Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná 21

Vlčice vypadala poměrně zmateně, což dávalo jenom smysl. Nikdo jí nevysvětlil, co je ten talisman zač a teď najednou všichni poměrně šíleli. Těkala očima z jednoho na druhého a nakonec se trochu podmračila. Hodlal jí někdo vysvětlit ty důležité věci? No, už jí řekli, že by se asi spíše neměla ptát... takže... teď prostě jen mlčela a se staženými oušky pozorovala tu 'paniku'. Nebyla to přímo panika, ale přišlo jí, že něco takového tam panuje.,,Tak dobře, díky," zareagovala nakonec na peříčka a musela uvažovat nad tím, jestli otec s matkou peří taky nosili jako znak toho, že patří k sobě.
,,Je něco, co třpytková magie není?" zavrtěla Renbli ocáskem zvesela a zamrkala na Séga modrými očky. Nakonec, když Ain ještě zmínila, jak to funguje s jejich elementy, tak zamyšleně přikývla. A co se týkalo naklonění jejího šedivého přítele, Renbli udělala to, co správný puberťák musel - naklonila se zpátky. ,,Děkuju," špitla. ,,Což mi připomíná, že když nemáš peříčka, tak vlastně k nikomu nepatříš?" optala se tichoučce, ale šlo spíš o zvědavostní otázku, protože si to vyložila jako jisté zaonačení partnerského stavu.
To už si však Lewas odkašlal a Renbli se od Séga odtáhla, bez jakékoliv potuchy o tom, že co udělala mohlo být poněkud nemístné. A než mohla Istenségovi říct něco dalšího, vyvalil spršku slov a odběhl. ,,Vážně nečeká, co mu ostatní na jeho slova řeknou, co?" optala se Renbli a mávla ocáskem. ,,Ale dám na jeho doporučení. Mám vám taky něco donést, třeba jen tak, na večerní hlad?" mávla ocáskem a pak se sama rozklusala směrem, kde mělo být ovoce. Tlapky už ji tolik nebolely, ale pořád byla unavená. Když byla kousek od vrchní lovkyně, konečně trochu zpomalila, položila hlavu trochu níž a vydala se za cizí vlčicí s neutrálním postojem cizince.

Postovaná 20

Vlci se jí během jejího vyprávění ještě doptávali na různé věci a Renbli se nakonec rozhodla, že dodá veškeré odpovědi, které měla. ,,Rodným jazykem? Není odtud?" optala se mírně zmateně. ,,Vím, že jím mluvil i předtím, co vlastně říkal? Tobě?" optala se Lewase napřímo. Chtěla se ujistit, že z ní nechtějí udělat vývar nebo něco takového. ,,Ne, jen, že to je talisman, tak jsem mu nabídla, že to najdeme," odpověděla a pak se přesunula k vyprávění dál a na další otázky. ,,Jo, tři. Jedna narazila do kupole a ty další dvě lítaly okolo. Znovu to už pak nezkoušely, ale měla jsem dobrý výhled, na všechny. Byly pěkně divný," oklepala se nespokojeně nad tou vzpomínkou.
Na slova Ain se pousmála. ,,No... dobře. Ale něco by mě zajímalo. Co znamenají ta pírka, co na sobě máte? Moji rodiče mají podobná. Tedy, ne barevně stejná, ale taky mají... měli pírka oba," podotkla vlčice. To už se však ukázal Ség, kazič možnosti pokládat otázky a Renbli na něj upnula pozornost. ,,Dobře. Jsem zvědavá. Je to sladké? Ovoce bývá sladké. Doma mě sotva naučili lovit brouky, ovoce bude určitě zábavné. To se nesnaží utéct. Ty umíš podpořit růst stromů a tak? Jaktože nemáš zelené oči? To se váže k elementu země, nebo ne? Co máte vlastně všichni za elementy? Moje máma má taky žluté oči, ale ovládá vzduch, tak je to občas matoucí," začala, pak se zarazila, zhluboka se nadechla a nabrala dech do škraniček. ,,Pardon. Když jsem nervózní, tak hodně mluvím."

Postovaná 19

Renbli se už nadechovala, že Ségovi něco poví, když se ozvala Ain, která se rozhodla tak nějak odseknout její odpověď. Nebo aspoň tu možnost, že by mu nějakým způsobem odpověď dokázala najít. Proto taky naštěstí nenastalo trapné ticho. Rozhlédla se, jak se najednou vlci rozběhli do všech směrů po rozkazu žlutooké a jen mávla ocáskem. Měla by taky jít něco dělat? Možná by mohla... teoreticky.
Navzdory všemu udělala pár kroků směrem k druhé jeskyni, do které přes ostatní vlky doteď moc neviděla. Ani teď nešla úplně blízko, jen se tiše kochala tou krásou, která se tam nacházela. Když znovu Ain promluvila, Renbli otočila hlavu a podívala se na ni. Zrovna se nadechovala, že něco poví. Ale Ség ji zase předběhl, takže mlčela. Jen se trochu usmívala, nevypadala, že mu to má za zlé. Než mu však stihla něco říct, už byl pryč a dělal cosi se stromy. Střihla ušima, než přišla další otázka. ,,Vlastně si mě našel na území mé smečky," odpověděla Lewasovi trochu váhavě, jakoby netušila, co může říct a co ne. Nervozita nakonec zvítězila a ona se rozpovídala.,,Ptal se mě na něco barevného, prvně divným jazykem, pak tímhle, což je divné, protože prvně měl přízvuk a pak najednou zmizel a najednou mluvil absolutně plynule, což je fakt divný. No a pak nás začala nahánět nějaká příšera, kterou jsem prvně neviděla, ale vážně vydávala hlasité zvuky a v lese se nám jí dařilo utíkat a Ség chtěl najít nějakou svatyni, ale já netušila, co jsou svatyně, tak jsme běželi do fialového lesa. Když jsme to brali přes mlžnou pláň, tak najednou zahnul doprava - a taky mě málem zabil, ten vlk vůbec netuší, jaký to je mluvit a do toho běhat, chci mít jeho fyzičku -, no a najednou jsme byli uprostřed nějakýho podivnýho kruhu vysokých kamenů a on dupnul a udělal kolem nás zlatou kopuli. No a ty velký příšery přiletěly a narazily do toho - byly tři! - a pak zase odletěly a Istenség tam pak sypal třpytky a doteď je mám na hlavě a pak mě vzal sem, i když mi pořád říkal, že mě budou chtít sežrat, když mě s ním uvidí a že chtějí sežrat jen jeho, protože s ním mají nějaký problém. To mi nedává smysl, ale ok. A taky když jsem ho potkala, tak byl hnědej. Změnil mi před očima barvu a pak si myslel, že jsem krab a... já jsem hrozně zmatená," přiznala a konečně se posadila, s poněkud roztěkaným pohledem.

Postovaná 18

,,Ne, to byl jen vtip," pronesla tiše k Istenségovi, který vypadal, že každé její slovo bere smrtelně vážně. ,,Ale docela to přibližuje to, jak je to... zvláštní, slyšet najednou někoho kolem mě mluvit jinak, než... no, však víš." Že jim nerozuměla věděl, o tom nebylo pochyb. Ani proto neměla potřebu se k tomu dál vracet. A co se týkalo jejího třpycení, tiše se zasmála a kývla. ,,To jo. Teď." Drcla do něj čumákem a zase se zaměřila na chodbu. Trochu se zarazila, když vešli do prostorné jeskyně, kde smečka zjevně sídlila. Přejela všechny pohledem. Trochu víc se přitiskla bokem na Istenséga, aby si dodala jistoty, kterou momentálně pozbývala. Moc cizích, moc naráz. Brzy však přišlo představování. Pokoušela se aspoň trochu usmívat, aby nevypadala tak vykuleně, jak se cítila. Peříček si všimla. Taky by chtěla nějaká peříčka. Možná jednou. ,,Ach," pronesla tichoučce, když začali být vlci představováni. Líbily se jí značky na jejich kožíšcích a i jejich oči. Nikdo neměl obyčejně modré, jako měla ona. Tedy, dobrá, dvě vlčice ano, ale u nich vypadaly jaksi nadpozemsky. Co se týkalo Ain, ta jí dost připomínala matku a i proto se drobná vlčice rozhodla upnout svou pozornost hlavně k ní. ,,Díky..." pronesla opatrně a rozhlédla se po všech nových vlcích, kteří tu byli. Pokud počítala správně, tak bez ní tento klan čítal přesně půl na půl vlky a vlčice. Tiše si odkašlala. ,,Těší mě," dodala pak opatrně a pokusila se tak nějak... usmát. Tohle už je teď katastrofa. Už teď mě nenávidí. Ach... vypadají, jakoby mě podezírali, že jim vykradu zásoby na zimu a zmizím v prachu. Trochu nespokojeně švihala ocasem. Žádný z těch vlků neměl moc zaměření, o kterém by si s nimi dokázala dlouhodobě povídat. Ale aby pravdu řekla, ona moc takových témat stejně neměla. Většinu času jen zmateně postávala kolem. Když nad tím tak přemýšlela, tak si ani nebyla jistá, co jí vlastně jde - a co ne. Nejspíš nic.

Postovaná 17

Tiše přikývla. ,,Nikdy jsem o žádných klanech neslyšela, ale když říkáš, že to je podobné, tak ti věřím," pronesla k němu jednoduše a jen mávla ohonem, jakoby to mělo nějak podpořit její slova nebo tak něco.
V tunelu se ji pokoušel Ség aspoň trochu uklidnit, že nikomu vadit nebude. A taky mluvil o objevování. To znělo aspoň trochu fajn, nebo aspoň jako něco, čeho by byla schopná se účastnit. A čeho by se taky účastnila ráda. ,,No... když to říkáš, budu ti věřit." A přitom první setkání nebylo tak příjemné, jak druhý vlk sliboval. Renbli couvla. Nebyla zrovna malá - byla průměrná, možná trochu vyšší kvůli nožkám jako srnka -, ale oproti tomuto vlkovi si přišla trochu jako škvor. ,,Um..." To už však její společník začal mluvit a ona se po něm tiše podívala. Vlka oslovil jako Lewase a jeho reakce byla dost rychlá. Označil ho za jasnost. Renbli nevypadala o moc klidnější, když si vlci prohodili pár slov v jiném jazyce.
Chvilku se na ty dva dívala, zvlášť, když ho ten druhý vlk oslovil jeho jménem a pak se podíval i na Renbli. Ta byla pěkně zmatená a přišlo jí, jakoby se právě bavili, jestli bude lepší na rajčatech nebo se smetanou. ,,Uhm... děkuji," pronesla opatrně a podívala se na svého společníka a pak zase na vlka před sebou. Ten se s nimi vydal dál a ona málem nadskočila, když na ni náhle Istenség promluvil. Drcla do něj jako odpověď bokem a pak zašeptala nazpět: ,,Spíš to znělo, jako bys mu říkal, jak mě dneska uvaříte. Když takhle někdo mluví cizím jazykem, je to dost děsivé." Pak se však pobaveně zachichotala. ,,Vaše... světýlkatosti." Trochu začala tlapky při kroku zvedat výš a vystrčila čumák, aby působila důležitě, ale brzy ji tato šaráda přešla a začala se spíše dívat po stěnách. Vůbec netušila, že něco takového pod horami je.

Postovaná 16

Ség se pokoušel dál odpovídat na Renbliiny rozmanité otázky, ale ne zrovna překvapivě to pomalu zvládal... stejnou rychlostí. A stejné zapálení mu taky tak nějak chybělo, i když musela uznat, že to mu skutečně nemůže vyčítat. Alespoň se pokoušel. A doteď nechápala, co mohl těm obřím tentononcům udělat, že ho lovily. A jen jeho, nikoho dalšího. Tohle místo vůbec nedávalo smysl. Nebo ne tohle místo, tenhle vlk nedával absolutní smysl. Renbli to však tak nějak ignorovala a nechávala si jednoduše v záloze tu možnost, že se někde praštila při útěku zlatým lesem do hlavy a teď tam prostě leží. Všechno bylo možné, ne? ,,Ne, smečka je uskupení vlků. Moje máma s... moje máma je dost vysoko postavená, takže tyhle věci vím," informovala ho. Ovšem ne nijak nafoukaně, prostě jen hrdě. Její máma byla skvělá.
,,Nomádi? To zní... vlastně docela fajn. A to si vždycky najdete místo s obřím kamenem?" optala se a zaculila, protože ji už i napadla možnost, že to je prostě jen iluze. Sama iluze ovládala, i když na absolutně směšné úrovni. Když se před nimi však otevřel tunel, jen se rozhopkala za ním, s ocáskem ve vzduchu a rozhlížejíc se po okolí. Byla upřímně zvědavá, jak vypadá smečka tohoto vlka. Přeci jen... Ség byl sám docela speciální. Tu ji však něco napadlo.
,,Jsi si... jsi si jistý, že jim nebudu vadit? Nebo nebudu protivná? S cizími vlky to moc neumím. Nebo možná vůbec ne. Dost dlouho jsem byla mimo vlky celkově. Vlastně je zvláštní, že vlastně vůbec žiju. Moc si z té doby nepamatuju, ale... no, vlastně to není tak dlouho. Jsem ještě pořád takový... štěně, odrostlejší, heh..." stáhla uši k hlavě, protože tohle její přiznání se nelíbilo ani jí samotné. Tunelem však stále tlapkala dál, ač pomalejc.

Postovaná 15

>> Mlžné pláně

Spokojeně se tetelila, když ji chválil. Vždyť jaká vlčice ne? Za svůj život moc komplimentů od vlků opačného pohlaví nedostávala. Proto i spokojeně zamávala ocáskem. ,,Byla to jedna z prvních věcí, co mě doma naučili," osvětlila Ségovi mírně. ,,Svýlko. S bratrem jsme to opakovali pořád." Vlčecí léta pro ni nebyla ta nejjasnější, ale velké kusy měla v paměti uložené doteď. Třeba hnědou vlčici se zelenýma očima. Chvilku mlčky uvažovala nad tím, že musí Áflef najít. I když těžko říct, jestli se Áflef jmenovala. Přeci jen, jako dítě neskutečně komolila a jestli to jméno skutečně znělo takto, to netušila. Co se týkalo neexistence stvoření, nebo toho, že tamti teď dají pokoj, maličko ji to uklidnilo. Ale vážně jen maličko! ,,Spíš jsem myslela všechny uvnitř zlatého lesa, ale na to jsi mi už odpověděl. I když mi nedává pořád smysl, proč by jedli tebe, když ostatní ve zlatém nechali být." Vrtalo jí to hlavou. Stále. Ne zrovna překvapivě.
Jakmile se dostali mimo mlhu a začali stoupat do hor, Renbli samotná už tiše zafuněla. Byla unavená a výšlap moc nepomáhal. ,,Dobře," odpověděla prostě a moc si o tom nemyslela, ani moc nemluvila. To vše až do okamžiku, kdy vstoupili do úzkého průsmyku a ona se začala věnovat okolí. Ale stačila chvíle, aby se vlci dostali k plochému kameni. Renbli naklonila hlavu na stranu. Jak s tímhle mají sakra hnout? ,,Smečka?" zamrkala zmateně. Netušila, že je tu nějaká smečka. ,,Ne, to mi myslím nevadí... nezmínil jsi, že máš smečku. Taky je ty příšery honí? Když tu máš smečku, jaktože jsi nevěděl o té svatyni dole? Ty ji nikdy neopouštíš? Byl jsi ve zlatém lese kvůli své smečce? Co je to za smečku? Proč jste v horách? Proč za tím velkým kamenem... a vůbec, jaké v ní máš postavení?" střihla ouškem, už mírně nervózní. Nervózní Renbli byla mluvící Renbli.

Postovaná 14

>> Oblouky bohů

,,Ty elemenet nemáš, ale magii ano," namítla vlčice konečně, protože jí to nedávalo moc velký smysl. A ať si zkoušel tvrdit, že ne. Měl třpytkovou magii. Třpytková magie byla ultra skvělá a pěkná a Renbli se líbilo, že se jí drží na hlavě a hezky se od nich odráží veškeré světlo. ,,Děkuji! Světýlka si mě vždycky našla, ať už v jakékoliv podobě," oznámila vlčkovi a vesele zamávala ocáskem. No, tak či tak... co se týkalo jejích otázek na další monstra, jen zavrtěla hlavou. ,,Budu mnohem radši, když nebude," přiznala a pak radši přidala do kroku, aby za ním opět moc nezaostávala. Ta myšlenka se jí zrovna moc nelíbila.
,,To tě takhle prohání častěji?" podivila se vlčice a pak se oklepala. Nevypadala z toho zrovna moc šťastně - a ne překvapivě. Nechtěla, aby se jim to zase brzy honilo za ocásky. Nevěděla, jak by uběhla další podobnou cestu jako byla ta, kterou vzali od zlatého lesa oni dva. ,,Osobní? To zní, jako bys byl osobní strážce zlatého lesa a oni velcí, duchařtí padouši, co se tě snaží uhnat a sníst, aby se mohli pustit i do všeho zlatého listí," pronesla vlčice nadšeně a taky trochu zasněně, protože by její svět hned zněl trochu zajímavěji, kdyby se s někým takovým vybavovala. ,,Tak... fajn. A budeme tam brzy? Protože to, co jsme teď uběhli, bylo dost daleko i na moje poměry a upřímně mě to i dost unavilo. I když ty teda vypadáš pořád dost živě." Dost tomu šedivému věřila a doufala, že ji vážně zavede někam, kde se půjde smotat do klubíčka a nevyletí na ně další příšera. Inu... modlit se mohla, nebo ne?

>> Sněžné tesáky

Postovaná 13

,,Neznám nikoho, kdo by se narodil bez elementu," odpověděla mu. ,,Ale moji starší bratři se narodili s blesky, takže... to je možná trochu zvláštní," přiznala. Doteď ji ani nenapadlo, že by se mohl narodit někdo, kdo snad neměl žádný element. Ona měla svůj vzduch, ač jej ovládala velmi slabě. V reakci na to, že má vícero třpytivých věcí, prostě jen vystavila hlavu a zavřela oči. Pak jedno z očí otevřela. ,,Ano! A koukej, teď se třpytím i já," oznámila a hrdě vystrčila hrudníček, aby mu ukázala zlaté třpytky na své hlavě v plné kráse. Třpytivá Renbli, to se jí líbilo.
Vlk nakonec jen vzal na vědomí, že se Renbli přidá a dodal klišé varování, že ji přeci jen varoval. Však to ona věděla! Dvakrát, či třikrát ji odrazoval. Na druhou stranu, byl to on, kdo ji vzal a kdo se s ní rozběhl pryč. A taky to byl on, kdo se jí pak zeptal, jestli mu chce pomoct. ,,Hloupé možná, ale děsivé. A pak si představ, že by se hýbali jen když je nikdo nevidí," celá se oklepala. Kdo ví, odkud tyto reference přicházely. Nejspíše od autora hledajícího podobnosti a bažícího po rewatchi jistých seriálů. ,,Ale proč teda nechtějí sežrat vlky jako jsem já, ale chtějí sežrat tebe? Nedává mi to smysl," pronesla k Ségovi trochu zamyšleně. ,,V čem se od ostatních lišíš?" Jasně, byla tu ta magie a tak, ale nikdy neslyšela, že by tu běhal nějaký nemagický vlk, kterého se pokoušelo sežrat celé okolí.
Ren se tiše dívala po tvorech, jak zaplouvají zpátky do mlhy a nezdála se být moc potěšena možností, že by měli odejít. ,,A musíme? Možná by nebylo zlé tu zůstat přes noc... je dost pozdě, brzy bude noc," pronesla ke svému parťákovi, ale nakonec se zhluboka nadechla a vydala se za ním do mlhy a do tmy - tentokrát se držela mnohem blíž než předtím, už jen proto, že nechtěla vědět, co by na ni mohlo vyskočit, když by zrovna nedávala pozor.

>> Mlžné pláně

Postovaná 12

Vlčice mírně naklonila hlavu na stranu. Nevypadala úplně nadšeně z onoho odhalení, že co je na první pohled pravda, tak to být pravda nemusí. ,,Takže ty můžeš být třeba... třeba medvěd? Jen tak? Puf? Oči můžou klamat? Co vidím není reálný?" Opatrně v reakci na tato slova zvedla hlavu a opatrně se naklonila k vlkovi, aby zkusila, jestli ucítí jeho čumáček. Opřela se o něj tím svým - experimentovala jako pravá puberťačka - a pak se zase odtáhla, zcela zděšena svým aktem. ,,Jooo, ty jsi cítit docela reálně. Jo. Určitě. Ehm." A bylo to docela fajn! Až bude mít jednou někoho ráda, tak taky zkusí, jestli je jeho čumáček reálný.
,,Jo, ale... vždyť... vlci mají nějakou základní ne? A tahle... tahle je divná. Neviděla jsem ji. Nikdy. Ale hezky se třpytí! A třpytivé věci jsou fajn. Máš víc třpytivých věcí?" optala se vlka konečně a mírně pohodila oháňkou. ,,A já ti už říkala, že neodejdu a že ti pomůžu," uzavřela to Renbli jednoduše. ,,Když je tu jedna svatyně, určitě jich tu někde bude i víc a tak se nemusíme bát. Navíc, když budeme spěchat, tak jsem si jistá, že to zvládneme," uzavřela to. Ale nelíbilo se jí, jak se pomalu a jistě začínal vykrucovat. Renbli měla ráda odpovědi a ty jaksi docházely. Nespokojeně stáhla ouška. ,,No... vidím," odpověděla Istenségovi trochu zaraženě a očima zapátrala po oněch nestvůrách. Pak se zhluboka nadechla. ,,A když mi sejdou z očí, tak na ně zapomenu?! Takže jedná možnost, jak si zapamatovat, že je vidím, je kreslit čárky do hlíny!" vyhrkla na něj možná až moc nadšeně. Pak se však trochu zarazila, protože tohle ji trochu děsilo. ,,Ale... to není pravda, že ne?" Doufala, že není.

Postovaná 11

Renbli vypadala z tohoto vlka při nejmenším zmateně dost na to, aby mu naznačila, že jeho reakce jsou... zvláštní. ,,No... protože... jsi se ujišťoval, jestli jsem vlk? Mám dvě uši, čtyři tlapky, ocásek a srst. Jasně že jsem vlk. Nebo nevypadám dostatečně... zvlčele?" optala se a podívala se na ocas, se kterým párkrát mávla, než tiše vyfoukla. Přišlo jí, že dostatečně zvlčele vypadala a i skrz to nechápala, co tedy jejímu společníku vadí. Nebo spíš - jak si mohl myslet, že by vlkem být nemusela, než že by mu něco vadilo. ,,Ano. Ale stejně mi nedává smysl, že umíš měnit svůj kožich, dělat zlaté bariéry a podobné věci," zahleděla se na něj podezřívavě.
,,Ale... když teda nepatřím do jejich jídelníčku, nebyla bych jim jedno, i kdyby nás viděli spolu? Přeci nedává smysl, aby mě zkusili sežrat jen proto, že mě viděli s někým, koho sežrat chtěli," zkusila vlku objasnit logiku, ale těžko říct, jak moc skrz se k němu dostala, protože on celkově působil, že tyhle věci moc ani... nechápe. Jenže jak se vlk tvářil vesele a vrtěl ocasem, tak samotná vlčice už trochu zjihla. Měla přeci jen dobré srdce a kdyby málem nebyla sežrána, tak by ani tyto móresy neměla. ,,Jo, myslím, že Ren je v pohodě," odpověděla jí. A co se týkalo toho, že zlatý les byl v pořádku... ,,Jak si mohl někdo nevšimnout něčeho tak... velkého a zubatého to mi nějak nedává smysl," naklonila hlavu mírně na stranu a měřila si svého společníka trochu ustaraným pohledem.

Postovaná 10

Vlk se začal pomalu vyjadřovat a Renbli se pomalu pokoušela uklidnit. Kulila na něj velké oči, pokoušela se vzpamatovat To jí teď šlo upřímně docela stěží. Vlk se představil jako Istenség a Renbli už teď věděla, že v blízké době zapomene, jak se to jméno říká. Vážně, z toho samce něco vypáčit bylo pěkně na pytel. Stáhla ouška a vyfoukla, zatímco na něj mírně otráveně hleděla. Moc jí toho neřekl, i když z něj vypadlo docela dost vět. Když se jeden soustředil, tak si uvědomil, že neřekl prakticky nic, co by už nevěděla, nebo na co se vlastně neptala a co nebylo podstatné. Sklopila hlavu a dlouze si povzdechla. Chvíli zírala na zem a na trávu, pak se podívala na to, co běhalo venku mimo tuhle divnou svatyni.
,,Díky za ujištění, že bych byla sežrána." Krátce zavřela oči a pokoušela se nějak smířit s tím, co se právě stalo, protože jí to pořád dunilo v hlavě jako zemětřesení. Nějakých pár chvil je nezavírala, vlka si moc nevšímala a když byly světle modré duhovky znovu vystaveny světu, tak toho... Séga oblažil trochu unavený výraz mladé vlčice. ,,Já nejsem krab, myslela jsem, že si ze mě utahuješ. A pochybuju, že jsi obyčejný vlk. Žádný vlk tady není obyčejný, všichni máme magie... a tak," povzdechla si a zakroutila hlavou. ,,Pomůžu ti to najít. Asi kvůli tobě nejsem sežraná, takže to bude... fér." Ale už teď tušila, že se asi zapletla do něčeho, do čeho nechtěla. Dlouze si povzdechla a zvedla se. ,,Já jsem Renbli. Ale můžeš to zkrátit, když už to údajně my vlci děláme, ty chytráku," zabručela vlčice tiše a oklepala se. Pořád působila trochu vyděšeně, když se rozhlížela po těch obludách. ,,Neublížili někomu ve zlatém lese? Nikdy jsem nic takového předtím neviděla."

Postovaná 9

Když se jí stříbrný ptal, co je zač, jen zavrtěla hlavou. ,,brzy nás něco sežere, jasně že nejsem," zamumlala a sledovala, jak se to všechno přibližovalo. A on ji ještě vybízel, aby se dívala? Byl to blázen. Blázen! To měla být večeře ještě čilá, aby si to užila víc, nebo co? Jenže to už se cosi stalo... a vlk dupnul. Kolem se náhle zformovalo cosi zvláštního - zlatá kopule, kterou vlčice doteď u nikoho neviděla. Nestvůra narazila do bariéry a Renbli se znovu úplně stáhla do trávy, zatímco skrz stébla pozorovala, co se děje. Žádné z monster se už nepokusilo. A ona... cítila úlevu. Zatraceně velkou úlevu. Co se to tu právě stalo? Proč se to stalo? Do háje... tohle bylo... tohle bylo... ,,Co se děje?!" vyprskla vlčice, když se stříbrný zeptal, jestli mu pomůže najít cokoliv, co to vlastně hledal. Ne, teď na tohle vážně neměla kapacitu, aby odpověděla. ,,Prvně se ukážeš ve zlatém lese, něco hledáš, mluvíš cizím jazykem, najednou nás něco honí, já jsem krab, ty jsi... kdo ví co a teď si tu prostě klidně stojíš, ptáš se mě, jestli ti pomůžu a to ani nevím, jak se jmenuješ?!" vyhrkla konečně absolutně realistickou reakci někoho, kdo právě málem zemřel. ,,Co to je zač? Co je tohle za magii? Jak se jmenuješ? Kdo jsi? Jak to že je tu možnost, že jsem krab? Jak ses naučil tak rychle mluvit jako já? Co jsou ty barevné věcičky? Co se u Iris děje?!" vykvíkla znovu salvu otázek. Ani si neuvědomila, kdy se postavila a začala přecházet ze strany na stranu. ,,A vůbec, ta nejdůležitější: Co když to prorazí? Sežerou nás? Proč tě to vůbec honí? Chce tě to vlastně sežrat? Nic nechápu. Tohle je ta nejdivnější věc, co se mi kdy stala a to už mě i stihli unést bezmagičtí vlci." Nakonec se prostě posadila, uši do stran, absolutně zdrcený výraz.

Postovaná 8

>> Mlžné pláně

Renbli se pokoušela držet aspoň hlasu a když se náhle mlha rozestoupila, jako kouzlem, prudce zabrzdila. Stříbrný vlk stál uprostřed a Renbli chvíli zírala na místo, co se před jí vyjevilo. Sjela ho pohledem, zjevně zmatená, že se tu něco takového nachází. Jenže... ať se mohla rozmýšlet nad čím chtěla, musela se rozhodnout rychle a hlavně úsporně. Neměla moc energie. A ač vypadala, že tomu moc nevěří - její obličej byl stažený a upřímně byla trochu vyděšená -, když zaslechla zvuky vycházející z mlhy, dost rychle se rozhodla pro tuto variantu. Prudce se znovu rozběhla k několika kamenům a vklouzla mezi ně jednou z mezer. To celé místo ji však znepokojovalo - ovšem nestvůry mimo byly ještě horší. Stáhla uši k hlavě a ocas mezi nohy, aby se rozhlédla okolo sebe ještě jednou a pořádně. Symboly, cizí vlk a vysoká tráva. Vážně je tohle ochrání? Tohle byla... svatyně?
Trochu nejistě se podívala na stříbrného, jakoby od něj požadovala nějaké vysvětlení, kterého se jí doteď nedostalo. Například, co se děje? Před čím to utíkali? Jak je tyhle padající kameny ochrání? Ne... tohle je možná tak zabije, ale neochrání. Jenže utíkat dál už nemohla, takže se prostě jen svalila do trávy a přikrčila se do ní tak, aby byla vidět co nejméně. Třeba, když si jí ta monstra nevšimnou...

Postovaná 7

>> Zubří pláň

Zjevně neměl problém utíkat a u toho mluvit. No, v tom se s Renbli lišili. Ta měla sice radost, že už neumírá tak moc jako sotva pár minut zpátky, ale byla tak zahlcená otázkami a potřebovala odpovědi hned. Jenže to už běželi mlhou - a ač seto původně zdálo jako dobrý nápad, brzy toho začala litovat. Hodně litovat. Jenže to už šedý zastavil a Renbli prudce zabrzdila, až málem přepadla přes přední nohy. Sotva viděla jeho obrys, jelikož si prvně neuvědomila, že už neběží. Jenže než stihla něco říct, vlk už zase pádil jiným směrem. Tedy, to, co z něj viděla. ,,Počkej... počkej!" zahulákala tak, že to musel slyšet snad každý na celé téhle potracené planině. Sliboval, že si vydechne, ale teď ji akorát tak znovu proháněl. Vlčice prudce přidala do kroku, aby jej neztratila a snažila se držet za ním. Jenže těžko říct, jestli vlk už dávno nezaplul do mlhy a neztratil se jí nadobro. To by byl docela problém, protože těžko říct, jak by se odtud vymotávala pak ona samotná.

>> Oblouky bohů