Příspěvky uživatele

< návrat zpět

TANEC MRTVÝCH - Rýdie + Mireldis
12

Rýdie se pomalu vzpamatovávala ze šoku, který jí přivodilo zahlédnutí požírače. Byl rozhodně děsivý, ale skutečnost, že se jí povedlo přijít na to, kam se mají vydat dál jí dodala trochu sebevědomí. Nebyla tu k ničemu, mohla také něčím přispět! Druidka se mezitím pustila do hledání čehosi. Objevila to v další z truhliček, zdálo se, že má truhličku snad úplně na všechno. Z této konkrétní truhly vyletělo modré světýlko. Světluška. Rýdie na ni zamrkala, až se jí v očích rozsvítily jiskřičky. "Děkujeme mockrát!" obrátila se Rýdie na druidku a už vybíhala ven za světluškou, kde ji okamžitě opět roztřásla zima. "Ano. Je to kouzelný les. S fialovým listím. A poblíž roste modrý strom!" vzpomněla si. Doufala, že jejich popisy budou pro to krásné světýlko dostatečné... a zdálo se, že ano! Světluška zakroužila párkrát nad jejich hlavami a pak se rozletěla vpřed. "Pojďme!" vypískla Rýdie, která se už těšila, až zmizí z té zimy. Poklusem vyběhla za světýlkem, které je vedlo k jejich cíli.

//Common přes Pityas

TANEC MRTVÝCH - Rýdie + Mireldis
11

Pořád ještě lapala po dechu a pokašlávala, když se pustily do otevírání truhličky. To, co v ní bylo, ovšem Rýdii trochu zklamalo. Vypadalo to jako nějaká pavučina, do které se zamotalo ptačí peří. Pro tohle se musely potápět na dno moře a málem se ztrhat při dostihu s liškou? Ale druidka tvrdila, že je to užitečná věc. Lapač snů. Mireldis ho vytáhla z truhličky a Rýdie se jí po výzvě trochu váhavě chytla za tlapku. Měla obavu, co přijde dál, ale přesto poslušně zavřela oči a naslouchala zvláštnímu zaklínadlu, které druidka pronášela.
Když vlčka oči opět otevřela, polila ji hrůza. Ucítila hluboko ve své duši strach tak příšerný, že ho téměř nedokázala snést. Ta věc, co seděla tam ve tmě... Byl to určitě ten Požírač. Měl jejich duše. Ale představa, že by se s tím stínem měla setkat, že by s ním snad měla bojovat, aby jí duši vrátil, ta byla pro malou nebohou vlčici opravdu strašlivá. Když k nim stočil své bezvýrazné oči, měla pocit, že jí hledí přímo do srdce. Už to nevydržela. Pevně stiskla víčka a vypískla: "Nech mě beeejt!"
Jenže... její hlas se rozlehl pouze ozvěnou ledové jeskyně. Zamrkala a rozhlédla se. Zdálo se, že jsou zpět. Mireldis pokládala otázky, ale Rýdie se pořád ještě rochu třásla. Taková příšernost, sedí někde v lese pod fialovým listím a čeká... Cosi jí v hlavě scvaklo. "Pod fialovým listím. Fialové listí! Já vím, kde je fialové listí!" vyhrkla. "Vím, kde to je! V kouzelném lese! Kde je Enzův tatínek zakletý do stromu!" Málem vyběhla z jeskyně přímo na ledovou pláň, ale zarazila se po dvou krocích. "Jen nevím, kudy se tam odtud jde." Otočila se k Mireldis, pak k Azzerovi, nakonec k druidce. Aspoň jeden z nich to tu musel znát líp, než ona. Ne, že by se na setkání s Požíračem těšila, ale... jiná šance neexistovala.

TANEC MRTVÝCH, Rýdie + Mireldis
10

Celá skupinka vkročila do jeskyně. Rýdie se snažila soustředit na jejich úkol, ale oči jí stejně těkaly po ledových stěnách a rampouších. Vůně bylin sílila a brzy se octli na konci chodby a v místnosti, kde seděla druidka. Bylo to fascinující místo, podobné Rýdie nikdy neviděla. I samotná druidka byla zvláštní, stejně tak, jako oheň a kotlík, který na něm klokotal. Vycházela z něj hořká vůně, nad kterou Rýdie mírně ohrnula čenich. To už jim ale druidka tak trochu vyhubovala, že jí sem tak vtrhli. "Omlouvám se, my totiž -" Jenže vlčice nenechala dopovědět ani Azzera, ani Rýdii. Zdálo se, že je již předtím očekávala. Ale to, co říkala... ó, tak to se tedy malé vlčce ani za mák nezamlouvalo. "Požírač?" pípla nejistě. Požírač duší? To znělo zatraceně nebezpečně. Ale jak to tak vypadalo, od zvláštní parohaté vlčice se více nedozví, dokud pro ni nezískají truhličku ze dna moře. To znělo jako nemožný úkol. Ovšem když jim vlčice půjčila pláště do mrazu, Rýdie dostala alespoň malou naději, že by to mohly zvládnout.
Moře bylo, co by sněhovou koulí dohodil a Mireldis se hned začala s vervou potápět. Rýdie se také pustila do studených vln a byla opravdu vděčná za plášť, který dostala. Bez něj by jistě zahynula ve spárech ledové vody. Potopila se tak hluboko jak dokázala, ale nestačilo to. Rozhodně se nevyrovnala Mireldis. Její plíce neměly tak velkou kapacitu a na dlouho nedokázala zadržet dech. Každou chvíli se musela vynořovat, lapat po dechu a ke dnu ani nedosáhla. Bylo štěstí, že její souputnice na tom byla o něco lépe a po pár pokusech se jí podařilo truhličku dostat na břeh. Rýdie radostně a s úlevou začala plavat ke břehu. Měly to! Ale to by se nesmělo zase cosi pokazit.
Malá drzá polární liška vyběhla kdoví odkud a poklad vlčicím vyfoukla přímo pod nosem. Mireldis vyčerpaně ležela na sněhu. Jen Rýdie mohla zvrátit osud. Vlčka nezaváhala, rozběhla se na rychlých nožkách za zlodějkou, která už mizela za sněhovou závějí. Byl to dlouhý dostih, dlouhý a kluzký. Tlapy oběma podkluzovaly na ledu, ale Rýdie nakonec bílý kožíšek dostihla. Vší silou se odrazila, skočila po lišce a chytla ji za srst na zátylku. Smýkla s ní do strany, až zvíře vykviklo a pustilo krabičku. Na to vlčice čekala.
Chopila se truhličky a zamířila zpátky k ledové jeskyni, jen po cestě vyzvedla Mireldis. Zpáteční cestu už ovšem neběžela, spíš se ploužila. Šíleně ji bodalo v boku a pokašlávala, jak lapala po dechu. Nebyla stavěná na takovou zátěž, její nebohé tělo to moc nezvládalo. Měly ale, co potřebovaly. Rýdie nesla truhličku chodbou, až zase došla k místnosti, kde druidka míchala svůj odvar, či co to vůbec bylo. "Máme, co jste chtěla. Pomůžete nám teď?"vyrazila ze sebe udýchaně, když jí truhličku pustila k nohám.

TANEC MRTVÝCH, Rýdie + Mireldis
9.

//Common forest

Bylo čím dál chladněji a chladněji. Zima lezla Rýdii pod kožich a zakusovala se jí svými zoubky hluboko do těla. Drobná vlčka, kterou ani nechránila žádná příliš velká vrstva tuku, drkotala zuby a klepala se v okolním chladu. Alespoň se ale dozvěděla, kdo je vlastně ta druidka - že to je v podstatě taková bylinkářka spjatá s přírodou. Jenže kde ji hledat... Ledové pláně byly obrovské a ta vlčice mohla být prakticky kdekoliv. Nemohly tu strávit kdoví kolik hodin bezcílným bloumáním. Zima byla k nevydržení.
Zdálo se ale, že Mireldis cosi našla. Nějakou stopu. Hnědá vlčice nezaváhala a vyběhla za ní. A opravdu. Spatřila rostlinku pohozenou na sněhu. Jenže Mireldis už byla o krok napřed a následovala stopy až k ledovým krám, které vytvářely nebezpečnou, ale teoreticky schůdnou cestu k ledové jeskyni, která by mohla být sídlem vlčice.
A tak se Rýdie vydala na strastiplnou cestu přes ledové kry. Snažila se skákat tak obratně a přesně, jak dokázala, ale led byl kluzký a občas jí nějaká tlapka přistála v ledové vodě. To už se klepala jako osika a začínala si myslet, že na druhou stranu se nikdy nemůže dostat živá. Přesto se nevzdávala, znovu a znovu se odrážela a dopadala na ledový povrch... až nakonec kupodivu přistála na pevné zemi. Upadla sice, ale rychle se zase posbírala na nohy. Mireldis už čekala před ledovou jeskyní. "To musí být ono!" vyhrkla Rýdie a vyrazila vpřed mezi ledové stěny.
Vnitřek jeskyně byl vskutku okouzlující. Stěny, zem i strop se třpytily a dlouhé rampouchy visely na některých místech téměř až k zemi. Jistě by tu křehkou nádheru vydržela pozorovat dlouho, kdyby doslova nemrzla v tom mokrém kožichu... a kdyby neucítila z hlubin jeskyně závan bylinkové vůně. Zastřihala ušima a ohlédla se na Mireldis, zda to také cítí. "Jsme tu správně!" špitla a vykročila dále ledovým tunelem. Druidka musela být někde tady.

TANEC - Rýdie + Mireldis
8

Drobné vlčce se moc ulevilo, když nalezla ten vyplašený uzlíček schoulený mezi kořeny. Ani si nedokázala představit tu hrůzu, jakou vlčátko muselo prožít. I ona se tady bála, ale byla už konec konců dospělá... ačkoliv to tak občas nevypadalo. Začala volat, aby na sebe upozornila, a Azzer vzápětí přiběhnul. On se malého vlčete dotknout mohl, patřili přece do stejného světa. I matka se tu za moment objevila a vypadalo to, že jí spadl obrovský kámen ze srdce. Rýdie se usmála a zavrtěla ocasem. Poprvé tady měla z něčeho radost. Setkání matky s jejím vlčetem ji povzbudilo. Ne všechno tady asi bylo úplně temné.
Vlčice jim na oplátku sdělila, kam by se mohly vydat dále. "Druidka?" Co je to druidka? Ale vlčí máma byla již na odchodu a Rýdie se ke své otázce vůbec nedostala. "Děkujeme za radu!" zavolala za ní alespoň, ale její kroky se už vzdalovaly, těžko říct, jestli ji vůbec slyšela. "Vypadá to tak," přikývla Azzerovi a vyrazila za ním a Mireldis k oněm ledovým pláním. Po cestě přemýšlela, kdo asi bude ta druidka a jestli jim opravdu pomůže.

//Ice World

TANEC - Rýdie + Mireldis
7

Vyposlechla si Azzerův příběh se svěšenou hlavou. Bylo jí vlka líto, a taky jeho partnerky a malých vlčátek. Takový nešťastný osud! Ani nevěděla, co by na to měla říct. Ta díra, kterou cítila ve svém nitru, jako by se jen rozšířila. Nedokázala tady být šťastná a to, co právě slyšela, jí vůbec nepomohlo. Říkal, že když nám pomůže najít naše duše, možná se osvobodí. Aspoň to bychom pro něj mohli udělat. Vlk se pak ale vzpamatoval a odpověděl na otázku, kterou mu Rýdie položila. Vypadlo to, že nejsou zrovna v bezpečí. Jejich hmotná těla byla zranitelná a ti, kdo by si to usmysleli, by jim určitě dokázali ublížit. "Musíme odtud pryč," zamumlala si spíš pro sebe.
To už se ale před nimi vynořila silueta vlčice. Rýdie na ni zavolala, ať už to byl dobrý nápad, nebo ne. Vlčice se otočila a Rýdii zatrnulo, když spatřila, co to má s obličejem. Byl to strašný pohled. A také bylo strašné, že ztratila své vlče. Tedy, Rýdii přišlo zlé už jen to, že ve světě mrtvých vůbec nějaké mládě je. Ta by přece neměla umírat... Krutost světa nikdy nechápala a velmi ji bolela. "Pomůžeme ti," slíbila. Stejný záměr měla i Mireldis, která vzápětí zmizela v lese.
Rýdie se vydala jiným směrem, než její světla společnice, i když dávala pozor, aby se nezatoulala moc daleko. Slyšela, že Mireldis s někým hovoří, ale nepřidala se do konverzace. Místo toho nahlížela mezi kořeny stromů a do keřů, zda se mrňous neschovává právě tam. Kdyby ona byla ztracené vlče, určitě by zalezla do nějaké díry a nevystrkovala čumák, obzvlášť na takovém děsivém místě, jako tohle. Tím se řídila. "Malej," volala tlumeně, neboť jim matka vlčete nesdělila žádné jméno. "Mrňousi, vylez!" Čenichala kolem, ale zdálo se, že i pachy jsou v tomhle světě otupené a mrtvé, jako všechno ostatní. Nejspíš by našla úplné kulové, kdyby nezaslechla tiché kníknutí za nejmohutnějším kmenem stromu v okolí. Rychle se tam rozklusala... a opravdu. Vlče se choulilo mezi kořeny, plakalo a vypadalo úplně jako hromádka neštěstí. "Malinkej, tak tady jsi." Rýdie by ho hned vzala k matce, jenže vlče bylo duchem. Nemělo hmotné tělo a tak s ním nemohla nic dělat. "Tady je!" zahulákala tedy místo toho. "Azzere! Paní... vlčecí mámo! Je tady! Našla jsem ho!"

TANEC - Rýdie + Mireldis
6

Malé vlčici se to celé vůbec nelíbilo. Azzer vypadal nemocně a ponurý svět, který je obklopoval, ji děsil. Byla ráda, že tu má alespoň Mireldis, kterou trochu znala a jejíž přítomnost jí dodávala odvahy. Kdyby tu byla sama, asi by to nezvládala už vůbec. "Ale... ti zlí vlci nám nemůžou ublížit, že ne?" pípla. "Tedy, jsou přeci mrtví. Duchové. A ti nám nic neudělají." Odmlčela se, pak raději znova zopakovala: "Že ne?" Prosebně pohlédla na Azzera v naději, že ji ujistí, že se jim tu nemůže nic stát, prostě si vyzvednou duše a půjdou zpátky, kam patří. Něco jí ale říkalo, že takhle to nebude.
Azzer je vedl dál a ony se dozvídaly další detaily o tom, kým je. Narozdíl od Mireldis Rýdie neměla žádné pochybnosti o tom, zda je Azzer dobrý nebo zlý. Věřila tomu neznámému, neživému vlku, protože už jednou zkrátka byla taková. Důvěřivá. Z lesa před nimi se náhle vynořila vlčí silueta. Rýdie se krátce zarazila, pohlédla na tu cizí vlčici a zamyslela se. Mireldis mlčela, což bylo zřejmě to chytré rozhodnutí, ovšem Rýdie... byla Rýdie. "Haló!" zavolala, čímž na sebe zcela jistě musela upoutat pozornost. "Neviděla jste tady někdy kolem duše bez majitelů?"

TANEC - Rýdie + Mireldis
5

Rýdii se chtělo brečet. Co se to u všech všudy stalo? Ztratily se v zemi mrtvých, nejspíš přišly o duše a teď jí ještě ten podivný cizinec naznačoval, že prozatím mrtvá není, ale brzy by být mohla. "Já chtěla jen ulovit zajíce," zaúpěla tiše, protože jí hlava zkrátka nebrala, jak se něco tak jednoduchého mohlo tak šíleně zvrtnout.
Vlk jim pověděl více o tomhle místě i o tom, kým je vlastně on. Byl jejich průvodcem a vypadalo to, že se jim bude snažit pomoci. Byly tu konec konců neprávem, dostaly se sem příliš brzy. Čas ani jedné z nich ještě nenastal, přinejmenším nastat neměl. Jenže pokud své duše nenajdou, nahoru se asi už vrátit nebudou moci. "Rýdie," pípla vlčice. "Myslíš, že naše duše jsou daleko?" zeptala se, protože se jí tady vůbec nelíbilo. Nelíbilo se jí to místo, postavy vlků okolo nich, které si tu existovaly jakoby nic, jakoby je netrápilo, že jsou mrtví... a taky jí bylo Azzera celkem líto. Vypadal tak zničeně. Kdyby mu mohla nějak pomoci, udělala by to, jenže on evidentně nebyl tak úplně... naživu. Takže co by pro něj mohla udělat? Svěsila uši. Takhle si svůj den nepředstavovala.

TANEC MRTVÝCH - Rýdie + Mireldis
4

"Ze světa mrtvých? Ale já nejsem mrtvá!" vykvikla Rýdie. To nebylo možné! Byla moc mladá na to, aby umřela. Měla příliš mnoho plánů... tedy, měla jeden plán. Ale to stačilo. Nemohla umřít! Vlk, který vypadal celkem laskavě, avšak dost ztrhaně, naštěstí nakonec poznamenal, že ony mrtvé zřejmě nebudou. Ještě, že tak... ale co to s nimi tedy bylo?
Rýdie vůbec nechápala, co se to děje a zdálo se, že Mireldis na tom není lépe. Malá vlčice by se nejraději sesypala v hromádku neštěstí na zem pokrytou mrtvou trávou. Ta zející díra v jejím nitru ji děsila a připadala si kvůli ní strašně otupělá. Když se ale znovu vydali na cestu, poslušně vykročila také. Nechtěla se tady ztratit a zůstat tu trčet. "Myslíš, že někdo opravdu ukradl naše duše?" špitla s obavou ke světlé vlčici. Nemohla uvěřit tomu, že by tohle někdo doopravdy udělal, jenže všechno tomu nasvědčovalo.

TANEC MRTVÝCH - Rýdie + Mireldis
3

Ten smích je pronásledoval temnou chodbou a Rýdii z něj naskakovala husí kůže po celém těle. Srst jí vstava hrůzou. Říká, že jsem ztratila duši? Ale... já ji přece mám! Musím ji mít! Jenže jak se vysvětlovala ta podivná prázdnota v jejím nitru? Jako by jí někdo sebral něco opravdu cenného. Měla pocit, že někde v jejím středu zeje obrovská hladová černá díra. Nechtěla na to ale myslet. Ne teď, když byla svoboda zdánlivě na dosah.
Vlčice bok po boku vyběhly ven a Rýdie se už nadechovala k radostnému zvolání, které jí však odumřelo na rtech. Tohle nebyl les, ze kterého vyšly, barvený, voňavý a pulsující životem. Tohle místo bylo mrtvé, jako otrávené. Zničené a bez života. Ony dvě byly jediným, co tu přežívalo. I myši, které se praly v houští, vypadaly víc jako mrtvoly než cokoliv jiného. A pak tu byl ještě ten vlk. Tvářil se mile. Rýdie měla pocit, že mu může věřit. "Pomoz nám se vrátit, prosím," zaprosila směrem k němu. Nemohl je tu jen tak nechat. Že ne...?

TANEC MRTVÝCH - Rýdie + Mireldis
2

Vlčicím nezbývalo nic jiného, než se vydat za světýlkem, které se ani neobtěžovalo na ně čekat, naopak, odplouvalo tmou kamsi pryč a ony musely přidat do kroku, aby se navěky neztratily v temnotě. Minimálně Rýdie o takový osud nestála, a ještě ke všemu na takovém odporném místě. Už jen dotek země tunelu se jí hnusil a ona byla možná i ráda, že kolem sebe moc nevidí. Kdoví, co by spatřila... jistě to tady nevypadalo zrovna malebně.
Rýdie se cítila zvláštně. Před sebou měla uklidňující záři světýlka, za sebou hrůzu a děs. Bylo to, jako by prchala do bezpečného přístavu před bandou běsů, které jí bylo přímo v patách... akorát že o ničem konkrétním, co by ji honilo, nevěděla. Naštěstí. Náhle ale ve světelné záři cosi zahlédla. Nejasnou siluetu. Byl to vlk. A byl mrtvý. Co? Co se to tady děje? Ani netušila, kde se v ní bere ta jistota, že právě viděla něco jako ducha, ale v její duši nebylo sebemenších pochyb. O tom, co se děje s nimi, ale neměla ani ponětí. Mrtvý s nimi ale nepobyl. Zmizel. "Počkej!" Ale vlk byl pryč. Zato se jeskyní rozlehl odporný smích, který Rýdii pobídl ještě k větší rychlosti. Rychle se rozběhla po boku Mireldis, protože se jí zdálo, že vpředu vidí východ. Že by z té noční můry unikly tak rychle? Rýdie by si tedy nestěžovala.

TANEC MRTVÝCH - Rýdie+Mireldis
1.

Hnědá vlčice vůbec nechápala, co se to stalo. V jednu chvíli jí zmítala radost, že narazila na známou tvář, o které doufala, že jí pomůže najít nějakou tu kořist, kterou by mohla ve smečce dokázat svou cenu, v další chvíli... celý svět zmizel v temnotě a hrůze. Z ničeho nic upadla na zem ve spánku plném děsů a hrůz, škubala sebou a srdce jí uhánělo tak rychle, až se zdálo, že jí vyskočí z hrudi.
Kdoví, jak dlouho bylo mimo sebe, avšak náhle se s trhnutím a lapavým nádechem probudila. Byla zcela dezorientovaná, trhaně se nadechovala a upírala modré zraky k Mireldis, nebo aspoň tam, kde ve tmě tušila její obrys - doufala, že vlčice zná nějaké vysvětlení, protože ona se momentálně cítila malinká a vyděšená. "Co se-" Nedořekla, protože ji do čenichu udeřil neskutečný zápach. Malé vlčici se sevřel žaludek a byl div, že jeho obsah dokázala udržet uvnitř. Rázem měla slzy na krajíčku. Co se to děje? A proč?
Do té hrůzy se ale ozval tichý hlásek. Zněl... přátelsky. Bezpečně. Jako něco, co by je z té noční můry mohlo vyvést. Zdálo se, jako by vycházel z maliného světýlka, které se třepotalo před nimi. Mireldis už za ním zamířila a Rýdie jí byla v patách, jednak proto, že doufala od světla v záchranu, jednak proto, že nechtěla zůstat sama. Kdyby na tom temném, smradlavém místě osaměla, nejspíš by zešílela.

//Zauberwald

Uvědomovala si, že se od lesa se zlatavými listy už celkem vzdaluje a začínala z toho být nervozní. Nechtěla o moc dál chodit, mohla by zase ztratit cestu... no, a co potom, že ano? Jenže žádného zajíce pořád necítila, neslyšela ani neviděla a přestávala věřit tomu, že se nějaký objeví. No co. Přinejhorším to zkusím bez něj. Zpomalila a naposledy zavětřila. Ucítila tu poměrně dost vlčích pachů, žádný z nich ale neznala. I když... Začenichala znovu. No jistě! Mireldis! Zamávala ocasem a zamířila lesem k místu, odkud se známý pach linul. Za chvíli už světlou vlčici spatřila, jak se rozvaluje na zádech pod stromem.
"Mireldis! Ahoj!" zvolala vesele a široce se usmála. "Páni, to je ale štěstí, vůbec bych nečekala, že tady na tebe narazím..." zavrtěla hlavou. Vypadalo to že po ztrátě Enzoua začne Rýdie narážet na samé známé - nejprve Ahva, teď Mireldis. Zastřihala ušima a usadila se kousek od vlčice. "Čirou náhodou jsi v okolí nevidělá žádné zajíce, že ne? Klidně i králíky. Možná by stačilo i něco jiného, podobného."

//Bull Meadow přes Mlžné pláně

"Zajíc, zajíc... kde asi všichni jsou?" brblala si pod vousy a mírně pajdavým klusem se propracovávala kupředu. Oháňkou mimoděk mávala ze strany na stranu. Měla radost, že sama přišla na to, jak si to ve smečce nejlépe zařídit, ale nevěděla, jestli se jí to povede. V lovu nevynikala a navíc se zdálo, že má smůlu. Sežrala sice po cestě hraboše, kterého nejspíš ulovil někdo před ní a nechal ho být, čímž sice trochu utišila svůj hlad, ale pro její účely se myška nehodila. Chtěla zajíce. V okolí ale asi vůbec žádný nebyl, případně byli všichni natolik bystří, že se jí vyhnuli. Rozhlédla se a zjistila, že je v čarovném lese, kde byli s Enzym. Kde v jednom ze stromů přebývala duše Enzyho tatínka. Rýdii napadlo, že by se tam mohla jít podívat, ale nakonec nápad zavrhla. To místo patřilo Enzouvi, ne jí. A ona měla jiné věci na práci.

//Common

//Tichá

Odcapkala od Ahvy, který se vydal zřejmě za svými sourozenci, směrem, který jí naznačil. A opravdu se to vyplatilo. Zlatý les teď před sebou viděla jasně a zřetelně. Byl od ní, co by kamenem dohodil. Vlčice se zastavila a zhluboka se nadechla. Smečka. Tam někde na ni čekala její budoucnost. To znělo jako myšlenka plná naděje, ale taky... taky to bylo děsivé. Teď, když byla sama, možná i víc než to. Nikdy moc nepřemýšlela o tom, co dělá, ale teď se zarazila. Ahva říkal, že to bude v pořádku. Přijmou mě, nebo snad ne? Věřila Ahvovi. Udělala pár odhodlaných kroků kupředu, ale pak se znovu zastavila. Uvědomovala si, jak asi vypadá. Pořád ještě kulhala. Pořád jí trochu teklo z nosu. Musela vyhlížet uboze. Jako někdo, kdo jde do smečky jen proto, že je moc slabý, než aby přežil zimu. Jako někdo, kdo se s příchodem jara zase vypaří. Já vím, co to chce! napadla ji náhle spontánní myšlenka. Dárek! No jistě. Když donese do smečky nějakou kořist, určitě se prokáže, že je hodna tam mít své místo. Zaradovala se, jak to pěkně vymyslela a zamířila hledat nějakého třínohého zajíce, kterého by mohla ulovit.

//Zauberwald přes Mlžné pláně