Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 36

,,Ah, promiň!" vyhrkla, když si všimla rozbitých misek a jednoduše nešťastně stáhla ouška a zírala na to, co se právě stalo. Vlčice se však ptala, jestli je v pořádku a nevypadala nijak pozlobeně. To bylo pro Renbli upřímně velmi matoucí. ,,Já... ano, ano, jsem," odpověděla opatrně. A na jméno přikývla. Přišlo jí trochu matoucí, že vlčice si dál míchala barvy, jakoby se nechumelilo. Možná že to potřebovala udělat co nejdřív? ,,Takžeeee... ty tu mícháš většinu časy barvy a držíš se stranou?" snažila se dopídit a nakonec se jen svalila na bok a pozorovala, co Leotie kouzlí. ,,Vlastně jsem tě chtěla požádat... hm, přijdu si zvláštně, jak tu všichni mají značky a já ne. Ty děláš značky? Podle té barvy mi to dává docela smysl, tudíž... um... no," zakončila svůj krátký proslov soustavou mručivých slov a lehce pohodila na zemi ocáskem. Nechtěla Leotii zase moc obtěžovat, protože vlčice nevypadala, že si chce povídat. Jenže ono těžko říct, někteří vlci ovládali multitasking a jen se tvářili, že ne, aby mluvit nemuseli, a jiní zase multitasking neovládali. Bylo složité pochopit, jestli tam nějakým způsobem vlčici vadí a nebo ne.

Postovaná 35

Vlčice byla brzy vytržena z mapy. ,,Dobře!" odpověděla Lewasovi krotce a nijak se s ním nepřela o tom, že by chtěla ještě mluvit nebo tak něco. ,,Dobrou noc," popřála ze slušnosti a rozklusala se zase na trávu. Pořád ji něco táhlo k hvězdám, ale... zapomněla se zeptat, jestli tomu vlkovi nahoře náhodou nebude vadit, že se přidá. A Lewas jí řekl, že potřebuje něco řešit a už s ní nechtěl mluvit. To jí dávalo možnost zkusit mluvit s tou zrzavou vlčicí. Na Séga moc nespěchala, chtěla prvně zjistit, co jsou zač ti další vlci okolo, než se půjde vyptávat, na co všechno může změnit barvu svého kožichu. Možná by i dokázal vypadat jako ona! To by rozhodně bylo vtipné.
Leotie (pokud si to dobře pamatovala) se tak stala jejím cílem. Renbli vyrazila vpřed poměrně rozhodně, dlouhé nohy dokonce i působily elegantně, když jeden našlapoval opatrně. Jenže jak se dívala po všech čertech, v jeden moment jednoduše našla trávu o trochu níž než čekala a tak udělala poměrně pěkný přemet a kotoul, aby zjistila, že skončila napůl sedíc kousek právě od zrzavé vlčice, která musela mít... skutečně podivné mínění nad jejím příchodem. Jakoby nic! hlásala si, ale maličko se jí ještě točila hlava, takže chvilku tupě mrkala. ,,A-ahoj!" pozdravila konečně, protože před vlčicí právě provedla olympijský držkopád, který zachránila rychlým schoulením do klubíčka, co ji vykoplo o kousek dál. ,,Víš, že nerovná země může způsobit spoustu nepříjemných zranění? Například, když omylem šlápneš do díry." Ani netušila, proč to říká. ,,Ehm... teda... ty jsi Leotie?" Vážně doufala, že se se jménem trefila. Bylo jich až moc a ona měla problémy se k nim nějak dohrabat.

Postovaná 34

Slova o magii Renbli skutečně zaujala a vlče tak mesmerizovaně poslouchalo. Občas mávlo zlehka ocáskem, ale jinak moc nedávalo najevo nějakou aktivitu, co by jej snad mohla rozptýlit. Tedy... vlče již pro ni nebylo dobré označení, že ano? Už to byla mladá dáma. ,,Hmm... to asi dává smysl," přiznala nakonec zamyšleně Renbli.
V mlžné džungli pak vlčice jednoduše kochala veškerou přírodou a nakonec i následovala Lewase dovnitř do budovy, která se teď zdála být plně opuštěná. ,,Tohle místo musím navštívit!" radovala se a ani se nesnažila tlumit hlas nebo něco takového. Jednou se sem vypravit musí! V reakci na to, že až bude chtít, tak se vrátí, jen kývla... a dalších asi deset minut jen poskakovala po okolí, mapovala to tam a snažila se vyznat, jak se dostat k k budově v džungli. Nakonec objevila cestičku, co vedla od lesu u mostu, kterou následovala, než se dostala k dalšímu lesu. Nevypadala, že by ji to nějak štvalo. Ale jestli mohla, vydala se ještě dál, do dalších, zapovězených míst! Vesele u toho mávala ocáskem. Nakonec však všechno muselo přejít. ,,Pojďme zpátky," požádala nakonec Lewase. Na mapě to bylo fajn, ale věřila, že reálně a na vlastní kůži to bude mnohem lepší. Proto se ani nechtěla podívat do fialového lesa. Chtěla ho zítra vidět poprvé.

Postovaná 33

Co se týkalo toho popisu magie, mladá vlčice střihla ušima. ,,Je všechno magie?" odpověděla na jeho slova trochu... no, zamyšleně. ,,Třeba ptáci nebo mraky na obloze mi jako magie moc nepřijdou." Spíš nad tím uvažovala, než že by znevažovala jeho myšlenku. Ale byla pravda, že to, že je ve všem nějaký kousek magie, asi smysl dávalo. Ale byla třeba v takovém kameni? Nebo... v peří? V tom jejich možná jo, ale co v mámině? Nevypadalo moc magicky. To už se však vlci ocitli uprostřed džungle a Renbli málem nadskočila. Tohle ji překvapilo - a teď to chtěla domů ještě víc. Dlouze vydechla a zvedla hlavu, aby se podívala na oblohu. Docela ji zajímalo, co uvidí. Vlčice se rozešla pomalým tempem ke stromům a rostlinám, zvědavě natahující čumáček blíž k neživé zeleni, aby si ji alespoň prohlédla když už nic jiného. ,,Hele! Co to je za stavbu?" podivila se na hlas a podívala se po svém společníkovi, jestli by jí náhodou nepomohl identifikovat, na co se to dívá. Mírně švihala ocáskem a mhouřila očka, ale nakonec se rozhodla vydat blíž. Bylo by to super místo na schovávání se! Rozhodně by si něco takového užila. Musí se tam někdy podívat reálně.

Postovaná 32

,,Ano, ano, já vím - ale kdybych neřekla, co je co, jak by pak jeden poznal, které z toho je led a které je sníh?" optala se vlka vedle sebe jednoduše s úsměvem. Mohl by sněhu říkat led a ledu sníh a ani by to nevěděl. Přišlo jí lepší vysvětlit, co je co. I když to mohla udělat i jinak, to byla pravda. Na výpravu za talismanem nereagovala, ale uložila si to do hlavy.
,,Oh! To zní skvěle! Tak... hm... co třeba teda tohle?" ukázala na deštný prales, na který jí ukazoval před tím s myšlenkou, že jejich domov byl dost podobný. Nikdy tam nebyla, ale docela ji zajímalo, jak by to mohlo vypadat. A taky ji zajímaly ty iluze. ,,Jak se vlastně tahle mapa vytvořila? A jak dělá ty iluze?" ptala se zvědavě, tentokrát z čistě osobního zájmu, než že by to byla jednoduchá zvědavost. Přeci jen, Renbli znala magii iluze od mládí. Dokonce na ni narazila dřív než na vzduch, což bylo sice zvláštní, ale rozhodně ne nemožné, když vzduchu dodnes neměla moc možností se věnovat. Tak či tak očekávala netrpělivě reakci. Tak nějak ale tušila, že v tom zase bude mít packy Ség, protože, jak se zdálo, je měl vážně ve všem a ona si to v tento moment již plně uvědomovala.

Postovaná 31

,,Ne, nikdy jsem tam nebyla. Ale není to odtud daleko!" dodala docela vesele a mávla chvostíkem. ,,Taky bych se tam někdy ráda zašla podívat." A co se týkalo borůvek a sněhu.. ,,Sníh je kluzká, poloprůhledná plocha, je to zmrzlá voda. A sníh jsou taková peříčka, co padají z nebe. Už jste je tu viděli. Bílý poprašek," zazubila se. Bavilo ji vysvětlovat někomu takovou samozřejmost, cítila se pak důležitě. Aspoň trošku. ,,Borůvky jsou takové malé keříky s modrými bobulkami, které tu jíme. Nezasytí zas tak moc, ale když jeden najde hodně keříků, tak se nají." Pak ukázal na džungli, kterou Ren nikdy pořádně neviděla, ale stejně kývla. To samé s pouští, ale tu aspoň trochu z dálky viděla.
Když dostala otázku, zda by se chtěla někam podívat, naklonila hlavičku na stranu. ,,Jako kdybych si mohla vybrat cokoliv a kdekoliv, nebo jen tady na ostrovech?" zeptala se, aby se ujistila, co bylo přesně tímto míněno. Chtějí jít ven? Nebo mají nějakou zvláštní magii, co jim ukáže, co přesně chtějí vidět? Nebyla si jistá, jak jí chce ukázat nějaké místo, kam by se mohla chtít podívat, ale byla upřímně zvědavá.

Postovaná 30

Renbli se usmála. ,,Tak mapa! To zní úžasně," kývla hlavou. ,,Takže ta mapa jsou prostě maličké ostrovy," uzavřela to na stejné notě, na jaké to začala. Přikývla, když ukázal na les a optal se, jestli tam je její smečka. ,,Ano. Ale spíš blíž k vodě, máme pěkný výhled na fialový les." Chvíli váhala, ale pak ukázala směrem k začarovanému. Načrtla si packou pohled přes zátoku a ukázala na les. ,,Je fialový," podělila se o velmi důležitou informaci. ,,A náš les je zlatý. Což je zvláštní, protože jinak jsem vždycky stromy viděla jen zelené," uzavřela svou biologickou minutku postřehem hodným vlastní studie. Překvapeně vykulila oči, když prostě na mapě odhrnul mlhu a ukázal obelisky. ,,Tohle potřebuju domů," zamumlala spíš pro sebe, protože teď to vážně domů chtěla. Máma jí neuvěří, až jí to bude vyprávět. ,,Takže chodíte ven a zažíváte? Aleysha říkala, že potkala se... se Scath... um... s tím oranžovookým, myslím?, borůvky. A taky vypadala zmateně ze sněhu. A z ledu. Vy taky neznáte sníh? A led?" optala se vlků. Nemohla jim ukázat na tundru, jelikož netušila, že to je tundra, ale jak se přiblížila hlavou víc k mapě, tak ukázala hodně severně a podotkla: ,,Tohle vypadá jako led na vodě. O tom jsem slyšela. Tady by asi mohl být led. Teda, víc ledu."

Postovaná 29

Renbli zaujatě střihla ušima a obešla mapu tak, aby si sedla vedle Lewase a podívala se na mapu na podlaze. Sáhnutí se moc nevyvedlo. Byla zvědavá, jak tohle někdo vytvořil. Ale už teď od pohledu některá místa poznávala. ,,Vy tu máte takovéhle zmenšené ostrovy?" optala se nadšeně, když sledovala, kde že se to přesně nachází. Párkrát tlápla na zlatý les, aby se spokojeně zahihňala nad tou myšlenkou, že je teď obrovská příšera ničící lesy. Bylo to hloupé, ale pořád byla dítě, ačkoliv už odrostlé. A takovéhle věci tu byly od toho, aby si s nimi jeden hrál, než je začne brát seriózně.
,,Tady to znám," ukázala na pláň pod horami. Pak i na les. ,,A tady taky. A myslím, že i tady," ukázala na druhý ostrov a na celou část od červené louky až po les alf. Neznala toho tolik, ale dělalo jí radost, že ta místa poznává skrz záchytné body. Skrz hory mohla lehce najít zlatý les, ale na druhém ostrově to bylo složitější. Pomohla samozřejmě nejvyšší hora a rokle, které byly poměrně nezaměnitelné. ,,Takhle se díváte na svět mimo?" optala se konečně. ,,Skrz ... no, maličké ostrovy?"

Postovaná 28

Vlčice se rozhlédla po širém okolí a i když prvně plánovala jít zkoumat hvězdy, trochu se zarazila, když zahlédla, že tam je ten vlk, co předtím nevypadal moc nadšeně, že tam vůbec je. Krátce stáhla ouška a zamyšleně se dívala na skalku, než se rozhodla, že se prvně poptá dole, jestli je vůbec dobré ho rušit. A protože vlci, které už trochu znala, se zdáli být zahlceni novým objektem, rozhodla se vydat obtěžovat je. Tedy, přesněji řečeno, vydala se obtěžovat Lewase, aby zjistila, co to zkoumá. Protože to přeci jen chtěla prozkoumat taky! ,,Co to tu máte?" optala se zvědavě, jakmile se dostala blíž k vlkům a tomu hladkému předmětu na zemi. Možná by na to i hmátla tlapičkou, pokud to bylo něco pevného, co nevypadalo, že by jí mohlo nějak ublížit. Přeci jen, ani netušila, jak se to tu vlastně ocitlo. Vždyť se s Aleyshou nebavila zas tak dlouho, aby se tu objevilo něco úplně nového. Nebo snad... ano? No, tenhle svět byl plný kouzel, takže v konečném výsledku by ji to zas tak moc nepřekvapilo.

Postovaná 27

Renbli překvapeně zamrkala, když najednou vlčice zmínila, že má raději vlčice. Vypadala poměrně zmateně. ,,To se smí?" zněla trochu váhavě. Nad něčím takovým nikdy neuvažovala. Ani vlastně nevěděla, že to je možné. Vždycky viděla jen vlčí páry složené z opačných pohlaví, takže to vždycky vnímala jako jistý vzorec. Ale když to teď tak Aleyshe říkala... ,,Ne, není. Ale chtěli mě ukrást jiní vlci, bezmagičtí vlci. A ona netušila, kde moje rodina je, takže mě prostě odnesla co nejdál, abych byla v bezpečí," osvětlila jednoduše.
Dál už tak nějak Aley mluvit nechtěla. Celkově se dost zarazila. Renbli, když viděla veškeré její reakce, jen sklopila hlavu a dojedla poslední zbytky ovoce, které tu zbývaly. ,,No... dobře, když to říkáš," odpověděla a podívala se na vlčici, která se rozhodla vrhnout zpět do práce. ,,Pak ti to pomůžu odnést, ale sundat je nedokážu. Takže... mi pak asi dej vědět." Flekatá vlčice se postavila a mlčky se podívala na tu druhou, zatímco se snažila dát si dohromady informace, co věděla. Ség to tu společně s nimi vytvořil, zdejší vlci žili nomádský život, ale tady už byli dlouho a neměli moc kontakt s venkem. Všechno jí to přišlo zvláštní - a stále měla ten pocit, že před něčím utíkají. Nemohla se ho zbavit. Podívala se ještě po Aleyshe a pak se vydala pryč. Neměla úplně cíl. Možná se prostě jen chtěla podívat na ty hvězdy, které neznala. Jakoby by okno do jiného světa.

Postovaná 26

,,Aha! Já jsem si to myslela," zahihňala se. ,,Led je taková ploška, která hrozně klouže pod nohami. Většinou bývá na zemi, nebo třeba na stěnách. Je to zmrzlá voda, akorát nepadá z oblohy a mrzne rovnou na zemi. Ale nelízej ho, on by se ti na něj pak přilepil jazyk a nešel by odtrhnout," osvětlila jí. Teď se rozhodla, že o tom pak poví i Ségovi, protože tyhle věci taky určitě neznal.
,,Jakože jestli mám druha? Ne, nemám," zasmála se. ,,Nepotkala jsem někoho, kdo by mě měl rád," osvětlila. Asi trochu vypouštěla tu možnost, že by ona taky měla mít ráda jeho. ,,Teda, jedna vlčice mě unesla od rodiny, protože mi chtěla pomoct, takže ta mě asi ráda měla... ale ne takhle," dodala nakonec, když si znovu vzpomněla na Áflef. ,,A jak stará jsi? Jste tu jednu zimu, že? To budete asi staří jako já," zazubila se zvesela a mávla ocáskem. Pak však přešla řeč na jejich útěk a Ren stáhla ouška. Zmínila, že každý ztratil někoho z rodiny a Renbli... se zhluboka nadechla, zaleskly se jí oči a pak se podívala jinam. Neřekla, co se jí teď honilo hlavou. Nebyl důvod s tím obtěžovat cizí vlčici. Jen poslouchala, co Aleysha říká a kývala, zatímco se snažila soustředit na tohle místo na otce. Neměla tu šanci se dlouho vyhřívat v pelíšku vedle něj, ale pořád to bolelo a ona neměla moc šancí se s tím vypořádat. Vždyť sotva moment na to potkala Istenséga.
Trochu naklonila hlavu, když byl Istenség označen za důležitého. ,,Zvláštní," pronesla opatrně. Přišel jí hrozně roztěkaný a možná i trochu naivní, ale tady ho všichni brali s respektem. Nebyla si jistá, jestli ho dokáže brát jako oni. Ještě si ukousla z ovoce. ,,Tohle umí dělat ta jeho třpytivá magie?" optala se. ,,Teda, kromě toho, že ve svatyních dokáže dělat štíty a tak. Proč vlastně nejste někde pod ochranou zdejších bohů? Vypadá to, že by se vám tam dařilo," pronesla zamyšleně. Nějaké ty základní vědomosti věděla. Tedy, předpokládejme, že s ní někdo tyto rozhovory jako co jsou borůvky a tak dále měl. Bylo by zvláštní, kdyby se tomu kompletně vyhnula, no ne? ,,Možná že by vám pomohly i zdejší smečky! Máme tu vlky, kteří umí vzplanout, nebo se změnit ve vítr. A... to vy umíte asi taky, ale oni měli hromadu času, aby se to naučili ve vééélké míře! A třeba by to bylo fajn, seznámit se s cizími vlky. Třeba se mnou! Já bych vás ve zlaté smečce určitě uvítala ráda," zazubila se.

Postovaná 25

Renbli se musela smát, když Aleysha prohlásila, že je taková bylinkářka. ,,To ne, k tomu mám myslím daleko. Ale určitě tu bude dost tuláků, co by s vámi rádi objevovali různé kouty světa," zavrtěla ocáskem. Na onoho bylinkáře se nevyptávala, už jen proto, že měla absolutní mozkovou zástavu. Normálně by se vyptávala, což by vlastně vlčici před ní mohlo být až nepříjemné. Ale co se týkalo vlčicina zmatení nad tou bílou věcí. ,,Myslíš sníh? Ty neznáš sníh?" vypadala docela překvapeně. ,,Je to zmrzlá voda, co padá z nebe, když je chladno. Jsou to taková drobná, bílá peříčka, která na zemi potom tuhnou a trochu ledovatí. Led asi taky neznáš, co?" optala se vlčice zaujatě.
Když však začala Aleysha vysvětlovat, jak to je, Renbli se zhluboka nadechla. ,,Takže... to, že to znamená, že jste spolu, tak to neznamená, že jste jakože... spolu? Ah," pronesla a trochu se za sebe zastyděla. Byla husa hloupá! Blbě si to vyložila. Zase dělala trapas. Tiše zakňučela a plácla si tlapku přímo na obličej, až třpytky nadlétly a ona si kýchla. ,,Vy jste všichni stejně staří?" optala se jí. ,,Nebo, teda, aspoň podobně? Taky mi přišlo... hele, kde je vlastně víc vlků? Vím, že bývají malé smečky, ale s tím vším prostorem tady mi to přijde, no, dost málo. Navíc, když tu je jediný pár Lewas s Ain... Popravdě mi přijde, jak kdyby jste všichni před něčím utíkali," přiznala konečně opatrně. Pak se však odmlčela. ,,Nemusíš na to nic říkat, jestli nechceš, jen mi hromada věcí přijde zvláštních a mám ten pocit, že mi o tom nikdo nebude chtít moc povídat." Ne zrovna překvapivě. Pak se však nadechla a zeptala se na něco trochu jiného. ,,Co si vlastně myslíš o těch ostatních tady? Když říkáš, že jste... no, jako sourozenci?" optala se a mrskla ocasem. Ukousla si znovu z onoho plodu. ,,Jací jsou? Jsou všichni jako Istenség?"

Postovaná 24

,,Ano, malé keříky s hromadou modrých bobulek jo. Pak jsou ještě takové rostlinky s jednou bobulkou a čtyřmi listy, ty se nejí. Občas si je vlci zaměňují, ale dokud jsou na keříku, tak se nemusíš ničeho bát, protože tam jsou prostě je dobré, drobné plody. Ale musíš počkat, až budou co nejtmavjší, takové tmavomodré. To jsou nejsladčí," poučila vlčici. Byla ráda, že aspoň něco ví a chápe. ,,Říká se jim borůvky." To už vlčice na cosi upozornila, ale pak se prostě natáhla a Renbli oblízla. Ta v ten moment doslova a do písmene zažila jistý error. Zamrkala a začala si uvědomovat, že jí buší srdíčko. Možná až moc. ,,Um... jo... jasně..." zareagovala trochu pomaleji, jak se její drobný mozeček snažil načíst, co se to právě stalo. ,,No, jste v horách, jasně že tu je zima," odpověděla vlčici, stále trochu mimo a rozbitá tím, co se právě stalo. ,,Eh a ... no... vy tu vlastně jste všichni nějak... no, spolu? Spolu spolu? Tři vlci a tři vlčice, to tak nějak... vychází." Sklopila hlavu a dál nejedla. Vzpomněla si na ten divný pocit, co tehdy zažila se Sillarei. Teď byl zpátky. A Renbli byla zmatená. Však to bylo jen oblíznutí! Moc se po vlčici teď nedívala, nechtěla, aby viděla, jak ji rozhodila. ,,Istenség se mi moc nevyjádřil, ale... no, ti dva... um... ten pár s vlčátky, říkali, že peříčka značí, že jsi s někým v páru. Vždyť mě chápeš, ne?"

Postovaná 23

Renbli sledovala, jak vlčice odlupuje slupku z ovoce a chvíli se snažila trochu zorientovat, než ji napodobila. Zarazila drápky do obalu a zamyšleně sledovala, jak se ovoce pomalu otvírá. Pak nadšeně vypískla. ,,Funguje to!" ne že by teda snad pochybovala, ale chápeme se, ne? Nadšeně zavrtěla ocáskem a oloupala ovoce, aby si pak hryzla. Tohle byli vážně zvláštní. O tom pak doma bude muset říct Ingridovi. Určitě ho to bude taky zajímat! Takové ovoce by mu ráda dovezla. Spokojeně se pustila do své večeře. ,,Fefuju," odpověděla vlčici na přání dobré chuti a pak se už jen cpala, dokud nebyla plná. ,,Ofoce? Fó, máme!" pronesla a pak polkla. ,,Ale ne tohle. Máme i malých keříčcích, takové bobulky a tak. Hele, jak všichni říkají, že pořád putujete a že jste nomádi... a navíc, když to tu neznáte, to znamená, že pocházíte z nějakého místa mimo ostrovy?" zeptala se vlčice konečně na poměrně důležitou otázku, po které ještě zamávala ocáskem, než se znovu zakousla do plodu. Byl vážně dobrý! Neměla ho k čemu přirovnat, protože skořici nikdy nejedla - a jiné ovoce jen minimálně - takže teď si to vážně vychutnávala plnými doušky. Musela zjistit, jestli tu je něco podobného! A když ne, tak to alespoň zasadit.

Postovaná 22

Její drahý šedivý společník neodpověděl na otázku, na kterou se ptala. Právě naopak - hezky si to řekl jinak a pak... ,,Hej!" vyhrkla za ním, když utíkal a pak se ještě trochu nespokojeně zaksichtila. A pak, co se týkalo odnesení plodů do skladu, jen přikývla. Dobře, to by šlo, nejspíš. A taky by mohla... no, prostě pomoct i jinak. I když byla docela neschopná, co se toho týkalo.
Jakmile vlčice dorazila k sadu, zaujatě pozorovala, jak vlčice používá svou vzdušnou magii a to ji i donutilo zavrtět ocáskem. Čím víc nad tím uvažovala, tím víc jí magie imponovaly a chtěla prozkoumat jejich moc. A jejich účel. Odkud se berou. Jaktože měl Ség zlatou magii. Tvrdil, že se narodil bez magie a najednou ne? Byla tu spousta divných věcí. Ten vlk mu řekl jasnosti, než ho Istenség přerušil... ,,A-ahoj.. díky," usmála se vděčně na vlčici a natáhla dlouhý čumáček dolů do košíku. Netušila, jak pozná, které jsou dobré a sladké, ale měla ten pocit, že to se teď asi moc nedozví. No... na tom nezáleželo. Nakonec však jeden z plodů opatrně vzala do tlamičky a odnesla ho kousek od koše, aby ho opatrně položila, oblízla se ho a očichala. Otázka byla, co teď s tím. Může to jíst takhle? Nebo se to otvírá?