Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(9)
Táhla to tělo z vody. Bylo to zvláštní. Nikdy nic tak velkého netáhla a připadala si jako malé vlče. Ale tím už dávno nebyla. Bylo těžké a ještě těžší táhnout z vody vlčici nasáklou vodou, ale nakonec se to společným úsilím podařilo. Jen co byla hnědá venku, Ricca ji pustila a posadila se na zadek. Trochu si odkašlala. Měla pocit, že ji chlupy v tlamě lechtají natolik, až ji dráždí ke kašli, ale věděla, že to je jenom klam.
Zamrkala pak odpověděla druhé vlčici s menší úklonkou: "Nemáte zač." Když k ní promluvila s tím, že je nemocná, Ricca střihla ušima a se zájmem se optala: "Nemocná? Také jste někde prochladla? Nebo jste snad, nedej Bože snědla nějaké podezřelé mrtvé zvíře?" Ricca si nebyla sama jistá, čím to je, že onemocněla. Třeba se dozví něco více.
Vlčice tam něco prý viděla. Ricca pohlédla na vodu, ale nic zvláštního nespatřila. "A co přesně jste tam viděla?"

Křišťálové jezero >>>

(8)
SKutečně tam, kde voda byla v pohybu, chladla o mnohem pomaleji než kdekoliv jinde a tak, chtěl-li se někdo napít, bylo to vhodné místo. Zamířila k vodopádu. Než k ěmu došla úplně, předběhla ji nějaký vlčice, až se Ricca skoro lekla. Byla sice v pozoru, to ano, ale přesto ji nečekané zjevení vlčice překvapilo. Zastavila se a chvíli čekala, co se bude dít. Stejně potřebovala trochu popadnout dech. Cesta z lesa ji vyčerpala, skoro stejně tak, jako když přešla celé pohoří předtím. Její nemoc ji dávala zabrat.
Asi jsem ještě měla zůstat ležet, uvažovala nad tím. Ansere, kdepak jsi? Pomyslela si, avšak šedého vlka nikde neviděla.
Inu, z jejích úvah ji vyrušilo žblunknutí vody a tak se zaměřila na onen zvuk. Viděla, jak vlčice zahučela pod vodu. "Och!" Rozběhla se a několika skoky se dostala k okraji, aby se sklonila a chňapla hnědou za kožíšek těsně za ušima, jakmile se hlava vynořila opět nad hladinu, snažíc se ji táhnout na břeh. Jestli se jí to podaří? Těžko říci, ale při snaze hnědé by mohlo.

28.11.2020 - Nakažte jiného vlka (min 5. postů) - Ricca nakazila Ansera

(7)
Přesně na Lukách tedy doopravdy ztratila stopu Ansera a netušila, kudy šedý vlk šel. Chtěla mu jít naproti, ale vydala se, nejspíš, opačným směrem. Neměla ponětí kde je. Tedy jen tušení. Tady nikdy předtím nebyla. Její tlapky ji zastavily u jezera. Přes dřívější mlhu ho ani neviděla, ale z hor ho, tušila, že viděla, když mířila sem po té, co se snažila postavit se na tlapky a získat zkušenosti tam, kde už jim měla vládnout dávno.
Cítila, že se zde často pohybují vlci. Bylo tu hodně pachů. Některé byly slabé, jiné silnější. Tohle místo muselo být nějaké centrum. Stáhla ouška k hlavě a rozhlížela se kolem sebe. Nakonec ji však upoutal zvuk zurčící vody. Hladina jezera byla pokrytá ledem, ale nedaleko pod zamrzlým vodopádem, voda stále proudila a vytvářela zvláštní zvuk, který Riccu přivedl až k vodopádu.

>>> Nerovy vodopády

(6)
Mohlo to být tak i tak, Ricca to již pustila z hlavy. Nebylo to důležité, tak jako najít místo, kde by si mohla odpočinout. Cítila se ne zrovna dobře. Tedy nebylo to ani nejhorší, dalo se to překonat, ale Anser měl v tomhle jistě pravdu a tak raději dávala pozor, aby nevrazila do nějakého ze stromů. Stále pátrala po nějakém úkrytu, ale nedařilo se ji najít nic vhodného, nebo alespoň něco, co by se dalo využít. Zřejmě proto, že neměla příliš zkušeností tak si neuvědomila, že spadlé kmeny stromů mohou posloužit stejně dobře jako nějaký jiný přístřešek či jeskyňka.
Přikývla a potom řekla: "Velmi ti děkuji." Vděčně si zalezla do díry po kořenech. Potom sledovala, jak vlk mizí v mlze. Chvíli se ještě dívala a naslouchala okolí, ale potom přeci jenom položila hlavu na své tlapky a usnula.
Když se probudila, byl již den. Na kožíšek ji dopadaly sněhové vločky a ve vzduchu byla cítit zima. Muselo být pod bodem mrazu. Ricca zvedla hlavu a zastříhala ušima. Všude vládl klid. Postavila se a protože se cítila maličko lépe, spánek ji dodal nových sil, odvážila se jít za Anserem. Netušila však, že její stopařské schopnosti budou netrénované natolik, že jeho stopu brzy ztratila, hlavně díky vrstvičce studeného sněhu na louce.

>>> Křišťálové jezero (přes Luka)

Luka >>>

(5)
Propalovala mlhu očima, jako by snad mohla dokázat proniknout skrze ni i tu tmu, což samozřejmě nemohla. Neměla pro to tak dokonalé oči, i když samozřejmě viděla ve tmě lépe, než třeba jiní tvorové, kteří nebyli soumračnými. Ovšem dneska, kdy na nebi nebyla jediná hvězda a ni měsíc, žádný zdroj světla ji nemohl pomoci. Nedokázala proniknout nijak daleko.
"Já, vlastně ani nevím, co to bylo. Moc dobře jsem to v té tmě neviděla, ale nemám z toho dobrý pocit." Že by se snad šedá vlčice mohla obávat nějakého útoku ze tmy a mlhy? A bylo by to divné? Mlha by mohla být Riccy kamarádka, ale zase tak dobře svou magii neovládala, aby mohla pohnout s mlhou.
Pomalu se však vydala k lesu. Tedy směrem, kde si myslela, že les je. Les skutečně nebyl daleko, takže že jsou už v něm poznali, když občas z mlhy vyrostl strom.
Ricca se snažila najít něco, co by mohlo posloužit jako místo pro přenocování.

(4)
Jestli je alfa viděla? Možná pokud byli malí tak, že by si to Ricca sama nepamatovala. Ale pokud by měla říci, jak jejich alfa vypadá, měla před sebou jen prázdno. Nevěděla to. Neznala ji. Prostě nedokázala říci, jestli se s ní setkala. Věděla jen, že v době, kdy vnímala to nebylo. "Je to složité. Byli jsme v úkrytu, moc vlků jsme si nevšímali, asi jsme byli někde v soukromí? Potom jsme se rozdělili já a bratr jsme byli s matkou a druhá sestra a bratr zase s otcem." Snažila se situaci objasnit. "Potom jsme se pohádali a rozutekli se. Přes zimu jsem tam nebyla a nyní bude druhá zima." Vážně? Druhá zima? Otřásla se. Sice to měla být druhá zima, ale neznamenalo to, že by už měla mít druhý rok. No i tak se to blížilo a ona toho tolik zmeškala.
"Dobrá tedy, do lesa to půjde." Jít zpátky, by se ji zatím nechtělo. Ale les byl kousek. Brzy měla začít noc. Večer už téměř končil a mlha se znovu začala rozlézat po louce, jako mléčná vata. Ricca si odkašlala a vykročila tím směrem, kde měl být les.
V dálce zahlédla jakýsi stín. "Viděl jsi to?" Špitla k Anserovi a dívala se někam do mlhy. Uviděla to zase. Co to ale bylo, nedokázala určit. Ta věc byla taková průsvitná. Vždycky se objevila jen malou chvíli, aby znovu rychle zmizela v mlze. Mohla si s myslí Riccy pohrávat jenom její představivost, nebo to byl nějaký přízrak?

>>> Les u Mostu

(3)
Samozřejmě bylo mnoho faktorů, které čerstvost stopy ovlivňovaly. Třeba déšť, který ji dokázal dost znehodnotit. Vítr, který ji roznesl a dokázal zamotat hlavy a nosy stopařů. No pak jiná zvěř nebo vlci, kteří stopu pošlapali či přetli.
Třetí myšku se ji podařilo chytit také, takže měla dvě myšky a ta první prostě utekla. Střihla uchem k šedému a věnovala mu úsměv. I když to byl úsměv unavený, nejspíš se nastydla nebo něco takového. Mohla hádat. "Myslím, že jo. Asi jsem se nastydla, když jsem přecházela to dlouhé pohoří." Nejspíše nebyla v takové kondici, jak si myslela. Tedy tohle si myslela zrovna teď.
"Já," sklopila očka. Totiž: "Svou smečku vlastně vůbec neznám. Ještě mě ani Alfa neviděla a..." Ano, cítila se proto vážně dost hloupě, ale tak to bylo. "Vlastně jsem chtěla dát se nějak do kupy, než se tam vůbec ukážu. Myslím si, že teď bych pro smečku nebyla přínosem a bojím se být zátěží." To bylo zcela upřímné. Pravdivé, bolestné, ale upřímné. Bylo to něco, za co se styděla a chtěla to nějak napravit.
Na otázku kudy, pohlédla na cestu mezi dvěma pohořími.

(2)
"Takže se musím naučit poznat, jak se stopa stará. Chápu. Intenzivní bude asi čerstvá." To dávalo smysl. Chápavě přikyvovala. Opět přikývla. Myši jsou zvědavé, takže možná nemají takový velký strach. Nebo třeba jen neudrží dlouho pozornost. Kdo ví?
Sledovala Ansera, když se objevily myšky. Ricca byla celkem užaslá nad tím, jak hbitě se ti tvorové pohybovali. Jak obratní byli a jak se snažili uniknout i ze zcela prohrané situace. Kolik taková myš dokázala projevit odvahy, když se snažila vyšplhat na čumák vlka, který ji držel.
Když byly myšky v jamce, Ricca je chvíli sledovala, než ji Anser znovu pobídl.
Dala se tedy do pohybu a pokusila se myš chňapnout. Myš byla obratná natolik, že dokázala bravurně a zcela nečekaně skákat. Jedna myš vyskočila z jamky přímo Ricce na hlavu z níž potom přeběhla na zem a už pelášila pryč.
Ricca se tedy vrhla na další myšku. Tu se ji podařilo připlácnout tlapkou a třetí, která neutekla, zatím, se pokusila čumákem chytit. Mezi tím se jí z pod tlapky vykroutila ta druhá myška. Ricca tedy chňapla po třetí a to už se ji podařilo ji chytit mezi zuby a stisknout. Myšku kroutící se v agónii pustila na zem a vrhla se na tu, která se ji snažila uniknout z pod tlapky. Musela ji dohnat. Pár skoky byla u ní a chytila ji.
Ovšem pocítila, jak ji jenom tohle nevinné malé rozpohybování udělalo zle. Cítila se slabá. Jako by byla nemocná. Dýchala unaveně a dokonce i zakašlala, jak se snažila popadnout dech. To jsem opravdu tak moc zeslábla? říkala si.

(1)
Mile se na šedého usmála, když ji řekl, že mu může tykat. Jemně se uklonila se slovy: "Děkuji, jestli Vám to nevadí... totiž, já... budu ráda." Bylo pro ni přirozené být zdvořilá k dospělým vlkům. Ale těšilo ji, že ji nabídl, že mu může tykat. "Možná jste, totiž jsi jen skromný. Myslím si, že jsi dobrý učitel, mohu-li si dovolit soudit z toho, co jsem se již dozvěděla." Ricca začínala mít pocit, že se asi nachladila, nebo něco takového. Zatím nekýchala, ale měla dojem, že na hrudi ji trochu tlačí. Nevěnovala tomu však víc pozornosti, neboť vše dávalo smysl. Šla přes ty hory přeci a nejspíš byla celkově zesláblá, takže, že se nastydla, to by bylo logické.
Kráčela za Anserem a tak jako on se i ona snažila čenichat trávu a hlínu. Trénovala nosánek a i když neměla tušení, co za pach hledat, prostě se snažila. Zároveň poslouchala, co ji řekl k její úvaze o myších. "Aha, to jsem netušila. Takže cítit jsou, ale hlavně tam, kudy se pohybují. To je i tak dobré, pro to, abychom dokázali určit, zda jsou někde blízko, že?"
Jakmile našel správný pach, Ricca se šla také podívat a místo, kde před chvílí měl čumák Anser, očichávala i ona. Nasávala tak důkladně, že si z toho až pšikla. Utřela si čumáček tlapkou a pokračovala po stopě. U místa, kde už Anser pracoval na zahrabávání zůstala stát a sledovala jeho počínání. "Dobrá. Budeme čekat." Vrátí se? Snad ano. Ricca byla zvědavá a také nedočkavá. "Budeme tiše, že ano?" Nejspíše by měli, aby ty hlodavce nevyplašili svým hlasem. "Ale co když nás ucítí?" Neodpustila si otázku.

Les u Mostu >>>

Jakmile se představil i šedý vlk, konečně jej mohla Ricca v případě potřeby zavolat. "Velmi ráda Vás, pane Ansere, poznávám," zareagovala zdvořile Ricca. Poslouchaje dlouhý výklad, snažila se si vše pečlivě zapamatovat.
Stromy které míjeli se rozestoupili a Ricce se tak naskytl pohled na rozlehlá luka. Na východě se obloha velmi pozvolna měnila. Brzy mělo nastat nové ráno. Ještě však byla stále noc i když už ji zbýval jen malý kousek. "Hm, rozumím. To se mám ještě hodně co učit. Ale mám štěstí, že jsem potkala právě Vás, pane Ansere." Za tu chvilku se naučila tolik teorie, že nyní zbývalo získat nějakou praxi a po té už jenom neustále trénovat a trénovat, aby dohnala všechno, co zanedbala. Vlastně to ani nemohla vyčítat rodičům. I když to, že ji to neukázali mohla. Nic méně její podíl na tom byl stejně tak velký, jako jejich, ba možná i větší.
Rozhlédla se po louce, která byla obrovská a zavětřila do vzduchu. Cítila hodně pachů, ale kromě toho, že to byly pachy přírody, těžko mohla hádat, který pach patří jakému zvířeti. "Cítíte už nějakého lumíka?" Zeptala se zvědavě. Sama se opravdu snažila, ale jak takový hraboš či lumík voní, mohla jen hádat. Jako seno?
"A nejsou ta malá zvířata zase výrazněji cítit než ta velká? Třeba taková myš?" Zamyslela se. Možná, že myši byly speciálně smradlavé. Nebo se ji to zdálo a v úkrytu smečky žádné myši nebyly?

Ricca byla pilná žákyně a tak se snažila všechno, co řekl šedý vlk, zapamatovat si. "Dobře, to asi dává smysl. Takže, když to bude nakousané, tak to pravděpodobně je bezpečné. Ale co když to ani tak nebude bezpečné a ten, kdo to nakousal teď má bolení břicha?" Zamyslela se nad tím důkladně. "Možná bude nejlepší jíst jídlo, které je před tím živé, než kousat do mrtvých tvorů." Ale když ona měla takový hlad! No, poučila se. Šedý vlk ji přece řekl, že nemocné zvíře zapáchá jinak než zdravé. Teď zpětně to neuměla posoudit, ale určitě si bude dávat pozor příště a až se jim podaří ulovit nějakého toho lumíka nebo hraboše, rozhodně ho důkladně prozkoumá, než ho sní.
"Snad máte pravdu, pane a ten zajíc jen pošel na stáří." Co už teď s tím? Nic jiného stejně dělat nemohla.
Poslechla si o Hlucině a přikyvujíc, pravila: "Chápu, takže by mohla ta houbička pomoci, pokud bude mít někdo depresi, ale jenom malinko." To by rozhodně bylo něco, co by mohla vyzkoušet i ona sama. Ale teď potřebovala mysl čistou.
Souhlasila a vydala se za vlkem. "A... jak se vlastně jmenujete, pane, Vy?" Nepředstavil se, nebo to jen pro opatrnost přeslechla?

>>> Luka

Přikývla na souhlas. Ano, měla co dohánět a i když se za to styděla, pokud chce být opravdu velká holka, musí to dát do pořádku co nejdříve. Nejlépe dřív než začne skutečná zima. Bude se muset vykrmit, dohnat, co zanedbala přes léto a jaro. "Nemocný? To netuším. Jak bych to poznala? Ale..." zamyslela se nad tím. "Zranění na sobě neměl. Nevím, proč tam byl." Jistě, mohl, těžko říci, jestli jí to neuškodí. "Ehm... dobře, příště si dám pozor." Musím být víc opatrná. Ani jsem netušila, že by mi mohlo hrozit nebezpečí od mrtvého tvora, páni, to jsem byla ale hloupá. Trochu se tím vyděsila. Doposud se však špatně necítila, tak mohla doufat, že se to už neprojeví.
Opět přikývla, tentokráte proto, že se soustředila na výklad, ohledně hrabošů a potom ji šedý vlk ukázal houbičku, k níž přidal i výklad. Ricca si houbičku dobře prohlédla a očichala si ji. "Hezké sny? Jako, že se mi bude v noci zdát něco hezkého?" Halucinace, o tom neslyšela, jak by si to tedy mohla představit? "Hlucina snotvárná, zní to jako příjemná houba." zopakovala si název houby, aby ho nezapomněla.
Vlk se jevil jako chytrý a pokud s ním chvíli zůstane, určitě se dozví spousty zajímavých informací. Mohla si nyní připadat, jako Alenka v říši divů.

"Maminka nám ulovila třeba rybu, ale to jsme se s bráškou zajímali o novou kamarádku, že jsme ani pořádně neviděli, jak se to dělá." Vysvětlila Ricca. Moc toho od toho období nespořádala. "A pak jsem snědla mrtvého zajíce, který ležel u jezera za horami." Jenomže ten byl mrtvý, takže s jeho ulovením neměla sebemenší práci. Tedy až na to se dostat na maso přes kůži a srst.
Ricca poslouchala šedého vlka a jeho proslov o lumících a hraboších, přitom vrtěla ocáskem a snažila se vše si dobře zapamatovat. Samozřejmě i ta další slova si zapamatovala. Ono, určitě to bude chtít cvik, to bylo jasné. Nic nejde jen tak samo od sebe. Dokonce i chodit se musela učit a nešlo to jen tak. "A tady nějací jsou?" Zeptala se zvědavě. Ani nevěděla, jak by měli vonět. Alespoň pach zajíce už poznala, tak toho by snad najít dokázala. Ale takový lumík? "Taky jsem snědla nějakou houbičku." Těžko říci co to bylo zač, ale žádné účinky se zatím nedostavily, takže nejspíš to byl nějaký neškodný hřib.

Nejistě se zasmála, byla to jen takový lehoučký smích. Potom ale pozvedla hlavu a už se zájmem se na něj dívala. "Ano, stojím, ale vlastně jsem poprvé daleko od rodiště. Nikdy jsem se příliš nevzdálila od domova. Nejraději bych zůstala s maminkou, ale ta má i jiné starosti než mít mě na krku." Zastyděla se. Ale bylo to tak. Ještě nedávno byla maličká a nyní už byla větší než maminka.
"Vlastně, já je nechci opustit, jenže... jsem už velká a maminka nemá mléko. A to maso je moc rychlé a chytré na to, abych ho mohla ulovit. A..." zastyděla se snad ještě víc. "Ani nevím jak se loví." Ten nápad se ji zalíbil, že začala vrtět ocáskem. "To by od Vás, bylo moc pěkné, pane. Já se jmenuji Ricca." představila se nakonec. Přeci musela ukázat, že její rodiče nezanedbali veškerou výchovu. Kdepak, maminka ji učila, že chovat by se měla slušně. I když s brášky jí to moc nešlo. K těm se chovala nehezky.