Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tajné ostrovy >>>

Zavrtěla ocasem a na tváři ji hrál veselý úsměv, "vrátíme!" potvrdila mu s naprostým rozhodnutím. Nad jeho otázkou, kde budou mít pelíšek se zamyslela. "Vidíš? To musíme ještě promyslet. Já vlastně ani nevím, jestli máme v noře smečky vůbec ještě místo." Co když je to jen pro ty dobré členy smečky, kteří smečku znají? A oni dva? "Víš, myslím si, že nějaké hezké místo určitě najdeme. A můžeme si vybírat. Však tady jsme si taky našli místečko a ani nám nevadilo, kde jsme byli. Věřím, že až najdeme to správné místečko, tak to budeme oba vědět." O to se už určitě někdo postará.
"Samozřejmě, proč bychom neměli?" Od teď nemusejí spát sami a navíc, proč by spal každý jinde, když budou spolu? A také se Ricce líbilo, když se mohla přitulit k hřejivému tělu Nica. Bylo jí to nejen příjemné, ale cítila bezpečí a lásku. A aby o té lásce přesvědčila i vlčka, přiblížila se k němu a olízla ho dlouze na čumáček.
Chvíli se kochali krásou jara. "Už se nemůžu dočkat. Jaro je mnohem lepší než zima. Zima je moc studená." Otřepala se a pokračovala v cestě.
To už je pohltila džungle. "Tady je to ale hustě zarostlé. Byl už jsi někdy tady?" zeptala se Ricca. Musela si dávat pozor, kam šlape a netrvalo dlouho a musela se i občas ohnout, aby uhnula větvím a nezamotala se do lián. A ta mlha. "Jen ať se neztratíme." Tak o to měla trošku obavy. Nechtěla ztratit i Nica, to už by opravdu bolelo.

>>> Svatyně

Tento druh akce se mi líbil. Určitě je to něco jiného, jako akce s vypravěčem, které se mi také líbí. Každá z variant má své kouzlo. Akorát u akcí s vypravěčem je to vždycky o tom, že nemůže být přítomno příliš mnoho vlků, protože se akce pak protahuje a charakter je tak vázán. Tady bylo výhodou, že si vlk mohl plnit úkoly a zároveň mohl vyvíjet svůj příběh dál a nezasekával se. V budoucnu by se mi líbilo víc takových akcí.
Osobně nemám moc ráda akce typu kdo dřív příjde... Tady nehrozil stres z toho, že se na někoho prostě nedostane. Každý měl možnost něco získat a to se mi na té akci líbilo, že se nemusel člověk stresovat tím, že někde není včas nebo že se na něj nedostane pro velký zájem.

Ricca
× První nákaza (pro latentní kaziče) - 2 body
× Nakažte jiného vlka - 2 body
× Vykonejte cestu k bohům se svými otázkami (pouze osud) - 3 body
× Předejte informaci o nemoci jiným - 1 bod
× Prodělejte úspěšně nemoc (během jakékoliv části) - 2 body
--------------------------------------------------------------
10 bodů
5 splněných úkolů
1 tlapka do magie vody + 15kšm + 1 mince + 5% do schopnosti lovu + odznak


Noir
× První nákaza (pro latentní kaziče) - 2 body
× Najděte bezpečný úkryt - 1 bod
× Předejte informaci o nemoci jiným - 1 bod
× Prodělejte úspěšně nemoc (během jakékoliv části) - 2 body
--------------------------------------------------------------
6 bodů
3 splněné úkoly
1 mince + 2kšm + 10kšm + 1 rubín + 3% do rychlosti


Alyanna
× První nákaza (pro latentní kaziče) - 2 body
× Nakažte jiného vlka - 2 body
× Začněte zjišťovat, jaké má nemoc příznaky - 1 bod
× Předejte informaci o nemoci jiným - 1 bod
× Předejte informace své alfě - 2 body
× Prodělejte úspěšně nemoc (během jakékoliv části) - 2 body
--------------------------------------------------------------
10 bodů
5 splněných úkolů
1 tlapka do magie světla + 15kšm + 1 mince + 5% do síly + odznak


Deinell
× Onemocněte - 1 bod
× Připravte léčivý odvar nemocnému - 2 body
× Zbav se mrtvých zvířat (pouze osud) - 3 body
× Začněte zjišťovat, jaké má nemoc příznaky - 1 bod
× Poučte se či poučte o léčivé rostlině - 2 body
× Zachraň život NPC (Osud na červené louce od 24.11.) - 3 body
× Identifikujte nakažené a nabídněte jim pomocnou tlapku - 2 body
--------------------------------------------------------------
14 bodů
5 splněných úkolů
1 tlapka do magie vzduchu + 1 rubín + 2kšm + 15kšm + 1 mince + 5% do rychlosti + odznak


Bryce
× Onemocněte - 1 bod
× Najděte bezpečný úkryt - 1 bod
× Identifikujte nakažené a nabídněte jim pomocnou tlapku - 2 body
× Předejte informaci o nemoci jiným - 1 bod
× Prodělejte úspěšně nemoc (během jakékoliv části) - 2 body
--------------------------------------------------------------
7 bodů
5 splněných úkolů
1 mince + 4kšm + 15kšm + 1 mince + 5% do schopnosti lovu + odznak

Bylo již odpoledně a Ricca už se cítila trošičku přeležele, ale byl to i tak báječný pocit. Vlastně, kdy si takhle krásně mohla zalenošit v přítomnosti někoho, kdo ji připadala naprosto báječný? Nevzpomínala si. Možná proto, že se nikdy nic podobného nestalo? Tak nějak to bylo. Protáhla se pomalu se vyškrábala zpod větvoví jehličnanu, aby se mohla rozhlédnout na krásné mořské vlnky kolébající se sem a tam a omývající pláž. Bylo krásně teplo, oproti předchozí noci.
Otočila hlavinku na svého, nyní již, nejlepšákovatějšího přítele: "Mě se tady také mocinky líbí. Je to nádhera. Ty vlnky, vánek a hele!" Teprve nyní si všimla, že od břehu se táhne pás malých ostrovů. "To jsou ostrůvky. é, ty jsou krásné, máš úplnou pravdu Nico, musíme se sem vrátit v létě a potom můžeme prozkoumat ty ostrůvky. Co říkáš?" Jako hrdí nositelé vodní magie by se přeci neměli bát překonat pár metrů vodní plochy. A možná tady není ani moc hloubka.
"To budeme," souhlasila Ricca na modré kamarády na věky.¨
"To bych také ráda věděla, ale jsou to věci, které my prostí vlci dělat nemůžeme. Myslím, že se stará o ostrovy, nějak. Asi má schopnosti se přemisťovat z místa na místo během okamžiku. Bude silný, řekla bych. Je i velký, ale možná že větší jak největší vlk také není. A vím, kde má svůj pelíšek. Kdybys chtěl, někdy bych ti ho mohla ukázat. Ale museli bychom si dávat pozor, aby nás nenašel. Je docela nafoukaný, řekla bych." Švihla ocasem a olízla Nicovi čumáček. Již beze studu. "Ano, pojďme domů. Mám nyní tolik potřebné energie na to, abych si to ve smečce ujasnila a mohla být už jenom s tebou." Dala mu ještě jednu pusinku z druhé strany, aby mu to nebylo líto a vykročila mezi stromy.

Příležitost dne
Ušla pár kroků a na menší mýtince si všimla trsu bílých drobných kvítku vyrůstajících v záři paprsků slunce dopadajícího skrze koruny jehličnanů na palouček. "Hele! Sněženky?" Nebyla si úplně jistá názvem, ale že vedle byl ještě trošilinku sníh, usoudila, že to takhle nějak bude. "Podívej Nico, vypadají jako ty. Jsou tak statečné a derou se na povrch s takovou silou, že i sníh odhrnuly bokem." Byla z nich uchvácená a líbily se ji.

>>> Mlžná džungle

(Únor)
Jméno vlka: Ricca
Počet příspěvků: 14
Postavení: Omega
Povýšení: xxx
Funkce: xxx / Chtěla by do začátku být Průzkumník nebo Posel
Aktivita pro smečku: xxx
Krátké shrnutí (i rychlohry): Míří domů do Daénu. Cestou zastihla Amorkův růžový mráček na Tajných ostrovech a potkala Nica s nímž se seznámila a spřátelila.
Questy smečky: xxx

Valentýnské pobláznění: ~ 10 ~ KONEC

Zavrtěla ocasem. Taky byla ráda. Že on byl také rád, ji velmi těšilo a dávala to najevo spokojeným výrazem ve své tváři. Konečně se ji podařilo najít si kamaráda a dokonce tak velkého, až se mohl pokládat za toho nejkamarádovatějšího. To se jednomu hned tak nepodaří. Vlastně dokonce i dvěma, jak totiž bylo vidno, oba na tom byli naprosto stejně. Možná právě proto se našli.
"To je ta nejlepšejší věc, kterou jsem mohla slyšet. Budeme si pomáhat, ano a budeme si krýt záda. Je vážně úžasné, když se může jeden spolehnout na druhého." Zajímalo by mě, jestli maminka s tatínkem taky takhle mají, že se jeden může spolehnout na druhého. Když je táta nemocný, nevím, jestli je tohle možné. Ale mělo by být. Nebo snad ne? Zamilovaně se podívala na Nica. Co to asi mělo znamenat? Bude ona a ona jako táta a máma nebo ne? To bylo nejspíš ve hvězdách, ale na tom ani tak nezáleželo. Byli teď spolu a konečně nebyli sami a to bylo to, na čem teď záleželo nejvíce.
Na diskuzi o ozdobách horlivě přikyvovala a podporovala Nica v rozhodnutí pro modré ozdobičky. "Ano, ano, budeme modroučcí a nejkrásnější. Budeme ty cingrlátka hledat všude možně. To je skvělý nápad a úplně suprózní plán!" Moc se jí ten nápad líbil a byl přidán na seznam činností, které by ráda provozovala se svým nejlepšákovějším kámošem, Nicem. "To tedy patříme. Vždyť si tak báječně rozumíme, že to snad ani není možné." Ale bylo to možné, kdyby ne, nedělo by se to, no posuďte sami!
Ricca, kdyby byla snad malovaná, nejspíše by ji nad hlavinkou poletovala rozjásaná srdéčka. Možná by ji také vyskakoval z hrudi ve tvaru velkého srdce sestaveného z mnoha malých srdíček. Tak se cítila zaláskovaně, jen netušila o co se jedná, co u nich probíhá. "To se rozhodně zeptáme. Snad ho najdeme brzy. Jsem strašně mocinky natěšená, až nějaké to cingrlátko najdeme." Nebo alespoň zjistí, kde se dají sehnat. "Mohla bych se zeptat rodičů, kde ty svá vzali," napadlo ji. Vždyť oba měli něco, co jiní vlci neměli.
Sledovala jeho výtaz a nejdříve vůbec nechápala, proč se tvářil tak moc vyděšeně. Když se po té zpetal, usmála se na něj a lišácky do něj strčila tlapkou. "Ten a můj nejlepší kamarád? To těžko! Je to Bůh Mois grisu a je pěkně nafoukanej! Nemůžeme mu pomoci, páč on je bůh a my jenom," následující slova protáhla a dodala jim takovou tu hloubku, když předváděla tu důležitost: "TI OBYČEJNÍ VLCI, chápeš? No, ale takové věci by mohl dávat. Když má rád legraci." Zamyslela se "a nebo taky ne. Nevím co všechno řeší, když neřeší nemoc, se kterou mu my nezvládneme pomoci."
Nico se zdál být zoufalý až hrůza. "To ty jsi můj nejlepší nejlepšákovatější kámoš, Nico." Nero byl možná bůh, ale díval se na ně jako na červy.
Přitulila se k němu a nasála do nosu jeho kouzelnou vůni. Voněl sice božsky, ale rozhodně nebyl tak nanicovatý, jako skutečný bůh. Nico byl prostě ten pravý. Alespoň si to Ricca myslela. "Ano, budu s tebou, pokud to bude možné, pořád," co kdyby dostala úkol od alfy a Nico s ní nemohl jít, to by s ním nemohla být pořád, ale neznamenalo by to, že by s ním nebyla. "Chci být s tebou pořád." Upřesnila to, aby nedošlo k omylu. "Cítím, že to tak chce i má duše." Nehodlala se od něj jen tak hned hnout.

~ 9 ~

Ani Ricca neměla žádné nejlepšího kámoše, neměla totiž žádné kámoše, až nyní Nica. "Ty jsi teď můj nejlepší, nejlepšovatější kámoš." Zazubila se na něj šedá vlčice. Zamrkala a podívala se na něj. Neříkal před chvílí, že se nemají nikam hnát? Ale tohle bylo zřejmě něco jiného. Byl to skvělý plán a tak souhlasila: "To bychom jistě měli. Musíme prozkoumat každý kout a poznat každého člena, abychom věděli, na koho se kdy obrátit, kdyby bylo třeba."
Také se těšila. Vrtěla přitom ocáskem a šmrncala jím Nicovi o nohy. Nejraději by vstala a vystartovala hnedka poznávat Daén, ale přeci jenom se ji nechtělo vstávat a opouštět vyhřátý pelíšek právě teď. Takový rozkol cítila.
"Samozřejmě, že tě s nimi seznámím. Jenom je budeme muset najít. Víš jak, netuším, kde kdo běhá." Poslouchala, jak povídá s nadšením o všelijakých přívěscích a ozdobách. Lissandru nikdy neviděla, tudíž netušila, o čem mluví, ale zase jeho maminku viděla a to si vybavila, co měla kolem krku ona vlčice. Přikývla horlivě buď ANO nebo zase NE, když se ptal, kde takové krásné ozdoby najít. Neměla ponětí. Když konečně vzniklo nějaké okénko pro to, aby i ona řekla svůj názor, prohlásila: "Vím, co máš na mysli. Ale netuším, kde se takové věci berou. Mě by se také líbilo mít něco pěkného. A tobě, Nico, tobě slušela modrá víc než červená, myslím." Aby si potom vlci nemysleli, že patří té paní El, jak říkal, kdyby na sobě nosil červený šáteček. "Třeba se nám něco někdy také objeví na krku nebo někde na těle. Když se ta ozdoba objevila tomu Frekimu jenom tak, možná přijde čas, kdy se objeví i nám." Zamyslela se. Něco ji napadlo. "Co když ty hračky dává na krk vlkům Nero?" Konec konců, muselo by ho něco takového bavit, ne? Ale jak ho poznala naposled, byl to pěkný bručoun. "A nebo nějaký jiný bůh." Kdo ví, kolik jich tady bylo.
"Jé, to je od tebe velmi milé, Nico." Dojala ji jeho slova. Byl ten nejúžasnější vlk, kterého kdy potkala. Vrtěla ocasem a usmívala se na něj a dokonce mu dala i pusinku na čumáček. "Kdybych to věděla já, přinesla bych ti ten nejmodřejší nejkrásnější přívěsek, aby každý hned věděl, že jsi vyjimečný vlk." Samozřejmě netušila jaký, ale určitě by se našlo něco mocinky pěkného.
"To by jistě nešlo splést, ale kdo ví, ne každý je tak chytrý, třeba by se našel někdo, kdo by si myslel, že jsem kluk a ty holka." Na světě jistě chodili různě podivní vlci.
"Jsem ráda, že je to skutečnost, to jsi mě uklidnil." Věnovala mu polibek na čumáček, už několikerý, ale líbilo se ji dotýkat se jazýčkem jeho tlamičky. Vůbec si nepřipadala hloupě a jako by se s Nicem znali už měsíce a ne jedinou noc. "Máš pravdu, brzy bude den." Otřela se o něj hlavou, lehla si na záda a koukala skrze větve na oblohu. "Také chci co nejvíc dní a nocí strávit po tvém boku. Půjdeme vyhlížet slunce? Můžeme si zahrát hru, kdo jej uvidí jako první."

~ 8 ~

Napadlo ji, že to byl chytrý postřeh, proto horlivě kývala hlavou v souhlasu. "Ano, myslím, že bychom měli. Vždyť posuď sám, jak by to vypadalo, kdyby my jsme byli třeba nejhorší kamarádi. To bych tedy já nechtěla!" řekla Ricca přísně a také vyděšeně. Nene, kdepak. Ona a Nico musí být nejlepší kamarádi. "Myslím, že nám to spolu zatím funguje a tak se nemusíme bát, že jo?" ujišťovala se raději. "Já nikoho nemám. Tvou sestru mi asi nejspíš ukradl můj brácha," přiznala trošičku u toho nakrčila naštvaně čelo, když pronášela zmínku o bratrovi. "Myslím, že těch kamarádů můžeme mít, kolik jenom budeme chtít, ne?" Ale jestli je nejlepší jenom jeden, to netušila. "Čím víc, tím lépe, potom totiž nikdy nebudeš sám." Měla za to, že to dost pokazila. Že se měla víc snažit a teď by měla spousty kamarádů. Inu, alespoň se něco přeci jenom začalo lepšit. Nyní jednoho kamaráda měla a hlavně se ji ještě nepodařilo ho ztratit! To byl přece úspěch, no ne?
"Je to naprosto úchvatné, to máš pravdu. Já to třeba ještě nikdy neviděla." To ji přivedlo k myšlence, že by to mohla zkusit také ovládnout, ale teď jí bylo dobře v jeho společnosti. Nechtěla se ani pohnout. Za vteřinku ucítila na tlapce sníh. Hravě se zamračila na svého nového kamaráda, ale potom se zasmála: "Dobrý, ale někdy ti to vrátím, hihihi."
Naprosto souhlasila. "Ale je to báječné, že se to takhle přihodilo. Já se s tebou cítím tak moc krásně. Konečně má život smysl. Modrá je modrá a bílá bílá a všechno do sebe krásně zapadá. Ty jsi úžasný, fakt." Moc se ji s ním líbilo a nechtěla, aby den skončil a ona zjistila, že se ji tohle celé jen zdálo. To by nejspíš rozdýchávala hodně dlouho. "Hele? A nezdáš se mi ty? Protože jestli ano, tak se už nechci probudit!" Ale asi to nebyl sen. Bylo to moc krásné a kdyby to byl sen, asi by se nyní už probudila a litovala toho, že se jí to jenom zdálo, ale on byl tady. Cítila chlad zimní noci a teplo jeho kožíšku. Cítila jeho vůni, která ji tak dokonale omamovala.
Když se mu její počin tak zamlouval, olízla ho znovu a možná jej i lehoučce kousla do kůže pod bradou a jemně zatahala. Vrtala se mu v kožíšku a místa na krku a líci, které ji nastavoval mu opečovávala jemným pročesáváním svých bělostných mladých zoubků.

~ 7 ~

"Věřím tomu, že ano. Moje máma mi říkala, že ta tvoje je její nejlepší kamarádka. Takže proto si to myslím, že ti o mých rodičích říkala tvoje mamka." Ricca v tom měla zřejmě jasno. No a i kdyby to bylo jinak, určitě tohle někdy jeho máma zmínila. Ale stejně bylo jedno, odkud.
I jí se tady líbilo. Bylo to, vskutku, pěkné místo, takže s Nicem souhlasila. Tulila se k němu a užívala si tepla a příjemného pocitu, že není sama. Noc byla chladná a Ricca cítila, že teploty ještě klesly o něco níž. Od tlam jim odcházely obláčky páry, které musely velice záhy zmrznout a spadnout na zem proměněny v ledové miniaturní kuličky ledu.
"I mě se s tebou moc líbí," potvrdila mu Ricca. "Rozumím. Já to mám stejně. Mě by se tady líbilo, ale že tady jsi ty, je to tady takové kouzelné." I ta zima byla mnohem lepší ve dvou než, když by byl jeden sám. Ještě více se k Nicovu kožíšku natiskla. "Je zima, ale s tebou je mi dobře, že ani tu zimu nevnímám. Ty jsi jako mé sluníčko." Chvíli přemýšlela, jakou přezdívku by mu dala ona, když on ji nazýval dlouhoocasou princeznou. Zatím ji jenom napadlo Dešťový princ, ale nebyla si jistá, jestli by to nevyznělo jinak, než že je vládcem deště.
"Inu, proč by ne? Třeba je tvá specializace právě déšť." Vždyť bylo tolik možností, nebo ne? "Ano, můj dešťový král," no jo, to už znělo věrohodněji. "To netuším, ale myslím, že mamka ani táta o někom takovém nemluvili." Což neznamenalo, že by někdo takový neexistoval, jen že to Ricca netušila, jestli někdo další s touhle schopností existuje. "Ale můžu tě ubezpečit, že já to nedovedu." Uměla leda tak vyšplíchnout vodu z jezera.
Zavrtěla ocasem, na jeho hrátky s jejich jmény. "Perfektní!"
Pořád vrtěla ocáskem a usmívala se na něj. "Myslím, že jsi na to kápl, Nico. Vypadá to tak, že jsme se skutečně měli potkat. A jestli ano, pak mě vůbec nemrzí všechna ta úskalí, kterými jsem si prošla. Ty jsi ten nejsladší bonus, který jsem mohla získat." Teď ještě upevnit si pozici ve smečce, a co víc by Ricce ještě chybělo.
Zasmála se, "i já se budu chlubit." Především před bratrem, teď se mohla Ricca nad ním vytahovat.
Střihla oušky a zaposlouchala se do jeho hlasu. Vnímala i slova, ale ten jeho líbezný hlas byl prostě lepší a tak uhrančivý, že mu nakonec jenom, lehce podbarveným tónem svého hlasu odkývala všechno slovy: "Jistě máš pravdu, není kam spěchat," bylo jenom otázkou, byla-li to odpověď na slova Nica o spěchu a využívání vlků alfou, nebo odpověď na tuto přenádhernou okouzlující chvíli, kdy se k sobě tulili.
Vše, co Nico dělal ji bylo nesmírně příjemné. Cítila se tak moc opečovávaná, že jenom slastně funěla, jako předoucí kočka. Ovšem, že kočkou nebyla, nemohla příst, ve výsledku však prožívala tytéž pocity, jako spokojené kotě. "Hm, nepřestávej," vyfoukla vzduch pod jeho bradu a nakonec se odvážila a trochu pohnula hlavou, tak, že on po ní sklouzl a ona mu tak olízla bradu zespodu. Jednou, chvíli vyčkávala, jen pár vteřinek, než ho olízla znovu. Nakonec mu jazykem přejela jemně po jeho rtech.

~ 6 ~

Ani jí a ani jemu se tohle počasí moc nelíbilo, což mohlo být nějaké tajné znamení. Také to nemuselo znamenat vůbec nic. Bylo však hezké, že měli něco společného. Vlastně toho měli společného mnohem víc. Ricca měla štěstí, že se s Nicem setkali. V takové štěstí ani nedoufala a hned cítila, že se ji do smečky bude vracet lépe, když bude v ní někdo, koho alespoň trošilinku zná a ne, jak to bylo do nedávna, kdy tam neznala vůbec nikoho.
Ricca zvedla tlapku a jemně cvrnkla Nica do nosu, "Nejspíš jsi to slyšel od své mámy, ale měl jsi tehdy tolik práce s oběvováním světa, že jsi to nevnímal naplno. To nevadí. Není důležité kde, kdy a od koho jsi o mých rodičích slyšel. Je hezké, že jsi o nich slyšel jako tak." Ubezpečila Nica Ricca, aby se necítil nějak hloupě, když na tom nezáleželo toliko jako na tom, že tady byli teď spolu a že se našli.
Ricca se na jeho slova podívala nahoru na noční oblohu. Ano, byl to krásný pohled. "Noční obloha je vždycky taková tajemná, že? Jako by v sobě ukrývala tajemství, které odhalí pouze někomu," přemýšlela Ricca nahlas. "Máš pravdu, je to nádherné." Střihla ušima a přesunula pohled z oblohy na něj. "Myslíš, že to je tvá magie? Když si přeješ, aby přestalo pršet a sněžit, že se tak stane?" Byla to čistá otázka. Ricca tím nemyslela nic zlého, prostě ji jen zajímalo, jestli je něco takového možné. Ale proč ne? Proč by to nešlo? Nico ji svou magii zatím neprozradil.
Sledovala ho, jak si k ní lehá. Nevadilo jí to. Jeho kožíšek byl ještě mokrý, ale to se během pár okamžiků mělo změnit. "Děkuji, to je od tebe milé, Nico." Bylo to rozumné rozhodnutí. Však noci ještě byly chladné a takhle jim nebude zima.
Cítila jeho tělo na svém a vnímala nejen teplo, které se mezi jejich propletenými chloupky vytvářelo, cítila i další teplo někde ve svém podbřišku. Cítila se příjemně a ani ona takhle s žádným vlkem ani vlčicí, nikdy dříve neležela. Byl to zvláštní pocit, který ji dodával nejen příjemný pocit, ale též pocit bezpečí. Nebyla sama a kdyby se zde objevil nějaký nepřítel, byla by na něj společně s Nicem. "Ano, ano, to je milé, budeme společně čelit nástrahám života, to zní báječně, ach Nicooo..." protáhla jeho jméno a zahleděla se mu do očí. "Cítím se v bezpečí, když jsi se mnou." Takhle to teď opravdu cítila. "Ano jsme kamarádi," potvrdila mu.
Konečně svou magii prozradil a tehdy si Ricca uvědomila, proč, že se ji jeho oči tak moc a moc líbily. Zamilovala se do nich hned, jakmile je uviděla. Zavrtěla ocáskem a tím ho také lechtavě poplácala po jeho stehnech. "Jistě, budeme společně cvičit a budeme v tom dobří," slíbila sobě i jemu.
Zasmála se na jeho větu o spojenectví v neužitečnosti: "Vážně? Tak dobrá, ale já s tím hodlám něco dělat. Už jsem začala. Začala jsem se učit lovit," prozradila Nicovi a cítila se o něco lépe, když dostala nějaké základy lovu od Ansera.
Nastražila ouška, ale Frekiho jméno ji nic neříkalo, takže o něm nejspíš rodičové nemluvili. "Vážně? Tak to bychom ho měli někdy navštívit." Znělo to jako dobrý plán. Nyní měli už dva super plány pro budoucnost. Jezero a Frekiho. "Ne, neviděla. To napravíme." Usmála se na něj.
Užívala si jeho blízkost, která ji byla tak moc příjemná. A měl dobré nápady. "To se mi zdá jako rozumný nápad. Určitě to bude vědět. My jsme na to moc mladí, nemůžeme znát všechny pocity světa, že jo. Musíme se je učit postupně." To přeci dávalo smysl.
Z rozumování ji vytrhl jeho dotyk na jejím oušku. Bylo to teploučké a vlhké a příjemné. Cítila jeho horký dech uvnitř svého ouška. Spokojeně vydechla a potom Nicův jazýček polechtal její tlamičku. Přivřela očka a užívala si těch neznámých pocitů. "Úplně přenádherné..." vydechla příjemným hlasem naplněným různými emocemi.

~ 5 ~

Ani netušila jak se to stalo, ale z odpoledne byl náhle večer a mraky na obloze slibovaly nějakou tu nadílku. Jen jestli bude sněhová, deštivá, nebo snad od obojího trochu, to se mohla Ricca pouze dohadovat. Během večera však dostala její tajná otázka odpovědi. Z mračen kupících se na obloze se spustilo sněžení doprovázené deštěm. Jejímu společníkovi nejspíš moc vhod nepřišlo a Ricca sama se nemohla rozhodnout, jestli ji mokrý sníh těší nebo spíše zlobí a tak souhlasila a přesunula se společně s Nicem pod smrček. "Upřímně, nevím, jestli se mi takový mokrý sníh líbí nebo ne. Má magie je voda a ta je fajn, ale ten sníh to poněkud kazí. Studí to, brrr." Konec konců, dolní větve měl vybraný stromek široké a husté, neboť byl zdravý a tak jim poskytl docela, doceloučko, útulné hnízdečko. Ricca si zalezla pod větve a tam se zatočila dokolečka, aby si vyšlapala dúleček, do nějž následně složila své tělo.
"Moje maminka je Solfatara a je to prý nejlepší kamarádka tvojí mámy," odpověděla a nezapomněla dodat i tu skutečnost, která se brzy měla změnit tak, jak by si to Ricca nikdy nepřála. "Tatínek se jmenuje Taylor," ovšem informací, že je nemocný, že ji málem upálil tlapky od provazů, jej zatěžovat nechtěla.
Jeho nabídka zněla excelentně a velmi lákavě: "To by bylo moc suprové! Chci!" odpověděla na jeho otázku, zda by s ním nechtěla někdy k tomu jezeru zajít. "Nejdříve se ale musíme ukázat ve smečce. Čeká mě těžký úkol. Alfě sdělit, že existuji." No jo, rodičové to jaksi nestihli. Bylo až směšné, že noru smečky znala, ale Alfu a členy ne.
Pocítila dotyk jeho čumáčku na svém. Projelo jí jakési chvění. Jako by ji byla zima, ale zároveň teplo. Divné, však poněkud krásné a příjemné mrazení, jak by to označila. Aby si ověřila, jestli to bylo tím dotykem, dotkla se Nica také tak. A ano, ta vlna jejím tělem projela znovu.
"Zní to báječně. Nechci být sama." Ty dny, kdy byla sama nebyly zrovna přínosné. Jen zaostávala, když neměla po boku někoho od koho by se mohla učit. Zavrtěla ocasem. Tím dlouhým a fakt hustým, ocasem, který Nica tak fascinoval. "Bude to prima. Těším se na to. Mohli bychom společně trénovat své magie, co říkáš? Až budeme u jezera. Co je vlastně tvá magie?" Je to také voda? Nebo snad vítr? Led? něco jiného?
"Ano, taková zlá nemoc. Dusivá. A možná také má na svědomí mnoho zvířat. A Nero se snaží ji dostat pod kontrolu. Bohužel mu my nemůžeme pomoci." Tohle řekla trochu naštvaně, neboť se ji nelíbilo, jak je vypakoval ze své jeskyně se slovy, že jsou JEN obyčejní vlci!
"Hm?" Otočila na něj hlavu, "to nevím. A toho se obávám. Připadám si strašně neužitečná." Přiznala se, a to byl také důvod, proč ještě alfu nenavštívila. Bála se, že je k ničemu, že nic neumí.
Ricca k němu natáhla nosík a něžně mu jej zabořila do srsti na krku. "Ty také krásně voníš. Voníš tak... jako... hezky," nevěděla k čemu to přiřadit, ale nejblíže tomu byl asi les.
Napřímila ouška, když ji oslovil. Čekala na co se zeptá, nebo co řekne. "Ne, nikdy. Nikdy mi nebyl nikdo takhle blízko a asi mi nikdy nikdo tak pěkně nevoněl." Odpověděla mu. "Také tomu nerozumím." Však se beztak o lásce a pusinkách s rodiči nebavila a už vůbec ne se sourozenci. "Kdo nám ale řekne, co tohle znamená?" Zastříhala oušku a dívala se mu s otazníkem do těch jeho přenádherných tůňěk, co měl uprostřed hlavy.

~ 4 ~

Také Ricca byla tímto vlkem až neuvěřitelně okouzlena. Kdyby tomu tak nebylo, nejspíš by se ji líbil stejně tak, ale určitě by se nenechala jen tak osahávat, že jo. No růžový mráček, na který už dávno zapomněla, v okamžiku kdy se rozkašlala, tomu napomohl, aniž by si to uvědomila. "Děkuji, i tvé zní líbezně... Nicooo..." protáhla to o na konci jeho jména, protože se ji líbilo. Vnímala, jak je jeho hlas jakýsi rozechvělý, ovšem neuměla si vydedukovat, co to znamená. Sama cítila to podivné nezvyklé chvění na svém vlastním těle. Jestli měl obtíže s mluvením, nevnímala, spíše měla pocit, že slyší tlukot jeho srdce. Možná se ji to ale jenom zdálo. Možná to byl tlukot jejího srdce.
"Na mě také ne, proto mě to tak hrozně překvapilo a udivilo, že se na mě obořili, když to byl brácha, kdo pořád vyvolával spory!" řekla Ricca důrazně. I když kdo ví, jak to vlastně tenkrát bylo. Byl to on nebo ona? Vyvolávaly ty spory oba dva? Tohle pitvat nechtěla. Byla to minulost a hořká minulost a ona už je přeci velká holka. Zamračila se, když si na to jen vzpomenula. "Je dobře, že na tebe nikdo nekřičel. Není to hezké, víš?" Její pohled se opět ukotvil v jeho tváři a nakonec se i přestala mračit. "Mí rodiče nejsou... zlí..." zvažovala. "Asi jenom měli už dost toho, jak jsme se s bratrem hádali," že by snad Ricca zmoudřela? Možná. Ale stejně by bratra nejspíš opět poňoukala k nějaké soutěživosti. Zajímalo by mě, jestli se naučil svoji magii ovládat lépe, než já. Ha?!
Široce se na něj usmála: "Zřejmě jsi byl tak moc hodný, jako teď. Určitě neumíš být zlobivý chlapec!" Natáhla tlapičku a jemně jej šťouchla do čumáku, jako když člověk udělá "frnk" do nosánku.
Potom ale nastražila ouška a pečlivě ho sledovala. Spíš se utápěla v jeho modrých očích. Dokonalé modré, jako měla ona. Byly to ty nejkrásnější oči. Jen do těch svých se koukat nemohla, ale do těch jeho ano. "Och," vzdychla poněkud zastřeně, avšak soucitně. "Máš úplnou pravdu. Samota a zima kdekoliv je děsivá," souhlasila. "I mě to děsí. A navíc jsem byla i nemocná," přiznala.
"Potkali jsme se u jezera. Moje máma tam byla se mnou a bratrem a její, totiž vaše máma, tam byla s tvojí sestrou." Nyní ji bylo jedno, že se bratr přetahoval o Nicovu sestru. Ricca nyní měla jejího bratra a to bylo mnohem lepší! Jsi tak moc rozkošný! Lepší než ona, pochopitelně nyní vůbec nemohla srovnávat tyhle dva vlky, protože srovnávala něco naprosto odlišného. Jiná situace, jiný věk, všechno bylo jiné, ale nemohla si pomoci.
"Och, snad neměla tu divnou nemoc, která se po ostrovech šíří a se kterou mají bohové tolik práce." Zeptala se. A co on, ví vůbec o té nemoci?
Vřele se na něj usmála, jako už hodně krát: "Už nemusíš jít sám. Půjdu s tebou," řekla téměř sebejistě, jestli tě však neztratím, tak jako všechny ty ostatní. Na ztrácení vlků mám nejspíš talent. dodala si pro sebe v duchu. Nebyla na to hrdá, ale stávalo se to. Někoho potkala, chvíli spolu byli a potom ho ztratila.
Napřímila ouška k němu: "To by bylo báječné! Nikoho tam vlastně ani neznám. Víš, byli jsme v noře a potom šli na výlet a pak se vrátili a potom jsem utekla a už se nevrátila úplně domů, takže tam nikoho kromě rodiny neznám." A to ani netušila, že někteří již zmizeli.
Chtěl znát jména jejích sourozenců: "Moje sestra se jmenuje Solari a bratři jsou Akros a Arrow." Znal je snad? To ji docela zajímalo. Pro ni byli oba pěkní pacholci!
Nebyl v tom sám, komu se ty doteky líbily a přišli mu příjemné. I ona si užívala těch momentů, když se její části těla dotkly toho jeho, ať už to byla tlapka nebo nos.
Když se on dotkl nosem její hlavy, přivřela očka a hluboce vydechla. Bylo to krásné a příjemné. "Tohle bych mohla dělat celý den..." zafuněla a zavrtala svůj nos do Nicovy srsti na krku. Zatímco on se mohl vrtat na její hlavě, ona ho lechtala nosem na krku. V ten moment ji ani nenapadlo, co všechno by to mohlo spustit. Ani neuvažovala nad tím, jak se bude cítit za chvíli. Proč by měla? Takové pocity neznala a líbili se ji.
Zvedla tlapku a dotkla se jeho hrudi a jen si tak lehce pohrávala s prsty.

~ 3 ~

Ona vlastně také lichotky neznala. Nepamatovala si, že by ji kdy někdy nějakou řekl. S bratrem se jen škorpili a nadávali si, takže se v tom spíš nevyznala. Ovšem jeho lichotka překonala tu její, fakt velkým důvtipem. Nebo vtipem? Otočila hlavu, aby se podívala na svůj dlouhý ocásek. Ji připadal normální, ale fakt byl, že oproti jiným mohl být delší.
Jak mluvil dál a dál o jejím ocásku, začínala přemýšlet, jestli ho fakt obdivuje nebo se za těmi slovy skrývá něco jiného. Taková slova, jako: Divím se, že neposbíral cestou sem jehličí z toho lesa za námi! Vyvolávaly u ní jisté drobné pochybnosti, že se jedná skutečně o lichotku. Ale možná, že v tom byl stejně neobratný jako ona.
Znovu se otočila k němu. Čím více slov padlo, tím více nabývala pocitu, že to asi myslí skutečně jako poklonu a ne výsměch, který by po takových slovech, mohla čekat od bratra. Usmála se. Nakonec to nechala být s tím, že jde o poklonu a mrkla na něj. "Já jsem Ricca, ráda tě poznávám." Zavrtěla ocasem, tedy zašvihala s ním ze strany na stranu.
"Nejdříve jsem utekla z naší nory, protože jsem byla naštvaná, že na mě všichni křičí," bylo to hloupé, to už věděla, ale prostě jako vlče to tak cítila. "Myslela jsem si, že mě nemají rádi. Bratr se mi neustále vysmíval a druhého bratra se sestrou sotva znám. A pak na mě křičeli otec a matka. Tak jsem utekla." Znovu zavlnila ocasem. "Utekla jsem do hor a tam jsem se ztratila a musela jsem tam přečkat zimu. Skoro jsem umřela. Ale nejhorší bylo to, že jsem vyrostla a teď musím dohánět to, co jsem neměla šanci se naučit." Bylo moudré to říkat? Netušila, ale bylo to tak. Nyní už je jiná. Tedy trochu.
"Ty jsi zapomněl cestu domů?" No, potom to vysvětlil.
"Mielei je tvoje sestra?!" Začala vrtět ocasem víc a víc. "Takže ty jsi její bráška o kterém nám povídala s vaší maminkou," to bylo už dávno. "Vždycky jsem si přála tě poznat. Mielei se zdála, že by mohla být dobrá kamarádka, ale bráška si ji kradl pro sebe. Buran jeden." Byl tehdá ošklivý. Nechtěl, aby se kamarádila s Riccou ale s ním.
Když padla slova na Daén, Ricce se rozzářily oči. "Já jsem také z Deénu! Vím kde to je!" Tedy doufala, že tam nějak trefí. Přinejhorším bude muset jít přes ty vysoké sněhové hory. "Jasně, ráda tě tam doprovodím. Vlastně, měla bych se tam také ukázat. Maminka s tatínkem si jistě dělají už starosti."Ne, že by na nich byla závislá. Naposledy před otcem utekla se strachem v očích a jizvami na tlapkách. S maminkou se udobřila, ale už to bylo zase docela dlouho, co je neviděla.
Cítila každý jeho jemný dotek. Ten byl zesílen jakýmisi výboji, kdekoliv se dotkl, od toho místa vystřelilo Ricce po celém těle šimrání. Nechápala, co to je. "Děkuji..." vydechla v odpověď na jemnou srst. Dívala se na něj upřeně. Jejich pohledy se propojily a ona přikývla jako ve zpomaleném filmu. "Ano..."
Na to se pomalu přiblížila a jemně mu šťouchla nosem do srsti na tváři. Potom mu prohrábla packou hruď a zvedla pohled k jeho očím. "Tvé chloupky jsou také jemné." Jemné a příjemné! Jak se mohla přesvědčit.
Měla chuť se mu do srsti zavrtat a tulit se k němu, jenom nechápala, kde se ty pocity v ní vlastně braly.

~ 2 ~

Zadívala se na něj svýma modrýma očima. On je také měl modré. Byla snad jeho magie rovněž voda nebo to byl vítr? Usmála se. Jeho oči se ji líbily. Byly tak krásné a čiré. V zimní krajině působily až neskutečně kouzelně. "Máš tak překrásné oči..." pronesla okouzleně a teprve až když ta slova vyřkla a zachytila je její ouška, uvědomujíc si, že je řekla nahlas, znejistěla a očka svá vykulila. "Já to řekla nahlas?" To nebyla otázka mířená k němu, ale její úlek.
Nastala chvilka mlčení, dokud se nevzpamatovala z toho studu. Ale byla to všechno pravda! On byl krásný a jeho oči byly nádherné. Proč by se za ta slova měla stydět?
Polkla. "Takže ses tady narodil, jako já?" Položila mu raději skutečnou otázku, snažíc se přejít ten stud. "Já se zatoulala až nyní. Ale byla doba, kdy jsem byla dlouho sama v horách. Odloučena od všech a byl to čas, který bych nechtěla znovu zažít. Bylo to nepříjemné, takže chápu tvou radost, že konečně vidíš vlka." Znovu se pousmála. Pohled na něj ji trochu přiváděl do rozpaků, to ne, že ne! Ale když byl tak krásný a nejspíš byl i podobného věku jako ona. Mohli z nich být přátelé!
"Já se držela pořád doma. Až na to období, kdy jsem uvízla v horách." Zareagovala na jeho slova, že se toulá pořád sám, teď. "Až nedávno jsem se rozhodla, že to změním a trochu se po ostrovech porozhlédnu. Hledám sama sebe, víš?" Hledal i on sám sebe?
Sklonila k němu svou hlavu a tak se přiblížili, "Och, ztratil jsi se," konstatovala. "A víš, jak tvůj domov vypadá? Jak se jmenuje?" Třeba už tam někdy byla. Jasně, ta pravděpodobnost byla malá. Opravdu malinkatá, ale mohla tady být. "Ostrovy příliš neznám, ale možná jsem tím místem procházela." Když se nezeptá, nedozví se to.
I on se rozkašlal, ale tak jako ona, on byl v pořádku též. Kdo ví, co to bylo. Možná jen něco prolétlo vzduchem.
Po té k ní natáhl tlapku a skoro se dotkli, když se zarazil a pak se zeptal. Ricca zamrkala. Chtěl se ji dotknout. Moc nerozuměla proč, ale z nějakého důvodu ji to nepřišlo tak... tak podivně divné. "No..." začala a krátce zmlkla, jako by hledala ta správná slova, nebo jako by se nadechovala pro pořádný slovní výprask nad tím, co si to k ní dovoluje. Tak by se mu tahle pauza a výraz překvapení, mohl zdát. Ovšem po té, co se skutečně nadechla, vypadlo z ní: "Jasně. Můžeš." Plná očekávání, co z toho asi tak může onen fešák mít, hlavou ji probíhaly myšlenky, copak nikdy nepotkal vlčici? Nemá sestry? Ale zatím se nahlas nezeptala. Vyčkávala. Mezi těmi myšlenkami ji v hlavě rovněž zněla slova, že má hezký kožich. Šlo o podobnou poklonu, jako její slova ohledně jeho nádherných očí? Patrně ano. Div že se ji hlavinka nezamotala.

Valentýnské pobláznění: ~ 1 ~

Stála a dívala se poklidným pohledem na poklidné moře. Vlastně i kdyby nebylo zrovna poklidné, byla by jím Ricca fascinována úplně stejně, jako nyní. Byla blízko. Konečně byla téhle velké mase vody blízko. Tolik vody neviděla nikdy, kromě jezera. Bylo to fascinující, muselo být! Tak moc byla zaujatá mořem, že si příchodu vlka téměř nevšimla. Tedy, opravdu jenom téměř. Pokud by totiž byl potichu, zaručeně by nadskočila úlekem, kdyby ji pozdravil náhle za zády, ale on zvolil zcela jinou metodu a proto si ho nakonec musela všimnout. Už z dálky na ni halekal a to se otočila k němu čelem. Bílý vlk. Převážně bílý. Na krku měl kousek hnědavé skvrny, podobné té její. Možná, že ta jeho byla tmavší, to neřešila. Snažila se přijít na to, kdo to je.
Vlk měl očividně zcela zářivou a čirou radost z toho, že ji vidí. Stáhla ouška, ale potom je zase napřímila dopředu. Vypadal mladý, podobně jako ona. A pokud nebyl tak mladý, jak se ji zdálo, rozhodně se tak choval. Jako vlče, které přiběhne, aniž by si dělalo starosti s tím, jestli mu nehrozí nebezpečí. Však taky ne. Co by mu asi tak Ricca mohla udělat? Magii pořádně neovládala, síly taky nenabrala a měla jen tak rychlost.
"Ahoj," začala tedy. "To jsem a ty taky, to je očividné," zasmála se Ricca. No jo, byli vlci. "Zdá se, že jsi také byl nějakou dobu sám, že?" zkusila se zeptat a odhadnout to. Choval se jako by měl radost, že konečně někoho vidí. "Jsi místní?" zeptala se ho. Inu, mohl být a nemusel. To, že o nějakém Nicovi slyšela, ještě neznamenalo, že ho poznala. Nepoznala. A ani ji zatím nenapadlo, že by se vlastně znát mohli, kdyby ona netrčela uraženě v horách jako vlče skoro půl roku. Možná by ho za tu dobu již dávno poznala.
Zavrtěla ocasem. "Můžeš se mnou zůstat," nabídla mu.
V tom si všimla růžového mraku plujícího nad jejich hlavami, "Vidíš to?" Mrak nad nimi proplul. Třpytky Ricca neviděla. Ale nejspíš nějaké vdechla, aniž by si to uvědomila, rozkašlala se.
Když kašel pominul, mrak byl pryč a Ricca si už ani nevzpomenula, že kdy nějaký růžový mrak viděla. "Jsem v pohodě, nic mi není." Snažila se ho ubezpečit, že ten kašel byl jen něco, jako vdechnutá slina.

(Leden)
Jméno vlka: Ricca
Počet příspěvků: 6
Postavení: Omega
Povýšení: xxx
Funkce: xxx / Chtěla by do začátku být Průzkumník nebo Posel
Aktivita pro smečku: xxx
Krátké shrnutí (i rychlohry): Zkoumala ostrovy s Tawny, vydaly se na sever, kde ale byla zima. Filozofovaly o bozích a potom, když Ricca Tawny ztratila zamířila domů.
Questy smečky: xxx