Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Temný les
Pomalý tempem jsem si to šinula mezi stromy, proč taky spěchat. Jídlo mi neuteče, dokud ho nezačnu štvát. Na štvaní jsem ale neměla náladu. Když se terén začal svažovat, pečlivě jsem si vybrala cestu, abych šla co možno nejvíc po vrstevnici. Nahrbená jsem sledovala okolí, špicovala uši a větřila pachy. Nechtěla jsem propadnout svým úvahám, chtěla jsem jíst, až pak jsem mohla přemýšlet. A jsem uslyšela pohyb. Byl to nějaký hlodavec, nic moc, spíš nic než moc. Nechala jsem ho být. Nevyplatilo by se mi to, víc energie bych investovala do jeho lovu než bych získala jeho konzumací. Pokračovala jsem v cestě, když jsem ucítila zajíce. Opatrně jsem se plížila za pachem. Seděl na stráni a ohlodával trávu. Když mě uviděl, chvíli na mě zíral a kroutil čumáčkem, pak chopil, co s ním mám v plánu provést a dal se na útěk. Zbytečně, pomocí svého elementu jsem nechala ze země vyrůst kořeny, které mu obmotaly zadní běhy a nedovolovaly mu dál utéct. Pospíšila jsem si za ním, aby je nepřekousal a nestihl se z nich vymanit. Skočila jsem na něj, připlácla ho k zemi tlapami a zakousla se mu do krku. Tak a teď jsi můj.

<< Les u Mostu (přes Most)
Přešla jsem most, našla si hezké místo pod stromem a zalehla. Byla jsem moc unavená. Co jsem to naposled chtěla? Hledala jsem jídlo. A sestru. Tady nebylo ani po jednom ani památky. Les by mohl vypadat děsivě, ale znala jsem ho. Nebylo tady nic, čeho je třeba se bát... A tak jsem si tady v klidu usnula.
Nepamatuju si, že by se mi zdály nějaké sny, ale když jsem se probudila, bylo chladno. Co? Když jsem usínala, bylo horko... Ale co se nezměnilo bylo to vlhko. Vstala jsem, oklepala jsem se. Už zase ten divný typ hybernace, kdy se vlk někde uvelebí a když se vzbudí, uplynulo mnoho dní! Jak je to vůbec možné? Možná to má něco společného s tou technikou mnichů, co si na dlouhé měsíce zalezli do jeskyně a tam meditovali bez jídla a pití. Nakonec jsem uznala, že mám příliš velký hlad na to, abych přemýšlela nad nějakými teoriemi a že nejspíš žádný mnich nejsem. Tady to bylo stále pusté a temné. Nu, zkrátka klasický Temný les. Chtělo mě něco sežrat, když jsem spala? Možná. Ale nesežralo. V horách bude jídla víc...
>> Pytias

<< Luka
Na louce jsem sice nenalezla nic, co by přede mnou okamžitě neprchlo a tedy bylo snadným cílem, nalezla jsem zato vodu. Napila jsem se a prozatím to pomohlo. Hlad je koneckonců převlečená žízeň. Nyní to chtělo spánek. Namísto toho jsem se ale vydala do lesa, do kterého vtékala říčka. Lehla bych si do stínu, ono se to nezdá, ale na tmavý kožíšek se slunko lepí a i tak bylo od věčného deště dusno a horko. Mít něco nad hlavou by se hodilo v každém případě, kdyby začalo zase pršet. A tak jsem si to namašírovala pomalým krokem do lesa a protože byl jehličnatý, mě to nedávalo smysl, ale co tady dává smysl, hlemýždím tempem jsem došla k mostu, protože nebudu spát na jehličí přece, když píchá a kdoví, jestli by mě nepokousali mravenci. Takové mraveniště z jehličí... A tak jsem místo toho přešla most. Byl vratký, ale nestarala jsem se o to. Ne natolik, aby to ve mně vzbuzovalo emoce strachu nebo úzkosti.

>> Temný les (přes Most)

<< Irisin ráj (přes Dračí průsmyk)
Vydala jsem se po pachu své sestry. Zavedl mne zpátky do průsmyku, kde jsem dříve potkala Azzip. Pach zde ale slábl. Musela jsem se vydat opačným směrem a odsud musela přijít. Ale jak je možné, že tento pach směřoval první skutečně tímto směrem. Musela jít do hor. No to snad ne. Stoupat do tak prudkých vrcholů se mi opravdu nechtělo a na létání jsem se momentálně necítila. Byla jsem ve stavu, že bych si měla lehnout, vyspat se, najíst a napít zároveň. Asi jsem se v hledání sestry ukvapila. Každopádně, užijeme-li obecnou logiku, jestliže šla Dail do hor, musela z nich na druhé straně sejít. A na druhé straně je louka. Ano. tam musím jít. Přešla jsem tedy průsmyk na louku a snažila se znovu zachytit její pach. Podařilo se mi to. Byl vzdálený, ale byl tam. A pak... Zase zmizel. Kuš! Ztratila jsem ji, jak jsem jen mohla... Olízla jsem si čumák. Nemělo smysl se vracet - tam přeci nebyla. Mohla skončit v sadech. Nebo někde úplně jinde. A nebo jsi už naprosto paranoidní. Setřásla jsem to ze sebe a odebrala se přes louku k lesu, doufaje, že objevím něco k jídlu.
>> Most (přes les U Mostu)

Přišlo vlče a jak přišlo a nedočkalo se uspokojivé odpovědi na svou otázku, odešlo. Upřímně jsem se příliš zamyslela nad tím, jestli jsem náhodou něco o jeho rodině neslyšela, ale čím víc jsem bloumala ve vzpomínkách, tím více jsem se vzdalovala od svého cíle. Zabloudila jsem totiž do víru vzpomínek a ten mne unášel dál a dál od reality.
"Musíš jít sama. Ty víš, že tam s tebou nemohu." "Ano, to vím." "Zapomeň na mně." "To nikdy neudělám..."
Bum. A byla jsem zpátky. A byla jsem sama. Shedu byla pryč. Nejspíš na mne mluvila, ale já ji nevnímala, nemohla jsem. A dost. Nemůžu přece takhle vypadávat z reality! Musím s tím něco začít dělat. Rozhlédla jsem se ještě jednou po pláži. Byla moc hezká, ale nebylo tady nic nového k pozorování... Tedy. Moment, ano, byly zde stopy. Zavětřila jsem. Dail? Sestřičko, jsi to ty? Musela tudy projít a nejspíš s ní byl i ten slepý vlk z podsvětí. I to jsem zaspala? Měla jsem na sebe zlost. Musím ji najít, tentokrát už ji neztratím.
>> Luka (přes Dračí průsmyk)

”Je to takové světlo nebo průchod, co tě zavede někam pryč, když jím projdeš,” zareagovala jsem na její slova, že o portálu nikdy neslyšela. Nechtěla jsem ji tím ponižovat, ani jsem nechtěla aby se cítila hloupě, jen jsem chtěla uvést věci na pravou míru. Nastala chvíle tichého dumání a vzpomínání. Tu přerušil až nějaký neznámý hlas. Zněl mladě. Otočila jsem se, abych na nově příchozího viděla. Byl to černomodrý vlček, docela vysoký na svůj věk. Upravila jsem si křídla, vyvovaná speciální magií, a usmála se. ”Ahoj. Copak potřebuješ?” Moje společnice ho pobídla ještě přede mnou, ale shledala jsem správné přispět do hovoru svojí troškou. Neztratil se? napadlo mne.

"Nevím. Je možné, že někdo vytvořil portál. Kde je, to netuším. Jak říkám, stalo se to nedávno." Pak jsem byla pro změnu ticho já a naslouchala jsem jejímu popisu toho, co se jí přihodilo, jak se sem dostala. Musela jsem se usmát. "To máme podobný příběh," pronesla jsem v odpověď. Akorát jsem nakonec nedostala jinou možnost. Nebo, ano dostala. Ale nedokázala jsem zůstat. Cítila jsem se tehdy vnitřně mrtvá, zklamaná vším, nesnesla jsem pohled na mou sestru, nesnesla jsem sedět na zadku a dělat, jako by se nikdy nic nestalo. "...To jsem byla ještě mladé tele," podrbala jsem se za uchem zadní nohou, "ale jsem ráda, že jsem se ocitla zrovna tady." Potkala jsem Attilu, Zmetka, Smrtku, White Spirit a další, jejichž jména mi v paměti poněkud neuvízla... A Safiru. Jo... A pak tu chcípnul pes a já se nudila a zahodila jsem to všechno, protože jsem měla pocit, že to nic neznamená. Podvědomí je sviňa.

Hehe, musela jsem se v duchu zasmát, když řekla, že tam předtím nebyly. Byly tam. Už dlouho, už od doby, co jsem se octla v Podsvětí. Jenže se pořád k něčemu hodila. Jako deštník, deka, dopravní prostředek, zbraň... "Dobře. Taky mě těší." Nad počtem ostrovů jsem se musela popravdě zamyslet. Bývaly tři, pak se z nich staly dva a pak jsem tam v dálce viděla ze vzduchu ještě cosi vzadu a okolo dvou hlavních ostrovů se nacházela řada malých ostrůvků. Ale celkově? Kolik? "Vím o dvou hlavních. Pak jsou nějaké menší okolo a snad jeden nepřístupný v dálce." Jaksi mi teď došly informace k sdělení. Nechtělo se mi příliš kecat o sobě. Otočila jsem se tedy k moři. Chvíli jsem sledovala vlny, pak jsem se ale zadívala za horizont. Snažila jsem se pohledem zachytit nějakou pevninu. Nebyla tam žádná. Zavalil mě znovu pocit nostalgie. Chtěla jsem vzpomínat na místa, která jsem již navštívila. Na vlky a jiné bytosti, které jsem potkala. Jak se tam asi mají?Ne... Nemůžeš smýšlet takhle. Chtěla jsi sem přece. Ano, přála jsem se vrátit na Mois gris a zcela jsem respektovala, že mí přátelé odjinud nemohli jít se mnou. Možná se jednou znovu potkáme a bude to zrovna tady. Toto místo má zvláštní schopnost přitahovat příbuzné a známé vlků, co zde již jsou. Jak jinak bych tady potkala znovu svou ztracenou sestru? Tedy, spíš já jsem byla ztracená. Záleží na úhlu pohledu. A tak mě tak napadlo. Nepochází ze stejného místa odkud jsem sem přiletěla? Ne, že bych to tam zrovna extra znala... "Odkud vlastně jsi?" zeptala jsem se nakonec.

"Jistě. Pozná se to obvykle podle očí. Tvé oči jsou zelené, náleží ti element země. Ale i barva očí se ti může změnit. No, teď je slabý, ale počkej pár týdnů, vyčkej měsíc a uvidíš. Ano, zaletět..." Asi si nevšimla mých křídel, protože byla složená k tělu a tak splývala. Ne, ještě jsem je neodvolala. Odvolávání a následné znovu narůstání je energeticky náročné. Rozevřela jsem je, ať se může pokochat. Podle mého skromného názoru jsou moc pěkná. Hezčí jsem si k sobě vymyslet nedokázala. Nebo možná teď už i ano, ale proč se to snažit měnit, když jsem si na ně zvykla a vnitřní víra v to, že jsou takové a onaké je už pevně zakořeněna v podvědomí? Buďme upřímní, podvědomí se překopává docela špatně. "Lopuch, nějaký hodně velký. Ale jestli ji nepotřebuješ..." Logicky, nemusím ji tady nechávat. Kdoví co se děje za vedlejším kopcem, ještě bych tam ztvrdla na dalšího půl roku. Jako v Podzemí, heh. "Já jsem se sem kvůli tomu vrátila. Nostalgie..." No, taky kvůli vlkům, celkově zážitkům. Navíc, někde tady se potulovala moje sestra. Když tento výraz použiju já o ní, je to velmi ironické. Já byla vždy ta, co se sebrala a šla na toulky, zatímco ona byla v pohodlí území smečky. Kdoví, jak se má... Pak jsem zauvažovala, co by nově příchozí potřebovala důležitého vědět. "Ah, ani jsem se nepředstavila - su Rain a tohle místo znám dýl než většina vlků které tady potkáš. Nedávno se ale hýbala pevnina, takže místa jsou z velké části jinak... Jinde. Jeden ostrov zcela zanikl. Tož smečky by to měly být dvě, pokud se nepletu. A ještě k tomu jakési Společenství. Já jsem Tulák s velkým T, takže ti víc nejspíš neřeknu." Chuderu jsem ji zahrnula množstvím informací... Měla jsem pocit, že by můj život byl snazší, kdyby mě taky někdo takhle provedl, když jsem přišla.

//https://cloud.refsheet.net/images/images/000/472/578/large/if_only_i_could_die_anywhere_else.png?1576760879
https://cloud.refsheet.net/images/images/000/391/621/large/Let_the_stars_tell_you_their_stories.png?1564855301

Vypadala překvapeně. Asi nepocházela ze světa, kde byly magie běžné. "Každý na ostrovech má vrozený element, který se může naučit ovládat. Díky energickému poli na ostrovech se zde magie rozvíjejí daleko snáze. Často ani není třeba nějak moc trénovat a ovládneš ji. Můžeš dostat od zdejších bohů, pokud se ti velcí nesmrtelní vlci dají označit za bohy, i další magie. Nebo můžeš dostat jinou barvu kožíšku nebo třeba přívěsek." Po těch slovech jsem ukázala na svůj trojúhelník s pírkem. Ten nebyl za odměnu, spíš bolestné a kdoví kdo mi ho dal, ale třeba Sisi se se svým zbarvením a přívěškem chlubila, že se setkala s Iris a ona jí je dala. "Ale můžeš. Můžu tam zaletět, je to hned za horami. A asi bych tě měla varovat, že se tady dějí velmi zvláštní věci. Občas se objeví portál a odnese tě někam do háje, kde musíš řešit rébusy, aby ses odtamtud dostala a nebo bojovat s velkýma příšerama... Ale když si zvykneš, je to docela fajn. Alespoň není nuda." Zajímavější místo se opravdu hledá těžce. Přesto jsem o podobných místech věděla. Přece jen jsem pocházela z místa, kde vlci magie ovládali běžně, jen ne v takových mezích, jako na ostrovech.

Kývla jsem na její slova. Nemyslela jsem to zle, spíš naopak, tohle by jen tak někdo nevydržel. Její stav tedy byl zcela na místě. V okolí nebylo nic moc, co by se dalo lovit. Z krabů by se moc nenajedla, na rybolov byly moc velké vlny a racci nevypadali ochotně sletět na pláž. Místo toho se hromadili na skalkách v moři a ve vzduchu. Použila jsem namísto loveckých schopností svého vrozeného elementu a nechala před ní vyrůst malý keřík. Ten se postupně zvětšoval, pak začal kvést, opiloval se větrem, odkvetl a vytvořily se na něm plody. Kdysi mi to přišlo strašně složité, teď to bylo až podezřele snadné. Plody vypadaly jako nějaká zvláštní odrůda malin. "Nemohu zaručit chuť, vždycky to dopadne jinak," vysvětlila jsem. "Poblíž by mělo být jezero, můžu ti zkusit přinést vodu, ale nic neslibuju. Vodní magii bohužel neovládám." Obešla jsem ji a začala ji vysvobozovat z chaluh. S vodou jsem moc udělat nemohla a nechtěla jsem jí moc narušovat osobní prostor. A navíc, slaná voda nechutná zrovna dobře, zvlášť když jí je tolik.

Nezdálo se mi to. To, co jsem viděla plavat v moři byl vlk. A přibližoval se k pevnině. A dokonce vypadal živě. Za několik okamžiků zmáchaný vlk vylezl na pevninu. Zázrak, někdo kdo sem připlaval a věděl o sobě? Dostala jsem se na ostrovy několikrát, ale vždy jsem skončila v bezvědomí. Buďto bouře, únava, voda v plicích... Jako by byl ostrov chráněný nějakým kouzlem. A teď si někdo připlave při plném vědomí za bouřky! Pamatuje si sem tedy cestu? Odkud asi pochází? Muselo to být strašné... Ona mořská nemoc není nic příjemného, natož pak celou cestu tonout a vědět o tom a namáhat se, aby se udržel nad hladinou? Fascinující. ”Zdravím,” řekla jsem s neskrývaným úžasem v očích. ”Máš hodně tuhý kořínek, když jsi přeplava až sem.” Musí být velmi unavená, hladová, žíznivá a zmatená... ”Neublížím ti, klidně si odpočiň. Tohle je Mois gris. Magičtější místa se hledají těžko.” Chtěla jsem se heptat co ji sem přivádí, ale... No, většinou se sem vlci dostávali po haluzi a čirou náhodou, uprostřed toho, co dělali něco úplně jiného. Rozhlédla jsem se kolem, jestli by nebylo něco, co bych jí mohla ulovit.

<< Dračí průsmyk
Tlapky mne donesly až na pláž. Nebe bylo zachmuřené, ale nepovažovala jsem to za negativní. Osobně mám déšť ráda, jak bych taky nemohla! Jmenuji se po něm. Věčný déšť. Rodiče měli smysl pro humor. Věci nejsou negativní a pozitivní, jsou to jen věci, ve své podstatě neutrální a záleží pouze na nás jaký jim dáme význam. Procházela jsem s těmito úvahami pískem. Byl tak příjemný. Vnímala jsem každý krok, každý kontakt se zemí. Dýchala jsem mořský vzduch z hluboka, do bránice, pomalu jej vracela zpátky. Velmi uklidňující praktika. Došla jsem až k okraji moře. Nechala jsem slanou vodu, aby mi zmočila tlapky. Stejně jsem už memla docela kvalitně popršený kožíšek. Ještě nebyl úplně promoklý, ale neměl od toho daleko. S klidnou myslí jsem sledovala vlny... A pak, zdálo se mi, že jsem mezi nimi něco zahlédla...

Ten černý vlk... Někam zmizel? Jednu chvíli tu byl a druhou už ne. Buďto se dovedl teleportovat, došlo k narušení časoprostoru a nebo ho vcucla nějaká typická Moisgrisská anomálie vedoucí do horoucích pekel. Do míst mnou docela oblíbených, plné dobrodružství a potřeby řešit logické úkoly. Azzip to viděla taky a očividně se rozhodla ho následovat a najít. ”Popravdě, viděla.” Kdo byl ve světě magie a spirituality tak dlouho, jako já, už se nedivil skoro ničemu. Ne, že bych byla nějak extra nadšená, že mě maličká opouští, ale respektovala jsem to. ”Měj se, ráda jsem tě potkala,” věnovala jsem jí zářný úsměv. Upřímně na ní bylo něco trochu zváštního, ale moje životní motto nikoho nesoudit bylo silnější. A měla jsem ji ráda, ať už byla ve skutečnosti vlče nebo cokoli jiného. Pokud chce být bytost prosta utrpení, nemůže vidět rozdíl mezi sebou a tamtím stromem, nemít obojí rovnoceně rád a soudit to, protože by tím přiznával, že nejsou jedním bytím. Separace je iluze vytvořena egem. Něco takového mě učil už Steve.
Když úvah bylo mnoho, zvedla jsem se a zamířila na pláž. Velmi poklidné místo, tak proč se nejít dívat na vlny. V tomhle dešti budou obzvlášť zajímavé.
>> Irisin ráj

Já hleděla na svoje zápěstí, co se to na něm zjevilo, a Azzip... Nevím to jistě, viděla jsem ji v periferním vidění a pak byla fuč. Zarazila jsem se, škubla jsem hlavou, abych se pořádně podívala na místo, kde ještě před chvílí byla a jak jsem tam zaraženě hleděla, zničeho nic se znovu objevila. Několikrát jsem zamrkala. Fuuuh... Zapomněla jsme na moment, jak moc nesmyslné věci se na Mois grisu čas od času dějí. Nebo spíš, no, jsou na denním pořádku a dějí se tak jaksi pořád. "Kam ses poděla?" zeptala jsem se jí. A co tam asi dělala na těch pár sekund... Leda, že by se ocitla... Ne, žádné multidimenzionální žvásty, teď ne. K tomu si to k nám připutoval nějaký zvláštní vlk s takovým kožichem do fialova a měl v tlamě jakousi kořist. Tu pustil, pozdravil a dal se do jídla. "Zdravíčko." Podívala jsem se na Zipp, co si o návštěvě myslí.