Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlčice nechtěla zavést. Zcela jsem její rozhodnutí respektovala a rozuměla jsem, proč asi nechce být voděna na ručičku přes celý ostrov. Přikývla jsem. "Když přejdeš tohle pohoří, louku a ten Začarovaný les, dojdeš na Mlžné pláně, poznáš je docela snadno, protože jsou pokryty mlhou. Když ji přejdeš, najdeš ty hory, které hledáš, pak půjdeš na sever a někde tam by měl portál být," dala jsem jí podrobný návod, jak se k němu dostat. Pokývla jsem na ni na rozloučenou. "Netřeba nic splácet." Takto jsme se rozešly, každá opačným směrem, jen já jsem se zastavila o pár metrů dál a posadila jsem se. Byla jsem si docela jistá, že jsem chtěla něco dělat, ale nebyla jsem si teď jistá, co že to vlastně bylo... Sestru jsem chtěla hledat. To ano. Ale kde začít?
Do mého přemítání mi vstoupil nějaký zrzavý vlk. Pohlédla jsem na něj. Nikdy jsem ho předtím neviděla. "Zdravím," odpověděla jsem mu na pozdrav mírně rezervovaně. Začínala jsem mít vybité sociální baterky a nelíbilo se mi, když se mi někdo dvořil hned při prvním setkání. Nevědomky jsem se mu na chvíli podívala do očí. Nechtěla jsem být agresivní, ale zaujala mne jeho heterochromie. A to něco, co bylo za nimi, nevěděla jsem co, ale intuitivně mě to fascinovalo. Udělala jsem pár kroků k němu, abych si ho mohla očichat. Nemohl být zdejší. Co jsi zač? "Jsi tady nový?" zeptala jsem se.

Nemusela jsem se ani nějak víc namáhat. Ušáci si nejspíš hnědé vlčice nevšimli a ne zrovna moudře jí vletěli přímo do rány. Měla jsem obavu, že by se mohl jeden z nich včas vzpamatovat a pokusit se utéct, zatímco Xaya zakusovala prvního, tak jsem vyskočila a vyběhla proti němu. Octl se tak v pasti, protože jsem mu mohla vběhnout do cesty v kterémkoli směru od Xayi, kam by se mohl rozhodnout běžet, ale hnědobéžová vlčice by ho očividně dostala i bez toho. Pozorovala jsem, jak se s nimi vypořádala a cupitala jsem zpátky za ní. "Dobrá práce," usmála jsem se na ni, zatímco mi dávala jednoho z našich úlovků. "Děkuju." Posadila jsem se, sklonila se a zakousla se králíkovi do kůže. Pár šikovných trhnutí a mohla jsem si pochutnávat na masu přímo pod ní. Místo toho jsem se pozastavila nad myšlenkou, jestli Xaye bude jeden králík stačit a jestli tuto kořist nepotřebuje víc než já. Přejela jsem vlčici pohledem. Určitě měla velký hlad; ale stejně tak jistě měla nějakou svoji hrdost. Urazilo by ji, kdybych odmítla, pomyslela jsem si a pustila se do mrtvolky před sebou.
Když jsem dojedla, olízla jsem si tlamu a pohlédla na nebe. Zase se blížil večer, i když jsme teprve před chvílí vstávaly... "Máš teď něco v plánu? Mohla bych tě zavést tam, kde byl ten portál, kdybys chtěla."

Ochotně jsem se dala do vysvětlování: ”Jsou v něm barevné stromy, u kterých můžeš mít dojem, že se pohybují. Nikdy nevíš, co se na tebe zrovna dívá... To poznáš, až jím někdy půjdeš.” Tohle mohlo být dost abstraktní, ale být konkrétní ve vyjadřování pro mne není zas tak snadné, rozhodně to není můj prvnotní instinkt. Tentokrát jsem se prostě spolehla na to, že se kdyztak na víc detailů nebo na nějaký konkrétní příklad zeptá, když bude potřebovat.
Xaya se hned dala do hledání kořisti. Chtěla jsem jí dát pocit samostatnosti, že tenhle úlov je zaslouženě její, tak jsem ji nechala lovnou vybrat samotnou, i když jsem divoké králíky zavětřila, neupozornila jsem na ně. Jen jsem přikývla. Zkrčená jsem odcupitala obloukem okolo zvířátek. Všimli si mě, až když jsem se krčila v podzimně zlaté trávě a civěla na ně. Nejspíš na sobě cítili můj pohled, proto se zvedli na zadní, zadívali se mým směrem a kroutili nervózně čumáčkem. Chvíli vyčkávali a pak se dali na útěk. Rozhodla jsem se chvíli vyčkávat a nechat je chvíli napospas hnědé vlčici.

Zvedla jsem se, protáhla a usmála se na Xayu. "Jo, klidně," odpověděla jsem tak nějak souhrnně na všechno. "Jen to rozdělování by mohlo ještě chvíli počkat." A už jsem si to šinula z jeskyně ven. Slunce bylo příjemné, už sice tak podzimně zubaté, ale stále ještě dost teplé. "Na co ses to včera ptala?" Měla jsem dojem, že po mě ještě něco chtěla, než jsem usnula. "Jestli tu něco nehrozí?" tohle už byla spíše řečnická otázka. Hned na to jsem se totiž zamyslela, jakým způsobem jí sdělit, že jednou může klidně přijít rudý měsíc a probudit dávno mrtvé vlky, nebo jindy se zase může propadnout písek v poušti a odhalit sídlo strážců elementů. "Tohle místo je bohaté na překvapení," shrnula jsem to velmi abstraktně. Přirozeně jsem si uvědomila, že jsem tím nejspíš vyvolala jen víc otázek a tak se dala do podrobného vysvětlování: "Vládnou tady kromě magických sil také bozi, Iris a Nero, no a ti občas mají pro vlky nějaký úkol. Nebo se občas něco pokazí a přiletí sem nějaká hrozba. Nebo se můžeš octnout v nebezpečném světě. A žijí tady i podivná stvoření celoročně, to jo, ale nejsou nebezpečná. Nejpodivněji se chová Začarovaný les." Tohle už snad smysl dávalo. Už mi začínalo být i horko na tom slunci, no jo, tmavá srst. "Jdeme lovit?" V duchu jsem se spíš ptala, jestli je schopní lovit, nebo jestli jde se mnou, ale formulovala jsem to tak nějak intuitivně takto, moc jsem nad tím nepřemýšlela.

Moc jsem jejímu prohlášení, že nemá strach, nevěřila. Tak má obavy nebo je opatrná, to už je jenom slovíčkaření. No, přemlouvat jsem ji nehodlala. Když víc pomoct nechce, tak se vnucovat nebudu. "Začít samozřejmě můžeš kdykoli." Ale být tebou bych se první alespoň vzpamatovala z cesty mořem a zkusila to tady prozkoumat. Aby ti neproklouzlo mezi drápky něco velkolepého... Jako mně, když jsem se snažila mermomocí odejít od rodiny a ztratila ji. I když jsem tyto myšlenky směřovala k ní, neřekla jsem to nahlas, jen jsem jí věnovala odpovídající, starostlivý pohled. To už se ptala, kde by takový portál mohl být. "Ten, kterým jsem prošla já, byl někde v horách na severu. Ale pochybuju, že tam ještě je." Po těch slovech jsem se mírně zamračila, protože jsem se zamyslela nad tím, jak pravděpodobné je, aby ji ten portál vůbec odnesl mimo Mois gris. "Víš, ona se tady před časem hnula zem," dala jsem se do přenesu svých myšlenek, "takovéhle věci jsou velmi křehké, spojení mohlo být přerušeno, nebo přinejmenším přesměrováno někam jinam." Poté jsem položila hlavu na tlapy. Jak se z večera stala noc a začalo se blížit ráno, byla jsem unavená, tak jsem usnula. Nejspíš jen krátce, ale když jsem otevřela oči, už bylo po dešti a do jeskyně prosvítaly sluneční paprsky a lákaly vyjít ven, prohřát staré kosti. V tomhle počasí by se už mohlo dát lovit o poznání líp.

Docela dobře jsem si všimla, že byla vlčice hladová. Musela být, i mě tady tohle vyplivnutí mořem jednou málem přizabilo, a hladová a vyčerpaná jsem byla i po druhém přilchodu na ostrovy, již v uvozovkách zvyklá na podobné nepříjemnosti. Kdoví co zabraňovalo vlčici nechat si pomoct. Mohla to být pýcha, mohl to být pocit zadluženosti. Ne. I přes to, že jsem jí už jednou pomohla, jsem z vlčice cítila jistou nedůvěru. Překřížila jsem tlapky a usmála se na ni: ”Nemusíš mít strach.” Jsem přece ta poslední, co by někomu chtěla ublížit.Na druhou stranu jsem jí rozuměla. Byla na novém místě, ve zranitelném stavu, s cizí vlčicí někde uprostřed moře, které se k ní nezachovalo moc hezky. ”Ano, ostrovy. Docela velké dva a pak několik menších okolo,” jala jsem se odpovídat na její otázky, když tedy nechtěla jídlo. Doufala jsem, že si tak získám její důvěru. A protože vlci bývají otevřenější, když jim někdo o sobě řekne něco jako první, neváhala jsem rozdávat i osobní informace. ”Ono se odsud dostává docela složitě, ale z osobní zkušenosti můžu tvrdit, že se sem vrací ještě složitěji. Kdysi jsem byla tímhle krajem unavená, chtěla jsem se toulat po světě, tak jsem prošla portálem kamsi pryč. Pak se mi zastesklo po starém životu a tak jsem se vrhla do moře... A přežila jsem to a probrala se tady. Takže ne, nikdo tě nevězní.” Pak se zeptala na smečky, no musela jsem se upřímně zasmát. Všude, kde jsou vlci, dříve či později vznikají smečky, to ví každé mládě. ”Jistě. Tři minimálně.”

Vlčice, která se představila coby Xaya, mě ohodila sprškou kapek, ale voda mi nevadila. Moje hradba nás měla chránit před kroupy. Vlastně nemělo moc smysl se oklepávat, protože jsem nevěděla, jestli s tím dokážu pohybovat. A ne, nějak mi to nešlo, i když jsem náš odchod o svou chvilku zkoušení probloužila. Nakonec to nebylo tak úplně na škodu, protože se počasí stihlo rozhodnout, že mu pro daný okamžik už kroupů stačilo. Zpět do hor jsme tedy běžely už pouze v dešti, ale s přívalovým a celovečerním slejvákem se na nížině začaly hromadit rozlehlé kaluže, půda se stala promáčenou a bahnitou. Na to, že nebyla hnědá vlčice v moc dobrém stavu, a přestože byl terén jaký byl, postupovala dobře. Nejen, že pochopila, že se chci jít schovat někam pod hory, ale dokonce vybrala jeskyni, do které jsme se mohly schovat. Bez váhání jsem tam zalezla za ní, poodstoupila, oklepala se a lehla si na suchou zem. Od toho krupobití mě bolela záda, nedivila bych se, kdybych měla pod srstí modřiny. Nejspíš chodit zachraňovat nebyl nejmoudřejší nápad. Rozhodně ne nejsobečtější. ”Jíš bobule?” zeptala jsem se vlčice po chvíli oddechu. Mohla bych jí vyčarovat keřík s plody, které by mohla sníst. Jinak na pořádné jídlo by si musela počkat, až se počasí umoudří, takhle bych stejně asi nic neulovila.

Napravování starých chyb jsem musela odložit na dobu neurčitou. Jak jsem přecházela svižným tempem přes nížinu, všimla jsem si totiž v dálce u moře nějakého pohybu. Když jsem pořádně nastražila uši, zaslechla jsem cosi jako zakašlání. Bylo tam něco živého. A zřejmě raněného. Možná to byl vlk, kterého vyhodilo moře na ostrovy. Být chladnější a lhostejnější k utrpení druhých, nejspíš bych se nezdržovala a co nejrychleji se běžela schovat, protože bubnování krup do zad bylo příjemné asi jako osina v zadku. Déšť mi nevadil, ten ne, ale představa, že tam někde leží nějaký bezmocný chudáček v tomhle nečase, je celý promoklý a zmatený, vyčerpaný a osamělý, mě bolela víc než kroupy. Rychle jsem běžela na místo, kde jsem zachytila pohyb. A opravdu, ležela tam taková hnědá vlčice. Bez okolků jsem nad námi vzryčila hradbu, abych jí dala chvilku na vzpamatování se. Neudělala jsem to dřív pro sebe, protože jsem si byla vědomá, kolik energie tahle sranda stojí, ale když šlo o někoho jiného, byla jsem schopná to obětovat. ”Ehm... Ahoj. Jsem Rain. Jsi na ostrovech Mois grisu a nemusíš se ničeho bát,” zkrátila jsem to, abych se mohla soustředit na udržování hradby a když jsem domluvila, pomohla jsem jí vstát. ”Dlouho to neudržím. Musíme odsud někam do úkrytu.”

<< Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)
Asi jsem neměla moc štěstí na jeskyně, protože jsem po cestě na žádnou dobrou skrýš před kroupy nenarazila. Místo toho se terén začal podezřele svažovat a než jsem se nadála, už jsem byla zase v údolí. Byla to taková sympatická nížina, měla jsem pocit, že ji znám, ale nebyla jsem si jistá. Kvůli pohybu země se některá stará a důvěrně známá území proměnily v naprosto nová a neznámá. Neměla jsem odcházet, začala jsem trochu litovat minulosti, ale rychle na to zapomněla, když jsem si v duchu znovu přehrála, co jsem prožila mimo ostrovy. Jakým osobnostním vývojem jsem si prošla. Mohla jsem na sebe být v mnoha ohledech hrdá, ale můj perfektionalismus mi neustále podsouval ty mé stránky, které se obtížně přijímají. Například jak jsem naložila se všemi vztahy, které jsem s ostatními vlky měla. A co kdyby jen vlky... Bylo na čase napravit staré chyby.

<< Kvílivec
Vzletěla jsem nad louku. Chvíli jsem nad ní kroužila, abych měla rozhled, ale louka mi přišla jakási prázdná. Viděla jsem Axela, uhánějícího za motýlem. Možná za to mohla stahující se mračna. Ve vzduchu byl cítit déšť. Ne zrovna dobré podmínky na létání, jen co je pravda. Rychle jsem to vzala obloukem do hor a tam přistála. Odčarovala jsem křídla, protože když jsou mokrá táhnou se docela špatně, jak jsou těžká. Sotva jsem tak učinila, spustil se strašlivý slejvák. A co to bylo? Kroupy!? To je snad zlý sen. Za to určitě můžou ta vedra. Teď jsem se musela přepravovat pouze po zemi, což mi ubralo na rychlosti a na přehledu. Držela jsem se co nejblíž ke skalám, abych se pokud možno krupobití vyhnula a dost dobře zvažovala, že si zalezu do nějaké jeskyně, když nějakou najdu.
>> Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)

Axel se zdál být nesoustředěný. Zahleděla jsem se směrem, kam se díval on a došlo mi o co jde. Motýl. A opravdu za ním vyskočil, div se nepřerazil a neshodil u toho i mě. Věnovala jsem mu další úsměv, takový jakým se usmívá matka na své dítě. O Dail nic nevěděl a tak mi jen popřál hodně štěstí a zmizel za motýlem. "Díky. Měj se!" zavolala jsem za ním. Těžko říct, jestli mě slyšel. Nejspíš ne, protože byl příliš zabraný do svého lovu na motýla. A tak jsem zase osiřela. Nejspíš bylo načase se zvednout z místa, zase se posunout dál. Vlastně mě to tady už pomalu taky přestávalo bavit a zase jsem uvažovala nad tím, jak to vypadá v jiných částech ostrova. Kdoví jestli se mi vůbec podaří Dail najít. Případně někdo, kdo o ní slyšel, by bohatě stačil. Hodilo by se mi vědět, jestli vůbec ještě žije. Dlužím jí omluvu... Z výšky toho uvidím víc. Roztáhla jsem křídla a vyskočila do vzduchu.
>> Kvetoucí louka

7
Pozorně jsem poslouchala jeho vysvětlování. Byl do toho tak zapálený, že mával tlapkama ve vzduchu, až jsem se musela usmát. Když skončil, jen jsem uznale přikývla hlavou. "Dobře, přiznávám, tohle smysl dává." Tak motýlí efekt, alternativní reality? To je hluboké. Velmi pravděpodobně to vlček tímhle způsobem nemyslel, ale já to tak pochopila. Nebo přesněji jsem to v tom jeho vysvětlování prostě viděla. "Nemusí být," odpověděla jsem, "už je to dávno." Velmi dávno. Už jsem skoro zapomněla, jak vlastně vypadali. Kdoví, jak vůbec teď vypadá moje sestra. Je tady ještě vůbec? Proč se ho nezeptáš? Třeba o ní slyšel... Vnitřní hlas měl opět pravdu. "Nevíš něco o vlčici jménem Dail?" Zkusila jsem si vybavit její kožíšek, její modré oči. Bývala hodná, racionální - ale hodná, a já jí tolikrát opustila. Asi bych se ani nezlobila, kdyby mi to měla za zlé.

6
Dívala jsem se na něj vlídně. Byla jsem ráda, že už kvůli rostlince nepanikaří, ale moc jsem s jeho proslovem nesouhlasila. Každá forma života je svým způsobem důležitá dle mého skromného názoru, ale ne z tohoto důvodu. Takhle to totiž úplně nefunguje, ale neměla jsem to srdce mu jeho hypotézu vyvracet. Ale přece jen někde vzadu v hlavě mě otravovala myšlenka, že by ho měl někdo vrátit na zem. "Obávám se," začala jsem opatrně, "že ze zvonku může vzniknout jenom další zvonek. Stejně jako ze dvou myší vzniknou vždy jen další myši." U toho jsem to nechala. Neměla jsem potřebu mu vysvětlovat, kolik toho musí denně sežrat jeden jelen, aby se udržel naživu. Nechtěla jsem mu brát iluze, tedy ne až tak moc. A osobně jsem pochybovala, že by vlci jinde trpěli hlady kvůli nedostatku lovné zvěře. Byla jsem tam venku dostatečně dlouho, abych věděla, že za vlčím utrpením stojí většinou něco většího, než nedostatek pilu. Pokud je málo trávy, stáda se přestěhují jinam, stejně tak se přestěhují vlci. Pak záleží na tom, jak se vyřeší teritoriální záležitosti a soužití s ostatními šelmami. Tlamu mi zalepila hlavně následující věta. Ooh... Já se svými rodiči měla docela dobrý vztah, pokud vynechám fakt, že jsem se pořád snažila odejít, až dokud neodešli oni. Dobrou chvíli jsem hledala slova, než jsem znovu promluvila. "Promiň... To je mi líto. Mí zemřeli, když jsem byla ještě hodně mladá."

5
Bylo zábavné ho sledovat, jak se málem přerazil kvůli květině. Tenhle vlk by byl geniální omega, kdyby k tomu dostal příležitost. Takových květin vysoká sežere každý den, a my srnu bez problémů zabijeme, abychom naplnili svá břicha. A tenhle by se uštval a utopil kvůli jedné. Nakonec se mu podařilo ji vodu přinést. "Jistě," odpověděla jsem krátce. A tahle voda by k tomu měla stačit. Položila jsem jednu tlapu hned vedle rostliny, chvíli na ni zírala, v duchu k ní promluvila: "To bude dobré." A pak jsem oči zavřela. Představila jsem si, jak se do rostliny vrací život. Když jsem je znovu otevřela, byla snad ještě krásnější, než dřív. "Už tě k podobným hloupostem navádět nebudu, promiň," řekla jsem k Axelovi, aniž bych k němu otočila hlavu. Při pohledu na květinu jsem rozuměla. Byla by škoda nechat zbytečně zhynout něco tak hezkého.

4
Zasmála jsem se jeho otázce. "Protože pije, stejně jako ty. Bez vody by nepřežila. Rozhodně ne dlouho" Bylo to naprosto logické. Proč je v poušti naprosté minimum rostlin? Protože je tam sucho a přežijí jen ty rostliny, které si vodu umí ukládat. Pomalým krokem jsem přišla za Axelem, který už stihl odběhnout ke zvonku a stihl zkusit několik způsobů, jak květinu donutit vydat vodu. Posadila jsem se o kousek od něj a sledovala jsem ho. I tohle se mu nakonec podařilo, ale neměl radost z úspěchu, naopak. "Ještě není úplně mrtvá," řekla jsem, když nad ní chvíli podržela tlapku. Cítila jsem přetrvávající, ale doznívající vůli žít. Potřebovala svou vodu zpátky. "Když jí doneseš vodu, myslím, že bych ji ještě mohla oživit. A pamatuj, magie je jen nástroj. Je na tobě, jak a k čemu ji využiješ. Můžeš život brát i dávat. Hlavně s magií vody. Voda je snad ve všem živém."