Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Vlastně zcela běžné. Každý vlk dostal svůj element, který dokáže ovládat. Třeba ty máš zemi, protože máš zelené oči. Já také ovládám element země, ale mimo to mám i jiné schopnosti. Čas od času před nás ale Iris postaví zkoušku, přes kterou se musíme dostat. A tak uslyšíš o hýbajících se stromech, o strážcích elementů někde v poušti, o cestování mezi světy, proměnách, o setkání s vlčími bohy, kteří rozdávají dary..." dala jsem se do vypravování, přičemž jsem pozorovala, jak se krkolomně snažil lehnout si. Jakmile dolehl, sedla jsem si těsně vedle něj, znovu našla raněné místo a jemně na něj zatlačila polštářky a potáhla plynule dopředu a vzad. "Asi jste nezaznamenal za posledních čtyřiadvacet hodin něco hodně neobvyklého, co by s tímto úkazem mohlo nějak souviset? Nějaké zemětřesení nebo pád velkého objektu na zem?" Neměla jsem sice zrovna přesnou představu o tom, jak vypadá sonický třesk, ale něco mi říkalo, že to klidně může vypadat podobně. A nebo, ještě pravděpodobněji, mohlo jít o objekt z vesmíru, který při pádu na zem udělal pěknou ránu, to jednak a za druhé mohl protrhnout atmosféru, porušit tím ozonovou vrstvu a to by vysvětlovalo tu auroru a proč je takové horko. "Já jsem Rain," usmála jsem se, co takhle si tykat?" Při tom jsem pokračovala v soustavném masírování jeho ztuhlých zad.

"Snad ano. Zavázán? To nebude třeba." Pobaveně jsem se usmála, když dopověděl pár následujících vět. V prvé řadě jsem byla ráda, že pravděpodobně má informace, které by se mi mohly hodit a v té druhé to bylo přirozeně ironické. "Prosím vás, podle všeho "nejsem tady nová, moc dobře vím, co za věci se tady děje. Magie, duchové, bozi... Ale stejně to tady mám ráda." Takže uderené, to umí bolet. Ještě jestli si s tím provedl něco navíc. Snad mu v tom nezačal zánět... V první řadě to bude chtít promasírovat a opatrně protáhnout. Bylo hloupé, že jsme byli v horách a ještě k tomu přímo vystaveni tomu nesnesitelnému vichru. Nemohla jsem ho ale donutit jít v bolestech někam pryč. Napadlo mě, že bych ho mohla odtáhnout někam dolů, ale nápad jsem hned zavrhla, protože pochybuju, že bych ho unesla a natož tak, aby u toho netrpěl. "Můžete si lehnout?" zeptala jsem se tedy. V tomto okamžiku mi to ale už nedalo a nenápadně jsem začala vyzvídat: "Taky jste slyšel dnes v noci tu ránu?"

Nemusela jsem být velmi empatický tvor, abych věděla, že je na tom špatně. Na druhou stranu, na co se empatie hodila bylo to, jak zareagoval. Zněl jako opravdový gentleman, ale to, co jsem usoudila předtím, než jsem přišla k němu blíž, mluvilo trošku o něčem jiném. Proč by byl tak domlácený, kdyby se často nedostával do konfliktů? Na druhou stranu, musím vzít v potaz, že i já mám z mladí mnoho šrámů, byť je skrývá hustá srst severského vlka. Musím ovšem přiznat, že moje dětské já bylo dosti necitelné, drzé a rádo se pletlo pod nohy. Tak i tak, i když zněl opravdu upřímně a přesvědčivě, rozhodla jsem se být na pozoru, každopádně jsem ho mohla použít k vyzvídání. Nejdřív jsem před něj přesunula svůj úlovek a pak se dala jej obejít, abych zjistila, kde je problém. "Dovolte mi vám pomoci," prohlásila jsem mile a bez očekávání schválení jsem mu jemně přejela čumákem po zádech, bez jakéhokoli společenského záměru. V jedné části jsem narazila na pořádně ztuhlý sval. Páteř se zdála být v pořádku, ale co velice chcete pozorovat na hřbetě plném chlupů. To chce protáhnout. "Jak se vám to vůbec stalo?"

<< Irisin ráj
Postupovala jsem vstříc horám. Setmělo se. Neměla jsem nejmenší ponětí o čase, ale jak jsem šla dál, měla jsem pocit chladu. Tma se dostavila brzy, ale nevadilo mi to. Přece jenom, mi vlci máme smysly nočnímu životu přizpůsobené, sice ne tolik, jako kočkovité šelmy, ale přece. Z ničeho nic se ale ozvala rána. Zastavila jsem se. Nebylo to jako když se ozve hrom, ani nic zvířecího. Svraštila jsem čelo a v pudové reakci úleku vycenila zuby a snížila těžiště, připravena bojovat či utéct. Jenže nebylo s čím bojovat. Zvuk odezněl tak náhle, jako se ozval. Nahradil ji jasný paprsek. Teď jsem už stála zase rovně a hleděla na horizont. Sotva sem položím tlapky, už se tady něco děje! Aú, to mi chybělo. Ta poslední věta byla myšlena neironicky. Hned jsem se ztotožnila se svou starou rolí řešitele problémů a rozhlédla se okolo sebe. V momentě, kdy zmizely tmavé čmouhy v mém zorném poli, způsobené náhlým výbojem světla. Za svými zády jsem viděla rozbouřené moře, na obloze hejna ptáků, splašeně táhnoucích někam pryč, nepatrné otřesy půdy pod mými tlapkami prozrazovaly splašenou zvěř, od nejmenších hlodavců až po obrovské kopytníky. První jsem potřebovala zjistit, odkud se to vzalo, ale když jsem to vzala kolem a kolem, vlastně to nevycházelo odnikud a zároveň odevšad. Možná mne zmátla ozvěna. Ale to by taky znělo jinak... Teplota místo toho, aby klesala, začala nepříjemně stoupat. Hm? To je divné. Že se já ještě vůbec divím. Toulala jsem se po horách. Stále mi kručelo v břiše, ale teď jsem mohla na půlnoční svačinu zapomenout. Chtěla jsem něco zjistit, cokoli, alespoň nejmenší náznak. A že mě napadalo teorií! Ale nenašla jsem ani jedno vodítko, které by mi pomohlo byť jen v nejmenším určit, která z nich je ta správná. Musela jsem se spokojit s tím, že teď nic nezjistím. Byla jsem vyčerpaná a hladová a teď ke všemu ještě šíleně zvědavá. Iris, ty to vidíš! V této chvíli jsem už byla vcelku vysoko, měla jsem tedy dobrý rozhled po krajině a této výhody jsem se nechtěla zbavovat. Otočila jsem se třikrát doleva, třikrát doprava a pak složila hlavu přesně tam, kde jsem ještě před chvílí stála. Okamžitě jsem usnula. Bezesný spánek nemohl trvat dlouho, ale probudilo mne horko a slunce. Naštěstí byl tento šlofík dostatečně vydatný, abych byla při nejmenším odpočatá. No, můj žaludek se hned přihlásil o svá práva. Ticho, napomenula jsem svůj trávící trakt a vstala. V silném větru jsem rozeznala hned několik pachů. Některé byly vlčí, jiné ale ne. Že bych se snad dneska nasnídala? Následovala jsem pach patřící nějakým hlodavcům. Často se shromažďují po mnoho kusech a není těžké je ulovit, proto bylo energeticky výhodné jít lovit je.
S plným břichem se přemýšlelo o dost líp. Ještě pro strýčka příhodu jsem doběhla jednoho opozdilce, který se nestačil dostat do nory, protože mu ostatní zatarasili cestu a zardousila jej. V takovýchto situacích je nejlepší najít někoho, kdo bude ochotný komunikovat. A vlkům se komunikuje líp, když to pro ně znamená výhody. Proto jsem se vydala po pachu, který patřil nějakému vlkovi. Nalezla jsem jej. Zdálo se, že sotva stojí. Pro vlastní bezpečí jsem si ho pořádně prohlédnout. Nevypadal tak, že by byl nebezpečný a podle toho, jak svíral čelisti, určitě trpěl. Jizvy mohly znamenat mnohé, buďto, že před sebou mám rváče nebo někoho, kdo často dostává na budku, ať už kvůli drzosti nebo proto, že by se stával obětí. Když budeš zdvořilá, tak to půjde. Pomalu s přátelským postojem jsem přišla k němu blíž. Tělo hlodavce o velikosti morčete jsem položila na zem a přišlápla jej tlapou, aby si jej snad nepřivlastnil vítr. "Zdravím, jste v pořádku?" zeptala jsem se starostlivě. Nechtěla jsem na něj hned vychrlit spoustu otázek a teorií, tak jsem čekala, jestli mě vůbec přijme a odpoví mi.

Ellie se s námi rozloučila a odebrala se do neznáma. Pokynula jsem směrem k ní na rozloučenou. Těžko říct, proč byla pořád tak nervózní, ale odsuzovat to by bylo bláznovství. Spíše mne to zajímalo z toho úhlu, jakým traumatem si musela projít a jakým způsobem by jí šlo pomoci. Pokud by o to vůbec stála. No, teď už to bylo jedno, stejně už byla fuč. Snad se ještě někdy potkáme. Velká černá vlčice se omluvila, že bez Ellie lovit nejde a že už půjde taky. "V pohodě. Tak zatím." A tak jsem osiřela. Jako obvykle mi to nijak extra nevadilo, ale buďme upřímní, co mně vadí? Dozvěděla jsem se většinu věcí, které jsem znát potřebovala. A tak jsem se rozhodla využít jejich rady. Stále jsem měla hlad jako vlk, heh, jak ironické, tudíž jsem se vydala do hor, splašit něco k snědku.
>> Jižní hory

Hnědošedá vlčice mi pořád připadala trochu nesvá. Nechala jsem se příliš unést. Měla jsem až moc velkou radost, že jsem zpátky, že jsem nefiltrovala slova. Možná jsem se zachovala až moc asertivně. Nebo má takový hlad? Či je prostě taková? Postavila jsem se. Ocas jsem nechala volně svěšený a slechy směřovala k ní."Nechtěla jsem vás zdržovat," řekla jsem omluvným tónem. Já nemám kam spěchat, budu muset chodit od čerta k čertu, než najdu sestřičku a ostatní. A omluvím se, že jsem se tak zdejchla. Pár kroků navíc starého tuláka nezabije. Možná bych jim mohla oplatit jejich službu. Nemusely mi věnovat svůj drahocenný čas. "Ale ráda se k vám na lov přidám, pokud nepřekážím." Víc hlav víc ví, víc tlap víc uběhne. Nebo tak nějak. Pak jsem se rozhlédla po okolí. Tyhle dvě určitě budou vědět, kam jít, aby se tam dalo splašit něco k jídlu. Dobře, něco jiného než ryby. Na druhou stranu, mě osobně losos naprosto vyhovoval, ale na otázku jídelníčku má každý trochu jiný názor. Zvláště vlci z jiných regionů. Elizabeth i Shine sice jsou hodně velké, ale to ještě neznamená, že pocházejí ze stejné oblasti co já. Každopádně tam musela být řádná zima.

Aleluja! Tak se někam dostáváme! "Popis by seděl." Což je naprosto skvělé. Vyšlo mi to, rozumíš tomu, Steve, vyšlo to! Ach jo, kéž bys u toho mohl být... Neovládla jsem oháňku, která chtěla vyjádřit radost, kterou jsem pociťovala. A tak jsem mávala ocáskem ze strany na stranu jako malé vlče. Naopak obličejový výraz zůstával více méně klidný, ale rozhodně vlídný. Tvářit se takovým tím škaredým chladným výrazem zdeptaného psycha, které je schopno roztrhat všechno, na co se podívá, jsem se odnaučila už pěkně dávno. Nepřišla jsem k tomu hezkým způsobem, ale bylo to daleko lepší. Vždycky jsem se považovala za více méně inteligentní bytost, ale až po setkáním logiky s empatií. Zní to jako hloupost, jak se může logika s empatií nějak křížit, ovšem ne nadarmo existuje symbolika jin a jang, dvou elementů, které tvoří rovnovážný stav. Jen vyvážený jedinec se schopný projít životem jako nůž máslem. "Jsem Rain. Rain Eterni, ale ten přídomek stejně nikdo neřeší. Těší mě. Betty? Může být? Nebo spíš Eli, Elzo?" Na chvíli jsem se odmlčela, protože mi byla položena zajímavá otázka. "No. Přímo tady ne, ale na Mois grisu jsem pobývala za svůj nezajímavý živůtek už dvakrát. Kdysi jako vlče, později po překročení dospělosti... A prosimtě, nevykej mi." Po chvíli následovala otázka, jestli nemám hlad. "Jako vlk." Špatná slovní hříčka. Ah, Steve, cos mě to naučil? Určitě by ses smál.
Dále se ozvala černá, která se představila jako Shine. Vcelku ironické, jmenovat se Záře a být černá jak půlnoc. "Ne, smečky jako takové nevyhledávám. Spíš jsem chtěla mít jistotu, že jsem tady správně."

Taky tuláci? Kolegové? Její odpověd jinak byla dosti nic neříkající. Jeden ze tří ostrovů. Co si pamatuju, Mois gris se vždy skládal z jednoho ostrova, ale je pravda, že ksem nikdy jeho okolí v oceánu neviděla. Je dost pravděpodobné, že prostě objevili další dva ostrovy, nebo si Iris řekla, že má moc vlků na malém placu, takže pro ně bylo lepší vytvořit další část pevniny. Osobně bych ale Mois gris nenazývala rájem. Je fakt, že takové množství zvěře jsem viděla málokde, ale děly se tu i nepříliš příjemné věci. Na co tedy zeptám, abych si nějak pomohla? "Dobře," řekla jsem a posadila jsem se do písku, "dejme tomu, neznáš třeba Dail, to je moje sestra. Nebo Aetase, Caspera, Sisi? Kdo tady tomu vládne?" Doufala jsem, že alespoň někoho budou znát. Kdyby ano, mám vyhráno. Když ne, musela bych si zkusit vzpomenout i na jiná jména, ale moje paměť není zrovna dobrá na jména, zvláště na ty, které slyšela jen jednou. Tito vlci zde ale už dávno nemuseli být. Mohli podobně zmizet jako já a nemuseli se vrátit.

Dobře tohle slovo dohromady nedám, vzdala jsem to po chvíli a zaměřila se na jiné. V tom ke mne vítr dovál dva pachy, dle všeho vlčic. To je náhoda. Zrovna, když je potřebuju, tak se mi tu zjeví. Zeptám se jich, jestli neví, kde jsem. Rozešla jsem se pohodovým krokem k nim. Když jsem se ocitla na dohled, viděla jsem, že jedna vlčice vypadá dost ustrašeně. Ani jednu z nich jsem neznala, ale znám přeci algorytmus Mois grisu. Vlci přicházejí a odcházejí, jak se bohům zachce. Nechtěla jsem způsobovat paniku, tak jsem stáhla ocas a v gestu míru přišla nerychlým krokem k nim. Zastavila jsem se na vzdálenosti asi dvou metrů a pozdravila: "Ahoj. Omlouvám se, že vás ruším, ale nevíte, jak se jmenuje tento ostrov a jaké smečky žijí ve zdejších krajích?" Možná to není ostrov, možná jde o kontinent, nebo o souostroví. No nic. To ale neznamená, že nemůžu být minimálně poblíž. A pak, Pokud nebudou vědět, nebudu je víc obtěžovat. Určitě po nějakém čase bych našla, co hledám. Sestru, přátele, místa, po který se mi stýská. Zážitky, které nikde jinde nebyly. A i když byly, nebyly takové, jako tam, kam mířím. Mois gris je jednoduše kouzelné místo.

<< Minulost
Chvíli bylo všude okolo mne oslňující světlo a pak nastala tma... Takovou tmu, co si pamatuju, jsem viděla za celý život jen dvakrát. A pokaždé ve stejné situaci. Chvíli trvalo, než jsem přišla pořádně k sobě, ale když se tak stalo, uvědomila jsem si, že ležím na zemi. Cítila jsem vodu, která se přelívala přes mé ztuhlé tělo v pravidelném rytmu. Ne-e, ještě měsíc Stevie... Chtěla jsem se přetočit a spát dál, ale pak jsem si rychle sečetla dva a dvě dohromady. Před očima mi projelo, vše, co se stalo, pocitově před hodinou. Jaká byla skutečná doba, jakou se tu válím po zemi, se mi odhaduje jen velice těžko. Mohly to být i celé dny. Takže to vyšlo. Vyšlo to! Jsem zpátky! Pomalu jsem otevřela oči, abych si přivykla na denní světlo. Byla to vcelku změna, po té nejhlubší tmě, kterou jsem kdy viděla. Respektive neviděla. Když jsem se rozkoukala, okolo mne byla dovolenková písečná pláž. Palmy, modré nebe, racci. Existuje ještě něco ikoničtějšího pro znázornění ráje? Pochybuju. Protáhla jsem rozespalé svaly, pomalu vstala a malátně opustila slanou vodu. Sedla jsem si do písku a dlouze zívla. Ani mi nevadilo, že budu mít ještě špinavější kožíšek. Momentálně jsem se hlavně potřebovala probrat. K tomu stačilo, aby pár krát zafoukal větřík a mokrá srst udělala své. Zvedla jsem se, už relativně svižně a oklepala jsem se, abych se alespoň částečně zbavila vody.
Rozhlédla jsem se pořádně okolo sebe. A nebo jsem se možná nestrefila a prošla jsem špatným portálem... Tady jsem totiž ještě nikdy předtím nebyla, jestli se dobře pamatuju. Hm... Rozhodla jsem se, že nejlepší způsob, jak na to přijít, bude proběhnout se po okolí. Dříve či později na razím na něco povědomého. A když ne, budu vědět, že jsem jinde, než jsem potřebovala.
Přesně podle plánu jsem za nedlouho na pobřeží narazila na zvláštní kámen. První jsem na něj jen hleděla, co to zase ty mořské potvory udělaly, ale pak mi došlo, že to není dílo nějakého živočicha nebo zvětrávání. Symboly byly do desky vytesány. Latinka? Tak jo Steve, jak jsi to říkal, že to funguje? Samozřejmě jsem si uvědomovala, že se mnou není, ale bylo mi příjemné k němu směřovat své myšlenky. Přece jen, pochybuju, že někdy najdu lepšího přítele. Zaměřila jsem se na náhodné slovo. Had. Had dělá sss... "Es." Ohrádka. Hradba. "Há." Vidlice? A to je co za písmenko?