Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Luka (přes les U Mostu)
Zasněženými lukami jsem prošla relativně rychle. Nebylo nic moc co očumovat, v těch závějích sněhu. V dálce jsem matně rozeznávala sady a jezero se zvláštním zlomovým stoupáním. To bylo vše, co mohlo upoutat mou pozornost. Ťapala jsem si to tedy rovnou do lesa. Na ten jsem byla obzlášť zvědavá. To, že je částečně listnatý, ale převázně jehličnatý, jsem mohla zjistit již dávno ze vzduchu. Ovšem to, jak specificky se některé stromy ohnuly nebo dokonce spadly kompletně na zem, to jsem mohla vidě až teď. Stejně jako posuvy půdy. Celé to vypadalo jako surrealistická malba, ale s tím rozdílem, že to bylo skutečné. Brzy jsem přišla na konec lesa a zde mne čekal opravdový šok. Počitala jsem s nějakou výpomocí Iris, ale že až takhle- most stál netknutě, jako by se země nikdy nebyla otřásla a to jsem mu moc šancí původně nedávala. Nu nic. Bylo dobře, že stále stál. Vydala jsem se na něj, zkoumala jeho jednotlivé desky a nakonec jsem se octla v Temném lese.
>> Laica Mar (přes Temný les)

Zůstala jsem tam. Wiss už dávno odešel za lepší společností. Přemítala jsem, jestli jsem náhodou neudělala blbost, když jsem na něj jen upírala zrak, ležela bez hnutí a sledovala, jak mizí. Zdálo se přeci, že mi nabízí, abych se k němu přidala, i když moje schopnost empatie tušila, že v tom všem bylo něco neupřímného. I když... to poslední mi přišlo opravdové. A nemůžu k němu být nespravedlivá, taky jsem k němu nebyla úplně upřímná. Chtěla jsem prostě jen někoho, kdo by se mnou pátral po tajemství. A nakonec byl opravdu milý. Takhle s odstupem je všechno daleko jasnější. Pořádně jsem se vyspala a teď jsem, zcela opuštěna a se zcela utříděnou myslí, mohla zvažovat další kroky. Rozhodnutí bylo téměř spontánní. Vzpomněla jsem si totiž na pohyb litosferických desek, jak nahoře muselo něco vrazit do ostrova. Že bych to šla prozkoumat? A nebyl důvod svému nutkání a tuláckému instinktu říkat ne. Koneckonců, na prokleté geny není protilátka. Zvedla jsem se tedy, protáhla jsem se, zívla a rozešla se směrem k mostu. Proč jsem neletěla? Jistě by to byla úspora času, jenže já si chtěla prohlédnout krajinu na ostrovech hezky z blízka.
>> Most (přes les U Mostu)

Jen zajíc, ale někdo ho musel ulovit. Nechtěla jsem se s ním o tomhle ale dohadovat, tak jsem to nechala být. Místo slovní odpovědi jsem se na něj usmála. Zajíce jsem snědla do posledního sousta, spokojeně jsem se olízla a lehla jsem si zpátky. "To doufám, že ne," řekla jsem, když prohlásil, že tady máme konec světa. Opak se zdál pravdou. Dění se uklidnilo, už jen padalo to bílý svinstvo a brzo ho byla plná zem. Splihlá dlouhá suchá tráva se ztrácela pod závějemi něčeho, co by se dalo nazvat sníh. A byl to sníh. Mé pochybnosti, zda-li se nejedná spíše o popel, byly pryč. Zblízka to byly krystalky ledu, studené a krásné. Na svět padlo ticho a klid. Všude byla tma a to způsobilo, že se mi chtělo spát, i když jsem už spala předtím. To je divné. Se zívnutím jsem složila hlavu na tlapky a pokukovala po vlkovi, jestli má v plánu něco lepšího, než spánek.

Spala jsem - neměla jsem tedy ani tušení, co dělá Wiss. Možná mlhavě jsem si uvědomovala, že jsem slyšela nějaké kroky, ale nebyla jsem si jistá, jestli jde o realitu nebo o sen. Spokojeně jsem spala a zdálo se mi, jak Near tyranizovala Sisi a jak jsme ji s Cinťou a s Att odháněli a pak Sisi uklidňovali. Ta černá mrška ve mně kdysi vzbuzovala opovržení, ale teď? Spíše soucit. A svým způsobem mi taky chyběla, jinak by se mi o ní asi nezdálo - i když byla pořád nevrlá, všechny urážela a šikanovala, vlastně dobarvovala atmosféru na ostrově, kterou jsem poznala poprvé, když jsem sem vkročila jako malé vlče. Zmetek a Smrtka, nezapomenutelná dvojice. S tou myšlenkou jsem se probudila. Když jsem otevřela oči, přede mnou ležel ulovený zajíc. Ohlédla jsem se, Wiss ležel opodál. Vyložila jsem si to tak, že je to pro mě. "Děkuju," řekla jsem tlumeně, "je to od tebe milé." Vstala jsem a pustila se do jídla.

Po čase Wissfeoh promluvil, čímž mne vytrhl z mého přemítání. "Nic se nestalo." Neměla jsem mu to za zlé a vlastně jsem ani moc nevěděla, proč bych měla mít. Každý je nastavený jinak. Proto jsem se už o další komunikaci nepokoušela, sama jsem byla unavená a i když to nejde na první pohled poznat, taky mám omezené sociální baterky. Tak jsem se znovu ztratila ve víru svých myšlenek. Po chvilce urovnávání všech událostí, dávání si věcí do souvislostí, abych teď s odstupem a chladnou myslí mohla pořádně zhodnotit a vidět všechny detaily tak, jak jsem je předtím neviděla, dospěla k několika zajímavých poznatkům. Spíše osobního rázu, až na jednu věc - něco mi prostě nepasovalo do toho scenéria, které se tu odehrávalo. Muselo se stát předtím něco, co jsem nezaznamenala, nemohlo to být "jenom tak teď spadne meteorit". Mezi tím vším se mi podařilo zavřít oči a pomalu jsem začala přecházet do limba.

Když černý vlk vyskočil na nohy a ucouvl, zastavila jsem se. Nevypadal, že by stál o to, co jsem měla v plánu. Možná je hodně introvertní a vytušil, že mou snahu pomoct doprovází fyzický kontakt. Snad ho taky sociální interakce vyčerpává, napadlo mne, rozhodla jsem se tedy jenom kývnout hlavou: "Rozumím." Vrátila jsem se zpět na své ušlapané místo, ještě jednou jsem se na něm otočila dokolečka a pak jsem ulehla, tentokrát snad už definitivně. Složila jsem hlavu na tlapky, křídly zakryla záda, krk a nohy. Pohled jsem zabodla někam do prázdna a ponořila jsem se hluboce do víru svých myšlenek. Taky jsem už potřebovala samotu, i když jsem se tuto svou potřebu za období pobytu s Stefanem naučila potlačovat. Byl se mnou skoro pořád, ale jeho přítomnost byla jiná. Chápal, tiše naslouchal, nebo pouze pozoroval. Hlídal a chránil, bez očekávání, že mu to budu moci někdy splatit. Kde asi je teď? Vzpomínky mě přivedli k dni, kdy se se mnou u moře loučil. Snažila jsem se vybavit jeho bílou srst, pronikavě modré oči. Iris, nevím, jestli mne slyšíš, zvedla jsem pohled k nebi v tiché modlitbě, vím, že teď budete mít plné tlapky práce s dáváním ostrovů do kupy. Ale, prosím, jestli to někdy půjde... Přiveďte ho sem. Nikdy jsem si osoby, na který mi kdy záleželo, nechtěla udržet víc. Ale to moje tulácké prokletí, které mne za život už dvakrát rozdělilo s jedninou sestrou, s přáteli, kteří kdoví jestli ještě žijí. Kde je jich a jejich životů konec? Jak se daří Attile? A co Cinterion? S Aristor plánovali vlčata, nemýlím-li se. Aetas? Sisi? Jestli se jí podařilo sehnat dobrého partnera, jak si vždy přála? Safira? A já blázen, vždy odcházím, abych ukojila neuhasitelnou touhu poznávat dálky. Vždy všechno nechávám za sebou a přes bolest v hloubi duše se stejně vždy zvednu a všechno, co mám, zahodím. Nechtělo by to změnit přístup, Tuláku? A jakou nad tím mám vlastně moc?

Pachy prozrazovaly, že nejsme na této louce sami. Určitě zde nalezlo útočiště povícero vlků. Neměla jsem ale zrovna náladu se teď s někým vybavovat. Potřebovala jsem si dát od socializování padla a vyčistit si hlavu. Uspořádat si myšlenky, hezky všechno srovnat a udělat si pořádek ve svém psyché. Obejmout strom, v duchu se obrátit ke svému dávnému příteli, přemýšlet nad fungováním vesmíru a možná u toho trošku pospávat, jako vždy. "Mohli jsme dopadnout hůř," hlesla jsem, ale něco v hloubi duše mi říkalo, že tímto to nekončí, spíše naopak - teprve začíná. Pohled jsem zvedla k nebi a sledovala sníh, jak padá na zem. V kontextu apokalyptických událostí mi připadal spíše jako popel. Sopečná zima, už je to tady. Po kůži mi přejela vlna chladu. Wissovi se mi o tom nechtělo nic říkat, i když byl tak milý, přišlo mi, že mu na tom moc nesejde. Tak jsem si poodešla o pák kroků, ušlapala jsem si trávu s popraškem a na to místo jsem se složila. Křídly jsem se zakryla, jako by šlo o deku. Po chvíli přemýšlení mě došlo, že jsem se zachovala trochu sobecky. Rychle jsem zvedla hlavu a podívala se na Wisse, abych napravila svou chybu. "Není ti zima? Nebylo by to dobré pro tvá záda." Po těch slovech jsem se zvedla a přišla k němu. Měla jsem v úmyslu lehnout si vedle něj a přikrýt ho jedním z křídel, neodmítne-li to.

<< Ovocný lesík
"Právě že svedla. Je to jako když hodíš kámen do vody, na hladině se udělají vlny. Tohle byl masivní kus šutru a letěl vzduchem ohromnou rychlostí. Pohnul s zemskými deskami. Samozřejmě to může doprovázet zemětřesení, ale zemětřesení samo o sobě by nebylo vzniklo, nebýt vnějšího impulzu," vysvětlovala jsem trpělivě. Ten černý se snažil tvářit inteligentně, ale asi postrádal živou představivost, aby si dal věci řádně do souvislostí. Nebo prostě nechtěl rozumět mým slovům. "V tomto s tebou souhlasím. Doufala jsem, že budu moct udělat alespoň něco, ale teď je už pozdě dělat cokoli." Měla jsem podezření, že za shodou všech těchto okolností může ale něco víc než jenom gravitace a náhoda. Že zrovna teď tam ti nahoře vrhli na kostkách číslo příslušné Mois grisu a k tomu vylosovali meteorit a prostě ho po nás hodili, jako bychom byli kuželky. "Hoří Temný les. Říkalo se mu tak, myslím, je to ten hned za mostem, vedle hor." Ale po tomto asi už nebude. A nebo bude při nejmenším jinde. Otřesy země se mi nelíbily, vlastně se mi nelíbilo nic, co se právě dělo s mým milovaným domovem. Ještě před rokem bych nevěřila, že kdy bude existovat místo, které budu nazývat domovem. A teď území, které mi přirostlo k srdci a v dálkách mi tolik chybělo, bylo zmítáno přírodní katastrofou. Snížila jsem se, abych stála pevněji na zemi. Po chvíli se nad našimi hlavami nakupila mračna, zavalila celou oblohu a způsobila, že se rapidně ochladilo. Měli bychom se schovat.

Nebudu lhát, čekala jsem všechno, ale když to přišlo, bylo to daleko intenzivnější než v mým představách. Ještě se mě Wissfeoh stačil zeptat, jestli jsem něco nahoře viděla. V jeho hlase ale bylo něco jiného, nového. Odbyla jsem to, teď nebyl čas to řešit. "Ano. A vůbec se mi to nelíbí!" zavolala jsem v běhu, při kterém jsem se neustále ohlížela po padajících stromech a po zemi, jestli se mi náhodou přímo pod tlapkami nechce vynořit z čistajasna nějaká trhlina, jako jáma do pekel a pohltit mne. Černý vlk, který mě doprovázel metal jak nejrychleji svedl za mnou a pryč. Když jsem viděla, že na přímo přede mnou padá strom, byla jsem nucena zastavit a nechat jen dolehnout na zem, pak jsem ho přeletěla a ve vzduchu jsem už zůstala. Nějak jsem Wisse v tom chaosu ztratila z dohledu. Snad se už dostal na louku. Rychle jsem kličkovala vzduchem mezi stromy, dokud jsem nenabrala pořádnou výšku a nad pevninou, kde panoval neřád, rozpad a destrukce, jsem se octla v oblasti relativního klidu. Mohla jsem tak najít i černého vlčka. Rychle jsem doletěla za ním a přistála na lukách, hezky co možno nejdál od nebezpečí. "Dobře," začala jsem, když jsem se vydýchávala, "všechno se hroutí, k tomuto ostrovu se řítí nějaká část pevniny a vypadá to, že z druhé strany, od mostu, který by teď už neměl držet, se řítí taky něco, v kolizi je tedy pevnina vytěsňována někam do pryč. A mám podezření, že se vlastně rozpadla celá pevnina, co byla za tímto ostrovem tamtím směrem. Zajímalo by mě, co je tam. Přece ten kámen nemohl spadnout na dvou místech naráz? Počkat, ne, vlastně mohl. Mohl se odporem vzduchu rozdělit na dvě části... To není možné! Jestli takhle porušil plášť země, můžou se provalit nové sopky a jestli vyvřou na povrch, bude z toho sopečná zima... To by se stát nemuselo, dobře. Spíš to dá vzniknout novým ostrůvkům, tedy aspoň myslím, doufám. Rozhodně teď s tím už nemůžeme nic dělat."
>> Luka

<< Jižní hory
Jednou jsem se nechala naverbovat na vojnu, musela jsem bojovat. Wiss se vyjádřil veskrze pozitivně a nejevil sebemenší znak strachu. Z hor jsme plynule sešli do luhu, plného listnatých stromů a keřů. Byl krásně prosluněný a kdyby je snad horko nepřekvapilo uprostřed zimy, stromy by byly osypané v plodech. Vypadalo to téměř idylicky, ale vždycky se všechno musí nějak podělat a to se stalo právě teď. Bylo pozdě. Dle všeho se opravdu stalo, co jsem usoudila a šutr byl tak velký, že začal pohybovat se zemskými deskami a celý ostrov to začalo deformovat. Země se nám začala posouvat pod nohama směrem doleva a výhledově se k nám džungle na protějším výběžku začala podezřele přibližovat. "To jsou blbý vtipy!" Jedno mi bylo jasné, ať už jsem chtěla jít kamkoli, teď už tam po všech čtyřech nemám šanci dojít. Změna plánu? Přesto jsem chtěla vědět, co se u všech čertů děje. Odrazila jsem se od nestabilní země a během několika máchnutí křídel jsem se dostala nad koruny všech ovocných stromků a pokračovala výš, dokud jsem se nespokojila se svým výhledem na krajinu. Co jsem mohla vidět byl les a za ním něco, co vypadalo jako most. Hroutící se most. Tedy, pokud vezmeme v potaz logiku věcí, měl by se hroutit. Temný les si procházel pubertou a to samé se dá říct i o dramatických změnách na Poušti, zátoce a vlastně celém reliéfu mě důvěrně známého ostrova. Ten, který kdysi býval jediným. Na tomto ostrově to také vypadalo divoce a krajina se začínala drasticky měnit. Nebylo v mých silách nic, co bych mohla udělat. Notak, tvůj element je přece země! Musíš něco alespoň zkusit! Vrátila jsem se na zem. "Tohle je boží dopuštění. Měla jsem obavy, ale že to bude až takové, to jsem si opravu nemyslela." Zavřela jsem oči a začala jsem se soustředit na půdu pod nohama. Zastav se, no tak, stůj! Chvíli jsem cítila určití protiproud, tendenci půdy zůstat tak nějak při mě, ale v celkovém výsledku to bylo houby platné. Ničivá síla byla nezvratná. "Iris s námi," hlesla jsem. Nejlepší pro tuto chvíli bylo najít si skrýš někde, kde nemůžou padat stromy ani šutry. "Budeme to muset odpískat, stejně s tím nic nesvedeme. Pojďme na lúku tady vedle, honem, než nás zavalí strom," řekla jsem a metala jsem z lesíku pryč, přičemž jsem se ohlížela po mém společníkovi, jestli stíhá jít se mnou, ochotná se pro něj vrátit. Fail tohle to.

Několika rychlými kroky jsem ho dohnala. "No, na nebe ho už zpátky nevrátíme, ale můžeme alespoň zjistit, jaký to bude mít dopad na zdejší klima a na krajinu celkově. Ono by nebylo hezké, kdyby část ostrova skončila pod vodou, ne-li celý ostrov. Když vezmu v potaz, jakou tlakovou vlnu to muselo vyvolat..." Sotva jsem se sem vrátila. Já - já... Nechci pryč. Teprve teď mi došlo, že bych neměla k věci přistupovat s takovým nadhledem. Jako by mi víc záleželo na potvrzení mé domněnky, než katastrofálních následků, které může mít, mám-li skutečně pravdu. Měla bych spíš šílet, shánět všechny živé bytosti, stavět archu a připravit se na "světovou potopu." A co dělám? Sháním lidi, kteří půjdou se mnou přímo k epicentru celého nebezpečí. To není správné. Začala jsem pochybovat, že to byl dobrý nápad. Ale už se nedalo nic dělat. Když skutečně půjdu vstříc nebezpečí, mě přece nic nehrozí, budu moci předpovědět, co bude následovat a celý ostrov varovat posléze. Ale jak to udělat? Co když mě nikdo nebude chtít poslechnout? Ne, ne, ne... Tyhle myšlenky mne doprovázely, jak jsem šla přes hory a mířila dál. Potřebovala jsem přes hubu, abych se vzpamatovala. Nakonec jsem to už neunesla. "Víš. Asi bych ti měla něco říct... Nevím přesně, co tam bude, až to najdeme. Jestli mám pravdu a vážně to najdeme, může tam být cokoli. Třeba i vlna o výšce kopce, země mohla prasknout a pevnina se může pohybovat. Jsi si jistý, že chceš jít se mnou? Kdyby se něco dělo, nevím, jestli dokážu s tebou vzlétnout." Nemyslím si, že to zvládnu.
>> Ovocný lesík

Upřímně, nečekala jsem, že by vstal tak hladce. Tudíž jsem byla příjemně překvapená, že se mnou chce jít trajdat po okolí. "Ovšem že." Chtěla jsem to první vzít vzdušnou čarou, ale zdá se, že bude vhodnější jít hezky pěšky, jako každý normální vlk. "Máš nějakou představu, kam jít? Navrhuju zůstat poblíž pobřeží, vzhledem k tomu, že si myslím, že dopadl do moře, největší následky budou určitě tam," řekla jsem mu svůj názor a počkala, než vyjádří svůj. Zatím se nezdálo, že by tomuto tématu zrovna dvakrát rozuměl, ale nechtěla jsem se ho dotknout tím, že bych se postavila do role vůdce a přebrala tak veškerou iniciativu. Ne, že bych se tak už párkrát nezachovala, ale vždy jsem dala prostor ostatním, aby konali nejlíp, jak umí. Posbírala jsem se ze země a znovu se protáhla. Rozhodně jsem nestála o namožené zápěstí, ani o nic podobného.

"To je právě ono. Když padá hvězda, vůbec to není hvězda. Nejčastěji jsou to prostě šutry, které při kontaktu se vzdušným obalem země začnou hořet a než dopadnou na zem, je z nich prach. Proto vidíme světlo jenom chvíli. Ale když je ten objekt příliš velký a nestihne se, jak říkáš, rozplynout na nebi, dopadne na zem." Potěšilo mne, když řekl, že by tomu rád přišel na kloub. Takže mám někoho, kdo mi s tím pomůže. Paráda! Víc hlav víc ví. "To by bylo skvělé, kdybychom do toho šli spolu. Jen otázkou je - co záda? Můžeš vstát?" Kdyby nemohl chodit, byla by to velká komplikace mých plánů. Leda, že bych ho zkusila unést, ale momentálně jsem na tom se silami nebyla tak dobře, abych ho mohla táhnout vzduchem pře hory doly. "Není zač," usmála jsem se a lehla jsem si kousek od něj, abych dala odpočinout namáhaným svalům. Dobře, takže plán. Potřebujeme plán. Co takhle projít to tady a najít věci, které se vymykají normálu? To zní dobře pro první krok. A přitom najít ten šutr, je-li to možné.

Seděla jsem si v klidu vedle něho a veškerou svou pozornost směřovala na jeho ztuhlé svalstvo, které se začínalo pod mými tlapami pomalu odblokovávat. Už mě z toho bolela celá přední končetina. A vlastně obě, protože na druhé jsem držela velkou část svojí tělesné hmotnosti a ještě do ní schytávala valnou většinu odporu vůči větru. "Iris... Těžko říct. Je vlastně velká bílá vlčice s pavími pery. Ale možná tuto podobu na sebe bere jenom proto, aby nám byla sympatičtější. Taky všeobecně užívané označení bohyně nebude zcela správné. Každopádně tady tomu více méně vládne. Domnívám se, že také rozhoduje o tom, kteří vlci se sem dostanou. A asi jo, osobně jsem ještě něco takového nezažila. Jenom jedna moc moudrá osoba mi vysvětlovala padající hvězdy a co se stane, když dopadnou na zem. Přijde mi to dost podobné, jako to, co se děje teď. Obvykle to ale nemá zrovna pozitivní dopad na život kolem. Doufám, že najdu někoho, kdo mi pomůže to vyřešit a něco s tím udělat, už jen v jeho vlastním zájmu, jestli se nechce v těhle teplotách načisto uškvařit." Přestala jsem se věnovat jeho hřbetu v úmyslu odpočinout si. Ke všemu jsem začínala mít žízeň. Nepříjemné. "Jo, ono je to tady s časem takové zvláštní. Třeba v jednom lese tady je celý rok podzim." Zvedla jsem se a protáhla jsem se, abych ulevila tlapkám. Pak jsem si všimla, že můj úlovek pořád leží tam, kde jsem ho položila. Jo vlastně, já mu neřekla, že to si může vzít. "Nemáš hlad? Jestli chceš můžeš tohle sníst. Není toho moc, ale lepší než nic." Přišla jsem k tomu, popadla to do zubů a přinesla mu to téměř až pod čumák, aby se pro to nemusel natahovat.

"Například svítit ve tmě, vytvořit štít... Většinou tyto schopnosti pochází od Iris, ale většinou se s ní vůbec nemusíš osobně potkat, abys takovýchto dovedností nabyl. Prostě to k tobě nějak přijde. Třeba tohle," pozastavila jsem svůj výklad, postavila jsem se na všechny čtyři a poodstoupila si. Chtěla jsem mu ukázat svá křídla. Částečně za tím účelem, abych si pak mohla stínit proti slunci a chránit se větru. Už mi z toho ustavičného fičení začínaly slzet oči. Musela jsem se soustředit o něco víc, naposledy jsem se o to pokoušela, když jsem chtěla přeletět moře - hloupý pokus, za ostrovy nic nebylo a vydat se přes oceán? To by nedopadlo dobře. Z oblasti lopatek začaly vystupovat prameny světla, které zesilovalo, posouvalo se, rostlo, tvořilo buňky, tkáně, veškeré detaily od kostí až po nejjemnější chmýří. Trvalo to pár chvil, ale nakonec se světlo zhmotnilo v perutě, tak skutečné, že kdyby mne jeden před chvílí neviděl bez nich, sotva by uvěřil, že nejsou stálou součástí mého těla. "Tohle jsem se naučila, nebo spíš získala, v jedné jeskyni u jezera v horách vedle Mlžných plání." Kdysi se jednotlivým územím říkalo takovými jmény, otázkou je - používají se pořád? Vyvolávání křídel mě poněkud unavilo. Asi ještě nejsi úplně v pořádku. Podívej se, teprve tě oceán vyplivl na pobřeží, regeneruješ, tak se nepřetěžuj. Tak jsem se raději vrátila zpátky k němu, posadila se zpět na své místo, a jak jsem zamýšlela, použila jsem křídla coby oponu. "Já si myslím, že něco velkého proletělo atmosférou. Pravděpodobně kus šutru, ale pořádnýho. Mohl protrhnout ozonovou vrstvu a pak přistát někde v oceánu. Proto je moře tak rozbouřené a počasí vyhrocené, neboť země přišla o ochranný štít před Sluncem." Jak jsem mluvila, vrátila jsem se k masírování jeho hřbetu. "Nápodobně. Jak dlouho tady jsi?"