Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To je zajímavé. Jsem ráda, že jsi ve své smečce spokojená," odpověděla jsem s krátkým zavrtěním ocasu a rozhodla se víc nevyzvídat, i když mě zajímalo, jak to s tím samcem bylo. Mohla jsem jen hádat, jestli to byl vlk z jiné smečky, ve které byla předtím a on jí nějak ublížil a někdo z Chaosu se jí ujal, nebo ji do Chaosu přivedl on a pak jí zlomil srdce. Vlci jsou různí, a je v podstatě jedno, kam patří a odkud jsou. "Já byla chvíli mimo ostrovy. Podařilo se mi projít portálem a pak jsem se objevila jinde. Jakože, úplně jinde. Jenže portál se za mnou na druhé straně zavřel," rozhodla jsem se říct jí o svých zážitcích, "tak jsem byla na nových místech, potkala nové tváře, našla si dobrého kamaráda, ale chtěla jsem se vrátit. Ten můj kamarád mě navedl, jak by to šlo udělat, ale nemohl jít se mnou. Prý na něj mám zapomenout, ale to se dělá jak? Nemyslím si, že by se tu někdy objevil. Ale doufám, že ho ještě někdy uvidím. Na ostrovy jsem se vrátila... Dva, tři roky zpátky? Myslím. Změnilo se to tu. Viděla jsem zem se pohybovat, byla jsem v podsvětí, a celou tu dobu jsem se tě snažila najít."

"Hm. Šťastná náhoda. Budeš mě tam muset zavést. Kde zhruba to je?" zeptala jsem se, jen abych měla přehled. Rozhodně jsem neplánovala vyrazit dřív, než odbavím Ionu a její přijetí do Zlaté smečky. Na její vysvětlení jsem pokývla hlavou, že rozumím. "To je dobře," byla jsem ráda, že si našla přátele a nebyla osamělá. Věděla jsem, že je to pro ni důležité. Pro většinu vlků je důležité někam patřit. Mě se tahle potřeba v mládí vyhnula obloukem a teď jsem měla pocit, že nepatřím nikam. A lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi ten pocit líbí. "Aha. To je zajímavé, tyhle vlky myslím neznám, minimálně ne jmény... Máme spoustu času," řekla jsem, když jsem otočila na chvíli hlavu směrem k hranicím Zlaté a švihla ocasem, "povyprávěj mi, jaké to tam je. Jací jsou, Ally a Scar? Jsou dobré alfy? Jak ses k nim přidala?"

"Dobře. Jak se ti ho podařilo najít? Se divím, že takové parádní místo už nebylo zabrané." Byla jsem ohledně toho skeptická, raději bych ho šla první zkontrolovat, než se tam rozhodnu nastěhovat, aby z toho nebyl nějaký konflikt. Ale pokud pravdu patřil Dail, tak jsem se asi bála zbytečně. "Nevlastní bratr?" zeptala jsem se se zájmem. Pokud to byl bratr, musela se nechat adoptovat jeho rodiči, nebo něco takového. Byl teď i můj nevlastní bratr? To, abych ho a jeho rodinu, pokud nějakou má, poznala. "Díky," určitě se nám to podaří, otázkou je kdy. "Chaos? Mám pocit, že to slyším prvně... Nebo možná ne, teď si nejsem jistá." Měla jsem pocit, že se o tom zmiňovala Azzip, ale ten název, bylo to ono, nebo si to pletu? "To je taková parta s několika alfami, nebo je to něco jiného? Nevím, co se o vás říká. Ale jestli máme na mysli totéž, tak jsem potkala takovou vlčici s krystalky, Azzip. Byla milá." Roztomilá a malinká.

"Jo?" Chtěla jsem si najít vlastní, ale kdy říká, že má, bude to o něco snazší, než hledat nový. "Není tam vlhko?" To byl asi můj jediný problém. Pokud tam byl vodopád, musela tam stékat voda. Co když se zvedne hladina? Nevytopí nás to? "Hm? Ne. Mě takový věci moc nezajímají. Neříkám, že jsou všichni idioti, nebo tak, protože jsem poznala i hodné vlky, ale nikdy jsem o nich nedokázala uvažovat jinak, než o kamarádech." Rodinný život pro mě byl podobně jako život ve smečce něco vzdáleného a neuchopitelného.
"Nee," zasmála jsem se, "Aetas je můj přítel, ale nepatřím do jeho smečky. Jsem tu, protože Iona se chce přidat, tak že jí ho odchytím, ale je jakýsi nedostupný. Asi má moc práce, ale jestli si pro nás nikdo nepřijde, tak ho půjdu sehnat osobně. Už tu čekáme dlouho." To by dávalo věci do souvislostí. Klidně jsem mohla vyletět nad les a podívat se, jestli se Aetas vůbec vyskytuje na území. "A ty v nějaké jsi?"

Zdálo se, že by Dail chtěla, abychom byly spolu už napořád. Sama naštěstí věděla, že to není realistické. Stejně tak i já jsem si uvědomovala, že je jen otázkou času, kdy mi dojdou sociální baterky a budu se potřebovat uklidit na měsíc na toulky. Ale i to by se dalo vyřešit. Netrvalo mi dlouho vymyslet řešení, bylo do vlastně docela prosté. Stačilo by sjednat místo, kde bychom se mohly vždy sejít, kde by byla jistota, že se najdeme, pokud se od sebe ztratíme. Jednou takovou možností mohlo být území smečky, ale já se do smečky přidávat nechtěla. Starého psa novým kouskům nenaučíš, a já nikdy ve smečkovém prostředí fungovat neuměla. "Tak si udělejme společné doupě. Nějaké velké, s vícero místnostmi, ideálně v jeskyni. Vždy se tam budeme moct sejít, pravidelně se tam vracet. Tak se vzájemně neztratíme na dalších mnoho let. Kdybychom byly spolu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, brzy bychom si začaly lézt na nervy. Takhle budeme mít obě volnost pohybu, nebudeme k sobě přivázané, ale nebudeme ztracené. A víc místností proto, aby se tam mohli případně nastěhovat i přátelé, nějaký tvůj partner, jestli nějakého máš, nebo kdokoli jiný, koho bychom chtěly držet nablízku a neztratit je." S tím jsem se podívala Ioniným směrem. Ano, myslela jsem při tom i na ni. Jistě, bude mít tady domov na území smečky, určitě bych ji našla tu, kdybych ji hledala, ale takhle bude i ona vědět, kde hledat mě, pokud mě bude potřeba. "Aetas je alfa Zlaté smečky, u jejíchž hranic se nacházíme. Nebo aspoň kousek od nich. Znám ho už dlouho," odpověděla jsem. Asi ji to ve skutečnosti zase tak moc nezajímalo, ale když už se zeptala, považovala jsem za neslušné neodpovědět.
Ellie se s námi rozloučila. Jsem jsem pokývla jejím směrem. Nebylo třeba ji víc zdržovat.

Ellie? Až teď jsem si všimla vlčice vedle Dail. Už jsem ji někde viděla. V posvětí? Ne... Nemohla jsem si vybavit přesné okolnosti, ale uvědomovala jsem si, že jsem vlčici už znala. "Ahoj," pozdravila jsem nazpět. Takže za to mohla nějaká magie. Pokývla jsem na ni a usmála se namísto díků. Tak dlouho jsem svou sestru sháněla a teď, když tu byla se mnou, toho na mě bylo tolik, že jsem nevěděla, co mám dělat první. No, Dail to očividně moc dobře věděla, tak jsem přerušila tok myšlenek a přitulila jsem se k ní. Nebylo třeba vymýšlet, co říct. Chtěla jsem se jí omluvit, že jsem se jí ztratila, měla jsem spoustu otázek, co dělala, jaký měla život, v jaké je smečce jestli v nějaké je, jestli má rodinu, nebo něco na ten způsob... Ale to mohlo počkat. Nějak jsem věděla, že mi bylo odpuštěno, a jestli tu budeme teď čekat na Aetase všichni, bude času na povídání- V tom jsem si to uvědomila. "Mám tady opodál kamarádku. Chce se přidat do Zlaté, tak čekáme na Aetase, ale toho není. Mohla bych vás seznámit." Rozhodně jsem chtěla být s ní, kdyby ji někdo ze Zlaté našel, ať nemá problém, že oxiduje na hranicích.
Tenhle problém se však záhy vyřešil sám, protože Iona přišla za námi. "Tak ne opodál, tady je." Zdálo se, že nás nechce rušit a šla si povídat s Ellie. No, tak je představím potom.

Z ničeho nic se proti mě vyřítil vlk- v prvním momentu jsem se lekla, ale jakmile mi došlo, o koho se jedná, se polekání změnilo v překvapení. Nevěřila jsem, že je to ona. Ne, já ještě spím. Určitě ležím vedle Iony a až otevřu oči doopravdy, Dail bude zase pryč. "Dail...?" vypravila jsem ze sebe. Zírala jsem na ni s pootevřenou tlamou jak na ducha. "Jsi to ty? Jsi skutečná?" Musela jsem se ujistit. Začala jsem ji zkoumat čumákem, obešla jsem si ji jednou dokolečka. Byla to ona a zdála se být docela reálná. Žádná iluze, žádný přelud. A sen by taky vypadal jinak. "Jak jsi mě našla? Já tě hledala od toho, co jsem se vrátila na ostrovy, už jsem si myslela, že už... Tu nejsi." Že už vůbec není. A zatím je tady, živá a zdravá. Musela v tom být nějaká ta magie toho šedého obchodníka, jak jsme teoretizovaly s Ionou. Musela, jinak by tohle byla až příliš velká náhoda.

Nic netušící, jsem si v klidu a pokoji pila vodu z potůčku, na jehož hladině se odrážely koruny stromů. Byla to taková hezká idylka. Ohlédla jsem se za sebe, jestli zahlédnu mezi stromy Ionu, že se vydám zpátky za ní... Ale vtom mi vítr do čumáku nahnal pachy. Respektive pach, jeden velmi konkrétní, důvěrně známý pach. Musela to být... Ne, nemohla. Hledala jsem ji všude. To si jenom se mnou hrají smysly. Mozek si vymýšlí, je rozespalý, určitě se mi to jenom zdá. Nebo ne? I kdyby se mi to jenom zdálo, stále byla naděje, že se mi to nezdá. Ještě jednou jsem se nervózně ohlédla za Ionou. Nesmím ji tam nechat, jinak ji už nikdy neuvidím, co když mě bude hledat? Ale nakonec jsem usoudila, že je samostatná, a pokud bude ve Zlaté, vždycky za ní můžu zajít. Nehodlala jsem jít daleko. Jen kousek naproti, ujistit se, jestli se mi to opravdu jen zdá.
Překročila jsem potok a svižným krokem jsem následovala stopu. Při každém pohybu jsem cítila pozůstatky po souboji s pumou, i když rána na pleci byla už tak napůl zahojená.

Nedivila jsem se jí. Otázka objektivní pravdy je komplikovaná, a i když nějaká objektivní pravda existuje, jsme omezeni našimi rozumovými schopnostmi a smysli. Nemůžeme zjistit, co je za hvězdami, nebo co se všechno skrývá v kapce rosy. Stejně tak, nikdy nemůžeme vědět, jaká je objektivní pravda. Ale na filosofickou debatu už bylo pozdě. Už jsem jen pootevřela víčka, abych jí odpověděla, "nemyslím si, to by tu nebyly pachy smečky. Třeba je někdo přepadl, nebo musí povyšovat nebo přijímat jiné nové členy..." Prostě alfovské povinnosti, těm co já velice rozumím. Pak jsem oči definitivně zavřela a pomalu sklouzla do světa snů. Všimla jsem si, že si lehla vedle mě, ale už mi to přišlo vzdálené, jak mě pohlcoval spánek.
Probudila jsem se kdoví za jak dlouho, s naprosto vyprahlým hrdlem. Opatrně jsem se zvedla, abych Ionu neprobudila a odběhla k nejbližší říčce. Sklonila jsem se nad hladinu a začala pít, abych zahnala žízeň, ale nehltala, abych se ze studené vody nenachladila, léto už bylo přeci pryč.

"Hm? Ne. Je to povídačka, mýtus. Ale to někde jsou i různá božstva, jen legendy a mýty. A nevěřila bych v ně, pokud bych je nepotkala tváří v tvář. Taky jsem bývala skeptická." Znala jsem vlky, co věřili v absurdnější věci, ale nebrala bych jim to. Ať si každý věří v co chce. Však ono se těžko určuje, co je a co není pravda, pokud uvažujeme, kolik toho neznáme a kolik toho nemáme kapacitu znát. Jednorožce jsem taky zatím neviděla, ale nemohla jsem tvrdit, že neexistují, dokud nepřevrátím každý kámen na planetě. Pak bych mohla tvrdit "tady nejsou", ale co tam venku? Tam v jiných světech? Dokud je neprozkoumám do posledního, nemůžu tvrzení potvrdit ani zavrhnout. Každopádně mi tenhle krátký experiment dal přesně tu informaci, co jsem potřebovala. Žádná filosofická debata o možných "kdyby" se nekoná. Vstala jsem, našla si poblíž hezké místo v listí a stočila se v něm do klubíčka. Už bylo skoro ráno a ještě jsme ani jedna ani trochu nespaly a dnešek byl vyčerpávající.

Věnovala jsem Ioně krátký nechápavý pohled. "To na vašem severu nemáte? Um, to se tak říká, že když padá hvězda, máš si něco přát. Prý ti to ta hvězda splní. Podobně jako čtyřlístky mají nosit štěstí," zkusila jsem vysvětlit. Nemĕla jsem jí samozřejmě za zlé, že jí to nic neříká. Jiný kraj, jiné zvyky. Odkud jsem to vlastně věděla já? Nepřišlo mi to jako něco, co by mi řekl některý z rodičů... No, moje paměť nebyla už úplně stoprocentní. Taky si toho musela pamatovat až bolestivě mnoho, jistě že část bude zapomenuta. "Ale asi je to hloupost, že by komety nebo v atmosféře hořící kamínky mohly slyšet, co si myslíme, natož tak plnit přání. Ale je to hezké. Občas je důležité doufat, mít naději, a je jedno odkud ji vlk čerpá." Viděla jsem v tom víc, než jen to, ale nebyla jsem si jistá, jestli je dobrý nápad na vlčici vychrlit moje existenční a filosofické teorie a úvahy. Potřebovala jsem si počkat, jak zareaguje na tohle. Jestli si řekne, že je to dobrý nesmysl, nebudu pokračovat, a pokud to naopak přijme dobře, budu pokračovat. Třeba tu ještě dneska vymyslíme další smysl života do sbírky.
A mimochodem, co ta Zlatá? Ta jakože nemá hlídku? Jestli jo, měl by se jejich hraničář jít zahrabat, už tu sedíme jak dlouho a ještě tudy ani jednou neprošel. Copak mají nějakou nouzovou situaci, že si nás ještě nikdo nevšiml? A možná je to tak lepší... Víc společných chvil s Ionou pro mě.

Poslouchala jsem, co vyprávěla Iona. Jen jsem tiše přikývla. Nechtěla jsem teď kazit atmosféru nějakýma svýma dalšíma poznámkama nebo klást otázky. Nebylo to třeba. Kdyby mi chtěla sdělit víc, udělala by to. Na chvíli jsem zavřela oči. Ne, že by se mi začínalo chtít spát. Jen, jak přišla noc, přišlo ochlazení a vlahý vzduch se dýchal lépe, než ten za dne. Ještě nebyl podzimně mrazivý, ale už nebyl ani dusný jako ten letní. Příjemná změna. Když jsem zhluboka vydechla a otevřela oči, zahlédla jsem něco proletět po obloze. "Hele, padá hvězda!" ukázala jsem tlapkou na oblohu, "něco si přej." Nebo tak něco, taky bychom ji mohly jít hledat, kam spadla, ale tohle asi není ten typ, co by přelet atmosférou přežil bez úplného shoření.

Přikývla jsem, určitě se ho zeptám, až ho znovu uvidím, jestli to někdy znovu uvidím. Třeba se bludičkám podaří získat svůj byznys zpět. No, pochybovala jsem o tom. Škodolibá světýlka mi nechyběla, stejně jako nikomu jinému.
Hvězdy, ty naopak nebyly škodolibými světýlky. Vlastě to ani nejsou žádná světýlka. Jsou to vzdálená slunce jiných světů, nebo aspoň tak nějak mi to kdysi jeden dobrý přítel řekl. Dávalo smysl, že Ioně připomínaly domov. Každý by v nich mohl najít svůj domov, i kdyby by byl z velké dálky. Z hvězd. Ale v tomto případě to bylo nejspíš myšleno jinak. "Jsou ti blízké?" zeptala jsem se.

"Možná ano," přikývla jsem. Určitě se to vyloučit nedalo a hodilo by se to. Něco jako kompas, nebo tak něco. Ale fungovalo by to nejspíš jenom, když by byli ti známí naživu... To je velmi nejisté u většiny vlků, co znám. A jak to už na ostrovech chodí, kdo je živý jede rok, druhý už být nemusí. Ale nechtěla jsem být příliš negativní. Podívala jsem se na oblohu, která opět byla potemnělá. Brzy se objevily první hvězdy a začalo se citelně ochlazovat. Zvedla jsem pohled k obloze, z velké části schované za zlatým listím, ale na té části, která prosvítala korunami stromů, byl hezký výhled na hvězdy. "Ty jsou hezké."

Najít... Měla částečně pravdu, najít jsem si domov mohla vždycky, ale udržet si ho? Budu toho schopná? Jít si založit úkryt by mohl být dobrý začátek, nebudu-li od něj pryč příliš dlouho a nezabere-li mi ho nějaká liška, nebo někdo jiný v dobré víře, že je opuštěný. Přikývla jsem. Asi jsem tu už chtěla nějak dožít, pokud mi zase nehrábne a se smrtí za patami se nevydám do nových cizích krajů, kdoví jakým portálem, vzniklým kdoví za jakých podivných okolností; nebo se jako blázen opět nevrhnu přeletět moře. Měla jsem k tomu ale víc co říct. "Problém je, že já na jednom místě nevydržím. To se potom špatně vybírá domov, špatně se tak udržují vztahy s ostatními vlky, i když mi na nich záleží. Potkám nové přátele jednou, některé dvakrát. Ve výjimečných případech víckrát. Z takových mi zbyl jenom Aetas, zaneprázdněný otec kdoví kolika vlčat, s celou smečkou na krku, tak se moc nehne z místa... U ostatních můžu jenom doufat, že je třeba ještě někdy uvidím. Jediný způsob, jak to vyřešit, je přidat se ke smečce, ale to je zas moc vlků, malé území, v tom bych dlouho nevydržela."