Příspěvky uživatele

< návrat zpět

3

"Jo. Můžeš ovládnou zemi, vzduch, oheň, nebo třeba můžeš ovládat sny ostatních vlků, vidět auru, vytvářet nehmotné obrazy, možností je mnoho. Jen nezaručuju, že se ti podaří ovládnout všechny a hádám to bude trvat..." A nebude to zadarmo. Jsem si tak matně vzpomněla na začarovanou jeskyni s bludičkami a špatnými sny... Dřív jsem si konexi mezi nově získanými schopnostmi a touhle jeskyní nevytvořila, ale později, s odstupem času, bylo jasné, že některé magie jsem musela dostat právě tam. Jiné se objevily tak nějak samy. Asi se nade mnou bohové smilovali. Přesně jako třeba ta křídla. Ty přišly i bez jeskyně. Snad se věci od dob, co jsem tam byla naposledy změnily. Taky, kdo na to skočí, na nějaké bludičky. Jednou, dvakrát - a pak se tam už nikdy nevrátí. Těmito úvahami jsem zaplnila čas, zatímco se Axel soustředil na svou magii. Vyrušilo mě z nich hlasitější šplouchnutí, které mě donutilo znovu dávat pozor a právě včas, abych viděla jeho kousek. Opravdu, i tohle mu šlo. "Šikulka!" pochválila jsem ho. Byl čas na další výzvu. "Tak, Pane všech vod, co kdybys vytáhl vodu z..." rozhlédla jsem se okolo, "támhle té kytky?" Ukázala jsem na drobný zvonek krčící se ve stínu stromů.

2

Sledovala jsem ho tedy tiše a bez hnutí. Skoro jsem nedýchala, abych ho nerušila v soustředění. Občas jsem přeostřila jen na hladinu, abych zkontrolovala vlnky, jestli jsou větší, menší, nebo se mi jakýkoli pohyb jen nezdál. Až jsem se docela lekla, když z ničeho nic vykřikl, že to funguje a vyskočil. Mírně jsem sebou trhla, ale nestačila jsem už radostí rozdivočenému vlčkovi uhnout. "Á, pozor," Ale byla to i částečně moje chyba. Křídla zabírají příliš mnoho prostoru, měla jsem je schovat, pak by do mě nevrazil. "Ale zvládls to!" pochválila jsem ho, přičemž jsem poodstoupila, abych je mohla pročechrat a přitáhnout k tělu - tak jsou o něco skladnější. "A to jsi o magii nic nevěděl. Počkej, co dokážeš s trochou tréninku. Možná ovládneš i jiné magie." Teď to chtělo vymyslet nějaké další cvičení. Ale co by ještě s vodou mohl zvládnout? Vycítit ji pod zemí a najít pramen? Menší vodní vír? Není to už trochu moc? Po krátkém přemýšlení jsem se zeptala: "Dokážeš tu vlnu navést víc na zem a táhnout ji pak ještě kousek dál mimo jezero?" To by mělo být přesně to, co teď potřebujeme zkusit.

1

Věnovala jsem Axelovi další vřelý úsměv. „Prospěšný? Ono záleží, co si bozi myslí, že je prospěšné… I záškodníci nosívají znaky na srsti a oplývají magiemi. Možná mají za prospěšné udržování harmonie, nebo tak něco.“ Kdo se má v bozích vyznat, když mají hlavu někde v oblacích. Ale když žijete dlouho, je možná přirozené, že se dětinsky černobílé hranice dobra a zla začnou prolínat, až zmizí úplně. Žádné dobro, ani zlo. Pak je odměňováno upřímné prožívání, bez ohledu na činy. Nebo to není ani tak odměna, prostě jen dar, nezištný, nebo možná – aby si bozi nenudili. To je fuk. Zpět k tomu, kvůli čemu jsme přišli. „No, soustředit se na vodu a zkusit udělat vlnky. Zkus se do ní vcítit, představ si, že jsi hladina a že se hýbeš. A nechyť z toho mořskou nemoc,“ zasmála jsem se.

Zapálit kožich? To rozhodně ne, ale rozdělat malý táborák a ohřát se u něj, to umí udělat hodně. Vypařování vody spotřebovává teplo a obvykle si to bere naše tělesné teplo, proto je nám zima, když jsme mokří, i když je ta voda sama o sobě teplá. Když jsem dokončila čarování, opět mě Axel zahrnul řadou otázek. Mírně jsem se zasmála. "Samozřejmě, že umím létat, jsou hmotné, jsou způsobené mojí speciální magií, to znamená, že ji mám jen já. Ale znala jsem pár trvale okřídlených vlků. Jakože, měli je pořád, nemohli je vyčarovat a odčarovat." Nechala jsem ho, ať se s křídlem seznámí. A jak? To je těžké... "Ehm. Myslím, že je musíš dostat." Od zdejších bohů. Kdoví, jak je dostalo to příliš čistotné vlče, nebo Safira... Těžko říct. Možná byly i jiné způsoby. Nějaký lektvar nebo tak něco. "A teď se uklidni, ať nenastydneš," řekla jsem nakonec a zakryla ho jedním z křídel. "Tohle jezero bude na trénování magie jako stvořené... Můžeš zkusit vytvořit malé vlnky."

<< Kvetoucí louka
Zdálo se, že Axel má hlavu v oblacích. Chvíli jsem ho s mírným úsměvem pozorovala, pak jsem se sama zamyslela. Čím to je, že jsou vlci vždycky po příchodu na ostrovy slabší. Pochopitelně za to mohlo moře, ale pak tady byli vlci, co tvrdili, že je moře nevyvrhlo, pouze prošli něčím, nebo šli a z ničeho nic se octli tady. Tyto vlky musela Iris přenést nějakým kouzlem, proč ale pak byli slabí i tito vlci? Že by to přenosové kouzlo oslabovalo svalstvo? A proč mě se síly vrátily po návratu tak rychle? Jen jsem se musela vzpamatovat z toho, že jsem málem utonula, vyspala jsem se, najedla, napila a znovu si odpočinula všechno bylo zpátky jako dřív, zatímco na jiných vlcích si to neslo následky dlouho a vracení sil bylo pozvolné. Možná si na tyto přenosy tělo zvykne a proto--- Žuch! "Jsi v pořádku?" Axel spadl do vody. Lekla jsem se, ale rychle jsem se uklidnila, když jsem viděla, že dosáhne na dno. Když se vyštrachal na břeh, začala jsem mu jazykem sušit kožíšek. Tohle bude na dlouho... Nějak jsem nad tím neuvažovala, jestli to je divné nebo ne, ale všimla jsem si, jak se tváří. "Nemusíš se stydět, to se stává. Škoda, že nemám magii ohně... Počkat..." Přece jen něco můžu udělat. O kousek jsem ustoupila a začala se soustředit na místo okolo lopatek. Chvíli to trvalo, ale nakonec se mohl Axel kochat pohledem na pár krásných zeleno šedých křídel. Tohle jsem neměla dělat. Jestli to bylo něco, tak vyčerpávající. Možná bych měla přehodnotit dobu, kdy půjdu spát. Posadila jsem se a natáhla jedno z křídel. "Tohle by tě mělo udržet v teple." A já si dám na chvíli dvacet.

"Ne," zasmála jsem se Axelově otázce. Měla jsem z jeho radosti radost, možná větší než bych měla mít. Nějak jsem si tohoto vlka, byť byl zcela očividně dospělý, adoptovala. Na co čekáme? Na nic! Déšť mezitím ustal a zcela se setmělo. Možná jsme měli počkat, až bude ráno, ale kdo potřebuje spánek. Spala jsem okolo poledne a žádnou fyzicky těžkou aktivitu jsem neprovozovala a necítila jsem se být unavená. Navíc, jsme přeci šelmy. Vstala jsem a běžela za ním. Když zpomalil, zpomalila jsem také, ale ne proto, že bych už nemohla. I přes stáří jsem si nepřipadalo o nic slabší než za mlada. Paradoxně jsem se cítila daleko líp. Alespoň duševně jsem si připadala silnější. "Hm, myslím si, že dědičná je, ale jinak než jiné znaky. Tedy, že vlkům s magií vzduchu a země se klidně může narodit vlče s ohnivým elementem... Tady mají všichni vlci magii, pokud nemají šedé oči. Možná je to prostě ostrovy jako takovými. Můžeš v sobě ten talent mít celý život skrytý a projeví se až tady." Vzpomínka na dobu, kdy jsem sama měla oči šedé, nebyla příliš příjemná. Blížili jsme se k jezeru. Tady se magie bude cvičit daleko líp.
>> Kvílivec

Axelovo nadšení mě nepřestávalo fascinovat. Osobně jsem magii už považovala za běžnou součást života, nic světoborného a převratného. O to víc, se mi líbilo sledovat vlčka během jejího objevování. Pro něj to byl úplně nový svět. Viděla jsem, jak se soustředí. Neruš ho, uvědomila jsem si, že některým vlkům nedělá dobře, když na ně někdo zírá, když se učí nebo dělají něco, na co se potřebují soustředit. Odvrátila jsem tedy rychle pohled na potemnělé nebe. Smrákalo se, ale obloha nebyla šedivá kvůli blížící se noci. To se nad ostrovy kupily dešťová mračna. To je...? Podívala jsem se zpátky na Axela, tvoje práce? Byla jsem překvapená, jak mohl přivolat déšť, když se jen soustředil na vítr? Bezesporu zajímavé, ale dávalo to smysl. Prostě věnoval svou energii atmosféře a jeho vrozený element udělal svoje.
Mé úvahy prolomil jeho hlas. Pff, že to nefunguje? "Ne, právě naopak. Vždyť prší!" Nebylo třeba dodávat, že v tomhle jsem já tlapky neměla. "Takže ovládáš vodu. Můžeme jít k potoku nebo k jezeru, ať si to procvičíš víc." Ale asi bude lepší s tím počkat, až se to přežene.

Vlkovo nadšení mi vykouzlilo na obličeji další úsměv. Bylo to roztomilé, jak měl v očích hvězdičky, když se dověděl, že i on ovládá nějaké kouzelné schopnosti. "Musíme první zjistit, který z těch dvou elementů je opravdu tvůj." Ale co když to nebude ani jeden? Nechtěla jsem, aby byl zklamaný, když se mu nebude dařit. Byla jsem připravená všechno vysvětlit náležitě dopodrobna, ale nemohla jsem mu zaručit úspěch. "Ale tvoje schopnosti budou nejdřív slabé, ale budou se postupně zesilovat," dodala jsem, aby nepředpokládal, že hned na první pokus se mu podaří vyčarovat tornádo nebo povodeň. Abychom nemuseli hledat potok, měla bych ho první navést k ovládání větru. Když se mu to nepovede, půjdeme hledat nějakou vodu. "Zkus se uklidnit, na nic nemyslet a zaměřit se na vzduch, jak proudí. Když se s ním v myšlenkách spojíš, představ si, jak z tebe vychází síla, která ho rozpohybuje, zesílí." Ne, že bych měla nějaké praktické zkušenosti s větrem, ale tohle jsem považovala za takový všeobecně platný princip, který se dá použít bez ohledu na element.

Tento vlček ještě neviděl magii? Musela jsem se zasmát, ale nikoli posměšně, naopak, nebylo na tom nic divného, vlci, když sem přicházejí obvykle o svých schopnostech nemají ani tušení a musí se je naučit ovládat. Přirozeně jsem cítila potřebu Axela do problematiky elementů zasvětit. "Jistě," odpověděla jsem jedním slovem na všechny jeho otázky, i na prosbu, abych mu něco ukázala. Sklonila jsem pohled před sebe, někam mezi tlapky a soustředila se na to místo. První jsem v sobě rozsvítila imaginární světlo, při magii je důležité, jak se vlk cítí a tenhle trik mi pomáhal blokovat nežádoucí myšlenky a emoce, které by mohli odvádět moji pozornost. Nevěděla jsem, jaké rostliny tam spí, ale představila jsem si, jak rostou. Soustředila jsem tam na to místo, snažila jsem se vytvořit tlak, proud energie, který spící byliny probudí. Netrvalo dlouho a mezi tlapkami mi začaly růst petrklíče, fialky a pampelišky, i když měli ještě chvíli čas. Během chvíle byly v plném květu a v tu chvíli jsem přestala. "Určitě ovládáš nějaký element i ty. Vodu nebo vítr, řekla bych, protože máš modré oči." Oči vždycky nemuseli elementu odpovídat, ale většinou nelhaly, oči jsou přeci oknem do duše. " Postupem času ti Iris může dát i jiné magie," řekla jsem a když mi došlo, že neví, kdo Iris je, rychle jsem dodala, "Iris je zdejší bohyně, obdarovává vlky a může za to, že jsme tady na ostrovech. Jinak bychom se utopili cestou v moři." A ráda dává dohromady rozpadlé rodiny, přijde mi.

Zdálo se mi to, nebo vlk žadonil, abych nikam nechodila? Trochu mě to překvapilo, ale rozuměla jsem. Musel být osamělý. A jestli byl na ostrovech nový, protože jsem ho tady ještě neviděla, musel být zmatený. Ale dost možná nový vůbec nebyl, na ostrovech je vlků spousta a těžce se kontroluje, kdo je tu chvíli a kdo se mi jen dokázal celou věčnost vyhýbat. Usmála jsem se a uvelebila jsem se v trávě tak, že jsem vypadala jako sfinga, která má právě přestávku. "Rain. Také mě těší," představila jsem se také, když mi hnědobílý vlček řekl své jméno. Pozorně jsem poslouchala, když mluvil o rostlinách. "Ty jsi mi malý filosof," prohodila jsem přátelsky, jako kdybych odpovídala zvídavému vlčeti. Vlk už rozhodně nebyl vlče, ale můj věk mi dovoloval ke všem přistupovat, jako k dětem. Připadala jsem si čím dál víc jako babička, všichni okolo mi suplovali vnoučata, která nemám, a tak nějak jsem si na stáří zvykala. Možná si Axel i jako vlče připadal, ale to, o čem před chvílí mluvil, bylo vlastně chytré. Docela mi to připomínalo mně, jak jsem uvažovala nad vším možným, hledala odpovědi na zvláštní otázky. "Myslím si, že spolu komunikovat dokážou," odpověděla jsem mu, "dokonce jsem slyšela, že jsou rostliny a stromy na sebe propojené přes podhoubí. Dokážou se tak navzájem varovat před parazity a předávat si živiny." Ale jak to přesně funguje, tomu nerozumím. Trochu jsem doufala, že se nebude ptát na víc detailů, protože bych asi nedokázala odpovědět. "Ale asi bych nás spolu neporovnávala, jsme úplně jiný svět. Každý tvor je svým způsobem nejlíp vyvinutý pro svoje prostředí a každý tvor má jinou taktiku pro přežití v daném prostředí." I myšlenka na napojení se na jejich komunikační systém byl zajímavý, ale to vyžadovalo hlubší zkoumání. "Mám magii země. Je možné, že kdykoli ji používám, tak se na jejich komunikaci nabourávám," uvažovala jsem nahlas. Ale magie byla věc řízeného předávání energie mezi vlkem a jeho živlem. Obecně jsem měla za to, že země je nejméně reaktivní a oheň nejvíc, protože rostliny rostou pomalu, celá nátura země je pomalá, vytrvalá a vyžadující hodně trpělivosti. Možná to bylo způsobeno příliš komplexními procesy uvnitř rostlin, nebo složitější komunikací mezi vlkem a rostlinou, tedy že by kytky měly takříkajíc vlastní hlavu. "Možná nekomunikují v pojmech," napadlo mne, "ale v těch nejzákladnějších impulzech, bez zvuku, bez myšlenky, v holých informacích. A proto je neslyšíme." Těžko říct, co by to s vlkem udělalo, kdyby tomu všemu dokázal rozumět. Rozhodně by to byl chaos. Trochu jsem litovala, že jsem se kdysi na tohle téma nezeptala strážkyně svého elementu, když už jsme tam byli a řešili ztrátu našich schopností. To, jak jsme mohli všichni naráz přijít o element bylo pro mne první vodítko k tomu, že jsme všichni vzájemně propojeni a tvoříme jeden celek. Ale z tohoto konce jsem ke komunikaci mezi rostlinami přistupovat nechtěla, mohly mezi nimi existovat nějaké fyzičtější principy.

Louka je rozlehlá. Vždycky byla takhle velká? napadlo mne. Pak mi došlo, že ony se vlastně posouvala země. Celé ostrovy se posouvaly. Dávalo tedy smysl, že by teď byla louka o něco větší, než si ji pamatuju. A nebo mám jen špatnou paměť. Tlapky jsem měla urousané od bláta, ale neřešila jsem to. Přece bych si nenechala kazit náladu blátem. Nebylo na něm přece nic špatného. Uschne, odpadne, zbytek se umyje v potoku. Kdo vlastně určuje, co je dobré a co špatné, zvláště u tak neutrálních věcí, které jsou v podstatě neškodné. Všichni víme, že nedostatek jídla je nepříjemný, ale proč by měl být třeba déšť špatný? Význam věcem si dáváme každý sám, proč tedy nedát většině věcem pozitivní význam? Svět se pak zdá být hezčím. I přes tu bolest, která ve světě je, každý den je tak světlejší, ať už sněží nebo svítí slunce.
Jak jsem tak putovala přes louku, uviděla jsem v dálce vlka, který ležel na zemi. Zastavila jsem, naklonila tázavě hlavu na stranu a pak se vydala za vlkem. Neměla jsem v plánu být společenská, ale mohla jsem se podívat, co dělá. Přišla jsem k němu tak, aby mě viděl a já ho nevyděsila, lehla jsem si před něj a pohledem hledala bod, který pozoroval. Tráva. Byla krásně zelená. "Moc hezké," řekla jsem tlumeně. "Zdravím, snad neruším... Klidně zase půjdu."

<< Hraniční pohoří
Netrvalo dlouho a přede mnou se otevřel výhled na louku. Sníh tál, takže jsem mohla očekávat vodu a bláto všude. Ale byl to příjemný pocit, že už je tady jaro. Měla jsem chuť se tady jenom tak zastavit, dýchat čerstvý vzduch a dívat se, jak se ostrov probouzí. A kdo mi v tom brání? A tak jsem tam zůstala dobrou chvíli stát. S každým nádechem jsem cítila hlubší klid. Věděla jsem, že jsem přesně tam, kde mám být a že není třeba se hnát někam dál, za nějakým cílem. Alespoň na chvíli jsem mohla utišit touhu po cestování. Ten zvláštní pocit, který mě vždycky hnal dál. Ne, teď už ne. Jsem tulák, ale nejsem otrok cesty. Protože nemusím být. Důležitý je právě tento moment. Je jedno, kam dojdu a koho potkám. Jsem doma. Sešla jsem poslední sráz. Chvíle nečinnosti pominula, ale ten přítomný stav trval dál. Byl to osvobozující pocit, který nutil k úsměvu. Umět zpívat, broukám si do kroku, ale protože vlčí zpěv je jen metafora, zůstala jsem zticha. Zpěv jsem přenechala ptákům. Těm to jde přece jen líp.

Rudý vlk, se kterým jsem se bavila mi říkal něco o cizácích. Musela jsem se nad tím zamyslet natolik, že jsem ho neviděla odcházet. Když jsem si konečně všimla, že je pryč, rozhodla jsem se přečkat zimu tady v horách, většinu času schoulená do klubíčka, spící.
Probudilo mně žhnoucí sluníčko. Vstala jsem a protáhla ztuhlé svaly. Byla jsem rozespalá, ale cítila jsem blížící se jaro. Slunce bylo silnější než v zimě. Byl čas bledulí a sněženek. Zima se pomalu loučila, i když vítr byl pořád chladný. Co takhle se jít projít na louku? Podívat je, jak raší čerstvá tráva, jak rostou první květiny. Možná potkám nějakou starou dobrou známou tvář. A nebo možná novou. A nebo mi přímo do obličeje vpálí nové dobrodružství. Už tady byl dlouho klid, až nezvykle dlouho na zdejší poměry. Olízla jsem si čumák a rozešla se do údolí ležérním tempem, nikam jsem nespěchala, hlavně, že tam někdy dojdu.
>> Kvetoucí louka

Vlk mi sdělil svoje jméno. Teď už si ho nespletu. Takhle výrazně zbarvených vlků okolo zrovna moc nepobíhá. Na jeho úsměvu bylo něco zvláštního. Cítila jsem z něho něco mírně nepřátelského, znepokojujícího, ale nijak jsem se s těmi emocemi neztotožňovala. Neměla jsem z něj strach. Neútočil, vlastně se zachoval docela mile. A i kdyby na něm něco divného bylo, vyjma jeho zbarvení, jistě to nebylo nic, co by mě nutilo ho odhánět, mít z něj obavy a být na něj zlá. Naopak. Věřím v to, že strach je iracionální a pouze zatemňuje zdravý úsudek, rozvrací vztahy a ubližuje. Kolikrát se stalo, že někdo ze strachu a pověrčivosti obvinil někoho, klidně i celou skupinu, z něčeho, za co ve skutečnosti nemohli, třeba z úbytku potravy, a šli jim po krku. Protože oni byli 'ti dobří' a ti, kteří se něčím vymykali byli 'ti zlí'. Z rozlišování na dobré a zlé jsem už vyrostla. Je to příliš relativní. Nikdo nevidí druhému do psyché natolik, aby mu 100% rozuměl a chápal, proč je takový, jaký je.
"Dobře..." Když nechtěl, mohla jsem se nažrat. Pojídala jsem před ním zajíce a nějak moc mě to netrápilo. Nabídla jsem mu? Nabídla, nechtěl. Když jsem dojedla, couvla jsem od zbytků, posadila se a olízala si tlamu. Přece si nebudu povídat s Yrianem špinavá. "Jste tady už dlouho?" Nevypadal jako někdo, kdo sotva přišel, to by měl přirozené zbarvení, na druhou stranu, nikdy jsem ho tady nepotkala, ani z dálky. Věděla bych o něm, alespoň z doslechu, i když mohl být zalezlý v nějaké části ostrova, kam jsem ještě po tomto příchodu nešla. Ale mohl pocházet z jiného magického světa, přece jen Mois gris není jediný. Kdoví.

Olizovala jsem si čumák od krve, když jsem v koutku oka zahlédla pohyb něčeho výrazně zbarveného. Do ruda zbarveného, abych byla přesná. "E-Ebony?" zeptala jsem se tlumeně. Až když jsem se na něj pořádně podívala, tak mi došlo, že to není on. "Omlouvám se, spletla jsem si vás s někým..." S někým, koho jsem potkala kdysi hodně hodně dávno... A už je nejspíš mrtvý. Jak hloupé, myslet si, že by se tady po těch všech letech ještě jednou vynořil. Stejně jako kdokoli jiný z těch, které jsem znala nebo slyšela o nich. Možná... Možná Sisi by tu mohla stále ještě někde být. Sklonila jsem hlavu a pokračovala v otvírání zajíce. Kdo by jedl srst, když se kůže dá relativně snadno stáhnout, že ano. Měla jsem si s ním povídat? Měla jsem hlad a měla jsem svůj úlovek. Měla jsem právo se nedělit, ale něco tam vzadu v hlavě na to mělo jiný názor. Polka jsem, zvedla znovu hlavu a zeptala se: "Nechcete?"