Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kývla jsem hlavou. "Ano, hezké," povzdechla jsem si, "ale nikam nepařím, nemám nikoho blízkého, nemám se kam vracet. Vlci měli svoji práci, svoji rodinu, nebo zmizeli. Nebo naopak mě omrzelo trčet na jednom místě a zvedla jsem kotvy. Uvědomila jsem si až na stará kolena, že mi to chybí. Že jsem měla tolik svobody, že jsem nevěděla co s ní, ale nikdy se nerozhodla pro nic smysluplného. Šla jsem za dobrodružstvím, za hrdinstvím, poznávat nové věci, nová místa; místo toho, abych si vybrala jedno a udělala z něj svůj domov. Nezažila jsem lásku, nemám vlčata. Ale co už teď nadělám. Nedokážu se změnit." Poslední nejbližší osobu jsem nechala za mořem, protože jsem doufala, že domov naleznu tady. Že mě tady čeká sestra a staří přátelé. A ze starých přátel jsem zde potkala jenom Aetase, nikoho jiného, a po sestře ani památky. Zažila jsem tady většinu svého života, musel to být můj domov. Ale když se ohlédnu zpátky, neměla jsem ho poslouchat. Neměla jsem vůbec odcházet. Ani věk, ani zkušenost mě nenaučily dělat v tomto ohledu správná rozhodnutí. Asi mi to není souzeno... Možná i proto jsem Ionu zdržovala. Čekala s ní na hranicích, předtím se vykecávala v zátoce... Protože až odejde, zase budu sama, zase nebudu nikam patřit. Ano, budu unavená, budu muset jít dobít sociální baterky, ale až se nabijí, budu osamělá.

Přikývla jsem na znamení toho, že rozumím. "Když je potkám, zmíním se jim o tobě a kde tě mají hledat?" zeptala jsem se pro jistotu. "Ale věřím, že tady nebudeš sama." Zlatá smečka, tak jak jsem ji znala, vždycky byla plná přátelských vlků a nepochybovala jsem, že tomu tak stále je. Pak, na hranicích, když už jsme obě seděly, přišla řeč na to, proč nepatřím do žádné smečky. "No, nedokážu zůstat na jednom místě," odpověděla jsem docela jednoduše. Skutečná odpověď byla daleko komplikovanější a já sama ji pořádně neznala. "Bylo to tak vždycky, víš," chtěla jsem to trochu víc rozvést, "už když jsem byla malé vlče a žila s rodiči, utíkala jsem v noci z doupěte, pořád jsem se ztrácela. Chtěla jsem pryč, vidět svět." Zastavila jsem se a zahleděla se do země. "A potom, když jsem o ně přišla... Litovala jsem toho, ale nedokázala jsem zůstat. Snažila jsem se, ale nešlo to."

<< Tichá zátoka

Přikývla jsem, nejspíš ano. Na ozdobu, na památku. Hlavně, když už to mám, tak proč to sundávat. "Ah. Rozumím. Takže ti je v podstatě jedno, jestli tu jsou nebo ne?" Mě, věčnému tulákovi, něco jako užitečnost smečce byla cizí. "Není to daleko. Začíná nějak zhruba v půlce lesa pokud si to dobře pamatuju a hranice se neposunuly." Pokračovaly jsme dál. Sem tam jsem zavětřila, abych si ověřila, že jsme omylem nevpadly Aetasovi na území. Když jsem našla značku, podívala jsem se na Ionu. "Tady začíná území smečky. Myslím, že bude nejlepší, když dál nepůjdeme a počkáme, až nás najde hlídka." Nicméně, motání hlavy se vrátilo, tak jsem se posadila, bez ohledu na odpověď mé společnice. "Když nikdo dlouho nepůjde, můžeme zavýt." Případně jsem zvažovala přelet nad územím, podívat se, jestli tam Aetas vůbec je, a když ho najdu, tak ho dovést za Ionou. Ale to až když předchozí možnosti zklamou.

"Ano, tak nějak. Že do toho tu magii někdo vložil," odpověděla jsem. "Možná to bylo jednorázové. A proto to teď už jenom náhodně svítí, něco jako relikt po magii," pokračovala jsem dál svou spekulaci, ale přišlo mi, že už až příliš dlouho mluvím o sobě, o svých věcech, o svojí minulosti. A o Ioně skoro nic nevím. Tedy, kromě toho, že má velmi podobné sourozence, odešla ze své smečky kvůli nějakému drama a že u nich bylo magií míň. Šly jsme po pobřeží, Zlatý les před námi a já se snažila vymyslet, jak nevtíravě se dozvědět víc. "Měla jsi dobré vztahy se svými sourozenci?" To by mohlo být dobrý začátek. Potom jí můžu taky slíbit, že ji o nich zpravím, kdybych je někde zahlédla. Do Zlatého lesa trefím, pokud bude se smečkou zůstávat. Bude to pro mě tím pádem snazší, než kdyby měla hledat mě se zprávou o mojí sestře, pokud ji vůbec kdy potká.
>> Zlatý les

"Jistě," přikývla jsem na otázku, zda se na to může podívat. "Ani ne. Nesvítí to moc, přes den to skoro není vidět. Ale ovládat to neumím. Svítí si to, jako když se tomu chce." Odmlčela jsem se, rozmýšlela jsme se, jestli chci svou další hypotézu vyslovit nebo ne. No, nakonec po uvážení, že to nezní až tak za vlasy přitaženě v kontextu tohoto světa, jsem pokračovala dál: "Napadlo mě, jestli to nemá nějakou praktickou funkci. Možná mi to tehdá nějak pomohlo přežít. Ale to je spíš méně pravděpodobná teorie... No, to je jedno. Třeba se jednou dozvím jak to tehdy bylo, ale i kdyby ne, je to dávno a není to důležité." Nicméně, když jsme tu teď seděly už nějakou chvíli, začínalo mi být líp. Neviděla jsem to na nějaké dlouhé chození, ale třeba si jít sednout na kraj Zlatého lesa a zase si dát přestávku mi připadalo rozumné. Aspoň se o trochu hneme z místa. Zvedla jsem se. "Můžeme popojít."

Mávla jsem packou, "to nevadí... No, nemohla jsem tě tam v té vánici nechat. Nemusíš to řešit, nic mi nedlužíš." Dělala mi společnost, pomohla při lovu, postarala se mi oránu; kdo tady komu dlužil? Takhle šedé vlky jsem neznala, ne stejně šedé, možná podobně... Přimhouřila jsem oči, jak jsem hledala v paměti, ale byla jsem vyrušena. "Oh, tohle," položila jsem tlapku na svůj přívěšek se žlutým trojúhelníkem a modrým peříčkem. "Mám to už hodně dlouho..." Nechtěla jsem ji nudit vyprávěním, ale vzhledem k tomu, že jsme teď stejně neměly nic jiného co dělat, rozhodla jsem se ji stařeckých řečí neušetřit. "Byla jsem vlastně ještě vlče. Napadla mě tlupa šelem. Pamatuju si jenom strach, krev. Potom už jenom tmu. Nevím co se stalo, jak jsem to přežila, kdo mě zachránil. Ale když jsem se probudila, šelmy byly pryč a já měla na krku tohle. Podezírám nadpřirozené síly, ale mohl to být i někdo jiný. Jen pak nechápu, proč odešel, a proč by mi dával tohle? Občas to dokonce svítí. Nemyslím si, že to vyrobil vlk." Ve skutečnosti jsem podezírala zdejší bohy. Musela to být jejich práce. Potřebovali mě živou, aby si mě pak mohli yoinkout do svého osobního sociálního experimentu. Proto mi vrátili magii, když mě sem přenesli podruhé. Proto mi vrátili křídla, když jsem je postrádala už několik let. Proto pořád žiju, i po tom všem. Možná sbírají ztracené existence, proto

"Co se mračíš?" Neodpustila jsem si úsměšek. Vytušila jsem, že jí to moc nezní. Neznat kontext, taky se mračím. "Jsem po otci, ona spíš po mámě," vysvětlila jsem. Na další její slova jsem se usmála. "Díky." Takhle se bude Dail hledat snáž... A tak mě napadlo, že by se o ní mohla třeba doslechnout od někoho jiného. No, a vlci tady mění barvy, možná jí přibyly znaky, nebo se jí jinak změnil kožich, a proto o ní nikdo nic neví. "Jmenuje se Dail," dodala jsem. "Ano, je to možné. Dokonce je možné, že tu už jsou a proto ses tu objevila ty, ale to je hodně spekulativní. Neznám nikoho, kdo by ti byl podobný." No dobře, možná Athai, ale nepřišlo mi to být pravděpodobné.

No, že bychom se tam zatoulaly, se říct nedá. Jdeme tam úmyslně. S dokonce docela dobrým záměrem. "Třeba ho už nikdy nepotkáš," jo, to by bylo hezké. Pochybovala jsem, že by si Aet někoho takového bral do smečky. No, asi to spíš vyznělo, jako bych si myslela, že ho někdo za tu otravnost kopne do moře a pošle ho plavat odkud přišel... I když, to je taky vlastně možné. "Taková béžovošedobílá se rezavou na zádech. Modré oči," odpověděla jsem. Je fakt, že vedle sebe jsme moc jako sestry nevypadaly. Ani povahově by to nejspíš nikdo netipoval. To měla po mámě, potřebu někam patřit, a ostatně i ty barvy má po ní. Mě po tátovi na památku zůstaly toulavý nohy a šedý kožich. "Možná tu někde je, jenom se mi jí pořád daří vyhýbat. Je zvláštní, že sem bozi tahají sourozence vlků, co tu už jsou. Aetas tady měl taky sestru. I bývalý alfa Daénu tady měl sestru. Kdoví proč to Iris dělá. Asi nerada trhá rodiny."

"To ano. Neměl by s tím mít problém, pokud nepřijdeme nevhod. Je hodný, ale bere svoje povinnosti vážně." Nemohla jsem odhadovat, v jaké situaci se právě nachází, jestli se zase nestará o vlčata, nebo co se zrovna ve smečce děje. To sezení bylo nepohodlné, ale nemohla jsem riskovat že usnu... Když to nevydržím až na území smečky, tak třeba někde na kraji Zlatého lesa. Dřív ne. "To nebylo hezké první setkání. Takových tu pár je, ale není jich moc. Většina vlků co znám, jsou docela rozumní, nebo aspoň pro ně slušnost není cizí sprosté slovo. Ale škoda, doufala jsem, že jsi mohla vidět moji sestru. Byla tady na ostrovech. Před lety. Ale já se ztratila a pak jsem ji už nenašla." Kdoví kde byl Dail konec. Třeba už dávno na ostrovech není a já se po ní vyptávám zbytečně.

<< Mlžné pláně
Nechtěla jsem zdržovat, ale veškeré moje úmysly spěchat se rozplynuly, když Iona řekla, že nemáme kam spěchat. Svět se točil a já měla chuť s sebou praštit do písku, ležet a zírat na oblohu, která by se taky točila, a určitě by to vypadalo moc hezky, ale měla jsem strach, že jak si lehnu, tak už nevstanu. Rozhodně ne dřív než se vyspím a to bude muset počkat na území smečky. Třeba mě Aetas nechá na území přespat, třeba jenom někde na okraji. "Mohla bych tam chvíli pobýt s tebou," řekla jsem své myšlenky nahlas, "pokud s tím nebude mít alfa problém, samozřejmě." No, bylo v tom víc než jenom to, že jsem potřebovala odpočinek. Nechtěla jsem se rozloučit. Strávila jsem s ní většinu zimy, jaro a léto. Už se blížil podzim. Světlá vlčice mi stihla přirůst k srdci a měla jsem strach, že bych zase zmizela, a už ji znovu nenašla, jako jsem nedokázala najít vlastní sestru... "Potkala jsi vlastně na ostrovech někoho jiného než mě?"

<< Oblouky bohů
"Jistě," odpověděla jsem krátce. Ani to nebylo třeba, hádám, ale nechtěla jsem být zticha. Nechaly jsme za sebou Oblouky a šikmo přes pláně, pořád rovně za nosem, až k Tiché zátoce. Tentokrát jsem světlo nerozsvicovala, místo toho jsem si dávala pořádný pozor, kam šlapu, a jestli mám Ionu pořád s sebou. Po pumě nebylo ani památky. Nejspíš to bylo tím, že jsme nedělaly hluk, nebo toho taky už měla plné zuby a jednou jí to stačilo. Brzy se mlha začala rozestupovat a za dalších pár metrů zmizela úplně. Namísto ní se před námi ukázal písek a moře. "Zlatý les je pořád rovně dolů, okolo pobřeží," ukázala jsem tlapkou. Potřebovala jsem si na chvíli sednout, nějak se mi motala hlava. "Půjdu tam s sebou, neboj, jen... " Jsem to podcenila? Přetáhla jsem se? Potřebovala jsem se napít? Co já vím. "Jen mi dej chvilku. Zvládnu to."
>> Tichá zátoka

"Ano, Tesáky. Táhnout se skoro po celém východním okraji ostrova," odpověděla jsem. Bylo logické, že šla hledat potravu někam pod hory, zvláště po dešti. Proč jsem jí vešla do rány... No, osud tomu tak asi chtěl. "Jistě," přikývla jsem, "přežila jsem horší věci, zvládnu dojít těch pár kroků." Dobře, možná to bylo víc než pár kroků, ale v porovnání s tím, co jsem zvyklá normálně nachodit, určitě. A je to jenom škrábnutí. Vstala jsem, složila křídla k tělu. Na odčarovávání jsem se se teď necítila, a když to ničemu nepřekáží, tak proč se namáhat. Doběhla jsem Ionu, ale tentokrát jsem ji nehodlala nechat za sebou. Už se mi znovu neztratí.

>> Mlžné pláně

Vylekala jsem ji? No jistě, křídla, to v jiných krajích taky nebylo něco obvyklého. Vždyť ani tady vlci křídla neměli, alespoň už ne teď; a nebo ještě ne. Věnovala jsem jí rozpačitý úsměv. "No..." Mít ruce, poškrábala bych se na hlavě. Spíš tyto ostrovy byly samé překvapení, ale už jsem tady existovala tak dlouho, že se klidně můžu počítat za jejich součást. "Taky jsem ráda, že tě vidím... Napadla mě puma. Nevím, co do ní vjelo. Uletěla jsem jí." Sledovala jsem její pokusy s vodou. Něco takového jsem očekávala, takhle to vypadalo líp. Jo to by mohlo stačit- Mírně jsem sebou cukla. Nečekala jsem další proceduru, ale nemohla jsem si stěžovat, jen jsem stiskla zuby a nechala ji, ať tu ránu vyčistí pořádně, když už jsem ji s tím obtěžovala. "Děkuju. Jo, máš pravdu, jistota je jistota... Když půjdeme pořád blíž k zátoce a podél moře, dojdeme tam snáz. Možná si trochu zajdeme, ale neztratíme se."

<< Mlžné pláně
Rozsvítila jsem si ocásek místo raněných plecí a plachtila nad krajinou. Přes hustou mlhu nebylo nic vidět, ale někde na severu bylo místo, kde z mlhy vyčuhovaly obelisky. Tohle místo jsem znala. Dokonce jsem si nějak ještě pamatovala jeho význam. Tedy, spíš ten, který jsem místu přisoudila na základě dedukce sama. Možná, zadoufala jsem, tam najdu nějakou vyšší moc, co by mi pomohlo- au, sykla jsem, protože mě zaštípala rána. Tenhle škrábanec přes ramena a hruď byl asi to nejhorší, co jsem si ze setkání s pumou odnesla. Mohlo to dopadnout hůř, daleko hůř, kdybych neuměla létat. Jako tehdá, když jsem byla vlče... S tou myšlenkou jsem krátce sklopila pohled na trojúhelník, který se mi visel na krku. To už jsem klesala dolů. Opět jsem rozehnala mlhu okolo sebe a dosedla téměř do středu oblouků. Rozhlédla jsem se, že budu volat Nera nebo koho, a vidím Ionu. To byla moc hezká náhoda... A vlastně dokonce lepší lež celí bozi. "Tak tady jsi," věnovala jsem jí vlídný pohled, za kterým jsem skrývala bolest. "Umíš... Čistit rány?" Nekrvácelo to moc, ale dost na to, aby mi krev prosákla kožich.
Po tom všem jsem byla unavená, zhasla jsem ocásek, ať neplýtvám energií, posadila se a zapřela se o levou, nezraněnou nohu. Byla jsem zatraceně vděčná náhodě, že jsem teď nemusela křižovat pláně a hledat ji. Slíbila jsem jí, že ji dovedu do Zlaté, tak ji do Zlaté taky dovedu.

Predátoři - Začátek

Rozhlédla jsem se v panice kolem sebe. Ozvěnou se ke mě doneslo nějaké volání. "Iono!" zavolala jsem za sebe do mlhy, ale to už vlčice nemohla slyšet. Byla příliš daleko. Kdo mě ovšem slyšel, byla puma, která se ze Sněžných tesáků ubírala na lov na Zubří pláň. Nelíbilo se jí, že jí do revíru leze vetřelec, který by snad mohl negativně ovlivnit výsledek lovu. Zpozorovala jsem temný stín. Pak zmizel. Moje magické světlo zablikalo a pak zhaslo. Pohyb jsem zaznamenala znovu na opačné straně a okamžitě se za ním ohlédla. "Iono?" řekla jsem s pochybnostmi v hlase. Ne, tohle nebyla Iona. Tohle nebyl vlk. Obcházelo mě to, jako by si mě to vybralo za svou dnešní večeři. Ztuhly mi nohy, tep se zrychlil. Z podvědomí mi na mysl vyvstanuly obrazy z dětství. Šílený výjev pětice šelem, divné smečky, jak okolo mne krouží, vysmívají se. Krok, krok... Chramst. V dalším záblesku vzpomínky byla jen krev, spousta krve a pak tma. Měla jsem strach. Nyní, úplně stejný jako tehdy, umocněný špatnou zkušeností. Přerývaný dech z ničeho nic ustal, zadržela jsem ho, protože šelma zastavila. Převládl ve mě pud sebezáchovy, pud kořisti, který zůstal ještě z dob, kdy se naši předci zkrývali v korunách stromů. Rozebĕhla jsem se na opačnou stranu od šelmy, která po mě vyskočila a hnala se za mnou. Jako smyslů zbavená jsem běžela mlhou, přeskakovala kameny, co stály v cestě a ani se neohlížela, jestli je puma za mnou. Panika mi zastřela mysl, ani mě nenapadlo otočit se a bojovat.
Když mě začaly síly opouštět, zastavila jsem a vydýchávala. Zdálo se, že je puma pryč. Konečně? Setřásla jsem ji? Porazila jsem démona z dětství? Haha, ne. Puma mě měla za vtip. Vlk co běží jako srna! Kdo to kdy viděl, takovou ostudu!
Nevím, kudy se tu vzala, ale zničeho nic se vynořila z mlhy přímo přede mnou. Naježila se mi srst, když jsem viděla její pronikavé oči. Co vyvádíš? Jsi vlk kurňa! Ucouvla jsem, ale vycenila zuby a zvedla ocas. Byl čas se svému strachu postavit. Pumu to překvapilo, ale také zcela očividně nakrklo. Tak první jí to vleze do revíru, potom to běží jako kořist a teď to na ni vrčí?
Rozmáchla se tlapou se záměrem strefit se mi do obličeje, uskočila jsem, ale nebyla jsem dostatečně rychlá a škrábla mě přes rameno a plece. Sykla jsem bolestí. Ne, minulost se nesmí opakovat. Tehdá mě připravili o křídla, Iris mi je dala zpět. Byl čas je použít. První jsem po šelmě cvakla zuby, ne že bych ji zranila, ale bylo to efektivní v tom smyslu, který jsem zamýšlela. Puma uhla do strany, napřádla se a ohnala se po mě, ale já po ní pomocí magie hodila šutr, proběhla jakoby za ni a zdrhala pryč. Šelma se kameni mrštně vyhla a opovržlivě se dívala za mnou. Utíkající vlk, pff. Puma se neobtěžovala, myslela si, že mě zase obejde naokolo. Já počkala, až mě skryje mlha, zastavila a začala čarovat. Paprsky energie začaly vystupovat z oblasti lopatek a formovat křídla. Jenže jsem byla vyrušena pumou, která po mě vyskočila ze strany. Zkusila jsem napůl stále fluidními křídly zamávat, ale jen prodloužily můj úskok. Ještě jsem potřebovala chvíli. Pumu to zmátlo, asi ještě okřídleného vlka neviděla. Vyžadovalo to soustředění, ale měla jsem jen okamžik, než po mě puma skočila znovu. Tentokrát jsem uskočila ještě dál, jen jsem vyskočila o trochu později. Po boku mě pohladily drápky, no nebylo to něžné pohlazení, spíš jako když procházíte ostružiním v kraťasech.
Scéna se znovu opakovala, ovšem tentokrát se mi podařilo křídla dokončit a vznést se zcela do vzduchu. Několika mocnými poryvy křídel jsem rozehnala mlhu pod sebou. Puma na mě chvíli civěla s úšklebkem. Musela jsem ji děsně urazit. Zkusila po mě vyskočit a stáhnout doků, ale už jsem byla moc vysoko a stačilo mi jen zvednout tlapky a během dalších mávnutí jsem visela nad krajinou. Teď najít Ionu... A ošetřit rány.

Predátoři konec
>> Oblouky bohů