Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Renbli se odtáhla až do jeskyně, kde to konečně zakotvila a schoulila se do klukka. Máma s etiťkou určitě chtěli ještě někam jít, ale Renbli to teď nevadilo, ona se brzy totiž položila do říše spánku a užívala si to ticho a klid kolem sebe. A spala... Dlouho. Pro tohoto prcka byl zatím úplně každý spánek dlouhý a osvěžující. A proto, když se vzbudila, tiše ňafla a... Pocítila hlad. Byl čas na další, dobrodružství! Máma totiž byla pryč, táta nejspíš spal a ona vlastně ještě ani netušila, že to je táta. Proto se hrdě postavila na tlapky a vydala se ven. Ven, zkoumat okolí a svět! Tady jsem světe, ahoj! A s tím... Si začala štrádovat lesem. Vlastně původně nechtěla chodit nikam daleko. Chtěla být jen tady. Ale... Viděla svýlka. Hodně svýlek!
A Renbli? Renbli se rozhodla, se je všechny chytí.

>> Bull Meadow

Renbli se už nechtěla zvedat a bylo to na ní znát. Jen tiše mručela, když máma prohodila něco v tom stylu, že se jde spát. Však ona měla plnou energie! A tak! Všeho měla plno, jojo! Problém však bylo asi to, že to nebyla úplně pravda. Zvedla se a oklepala. Když etiťka začala cosi se světýlky brblat, musela se samozřejmě přidat. Však... Tohle bylo dobré, že si tak rozumí! ,,Svýlka?" okomentovalo vlče zamyšleně a mrsklo ocáskem, aby dokázalo, že to myslí vážně. Ač tedy jeden nemohl poznat, o co že to vlastně jde.
Roztlapkala se tam, kde je máma chtěla byla až moc utahaná na to, aby pořád protestovala. Ale však za pár hodin to všechno zas bude úplně jinak a zase bude mámu totálně ničit po venku! Užije si to, hah, nebo aspoň jedna z nich.

Renbli byla na svého učedníka náležitě pyšná. Spokojeně zdvihla hlavičku a ignorovala vysvětlování, že nejsou ti dva etiťky. Hah a kdo o tom jako rozhodoval?! Oni byli etiťky a meška! A to přeci něco znamenalo. A i proto začala vrtět ocáskem, když dostala tak jasné informace jako etiťka svýlko meška. ,,Hmmm!" odsouhlasila celou myšlenku, zatímco práskala ocáskem do země a vydávala zvuky startujícího křečka.
To už však její etiťka přišla na velmi zajímavý objev, který Renbli ohodnotila unaveným zívnutím a položením hlavy na tlapičky. Zjevně by si ráda někde pospala. ,,Svýlko hmmm?" ptala se bratříčka, sestřičky, prostě toho druhého klubka, zda je svýlko vážně může za to, co se dělo s kožíškem. Nedávalo to smysl! Najednou ucítila mírnou starost, aby svýlko nevypilo i je samotné. Trochu se na to zamračila a pak se prostě vyvalila jak dlouhá tak široká, aby pacičkami dosáhla až na světlo. Kdepak, ta vážně nikam nepůjde. U té bude nejlepší, když si někde zaleze a pořádně se prospí, jinak bude pěkně otravným kulíškem. Tiše zamlaskala a pak položila jednu vystrčenou ťapičku na brášku. ,,Etiťka meška," zopakovala v záchvatu dobrosrdečnosti, že vážně toho chlupatého příživníka přijímá jako kamaráda. Teď a navždy! Budou větší kamarádi, než kdy svýlko s ostatními svýlky! Ale... Bylo vůbec svýlek víc? Nutilo ji to uvažovat nad tak důležitou věcí jako počtem světýlek, i když vlastně pojem počet ani neznala.

Smutně stáhla ouška, když máma začala vysvětlovat, že Ingrid není smečka. Moc tomu nerozuměla, chápala jen, že Ingrid je prostě cizí. ,,Poš?" zeptala se stejně. Pak však objevila nové, zvláštní slovíčko. ,,Táta." Q hned na to reagovala s hlubokým nádechem: ,,Etiťka!" Zdálo se, že se jí nové Ingridovo slovo líbí a okamžitě vypustila to předchozí. Jakej táta? Etiťka byla cesta! To už však pak došlo na povalení a zkoumání, máma si je oba povalila na záda a Renbli si docela hlasitě musela stěžovat - netušila, co se děje, ale příjemné jí to nebylo. Tudíž její 'nech' nezmizelo. Máma ji však naštěstí pustila a Renbli... Byla docela umazaná z hlíny, na kterou byla svou bílou srstí složena. Hned jak se zvedla, znovu se jala oklepávat. Co říkala máma nechápala. Věnovala jí tak zmatený pohled, ale pak si táhle zívla. Stejně I tak přihopkala za Ingridem, když koukal na Renbli už důvěrně známou věc.
Ren si jednoduše lehla před světlo a plácla na něj bílou tlapičkou. ,,Svýlko!" objasnila bratrovi nadšeně. Pak se rozhodla překulit na bok a nakonec na záda, aby máchala pacičkami ve vzduchu směrem ke světlu.

Hele, hele! Podívej se, co to Renbli našla! Nadšeně vrtěla ocáskem, zatímco taky koukala směrem, kde byl ten druhý cvrček. ,,Meška!" oznámila mámě nadšeně, že našla smečku - Ingrida. Vrtěla tím krátkosrstým chvostíkem a spokojene bručela. Ingrid už útočil na louži, jako ona a máma. Spokojeně zavibrovala hláskem a pak... Hele, světýlko! A přímo na Ingridovi! Renbli se přikrčila... A v další moment se rozběhla s bojovým pokřikem: ,,SVÝLKO!" Skočila na bratra a dost možná jej povalila na záda, jak byl sejmut plnou váhou sestry. Brzy však zjistila, že světýlko je pryč. ,,Nech!" rozbrečela se, myslíc si, že Ingrid světýlko z kožíšku ukradl. Choval se k ní vážně zle! Ona nechtěla nic, jen své svýlko. I proto, kníkavě brečíc, slezla z bratra... A brzy zase zklapla, když si všimla, že světýlko je zpět! Bylo na stejném místě, jako předtím Ingrid! TOHLE SVĚTÝLKO MUSÍ BÝT JEJÍ! Rozsprintovala se směrem k matce a sluníčku, které dělalo světlo na zemi.

Máma se jí snažila vysvětlit, o co jde ve smečce, ale Renbli měla stejně připravena jen samá 'proč'. Ano.. Hodně oblíbených slov, které jednoho docela naštvou. Chudinka se v tom zdokonalovala a brzy začne každého štvát. Tomu však nyní nemohla rozumět. Když však její světýlko sebralo sluníčko, vlče zakňučelo a nechápavě hráblo packou po paprscích, co se ukazovaly mezi stromy. Pak se jen oklepala, nějak jí začínalo být u světýlka teplo! To už ho však máma zablokovala a znovu se objevilo takové maličké. Ren po něm okamžitě hmátla. ,,Svýlko!"
Dlouho to však netrvalo, než se máma odlepila a přešla k louži, aby... Do ní práskla předními tlapkami! Renbli se rozzářila. Takže jo? Takže to bylo správně útočit na ten divný odraz! Máma na něj taky útočila! Oči de J IV zaleskly poznáním a vlče vyletělo po nejbližší kaluži... A skočilo do ní, aby zničilo protivníka, co se v ní schovával. Ukázalo se, že tahle kaluž byla trochu hlubší než ty ostatní, jelikož do ní Renbli zahučela a brzy už zmateně koukala, celá hlavička mokrá. Stále stojíc v kalužovém kráteru, oklepala se, jakoby na tom závisel její život. Pak však nastražila ouška. ,,Meška!" oznámila mámě. ,,Meška, meška! Hmmm!"

Kdo ví, od koho měla slovíčkového nepřítele svých rodičů? Ale jedno byla jasné - jak se ho jednou naučila, už se ho Barnatt nezbaví. ,,Poš?" odpálkovala okamžitě na smečku vlků, kteří žijí na jednom území. Vrtěla u toho ocáskem a když se znovu objevilo to podivné prasátko, zabušila ocáskem do země a hravě vyštěkla. ,,SVÝLKO!!" Její největší nepřítel a zároveň největší přítel byl zpět a Renbli se z něj zdála být unešená. Protože... Kdo by k sakru nebyl, z takového hezkého světýlka? ,,Svýlko meška! Níííí!" dala dohromady dvě rozdílná slůvka a pak se rozhupkala za světýlkem od mámy. Jenže... Její pronásledování netrvalo znovu moc dlouho. Po nějaké době totiž... Místo deště přišlo slunce. Prvně svitalo opatrně a nejistě, jakoby si po dešti nevědělo rady. Začalo však prosvitovat lesem. Renbli zmateně zastavila a začala se rozhlížet. ,,Svýlko..." zakňukala, protože světýlek tu náhle bylo příliš.

,,Ýl... Ýlo! Svýlo! Svýlko!" zahlásila k mámě, která zjevně tušila, co malá Renbli skutečně chce a potřebuje. Vrtěla u toho ocáskem jako o život a tvářila se, že je jako největší svatoušek. To už se však prohnali kolem dva vlci a Renbli se schovala. Po hodila po mámě uražený pohled, jelikož se postavila a uhnula tak jako zábrana mezi ní a světem. To už však řekla to zvláštní, divné slovo a vlče, které bylo jejím postavením se donuceno se zvednout taky, si znovu sedlo. ,,Meška?" zeptala se matky a následně bylo vidět, jak se snaží pochopit, co jí to říká. A tehdy přišlo to slovo, které jistě brzy začne Barnatt lézt na nervy. To slovo, které dřív nebo později přijde na jazyk všem vlčatům a budou ho opakovat až do zešílení chudáků rodičů. Renbli zírala na mámu zpod jejího břicha a vydala to slovíčko, s dosti jasnou otázkou v hlase.
,,A poš?"
U toho nakláněla hlavičku do stran, jakoby řídila za pomoci nějakého volantu vážně těžko ovladatelné zařízení. Plachťáky, co jí zatím horko těžko stály, se držely, než se jeden prostě složil a tak zůstalo nahoru jen jedno ucho. ,,Poooš?" dožadovalo se vlče odpovědi na tu důležitou otázku, k záhadě, kterou jí máma nyní měla vyjevit.

Že jestli se jí líbí světýlko? No sakra si pište že ano! Vrtěla ocáskem jak nadšené klubko chlupů a zírala na tu zářivou věc, která se jí prohnala kolem hlavy a zase rychle pryč. Už měla čumáček tak blízko! Jenže světýlko nebylo tak daleko, aby se k němu nepřiblížila znovu... A ono opět vzalo roha. Renbli si začala tiše, kníkavě stěžovat, že jí světélko utíká a vydala se blíž k němu, znovu. Nevypadala, že ho však hodlá honit pořád. Nakonec se totiž otočila na Barnatt, posadila se a začala si, stěžovat, jak je rychlé a že ho nemůžu chytit. Ono stěžování však neznělo jako stěžování, prostě to bylo jen pískání a podobné stěněčí zvuky. To už však zahlédla... Cosi. Nějaké pohyby, jak za zlatými stromy procházeli cizí vlci. Okamžitě se odlepila zadkem od země, na kterou si u stěžování kecla, a přeletěla se schovat za mámu. Vlci si jich nevšimli a brzy zmizeli někam pryč, oba nejspíše jen procházeli. Renbli však zůstala sedět na matčiných zadních nohách, hned pod jejím břichem a s oušky u hlavy. Co to bylo za divné, cizí tvory? Asi bylo na čase toho cvrčka trochu socializovat s okolním světem.

Líbila se jí slova, co ta černá vlčice říkala. Vlastně jim ještě napůl nerozuměla, ale podívala se zpět na louži. ,,Oa," pronesla pak. ,,Oa, oa, oa!" Jenže to už se pokusila ji rozstříknout a schovala se mámě pod ocas. Jenže to už máma začala vysvětlovat. Renbli vykoukla a nastražila ouška, poslouchajíc, co máma říkala. Ještě pořádně souvislé myšlenky netvořila a vzpomínky na toto období budou jednou velmi matné, ale už si uložila jednu velmi cenou lekci: Iluzí se nudím bát, jsou jen jako. A to se jí líbilo. Pořádně tedy nechápala, co to je bát, ale podle tónu a podle toho všeho porozuměla, že to je ten pocit, když se schovala za mámu. To bylo bát se. Nelíbilo se jí bojení se. Rozhodla se, že se bát nebude. Aspoň před mámou ne.
Jenže to už máma... Upoutala její pozornost. Vlče nastražilo ouška a světýlko se lesklo v jeho očích. Zdála se být skoro až hypnotizovaná. Ocásek měla zdvihnutý, ale nevrtěla s ním, jen hleděla. ,,Oa vako," zavrtěla ocáskem pak a vydala se světýlko chytit, ale je tak jemně, aby ho nevyplašila, víceméně si do něj jen šla dloubnout čumáčkem a hrábnout pacičkou.

Renbli.
Copak to bylo za slovo? Líbilo se jí. Stejně jako to ne. Máma vypadala, že asi vodu nedokáže vrátit zpět a tak jen kňukla a otočila se zpět, kde byla... Už vyprázdněná kaluže. Krátce zavrtěla ocáskem. Chvilku na ni zírala... A pak se hladina zavlnila a... Voda byla zpět! Nebo ne tak úplně. Renbli po ní znovu vystartovala tlapkou, plácla do toho a... Ono nic. Stáhla ouška, jenže to už hladina zablikala a dávala tak najevo, že tam vlastně není nic. Renbli se okamžitě naježila a provedla jediný bezpečný manévr a prudce se vrhla k mámě, aby se schovala za její ocas a pak jen vyčumnula směrem k louži, která už vlastně ani nebyla. Tiše na iluzi zavrčela, netušíc, že to udělala ona. Když se však rozpadla, Renbli nastražila ouška a podívala se na mámu, jejíž ocas jí ležel mezi oušky. ,,Ňaau ňaaau? Níííí... Bbhh..." frkla nakonec a podívala se zpět na poloprázdnou kaluži.

Vlče bylo dál šikanováno vlastní matkou. Jenže... Pak ta šikana náhle odezněla! Renbli byla volná jako pták! Otočila se na matku a zavrtěla ocasem, i když neměla ponětí, co jí to vlastně matka říká. A i kdyby měla, smysl by jí to nedávalo - vždyť do toho bahna chudinka přeci neskočila! Jen se polekala té zatrolené kapky! Přesto když se ozvalo vytí, nastražila ouška a svým ukňouraným, štěněcím zavytím se přidala. Nebylo tak hluboké, ani tak táhlé jako dospělácké. Vážně znělo pištivě a umanutě.
Nakonec se však Renbli znovu rozhlédla... A roztlapkala se zpět ke svému centru zájmu a to k vodě, ve které byl její obraz. Tehdy i zvedla tlapku a opatrně nad vodou zamávala... Než na ten divný obraz vyskočila a udeřila do něj oběma předníma. Voda se rozcvákla všude po okolí, možná i na nebohou Barnatt. Renbli ještě chvíli vrtěla ocáskem, jenže to už zjistila, že ten divný tvor zmizel. Otočila hlavu na mámu a zakňučela, nejspíš čekajíc, že ho máma nějak přivede zpět.

Zdálo se, že protesty tady nepomůžou. Jenže ona to tak nechtěla! Jenže to už ji máma přetočila a proti její vůli zvýšila hlas. Renbli stáhla ouška, dívala se na mámu, pacičky na její tlamě... A pak začala naříkat. Už nic nepovídala. Tohle bylo klasické dítě, které potrestáte a ono začne brečet. A tak tam ležela, připlácnutá tlapkou do země a kdyby mohla plakat, tak pláče. Bylo to takové zvláštní kňučení spojené s chrochtáním hyeny a navrch tam byly nějaké ty kníkavé zvuky, které až pomalu přesahovaly do vytí. Ale ač se za celou dobu poměrně utišila, pořád si polohlasně a pisklavě stěžovala. ,,Ňňňmmmmrrrr... Hhhnnn..." snažila se odplazit někam do háje, ale byla připlácnuta a bez možnosti úniku. ,,Nnnnuuuuuu..."

Zvědavě ťapala po tom divném povrchu a masírovala ťapičkami rozbahněnou zemi, aby nakonec zabručela a zírala právě na onu již zmíněnou kaluž. Jenže to se už po ní natáhla máma a Renbli tak měla znovu to štěstí použít slovo, které už dnes vyslovila. ,,Neeeeeech! Neeee... Neeeech!" mlátila tentokrát ťapičkami kolem v čiré agresi dvarfoidního tvora. Bylo poznat, že tohle, dříve bílé, koťátko je pěkně naštvané. Máma jej totiž začala čistit. A ať už to dělala jakkoliv, Renbli se jednoduše nakonec otočila a připlácla jí tlapičky na čenich, zatímco se tvářila skutečně jako živoucí pomsta. Inu... A které vlče by se netvářilo? ,,Nech!" zopakovala znovu a zabušila špinavými tlapkami na matčin čenich. Žádné koupání! Vznáší se protest! Chceme běhat a lovit bahno!

Když byla nesena - kvílela. Když byla položena - kvílela. Ale pomalu to ustávalo. Chvíli se mermomocí snažila vyškrábat zpátky na mámu, protože netušila, co se to děje a kde je. ,,Un... Uuuuaa! Nnnnn mm..." zahučela nakonec uraženě a jen zírala na matku, jakoby ji právě zradila hrdelním zločinem. Jenže to už jí přímo na hlavu přistála jedna průhledná kapka. Hned mezi uši - a svezla se na čumáček.
Renbli nadskočila a prudce narazila do mámy, aby jí podklouzly tlapky na bahně, které se udělalo z té trochu deště, co se sem dostal. Malé štěndo uklouzlo a z bílého kožíšku se stal... Blátěný. Jenže brzy ta hrouda zvedla hlavičku, nechápajíc, co se to stalo. ,,Ňaaau, ňaaa ňňň..." postěžovala si mámě, pištíc zlehu se špinavým bříškem a modrým čelem. Jenže to už se hrdě zvedala. Prvně zadek, ocásek hrdě vztyčen! Se zadkem brzy přišla i první část těla a... Oklepání. Plachťáky lítaly všude kolem a stěně u toho brblalo. Kdo ví co a kdo ví proč - jednoduše vše potřebovala okomentovat. Jenže neudělala ani pár kroků dopředu, když ji něco zaujalo. A to něco... Byla louže. Renbli nastražila uši a zůstala zírat na svůj odraz ve vodě. ,,Mruuuu..."