Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kvetoucí louka

Hladina moře se třpytila blíž a blíže a Rýdie se už nemohla dočkat. Jejich cíl byl tam někde před nimi, skoro na dosah tlapky. Sotva své vzrušení dokázala skrývat, ocas jí kmital ze strany na stranu a skoro zapomínala na tupou bolest v naražené tlapce, která tam stále přetrvávala.
Za chvíli stanuli na břehu moře. Bylo to to místo, kde se Rýdie s Ahvou potkala a kde se taky seznámila s jeho bratrem. Jeho pach se tu stále vznášel. Rozhlédla se a skutečně ho zahlédla opodál - ještě s nějakou další vlčicí. Ahva vypadal tím pohledem potěšeně, ale ona si nebyla jistá - Anelei jí moc příjemný nepřipadal. Ovšem kdo ví. Možná jen dělal špatný první dojem. Ona určitě nepatřila mezi ty, co by druhé odsuzovali.
Podívala se směrem, kterým Ahva naznačil směr. "Paráda, tam bych měla trefit snadno!" usmála se. "Tak se tedy měj a hodně štěstí s hledáním zbytku rodiny," zamávala ocasem. "Snad se brzo uvidíme... A snad pak už budu členkou smečky!" Naposled se na Ahvu zazubila a pak zamířila směrem, kde se tyčily zlaté stromy. Možná šla trošku oklikou... možná proto, aby si ještě chvíli užila toho natěšeného pocitu, možná proto, že se chtěla vyhnout setkání s Aneleiem. A možná za tím stálo obojí. Každopádně držela oči přilepené na zlatých stromech, aby se neztratila.

//Bull Meadow

//Small

Trošku ji zklamalo, když Ahva přednesl svůj názor, že značení území je povinnost, která zřejmě připadá jen těm nejvýše postaveným. "Ále, to je teda škoda," mlaskla nespokojeně, ale hned se zase usmála: "To nevadí! Určitě se pro mě něco najde!" Neuměla si sice moc představit, co by mohla dělat, ale Alfy jí k tom určitě poví víc. Vždyť i Ahva přiznal, že vlastně o těch smečkových funkcích tolik neví a že nejlepší bude se zkrátka zeptat - což vlčice také hodlala při nejbližší příležitosti udělat.
Pajdavě ťapala dál. V dálce před nimi se třpytilo moře - v dálce, ale rychle se blížilo. Ukázalo se, že Ahva je lovcem. "Tak lovec? To jsi rád, ne?" zavrtěla ocasem. "Na lovce se hodíš, však když jsme lovili spolu... no, nebýt tebe, byli bychom oba o hladu!" Oháňka jí nadšeně kmitala. Byla opravdu ráda, že Ahvu potkala, i když to znamenalo, že chudáka Enzyho nechala někde v horách. Však on se objeví. A mezitím ona snad už získá nový domov.

//Tichá zátoka

S veselým úsměvem naslouchala tomu, jak ji Ahva ujišťuje, že smečce se hodí každý. "Hm... třeba by se pro mě našla nějaká vhodnější práce, než lovec," zauvažovala. "To pro mě moc není, vždyť to víš." Avšak nezlobila se na Ahvu, že nadhodil zrovna tohle, místo toho začala vymýšlet, co dalšího by mohla dělat, zatímco kráčela pořád mírně kulhavou chůzí vedle něj. "Ani vlastně nevím, co všechno se ve smečce dělá. Třeba bych mohla... značkovat území! Jo, to je určitě taky hrozně moc důležitá činnost, žejo?" pohlédla na vlka se zářícíma očima. Jestli byla skleslá, když k jezeru přicházeli, nyní byla špatná nálada ta tam. "A co děláš ve smečce ty?" zajímala se. Byla ráda, že to není daleko, už se totiž opravdu těšila a v duchu si malovala, jak to bude ve smečce bezvadné a kolik nových přátel tam asi potká.

//Kvetoucí louka

Vypadalo to, že Ahva s ní souhlasí a pak jí dokonce přednesl naprosto skvělou nabídku. Rýdie začala mávat oháňkou jako splašená. "To by bylo bezva!" Byla moc ráda, že nemusí území smečky hledat sama, i kdyby ji třeba vlk nedovedl až úplně tam. Najednou se nemohla dočkat až vyrazí. "To jim povím. Určitě budou rádi, že jim posíláš nové členy!" Aspoň doufala... Ale smečky přece nové tváře potřebovaly, ne? Trochu v tom, upřímně, plavala. Věřila ale, že se všechno rychle naučí. "Jasný, běž najít bráchu a já to tam nějak zvládnu," pronesla a vyskočila na nohy. Naražená tlapka ji přitom nepříjemně bodla, ale to jí náladu zkazit nemohlo. Teď už ne, když měla před sebou takové dobrodružství. "Tak kudy?"

Spokojeně se povalovala u jezera, nechávala své unavené tělo nabírat sílu a uši měla nastražené směrem k Ahvovi, který jí právě potvrzoval, že smečka je vskutku něčím úplně jiným, než svobodné tuláctví, něčím novým. Nebyla si pořád úplně jistá, jestli je to pro ni to pravé, ale už té myšlence nebyla tak uzavřená jako před pár měsíci. Pořád jí to tak nějak vrtalo v hlavě, jestli by to nestálo za to. Přece jen... byla společenskou vlčicí a i když měla ráda svobodu, měla ráda i společnost a možná by bylo hezké mít i nějaké to zázemí. Obzvlášť když pomyslí, že zima je skoro za dveřmi.
"No, asi to nebyl ten nejlepší nápad," připustila, "ale všechno se přece nemusí do detailů plánovat. Někdy je nejlepší nechat prostě věci, ať se stanou." Krátce zavrtěla oháňkou. To už ale Ahva začal popisovat, jak to v té jejich smečce vlastně je. Při zmíce vlčat se jí rozsvítila očka - a ještě víc, když Ahva zmínil možnost, že si svůj odchod ještě rozmyslí. "Vlastě... asi ano," široce se zazubila. "Měla bych zájem. Alespoň to vyzkoušet, poznat, jaké to vlastně je, poznat nové vlky... zní to dobře," pokývala rozhodně hlavou, snad aby se ve svém rozhodnutí utvrdila. "Kde že ta smečka vůbec sídlí?"

"Jen trošku. Já vlastně nevím. Tuláctví je tak bezva, ale... smečka by mohla být nový zážitek!" Samozřejmě si pamatovala, jak se při jejich minulém setkání myšlence smečky bránila, ale od té doby už nějaká ta voda v řece uplynula a Rýdie měla dost času o tom přemýšlet. Navíc se jí na smečku pořád někdo vyptával - Tiara, Enzy... Nebylo to snad znamení, že vypadal jako smečkový typ? Alespoň ona si to tak interpretovala. "Popravdě pořád o zdejších smečkách moc nevím. Enzou mi jednu chtěl ukázat, ale rozdělili jsme se, než to stihl," svěsila na chvilku uši, ale rychle je zase nastražila. "Ale... co ta tvoje smečka? Myslíš, že by se pro mě třeba našlo místo tam? Aspoň bych tam někoho znala," nadhodila a s očekáváním zasvítila po vlkovi očima. "Kdybys teda neodcházel, myslím."
Jak tak ležela a odpočívala, zachytávala do kožichu sluneční paprsky a hleděla zpod přivřených víček na vodní hladinu, cítila se vlastně skoro blaženě. Jen kdyby se necítila tak zmlácená a každou chvíli nemusela přerušit okolní klid hlasitým kýchnutím. "No jo. Zima už je vlastně za rohem, co?" uvědomila si. Sněhové hrátky... ale taky hlad. Na ten ale ona nemyslela.

//Kvetoucí louka

Pomalu kráčela směrem k lesklé hladině jezera a trochu překvapeně naslouchala Ahvovým slovům o tom, že je připraven opustit smečku. Tedy... skoro připraven. "Doopravdy? A já zrovna přemýšlela, že bych to v nějaké smečce mohla zkusit! Život je fakt zvláštní, co?" Už ji přidat se do smečky doopravdy napadlo. Ne, že by to bylo nějaké definitivní rozhodnutí, život tulačky si konec konců užívala a nic jí takhle nechybělo, ale byla to myšlenka, s kterou si pohrávala. Myslela, že by to vyzkoušela v té smečce, kde žil Ahva, aby tam alespoň někoho znala, teď to ale vypadalo, že to tak asi úplně nedopadne. "Ale kdybych tady měla rodinu, asi bych byla taky radši s nimi," dodala. Pokud by mě teda chtěli. Ahvaryanovo váhání celkem chápala. Rodina bude vždycky víc než smečka.
To už ale byli u jezera a ona potěšeně pohodila oháňkou. Pomalu došla na břeh, nejprve se zhluboka napila a pak si alespoň v rámci možností studenou vodou omyla z čenichu zaschlou krev a bláto, načež se spokojeně rozvalila na břehu. Bolavé nohy a dobité tělo jako by vydechlo úlevou. "Tady to je hezký!" vydechla. I počasí se umoudřilo. Přivřela oči. Začínala se cítit o něco lépe.

Rýdie si ne zrovna nadšeného výrazu v Ahvově tváři nevšimla. Tak úplně se nesoustředila, tudíž vlk byl alespoň pro teď zachráněn před otázkami, jestli snad své sestry nemá rád, nebo co vlastně. Spokojila se s odpovědí, že do budoucna se s nimi určitě setká. "Tak dobře," zamávala pomalu ocasem. Krátce zauvažovala, kde se asi potulují její sourozenci. Kdoví, jestli by si na ni vůbec ještě vzpomněli. Přišlo jí to jako sto let od té chvíle, kdy se ztratila. Moc se jí ale nestýskalo. Stejně měla vždycky pocit, že ji mezi sebou moc nechtějí.
Teď se ale hlavně zabývala tím, aby neusnula za chůze. Znovu několikrát zkroušeně kýchla a pak přesunula svůj pohled zpátky na Ahvu, který naštěstí opravdu navrhl místo, kde by se dalo odpočívat. "To by bylo fakt bezva!" zvolala tak radostně, jak dokázala a - na ni nezvykle pomalu - vykročila směrem, kde se leskla vodní hladina. "Jak jsi se měl, mezitím co jsme se neviděli?" zeptala se, aby řeč nestála, a nenápadně popotáhla. Achjo. Rýma je strašně otravná věc.

//Small (? :D)

//Tichá zátoka

Aneleie nechali za zády a zůstali sami dva. Rýdie se jen krátce po Ahvově bratru ohlédla a zalitovala, že ho nepotkala za jiné situace. Možná by pak i její náhled na něj byl jiný. Teď ale byla ráda, že vlk zůstal tam na pláži - stejně se jí nezdálo, že by o její společnost zrovna dvakrát stál. Pomalu pajdala vedle Ahvy, až se octli na louce, na které i teď leccos kvetlo, ačkoliv rozhodně ne v takové míře, jako na jaře a v létě.
Pousmála se, když Ahva řekl, že těch sourozenců tady měl více. "Vážně? To jsem ráda," zamávala pomalu ocasem. Opravdu byla ráda, že měl Ahva takové štěstí. "Ráda se někdy setkám s tvými sestrami," řekla a tajně zadoufala, že budou o malinko, o malilinko přívětivější, než Anelei. Sotva ale dořekla, znovu hlasitě kýchla. "Nevíš o nějakém hezkém místě k odpočinku? Jsem... fakt strašně unavená," přiznala. Kousek dál byl ten barevný les a na úpatí hor by určitě našla nějakou skulinku, kam se stočit, ale přemýšlení ji unavovalo ještě víc. Takže předala otěže situace Ahvovi. Určitě něco vymyslí.

Rýdii se Anelei pranic nelíbil. Ba ne. Prozatím tu stále narážela jen na samé milé vlky, kteří se k ní chovali přátelsky a tak se jí zdálo, že tady Ahvaryanův bratr dost vyčnívá. Netušila, že měla dosud prachobyčejné štěstí a že mohla narazit i na mnohem horší individua. Považovala zkrátka ostrovy za oázu míru. Jak to ale vypadalo, ani Ahva se ve společnosti Aneleie už příliš zdržovat nechtěl, protože se měl k odchodu. "Tak dobře," zahuhlala Rýdie s plným nosem, které se docela ulevilo, že se s nimi Anelei zřejmě nevydá. Pravda, měla ve zvyku vidět na všech jen to lepší, jenže teď vskutku nebyla v dobré náladě. Jen tedy párkrát mávla oháňkou na rozloučenou a vydala se kulhavou chůzí za Ahvou, který nejdřív poslal bratra domů a pak se vydal na vedlejší louku. "Tak jsi nakonec našel alespoň jednoho sourozence?" pousmála se, částečně zapomínajíc na svoje starosti, ačkoliv únava se nad ní vznášela jako černý mrak. Vzpomínala si - matně - na to, že se s Ahvou o rodině bavila.

//Kvetoucí louka

Ahva se ji pokoušel uklidnit a do jisté míry to i fungovalo, možná i proto, že Rýdiina mysl zkrátka nebyla stavěna na to dělat si dlouho starosti. Přesto se o Enzyho bezpečí obávala. Mohl si klidně zlámat nohu, nebo i něco horšího... a ona ho tam nechala. Příliš jí ale v jejím rozpoložení nepomáhal Anelei - hnědá vlčka začínala docházet k závěru, že se jí Ahvův bratr moc nelíbí. "Vždyť se na nic hloupého neptal," zamračila se jeho směrem, cítíc náhlou potřebu chránit kamaráda. Jakou otázku měl vůbec vlk na mysli? Sama už to zapomněla, myšlenky jí lítaly jinde.
V očkách se jí ale přece jen zaleskla potěšená jiskřička, když Ahva navrhl, že se s ní po Enzovi půjde podívat. "To by bylo fajn! Moc ráda bych si byla jistá, že je v pořádku," střihla ušima, ale vzápětí je nechala zase posmutněle sklesnout. "Jenže já teď do těch hor asi úplně... nevylezu, Ahvo." Což byla jistě správná dedukce. Jednu přední tlapku měla pořádně naraženou a tak pořádně bolavou. Sotva na ni mohla došlapovat, natožpak lézt po horách. Nemluvě o tom, že jí vůbec nebylo dobře a klepala se jako ratlík. "Myslím, že bych si potřebovala někde odpočinout," popotáhla a rychle zamrkala, aby zahnala slzy, které se jí proti vlastní vůli tlačily do očí. Nechtěla smutnit. Chtěla být veselá, jako vždycky. Jen jí to moc nešlo.

"Nakupovat?" popotáhla Rýdie, která opětovně nabyla schopnosti mluvit. "Nakupovat co? Vůbec nevím... O to přece vůbec nejde!" vzpomněla si najednou na všechno, co se stalo. "Ahvo, poslouchej, stala se mi strašná věc, potkala jsem vlka, jmenoval se Enzou, víš, a chodili jsme po světě, ale pak začla ta vichřice a my byli zrovna v horách a... a... a odfouklo nás to! Teda, nevím jestli Enza, ale mě to sfouklo kamsi pryč a zůstala jsem úplně sama a on teď - teď je v čudu! Co když se mu něco stalo? Jenže já už nevím, kde to bylo a... a! A to je celý! To je přeci strašný!" Vychrlila to ze sebe v jediném zmateném zátahu, ze kterého zřejmě ani nebylo jasné, co po Ahvovi chce. Jisté bylo, že do hor se teď vracet nemůže. Sotva se držela na vlastních nohách.
Až když ze sebe vysypala celý příběh, otočila oči k tomu druhému vlku, Ahvaryanovu bratru. "Ahoj," mávla na něj ocasem a nějak na tvář dostala i přátelský úsměv. Anelei se ale netvářil zrovna přátelsky a ani Ahva se na něj nedíval nijak dvakrát potěšeně. Kmitala mezi nimi očima. Neměli se rádi? Nepřemýšlela o tom. Sedla si na zadek vedle Ahvy, protože ji po pádu z hor bolelo snad všechno. Unaveně sklopila uši. "O mě se přece nemusíte starat," vyhrkla okamžitě. Poslední, co by chtěla, bylo dělat někomu přítěž! "Jsem v naprostém pořádku!" dodala a vzápětí řadou hlasitých kýchnutí zcela svou poznámku pohřbila. Smutně si otřela čenich. "Vlastně asi spíš... nejsem," přiznala konečně.

I s Rýdií se hlásím c:

Z její mizérie, do které náhle upadla, či tam spíš byla uvržena oním nešťastným sledem událostí, ji vytrhl povědomý hlas. Pomalu zvedla hlavu a našpicovala ouška, která jí předtím smutně zplihla k hlavě. Zamrkáním rozehnala slzy v očích, aby pořádně viděla. Kdo...? Nejdřív nedokázala ten hlas zařadit, a pach si k němu přiřadit taky nemohla - měla úplně zacpaný čenich, nejen proto, že jí na něm zaschla krustička krve, ale i proto, že se její předpověď naplňovala. Pobyt v podzimním větru se zmoklou srstí jí rozhodně přinesl nějaké to nachlazení. Pak ten hlas zaslechla znova. Zmateně popotáhla. "Ahva?" No... rozhodně to znělo jako Ahvaryan. A ještě někdo. To ji ale už nezajímalo - důležité bylo, že tu najednou nebyla tak sama se svým neštěstím.
Vyskočila na nohy, vykvikla, když nedopatřením přenesla moc velkou část váhy na tu pošramocenou, a co možná nejrychleji se rozpajdala směrem, ze kterého zaslechla svého kamaráda. "Ahvo!" zavolala huhlavě, když jej spatřila opodál ve společnosti nějakého neznámého vlka. "Ahvo, díky bohu, že jsi tady!" Musel to být opravdu podivný pohled, když se na vás po třech nohách řítí absolutně zmáčené ubrečené stvoření obalené pískem a blátem, s čumákem zapatlaným krví a soplem, nicméně nad svým zjevem v tu chvíli Rýdie vůbec nepřemýšlela. Jako klasicky neuvažovala ani nad osobním prostorem a prakticky do vlka narazila, jakou měla radost, že už není opuštěná. Pak mu zoufale pohlédla do očí a pousila se mu říct všechno najednou, což způsobilo, že akorát naprázdno otvírala tlamu jako ryba a kloudného z ní nevypadlo nic.

//Zauberwald

Vykulhala z lesa a olízla si krev z čenichu, která jí stále tenkým pramínkem tekla. Ztratila se kamarádovi, pěkně se při pádu v horách dobila a teď ještě navíc promokla a profoukla až na kost. Měla tedy pěkně na nic den. A nohy ji zanesly až k zátoce, kde skončila naposledy, když měla na nic den. Ani si to ale neuvědomovala. Jen dopajdala k nejbližší skále a přitiskla se k ní, jako by to byl nějaký blízký přítel. Déšť a vítr ji promáčely na kost a ona teď byla úplně promrzlá. Krev na čenichu jí už zasychala, ale z nosu jí stejně teklo. "Budu nemocná," zafňukala. "A Enzou bude mít strach." Tak to bylo tu. Rýdiin optimismus došel aspoň na malou chvíli svého konce. Stočila se do těsného, naježeného klubíčka neštěstí a zavřela oči, ze kterých jí vyklouzlo pár slz. Teď stejně nemohla dělat nic jiného, než čekat, až se bouře přežene.