Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Atrox, Rhaax, funkce, Barnatt

Z Renbli se brzy stala mezi jejími jiskřícími bratry placka a k předchozímu dění už se nijak moc neozývala. Snad jen zamumlala, celá naježená ze dvojice žlutookých: "To je zas počasí..." No a nikdo nemohl tvrdit, že nebylo. V její blízkosti se dokonce i blýskalo.
A celá věc se skutečně přehnala jako přeháňka. I když měla k Aetovi ještě hodně myšlenek, nemluvila na něj. Zdálo se, že nechápal, o čem tu jeho smečka vlastně mluví. Nebo spíš... její rodina. Možná že si prostě jen myslel, že jsou všichni bez taktu? Na tom ale teď nezáleželo.
"Hrozně jiskříš," zašeptala k Atroxovi, snad aby mu připomněla, že její srst se táhla všemi směry kvůli tomu, že seděla u něj. Rhaax to aspoň držel uvnitř. Kdyby byla Renbli mokrá, asi by ji oba dva nehezky pokopali. Stejně jako ty vlky venku. Zajímalo ji, co se s nimi stalo. Hlavně s tím šedookým... dostal pořádnou ránu. Povzdechla si a myšlenkami se zatoulala i za Ásleif. Co tak v tomhle počasí vyváděla...?
Z myšlenek ji vytrhl až Atray, který předstoupil. Ah? Vybírají se funkce? No... asi byl čas předstoupit a taky zmínit co by chtěla dělat. Zvedla tlapku a opatrně si uhladila chlupy, načež se rozhlédla, jestli vybíhá někdo další. Ta hodně světlá vlčice vypadala, že taky něco řekne, ale nevystoupila - tudíž Renbli využila situace a udělala pár krůčků vpřed.
"Než jsem odešla, mým věčným přáním bylo zkoumat - ale průzkumníků bylo příliš. Teď je to spíš naopak... chtěla bych zůstat a věnovat péči zraněným, kteří se vrátí domů a nebo se dostanou do potyček při ochraně území," mávla zlehka ocasem a krátce sjela pohledem k Rhaaxinovi. Žaludek se jí zvedl když si vzpomněla na jeho zubožené tělo a slepé oči, kterých se nedokázal zbavit až příliš dlouho.
"Chtěla bych být léčitelkou."
Nejspíše netušila, že tu nějaký léčitel je, jinak by zamířila očima k Sillarei. Bylo na čase se zdržet ve smečce a učit se. Všechno možné i nemožné.
S tím se znovu vrátila k bratrům. Očima však sjela k matce a usmála se na ni. Později si promluví, ano.

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Atrox

Její bratr byl absolutní trouba a Renbli si to až moc nepříjemně uvědomovala. Vždyť podívejte se na něj - co vůbec byla prachovka???
"Tady se někdo najedl vtipné kaše," usmála se na něj s povytaženým obočím. Atrox aka její velký zachránce v dobách, kdy byla špinavá, nedokázala pořádně mluvit a jen se tak potloukala po druhém ostrově. Byl to právě její bratr kdo ji tehdy dovedl domů za rodinou - a taky to byl její starší bratr, ke kterému vzhlížela nejvíc.
"Ty ses taky uklidil, vidím - nebo si možná dopřál pořádné koupele."
Tuhle hru můžou hrát DVA!

Aetas, Alyanna, Atrox, Naxin, Rhaaxin

Renbli se Alyanny nikdy nebála nebo neobávala. Že byla dcerou alf je mělo spíše spojit díky jejímu dětství jako vlčeti bet Zlaté smečky. Přesto se tak nestalo. Proč, ptáte se? Alyanna tu nebyla. V době, kdy Renbli vyrůstala ve zlaté smečce, Alyanna byla kdo ví kde. Vždyť i dříve poznala její mladší příbuzné - Merlin a Sillarei - než vůbec narazila na ni. A Aetas? Toho z podobných důvodů znala mizerně taktéž. Nejspíš to bylo v rodině.
O Athai nikdy pořádně ani neslyšela.
Bylo však vtipné, že Renbli měla otázku na to, proč někomu bez jakýchkoliv důvodů věnovat respekt a svou loajalitu a Aetas... odpověděl hůř než Alyanna. Kde Alyannu neměla ráda a měla s ní své neshody, tam očekávala, že se alespoň alfa smečky zachová rozumně. Byla pravda, že ho řádně neznala... možná byl takový vždycky.
Proč tedy máma...? zamířila pohledem k Barnatt, jenže to už promluvila Alyanna a Renbli jí opětovala pohled.
"Důvodem, proč jsem nenavázala bližší kontakt s tebou nebo tvými sourozenci, byli cizí vlci se stříbrnýma očima. Ti, kteří mě ukradli téměř na smečkových hranicích. A i poté, co jsem se vrátila, jsem neměla štěstí. Na tebe nebo tvé sourozence. Vaši matku..." na chvíli se odmlčela, "upřímnou soustrast, ač jsem Athai nikdy ani okem nezahlédla. Vím, jaké to je ztratit rodiče." Ach, Navin. Kde mu bylo konce...
"Neočekávám, že se něčí názor na tvé povýšení změní jen proto, že promluví ztracená dcera Zlaté smečky. Myslím, že já i ostatní, kteří tě snad neznají, jsou ochotní ti dát šanci. Tvůj otec však nemůže žádat, aby se vytvořilo něco z ničeho. Pokud tomu dáš ale čas, Alyanno, ráda řeknu za sebe, že kdo si respekt zaslouží, tomu respekt dám." Jen se předveď, alfo.
To však už promluvili ostatní. Mnohem ostřejšími slovy. Jak se asi Alyanna postaví k někomu, kdo měl údajně být jejím přítelem a kritizoval ji? Možná, že je taky označí za ty, kteří bezdůvodně vyvolávají problémy. Za jedovaté. Za vztekající se vlčata. Jak vtipné označení, když Renbli i Atrox mířili svá slova převážně na Aetase a jeho žádost o respekt.
Co se stalo mezi ní a zjizveným vlkem Renbli netušila. Neznala ho, i když se po něm momentálně dívala. Měl žluté oči jako její bratři. O Naxinovi slyšela, samozřejmě, ale také jej nikdy nezahlédla. Byl to... byl to její bratr? Způsobila Alyanna jeho jizvy? A pak provokovala dalšího na území jejich smečky? Střelila po ní pohledem a na okamžik v něm zaplál vztek, než ho polkla jako knedlík. Učí se. Učí se, neznáš ji. Dej jí šanci.

Sourozenci Alyanny samozřejmě stáli na její straně. Zachytila pohled Atraye a oplatila mu ho, i s mírným úsměvem. Neměla problém s kritikou - stejně jako neznala je, oni neznali ji. Bylo jasné, že se mezi nimi nevyjasní je tak.
Tak či tak ji překvapilo, když Rhaaxin promluvil. V jeho tónu necítila nic, co by tam očekávala. Naposledy se stavěl na Alyanninu stranu, i kdyby to snad nedávalo smysl. Držel s ní, rval se do bitvy, obklopen slabými vlky, kterým by divoké zvíře lehko ublížilo. Změnil se snad? Nebo chtěl podkopat Renbliin názor? Možná by to fungovalo, kdyby nepromluvil Naxin a Atrox.
Měli by si spolu někdy promluvit.

Atrox a Taylor

Modrobílý vlk předstoupil a začal mluvit. Zcestně. Mluvil o něčem, čemu nerozuměl, mluvil o něčem, k čemu mu nenáleželo mít názor. Nejmladší z pěti sourozenců ho počastovala chladným pohledem. Tahle náhražka za jejího otce se opažovala předstupovat a mluvit o tom, jak je synem alf a co by si měli myslet o Alyanně? Prosím.
"Minulého partnera Barnatt?" zopakovala si téměř tak tiše jako byl její dech, ale její možné námitky přerušil Atrox, kterého samozvaný syn alf a zjevně budoucí partner Barnatt vytočil. Bratr zatím jen prskal elektřinu a Renbli se nad celou situací mírně zamračila. Neměla nic říkat. Měla mlčet. Pak by se tahle debata nestrhla. Její pohled zamířil k Alyanně a Aetovi, ale tak nějak od Alyanny očekávala, že celou její rodinu - s vyjímkou zářného bratra Rhaaxina - hodí do jednoho pytle jako nestabilní.
"Atroxi!" její hlas sotva vyskočil nad hladinu mluveného slova, ovšem s dostatečným důrazem, aby ji bratr nepřeslechl. Na Atroxův čumák přistála modrá bludička, která se od něj odrazila a odletěla kamsi bokem. Snad se snažila jeho vztek vyléčit šokem, protože brzy bludiček na jeho kožíšek začalo padat víc a každá při doteku zabrněla elektřinou, zrovna jako jeho kožíšek.
Přešla k němu, posadila se a napadla na něj bokem, což způsobilo, že její srst se celá naježila statickou elektřinou. Pokud by zkusil ustoupit, prostě by ho čapla a nepustila.

>> Zlatá

Vlci přešli do úkrytu a Renbli se držela někde poblíž Rhaaxe a matky. Ah, tohle bylo fajn, být doma. Pryč od toho všeho... od toho všeho. Krátce zavřela oči a vytlačila jejich tváře z mysli, protože se její nervozita nad jejich osudy vkrádala do její tváře. Místo toho se opět usmála, hlavně aby všechno působilo v pořádku. Normálně. Jakoby nikdy neodešla. Jakoby to nikdy nezažila. Jakoby to nebylo.
Nakonec se usadila nedaleko od matky a tiše sledovala, jak si k sobě Aetas zavolal Alyannu. Málem jí uteklo tiché 'tsk', ale potlačila ho. V čem byla Alyanna lepší než její matka? Barnatt byla beta co se Renbli pamatovala. Vždycky tu byla, chytrá, mírná, skvělá. A Alyanna? Co udělala pro smečku ona?
A původně nic nechtěla říkat, ale... ale... proč? Proč od nich Aetas očekával, že ji budou slepě následovat?
"Jak můžu důvěřovat někomu, kdo si ani nevyslechne, co chci říct?" zeptala se. Napřímila se a ačkoliv její matka mluvila o loajalitě... "Omlouvám se, Aetasi, alfo, byla jsem pryč. Dlouho, přiznávám. Ale pokud vím, Alyanna pro smečka nebo pro mě nikdy nic neudělala. Nevidím důvod jí projevovat respekt jen kvůli tomu, že se někdo rozhodl že bude na vysokém postu. Respekt se musí zasloužit, nemůže vzniknout z ničeho."
Nebo ještě méně než ničeho. Sakra, kde byl Ingrid? Ten by ji určitě podpořil!
"A pokud s tím, že s jejím slepým následování má někdo problém, Alyanna nesouhlasí," pohlédla na světlou vlčici, "může mi teď říct, ať odejdu."

Barnatt, Taylor, Atrox, Aetas, Rhaaxin

Máma vypadala, že je z Renbli stejně nadšená, jako ona z ní. U toho nadšeně mávala ocáskem, zatímco černá vlčice jí skládala lichotky. Á, maminko, bylo to tak dlouho! Skoro se až zdála být menší. Huh. Co to, ztratila snad výšku? A jak se od ní teď Renbli odtáhla, dokonce i uviděla na matce šedivé chlupy. Mami?! MAMI, TY STÁRNEŠ???
Zvedla tlapičku a s oddechem zjistila, že se jen na Barnatt uchytily bílé chloupky z jejího kožíšku. To by ještě scházelo aby máma zestárla, však to ještě byla mladice! No počkat, moment, moment. "Ty máš plášť?" zeptala se jí zmateně a následně jí oči sjely k modrému vlkovi po jejím boku. Co to bylo, offbrand Navin? Podívala se zpátky na Barnatt, s těžko čitelným výrazem. Nu což... bylo na čase aby si někoho našla. Asi. Ale proč byl zase modrej?
Jenže to už se matka otočila za Atroxem, který se jim nijak nevěnoval.
"Ah, můj bratr už mě ani nepozná?" nadhodila a zašklebila se na něj, načež zase sklapla tlamičku. Nene, uklidni se Renbli, buď zen. Absolutní. Otočila hlavu i směrem k Aetovi a kývla na něj.
"Byla jsem mimo Mois Gris, ale už jsem tady." A nikam zase chodit neplánovala. Nyní bylo na čase se vrátit zase dovnitř. Po cestě cvakla zoubky po Rhaaxovi, jen tak hravě.

>> Úkryt

>> Zlatý les

Po doteku Rhaaxova kožichu se jí postavily chlupy na krku a Renbli se zaujatě podívala na srst, která by za normálních okolností měla být zcela přilepená k jejímu krku. Mávla oháňkou a zakřenila se na jeho slova o jejím novém stylu.
"S VĚTŠÍMA UŠIMA TAKY PŘICHÁZÍ VĚTŠÍ CITLIVOST NA ZVUK," zahulákala na něj zpátky, protože ji na těch několik minut bratr spolehlivě vyřadil. Ani nevěděla, jestli to co říká je stoprocentní pravda. No a pak se jednoduše začali přesouvat, flekatý na ni zkoušel mluvit a Rhaax si to zařadil přímo mezi ně. Renbli nad tím nadzvedla pomyslné obočí. Neboj se, Rhaaxi, stejně tady o nic romantického nešlo ani z jedné strany.
Švihla Rhaaxe pobaveně ocasem, ale jinak nic na jeho sýčkování na chudáka Atraye - napodruhé už slyšela - neříkala. Jen ať se kočkují, třeba si ho jen ověřoval... nebo to byly klasické, Rhaaxinské výkony. Oboje bylo možné.
Dorazili na místo a to bylo zcela plné vlků. Takhle zlatou neznala. Alespoň tedy ne vždycky - pamatovala se na tu celou věc s medvědem. Oklepala se a protáhla obličej, zatímco v davu skenovala a hledala rodinu. Atray na ni však začal znovu mluvit.
"Hm? Renbli," odpověděla mu a pak se zasmála nad jeho poklonou. "Díky, ale to bys měl pochválit mé matce. Věřím, že té za něj dlužím."
Jenže Atray se vydal pryč za rodinou a Renbli? Ta frnkla davem rovnou za Barnatt a díky své velikosti nejspíš ani nikoho moc nerušila.
"Mami!" vypískla tlumeně jakmile se k černé vlčici dostala a jednoduše do ní narazila hlavou jako mazlivá kočka.
Kdo Renbli znal, ten si nejspíš všiml novinek na jejím těle - rousů na končetinách a pozměněného ocásku, ouška měla vždycky větší a její krátké chlupy a úzké tělo byly stejné zrovna tak.

V životě neviděla Rhaaxina tak běsnit. A ačkoliv si vyhřívala místečko a momentálně Rhaax plánoval oba dva dorazit naráz, chtěla bratra zastavit.
"Rhaaxine po- AH!" vyjekla, jak se jí do očí zabodlo prudké světlo a hrom ji ohlušil. Schoulila se do klubka směrem pryč od hluku a světla a následně to všechno musela rozmrkávat, zatímco před očima jí kroužily mžitky. Rhaaxin křičel cosi o vraždění a Renbli se jeho směrem zadívala, oči přivřené, jak se na něj snažila nějak zaostřit. Pak si tiše odfrkla a podívala se po útočnících. Jeden vyklouzl beze zranění - jak??? - a ten druhý vypadal, že brzy padne. V prvním instinktu se za ním chtěla vydat a něco pro něj udělat, protože proč by měl za svou hloupost umřít? Pak si ale připomněla, že za hloupé chyby se vždy musí zaplatit vlastní kůží. Aby si příště pamatoval je nedělat.
Povzdechla si a postavila se, načež přešla k Rhaaxovi a šťouchla do něj čumákem.
"STRAŠNĚ KŘIČÍŠ!"
A Atraye chudáka pořádně neslyšela. Viděla, že vlk cosi povídá a dívá se na ni, dokonce se usmívá, ale co říkal šlo mimo ni. "Ano," odpověděla, protože ano a ne byly docela dobré odpovědi když nevíte, co vám ten druhý říká. Měla nějakých padesát na padesát, že se trefila. S tím se rozebrala směrem na území zlaté smečky. Přeměřila si pohledem flekatého, který se zařadil vedle ní a konečně začenichala. Ah, bratr Alyanny. To se nejspíš dalo čekat.

>> Území

Všechno měl pod kontrolou, hm? Přitom málem měnil barvu vzteky. Renbli si povzdechla. Kéž by tu byl Ingrid, byla si jistá že by pomohl situaci zpacifikovat. Jenže... Ingrid tu nebyl. Kdo ví jestli byl pořád vůbec členem této smečky.
Nijak se ke skupince neblížila a to i přes roztržité pohledy co od Rhaaxe dostávala a hloupé kasání se dvojice vlků, která přišla páchat problémy. Přivřela oči a chvíli je sledovala, než najednou jeden vyrazil směrem vpřed. Nepohnula ani tlapkou, naopak jen tikla očima k flekatému a místo toho aby něco pověděla a zkusila situaci zpacifikovat, naopak mu dopřála ochromující bolesti, která se prohnala jeho tělem a simulovala úder blesku přímo do jeho bezmagického těla. A vlk bez magie se těžko mohl bránit magii iluzí, kdo ví jestli by vůbec tušil, co jej udeřilo. Možná, že si to jen mohl spojit s výbojem Rhaaxina - rozhodně však dostal dost silný a dlouhý zásah proudem na to, aby si byla jistá, že se mu buď podlomily nohy a nebo si útok rozmyslel. Nehodlala troškařit.
Druhý vlk mezitím na Rhaaxe zaútočil fyzicky a Renbli jen zaklonila hlavu a zavyla, aby dala Zlaté vědět, že jsou tady. Nebylo ostudné si zavolat pomoc, ona fyzicky bojovat nedokázala a přiznala by to i nahlas pokud by se jí někdo optal.

>> Tesáky

Na Rhaaxina čekalo jedno velké 'milosrdné' překvapení. Nakráčelo si totiž hezky na hranice smečky a i přes bušící déšť mu neuniklo, jak se někdo dohaduje. Renbli tak pokračovala směrem vpřed a zatímco nad jejich hlavou začínala bouře a blýskalo se - což byla skvělá novinka pro Rhaaxina -, vlčice si přála schovat se do úkrytu. Jenže nebylo přáno. Trojice, kterou brzy měla na očích vypadala jako všechno, jen ne přátelsky. Jedním pohledem si vyhodnotila situaci a pak se posadila a nechala je, aby si ještě pár momentů poměřovali párky, než taky promluvila.
"Pomůže jeden člen Zlaté smečky k vašemu zahnání bez boje a nebo na něj přeci jen tak dojde? Nevidím pointu ve ztrácení času s urážkami, brzy přijdou kroupy." A ona se těšila do úkrytu, pánové, takže pokud by to šlo prosím urychlit!

>> Kdesi odněkud jinud

Renbli se vrátila s poměrně zatmušilým obličejem. Byla celá... jiná. Dotýkala se sněhu pod svými tlapkami jemněji, kráčela způsobem, který by nikdo, kdo ji znal, nejspíše nepoznal.
Mezi sněhovými kupkami se nesla jako volavka, jen křídla jí scházela. Možná že i ta jednou roztáhne a ukáže je vlkům Mois Grisu. Teď na to ale nebyl čas. Teď byl čas vrátit se domů.
Vlčice si dlouze povzdychla a sešla pár kroků směrem dolů, načež přidala a brzy už nožkami třepotala jako právě zmíněnými křidélky, jen aby ji donesly domů. To by ovšem nesměly narazit na... bytost. Bytost tahající svůj krámek, připravenou prodávat. Renbli potěšilo, že po tak dlouhé době vidí živou duši, která byla překvapivě přítomnou po život i smrt jakéhokoliv vlka, který kdy na ostrovy vkročil. Zda-li tu Wu bude i kdysi po ní?


6.-7. level magie vzduchu = 190kšm
5.-6. level magie iluze = 170kšm
4. level magie světla = 70kšm

430kšm
Na kontě: 224kšm 8r 10m
Převést: 4 mince -> 160kšm, 5 rubínů -> 50kšm
160 + 50 + 220 = 430

Na kontě zbyde: 4kšm 3r 6m

Schváleno

>> Zlatý les

Renbli zmateně zamrkala. Vypadalo to, že vlčice ji příliš pozorně neposlouchala, ale to nevadilo. Možná, že jen mluvila moc rychle? Rozhodla se tedy situaci ještě jednou nějakým způsobem vysvětlit.
,,No, oni nešli nikam," řekla. ,,Já jsem na cestě za nimi, mají tu úkryt a byli tam celou dobu," vysvětlila a zamávala zvesela ocáskem, jak ji myšlenka na její kamarády znovu udělala trochu šťastnější. ,,Ale pokud bys vážně chtěla pomoci, tak můžeme! Snad by už teď bylo lehčí je najít, když většina mlhy opadla," prohlásila a rozhlédla se okolo sebe, téměř jakoby se snažila potvrdit si vlastní slova.
,,Na louku?" zvedla Renbli hlavu. ,,Ah, na louku!" zopakovala najednou a nadšeně zavrtěla ocasem - znovu. Nic jiného, než toto gesto nejspíš ani neznala. Zdála se být nadšená absolutně čímkoliv.
,,To je přeci skvělé! To se pak dá projít tím portálem a- ... a... ne, to pro mě teď asi není důležité, že? Když stejně hledám Séga a ostatní," zvedla tlapku v zadumání a skoro se nad tím i zamračila. Oni určitě nějaké jídlo mít budou.
,,Ale víš ty co? Když už jsem se tu stihla takhle ztratit i bez průvodce, možná bych s tebou mohla nějaké ty zajíce na té louce a nebo mimo najít a můžeme se najíst! Teda, aspoň bych se tentokrát případně ztratila s někým a ne sama, kdybych nebyla schopná najít cestu k úpatí hory... a nebo tedy na tu louku," zazubila se a asi jí ani nijak nedocházelo, že je poměrně složité sledovat tok jejích myšlenek.

Když vlčice položila otázku, Renbli zamyšleně zvedla hlavu. No, za čím to šla? Určitě... určitě šla za Ségem a jeho smečkou, ale jak je popsat někomu, kdo je vůbec neznal? Speciální smečka, cizí smečka, kamarádi... Renbli se trochu zavrtěla na místě, zatímco zaujatě na svou novou společnici koukala.
,,To je asi pravda," přiznala. ,,Já se ale ztratila na cestě ke svým přátelům," osvětlila pak. Jak jinak by je měla popsat? Mírně nad tím zavrtěla hlavou. Asi ale nemusela spěchat... pár desítek minut už nezmění nic na tom, že je brzy zase uvidí. Proto se rozhodla alespoň zkusit navázat nějaký ten vztah s neznámou vlčicí a jejím zvířecím parťákem. Zmateně naklonila hlavu, když si vlčice její otázku vyložila tak, jestli se jej nesnaží sníst ona, ale neopravovala ji. Navíc, Renbliin společník tu byl celou dobu, takže bylo zvláštní, že si jej cizí vlčice všimla až teď. Přeci jen jí i dřív přistál na ocase, když byla s obličejem hluboko ve sněhu.
,,Ani ne," přiznala. ,,I když hlad docela mám," vyfoukla vzduch a pak se vesele na drobného živočicha podívala. ,,Vypadáš mile! Ráda tě poznávám!" pronesla k lasičákovi a zavrtěla ocasem. Kavka začirikala, spíš asi tedy k lasičákově majitelce než kam jinam.
,,Nevíš, jestli tady nahoře mají nějaké zajíce? Velké, chlupaté, s dlouhýma nožkama?" optala se, v očích se jí blýskalo a vypadalo to, že svou otázku skutečně myslí vážně.

Zmateně zastříhala ušima, jak se snažila zjistit, co vlčice myslí tím, že něco nebylo schválně. Ovšem, pozdravila! To donutilo Renbli se zatvářit velmi spokojeně a zamávala ocasem ve sněhu jen tak, aby ho ještě víc rozvířila. Vlčice jí pak nabídla pomoc, což ji donutilo se znovu zatvářit mírně zmateně.
,,No, to vlastně není moc třeba," usmála se. ,,Ale je pravda, že díky té mlze jsem byla docela ztracená. Teď už je to ale lepší! Taky jsi se ztratila kvůli mlze?" zajímala se horečně, pořád v hlubokém sněhu. Rozhodla se však konečně hnout. Tedy, alespoň se dostat nahoru. Probořila tlapku sněhem před ní a uvědomila si, že je pod ní výš položený kámen, o který se opřela. Tak započala její cesta ven z prohlubně, co už teď neměla tak vlčí obrys jak předtím.
Když se jí podařilo najít pevnou půdu pro obě přední nohy, konečně si všimla něčeho zvláštního. Zhluboka se nadechla. ,,Páni, ty máš nevlčího společníka? A nezkouší ho ostatní sníst? Mě pronásleduje ona nebo... on, já nevím," podívala se směrem po kavce, která si odletěla o kus dál a přistála na kameni. ,,Ale takového tvorečka jsem ještě neviděla!" Byla taky pravda, že ona se po podobných lasicovitých nikdy moc neohlížela.

Renbli zůstávala s obličejem ve sněhu, kavka na jejím ocase si vesele povídala a vlčice v barvě trikolory začínala vzdávat jakékoliv pokusy se odtud dostat. Co bude asi tak dělat? Nebyl tu nikdo, kdo by ji snad mohl zachránit. A brzy? Brzy se ukázalo, že to štěstí vlastně i měla! Zavrtěla vyčuhujícím ocasem a pokusila se znovu zapřít zadníma nohama, které se jí ale spíše do sněhu propadávaly a tak se s nimi mohla pokoušet hrabat jak chtěla, pevnou půdu nenalézala. A tak se ze sněhu ozvala první slova vlčice.
,,Ono to je hlubší, než to vypadá," dostala ze sebe, což se muselo ven dostat skoro jako zamumlání, které by jeden pořádně neslyšel. Pak však Renbli napadlo něco úplně převratného. Co kdyby se osvobodila za pomoci vzduchu? Uměla zvedat různé věci, tak co kdyby ho odfoukla ústy a uvolnila se tak? A jak uvažovala, tak udělala. Vlčice se zhluboka nadechla, zafučela do sněhu, který rozrazila a sebe tak i za většího snažení dostala do nyní skoro prázdné sněhové brázdy. Sjela tam i zadníma nohama a zbytkem těla, otočila se a následně směrem ke Scallie ze sněhu vyrazil čumák, velké uši a obličej celkově plný sněhu.
,,Ahoj!" vyhrkla vlčice okamžitě a kavka jí přistála na hlavě.

>> Zátoka

Renbli mířila zpět za svými přáteli, kteří na ni čekali v hoře. To, že se po cestě potká ještě s někým dalším, nečekala. Vlastně sešla z cesty i díky mlze, co se dnes plazila všude a přes kterou bylo v horách ještě horší se orientovat než obyčejně. Sníh a mlha ji štípaly svou světlou barvou do očí a bylo jen štěstí, že slunce bylo schované. Celá se otřásla. Jediný bod, který šlo následovat, byla kavka co se k ní přidala ještě dole na úpatí hor.
,,Počkej!" zašeptala Renbli důrazně, snažíc se nevyvolat lavinu. ,,Nesmíš mi utíkat! Tak počkej!" šepto-volala, aby se její společník trochu ukáznil a počkal. Bylo to teprve poprvé, co jej viděla od návštěvy Wua. Nějak si ji opětovně znovu našel a ona nevěděla, jak se z toho cítit. Ptáček však letěl dál a ona jeho tělo pomalu začínala ztrácet. Proto se dala do klusu - a klus brzy nahradil cval.
Netrvalo ani pár minut, než zadýchaná vlčice zahučela do sněhu, co byl mnohem hlubší než vypadal. Celé hory proříznulo vyjeknutí, jak se jí skoro celá přední část těla zabořila do studeného sněhu a ven koukala jen její zadnice a tříbarevný ocas. Vlčice nyní skutečně připomínala lišku, která lovila ve vysokém sněhu - až na to, že tohle všechno bylo poměrně nedobrovolné. Hned se začala pokoušet dostávat ven a jen cítila, jak jí kavka přistála na kořeni ocasu a drapla po pár chlupech, jakoby se ji sama snažila vytáhnout. Spíše je zobákem ale vyškubávala než že by byla jakkoliv nápomocná.

konec ozvěn

Pomalu si i ona začínala uvědomovat, že něco nehraje. Pořád se cítila zvláštně když se k ní vlčice takto přiblížila, ale to neměnilo nic na tom, že se pořád cítila... mírně zmámeně. Nejen kvůli Svítavé, ale taky kvůli tomu, co si tu uvědomovala. Tohle všechno totiž znamenalo... tohle všechno znamenalo, že Renbli mohla teď oficiálně tvrdit, že Leotie je vážně pěkná a nebude na tom nic divného.
,,Svítavá..." zamumlala ještě za Aphrodite, která se vydala pryč, bez jediného ceknutí, ,,děkuju." Těžko říct, zda vlčici došlo, za co jí onen vyjádřený dík náleží, ale tak či tak, Renbli zvedla ocásek a zamířila směrem, kde čekala někoho, s kým teď musela vést důležitý rozhovor. Její rozhořčení a smutek na chvíli zapomenuty právě díky vlčici s kožichem barvy rozbřesku. Její den byl náhle zase o něco lepší - a ona se nemohla dočkat, až znovu uvidí Séga a Leotie.

>> Sněžné tesáky