Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Jo, ve stromu! Nikdy by mě to nenapadlo, ale opravdu tam byl... jeho obličej byl vidět v kůře." Byl to tehdy opravdu zvláštní zážitek. Mrzelo jí, že se jí pak Enzou ztratil a ani se pořádně nerozloučili. Ale co. Určitě ho nepotkala naposled. "Jasně, že něco najdeš! Tady je takových záhad, že bys je všechny neobjevil ani za sto let, je naprosto nemožné na nějakou nenarazit, když tady chodíš dost dlouho," ujistila bratra nadšeně, zatímco se procházeli lesem. "Dokonce tu roste modrý strom, a taky les, kde hraje listí úplně všemi barvami. Taky je tu takový děsivý temný les... a zvláštní průchody, co tě můžou přenést úplně na jiné místo." Byla tu zkrátka spousta zvláštností. Rýdie se změnám vždy přizpůsobovala rychle, takže jí to vlastně už ani nepřišlo. Svět plný magie se jí stejně líbil víc, než ten obyčejný, který oproti ostrovům působil snad i trochu nudně.
"Hm... nikdo mě to neučil," zadumala se, když se Dagar začal vyptávat. Jak na to vůbec přišla? "Párkrát se kolem mě náhodou zvedl vítr a pak jsem to zkoušela a zkoušela, dokud se mi ho nepovedlo trochu ovládnout." Vypadalo to, že se bratrovi les líbí, za což byla opravdu ráda. Chtěla, aby se mu tu líbilo! Chtěla mu ukázat samá hezká místa. "Jistě, že se tu dá ztratit. Všude se dá ztratit... ale hlavní je se zase najít," zamávala ocasem a zasmála se, když do ní bráška strčil. "Jistě, že tu jsem ráda. Jinak bych tu nebyla." Když se přiblížili ke kraji lesa, zastavila a obrátila se k bratrovi: "Je něco, co chceš ukázat? Třeba... zdejší jezera nebo lesy? Hory? Všechno máme!"

//Mělká pláž

Skoro to vypadalo, jako že má Dagar trochu problém zpracovat informaci o požírači duší, kterou na něj Rýdie vybalila. "Tady je takových zvláštních věcí spousta," pokrčila rameny. "Potkala jsem tu vlka, Enzyho, který má v jednom lese tatínka zakletého do stromu!" Aspoň tak nějak si to pamatovala. "Jsou to ostrovy plné záhad, však sám určitě brzo na nějakou narazíš," ujišťovala bratra, jako by si byla jistá tím, že chce zažívat šílená dobrodružství a netouží, já nevím, třeba po normálním životě. Zrovna tak nemohla vědět, jestli Dagar dokáže taky ovládat nějaký element, nicméně okamžitě ho o tom ujistila: "Určitě jo! Myslím, že nějakou magii má v sobě každý. Ale jak to přesně dělám, to nevím... prostě se soustředím na vzduch a on mě trošku poslouchá." Nebyla v tom žádná mistryně, ale věřila, že se časem vypracuje.
"Pf," odfrkla si, když do ní pořád hučel s tím nápadníkem, ovšem urážela se jenom na oko, aby se neřeklo, což dávala najevo neustálým máváním oháňkou. "Tak vidíš, sám nikoho nemáš a mě bys hnal do vztahu" Na to je času dost!" prohlásila trimufálně a vyrazila svižným krokem k lesu. Nebylo to daleko a brzy je obklopily stromy. "Vidíš? Tohle je náš les! Smečce patří jenom část, je dost veliký... a je celý zlatý, jak vidíš," pronesla, když vzhlédla ke větvím, na kterých se navzdory zimě stále držela nějaká část zlatého listí.

"Jo, říše nemrtvých byla fakt hnusná... jenže se nedalo co dělat, musely jsme jí projít. My - jako já a Mireldis, to je moje kámoška. Nějaký Požírač nám totiž ukradl duše a my ho musely porazit. Bylo to pěkně nebezpečný, ale bylo to dobrodružství!" Ušklíbla se, když ji upozornil, že se musí opatrovat. "Však já se opatruju," opáčila a mírně zakoulela očima. "Jsem doslova vtělení opatrnosti!" Sice první věc, co udělala, když se tu Dagar objevil bylo, že se sebevražedně vrhla z vrcholu nejvyššího balvanu v okolí... ale to ještě neznamenalo, že snad byla zbrklá nebo neopatrná. Ne? Pak přišla řeč na magie. "Umím! Teda... jenom trošku, víš, zatím jsem moc nepřišla na to, jak se v tom zlepšit," přiznala. Aby to dokázala, přiměla vítr, aby pozvedl do vzduchu pár drobných kamínků, než je nechala spadnout zpátky na zem. "Vidíš? Ovládám vzduch! Ale nemůžu to dělat moc často, je to docela unavující... a o hodně víc toho zatím stejně nedokážu."
Vypadalo to, že Dagar se nehodlá tématu nápadníků jen tak snadno pustit. Rýdie se zamračila - jen tak na oko, ovšem. "Copak potřebuju shánět amanta, jen co se někde usadím? Musím počkat na toho pravého, bráško!" zavrtěla hlavou. "Ty sis na toulkách nějakou nápadnici nesehnal, co?" popíchla ho - jen ať se ukáže. Vzápětí začala rozmýšlet, co by mu mohla ukázat. "Hm... tak se můžeme podívat do našeho lesa - teda, na území bych tě asi vodit neměla, to se asi nemůže, ale okolí si prohlídnout můžeme! A... pak uvidíme!" zavrtěla ocasem a zamířila oním směrem, přičemž se rozhlížela, zda ji Dagar následuje. Měla opravdu radost.

//Zlatý les

Rýdie si uvědomila chybu, kterou učinila zmateným vyprávěním, až když se Dagar zeptal, co bylo potom. "Noo, potom už vlastně skoro nic!" zahihňala se. "Jsem tam teprve krátce. Asi jsem to trochu zblbla." Zavrtěla hlavou. To se dělo pořád. "No, moje smečka... je Zlatá smečka! Není daleko, jenom támhle v tom lese," kývla hlavou k místu, kde se v dálce tyčily stromy. "Je tam docela hodně vlků, ale tolik jich vlastně zase neznám... ale už na tom pracuju! Mám tam i kámoše, jasně, všichni tady na mě byli zatím hrozně milí," mlela, aby udržela tempo s bratrovými otázkami, které se sypaly jedna z druhou. Momentálně svou příbuznost zkrátka nezapřeli a těžko říct, jestli by kdokoliv jiný z jejich konverzace pochopil hlavu a patu, nicméně zdálo se, že oni dva si rozumí zcela dokonale.
Bratr jí rychle shrnul, co zažil on. Moc toho zřejmě nebylo. "Jo, já se taky chvíli toulala a najednou jsem byla tady! Je to fakt zvláštní místo... Je to tady samé kouzlo, no fakt! Dokonce jsem se jednou dostala do říše nemrtvých, tam to bylo dost hnusný, ale nakonec jsem se dostala zpátky." Sama pořádně nevěděla, co je tohle za místo. "Myslím, že je to prostě ostrov. Kouzelný ostrov. Můžu ti tu nějaká místa ukázat, kdybys chtěl! Vlky jsem tu zatím potkala samé milé... ale prý tu jsou i ti horší. Asi jsem měla jen štěstí," pokrčila rameny. Ano, štěstí - to byla síla, která ji hnala životem. Nad další otázkou ovšem tak trochu vyprskla. "Někoho? Jako... nějakýho vlka? K tomu jsem se tedy zatím nedostala!" S kým by asi tak mohla chodit? Snad leda - ale ne. "Chceš se tedy rozhlídnout kolem? Páni, jsem tak ráda, že jsi tu!"

Rýdie jen těžko zvládala držet své nadšení na uzdě, tak jako obvykle. Mávala oháňkou ze strany na stranu tak divoce, až bylo s podivem, že se jí neutrhla, a na tlamě jí hrál široký úsměv. "No, já toho zažila tolik, že ani nebudu vědět, kde mám začít!" vyhrkla, když jí bratr vyzval, aby mu všechno pověděla. Už s tím chtěla začít, když si povšimla, že Dagar poněkud posmutněl. Zarazila se, když z něj vypadlo slovo "promiň", neboť jí jaksi nedošlo, k čemu se vztahuje. "Co se děje?" naklonila tázavě hlavu. "Však já se na tebe přece kvůli ničemu nezlobím!" Kdyby se nad tím zamyslela, jistě by si pár důvodů dokázala najít... jenže Rýdie se svou bezstarostnou duší taková zkrátka nebyla. Teď se radovala ze setkání s bratrem a na nějaké křivdy a ústrky si ani nevzpomněla.
"Mrtvá? Proč bych měla být mrtvá?" zavrtěla hlavou. "Však jsem zdravá jako řípa, hele!" vypjala hrdě útlý hrudníček - popravdě skutečnost, že stále žila, byla malým zázrakem, ale to sem teď taky nepatřilo. "Taky tě moc ráda vidím," vydechla a strčila do bráchy čenichem. Ji zábrany netrápily. "Ale pořád nevím, odkud mám začít! Asi od začátku. Takže - už jsem tady v tomhle zvláštním kraji docela dlouho, víš... a ani si nepamatuju, jak jsem se sem dostala! Je to divný. Protože všude kolem je moře. A já se tu objevila v takovým strašidelným lese." Usadila se naproti bratrovi a zastřihala ušima. "No a od té doby se toho stalo hrozně moc... našla jsem si smečku, třeba!" vyhrkla nejčerstvější novinku. Chtěla sice začít od začátku, ale dlouho jí to nevydrželo. Na chvíli se odmlčela, aby popadla dech a nechala Dagarovi prostor taky něco říct.

Rýdie stála na velikém balvanu a zírala na moře. Představovala si, co všechno se musí ukrývat na jeho dně. Kdyby tak dokázala dýchat pod vodou! To by bylo něco úžasného! Měla by celý další svět k prozkoumávání - a to bylo rozhodně něco, co se jí zamlouvalo, navzdory tomu, že ještě pořádně nepoznala ani ostrovy. Nyní se ale zabrala do své představy, cítila, jak jí jemný vánek čechrá srst... když vtom zaslechla něčí hlas, jak volá její jméno.
Ohlédla se a přimhouřila modré oči směrem k vlku, který stál dole pod kameny, na které vylezla. Rozhodně vypadal povědomě. Hodně, hodně povědomě... Dech se jí zadrhnul v hrdle, když na ni dopadlo ono uvědomění. "Dagare?" pronesla přiškrceně a vytřeštila zraky, načež se vrhla dolů ze svého vyvýšeného stanoviště. Byla to vpravdě celkem výška a opět jen šťastná náhoda se postarala o to, že si Rýdie nic nezlámala, když se rozplácla v mokrém písku. Okamžitě se ovšem stavěla na nohy a ocas jí kmital ze strany na stranu. "Brácho? Kde se tady u všech všudy bereš? To snad není možný! Myslela jsem, že nikoho z vás už nikdy neuvidím a ty se tady procházíš, jako by... jako... jako by nic!" spustila svou obvyklou lavinu slov, která dopadala na bratrovu hlavu, zatímco ona poskakovala kolem a široce se zubila. Jako by všechny křivdy minulosti pro tu chvíli zapomněla - radost nad tím, že vidí někoho z rodiny, převážila.

//Zlatý les

Stromy se rozestoupily a Rýdie se octla na pláži. Trochu překvapeně zamrkala - jakto? Nojo, asi se zase zamyslela. Tiše se nad tím zasmála. Minule tady narazila na Ahvaryana s malou vlčicí, ovšem dnes tu nikdo nebyl, jenom ona a slaná voda. Bylo tu ale o něco tepleji, než v lese, tak se rozhodla, že se tu chvíli zdrží. Kdoví, třeba se tu někdo objeví? Prozatím tu ovšem panoval klid a neviděla známky života ani vlčího, ani jiného. "Jeden by čekal, že na takovém pěkném místě to bude žít," pronesla sama k sobě a vyskočila na velký balvan. "A ono nic!" Nepřipadala si bláznivě, že mluví sama se sebou. Uchylovala se k tomu pokaždé, když náhodou zůstala bez společnosti. Jeden si nepřipadá tak sám, když slyší něčí hlas - i když je třeba jeho vlastní. "Ale možná to je dobře," zamumlala a přeskočila na další, větší balvan, a zahleděla se přes moře. Táhlo se do nesmírné dálky, až na obzor a ještě dál. Přimhouřila oči. Nikde nic. Taková obrovská spousta vody... Rýdie zavrtěla hlavou. Jak se sem vůbec mohla přes takový oceán dostat? Nebo kdokoliv?

//Úkryt přes území smečky

Rýdie vylezla z úkrytu zpět na světlo a vyrazila do lesa. Na nikoho hned nenarazila, ale náladu jí to nepokazilo. Klusala lesem s čenichem u země a ocasem plápolajícím ve vzduchu jako vlajku. Šmejdila kolem stromů a v křoví, čenichala a zkoumala škvíry a zákoutí svého nového domova. Cítila se spokojená, odpočatá, pravda - možná že byla trochu nachlazená, nicméně to pro ni nebylo nic nezvyklého a nic, co by jí dokázalo pokazit náladu. Byla zvyklá. Drobné tlapky ji nesly dál mezi stromy, až se opět octla mimo území. Skoro si toho ani nevšimla - les byl ostatně všude stejný a Rýdie hned nezaznamenala, že pach smečky kolem zeslábl. Vlastně si vykračovala stejnou cestou, jako když posledně narazila na Ahvu a Sill.

//Mělká pláž

Spala tvrdě. Hlavou jí vířily útržky snů - o sněhu, o ledových kostkách místo nohou, míhaly se tam známé tváře, ovšem nic z toho vlastně nedávalo valný smysl. Hlavní ovšem bylo, že se vlčice pořádně vyspala a odpočinula si v teple úkrytu. Členství ve smečce holt mělo své výhody. Třeba ty, že nemusela spát v mraze venku pod stromem, ale měla místo, kam se mohla vracet. Jakožto řadový člen neměla příliš mnoho povinností a tak byla vlastně úplně spokojená!
Spala a spala, avšak po nějaké době sebou mírně škubla a rozlepila modrá očka. Dlouze zívla a rozhlédla se. Zdálo se, že je pořád sama. "Hmm," zabručela a olízla si čenich. To byla tedy pěkná otrava. Rozhodně se jí tady nechtělo zůstávat samotné v noře a koukat do zdi. Teď, když trochu rozmrzla, se jí zachtělo jít zase ven... a protože Rýdie byla vlčicí činu, na nic nečekala a vyrazila.

//Zlatý les (přes území smečky)

//Zlatý les

Proběhla lesem a přece jen se jí krev v těle trochu rozproudila, takže se už alespoň netřásla jako osikový proutek. Přesto si úlevně vydechla, když se octla ve skrytu nory, kam nefoukalo a přece jen tu bylo tepleji a příjemněji, než venku. Otřela si čenich a chvíli jen stála a vydýchávala se. Musela si neustále připomínat, že se nesmí přepínat, nebo zase onemocní... jenže copak to šlo? Svět byl tak zajímavý a zábavný, přece byla blbost, aby ona musela sedět na zadku a měla stažené půlky, aby se jí náhodou něco nestalo. To zrovna ne! Venku nicméně vymrzla důkladně, čenich už jí tekl a možná ji trošku škrábalo v krku, takže se dovtípila, že je na čase na chvilku vypnout.
Zdálo se, že je v úkrytu sama. Škoda. To nebyla žádná zábava. Ale taky žádná tragédie. Stejně bude spát, tak s kým by si povídala? Zalezla do jeskyně, o které si pamatovala, že je pro řadové členy, našla si pohodlný kout, párkrát se otočila na místě a pak si s výdechem lehla. Stočená do klubíčka brzy usnula. Její mozek možná pořád jel na plné obrátky, ale tělo bylo unavené a potřebovalo nabrat sil.

//Zlaťák přes Baštu

Rýdie ťapala sněhem a snažila se pohybovat co možná nejsvižněji, neboť mráz jí teď už opravdu zalézal do kožichu. Těšila se celkem, až se zahřeje v úkrytu smečky. Vesele se navzdory zimě zubila, neboť se jí v hlavě odehrávaly vzpomínky na klouzání a padání na ledě, nicméně když Ahva prohlásil, že se musí odpojit, na chvíli se jí tváří mihlo zklamání. Rychle ale zase zmizelo. Kdyby tu ona měla rodinu, taky by je přece navštěvovala! A určitě se dokáže zabavit i bez Ahvy, ne? "Tak jo," přikývla. "Tak se teda zatím měj! A pozdravuj je!" dodala, i když... si nebyla jistá, jestli o něco takového Ahvova rodina stojí. Minimálně jeho bratr se jí moc nezamlouval... "Taky se těším," zavrtěla ocasem, a pak už se jí Ahvův ocas vzdaloval mezi stromy. "Tak, co teď?" zeptala se okolních stromů, jenže ty byly mlčenlivé. To ale nevadilo. Rýdie si mohla odpovědět sama. "Dobrá, tedy do úkrytu," přikývla, jako by odněkud z větvoví skutečně přišla odpověď, a poklusem, aby se trochu zahřála, vběhla na smečkové území.

//úkryt Zlaté přes území smečky

Všeho moc škodilo, v tom se Ahva nemýlil. Rýdie byla unavená a mírně se v chladu třásla, nicméně cítila se spokojeně. Užili si tu pořádnou porci zábavy a i když pomalu nastával čas vrátit se zpátky do smečky, vychutnávala si poslední chvíle u zamrzlého jezera. Představa ježdění na ledových kostkách ji pobavila a zdálo se, že Ahva na tom byl podobně. "Rozhodně by to bylo rychlejší, než chůze," zazubila se nad další výhodou onoho imaginárního způsobu cestování. Brzy ale bylo na čase přestat fantazírovat a už se opravdu vrátit. Bylo na čase. Z ležení ve sněhu Rýdie mrzla. "Nojo, měli bychom se vrátit, než bude ledová kostka ze mě," zazubila se a snažila se nedrkotat přitom zuby. Vyskočila na nohy, otřepala ze sebe sníh, spěšně si tlapou otřela mokrý čenich a vydala se za Ahvou směrem ke Zlatému lesu, který se stal jejím novým domovem. "Je to zvláštní, víš," pronesla najednou zamyšleněji, než bylo obvyklé. "Nemyslela jsem si, že ještě někdy budu mít domov - myslela jsem, že se budu po zbytek života jen toulat světem! A vida..." Musela ještě hodně věcí poznat o smečkovém životu, ovšem zjišťovala, že se jí to kupodivu celkem líbí, mít se zase kam vracet.

//Zlatý les přes Baštu

Stejně jako Ahva, i Rýdie toho měla celkem dost. Ačkoliv byla velice akční, její výdrž nebyla zase tak závratná a z ledu začínala být pěkně omrzlá. Doplácala se tedy po kluzkém ledu na břeh jezera a vyplácla se do sněhu vedle vlka. "Taky mi to stačilo!" prohlásila nadšeně. "To byla sranda! Ani si nepamatuju, kdy jsem se naposledy takhle bavila!" Opravdu si tyhle zimní hrátky užila. Vytrčila tlapy k nebi po Ahvově vzoru a prohlížela si je, jestli z nich doopravdy nemá ledové kostky, jak vlk naznačil o vlastních nohách. "To by bylo zajímavý, mít místo nohou ledovou kostku," upadla okamžitě do absurdních úvah a spokojeně se tomu křenila. "Mohl by ses všude klouzat a vůbec bys nemusel chodit. Akorát... z kopce by to asi nešlo moc zastavit," ušklíbla se při představě, že by se valila z nějakého svahu, krajina kolem ní ujížděla neskutečnou rychlostí a ona musela spoléhat jen na štěstí. Znělo to nebezpečně... ovšem svým způsobem i lákavě. Teď ovšem nebyl čas na klouzání a vymýšlení blbostí. Chtěla si chvíli odpočinout a podle Ahvova zrychleného dechu hádala, že on taky. Zhluboka vydechla a uculila se obláčku, který se jí zvedl od tlamy. Zahleděla se na oblohu, ze které se sem tam snesla drobná vločka a ze všech sil se snažila si tenhle zimní veselý zážitek vtisknout do paměti, aby měla jednou na co vzpomínat.

Ahvovo optimistické tvrzení, že se prozatím nikdo z nich nezabil, u Rýdie vyvolal pobavení. "Zatím? Já nic takového neplánuju ani do budoucna!" prohlásila, zatímco se sunula po ledové ploše. Hodlala se dožít tak stovky! Což... bylo jistě obdivuhodné, vzhledem k tomu, že kdyby se vyplnily předpovědi jejích rodičů, pak by se nedožila ani dospělosti. Jenže ona se navzdory všem předpokladům držela života zuby nehty. A velice si ho užívala.
"To bychom měli!" souhlasila. "U jezera je dobře v každou roční dobu." Trochu se Ahvovi divila, že už si dělá plány na léto - ona sama málokdy plánovala věci déle než dvě vteřiny dopředu - ale byla ráda, že v těch plánech počítá i s ní. Potěšeně se zazubila, když Ahva pronesl, že tak zlé to není: "No vidíš to! A to ses tak zdrá-ááá," vykvikla, když se zřítila na led vedle vlka. "Hele, ty..." zasmála se a ohnala se po Ahvovi hravě tlapou. Ten se nicméně dostal do stavu, kdy mu tlapy podkluzovaly a on se tak jaksi komicky plácal kolem. Rýdie vyprskla. "Ty vypadáš!" zazubila se a začala se sbírat ze země. O moc líp jí to ale nešlo. Postupným padáním a nekoordinovaným máváním tlap se jí nakonec nějak podařilo dobruslit nešikovně k pevné zemi. Z ledu jí začínaly mrznout tlapy a vlastně tak nějak úplně všechno. Kožich ji zas tak moc nechránil a jelikož byla pořád hubená jako lunt, docela snadno prochladla - čehož by se ráda vyvarovala. Nechtěla být zase nemocná. Přesto, když se doplácala na břeh, se stále se širokým úsměvem a s vrtícím ocasem ohlédla, aby se dobře podívala na to, jak si s tím úkolem poradí Ahvaryan.

Rýdie se neubránila tichému smíchu, když viděla, jak se Ahva nemotorně potácí po ledu. Její mrštné drobné tělo bylo na takovéhle hrátky rozhodně mnohem lépe stavěné. "No samozřejmě, kvůli čemu jinému?" zasmála se nad Ahvovou poznámkou. I kousek pravdy na tom byl. Skutečnost, že měla ve smečce už nějaké známé, ji rozhodně pomohla přesvědčit. Prozatím se jí ve smečce vážně líbilo, od té chvíle, co se přidala, se snad ani chvíli nenudila.
Klouzala kolem po zmrzlé hladině, občas padala na zadek a neustále mžourala po Ahvovi, který se zřejmě obával, že jeho váha prolomí led a měl námitku, že s Rýdiinou maličkostí se porovnávat nemůže. Jistě to byla správná poznámka, ovšem vlčici takovéhle malichernosti netrápily: "Ale prosímtě, copak jsi nějaký bizon? Ten led toho vydrží," mávla tlapou a vyprskla, když se vlk vzápětí zřítil k zemi a sunul se po ledu jako zpomalený film. Rýdie byla zrovna vprostřed pohybu opačným směrem, takže se nevyhnutelně sťukli. To vyvedlo z rovnováhy i Rýdii, která přepadla přes vlka a skončila rozpláclá na druhé straně. "Kolize! Havárka!" vypískla a vytrčila tlapy do všech stran. Nedokázala se přitom bránit smíchu. Nakonec se převalila na bok a začala se tlapami odstrkovat po ledu. "Aha, měl jsi pravdu, takhle je to taky dobrý," zazubila se na Ahvu, když ho svým nově objeveným způsobem cestování míjela.