Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prosím o převod od Rýdie k Mátě:
- 400 kšm
- 11 rubínů
- 14 mincí

Tedy 400+110+560= 1070, poplatek 5% je 54 kšm > uhradí Rýdie

Rýdii zůstane 1 kšm, 0 rubínů, 0 mincí
Máta bude mít 573 kšm, 24 rubínů, 28 mincí

Děkuji, snad to je správně :D

Převedeno

Trest. Svěsila lehce uši. Proč měl Naarash pořád pocit, že by měl být za cosi trestán? Jí přišel jako veskrze slušný vlk. Že by vážně provedl něco, čím by si to zasloužil? Nebo se tak jen cítil? Přišlo jí to poněkud smutné...
"To máš vážně pravdu. Netuším, kam se všechen ten čas ztrácí," zakroutila hlavou. Dřív jí přišlo, že má všechen čas na světě, ale v poslední době se všechno hnalo kupředu mnohem, mnohem rychleji. Že by stárla? Bylo to tím? Jen doufala, že má Naarash pravdu a Yen to vážně zvládne. Vděčně se na něj usmála a pokývala hlavou. Byla to chytrá mladá vlčice... poradí si.
"Asi máš pravdu. Nejspíš je jen těžší to vidět u někoho druhého..." Obzvlášť pokud neběhají kolem a nezatěžují svými problémy náhodné kolemjdoucí. Pocítila trochu provinilý pocit, když si to uvědomila. "Koneckonců, každý dělá chyby," řekla a nevěděla, jestli se tím snaží spíš uklidnit sebe, nebo chce povzbudit Naarashe, který opět prohlásil, že selhal. Netušila, co si s sebou nesl za břemena a trochu se bála zeptat. Věděla, že to je pravděpodobně dost citlivé téma, takže mu jen oplatila drobný úsměv. "To není. Nakonec to snad dopadne dobře." Jen kdyby tomu skutečně dokázala věřit. Uvnitř cítila stále těžký balvan strachu a smutku.
Naarash asi neměl jasný plán. Na chvíli vážně uvažovala o tom, že se vydá s ním. Jenže on opět uvažoval mnohem racionálněji, než ona. "Asi bych vážně měla jít. Máš pravdu. Budou si myslet, že jsem se ztratila taky..." Povzdechla si. "Děkuju ti za pomoc. Snad svou smečku najdeš v pořádku," popřála mu. "A snad už tě bohové nechají na pokoji. Nepřijdeš mi jako někdo, kdo by si zasloužil tolik trestů," dodala ještě, pak mu kývla na rozloučenou a vyrazila směrem, který ji dovede zpět k domovu.

//Kvetoucí louka

"Zvláštní," pokývala hlavou, jak si v ní přebírala všechno, co se právě dozvídala. "Co tím asi tak mohli sledovat?" Úplně neočekávala, že na to dostane odpověď. Spíš tu otázku prostě jen tak plácla do větru. Pohnutky místních božstev asi pořádně nemohl pochopit nikdo z nich obyčejných smrtelníků.
"To ano. Není už úplně malá," pokývala hlavou, i když jí příšlo, že všechen ten čas utekl tak rychle, že se ani nestačila nadát. Navíc v jejích očích budou její potomci nejspíš do jisté míry vlčaty navždy. "Snad si poradí. Ať už je kdekoliv," zavrtěla hlavou. Nemohla asi skutečně dělat nic jiného, než věřit v to, že Yen se nějak zvládne protlouct. Pravděpodobně totiž byla úplně mimo její dosah. Někde, kde jí nemohla pomoci. Vyvolávalo to v ní pocit bezmoci, ale nemohla to nijak změnit. Netušila, jak by se mohla na to stejné místo, jako Yen... a i kdyby ano, bylo to vůbec správné? Co zbytek její rodiny? Otřásla se. Bylo to celé příliš složité.
"Snad ano. Přála bych ti to," pousmála se na Raashe, který zadoufal, že znovu potká členy své smečky. Doufala, že on ve svém hledání bude mít víc štěstí. Nejdřív se jí zdál jako pořádný bručoun, ale nebyl to špatný vlk. "Ehm... díky," netušila, co přesně říct na jeho slova o tom, jakou je asi matkou. "Snažím se. Jen vážně nechápu, jak to všechno vůbec zvládají ostatní rodiče?Někdy mám pocit, že jsem někde přeskočila nějakou lekci rodičovství, kterou všichni ostatní dostali," uchechtla se trochu hořce. Všechno si to od začátku jaksi vymýšlela za pochodu.
"Hm... nevím. Nejspíš bych se měla vrátit," uznala. "I když se mi moc nechce jít hned teď. Ty... budeš mít namířeno do pouště? Třeba bych mohla jít kousek s tebou," navrhla, i když netušila, jestli tam Naarash má v plánu hned běžet a jestli by ji vůbec chtěl s sebou. Jen se nějak snažila oddálit nevyhnutelný nepříjemný návrat domů.

Přišlo jí zajímavé, že se někteří vlci s bohy mohli setkat i osobně. Když nad tím ale tak přemýšlela, vlastně jí to přišlo méně a méně podivné. "No, pokud chtějí ovlivňovat vlčí životy, pak je asi nejjednodušší se za námi vydat přímo," zauvažovala. "Přičinili se i o vznik smečky?" otázala se. Že by se bohové angažovali i v takovýchto věcech? Vážně toho ještě bylo hodně, o čem nevěděla. Inu, jeden se pořád něco nového učí.
Jen zakroutila hlavou, ani ona nevěděla, kde bohové sídlí. Soutředila se raději na to, kam v horách pokládá nohy. Nemělo ale asi smysl šplhat nijak moc vysoko, takže spíše procházela po stezkách v nižších polohách. "Teď jí brzy bude rok. Jí a jejím bratrům," opáčila, přišlo jí neuvěřitelné, že už uplynula taková hrozná doba, ale bylo tomu tak. Skutečně se narodili loni začátkem jara, přesně, jako bylo teď.
"Namareyská smečka," zopakovala zamyšleně a lehce nakrčila čelo. "Myslím, že Khana neznám, ale o té smečce jsem cosi zaslechla," zapátrala snažně v paměti. "Už je to nějakou chvíli, pravda, ale žádné zvěsti o jejím rozpadu se ke mně nedonesly. Takže... s trochou štěstí by snad měla být v pořádku," pousmála se na Naarashe, který teď také vypadal zkroušeně. Doufala, že mu to dodá naději a přála by si, aby věděla víc. Jenže o Namareyské smečce moc přehled neměla, poušť příliš nenavštěvovala.
Zastavili se. Bylo zbytečné se dál naslepo hnát... vlastně nikam. "Už jsi mi pomohl i tak. Jsem ráda, že jsem nemusela jít sama," opáčila Rýdie a znovu snažně zamrkala. "Snad máš i pravdu. Někde... někde přece musí být. Nevypařila se z existence." Povzdechla si. Co jen poví zbytku rodiny? "Myslím, že jsem si to rodičovstí představovala přes hodně růžové brýle," uchechtla se suše. "Možná, že to je ten největší problém." Asi by tohle normálně nevyslovila nahlas. Svým způsobem bylo snazší to pronést k tomuto vlku, který byl skoro cizí. Neznal ji, ona neznala jeho a už se nikdy nemuseli vidět.

//Kvetoucí louka

Kráčeli přes louku, která s příchodem jara začínala krásně rozkvétat. Normálně by se tam asi zastavila, ale teď jen větřila, div že si úplně nerozedřela čenich, ovšem bylo to celkem marné. Necítila Yen nikde kolem. Ani náznak její přítomnosti. "To je zajímavé. Netušila jsem, že se bohové někdy pohybují i mezi smrtelníky. I když to vlastně dává smysl. Nejspíš je nebaví pořád jen sedět ve svém sídle... no... tam, kde sídlí. Na obloze?" tipla si, protože tam si bohy představovala odjakživa. Ne, že by nad tímto někdy hluboce dumala.
Naarash říkal věci tak, jak byly, což možná Rýdii nedodávalo úplně klidu, na druhou stranu to bylo asi nutným spojením s realitou. Všechno navíc nebylo úplně černé. "To je pravda. Naděje je vždycky," povzdechla si. "Jen... mám o ni prostě strach. Ještě je tak mladá." Snažila se nepředstavovat si Yen úplně osamocenou a ztracenou na cizím místě. Bylo jí z toho do pláče. Raash jí pověděl, že si toho vlastně ani moc nepamatuje. Doufala, že by jí mohl říct víc o tom, kam se dostal, ale tím její naděje padala. Navíc potom vyslovil vlastní obavy. "Hm... a jaká je to smečka? Třeba o tom budu něco vědět," nadhodila, třeba by mu mohla v něčem poradit. Doufala, že bude moci, cítila k němu vděk, že se s ní vydal na tuhle procházku, třebaže byla dost možná úplně zbytečná.
Země pod jejich nohama se začala zvedat a brzy stoupali do kopce. "Snad je o něco rozumnější," prohodila a zastavila se na místě, odkud bylo hezky vidět do údolí. Po Yen pořád nebylo ani stopy. "Ale nemyslím si, že by se vydala takhle daleko. Asi..." Asi je vážně pryč. Ztěžka polkla. Nechtěla si to připouštět. Proč se tohle muselo dít její rodině? "Asi tu pobíháme zbytečně," dořekla nakonec a křečovitě se usmála. Nechtěla brečet před vlkem, kterého sotva znala a kterého do tohohle navíc ještě sama zatáhla. Utěšovat hysterickou matku bylo určitě to poslední, co by chtěl. Musela se držet.

//Tichá zátoka

Věřila vlkovi, že prožívat opakovaně takovéhle útrapy, ztrácení se v čase a podobně je dost hrozné. Myšlenka, že něco podobného by se mělo právě dít Yen, se jí vůbec nelíbila. Klidně by se podobným osudem nechala postihnout sama, kdyby od něj mohla svou dcerku ochránit, jenže to nešlo. "To ano. Zdejší magie je mi záhadou i po všech těch letech," povzdechla si. "A stejně tak bohové." Lehce se zarazila nad jeho slovy. "Ty... ses setkal s bohyní tváří v tvář?" Skoro to tak znělo z toho, jak se o ní vyjádřil, že byla milá. To by pro ni byla další novinka. I přesto, že si dělala starosti o Yennefer pocítila, že to v ní probouzí zvědavost. Dosléchala se dost věcí, o kterých neměla dosud ani ponětí.
"No... asi je dobré vědět, že taková možnost tu je," pokývala hlavou. Ne, nijak ji neuklidňovalo to, co jí říkal. "Vlastně jsem asi ráda za tu upřímnost." Asi to potřebovala slyšet. Měla sklony se upínat k naprosto planým nadějím, stůj co stůj, i když bylo už každému kolem jasné, že to je hloupost. Vlastně to dělala i teď. Vlk jí vyložil dost pravděpodobné vysvětlení a ona stejně chtěla zkusit jít a hledat Yennefer po ostrovech. Jenže co mohla dělat jiného? Představa, že se teď vrátí domů za Ahvou, Gabkem a Theronem a začne jim vykládat, co se nejspíš s Yen stalo, jí naháněla husí kůži. Navíc by měla pocit, že to prostě vzdává. "Jestli se jí to vážně stalo, pak doufám, že se vážně vrátí. A že je v pořádku." povzdechla si. "Ty... si z toho času mimo ostrovy nic nepamatuješ?" Rozhlížela se kolem, větřila, ale necítila nic, co by jí Yen připomínalo. "Taky jsem se jako malá pořád někde toulala. Říkala jsem si, že to má možná po mně. Ale teď už si tím nejsem zase tak jistá," zakroutila hlavou a přes louku pokračovala dál. Nepovažovala za pravděpodobné, že by se Yen vydala až za hory, ale mohli se tam podívat. Pokývla hlavou a zapsala si Naarashovo jméno za uši. "Těší mě."

//Hraniční pohoří

Nepřipadalo jí, že by nějak zvlášť jásala. Nebo jen brala jeho slova moc doslovně? To bylo asi pravděpodobnější. "Ale i snaha se cení," podotkla. Byla ráda, že se vlk rozhodl ji alespoň vyslechnout, i když z toho nevypadal příliš nadšeně. Už i to mu byla ochotná přičíst k dobru. Jenže teorie, kterou rozvinul, byla dosti děsivá. "To je... no to je dost děsivé," otřásla se. Co když se přesně tohle stalo Yen? Pak by ji mohli hledat všude možně a stejně by ji nenašli. A jak se asi musela cítit, jestli byla někde pryč, sama, netušila, co se s ní stalo..? Svěsila uši a namáhavě polkla knedlík, který se jí utvořil v krku.
Magický spánek, magické zmizení, bohové a jejich hry. "Takhle by si bohové s vlčími životy hrát neměli," povzdechla si. Nebylo na tom nic spravedlivého. "A Yen... je tak mladá a určitě není nic, za co by měla být takhle trestaná." Na vlka to celé magické dobrodružství mělo svůj dopad. Náhle vypadal zmateně, kde se vůbec nachází v čase. Jenže s tím mu Rýdie moc pomoci nemohla, neboť sama roky nepočítala. "Je mi líto, že si s tebou takhle magie zahrála. Musí to být matoucí."
Vlk o Yennefer nikdy neslyšel a jeho slova ji neuklidnila, i když na konci zmínil, že naděje tu je. Ano, naděje byla skoro vždy, ale Rýdie už z planého doufání začínala být unavená. "Zmizela prostě beze stopy. Přesně tak, jak říkáš," povzdechla si ztěžka. Nemohla tomu uvěřit. Že by byla prostě pryč. Jenže to také nemohla vzdát. Kdyby ji přestala hledat a na chvíli se zastavila, asi by se musela úplně sesypat... a to nechtěla. Rozhodně ne před úplně cizím vlkem. Naštěstí souhlasil s tím, že se půjdou podívat kolem. "Tak dobře. Třeba prostě jen odešla a zapomněla se někde, ne? Jak jsem říkala, je vážně mladá, takže... takové věci se stávají," brebentila, aby si dodala naděje. "Zkusíme to třeba tudy," zvolila prakticky úplně náhodný směr a vyrazila. "Mimochodem, já jsem Rýdie," představila se ještě, když si uvědomila, že vlkovi své jméno vůbec neřekla, jen na něj vybafla všechny své otázky a starosti. Už i na slušné vychování zapomínala!

//Kvetoucí louka

Vlk vážně nebyl moc příjemný a Rýdie nevěděla, jestli by se na něj měla kvůli tomu zlobit, nebo to spíš dávat za vinu sobě. Ostatně ho vážně vyrušila v přemýšlení nebo odpočinku, nebo co to tady vlastně dělal. A vlků kolem cítila více. "No, já-" chtěla vysvětlit, proč si to namířila zrovna za ním, ale vlastně žádné vysvětlení neměla. To, co řekla, byla pravda. Prostě jí na něj padl zrak a tak si to namířila k němu. Zdálo se ale, že to asi vážně nebyla její vina. Sám vlk se přiznal k tomu, že je prostě v mrzuté náladě. "Rozumím. Tedy, každý jsme nějaký, že?" pousmála se. Vlastně nakonec nezáleželo na tom, jestli je k ní milý nebo ne. Jen, kdyby jí dokázal pomoci. "To bych byla moc ráda," pronesla upřímně a pak mu popsala, jak Yen vypadá.
Vyslechl ji, ale dostavilo se zklamání, se kterým vlastně i tak trochu počítala. Neviděl ji. Navíc ji jeho slova celkem polekala. "Z-zmizel? Jak to myslíš? Prostě jen tak, zničeho nic?" Sevřel se jí žaludek. Tohle se Yen stát určitě nemohlo! Nemohla se prostě vypařit! "Jmenuje se Yennefer," pronesla a zdůraznila první slovo, protože se jí vážně nelíbilo, že o její dceři vlk mluvil v minulém čase. Jako by už ani nebyla. Trochu se jí rozklepaly tlapy. "Ona určitě nemohla jen tak zmizet. Já- Tohle se opravdu děje? Já o tom nikdy neslyšela," zaúpěla nešťastně. "Kdyby ti to moc nepřekáželo... mohl by ses se mnou porozhlédnout kolem? Alespoň kousek, prosím..." Připadala si hloupě. Vždyť ani neznala jméno toho vlka a teď tady u něj žadoní, jako by sama byla ztracené vlče. Ale magické zmizení ji polekalo a ani netušila, kde je Ahva, aby mohla Yen jít hledat s ním.

Asi vlka nezastihla v tom nejlepším rozpoložení. Možná si vybrala špatnou chvíli, možná to byl prostě jen mrzout. Povzdechla si a trochu svěsila uši - tušila, že vyptávání se náhodných kolemjdoucích jí asi kýžené odpovědi nepřinese, a tohle byl důkaz. "Promiň. Nehci si z tebe dělat průvodce, jen jsi byl první, koho jsem potkala," vysvětlila. "Jestli tě ruším, tak-" Zdálo se ale, že vlk svoje slova trochu přehodnotil. Rýdie se pousmála a nastražila ušiska do původní polohy. Že by se přece jen rozhodl jí pomoci? "Hledám mladou vlčici. Svou dceru. Zmizela... prostě úplně beze stopy. Má tmavou srst, trochu načervenalou, je asi takhle vysoká," pozvedla tlapu do výšky, jaké přibližně Yennefer dosahovala. Zamyslela se, co dalšího by mu o ní pověděla. "Možná trochu kulhá." Upřela na něj modrá očka plná naděje. "Neviděl jsi někoho podobného?"

//Zlatý les

Vyšla z objetí lesa do krásného jarního večera. Opravdu, už zase jaro? Čas letěl neskutečným tempem. Rýdie si povzdechla. Dřív by celé jaro prolítala po loukách, honila se za motýly a prohlížela si se zájmem barevné kvítí. Nemívala na světě jedinou starost, všechno pro ni byla jen hra a veselí. Teď si ani nepamatovala, kdy k něčemu takovému měla naposledy příležitost. Muselo to být ještě předtím, než se narodila vlčata. Zastyděla se trochu, že takové myšlenky vůbec má. Milovala svou rodinu, samozřejmě! Její srdce díky nim bylo tak plné lásky, jako ještě nikdy předtím. Jen... co se to s ní vlastně stalo? Věděla, že se změnila. Byla jiná, než dříve. Asi jsem dospěla, uvědomila si a kdoví proč ji to pobavilo. Nemyslela jsem si, že se to vůbec někdy stane. A přece. Nejspíš to nakonec čeká vážně každého. I když jí to rozhodně trvalo déle, než mnohým jiným.
Rozhlédla se kolem a nasála pachy. Cítila tu různé vlky, ale Yen mezi nimi nebyla. Jako by se po ní slehla země. Kam jen mohla jít? Vlčice neměla nejmenší vodítko, kterým směrem by se měla vydat. Vykročila pomalu po pláži a přála si, aby si mohla ten krásný večer skutečně užívat, neposkvrněný stínem obav. To však bohužel nešlo. Až po chvíli si všimla vlka ležícího na kamení. Hleděl na moře a nejspíš by ho neměla rušit. Zaváhala, ale pak vykročila k němu. Za pokus ostatně nic nedá. "Zdravím," řekla a zamávala přátelsky oháňkou. "Můžu na chvilku vyrušit? Já... někoho hledám. Je to dost důležité." S nadějí na vlka pohlédla a doufala, že ji hned nepošle pryč. Ptát se náhodných cizinců, na které narazí, bylo dost zoufalé, ale mnoho lepších možností ji nenapadalo.

Ahva se vytratil mezi stromy se slovy, aby si odpočinula, ale Rýdii to zrovna moc dobře nešlo. Pořád byla neklidná a jen tak sedět a čekat na zázrak prostě nedokázala vydržet moc dlouho. V hlavě ji pořád strašily myšlenky na Yen. Kam jen mohla jít? Proč beze slova zmizela? Už nebyla malá, jistě, ale... byla přece zraněná. A kolem se potulovala nejrůznější individua. "Půjdu se po Yen také porozhlédnout," sdělila nakonec Gabkovi s Theronem. "Tak se moc netoulejte. A dávejte na sebe pozor, dobře?" pousmála se na ně - nemohla je držet pořád u sebe, věděla to. Neprospělo by jim to. Přesto by to nejraději udělala. Nespustila je už nikdy z očí. Jenže to nešlo, nemohla je bez ustání sledovat. Máchla ocasem, věnovala jim ještě jeden úsměv a vyrazila po lese.
Nikde však pach Yennefer nezachytila. Nebyla v úkrytu, nebyla ani v lese. Kam jen jsi mohla jít? zaúpěla v duchu a chtělo se jí z toho všeho brečet. Kéž by mohla mít alespoň na minutku celou rodinu pohromadě, hezky všechny vedle sebe, aby se na ně mohla podívat a věděla, že jsou všichni v pořádku! Proč to nemohlo být takhle snadné? Povzdechla si a pomalu zamířila za hranice lesa. Bylo jasné, že tady Yen nenajde.

//Tichá zátoka přes Zlatý les

rodinka

Shromáždění pokračovalo, ovšem Rýdie už poslouchala jen tak na půl ucha, jestli náhodou nezaslechne něco, co by víc upoutalo její pozornost. Především se však věnovala svojí rodině, která konečně byla zase jednou pohromadě. Nebo... že by ne? Jen, co se všichni přivítali s Theronem, který se konečně vrátil a Ahva ho rychle uvedl do obrazu, co se Chaosu týče, ukázalo se, že zmizela pro změnu Yennefer. Gabriel nahléd do úkrytu, avšak po sestře v něm dle jeho slov nebylo ani stopy. "Cože? Není? Jak... jakto?" Stočila ustaraný pohled k Ahvovi. Pokud nebyla v lese ani v jejich úkrytu pod horami, pak... kde tedy byla? Proč odešla jen tak beze slova? Proč nemohli alespoň na chvíli sehnat rodinu na jedno místo? "No právě, byla zraněná, co když se vydala pryč a něco se jí stalo?" zazoufala si vlčice. Takových starostí! Měla pocit, že se jí z nich hlava úplně nafukuje. Jen našli syny, hned se ztratila dcera a mohli klidně začít nanovo. Jenže stejně jako předtím Theron s Gabkem, i Yen mohla být naprosto kdekoliv. Povzdechla si. "Nenapadá vás někoho, kam mohla jít? Mně se o ničem určitě nezmínila."

Ahva, Gabriel, Theron, Aetas, Merlin

Nechtěla Chaos na území smečky. V tom pevně souhlasila s Ahvou a rozhodně plánovala si za tím stát... ovšem zároveň se jí srdce jaksi bolestivě svíralo, když sledovala, jak se mladá vlčice rozplakala a vypadala utrápeně a ztraceně. Bylo jí to líto a zároveň věděla, že to tak musí být. Nemohli kvůli mladé lásce ohrozit celou smečku. To prostě nešlo. Gabriel měl pravdu v tom, že dovolit někomu jinému se stýkat s Chaosem prostě nebylo fér, ale hlavně to bylo příšerně nebezpečné. Jakkoliv to Merlin ublížilo, bylo to pro dobro všech. I Aetas to tak viděl. Pokývala souhlasně hlavou, když řekl, že sem žádného Iridana nepustí. Ahva svůj souhlas vyjádřil i nahlas, ale ona mlčela. Měla z té situace divné pocity. Nelíbilo se jí, že vůbec nastala.
Nicméně brzy ten zmatek nahradila radost, když se jí v zorném poli objevil známý hnědý kožíšek. "Therone!" zvolala s úsměvem a oháňka se jí vesele rozkmitala, když se k nim přihnal i druhý ztracený syn. "Kde ses toulal takovou dobu," broukla, ale nebyla nejspíš nejlepší doba to teď rozebírat. Pořád se snažila aspoň jedním uchem poslouchat, co se děje kolem, ale zas tak dobře svou pozornost rozdělit nedokázala. Ahva oběma synům znovu kladl na srdce, aby se od Chaosu drželi dál, a když jí věnoval nakyslý úsměv, lehce sklopila uši a pokrčila rameny. Dělali, co se dalo. Ale stát dětem za zadky celý jejich život taky nemohli.

Ahva, Gabriel, Merlin, Aetas

Připojili se ke shromáždění a Rýdie se snažila, seč mohla, aby jí nic neuteklo. Vyžadovalo si to dost soustředění, ale jakž-takž se orientovala. Skryla pobavení nad Gabrielovou odrzlou otázkou na Aetase, pak zakotvila tázavým pohledem na Ahvovi, který se chystal něco říct. Nebyla si jistá, o co jde, ovšem nedostal se k tomu. Předběhla ho totiž Tiara se zprávami, které Rýdii přiměly zalapat po dechu. "Tiaro..." vydechla, ale nejspíš ji ani nikdo nemohl slyšet. Lehce svěsila hlavu. Měla šedivou vlčici ráda, ovšem rozuměla tomu, proč se rozhodla smečku opustit. Nebyla jediná, kdo se tu necítil zcela doma. Rýdie se ale nemohla jen tak zvednout a utéct. Měla tu přece rodinu a pokud nepůjdou oni, ani ona nikam nepůjde.
Dál poslouchala, co se povídá o nemoci kolující krajem, i když myšlenkami byla u Tiary. Kam půjde? Měla vůbec kam jít? A bude v pořádku? Ani jsme se pořádně nerozloučily... Už dlouho spolu pořádně nemluvily, pravda. To ale neznamenalo, že jí bylo jedno, co se s vlčicí stane. Pořád ji vnímala jako svou kamarádku.
Ztratila se v myšlenkách a přestala dávat na chvíli pozor, takže sebou poplašeně škubla, když Ahvaryan po jejím boku náhle s rozhořčeným zvoláním vyrazil vpřed. "Cože? Chaos?" Upřela pohled na mladou strakatou vlčici - cože to říkala? Že se zamilovala do nějakého chaosana? Rýdie stáhla uši k hlavě. Nevyrazila za Ahvou, ale ohlédla se na Gabriela, který se do nich do obou pustil. "Ne, to není fér. A není to ani dobře," řekla, hlas se jí zachvěl, protože z tohohle smečkového setkání jí emoce létaly sem tam. Otočila se od syna zpět k ostatním vlkům, pohled upírala chvíli na Aetase, chvíli na jeho dceru. "S Chaosem jsou jenom potíže a nikdo ze smečky by si s ním začínat neměl. Nikdo." Sklopila hlavu. Jací normální vlci by se drželi v jednom společenstvu s vrahy? A jak by to vypadalo, kdyby se tady ten Iridan mohl jen tak procházet? Kdoví, co všechno by ostatním ze společenstva vyslepičil, co mohl provést? Bylo jí trochu líto strakaté Merlin, která se zamilovala do Chaosana, ale copak nechápala, o co tu jde? Že by to mohlo ohrozit celou smečku?

Ahva, Gabriel, Aetas okrajově

Vyděsilo ji, že se její syn zaplétal s chaosany. Nic zlého se mu naštěstí nestalo - tentokrát. Hrůza ji ale jímala, když pomyslela na to, o kolik hůř to mohlo dopadnout. Trochu stáhla uši, když Gabriel její slova označil za pokrytecká. "O to nejde. Ale v Chaosu se nachází různá individua a spousta z nich je nebezpečných. Nejlepší je se vyhýbat jim všem, protože nikdy nemůžeš vědět, jaké vlastně mají úmysly." Jen chtěla, aby byl její syn v bezpečí. Pokýváním hlavou potvrdila Ahvova slova. Prostě měli starost, to bylo celé... Nebezpečí mohla číhat i jinde, ale začínat si s Chaosem... to jí znělo jako chodit pohromě rovnou naproti.
Aetas je zavolal, aby se připojili ke shromáždění a tak se tam vydali. "Yen je nejspíš ještě v úkrytu," odpověděla cestou Gabkovi na jeho otázku. "Theron... to pořád nevíme, hledali jsme vás oba, ale on se zatím nenašel," povzdechla si. "Neviděl jsi ho v poslední době? Kdoví, kde se toulá," zavrtěla hlavou, která jí z toho všeho šla kolem. To už ale byli poblíž skupinky, kde se usadili. "Zdravím," pronesla tak nějak do prostoru, ale zrak upírala hlavně na alfu, aby jí nic, co bude říkat neuteklo.