotizovat neobvyklým pohybem hladiny. Jestli tohle jsou duše, jak pak tedy existuje reinkarnace? Tady se rozřazují a posílají pryč? To není asi moc příjemný proces. Asi proto si to nikdo nepamatuje.

<< Ice World
Odpovědi se mi nedostalo. To mi nicméně nevadilo, pochopila jsem, že to má dobrý důvod. Z ničeho nic se totiž před zástupem začal rýsovat průchod. Chvíli jsem mhouřila oči a zvedala hlavu, abych si to mohla prohlédnout. Špatný výhled, to je jedna z nevýhod toho, zařadit se až na konec řady. No, to byl taky nápad. Počkala jsem, až alespoň část vleze dovnitř, čímž mi uvolnili místo. Fakt - byla to nějaká brána a v ní byly schody dolů. První schod tvořil led. Opatrně jsem zacouvala na schodiště, abych mohla rychle vyběhnout v případě, že by se vlci pode mnou rozhodli dát se na úprk. Když se delší dobu nic takového nestalo, sešla jsem zbývající schody normálně. Bylo tady podivné teplo. Jak to je? Půda od půl metru níž nezamrzá? Ale tady by měl být regulérní permafrost. A navíc, co vůbec dělá v ledové ploše jenom tak země, nebo díra do země? Bohové si z nás dělají zase žerty? Pochybuji, že tohle má něco společného s pádem toho meteoritu. Tohle je jenom další Moisgrisská specialita. Úplně se mi před očima vybavovalo, jak jsme kdysi zahučeli v poušti, když jsme následovali chapadla dýmu, to jak zrovna všichni zemní a ohniví vlci přišli o své magie. Pod schodištěm se rozprostírala místnost, ale nebyla ničím zajímavá. Jenže brzy celá situace nabírala obrátek, jak to bývá kdykoli kamkoli vlezu, zavalil se za posledním vlčkem vchod. Here we go again. Rozhodla jsem se jít dál. Byla tam nějaká chodba, ostatně šli tam všichni. Nechtěla jsem ještě teď přebírat iniciativu. Nechtěla jsem vycházet z řady jako vůdce, když jsem ještě měla nulové informace. Když není nic, od čeho se odpíchnout, špatně se teoretizuje a pak se samozřejmě také špatně vymýšlí strategie. A bez strategie není co předkládat společnosti, bez čehož na vás všichni z vysoka kašlou, když vás neznají. Pozorně jsem si tedy prohlížela vše, co osvětlovalo matné světlo louče. Je vůbec možné, aby světlo dosahovalo až sem? Ještě jsem přemýšlela nad tím, že v místnosti nebylo nesmírné horko, protože až do této chvíle jsem byla přesvědčená, že modrý plamen bývá teplejší než oranžový oheň. Kdoví, co za matroš v tom je nasypaný, na druhou stranu... Když zapálíte správný kamínek plápolá dokonce fialově, to je potom teprve show. Jenom se v tom pořádně vyznat, to je těžší. Je fakt, že prostor jemně osvětlovaly ještě runy, či co to bylo za klikyháky, které zaplňovaly prostor na stěnách. Určitě to něco znamenalo, ale i přes své zkušenosti a inteligenci to nebylo nic, co bych dovedla přečíst. Po východu z chodby jsme se octli na skutečně zajímavém místě. Byla to téměř až dechberoucí podívaná, tedy alespoň tam, kam jsem dokázala dohlédnout. Ta řeka... Byla jakoby z plazmy a to uvnitř se jen tak převalovalo a... Snad se to i topilo. Bylo mi jich do jisté míry líto a vlastně jsem se sama trochu zhrozila, protože jsem si rozhodně nepřála skončit na jejich místech. Hádanka položená hlasem, předpokládala jsem, že je autorem ku podivu čitelného textu, byla snadná. Mnozí ji nahlas zodpověděli. Teď už jsem chtělo vědět, co konkrétně dělat. Má to vylít do řeky nebo jenom na ten text? Nikdo se k činu zrovna dvakrát neměl. Až na jednu vlčici, která se kousla do tlapky a nastavila ji nad kámen. Učinila jsem to samé, co ona. Měla jsem to v plánu ještě před ní, ale byla rychlejší. Kousla jsem se též do tlapy tak, aby na kámen dopadlo několik kapek. Ještě pro jistotu jsem nechala pár kapek spadnout do řeky a pak rychle ucouvla od okraje poloostrova. Ne, že bych se mrtvých bála, ale nechtěla jsem nic riskovat. Jistota je jistota. Hádám, že tímhle jsme uzavřeli pacht s ďáblem, jak mu jedna kultura říká. Hm, někdo má Háda, někdo Hellu, někdo Anubise, někdo nemá nic. Na co ještě v tom širém světě nenarazím? Mě rodiče o existenci pekla neučili. No, asi budu muset přehodnotit svůj systém víry.

<< Laica Mar
Jak jsem letěla stále severněji, začal se za obzorem rýsovat další malý ostrůvek. To je hezké, musím se tam někdy zajít podívat. No, spíš zaletět. Pokud nechci plavat. Zkoumala jsem strukturu krajiny, když jsem zrovna zahlédla na zemi nějaké vlky. Co tu asi dělají? V takové zimě jít na sever? Že by taky tacoví blázni jako já? Snad s nimi bude rozumnější řeč... Sletěla jsem tedy doků, dokud jsem byla dostatečně daleko a stáhl jsem křídla - odčarovala jsem si je. Chvíli to trvalo, ale jednak jsem nechtěla, aby je viděli, a jednak bych je už dál neudržela. Je fajn mít křídla, ale jsou obrovský orgán, který musí tělo vyživovat navíc a tak to logicky vyčerpává. Vydala jsem se tedy ke skupině hezky po vlastních tlapkách. Skupinek bylo povíc. Já zamířila ke dvojici hnědých kožíšků (//Aileen a Az, se k vám přifařím). Na posledních pár metrech jsem se zastavila. "Zdravím. Co se tady děje, že je tu tak živo?"
>> Podsvětí

<< Most (přes Temný les)
Ve vzduchu byl cítit štiplavý zápach spáleného dřeva. Temný les, stále stejně temný, až na ten strašný odér. Ten byl temnější než nejtemnější peklo. Nebylo nic moc co prozkoumávat. Daleko více mně zajímalo, jak dopadl sever ostrova. Kdoví, co se tam vynořilo. Nebo naopak bylo pohlceno oceánem. Mrtvolné ticho mne po delší době stejně přestalo bavit. Tady by unudili k smrti i mrtvolu. Bezmála celý les jsem překonala pěsky, ale pak, při myšlence na brodění další nezáživně zasněženou planinou, jsem dospěla k závěru, že letět bude daleko moudřejší. Roztáhla jsem křídla a s odrazem jsem se vznesla do oblak. Pohrávala jsem si bezstarostně se vzdušnými proudy a krajina pode mnou míjela jako reporelo. Byl to daleko zajímavější zážitek než se ploužit tam dole. Také jsem z ptačí perpektivy mohla krásně vidět na rozpoložení severu. Byl rozlehlejší než kdy předtím. Zadní cíp byl popraskaný a někde tam vzadu se rýsovaly vysoké hory. Zajímavá podívaná.
>> Ice World