Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dračí průsmyk (Luka) >>>

Když prošla průsmykem, ocitla se na louce, kterou trochu znala. Tady ztratila Ansera. Ten se o ní postaral, když byla nemocná a naučil ji lovit. Díky němu uměla ulovit myši. Vydala se ho hledat, když měla zůstat na místě v lese u mostu. Ale ona šla sem a zde viděla přízrak. Nebo tak to nějak bylo?
Přes louku se dostala právě do toho lesa, kde se to odehrálo. Bylo to, prakticky nedávno, ale jí to připadalo, jako kdyby to bylo před mnoha lety. Čas si uměl s myslí vlka pohrát, když chtěl.
Tak či tak, houkla zvesela: "Tady je ten les, kde jsem se naučila lovit." Mluvila na Erena, ale vůbec nevěděla, jestli je sní, nebo ne. Kdyby ano a na něco se jí ptal, nejspíš by mu neodpověděla, protože byla jako omámená tou medúzou.
"A tady kousek dál je takový divný most a přes ten přejdeme, Erene. Možná tě trochu poleká, to se ti ani nebudu divit, není to příjemný, ale dostaneme se tudy na druhou stranu. Na ten další ostrov."

>>> Temný les (přes Most)

Němé údolí (přes S. hory) >>>

Sledovala toho tvora, který se tak podivně vznášel ve vzduchu, jako by se snažil plavat. Alespoň tak to Ricce připadalo. Ty pohyby, které vytvářel. Běžela za ním, když však začala stoupat do hor, nechtělo se jí zrovna lézt po hřebenech.
Hor měla trošku plné zuby. Tedy, ne, že by se do hor už nechtěla vidat. Jo, ale věděla, jak jsou tyhle hory vysoké a také zrádné. A po roztátém sněhu dokázaly být i nestabilní a kluzké a proto se také pustila roklí mezi horami, jakmile to bylo možné.
Cestou, kterou si zvolila, ještě nikdy dříve nekráčela a tak mohla poznat další místo na ostrovech.
"Erene? Tohle zvláštní rokle, že? Ty skály vypadají jako hlavy nějakých obrovských tvorů." Promluvila na vlka, aniž by tušila, jestli jí jde v patách nebo ne. Sledovala neustále toho tvorečka, který ji, jakoby zcela okouzlil.

>>> Les u Mostu

Furijské hory >>>

Slezli z hor Furijských kopců a ocitli se na krásném místě. Ricce se tady líbilo. "Vidíš? To jezero? Je tak velké a klidné. Pamatuji si, jak mě sem s bratrem vzala máma a taky jsme tady potkali máminu kamarádku a seznámili se s její dcerou. Pamatuji si, jak bráška chtěl, aby Mielei byla jeho kamarádka a moje ne," Ricca se zasmála. "Bláhový bráška. Sice jsem se s Miel od té doby neviděla, ale myslím si, že ani on ne." Vlastně ani jeho od té doby neviděla. Naposledy viděla druhého bratra, kterého se tenhle snažil také obrátit proti ní.
Ach, nespokojeně mlaskla. "Vzpomínky dokáží být kousavé."
A potom si všimla, něčeho zvláštního. Levitovalo to kolem ní, bylo to maličké, jako nějaká medúzka a jako by jí to snažilo se ukázat cestu.
"Vidíš to také? Chce, abych za tím šla."
Nevěděla, jestli to Eren také viděl, ale rozběhla se za tím tvorem.

>>> Dračí průsmyk (přes S. hory)

Sledovala, jak se mladý vlček snaží. Bylo to fascinující. A proč také ne? Hrabání nebylo zase tak špatné. I ona sama hrabala, ale lov ve dvou byl mnohem zábavnější a měl větší šance na úspěch než lov jedince. Takhle ho mohla Ricca varovat, aby mu myš neutekla a zároveň mohla zasáhnout.
Zdálo se, že všechno klapne na jedničku, ale myš měla na krátko štěstí. Nebo také ne a osud si s ní pohrával, aby ji na oko dal šanci k útěku a hned ji tu šanci zase vzal.
"Dobrá práce, Erene! To bylo fantastické!" Pochválila ho. Proč by ho nepochválila. Byl to úspěšný lov.
"Je to tak. Z jedné se nenajíme, ale i tak nám to dodá energii pro lov dalších. A kde je jedna myš, tam je jich zpravidla víc." Myši žily v docela velkých rodinách. A nebo prostě Ricca měla štěstí a vždycky narazila na místa, kde bylo myší víc.
"Pojď, ukážu ti mé oblíbené místo." A s těmi slovy se konečně vydala k jezeru.

>>> Němé údolí

Věnovala mu milý usměv a potom? Potom zvedla tlapku jemně dloubla Erena do hrudi se slovy: "Díky. Už dlouho jsem se necítila takhle dobře." To bylo pořád něco a zároveň nic. Buď nebylo nic a nebo když bylo něco, tak to nebylo zrovna takové, že by se mohla cítit v pohodě. Teď mohla. A byl to skvělý pocit.
"Tak to je fakt. Jo komplikované je asi všechno. Než tomu přijdeš na kloub." Trochu se zasmála, "možná jsem měla rodiče víc kousat do těch kloubů, hihi." Potom zastříhala ušima a rozhlédla se. Vypadalo to, že brzy bude jaro v plném proudu. I tady v horách byl vzduch cítit sluncem.
Souhlasně na něj mrkla. Pak sledovala jak hrabe a dívala se i kolem, jestli někudy myš nevyběhne. A hle? Kousek za Erenem skutečně vyběhla. měla několik tunelů. "Erene! Za tebou!" Houkla Ricca na mladíka a sama se rozhodla myš nadběhnout a zablokovat ji cestu. Rychlá na to byla dost, aby se několika skoky dostala před myš.

Děkuji a 3 % do schopnosti lovu, prosím.

Zapsáno.

"Mně přijde, že jsi v pohodě." Bylo jí s ním dobře. Rozhodně se cítila, že se může uvolnit. Že nemusí čekat nějaký podlý útok nebo dokonce ošklivá slova. Eren ji připadal jako fajn vlček, který to měl podobně jako ona, že se nikam moc nedostal. No a nyní to mohli změnit.
"Náročné to bylo. Vlastně jsem docela ráda, že jsem to tak nějak přežila. Díky tomu, že mě našel jeden vlk. Myslím, že nějak patří do rodiny, ale je to komplikované, protože moc rodinu neznám." S mnoha členy rodiny se nesetkala, takže netušila, kdo všechno je její rodina. Ale myslila si, že ten vlk do ní nějak patří. Strýc? Byl to strýc? Asi ano. Pohlédla na něj a mrkla. "Já sice někam vyrazila, ale zase moc toho prozkoumaného nemám. Takže bude fajn mít společníka. Myslím si, že bychom měli znát hlavně ostrov, na kterém žijeme." To by bylo moudré.
Zavrtěla ocasem a jakmile Eren začala čenichat a hledat, přidala se k němu. "Jo, určitě nějakého ulovíme! Na nás si ti hraboši nepřijdou." Myši, ty byly skoro všude, takže najít nějakou tu díru, nebylo nemožné. "Tady něco je. Můžeme to zkusit vyhrabat a nebo počkat, jestli se nějaká myš neukáže sama."

(Leden 3 / Únor 7)
Jméno vlka: Ricca
Počet příspěvků: 10
Postavení: Omega
Povýšení: xxx
Funkce: xxx / Chtěla by do začátku být Průzkumník nebo Posel
Aktivita pro smečku: xxx
Krátké shrnutí (i rychlohry): Dorazila do Daénu, ohřála se v úkrytu a pak šla hledat alfu nebo betu. Potkala Erena a Deltu, potvrdila si členství ve smečce a nyní šli s Erenem na lov.
Questy smečky: xxx

Les Alf >>>

Usmála se na něj se slovy: "To asi nebudeme." a myslela tím nudit se, že se nebudou. "V prvé řadě musíme najít místo, kde by se taková zvěř, jako hlodavci, dala najít." Prakticky, ti by se měli nalézat úplně všude. Ricca zamířila k horám. Tam to znala. Byly to hory, kde strávila poměrně značnou část svého života. "V těchto horách jsem se snažila přežít první zimu. Bylo to náročné. Prostě jsem se ztratila." A také domů nechtěla. Tehdy se pohádala s rodinou. Otec i matka na ni byli oškliví, tehdy prostě seřvali všechna vlčata. Inu, možná by to už dokázala vidět v jiném světle. Ale tehdy ji to ranilo.
"Tady bychom mohli najít nějaké hlodavce. Rádi se ukrývají ve svazích. Ale prakticky jsou asi rozšíření všude. Chceš zkusit nějakého ulovit tady v horách?" Zeptala se Erena Ricca

Chápavě přikývla a věnovala Erenovi milý úsměv. "Tak to máme dost podobné. Mě máma učila, jak lovit ryby a potom jsme se rozdělily a jiný vlk mi ukázal, jak lovit hlodavce. Když tedy dáme hlavy dohromady, nějak to určitě půjde." Povzbudivě na něj mrkla. Věřila, že to chce prostě čas. Pokud nebudou nic dělat, nic také neuloví a bylo právě tak akorát na čase, aby se to změnilo.
"Tak jo. Prochozené toho moc nemám, ale jestli chceš, mohli bychom si udělat takový výlet společně a napravit to, co říkáš?" Ricce by se jistě chodilo lépe, kdyby měla společníka a tak se nemusela nudit a trápit se myšlenkami o tom, jak je k ničemu, protože nic neumí a nic nezná.
"Ukážu ti, kde se mi líbí, kde jsem se poprvé seznámila s vodou a asi i se svojí magií." Do začátku dobré. "A přitom můžeme něco ulovit, když budeme mít štěstí."

>>> Furijské hory

Přikývla hlavou a mrkla na Erena. "Jo, zalovit. Umíš lovit? Já v tom tedy nejsem expert, to přiznávám, ale nějaký základ lovu mám." Základy jsem měla, ale nebylo to slavné. Rozhodně bych si v tuto chvíli, pokud bych měla, nezvolila jako svou profesi být lovcem smečky. Nedopadlo by to dobře. A třeba Eren i když byl mladý, mohl mít víc zkušeností nebo uměl něco, co ona zatím ne. Asi tedy nebylo od věci, že se na tohle zeptala.
"To vůbec netuším. Je nějaké místo, které máš rád? Nebo kam by ses chtěl podívat?" Ona toho zrovna moc neprochodila, takže nemohla vědět, kde jsou krásná místa nebo dobrá místa k lovu. Mohla jenom doufat, že na nějaké stopy narazí, pokud se budou snažit. A jestli ano, tak, že ty stopy nebudou příliš staré, či k ničemu. Rozhodně by Ricca nechtěla stopovat medvěda.

Prohlížela si vlka před sebou. Jeho znaky byly zajímavé, ale zajímavější byla jeho slova. Jemně se pousmála a mírně sklonila hlavu. "Děkuji, ano, tomu rozumím. Matka mne už nemůže představit, proto jsem to musela vzít do vlastních tlap." Konec konců, tak to bylo. Už se to nevrátí, stejně, jako se nevrátí máma, kdo ví, jestli se někdy vrátí táta. Kde vůbec? Jak to, že nebyl s mámou v její těžké chvíli? Kladla si otázky, na které nejspíš nikdy nedostane odpovědi.
Delta byl na odchodu. A tím nejspíše považoval rozhovor za uzavřený. Ricca chtěla ještě něco dodat, ale nakonec si to nechala pro sebe. Stejně, na to, aby mohla mít nějakou funkci, bude muset získat důvěru, jak Delta zmínil.
Pohlédla na mladého vlka. "Nechtěl by sis trochu zalovit?" Zeptala se ho. Nebyla žádný expert, ale, jíst musel každý a učíme se také pořád, nebo snad ne?

Usmála se na něj a zavrtěla ocasem přátelsky: "Ano, to je prima." byla ráda, že mu ta jména přeci jenom něco říkají. Vlastně ani nevěděla, jak na matku a otce pohlíželi ve smečce. Jediné, co věděla bylo, že máma byla deltou a táta měl nějakou psychickou nemoc, kterou Riccu děsil. Když se ale zjevil hnědý vlk se znaky zářícími, tedy tak ji to přišlo na první pohled, trochu ji překvapilo, že jej neslyšela dříve. Dožadoval se odpovědi, kým Ricca je.
Sice ji přišlo zvláštní, že by hnědý vlk neslyšel, jak se představovala tady mladému vlku, spíš měla za to, že je slyšel dobře, ale možná něco zkoušel. Prohlédla si ho od hlavy až po paty, snažíc se vyčíst z jeho postoje, o co mu jde, ale nedokázala vyčíst, zda skutečně neslyšel nebo si z ní dělá blázny. Nicméně nebyla nevychovaná. I když jako malá strávila zimu sama v horách, přeci jenom ji matka nějakou výchovu dala. Pak tedy lehce sklonila hlavu, když opakovala svá slova: "Ricca, dcera, nyní mrtvé delty Daénské smečky, Solfatary a Taylora." Pečlivě při tom však vlka sledovala, jako kdyby se na ni mohl z ničeho nic vrhnout. Neměla vyloženě strach, leč jakýkoliv nepředvídatelný pohyb očekávala. Pořád měla před očima, jak ji její vlastní otec, díky své nemoci, napadl a zranil ji na předních tlapkách. Pořád ji to ve snech děsilo i když se to stalo už tak dávno.
"Hledám alfu nebo betu, abych se ohlásila. Ráda bych zůstala členem smečky, leč jsem byla dlouho pryč a máma nás nestihla představit smečce." Tak to bohužel bylo. Netušila, jestli ostatní sourozenci nakonec byli představeni, nebo jestli zůstali ve smečce, neboť všichni tehdy, jako vlčata, utekli.

Lehce sklopila uši, ale pak je hned zase narovnala. "To máš pravdu, je to zvláštní situace, ale konečně jsem... doma," doufala, že tenhle les stále je jejím domovem. Když se omlouval, že se nepředstavil, zastříhala ušima a lehce sklonila hlavu, jako by se chtěla také omluvit. Ani ona se nepředstavila, zatím. Nyní tedy zareagovala na mladého vlčka: "Moc mě těší, Erene," byl synem alfy. Měla by k němu projevit nějakou větší úctu a tak sklonila trochu hlavu a pokračovala: "Já se jmenuji Ricca a mí rodiče byli Solfatara a Taylor," prozradila tedy i ona.
V tom ji do nosu udeřil pach někoho dalšího, kdo se k nim přiblížil a náhle se zde zjevil, skoro jako duch. Duch to však nebyl. Byl to, naopak zcela reálný vlk i když měl v kožíšku docela zajímavý vzor. "Také Vás zdravím," pronesla k němu s úctou, neboť vždycky byla ta, ktrerá byla zdvořilá, zvláště k dospělým i když ani ona už nebyla zrovna puberťák. Byla však stále mladá na to, aby byla jednoznačně považována za dospělou, což také ještě nebyla. Nicméně, tak či tak, nechtěla dělat ostudu své zesnulé matce.

Inu, to byla otázka. Zastříhala ušima a pozorovala, jak se mladík snažil vzpamatovat z toho, jak ho překvapila. Zavrtěla na něj ocasem. "Narodila jsem se tady. Moje máma a táta byli členové Daénu, ano, a tak nějak doufám, že jsem i já členkou. Ale nedaří se mi najít alfu, nebo alespoň betu, abych to mohla zjistit." Ricca si sedla do sněhu a ocasem zametla zem. "A taky znám Nica, znáš ho taky?" Vlastně ho mladý vlček znát ani nemusel, nevěděla jestli se setkali, ale taky ho mohl potkat v období, kdy ona byla s mrtvou mámou a bráškou na pláni. Stejně moc nechápala, kam ten čas utekl. Dala hlavu na stranu. "Byla jsem dlouho pryč. A taky nemocná, ale už jsem zdravá." Ona byla, ale její máma ne. Ta nemoc ji určitě zabila!