Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rýdie byla jako u vytržení a hltala každé slovo Mireldis. Že toho světlá vlčka tolik nevěděla? To jí vůbec nevadilo! Každý kousíček, útržek informace, byl pro ni cenný. Chtěla se toho tolik dozvědět a ještě se musela tolik naučit... "Jo taaak," protáhla, když se dozvěděla, co vlastně dělají Sigmy a už se jí v hlavě rojil asi tak další milion otázek, když se jí v hlavě opět vehementně vynořila myšlenka na Ahvu. Hořela nedočkavostí, až ho potká a konečně mu sdělí tu skvělou novinu... a on se mezitím někde flákal! Obrátila se na Mireldis: "Poslyš, já bych hrozně chtěla najít svého kamaráda, Ahvu! Slíbila jsem mu, že sem dorazím, a teď tady jsem, ale on je někde v trapu! Jdu se po něm podívat, jo?" vychrlila na vlčici, která možná mohla být jen ráda, že se na chvíli vymaní z toho přehršle nekonečných otázek. Rýdie totiž vůbec neztrácela čas a rychlé tlapky ji hnedle nesly z úkrytu ven. Ani si nevzpomněla, že by se s Mireldis rozloučila. Tak nějak totiž předpokládala, že bude hned zpět... ale kdoví, kde se zase zapomene, že? Jisté je, že samotné členství ve smečce jí do hlavy zodpovědnost nevštípí.

//Zlatý les (přes území smečky)

//Zlatá smečka

Poklusávala, poskakovala a vůbec se všelijak nadšeně tetelila vedle Mireldis po cestě k úkrytu, zatímco se jí z tlamy valila jedna otázka za druhou. Mireldis na ně zvládala odpovídat celkem s přehledem, což Rýdie oceňovala, ačkoliv byla možná až příliš roztěkaná na to, aby si všechno zapamatovala. Když jí vlčice sdělila, kolik je zde vlků, zalapala po dechu. "Páni, tolik?" zamrkala překvapeně. "Tolik nás snad nebylo ani doma!" Taková spousta potencionálních nových kamarádů. Vlčice byla zkrátka jako u vytržení. Nemohla se dočkat, až tady potká Ahvu a poví mu, že se do smečky doopravdy dostala!
"Alfa, beta, gamma..." opakovala si polohlasně, aby to nezapomněla. "A co taková sigma vlastně znamená? Má něco specifického na práci?" zajímala se, zatímco si prohlížela úkryt, do kterého vkročili chodbičkou. "A jaké postavení jsi ty?" obrátila se na Mireldis tím stylem, že stála před ní a couvala pozpátku, až málem spadla do čistého jezírka, na které ji vzápětí vlčice upozornila. "Tyjo, je to tady moc hezký," přikývla a očima rejdila po stěnách jeskyně. "Nemůžu se dočkat, až tady všechny poznám!"

Opravdu se zdálo, že se každý den dozví něco nového! Funkce posla zněla jako něco, na co by se hodila, dokonce něco, v čem by mohla být dobrá. Bylo jí ale jasné, že to asi nebude hned, asi se bude ve smečce nejdřív muset trochu zaběhnout. Navíc si Aetas chtěl vyzkoušet její schopnosti, takže na nějakou funkci bylo asi času dost. Teď už ale nechtěla Alfu moc zatěžovat, vypadal unaveně a ona mu nechtěla ještě přidávat, i když s ní nadšení cloumalo do všech stran a nejradši by Aetase utopila v dících a otázkách. Už i Mireldis ji ale chtěla odvést pryč a ona se ochotně nechala. "Ještě jednou děkuju," obrátila se rychle na Alfu, oháňku stále divoce máchající, a rychlým poklusem dohnala svou světlou společnici.
Kráčela vedle Mireldis, vlastně spíš poskakovala na špičkách tlapek jako nějaká zrychlená baletka a těkala očima po okolí. "Tady je to tak boží!" rozplývala se. "Tyjo, nemůžu uvěřit, že jsem vážně ve smečce, nikdy jsem si nic podobného ani nepředstavovala a podívejme se na to, to je fakt něco!" Uvědomovala si, že se teď v lese asi děje něco vážného, ale zkrátka nedokázala udržet své nadšení už ani o minutu déle. A otázky hned následovaly. "Jak je vůbec velké území smečky? A je tu hodně vlků?" Pachů tu aspoň cítila spoustu. "A jak poznám, kteří vlci jsou výš postavení?Mám jim vykat nebo tykat? Nebo je to jedno? A... jaká vůbec jsou postavení?" Plácala zkrátka každou blbost, co ji napadla... chudák Mireldis asi bude mít co dělat, aby se s tím poprala.

//úkryt

Dychtivě hleděla na Aetase a hltala každé jeho slovo. Když zaslechla kombinaci slov "přijmu tě do smečky", oháňka se jí rozkmitala už tak rychle, až bylo vážně s podivem, že se Rýdie nevyzdvihla do vzduchu a někam, poháněná tou vrtulkou u zadku, neodletěla. "Vážně?" vypískla hlasitě - až moc hlasitě, nepochybně. "Děkuju, hrozně moc děkuju, to je skvělý, já... určitě svoje schopnosti prokážu!" vychrlila ze sebe a zhluboka se nadechla, protože už jí docházel kyslík a mírně se jí zatočila hlava. Věřila, že všechno dokáže. Bylo otázkou, co bude, až Aetas zjistí, že malá hnědá vlčka má svůj vlastní soubor slabostí a problémů... Na druhou stranu neschopná nebyla. Jen oslabená.
Mireldis měla sice nějaký návrh, ovšem marná snaha. "Co je posel?" naklonila Rýdie hlavinku tázavě na stranu. Asi na to ale ještě byl čas, neboť se zdálo, že Aetas o tom nemíní rozhodovat teď. Na přivítání ve smečce jen nadšeně pokývala hlavou, i kdyby věděla, co říct, nejspíš by se jí do tlamy nacpala všechna slova najednou a nebylo z toho nic, než zmatený chaos. Vypadalo to, že ani nemůže udělat nic, aby pomohla... a otázky? Měla jich tak miliardu, ale zarazila je včas, aby si uvědomila, že by je nejspíš neměla sypat na hlavu unaveného vlka. "Asi nemám, teda aspoň teď mě nic nenapadá, šla bych si to tady prohlídnout, jestli to nevadí!" vyhrkla tedy - umínila si, že jen co zmizí za prvním stromem, všechny své dotazy uvalí na nebohou Mireldis.

Mireldis se snažila zmírnit nadšení malé vlčky, zpomalit ji, ale marně. Byl to předem prohraný boj. Jak se jednou rozjela, nezastavilo by ji snad nic. Nebohý vlk si vyslechl tu nekonečnou záplavu a zdálo se, že z toho dokonce dokázal i něco pochytit. Hned poté, co projevil potěšení nad její volbou smečky - na což jen vytrvale vrtěla ocasem - se jí zeptal, čím by asi tak mohla být prospěšná. Zamyslela se. Přemýšlela nad tím už dřív. "No... jsem hodně rychlá a obratná. A vejdu se do malých škvír!" pronesla hrdě, ačkoliv... těžko říct, jestli zrovna tohle bylo něco reálně využitelného. "Taky umím dobře hledat a stopovat, ale... no, lovit vlastně už ani tak ne." To ostatně prozrazovala i její vychrtlá konstituce. Vlk si sám mohl domyslet, že silou a svaly Rýdie nikoho neohromí. Měla spoustu slabin, popravdě. Přesto, jakožto věčná optimistka, věřila tomu, že to ve smečce zvládne a že ještě bude prospěšná.
Mireldis se začala omlouvat a Rýdii konečně došlo, že tu je asi opravdu vážná situace. Sklopila uši. Rušila? Z dalších slov vlka ale vyplynulo, že je snad všechno pod kontrolou, tak se opět uvolnila a když se jí představil, zářivě se usmála. "Těší mě!" Tak Alfa? zvláštní, vypadá jako úplně normální vlk. Hm... Ale když se tu objevila bílá vlčice, Rýdie opět nabyla dojmu, že poněkud překáží. Opět si uvědomila únavu, kterou měl Aetas vepsanou ve tváři. "Můžu... nějak pomoct?" otázala se opatrně. Nelíbilo se jí, když ostatní měli starosti.

Vlčice čekaly a nikdo nepřicházel. Rýdii se to zdálo jako celá věčnost, netrpělivě tlapkami poklepávala do země a valila oči všude kolem sebe, aby hned zahlédla kohokoliv, kdo by se k nim snad přiblížil, aby se jim věnoval. Popravdě se nemohla dočkat, ačkoliv byla hrozně nervózní, a s každou minutou se její vzrušení stupňovalo. Jenže v lese se děla spousta věc, mísila se tu spousta pachů a zdálo se, že se snad stalo něco zlého - alespoň z útržků vět, které se jí donesly k uším. Proto se přiměla mlčet a být trpělivá, ačkoliv pociťovala téměř nezvladatelnou touhu se Mireldis každých deset vteřin ptát, kdy už někdo přijde.
Nakonec se ale někdo objevil - Rýdii to připadalo, jako by mezitím zestárla tak o pět let. Vlk se vynořil z lesa a mířil přímo k nim. Vypadal vyčerpaně, ale hnědá vlčka si to sotva uvědomovala, protože jakmile promluvil, spustila vodopád slov. Dosud je zadržovala a tak se teď provalila ven jako z protržené přehrady: "Ahoj - teda dobrý den! Já jsem Rýdie a hledám tady... smečku! Vaši smečku, přesněji. Protože bych se do ní chtěla přidat - pověděl mi o ní Ahva a já jsem o tom dlouho přemýšlela, ale nakonec jsem si řekla, že bych to ráda vyzkoušela! Já teda toho o smečkách moc nevím, ale určitě by se pro mě našlo něco, co bych mohla dělat, třeba... no, něco! Chtěla jsem vám ulovit králíka, abyste viděli, že nejsem k ničemu, ale pak jsme přišli o duše - to je vlastně celkem dlouhý příběh, co sem nepatří - takže ho nemám, ale můžu to klidně udělat teď!" Zhluboka se nadechla, protože to všechno ze sebe vysypala rychlostí kulometu a zdvihla oči k vlkovi. Oháňka jí kmitala jako šílená a zdálo se, že vlčice každou chvíli exploduje vzrušením. Těžko ale říct, jestli vyčerpaný vlk naproti vůbec zachytil něco z toho, čím ho zavalila.

Děkuji za super akci <3
Procenta prosím 15% rychlost, 15% obratnost, penízky zapsat ^^

Zapsáno

//Tichá zátoka (přes Zlatý les)

Dorazili do Zlatého lesa a Rýdii okamžitě do čenichu udeřil přehršel cizích pachů. Nebylo pochyb, že tohle bylo území smečky. Vlčice se rozhlédla kolem, přejela očima po zlatých stromech. Ten les byl krásný, moc se jí tu líbilo. Přesto měla trochu strach z toho, co bude. "Tak to jste se asi minuli, říkal, že bydlí v téhle smečce," zamávala ocasem - Mireldis asi všechny členy své smečky neznala. Kdoví, kolik jich tu vůbec měli.
"Myslíš? No, doufám, že to tak bude," pokrčila Rýdie rameny a usadila se na zem, aby si oddychla. Nevěděla vůbec, co se teď bude dít. Hádala, že se asi objeví nějaký výše postavený jedinec a vezme si ji do parády. "A to se může? Lovit na cizím území?" To se jí nějak nezdálo. Navíc byla stejně dost unavená a pochybovala, že by nějakého ušáka ulovila. Bylo ale dobré vědět, že je tu potravy dost. Už na první pohled se jí les opravdu zalíbil. A zahlédla tu snad i vlčata? Nejistě vrtěla ocasem. "Co teď?" otázala se. "Přijde někdo, nebo... se mám nějak ohlásit?"

//Common (přes Kvetoucí louku)

Ačkoliv byla unavená, mávala radostně ocasem nad tím báječným zjištěním, že ke smečce, do které by se ráda přidala, patří i Mireldis. "Tak to je fakt bezva!" zasmála se. "Mně o té smečce řekl Ahva, ten tam taky patří, takže ho asi znáš," spustila zvesela. "Byla jsem na cestě tam už předtím, jenže pak mě napadlo, že bych možná mohla donést aspoň nějakou kořist - aby bylo vidět, že nejsem k ničemu, víš... no a pak se stala ta divná věc a to mě trochu zdrželo," dokončila už téměř bez dechu, neboť ze sebe celou tu předlouhou větu vychrlila na jeden nádech. I přes vyčerpání se cítila nadšeně. Už má ve smečce dva kamarády a to tam ještě ani nebyla!
Procházely zátokou a Rýdie tlapala za Mireldis, jak jen jí to bolavé tlapky dovolovaly. Věděla, že už se blíží, dokonce při pohledu do dálky už spatřila zlatavé stromy lesa. Trochu se jí rozbušilo srdce, začínala být trochu nervózní. "Myslíš, že mě budou chtít?" zeptala se s dávkou nejistoty. O smečkách věděla málo a nechtěla, aby ji odmítli. Jenže co mohla udělat, aby to tak nedopadlo?

//území Zlaté smečky

Mireldis vypadala vyčerpaně, dokonce se začala kácet k zemi. Rýdie k ní přiskočila, aby ji podepřela, ale bylo pozdě. Vlčice už se válela po zemi. "Jsi v pořádku?" vyhrkla starostlivě. Světlá vlčice jí sdělila, že to jen z magie, ale Rýdii to přesto dělalo starosti. Věděla, jak jsou takové stavy nepříjemné, něco podobného sama zažila již mnohokrát. Posadila se na zem a sledovala Mireldis, jestli se jí nepřitíží. Brzy to ale vypadalo, že se jí dělá lépe. Měly toho za sebou obě opravdu hodně a tak nebylo divu, že se cítily vyčerpané. I Rýdii pobolívala hlava a byla celá unavená. Uvažovala, že by zůstala tady a odpočinula si, než se vydá zpátky k lesu plnému zlatavých stromů. Chtěla také shánět nějakého toho zajíce. Jenže tenhle plán se změnil, jen co Mireldis znovu promluvila a nadhodila, že by ji vzala s sebou do smečky. "Smečka? Myslíš ta smečka v lese, co je celý zlatý?" vyhrkla a rychle dohnala svou společnici, která už mířila někam dál. "Tam jsem právě měla namířeno, než se tohle všechno stalo. Můžeme jít spolu!" Páni. Pokud opravdu Mireldis do té smečky patří, znala by tam už dva vlky. A to už bylo něco.

//Tichá zátoka (přes Kvetoucí louku)

//Zauberwald

Temnota kolem ní se začala pomalu rozestupovat a vlčice otevřela modrá očka. Ležela na boku na zemi pod stromy lesa, kde to celé začalo. "Uhh," zamručela a pomalu se přetočila na břicho. Necítila se zrovna nejlépe, jako by byla celá rozlámaná a dost unavená, trochu se jí točila hlava, ale věřila, že to brzy přejde. Hlavní bylo, že to, co ji obklopovalo, byl nepochybně skutečný svět, ne žádná říše mrtvých. A duše jí zřejmě seděla na svém místě. Už ve svém nitru neměla tu děsivou, chladnou prázdnotu. Cítila se jako předtím. Dost dobře to celé mohl být jen strašlivě divný sen, ale malá vlčka cítila, že to tak není.
Rozhlédla se kolem a spatřila Mireldis postávat opodál. Začínalo mrholit. Rýdie se pomalu vyhrabala na nohy, protože se jí začalo dělat lépe, a otřásla se. Byla obalená nepořádkem a připadala si ze země mrtvých celá špinavá a olepená. Možná ten déšť přijde vhod, alespoň ji umyje. "Mireldis," oslovila světlou vlčici a došla k ní blíže. "Zvládly jsme to," usmála se a zavrtěla ocáskem. "Ale bylo to zvláštní dobrodružství..."

TANEC MRTVÝCH - Rýdie + Mireldis
17, konec

Rýdie nepřestávala mluvit a snažila se udržet pohled přímo vpřed na ducha a nemožourat po Mireldis, která si naštěstí uvědomila, co je třeba udělat. "Prostě a jednoduše se ti tady snažím říct, že tohle od tebe prostě není ani trochu fér, chápeš? Nemůžeš prostě jen tak ukrást něčí duši, protože v ní se skrývá... všechno, tvá identita, tvé city, to, koho máš rád a-" Ale duchova pozornost se náhle stočila ke světlé vlčici, která se už stačila dostat k duším. Oakmžitě jí je zase sebral a strhla se tahanice. Rýdie nezůstala pozadu. Nemohla se ducha dotknout, ale vrčela na něj, dorážela a kopala po něm kamení a klacíky po vzoru Mireldis. Trvalo to nějakou tu chvíli, ale nakonec se světlé vlčici podařilo vyběhnout ven kolem Rýdie s dušemi. Duch strašlivě zařval a malá hnědá vlčka už vůbec na nic nečekala a vyběhla do lesa za Mireldis. Ta byla už pryč. Na zemi se ale cosi třpytilo - Rýdina duše. Běžela, v patách měla démona, ale nakonec se ke světýlku dostala dříve než on. Světlo jako by jí vyplnilo celý vnitřek, pocítila teplo rozlévající se po celém těle. Ohlédla se - požírač se zastavil a zuřivě zařval. Periferním viděním zahlédla Azzera. "Ach," vydechl vlk-duch a náhle se rozplynul v třpytivý obláček a zmizel. Byl zřejmě konečně volný a došel odpočinku. A náhle... náhle se cosi zvláštního začalo dít i s Rýdií. Svět kolem ní se zahoupal a zčernal. V poslední chvíli měla pocit, jako když náhle stoupá, ale pak temnota pohltila všechno.

//Common - reálný svět

TANEC MRTVÝCH - Rýdie + Mireldis
16

V jeskyni číhalo zlo. To Rýdie cítila jasně. Bylo třeba zlo nějak obelstít... ale jak? Malá vlčka přemýšlela a přemýšlela, zatímco Mireldis už si tu šinula dovnitř. "Mireldis! Počkej!" vyhrkla - přece neměly žádný plán! V Rýdiiných očích se to zdálo, jako že jde její společnice na jistou smrt. Vrhla se vpřed a stanula ve vchodu do jeskyně. Celou jako by ji vyplňovala temnota - to byl ten požírač, to strašné zvíře, netvor, či co to vlastně bylo. Když je tvor spatřil, z hrdla se mu vydralo hluboké drsné zavrčení. Rýdie polkla. Ale vzadu, vzadu v jeskyni se cosi třpytilo. Jakási světýlka. Duše. A teď to konečně Rýdii napadlo. "Požírači," oslovila tu věc - netušila ani, jestli to umí mluvit a hlas se jí chvěl, přesto se snažila působit neohroženě. Rozhodla se strhnout veškerou pozornost příšery na sebe. S trochou štěstí by se Mireldis mohlo povést dostat kolem něj k duším. Jestli měla Rýdie něco, v čem byla opravdu dobrá, bylo to tlachání naprázdno. "Vzal sis naše duše. To... víš, to není nic hezkého. Vlci svoje duše potřebujou," spustila, slova z ní padala rychlým tempem. Doufala, že Mireldis pochopí její záměr. "Bez duše - co jsme víc, než jen prázdné nádoby, které se plouží po světě bez jakéhokoliv cíle a citu? Je to příšerně, ale příšerně smutná existence, abys věděl, to si snad ani nikdo nedokáže představit, jaké to je, žít bez duše, než si to zkusí," a Rýdie mlela a mlela, dál a dál, vymýšlela si zpatra, opakovala se a zaplétala se do vlastních vět. Cítila ale, že Požírač se na ni zaměřuje - a že v něm nejspíš roste vztek. Nedivila by se, kdyby na Mireldis zapomněl, protože se nejprve chtěl zbavit té ukecané malé vlčice. Tak dělej, Mireldis! Dělej!

TANEC MRTVÝCH - Rýdie + Mireldis
15

//Common forest

Obě vlčice kráčely dále za světluškou a přemýšlely, jak vyzrát nad netvorem. Azzer mlčel. Možná také nevěděl, možná si jen svá esa v rukávu schovával na chvíli, kdy budou vskutku relevantní. Rýdie žhavila mozek na plné obrátky, ale čím více se blížily fialovému lesu, tím méně se jí dařilo vymýšlet plány a tím více musela přemýšlet nad tím, co je asi čeká za těžký souboj. "Byla to jen vize, ale vypadala tak skutečně," namítla a otřásla se při vzpomínce na ty bezvýrazné oči, které jako by jí hleděly přímo do duše. Jak porazit takového netvora? V pohádkách vždy dobro vítezilo nad zlem, síla lásky a přátelství zaháněla zlé stíny. A pro Rýdii život většinou pohádka byl. Jenže teď si už i ona uvědomovala, že tohle je něco docela jiného. Tohle nebylo jako v pohádce. Procházely teď kouzelným lesem, světluška je vedla dále a dále a Rýdie úplně zmlka. Cítila, jak se jí ježí srst, jako by tu někde blízko bylo cosi opravdu zlého. A nebyla daleko od pravdy. Modré světýlko vpředu před nimi několikrát zakroužilo a zastavilo se nad vstupem do jeskyně, který tam zel jako černá, hladová tlama, připravená je všechny spolknout. Hnědá vlčka se zastavila. "To... musí být ono."

TANEC MRTVÝCH - Rýdie + Mireldis
14

//Ice world (přes Pityas)

Obě vlčice zamířily za světluškou, která je vedla k Požírači, který si pro sebe ukořistil jejich duše a byl důvodem, proč tady trčely. Pokud tedy druidka povídala pravdu. Rýdie ale neměla důvod jí nevěřit. Navíc to přeci sama viděla v tom snu, vizi, nebo co to vlastně bylo. Modré světýlko je nejprve vyvedlo z mrazivých pláních k horám. Za to byla malá hnědá vlčka vděčná, zimou už byla celá zkřehlá. Teď musely ale chvíli lézt po skalách. "Jak ale naše duše získáme od toho netvora?" přemítala, zatímco hledala co nejlepší cestičku. "Napadá vás něco? Druidka říkala, že ho musíme přelstít, ale to určitě nebude jen tak." Lámala si s tím hlavu a snažila se vymyslet nějaký plán, ale nikdy nebyla brilantním stratégem. Doufala, že Azzer nebo Mireldis něco vymyslí a společně pak něco dají dohromady. To už ale hory končily a přiblížil se les. Les... kde to všechno začalo. Rýdie pocítila iracionální smutek při myšlence na to, že jediné, co chtěla, bylo ulovit zajíce. O nic z tohohle se neprosila. A přece... Povzdechla si. "Už se blížíme!" našla alespoň nějaké pozitivium. I když... vzala-li v úvahu, co je tam asi čeká, možná to tak pozitivní nebylo.

//Zauberwald