Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tundra
"Tady bývá kde co... Ale spíš ne, neboj. Spíš očekávej magické potvory a takové věci. Jsou rozhodně častější," řekla jsem, abych ji uklidnila, i když to asi moc uspokojivě neznělo. Na druhou stranu teď už docela dlouho byl relativně klid. Nebo se mi problémy s nadpřirozenem dostatečně vyhýbaly. Neobvyklé.
Otočila jsem k ní hlavu, abych jí odpověděla: "Hm? Ne, nic důležitého." Trochu jsem váhala, jestli kroky nesměřovat víc vpravo, tedy směrem od hor, ale nechtěla jsem pak zbytečně bloudit po pláních a hledat, kde hory začínají. Raději snést trochu nerovného terénu, než pak bloudit nížinou. A dobře jsem udělala. Brzy jsem si všimla, že jdeme po nějak podezřele rovném povrchu. Musely jsme sejít do údolí, myslela jsem si. Teď se nebylo v podstatě kam ztratit. Jestliže hory byly někde nalevo a moře někde napravo, stačilo se prostě teď stočit jemně doleva. To by bylo, abych se ztratila na ostrovech, kde jsem strávila nejlepší roky svého života. "Půjdeme teďka zase víc k horám a třeba tu jeskyni najdeme, nebo nějakou jinou," vysvětlila jsem změnu kursu. Kde je jedna díra ve skále, tam jich bývá přirozeně víc.
"Mimochodem, jsem Rain." Bylo na čase se představit, když už se mnou jde v takovém nečase.

<< Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)
Věděla jsem kam jdu? Ne. Neměla jsem ani ponětí, jestli jdu pořád hezky rovně k horám. Jen jsem odhadovala a doufala jsem, že mi to vyjde. A ono by mi to i vyšlo, kdyby nefoukal vítr a nezničil mi tak trajektorii. Nebo to byla moje chyba v úsudku, ale ono je snazší to svést na někoho jiného, ideálně na někoho nebo něco, co se nemůže bránit. "Díky. No, rozhodně to není ideální počasí, ale už jsem viděla i horší... Ještě na nás bozi mohli seslat hurikán." V duchu jsem ale nevěřila, že by něco takového udělali. Zatím se tvářili vždycky docela přátelsky, jako by jim na nás dokonce záleželo, ale jak já mám vědět co se jim honí hlavami, nebo co jim zrovna přeletí přes čumák, či jaké s námi mají nějaké plány.
Pořád jsme šly a ono té bílé tmy neubývalo, spíš naopak. Už jsem si začínala říkat, kde asi ty hory jsou, ale nepropadala jsem panice a pořád jsem šlapala dál. K mému uspokojení se terén začal měnit. Tak jsem vesele tundru prohlásila za okraj pohoří, díky čemuž jsem také usoudila, že jdu správným směrem a bez změny kursu jsem pokračovala dál. "Přinejhorším dojdeme k moři," zamumlala jsem spíš tak sama pro sebe. Ve skutečnosti, přinejhorším umrzneme po cestě, ale buďme pozitivní.
>> Nížina hojnosti

Cokoli? Tak tedy cokoli. Kývla jsem a rozešla se pomalu kamsi do ledových plání, zhruba stejným směrem, kterým jsem sem přišla. Orientovat se tady v té vánici nebylo snadné, ale pamatovala jsem si, že jsem celou dobu šla pořád rovně, takže když půjdu pořád rovně v opačném směru, měla bych dříve či později dorazit k horám a když je obejdeme, dostaneme se do nížiny. Pravděpodobně.
Co tu dělám já? Tohle vysvětlit bude obtížné. "Já se tady prostě tak toulám," řekla jsem, ale bylo mi jasné, že tohle nebude uspokojivá odpověď. "No, první jsem hledala svou sestru, ale potom jsem se rozhodla ji najít tak, že ji přestanu hledat. Vím, že to nedává smysl, ale mám to podložené komplexní filosofií, věř mi... A prakticky jsem venku tak nějak furt. Nemám úkryt, takže jsem nikam nevyrazila." Možná bych si jeden měla zaopatřit. Ale nepřijdu o svou svobodu, když se takhle připoutám na jedno místo? Majetek celkově svazuje, vlk se o to musí starat, je to věc navíc, na kterou bych musela myslet. Ne, nepotřebuju to. Kdybych plánovala na stará kolena vlčata, tak dejme tomu, ale když jsem sama, na co.
>> Tundra (přes Ledové pláně)

Zdálo se mi to, nebo vlčice nevěděla, jestli mi vykat nebo ne? No zas tak stará zase nejsem. Nebo ano? K čertu se zubem času. Chtěla jsem ji poprosit, aby mi nevykala, ale nějak se jí to nakonec podařilo samotné. Takže zabloudila, to dávalo smysl. Teoreticky by mělo být příjemněji kdekoli víc směrem na jih, i když as ne nějak překotně. Kdoví jak v tomto počasí vypadá poušť... Představa zasněžených dun písku mi připadala komická, ovšem tamějším obyvatelům by taková skutečnost rozhodně směšná nepřipadala. "Jeskyně? Poblíž asi úplně ne, ale..." Netahej ji do hor prosím tě. "Potkala jsem něco, co vypadalo jako jeskyně." Měla jsem namysli tu jeskyň, pokud se to dalo nazývat jeskyní, kde jsme se s Xayou schovaly před kroupy. Nepřišlo mi, že by to bylo zase tak daleko, ale v téhle vánici by to nemuselo být zrovna příjemné cestování. "Nebo můžeme zkusit najít úkryt v lese." Asi jsem očekávala, že by se nad námi podivné duby začarovaného lesa smilovaly a poskytly nám přístřeší, když už na nás Iris seslala takovéhle počasí. Nebo za to mohl Nero? Na toho se špatné věci svádí líp, určitě za to mohl on. První plán se mi líbil víc. A nakonec, jestliže vlčice z lesa přišla, asi se do něj nechtěla vracet.

Zrovna jsem se chtěla otočit a zkusit jezero obejít, když jsem si všimla jakéhosi pohybu, ale diskreditovala jsem to, že se mi asi jenom něco zdálo, nejspíš si se mnou hraje padající sníh a tma. Tak jsem se opatrnými krůčky, abych zase neuklouzla jako prvně, štrachala z jezera pryč. Nebo, alespoň jsem měla dojem, že jdu z jezera pryč. Ono se to těžko určovalo, kde to má vlastně konec, protože všechno zapadávalo novou pokrývkou sněhu. Postupovala jsem možná pomaleji, než bylo třeba a pořád jsem otáčela pohled někam do planiny, protože jsem se prostě nedokázala zbavit pocitu, že tam něco je. Oprava, někdo. A když jsem se takhle ohlédla poněkolikáté, málem jsem se lekla, že vidím ducha. Z bílé tmy se totiž vynořila téměř bílá vlčice. Ducha jsem na ostrovech už jednou potkala, takže by to nebylo zase tak nerealistické. Ale to tehdy na obloze zářil rudý měsíc a celkově mi tahle vlčice přišla docela hmotná. "Dobrý večer," pozdravila jsem vlčici, "copak tě sem přivádí? Ne, že bych si na tuhle otázku nedokázala odpovědět sama, světlo, samozřejmě, spíš mě zajímalo co dělá tady v tomhle počasí, v tuhle noční dobu. Že by ji taky chytila toulavá nálada? Rozhodně zůstávat tady dlouho na jednom místě nebude dobrý nápad, pokud se netoužíme stát dvojicí krápníků.

<< Ledové pláně
Šlapala jsem vytrvale dál. Pohyb mě držel přiměřeně k okolním podmínkám v teple, neměla jsem důvod zastavovat, i když mi v hlavě tichý hlásek našeptával, abych si udělala ve sněhu hezký ďůlek, upelešila se v něm, zakryla si čumák ocasem a dala si dvacet, dokud tenhle nečas nepřejde. Netřeba zmiňovat, že jsem ho neposlechla a šla bych spokojeně až k moři, kdybych z ničeho nic neuklouzla a nenatáhla se jak široká tak dlouhá. Hm? Co to je? Dala jsem se zkoumat, co že se mě to dovolilo zastavit, jen co jsem se zase posbírala na nohy. Nepamatovala jsem si, že by tady na severu kdy bylo jezero... Nebo tady možná vždycky bylo, jenom jsem si ho nevšimla. Nebo jsem na něj zapomněla... To byla ta bolestivější možnost. Znamenalo by to, že si stáří přecejen vybírá svou daň. Moje světlo neprozrazovalo, že by okolo byl nějaký jiný vlk, ale cítila jsem, že tu nejsem sama. Na druhou stranu moje osvětlení uvědomovalo ostatní bytosti o mé přítomnosti, ať už to byl kdokoli. Stála jsem totiž na místě a bádala, jestli jezero přejdu, nebo jak by se dalo obejít a kde ta věc vůbec začíná.

<< Temný les
Moje osobní osvětlení mě vyvedlo z lesa do hor. Pohybovat se za tohoto počasí v horách neznělo hned na první dojem moc moudře. A opravdu, ono jít hezky po rovince by bylo pohodlnější, ale já chtěla trochu vzrušení. A ve skutečnosti jsem byla do jisté míry před možným nebezpečím chráněna svou speciální magií. Ona možnost kdykoli odletět se docela hodí. Vločky byly dotěrné, ale vytvářely souvislou pokrývku lepivého prašanu, který zamezoval uklouznutí. Chladný vzduch mne držel plně 'tady a teď', v údolí bych se určitě ztratila ve svých myšlenkách. Kdoví čím to je, že si připadám nejvíc naživu, když zrovna takhle riskuju. Ve svém věku jsem si začínala připadat pomalu nesmrtelná... A tak jsem tak šla zasněženou krajinou, že jsem si skoro neuvědomila, že jsem hory přešla. To, že jsem na planině, mi v mém omezeném osvětlení docvaklo, až když jsem šla hezky po rovince až nějak podezřele dlouho. To jsem došla až takhle daleko? No, to se stává, když vlk jde pořád rovnou za čumákem. Teď jsem ale neplánovala zastavovat.
>> Ledovcové jezero

<< Les u Mostu
Bezstarostně jsem přešla vratký most, jen abych se znovu ocitla v lese, kterému se příznačně říkalo Temný. Stav oblohy k tomuto dojmu ještě dopomáhal. A aby toho nebylo málo, obloha se rozhodla zasypat ostrovy sněhem. A nejen lecjak, nýbržve velkém stylu. Při pohledu na velké sněhové vločky jsem měla spíš chuť zalehnout a přespat to. Ale neudělala jsem to, samozřejmě, už jsem přeci zažila horší věci než trochu sněhu. A tma neznamenala až tak závažnou komplikaci, od čeho asi máme magie? Vytvořila jsem si malou kuličku světla a nechala ji vznášet před sebou. Díky ní jsem přešla až nepříjemně mlčící les bez úhony, tedy bez jediného zakopnutí o kořen či vrazení do stromu. Kam jsem vlastně měla v plánu jít? To byla otázka. Jen tak se toulat? Asi ano. Jako obvykle. A kdoví kam až mě tlapky zanesou.
>> Ledovcové pláně (přes Hraniční pohoří)

Loki v půlce lesa změnil názor na provádění po ostrovech, čímž padl i plánovaný lov. Rozloučila jsem se se zrzavým vlkem ve stejném duchu, jako on se mnou. Bylo mi jasné, že půjde rozsévat chaos nebo tak něco. Tím pádem pro mě bylo zbytečné nadále zůstávat v tomto lese. Co jsem to vlastně chtěla? Hledat sestru, samozřejmě. No, tady nebyla, mohla být někde na tomto ostrově, a nebo taky ne. Cítila jsem jak v duchu to aktivní hledání vzdávám. A dost možná to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Vzdát to a doufat, že na ni natrefím někdy náhodou. A rovnou jsem si domyslela i filozofické vysvětlení, proč ji nemůžu najít. Tak jsem to otočila a zamířila hezky zpátky.
>> Temný les (přes Most)

<< Nížina hojnosti (přes Temný les)
Koutkem oka jsem vnímala, jak jde zrzavý vlk po mém boku. Vedla jsem nás přes pláň směrem k lesu. Když už jsme byli tedy na místě s takovým hezkým výhledem na nebe, věnovala jsem většinu své pozornosti hvězdám a velkému měsíci. Byl krásný. Úplně lákal k němu vzlétnout... Ale teď nebyla vhodná doba na dětinské skotačení. Ještě tak v mém věku, to se nesluší. Když to nikdo neuvidí...
Oblohu brzy zakryly větve stromů temného lesa. Zahučela jsem do stínů a čekala na reakci zrzavého. Nebude váhat, kam že ho to do háje vedu?
V tomto lese bylo až vlezlé ticho. Mrtvo, doslova. "Bojíš se?" přerušila jsem ticho vyzývavým tónem. Chtěla jsem vidět, jestli se vyleká.
Zanedlouho se v dálce začal rýsovat propad dolů a nad ním most. Bez zaváhání jsem na něj vlezla a bez změny tempa a bez ztráty rovnováhy či jistoty kroku jsem přešla po prknech na druhou stranu. Možná jsem až příliš důvěřovala svým schopnostem, než abych se dívala pod sebe a vyděšeně zkoumala každé prkno zvlášť, jestli náhodou není ztrouchnivělé. Intuitivně jsem tak nějak věděla, že všechno bude v pořádku. Samozřejmě jsem si uzurpovala vedoucí pozici, na mostě nebylo dostatek místa, abychom šli vedle sebe jako dřív.
>> Les u Mostu

Výraz jeho očí mi neunikl. Vlastně mě ani moc nepřekvapil, ale vlk mě nepřestával fascinovat. Byla jsem si vědoma, že si dost možná zahrávám s ohněm, ale necítila jsem se být ohrožena. Přece jen jsem byla ve výhodě, pokud právě přišel. Vlci hned po příchodu nebývají moc silní. Oplatila jsem mu to svým klidným, vševědoucím pohledem.
"Jistě," přikývla jsem a s tím jsem pohled upnula zase kamsi do dálky. Když jsem se rozhlédla okolo po pláni, nikde ani živáčka, kořist v nedohlednu. Skvělá výmluva, proč jít rovnou k mostu. Lovit jsme mohli pak třeba na lukách či v lese za mostem. Tak bychom se dokonce hnuli o víc než jen o pár metrů. A kdybychom nic neulovili, pořád jsme mohli zkusit štěstí v ovocném lesíku. Jednoduše mi to hrálo do karet. Hodila jsem po něm usměvavým pohledem s hravou jiskrou.
"Most je tímhle směrem," ukázala jsem čumákem kamsi za horizont. Poodešla jsem o pár kroků, otočila jsem na něj hlavou a pokynula mu, ať mě následuje.
>> Most (přes Temný les)

// Ať dělám co dělám, nechce se mi to ten poslední úryvek poslat

Mohlo to znít zcela náhodně, měla jsem pocit, že by to nepřiznal, ani kdyby měl, ale společný lov by mohl být dobrá příležitost, jak získat víc informací a ideálně se z tohoto místa trochu pohnout. Nesmím zapomenout, že chci najít Dail. ”Mohla bych tě tady provést a přitom se poohlédnout po nějaké kořisti.”

Očidivně jsem se mu zmínkou o magii zavděčila. Byla to taková strefa na slepo, protože ne všichni vlci mají k magii kladný vztah, ale zrovna Loki mi na pohled nepřišel jako tenhle případ. Možná bych mohla demonstrovat i malou ukázku a získat si tak pár bodů obdivu k dobru. Ale bylo to opravdu třeba? Ne, spíš ne. Svoje eso si musí nechat na později. I kdyby to znamenalo jej využít k rychlému úprku.
”Dva hlavní ostrovy se dají přejít suchou nohou přes most,” pokračovala jsem raději ve zdejší geografii, ”na jiné musíš přeplavat.” Nebo přeletět. To jsem odklonila hlavou bokem a zadívala se kamsi do dálky. Přemýšlela jsem. Snažila jsem se zpracovat získané informace k tomu, abych sestavila strategický plán, jak postupovat dál. Musel to být velmi volný plán, s množstvím odboček a náhradních postupů, kdyby jeden selhal. ”Nejsi hladový?”

Přestože byla jeho vnitřní panika téměř nepatrná, neuniklo mi, jak na chvilku zamrznul. Přesně tak, vlčku, nemám ponětí odkud jsi, ale lhát tě naučili moc dobře. Jen tě nenaučili si dřív ověřovat fakta. Seděla jsem tam, jen ho s klidem pozorovala, jako by se nic nestalo. Plynule se s ním přes to přesunu k dalšímu tématu a jemně se usměju. "Děkuji, i mě tvé líbí," odpovím. Podvědomě mi zrak sklouzne zpátky na jeho oči. Chtěla jsem vědět, s kým mám tu čest. Hleděla jsem hluboko do nich, jako bych četla v jeho duši. Lidem to většinou bývá nepříjemné, snad si uvědomují, o co se snažím. Ale skutečnost byla taková, že jsem takhle nemohla získat žádné faktické informace. Byly to odhady vytvořené na základě vnitřní intuice a empatie. Jen tenhle instinkt uměl být docela přesný, když přišlo na věc.
Netrvalo to dlouho. Během minuty se totiž jal rozhlížet okolo. Také jsem tedy zvedla pohled k hvězdnému nebi. "Jistě, jsou tady celkem dva velké ostrovy, jeden menší a pak ještě další malé. A jestli máš rád magii," sklouzla jsem pohledem bez pohnutí hlavy zpět na něj, "tak se ti tady bude líbit." Nějaký čas... Jako by se měl vrhnout do oceánu a pokusit se to přeplavat zpátky. Jako já, ale naopak...

Takže nový. Už jsem si začínala připadat jako infocentrum. Lehce jsem ucouvla a posadila se. Ne, že bych se potřebovala spřátelit s každým cizincem, co se tu objeví, nebo že bych neměla jiné věci na práci, ale tenhle vlk mě zajímal. Cítila jsem z něho určitou nepředvídatelnost. Tak přišel, smála jsem se v duchu. Vystupoval až příliš sebevědomě na to, že ani nevěděl, že je na ostrovech. A hrát tuhle hru se mi zamlouvalo, proč tedy na nic nepřistoupit. Narovnala jsem se a omotala ocas okolo tlapek. ”Nuže,” začala jsem, ”dovol mi, abych tě přivítala na ostrovech Mois grisu.” V mém tónu nezněl výsměch, to v žádném případě, pouze vlídné pobavení. Loki? To zní povědomě... ”Rain,” představila jsem se krátce. Vědomě jsem zjemnila i svůj hlas po jeho vzoru, ale nepodléhala jsem příjemnosti jeho. Brala jsem to jako sociální hru, ve které jsem velmi dobrá. Otázkou je, proti komu ji hraju.