Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Pityas (přes Common Forest)

"Enzou! Kde jsi?" Zastavila se, ale... byla sama. Jak by taky ne. Jak by se asi Enzou zakutálel z hor až tak daleko? Ale ne. Jsem hloupá. Hloupá, hloupá, hloupá... Až teď, když se zastavila, si uvědomila, že jí tupá bolest pulsuje v přední tlapce a z čenichu, na který spadla, jí stéká tenká stružka krve. Ale nejvíc ji bolela skutečnost, že se jí ztratil Enzou, její nový kamarád. A teď byl někde pryč. Roztřásla se jí brada. Navzdory tomu, že ještě před pár minutami mluvila o bezstarostnosti a nekonečné studně optimismu, teď vypadala jako hromádka neštěstí. A vítr a déšť ji stále bičovaly, jak tam tak stála na otevřeném prostranství, bez úkrytu. Roztřásla ze zimou. "Musím se schovat!" řekla sama sobě, jak už to měla ve zvyku, když nikdo nebyl poblíž. Kulhavým krokem zamířila ven z lesa, než na ni jeden z těch úžasných barevných stromů spadne.

//Tichá zátoka

//Kvetoucí louka

"U mě doma to bylo hrozně hezký! Ale vlastně to tady není o tolik jiné," pokrčila rameny. "Taky tam byly lesy a řeky a hory, ale nebylo tam tolik zajímavých míst, jako tady. Určitě ne fialové stromy, ani strašidelné lesy... vlastně se mi tady asi líbí víc! Za mořem je to takové moc obyčejné, ale tady máš na každém rohu samé překvapení!" došla nakonec k závěru. Pak se jí ale Enzou zeptal, jak si vlastně zachovává svůj optimismus. "Já ani nevím. Prostě to tak je, nikdy jsem se nemusela nějak snažit. Prostě... si nedělám starosti," pokrčila rameny, jako by to byla ta nejprostší a nejsnadnější věc na světě. Samozřejmě si uvědomovala, že ne všichni jsou jako ona - pro ni bylo nestrachovat se asi tak přirozené, jako pro ostatní bylo žít život aspoň trochu zodpovědně.
"Uh, smečka? No... to bych vlastně viděla celkem ráda! Dlouho jsem se se smečkou nesetkala, a vlastně skoro ani nevím, jak to tam funguje. Ty bys mě tam mohl prostě jen tak vzít? A nemít z toho problém? Nebo..." šokovaně se nadechla při další myšlence: "Jsi snad Alfa?"
Jenže jejich příjemný rozhovor měl být brzy u konce. Jakmile se přiblížili k horám, z oblohy se začal snášet déšť a jeho intenzita se stále zesilovala, stejně jako větru. "Tyjo," pronesla lehce znepokojeně - dost lehce, vzhledem k vážnosti situace. "To vypadá na pěknou..." A než se vůbec dostala na konec věty, podjely jí na mokré horské stezce nohy a řítila se kamsi pryč. Chvíli klopýtala po nohou, chvíli jela po zadku a celé to zakončila parakotoulem přímo na čumák. "Enzou!" zavolala, ale hnědého vlka nikde neviděla. "Enzou! Enzou!" Co když taky někam spadl? Proboha, co když se mu něco stalo? Zpanikařila a tak přestala pčemýšlet. Rozběhla se podél hor kamsi pryč, aniž by tušila, že Enzoua nechává spíš za sebou, aniž by ji vůbec napadlo, že její počínání nedává sebemenší smysl.

//Zauberwald (přes Common Forest)

//Modrák

Pokývala hlavou, když Enzou usoudil, že naušnice možná funguje jen v rámci ostrovů. "To dává celkem smysl. Takováhle kouzla jsou asi vlastní jenom tomuhle kraji, nikde jinde jsem přinejmenším nic podobného neviděla," zamávala oháňkou. "A stejně budou nejbližší cizí země asi až kdesi za mořem, takže to bude fakticky hrozně daleko!" Ani si nedokázala představit, jak strašně velké vlastně moře je. Pokud šlo o její názor, mohlo dost dobře být pomalu nekonečné.
"Pročpak by mě to trápilo?" usmála se široce. "Stejně s tím nemůžu nic dělat, tak nemá cenu se kvůli tomu mračit. To bych mohla být naštvaná klidně celý život a to by byla asi docela škoda, ne?" Rýdie opravdu nebyla z těch, co by se na svět kabonili, i když by k tomu důvody občas byly. Takhle bylo všechno lepší.
Octli se na louce plné květin. Teď k podzimu jich sice už tolik nekvetlo, ale i tak byla pořád krásná. "Jé, tady to znám," rozzářila se a párkrát radostně poskočila mezi květy. "Tady jsem potkala jednu svou kámošku, Zeinab... jakpak se asi má?" přemýšlela nahlas za chůze. "Ani jsme se nerozloučily!" Zavrtěla hlavou nad vlastní nezdvořilostí. Až vlčici zase potká, musí to napravit.

//Pityas

Ten malířský vlk zněl čím dál zajímavěji. A Enzou taky. Modrá očka jí sklouzla k naušnici, o které se zmínil. Byla nenápadná, vlčice by si jí skoro ani nevšimla, a přesto byla dle vlkových slov opravdu užitečnou věcičkou. "No teda, to je boží. Takže tobe se jeden jen tak neschová, co?" popíchla vlka s úsměvem a mírně zamávala oháňkou. "Tady jeden najde tolik kouzel..." zavrtěla hlavou a byla tomu ráda. Alespoň nehrozilo, že se začne na ostrovech v brzké době nudit. Trošku ji sice mrzelo, že ten vlk žádné ozdobné cetky zřejmě nenabízí, ale nijak moc si s tím hlavu nelámala. Pokud jí je nedá on, sežene si něco jinde. Určitě!
Magie ji ale unavila a tak se na chvíli posadila, než se jí udělá trochu líp. Jenže tím vzbudila starosti u svého společníka. A také mu asi úplně nešlo do hlavy, co přesně Rýdie míní. "Jako malá jsem byla nemocná," řekla. "Proto jsem asi ani moc nevyrostla, jak vidíš," usmála se. Obzvlášť proti Enzovi byla jako úplný mraveneček. "A tak mi to prostě zůstalo. Lehko se vyčerpám nebo onemocním, ale většinou to není nic moc hrozného. Určitě nic, kvůli čemu bych si měla kazit náladu!" pronesla rozhodně a zamávala oháňkou. Ještě chvíli ale zůstávala sedět. Nakonec však vrhla poslední toužebný pohled k nedosažitelnému ovoci a vstala. "Tak pojďme."

//Kvetoucí louka

Trošku svěsila hlavu, když se ukázalo, že Enzou si nepamatuje, kde onoho malíře kožichů potkal, ale ocas se jí zase rozvrtěl ze strany na stranu, když ji napadlo, že to vlastně vůbec nemusí být tak zlé. Alespoň mohla prozkoumávat okolí s vědomím, že za každým rohem může narazit na kouzelníka, který dokáže měnit vzhledy vlků. Potěšeně se uculila, když jí Enzou nepřímo zalichotil. "Vážně?" zazubila se. "To je milé! Ale nějaká ozdůbka by se mi stejně líbila," mlaskla. "Alespoň malá." Líbil se jí vlkův náhrdelník - mohla by něco podobného získat i pro sebe? Nebyla si jistá, jak to funguje. Neměla žádného příbuzného, který by jí takový předmět mohl darovat, takže stejným způsobem jako Enzou se k módnímu doplňku jistě nedopracuje.
Ovoce na stromě drželo jako přibité a Rýdie byla nucena svou snahu vzdát, když se jí zamotala hlava únavou. "Jsem," vydechla a potřásla hlavou. Nechtěla, aby si o ni Enzou dělal starosti. "Nic to není, jen taková slabost. Mám to takhle od malička, už jsem zvyklá. Jen je to občas... k naštvání," vysekla na tváři unavený úsměv a zvedla hlavu, aby mohla Enzovi znovu pohlédnout do obličeje. Raději, než rozjímat nad nedostatky vlastního těla, se kterými stejně nic dělat nemohla, se zamyslela nad vlkovou otázkou. "Hm... jednoho dne jsem tu prostě byla," pokrčila nakonec rameny. "Sama pořádně nevím, jak se to mohlo stát. Všude kolem je přece moře."

Zdálo se, že od Enzoua se Rýdie ještě dozví spoustu zajímavých věcí, o kterých dosud neměla ani ponětí. Jako například že je možné nechat si přebarvit oči a dokonce i kožich. Jelikož dosud neměla čest se žádným vlkem s obzvláště nepřirozeným zbarvením, nic podobného ji ani nenapadlo a ačkoliv Enzův kožich byl poměrně neobvyklý, příliš se nad tím nepozastavila. Až teď, když přimhouřila oči a trochu se zamyslela, uvědomila si, že příliš mnoho vlků s drápy a čenichy do žluta se nejspíš jen tak nenarodí. "To zní zajímavě," zamávala ocasem. "Tady v tomhle kraji je tolik zvláštností! Náhdou si nepamatuješ, kde jsi toho zvláštního vlka viděl, co? Možná by mohl něco upravit i na mě!" Hlavou už jí vířily nápady, co by si asi tak na sobě nechala obarvit, jeden praštěnější než druhý. "Mohl by mi udělat třeba modré ucho? Hm... nebo radši obě! A pruhované nohy!" Snad bylo dobře, že zde onen vlk nyní nebyl, jinak by už Rýdie byla nepochybně zmalovaná jako šašek.
Pak ale její hlavu zaměstnalo podivné ovoce, které tvrdohlavě odmítalo spadnout. Sice napínala svou magii až na hranici možností, ale ovoce jako by bylo pevně přirostlé ke kmeni. "Netuším," vydechla zmoženě a ztěžka, nemotorně dosedla na zem. Přivřela oči, protože se jí před nimi roztančily mžitky - magie byla vyčerpávající záležitost, zejména pro ni. "Ach jo," povzdechla si, byl to jeden z vzácných okamžiků, kdy ji její tělesná slabost doopravdy frustrovala.

Jako zhypnotizovaná hleděla ke koruně stromu, který své větve rozpínal až kdesi mimo její dosah. Dokonce i mimo dosah Enzoua, který oproti ní byl téměř obrem. "Asi tady je dobrá půda pro barevné listí. Nebo se jen tenhle kout ostrovů obzvlášť líbí bohům!" rozvažovala vlčice, která teď, když už se o existenci bohů dozvěděla, nemohla na ně přestat myslet a přisuzovala jim úplně všechno. Momentálně ale hlavně se zájmem a mlsnou slinou sledovala ovoce, které viselo na větvích a zdálo se, že se jí téměř vysmívá. Ale jak ho dostat dolů?
Ukázalo se, že řešení by nemuselo být až tak nemožné. Enzou totiž ovládal vzduch, stejně jako ona. "Opravdu?" podivila se a zkontrolovala, že se neplete - ne, Enzovy oči byly opravdu zlaté. "Myslela jsem, že vlci s elementem vzduchu mají modré oči. Jako já," mrkla svými modrými kukadly. "Každopádně - pojďme to zkusit! Spolu to zvládnem určitě." Samotné by se jí to možná nepovedlo, nebyla konec konců v magii žádnou mistryní, ale pokud jí hnědý vlk pomůže, byl by v tom čert, aby aspoň jeden plod nespadl dolů. "Tak jdem na to!" V hlubokém soustředění přivřela oči a přivolala vánek, aby zatřásl s nejbližší větví. Stálo ji to ovšem hodně námahy. Magii ještě tak úplně nezvládala.

//Zauberwald

Drobným poklusem mířila ven z lesa a každou chvíli se ohlížela, jestli je Enzou pořád ještě za ní. Mrzelo ji, že ho omylem zavedla na místo, které v něm asi probudilo staré rány. Na druhou stranu... možná nebylo tak zlé si zavzpomínat? V těchto věcech se vlčice moc neorientovala, nikdy nic podobného nezažila, a tak se alespoň snažila, aby Enzou už nemusel být smutný.
"Tamhle vepředu je taky něco moc zajímavého!" vyhrkla náhle, když zamžourala do dálky. "Poběž!" vybídla hnědého vlka a rozcválala se tím směrem, až se jí srst rozevlálala. Zastavila se až u paty mohutného, obrovského stromu. Byla i z té krátké vzdálenosti udýchaná - za poslední dobu dostalo její tělo celkem zabrat a protože bylo odjakživa slabé, trochu jí to teď oplácelo. Moc si toho ale nevšímala. "No páni, takový strom jsem nikdy neviděla," vyhrkla trošku chraplavým hlasem, oči jí ale zářily jako dvě žárovičky, když je upírala do koruny modrolistého velikána. "To je určiě taky práce těch... bohů, co? Zajímalo by mě, co to je za plody." Olízla se. Vypadaly sladce. Ale nikdy by na ně nedokázala dosáhnout. "Myslíš, že jsou jedlé? Nebo ne? Možná bych je dokázala sfouknout dolů větrem!" mlela a nejistě přešlapovala pod stromem, až to vypadalo, jako že předvádí nějaký praštěný taneček.

Rýdie si opravdu nemyslela, že by byl Enzou blázen, který si představuje věci, které tam ve skutečnosti nejsou. Nic podobného ji ani nenapadlo. Však tu tvář sama viděla a neměla sebemenší problém přijmout příběh, který se k ní pojil, za skutečnost. Vždy měla bujnou fantazii a schopnost uvěřit téměř čemukoliv, ať už to bylo pevně zakotvené v realitě nebo ne. Mrzelo jí ale, když uviděla smutek, který se vepsal do tváře velkého vlka. "Možná ano a možná ne," řekla. "Možná by se tím nic nezměnilo a možná všechno, ale teď už nemá cenu se s tím trápit. Minulost je pryč..." Jí se to říkalo snadno. Měla duši, která házela všechny starosti za hlavu téměř už ve chvíli, kdy vznikaly. Navíc o rodinu nikdy tak úplně nepřišla - ztratila se jim, pravda, ale někde přece byli. Enzův otec byl jen tady, jako vzpomínka ve stromě. A ona si uvědomila, že pro vlka nemůže udělat vůbec nic. Ještě chvíli tedy stála mlčky po jeho boku, než konečně promluvila: "Co kdybychom šli dál? Jsme přeci ti velcí cestovatelé," připomněla a opatrně zavrtěla ocasem. Nechtěla Enzoua tahat od místa posledního odpočinku jeho otce, ale padal tady z toho na ni smutek. "Támhle to vypadá zajímavě," pronesla a zamířila náhodným směrem pozvolným tempem, aby vlk neměl problém ji dohnat. To by se asi stejně nestalo. S těma jeho dlouhýma nohama by mu k tomu asi stačily dva skoky.

//Modrák

S nastraženýma ušima hltala vše, co Enzou říkal o bozích. "Aha, to vlastně dává smysl!" přikývla Rýdie, když si to krátce porovnala v hlavě. "Určitě musí existovat nějaké bytosti, které rozhodují, co se kde stane. Teda... o tom, co děláme my, rozhodujeme my, ale co třeba když někde udeří blesk a shoří les nebo zas někdo naopak zakopne o nějaký zakopaný poklad? To se přece nemůže dít jen tak samo od sebe! Takže to dělají bohové?" To bylo vskutku fascinující. Rýdie náhle zatoužila po tom se s nějakým tím bohem setkat, jen aby jí řekl, jak to vlastně funguje a na jakém základě činí všechna ta složitá rozhodnutí.
To už ale byli u onoho zvláštního stromu, z něhož vystupovala vlčí tvář. Rýdie si ji prohlížela a tázavě naklonila hlavu, když Enzou řekl, že patří jeho otci. Nepřišlo jí to až tak šílené, jen tomu úplně nerozuměla. "Ale jak se tam dostal?" Enzou jí to celé pověděl. Rýdie svěsila hlavu. Viděla, že pro vlka to není nic lehkého. A také že si celou věc dává za vinu. "To mě moc mrzí, Enzou," řekla upřímně a opatrně se o vlka krátce otřela tváří. "Ale není to tvoje vina. Takové nehody se stávají a nedá se jim vždycky zabránit." Zvedla zrak k vlčí tváři, která hleděla ze stromu. "Určitě by nechtěl, aby ses kvůli tomu trápil. A... máš na něj památku. Hned dvě. To je... víc, než má většina vlků." Obrátila modré zraky zpátky k Enzovi. Trochu zalitovala, že je sem vodila a přinutila tak vlka, aby si vybavil bolestné vzpomínky.

"No jasně, já mám přehled o všem, co se kde šustne!" prohlásila hrdě. Někdo by ji kvůli její zvídavosti mohl označit za vlezlou nebo za drbnu, ale Rýdie neměla žádné špatné úmysly. Byla jen velice zvědavá. Nemohla si zkrátka pomoci.
Všimla si, že Enzou chvílemi vypadá dost smutně. Mrzelo jí to. Copak asi vlka trápilo? Bylo jí to líto, vypadal přeci tak mile, určitě si nezasloužil trápit se. Začínalo jí to ale postupně dávat smysl, když se zmiňoval o tom, že tu mnoho vlků nezná a ti, které znal, už byli dávno pryč. Vypadalo to ale, že její nabídka ho rozveselila a tak se rozzářila i ona. "I já bych byla ráda!" Usmála se, když ji označil za pozitivní. "To si piš! Se mnou smutek nemá žádnou šanci! Kšá, smutku!" zamávala divoce tlapou ve vzduchu, jako by odháněla obtížný hmyz.
Poněkud se ale zklidnila, když přišla řeč na bohy. "Nojo, ale co jsou zač? Jsou to nějací vlci? Tvorové? Jak vypadají?" Měla spoustu otázek. Žádného boha nikdy neviděla. S nadšením klusala za Enzouem, který si také nemyslel, že barva stromů byla způsobena zdejší půdou a mezitím se rozhlížela kolem, jestli nějakého toho boha nezahlédne sedět třeba na větvi. Proto div že nenarazila do vlkových zad, když se náhle zastavil. Prudce zabrzdila a vykukovala zpoza něj, co to tam vlastně má. Když ji vyzval, postavila se vedle něj a naklonila hlavu na stranu, když opravdu v kůře spatřila vlčí tvář. "Kdo je to?" zeptala se tlumeně. Že by nějaký ten bůh?

Přikývla. Možná by to opravdu stálo za pokus. Třeba jednou. Její názory se ovšem měnily rycheji než aprílové počasí a tak bylo možné, že ani její předsevzetí, že o smečkách bude přemýšlet, jí dlouho nevydrží.
"Ach tak," přikývla. "Já se taky nevyptávám! I když... vlastně ano. Někdy. Často." Zasmála se. Co si to nalhávala, vyptávala se vlastně pořád, všech a na všechno. Alespoň toho pak hodně věděla. Ačkoliv to zase rychle zapomínala. "Neznáš?" podivila se, ale Enzou k tomu vzápětí dodal vysvětlení, které znělo strašně smutně. Rýdie sklopila uši. Vypadalo to, že velký vlk v životě asi přišel o leccos. "To mě moc mrzí. Já můžu být tvá kámoška, jestli chceš!" nabídla velkomyslně. Ona by se určitě nevypařila...
Pak ji ale upoutaly barvičky na stromech a svou pozornost obrátila tam. "Bohové?" střihla oušky, zatímco ryla v zemi. "Jací bohové?" Rýdie nebyla nijak zaměřená na duchovní síly a o bozích neměla pražádné povědomí - pouze si občas povzdechla proboha, ale to bylo tak celé. "Hlínou to ale určitě nebude," konstatovala, když už do hlavy mohla strčit celou hlavu a nic barevného neviděla. Jenže to už byl její společník o kus dál."Enzou?" zvolala a rychle se rozběhla za ním. Ještě by jí s těma dlouhýma nohama utekl. "Kam jdeme?" Vypadalo to, že teď se pro změnu ujal vedení on.

//Tichá zátoka

Enzou jí pověděl, že smečky jsou jako rodina, zázemí. Rýdie o tom krátce popřemýšlela, pak se jí ocas zase rozvrtěl. "To zní hezky. Já měla ale vždycky toulavé tlapky, tak nevím, jestli by mě nějaká smečka chtěla... Vlastně mě ani nikdy nenapadlo, že by to mohlo být možné. Ale když můžeš cestovat ty, třeba by to mě dovolili taky! Asi o tom budu muset ještě popřemýšlet," uvažovala nahlas, zatímco poskakovala kolem a tak je pomalu vedla ze zátoky pryč. Všichni bezva vlci mají nějakou smečku, jen já ne. Ale to by určitě pro mě nebylo... Navíc jsem už Ahvovi řekla, že v žádné smečce nikdy nebudu, a kdybych do nějaké šla, nebylo by to náhodou lhaní? Rychle to ale hodila za hlavu. Čekala ji přece Velká Výprava.
"No ne! Ty jsi vážně zdejší? Jakože, úplně zdejšo zdejší? Tak to je výborný!" Možná nebylo zcela zřejmé, proč zrovna tohle je předmětem takového nadšení, ale popravdě neexistovalo jiné odůvodnění, než že to byla zkrátka Rýdie. Radost u ní pramenila ze všeho. "Já tu zatím potkávala samé vlky, co se tu náhodou octli, ale ještě nikoho, kdo se tady narodil. To tady musíš všechny znát, ne?"
Mezitím se krajina kolem nich změnila. "Ó," pronesla Rýdie. Tady už byla, místo ji ale ohromilo i podruhé. "Tohle je strašně krásný les," prohlásila šťastně a poskočila. "Nikde jinde jsem neviděla tak barevné stromy. Čím myslíš, že to je? Že by tu byla barevná hlína?" Náhle zapomínaje na to, že vlastně někam šli, sklopila zrak k zemi a začala zapáleně hrabat díru do země, aby se dostala, takříkajíc, k jádru pudla.

Enzou ji ujistil, že ve smečce jeho výlet jistě pochopí. Vlčice se zasmála. "Tak to je super! Jsou hodní, že tě nechají takhle cestovat! Já vlastně o smečkách zas tak moc nevím," přiznala. Sice už se jí to leckdo snažil vysvětlit a když byla mrně, sama ve smečce žila, ale Rýdie už toho většinu zapomněla. To, co jí připadalo nedůležité, zkrátka vypouštěla z hlavy, aby ji neměla zahlcenou zbytečným harampádím. Opačný problém - že v ní občas neměla skoro nic - ji netrápil. To byla jedna z výhod jejího téměř nezničitelného optimismu a bezstarostnosti.
Naštěstí ho nijak neurazila svou neuváženou otázkou. Přikývla. Byla ráda, že svého potenciálního nového kamaráda neodehnala hned na začátku. Vzápětí se jí ocas rozvrtěl, když se vlk rozhodl nechat ji vést je. "Můžu vybírat já? Super! Tak... pojďme třeba tudy!" vypískla a poklusem zamířila kupředu. Nejspíš na ně byl komický pohled. Enzou byl veliký a Rýdie zase jen vyhublé mrňavé nic, takový obr a trpaslík. Rýdie ale neměla důvod, proč by si kvůli tomu měla připadat zle. "Už tady žiješ dlouho?" vyzvídala. Zatím nepotkala nikoho, kdo by to tady nějak důkladně znal a třeba odtud i pocházel. Zdálo se, že se tu každý tak nějak vyskytne. Mohl být tenhle vlk výjimkou?

//Zauberwald

Visela Enzovi na rtech a poslouchala každé jeho slovo. Dozvěděla se proto, že sice není cestovatel, ale stejně cestuje. Z toho dvakrát moudrá nebyla, ale příliš se v tom nerýpala. Hlavní bylo, že teď tu byl a nabízel jí doprovod na cestách. "Vážně bys šel se mnou? Páni , to by bylo bezva! Ve dvou se cestuje o tolik líp!" Vesele poskočila, oháňka se jí kmitala ze strany na stranu. "Nebudou tě ale be smečce postrádat?" ujišťovala se. Nechtěla by mu způsobit problémy.
Vyslechla si i původ náhrdelníku, ale neusla jí změna ve vlkově náladě. Zdálo se,že posmutněl. Zarazila se. "Promiň, jestli to byla hloupá otázka," svěsila uši. "Nechtěla jsem ti ublížit." Stýská se mu po tatínkovi?