Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nojo, Ahva měl pravdu! Skoro by už zapomněla, že se už potkali tolikrát. Teď se jí ale vzpomínky valily jedna za druhou. "Jo, to je fakt! A tys byl zase první, koho jsem tu potkala já," zamávala oháňkou a zasmála se. "A taky první, s kým jsem lovila jelena, pamatuješ si to? To bylo bezva." Zazubila se a naoko dotčeně se otřásla, když ji Ahva pošťouchl. "Já se přece nepřidala do smečky kvůli zimě," namítla. "Ale kvůli... kvůli společnosti! A taky jsi mě k tomu nabádal, jestli si to dobře pamatuju," šťouchla do něj pro změnu teď ona... a rozběhla se klouzat na jezero.
"Rozbít si nos? Ale prosímtě," houkla přes rameno a skočila na pevnou zem, jen aby se mohla rozběhnout a sklouznout se znovu. Tentokrát jí ale zadní nohy poněkud předběhly ty přední, takže se do středu jezera dosmýkala po zadku. "Jasně, že je, jinak bych se už dávno topila!" volala vlka na břehu, který se k tomu jaksi neměl - těžko říct, jestli ho tímhle prohlášením hodlala vážně uklidnit. "Noták, Ahvo, nebuď suchar, pojď!" pobízela ho. Čeho se bál? Pokud mohla soudit, jeho poněkud zavalitější tělo bylo dost vypolstrované, aby ho ochránilo i při pádu na led. To snad byla jedině výhoda, ne?

//Zlatá smečka přes Baštu

Myšlenka výletu s Ahvou k jezeru Rýdii naprosto nadchla, což se nezdráhala dát najevo. Po celou cestu vesele poskakovala a zapomněla si i pořádně otřepat sníh z kožichu, takže připomínala extrémně rozjařeného sněhuláka. "Jo, tak jo, já potom něco vymyslím!" I když ona v tom vlastně už měla jasno. Chtěla víc poznat území smečky, chtěla to tam pořádně prošmejdit a prozkoumat - a když přitom bude mít společnost, jedině dobře. Ve dvou je přece všechno hnedka lepší! Aspoň pro tak společenské stvoření, jakým byla Rýdie.
Brzy opustili skryt lesa a šinuli si to po pláni směrem k jezeru, u kterého už jednou společně byli. "Že se toho teda změnilo od té doby, co jsme tam byli posledně!" zvolala Rýdie, když jí to došlo. "Tehdy by mě ani nenapadlo, že se přidám do nějaké smečky - a vida, stalo se! Kdo by to byl řekl?" zazubila se. To už se před nimi zalesklo jezero, které se příchodem zimy změnilo v ledovou plochu. Rýdie se zaradovala. Tak tohle jí rozhodně chybělo. "Sleduj, Ahvo!" srtčila jemně do vlka a rozběhla se plnou rychlostí, načež na ledu zabrzdila a s nohama komicky roztaženýma se sklouzla po ledu. "Víí," smála se. "Pojď taky!"

"No jasně, že v pohodě! Jsem ohebná jako laňka!" zasmála se Rýdie a vyštrachala se ze sněhové závěje. Spíš než ohebnosti ale asi vděčila spíše štěstí za to, že se se svou splašeností dožila dospělosti, aniž by se zmrzačila. Tak či tak, byla v pořádku a více než připravená vyrazit na onu slíbenou procházku. Už se na ni opravdu těšila a své nadšení nedokázala držet na uzdě. S očekáváním hleděla na Ahvu, který přemýšlel, kam se vydají. Občas očima zabloudila i k ptáčkovi, který se z nějakého důvodu stále držel poblíž. Ahva se možná domníval, že brzy odletí, ale Rýdie si to nemyslela - naopak měla dojem, že se tady opeřenec rozhodl zůstat.
Jakmile začal Ahva jmenovat možnosti, kam se vydat, Rýdie se rozzářila ještě více, pokud to tedy vůbec šlo. Jeden by se divil, že nedostává křeč do obličeje ze všeho toho usmívání, ale ona byla trénovaná. Úsměv na tváři nosila po větší část svého života. "Tak jo, k jezeru!" přikývla radostně - podobnou reakci by ale Ahva asi dostal, ať už by navrhl cokoliv. Nešlo jí ani tak o místo, kam se vydávají, jako spíš o to, že se někam vydávají, společně. "Myslíš k tomu jezeru, kde jsme hledali ty mušle? Jak jsem si málem vylámala zuby na kemení?" rozvzpomněla se a zasmála se nad svou vlastní hloupostí. "Určitě to tam teď bude zamrzlé. Budem se klouzat!" poskočila a pokusila se sklouznout už teď, ovšem výsledkem bylo akorát opětovné zapadnutí do sněhové peřiny. Jako by to dělala naschvál... "Ale pak si prohlídnem les, žejo?" zaprosila a setřásla si sněhovou čepičku z hlavy.
//Zlaťák

//úkryt

Vyletěla z jeskyně jako namydlený blesk ze strachu, že se jí Ahvaryan někam ztratí. Ve své klasické nepozornosti a nemotornosti se jí ovšem nějak zasukovaly tlapy a tak hodila ukázkovou šipku po hlavě přímo do sněhové závěje - která, jak se ukázalo, se nacházela přímo vedle Ahvy. Rýdie vykoukla ze sněhu na vlka a rozesmála se. Ona se své nadšení nijak skrývat nesnažila. "No jasně, už se na ni těším!" pronesla vesele a už se hrabala zpátky na nohy. Kožich měla obalený sněhem a tak se důkladně otřásla, až pozdě jí došlo, že Ahva asi schytá pěknou nálož sněhových vloček zase na svůj kožich. "Jej, ty vypadáš," zazubila se, když spatřila, co provedla, a pokusila se mu sníh aspoň přibližně omést tlapou. Brzo už ale zase nedokázala ovládnout svou energii, přešlapovala a zběsile mávala oháňkou: "Takže kam se vydáme? Máš tu nějaké oblíbené místo? To bych chtěla vidět!" Chtěla by vidět vlastně celý les! Aby tu znala každý kámen, každý klacík, každý strom...

Jen, co se Rýdie přiblížila, vrhla se Sill k ní a zachumlala se do jejího kožichu. Hnědá vlčice neměla zkušenosti s nešťastnými vlčaty, obzvlášť když jí Sill neměla jak říci, co ji trápí, ovšem alespoň se pokusila ji utěšit. Přehodila přes hřbet vlčete tlapku a zamumlala: "Nojo, však je to dobrý." Hledala pohledem pomoc u Ahvy, ale zdálo se, že ten je rád, že se do celé věci nemusí nijak zapojovat - asi si taky nevěděl zrovna rady.
Spásou jich všech se stal Aetas, který se objevil v jeskyni a ke kterému se jeho dcerka okamžitě vrhla. Rýdie si tiše vydechla - teď bylo už určitě všechno v pořádku. Táta jistě všechno ví líp - tomu věřila i přesto, že jí její vlastní rodina tak úplně nerozuměla. "Zdravím," oplatila Alfovi pozdrav a zamávala oháňkou. "Jasně, všechno je v pohodě," přikývla horlivě a doufala, že to je pravda. Proč vlče tolik naříkalo, na to totiž ještě nepřišla, když ji teď ale sledovala v otcově kožichu, zdála se být už spokojená. Pak vlčice očima zabloudila k ptákovi, který se držel u Aeta. Odolala potřebě významně dloubnout do Ahvy, který se domníval, že ten co se přilepil na něj brzy odletí - tady měli důkaz toho, že pravý opak je mnohem pravděpodobnější. "Táhne se za námi už z pláže," oznámila raději nadšeně a zamávala chvostem.
Zdálo se, že problémy ve smečce se podařilo zvládnout. "Tak... teď už je v pořádku?" otázala se a střihla ušima, za které si také zapsala jméno nové členky. Akiko. Už se těšila, až se tu se všemi seznámí. Byla by se Aeta na pár věcí ještě vyptala, jenže Ahva měl namířeno pryč. Rychle se za ním ohlédla a pak mrkla k Alfovi: "Tak já taky půjdu. Zatím aho... nashledanou," opravila se. "Ahoj, Sill!" zavolala ještě za vlčetem, půlkou těla už venku z jeskyně. To už běžela. "Ahvo!" zavolala, až se jeskyní rozduněla ozvěna, "Ahvo, počkej na mě, jdu taky!" Nechtěla, aby jí vlk utekl - přece jí slíbil procházku a ona o ni nechtěla přijít. I když jí možná ani tolik nešlo o vycházku, jako spíš o Ahvovu společnost.

//Zlatá smečka

//Zlatý les

Zašli do úkrytu. Sillarei tam zaplula jako první a dva dospěláci ji následovali. A ještě někdo tu byl... "Možná. Nebo je v tom ještě něco úplně jiného," pokrčila rameny Rýdie, která si opeřence už zase přestala všímat a přemýšlela teď, nikoliv poprvé, nad tím, proč by se někdo chtěl stranit ostatních. Copak život o samotě byl nějaká zábava? Pak se řeč stočila k zimě, o které vlk nakonec uznal, že je vlastně celkem fajn. "No jasně, že je fajn," zamávala hnědá vlčka ocasem. "Sníh je někdy trochu potíž, ale přece nic, co by se nedalo zvládnout." Taky byla asi pravda, že ona se svou muší váhou se bořila do sněhu asi o dost míň, než Ahva - pokud se to tedy nevyrovnávalo tím, jak malou plochu zabíraly její drobné tlapky.
"Já mám ráda všechny období," zasmála se. "Ale jaro je asi nejlepší. Když všechno kvete a bují a rodí se mláďátka..." zasnila se, ale pak potřásla hlavou a zamrkala, když si uvědomila, že ten ptáček z venku se za nimi táhl až dovnitř. Drkla loktem do vlka vedle. "Hele! To je zas on! A něco nese!" Sklonila hlavu a podívala se na peří v ptačím zobáčku. "Co děláš, ptáčku?" otázala se opeřence, ovšem očekávat odpověď by bylo asi hloupé. Hezky zbarvený ptáček s chocholkou ji zaujal a nechápala, proč ho předtím chtěli lovit. Byl tak krásný! A očividně i chytrý! Donesl přece dárek...
Z okouzlení opeřeným tvorem ji vytrhlo kňučení, přicházející z jeskyně Alf, což věděla od Mireldis, se kterou poprvé úkryt navštívila. "Sill!" vyhrkla a spěšně zamířila tím směrem. Zakopla přitom o vlastní nohy, ale svůj akrobatický kousek vyrovnala a stále v jednom kuse dorazila do jeskyně, ve které neměla absolutně co dělat. Ne, že by jí to docházelo. "Sill, co se děje?" vyhledala ve tmě pohledem černobílý kožíšek a přistoupila blíže k naříkajícímu vlčeti. "Nic se neboj, všechno je naprosto-naprostě v pořádku," slíbila a mírně čenichem načepýřila srst na vlčecím těle. Netušila sice, proč malá tak naříká, ale i tak se snažila nějak pomoci.

Když si Sillarei sedla na zadek a dala zcela jasně najevo, že se nemíní hnout ani o píď, Rýdie ji nehodlala nutit. Nevadilo jí zůstat na tomhle místě a chvíli nechat vlče odpočinout, ačkoliv jakmile ustala v pohybu, začalo i hnědé vlčce být docela zima. Ahva měl ale lepší nápad - vydat se do úkrytu. "Tak jo!" nadchla se ihned Rýdie a vyrazila oním směrem. "Pojď, Sill, ať tady nezmrzneš," obrátila se na vlčí slečnu, která je vzápětí předběhla a poskakovala ve sněhu. Rýdie se zasmála a taky si poskočila, blízkost někoho tak malého a veselého se jí nadmíru zamlouvala.
"Ale v zimě se toho dá dělat přece tolik!" namítla. "Hrabat tunely ve sněhu, válet se z kopce, stavět vlčuláky..." Cožpak Ahva nic z toho neznal? To by ale nevadilo. Vlastně by to bylo bezva! Mohla by mu to všechno ukázat a jistě by to byla ještě stokrát větší zábava. Ovšem teď to tak úplně nešlo, musela se držet tlapami na zemi a stále si připomínat, že míří k úkrytu a musí udržet Sill v teple. Zeptala se proto na něco úplně jiného. Ani Ahva ale nevěděl. "Černobílá vlčice? Víš, možná že jsem ji vlastně zahlédla," zamyslela se. Mihla se kolem, když ji Aetas přijímal, ale těžko říci, jestli to byla opravdu ona. Mávla nad tím tlapou. "No to je jedno. Určitě se s ní někdy setkám."

//Úkryt

Dorazili na území smečky všichni a v pořádku, což bylo rozhodně plus. Pro Rýdii byla myšlenka, že je teď ve smečce, pořád těžko uvěřitelná, stále se jí zdálo, jako by se to dělo někomu jinému. Jenže tak to nebylo! Byla to ona, kdo slíbil Aetasovi, že bude užitečná a věřila tomu, že to dokáže. Jen ještě nevěděla jak... "Jo, někde tu být musí, že?" přikývla a začala se rozhlížet kolem - i po stromech, jako by snad čekala, že Aetas bude sedět na větvi. Neseděl, pochopitelně. Jen ten pták, kterého se snažili ulovit, je stále sledoval. Drkla bokem do Ahvy: "Hele! Letěl s námi. To je zvláštní. Co asi chce?" Naklonila hlavu na stranu, ale dlouho na opeřence koukat nevydržela. I Sill ho sledovala. Hnědá vlčka se pousmála - bylo celkem vzácné narazit mezi dospělými na někoho, kdo sleduje svět se stejným zájmem. Vlčata v tomhle byla úplně jiná. Jenže Ahvova nabídka ji rozptýlila: "Nojo, to bych... to by bylo bezva!" vyhrkla nadšeně. Procházka po smečkovém území? A s Ahvou? To znělo naprosto skvěle! S tím vlkem jí bylo dobře. Jenže Sillarei vyjádřila svůj nesouhlas, ač beze slov. "Nechceš?" pronesla Rýdie trochu zklamaně, ale když to vzala kolem a kolem, nedivila se, že se vlčeti nechce. "Nojo, asi toho musíš mít fakt dost. Ale tak to přece nevadí... Nemusíme nikam chodit teď hned! Tví rodiče si nás určitě najdou i tady." Obrátila se zpět k vlkovi: "A projít se můžeme potom!" Rozhodně o tu procházku nechtěla přijít. A pak ji napadla další otázka: "Kdo je vlastně druhou Alfou? Přijímal mě jenom Aetas a Mireldis mi na to vlastně ani neuměla odpovědět." Když už byla ve smečce, chtěla aspoň vědět, kdo ji vede.

//Mělká pláž přes Zlatý les

Ve sněhu na pláži se vydováděli do sytosti. Rýdie by si klidně ještě hrála, vrtala chodbičky v bílé peřině a koulovala se s Ahvou, ovšem poněkud politováníhodný stav, ve kterém se octla Sill, ji vrátila do reality - aspoň natolik, nakolik to u Rýdie šlo. Bylo na čase vydat se domů. Ahva vyrazil jako první, v jeho stopách tlapalo vlče a nakonec šla Rýdie, poklusávala na samém chvostu skupinky a i teď se zubila jako blázen. "Zima je tak hrozně boží," brebentila, "škoda jen, že je tak hrozně... studená! V té divné říši, kde byl ten požírač, nám jedna vlčice pujčila takový plášť, díky kterému jsme se mohly potápět do ledové vody - to by bylo, něco takového mít. Pak bychom si mohli hrát ve sněhu pořád a nikdy bychom nepromrzli," zasnila se, až málem přišlápla Sillarei ocásek, protože nekoukala, kam šlape. Rychle zase přibrzdila. To už je obklopovaly stromy Zlatého lesa. "Aha, a jsme tu," pronesla poněkud zbytečně. Všichni přece viděli, že tu jsou. Zastavila a důkladně si otřepala všechen sníh z kožichu, takže se rozprskl na všechny strany. Pak se otočila na Ahvu: "Sill se asi bude muset vrátit za rodiči, co?" otázala se. Nejraději by si tady malou vlčici ještě nechala. Moc toho sice nenamluvila, ale Rýdie se nad ní i tak neustále rozplývala.

"Možná že měli," souhlasila Rýdie, které až teď došlo, že by se možná měla zdržovat na území smečky. Ale co? Ahva tady byl přece taky! A Sill! Takže to určitě bylo v pořádku. "Myslím, že ať už to bylo cokoliv, měli to skoro vyřešené už když jsem odcházela, protože Aetas ani nechtěl naši pomoc," zamyslela se pro jednou celkem rozumně, než ji rozptýlilo zjevení ptáka.
Ten se okamžitě stal středem pozornosti všech vlků. Nejprve se o jeho ulovení pokusilo vlče samotné, ovšem když neuspělo, vložil se do toho Ahva. Rýdie na chvíli jen přihlížela s oháňkou stále vlající ze strany na stranu a čekala, kdy přijde vhodná chvíle, aby se do té mely zapojila také. A to bylo hned vzápětí, když na ní přistála sněhová koule od Ahvy a rozplácla se jí na čumáku. "Ááá! Jen počkej!" vypískla se smíchem a obrátila se k vlkovi zády, načež k němu nahrabala pořádnou dávku sněhu jako ze sněhového děla. "Ha! Se mnou si nezahrávej!" zasmála se a pohlédla mezi předníma nohama a pod břichem na Ahvu, jak se k tomu postaví. Rozhodla se ale, že nebude čekat, až ji zase zasáhne další sněhová koule. Rozběhla se v širokém oblouku kolem vlka... a málem zašlápla Sillarei, která se válela ve sněhu. Málem by na ni zapomněla. "Tak tady jsi, ty malá rošťando," zazubila se na vlčátko, ale hned se zarazila. Sill byla teď celá mokrá a klepala se jako ratlík. Vypadalo to, že hrátkám je konec. "Ahvo, asi bychom se fakt měli vrátit," povzdechla si Rýdie a nepřítomně smetla tlapkou hrudku sněhu z vlčecího kožichu. "Tady malá slečna je promočená na kost." Teoreticky i Rýdie by se ve svém útlém tělíčku měla třást zimou, ovšem vzhledem k tomu, že byla v neustálém pohybu, jí zatím téměř ani nedošlo, že tu je vlastně mráz.

//Zlatá

Nastražila uši, když se Ahva zmínil o problémech, a pak přikývla - na krátkou chvíli trochu sklesle: "Ano, něco se tam opravdu dělo, ale sama nevím pořádně co, asi jsem se tam namotala v nevhodnou chvíli a nechtěla jsem tam překážet, ale řekla bych, že se to už nějak vyřešilo," pokrčila rameny. O situaci tam neměla pražádný přehled, prakticky hned poté, co ji Aetas přijal se vydala na průzkum úkrytu, protože Alfa vypadal zcela zdrceně a ona nechtěla být na obtíž. No, a pak se vyloupla tady, u Ahvy a jeho rozkošné společnice, od které stěží dokázala odtrnout oči. A zdálo se, že je to vzájemné - aspoň na chvilku. Sill se přikrčila a poskočila, zatímco Rýdie se přetočila zpět na nohy a protáhla přední tlapy kupředu, přičemž zadek s mávající oháňkou jí trčel k nebi. Udělala několik skoků do strany a ohlédla se po Sill, jestli se chytne její výzvy k honičce, jenže... vlče zaujalo cosi jiného. Rýdie nastražila slechy a zvědavě pohlédla na ptáka, jehož mladá vlčice naháněla. "Proč prostě neuletí?" pronesla nahlas myšlenku. Sill se ho každopádně chytit nepodařilo a nakonec si posmutněle kecla na zadek. Rýdie do ni povzbudivě strčila čumákem. "Ptáci jsou prevíti, z toho si nic nedělej," pronesla a zavrtěla ocasem.

Trošku ji zarazilo, když Ahva prohlásil, že i on skončil v říši mrtvých. "Cože? Vážně? To je teda něco!" zavrtěla hlavou. "Ani jsme se tam nepotkali, to je smůla... kdyby nás bylo víc, určitě by nám šlo všechno snáze! Ale to nevadí. Hlavně, že jsme se nakonec dostali zpátky a našli se." Ani jí se v říši mrtvých nelíbilo, ale jak už jsme si ujasnili, pomalu jí ta hrůza vyklouzávala z hlavy a nepřišla jí ani tak hrozná.
Jenže pak její pozornost upoutalo vlčátko... a bylo vymalováno. "Tak Sill?" zopakovala Rýdie a nespouštěla z malé princezničky oči. "Aetase? Hlídáš vlče Alfovi? To je bezvadný!" pronesla. Usmála se, když Ahva upozornil, že Sill ještě zrovna moc nemluví. "Ale však to se naučí! Že jo, Sill?" obrátila se přímo na vlče a oči jí naprosto nadšeně zářily. "Však máš na to času dost!" usoudila. "Chceš si hrát, Sill?" vyhrkla potom a praštila sebou na zem, převalila se na záda, takže na mládě hleděla vzhůru nohama a vrtěla oháňkou tak vehementně, že se jí vlastně vrtěla celá zadní část těla - vypadala jako nějaký převrácený červ. "Určitě jo, žejo?" Malá vlčí slečna ji naprosto uchvátila a hrozně zatoužila s ní navázat nějakou formu přátelství.

Ahva jí kývl na pozdrav a viděla, že má také radost, že se do smečky nakonec dostala. Na jeho otázku ale nemohla odpovědět tak úplně kladně, ačkoliv jí úsměv z tváře vůbec nezmizel. Zážitek v říši mrtvých byl možná děsivý a pro někoho snad i traumatizující, ale jak vzpomínka v Rýdiiné paměti vybledávala, začínala zapomínat, jak strašné to tam bylo. A tak spustila svým obvyklým překotným tempem: "No, ano i ne! Když jsme se rozloučili, tak jsem zamířila přímo k tomu lesu, ale když jsem tam dorazila, napadlo mě, že je trochu hloupé tam chodit s prázdnýma tlapkama, no ne? A tak jsem chtěla jít, že ulovím aspoň králíka nebo něco, chápeš, jako nějakou malou pozornost! Ale! To bys nevěřil, jak se hrozně může něco takového zvrtnout! Normálně nám někdo ukradl naše duše - jo, byla tam i Mireldis, to jsem zapomněla říct! Takže jsme museli bloudit v říši mrtvých a porazit a obelstít Požírače, čímž jsem se teda hrozně zdržela a bylo to tam dost divný a strašidelný a hnusný, ale nakonec jsme to dokázali a tak... jsem tu!"
Zhluboka se nadechla a kecla si do písku, neboť tenhle řečnický výkon ji poněkud vyčerpal. Oči jí opět sjely k malé vlčici, která se doposud skrývala za Ahvou, jako by se jí snad bála, ale nakonec se osmělila a s vrtícím se ocáskem k ní vzhlížela. Rýdie se sesunula do lehu, aby byla více na úrovni malé vlčicie, a oháňkou vymetala v písku cestičku. "A kdopak je tohle?" usmívala se na vlčátko a mohla se rozplynout - bylo tak roztomilé! S mláďaty neměla pražádné zkušenosti, ovšem pohled na vlče v ní probouzel doslova přehršle něhy. "Jakpak se jmenuješ?" vyzvídala, ačkoliv si nebyla jistá, jestli malá slečna vůbec umí mluvit. A čí vůbec byla? Ahvova? To by stihl nějak rychle...

//Zlatý les

Poklusávala dál, oháňka se za ní váhavě vlnila, jako by se nemohla rozhodnout, jestli tak má činit nebo ne. Rýdie se brzy zcela ponořila do svého světa a že nechala les za zády, to jí ani nedošlo. Ne, že by si nevšimla, jen to nijak výrazně nezaznamenala. Že je teď ve smečce a teoreticky by se měla držet na jejím území? To ji netrápilo. V její hlavě momentálně nebylo místo na nějaké přemýšlení o pravidlech, natožpak o jejich dodržování. Myšlenky jí lítaly všude možně, ale vždycky nakonec skončily u hledání Ahvy.
A jako by ho tím snad přivolala, do čenichu jí opravdu zavál jeho pach. Zarazila se, div že přitom nepřepadla na čumák, a rozhlédla se po pláži, na kterou ji štěstí zavedlo. A vskutku! Zahlédla ho o kus dál, jeho a ještě nějakou malou postavičku. Nečekala vůbec na nic a rozběhla se jako namydlený blesk po písku, oháňka se jí kmitala za zády nesmírnou rychlostí. Až když se dva vlci nebezpečně přiblížila, zabrzdila, až se písek rozletěl do všech stran. "Ahvo!" vyhrkla. "Ahoj! Ahoj maličká!" spustila, široce se usmála na vlčátko a pak svou pozornost přemístila na dospěláka: "Ahvo! Zvládla jsem to! Jsem ve smečce! Není to super?"

//úkryt (přes území smečky)

Čiperným poklusem vyrazila z úkrytu a běžela a běžela, dokud si neuvědomila, že už asi není na smečkovém území. Totiž, byla pořád v tom samém lese, ale zdálo se, že pach okolí je o něco slabší. Zastavila se a nasála pachy do čenichu. Ten Ahvův ale nezachytila, minimálně ne tak silně, aby jí to něco napovědělo. "Kdepak ten vlk vězí?" zeptala se větru, který však neodpovídal. Pochopitelně. Jen dál šuměl ve větvích. Rýdie si nespokojeně přešlápla. To by v tom byl čert, aby ho nenašla! Musela mu přece sdělit skvělé novinky, a on si někde trajdá! Ale ona už ho objeví. Rozhodně přikývla a vyrazila přímo za nosem dál. Kdoví, zda ji vedl instinkt či jen čirá štěstěna, nebo možná její čenich cítil víc, než si myslela...

//Mělká pláž