Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zlatý les

Zamířili k lesu a Gabriel zatím vysvětloval, kde byl a co dělal. "Hm. Někteří vlci jsou vážně drzí," zakroutila hlavou Rýdie, i když jejich syn mladý vážně byl. To ale ještě neznamenalo, že si skoro na území smečky může nakráčet kde kdo a navážet se do něj, no ne? "Dobře, že ses bránil. Ale hlavně, že jsi v pořádku," dodala už tišeji a špicovala uši, aby jí neuniklo jediné slovo. Brzy z toho měla oči navrch hlavy. "S drakem? Doopravdy?" Už se chystala pobaveně rozesmát, když jí úsměv zmrzl na rtech a stáhla uši dozadu. "Z Chaosu?" vyhrkla zároveň s Ahvou a poplašeně se na něj ohlédla. Ahva hned zjišťoval, jestli mladíkovi neublížil, ale on to říkal jako by nic, s úsměvem na tváři... Neví to? Jak by to vlastně mohl vědět? Nikdy mu o chaosanech nic neřekli, že? Kolem už se sbíhalo více vlků, přišli akorát včas na smečkové shromáždění, ale Rýdie zatím moc pozor nedávala. "S vlky z toho společenství by sis neměl nic začínat," naklonila se k synovi.

Hnala se pod zlatými stromy, co jí tlapky stačily. Skok a další skok a už byla u Gabriela, který se bavil s jakýmsi cizincem. O čem, to netušila a ani ji to v tu chvíli příliš nezajímalo. "Tak tady jsi!" vydechla a stálo ji veškeré sebeovládání, aby se synkovi nevrhla kolem krku. Až takovou ostudu mu udělat před neznámým taky nechtěla. Ostatně k tomu bohatě postačovalo její rozrušené přešlapování na místě a zběsilé mávání oháňkou. Opravdu se jí ulevilo a bylo to skutečně vidět. "Všude jsme tě hledali!"
To už tu byl Ahva s o něco tvrdším přístupem. Vyslal neznámého cizince pryč, aby tu dál nezacláněl a pak se trochu opřel do jejich syna. Rýdie by asi nedokázala ani vytvořit tak přísný pohled, jako on. Proto na to taky byli dva, nebo ne? "Jasně. Je čas se vrátit." Nejspíš ten nejvyšší - ucítila totiž pach alfy a jistě se k něčemu schylovalo, tedy nebylo proč ztrácet čas.

//smečka

//Zubří pláň

Možná tedy na tom se svými vědomostmi nebyla zas tak špatně. Ahva si totiž také nebyl jist, jestli nějaké další páry vůbec jsou. Třeba tedy nebyla neinformovaná, jako spíš prostě... nebylo co vědět, o čem mluvit. "Také o žádném nevím," potřásla hlavou. "Ale kdo ví? Třeba se dočkáme nějakého překvapení," pousmála se a snažila se přemýšlet o tom, kteří vlci ze smečky by se mohli stát dalšími rodiči. Moc toho ale vymyslet nestačila, protože ji přerušilo cosi mnohem důležitějšího. Pach jejich syna se jí otřel o čenich a ona vykulila oči překvapením a úlevou. "Je tu. Je doma." Ahvaryan si ho samozřejmě všiml taky a v další chvíli už oba běželi lesem za jediným společným cílem. Rýdiiny drobné nožky kmitaly, jak jen dokázaly. "Gabko!" zavolala hlasitě, když ho konečně spatřila. Byl ještě s nějakým dalším vlkem, kterého neznala a upřímně jí v tu chvíli byl úplně ukradený. Ale kde byl Theron? Doufala, že se vše záhy vysvětlí.

//Úpatí

Mířili zase zpět k domovu a nějakou dobu šli jen tak v tichosti. Rýdie se trochu zamyslela a tak si ani neuvědomila, jaké ticho je vlastně zahalilo. To až když Ahva promluvil, vytrhla se ze svých myšlenek a pořádně jí došlo, jaký kus cesty už urazili. "Hmm, myslíš? Tedy, možné je samozřejmě všechno! A bylo by to určitě pěkné," usmála se. Jejich vlčata už začínala být dosti odrostlá, ale třeba by ráda měla nějaké mladší kamarády. A i kdyby ne, smečka by určitě pěkně ožila. "Ale kdo by to tak mohl být?" naklonila se k němu zvědavě, moc se neorientovala ve vztazích ve smečce a teď trochu doufala, že má její partner nějaké drby na toto téma, o které ona přišla. Měla by se začít víc zapojovat do smečkového dění. Kdoví proč s tím měla takový problém, obyčejně byla přece společenská až až.

//Zlatý les

Neměli asi žádnou rozumnější možnost, než se zkrátka vydat zpátky do lesa a doufat, že tam na své potomky narazí. Takhle by jejich bezcílná pouť totiž skutečně mohla být bezcílná. Kdoví, jak dlouho je mohli nahánět po všech čertech a nemuseli by je nakonec dohnat vůbec. "Třeba už se mezitím vrátili," pronesla a snažila se do toho vložit veškerý optimismus, který jí ještě zbýval. Nemohla to vidět tak černě. Ostatně, copak ona neměla toulavé tlapky, když byla v jejich věku? Já ale od své rodiny odešla nadobro, uvědomila si poněkud úzkostlivě, zatímco následovala Ahvu zase ven z úkrytu. Jenže tohle bylo něco jiného. Ji doma nechtěli, dávali jí to jasně najevo. Theron a Gabriel se takhle určitě necítili! Oni věděli, kde mají svůj domov a že se na svou rodinu mohou spolehnout. Že ano...?

//Zubří pláň

Úkryt byl prázdný. Pokud by Rýdie nebyla ochotná přijmout poněkud šílenou myšlenku, že se třeba zcvrkli a schovávají se ve škvírách ve zdi jako nějací brouci, musela se s tím prostě smířit. Minuli se s nimi... a nebo také ne. Ahva měl totiž pravdu, i jí čenich prozrazoval, že tady dlouho nebyli. Oni ani nikdo jiný. "Hmm... takže se prostě někde potulují," potřásla hlavou a povzdechla si. "Třeba ano? Ale ten taky může být úplně kdekoliv. Možná by bylo lepší na ně počkat doma? Takhle je můžeme nahánět po celých ostrovech a klidně se celou tu dobu míjet," přemýšlela nahlas. "Moc se mi sice nelíbí, že bychom měli jen sedět a čekat, jestli se nevrátí, ale jaksi už mě toho víc nenapadá, když jsme po nich nenašli ani žádné stopy." Přitiskla se k němu, když jí položil hlavu na záda a pousmála se. "Nebo se můžeme zkusit poptat vlků v okolí... třeba je někdo viděl."

//Sněžné tesáky

Bylo dost těžké přijít na způsob, jak dětičkám s toulavými tlapami předat vzkaz. Spolehlivě to prostě asi ani nešlo. Vždycky existovala možnost, a ne zrovna zanedbatelná, že dojde k nějakému nedorozumění a co pak? Třeba by se vydali na úplně opačnou stranu nebo by si to přebrali ještě nějak jinak... Rýdie si povzdechla a raději následovala Ahvu, aby už byli u úkrytu.
Šance, že tam na syny narazí, byla malá. To věděla. Přesto to museli zkontrolovat. Co kdyby přece...? Mlčky pohlédla na Ahvu a a pak pomalu vykročila vpřed. Snažila se nedělat si přílišné naděje, ale přece jen cítila její plamínek v hloubi duše. "Therone? Gabko? Jste tu?" Ale úkryt byl prázdný a odpověděla jí jenom ozvěna. Svěsila uši. "Nejsou tady," vydechla a ustaraně se ohlédla na svého partnera. Bylo jí z toho vážně úzko. "Kde jen se můžou toulat?"

//Zubří pláň

Vymyslet nějaký způsob, jakým spolehlivě předat dětem vzkaz, nebylo vůbec snadné. Nejlepší by bylo, kdyby je tam prostě našli, ale to se zaručit zkrátka nedalo. Bylo jí jasné, že se jim úplně nebude chtít sedět v úkrytu a čekat. Však to byli mladí vlci, kteří určitě chtěli spíše zkoumat svět, ne někde trčet. "To bychom mohli zkusit," připustila, že Ahvův nápad zněl dobře. "Jen aby jim to ale došlo a nepochopili to jako 'sever' nebo něco podobného," zamračila se ale vzápětí opět zamyšleně. "Možná D jako 'domů'? Hm... ale snad nejsou úplně hloupí, aby to nepochopili."
Sdělila Ahvovi zcela upřímně, že smečkou si je celkem nejistá. "Asi nemusím. Nikdo to po mně za celou dobu nechtěl. Ale připadá mi to trochu hloupé, nic pro smečku nedělat a stejně být její součástí. Nechtěla bych se jen přiživovat na práci ostatních," povzdechla si. Když ji však její partner začal uklidňovat, pousmála se. Nebyla si jistá, jestli si vážně zvykne, když se jí to doteď pořádně nepovedlo, ale věděla, že Ahva při ní stojí a nějak to společně určitě zvládnou. "Pokusím se to ještě nějak vyřešit," odpovědla s mírným úsměvem. "Teď je hlavní najít ty dva tuláky," rozhodla se raději hledět do budoucnosti, která není tolik vzdálená.

//Úpatí

//Zlatá smečka

"To je dobrý nápad," přitakala, když Ahvu napadlo, že by synkům mohli nechat v úkrytu nějaký vzkaz, že je tam hledali nebo že by se měli vrátit domů. "No... tedy mohli bychom... hmm," zamračila se. "Určitě bychom tam mohli poskládat nějaký... obrazec z klacků nebo kamení nebo tak něco, aby bylo jasné, že jsme tam byli. Ale jak z toho udělat opravdový vzkaz?" To nebylo jen tak a Rýdie nebyla zrovně nějaký tajný špion, aby v tomhle byla příliš zběhlá. Dál o tom přemýšlela, zatímco kráčeli dál a pomalu nechávali les za sebou.
Alespoň nějaké dobré zprávy se ale dozvěděla, když Ahva prohlásil, že se dočkal povýšení. Střihla vesele ušima. "To je skvělé!" otřela se o něj lehce bokem, měla z toho vážně radost. Když se ale zeptal jí, jak se jí ve smečce daří, trochu zkroušeně si povzdechla. "Já vlastně ani nevím... Nevím pořád, co užitečného bych mohla dělat a už dost dlouho jsem ani s nikým ve smečce pořádně nemluvila." Zavrtěla lehce hlavou. "Nějak mi ty smečkové věci pořád nejdou."

//Tesáky

Rozhodli se, že se ty dva tedy hledat vypraví. Rýdie upřímně nevěděla, kde by s tím měli začít. Však mohli být prakticky kdekoliv. Za tu dobu se mohli zatoulat do kdoví jakých koutů ostrovů a ani nemuseli být oba spolu. Lehce si povzdechla a přikývla, když Ahva přišel s návrhem, který se zdál být naprosto logický. "To je pravda. Mohli se tam vydat a aspoň třeba zanechat nějaké stopy, když už by tam nebyli," uvažovala nahlas. Byla ráda, že na to není sama a má po boku Ahvu, který nad celou situací byl schopen rozumně uvažovat. Jistě se o ně také bál, ale nenachal, aby mu obavy úplně zatemnily úsudek, jak se to dělo jí. Otřela se o něj tváří, když se o ni opřel, a už byla připravená vyrazit, jenže to by se poblíž nesměl objevit Aetas. "Jistě, jen běž," přikývla, protože její partner s ním měl cosi k řešení, a sedla si na zem, než si to vyřídí. Zkontrolovala zatím, jestli se jí listový obvaz nějak neodchlipuje, ale držel. Asi nakonec odpadne sám, až moc uvadne.
Příliš dlouho to vážně netrvalo a Ahva už byl zpět. Vypadal docela spokojeně s tím, co se doslechl. Připojila se k němu a už si to mířili z lesa ven. "Dobré zprávy? Jaképak?" zajímala se, chtěla je také slyšet.

//Zubří pláň přes Zlatý les

Samozřejmě, že jí tím vším Ahva nasadil brouka do hlavy. Svým způsobem ale byla vlastně ráda. Bylo lepší o tom vědět, než kdyby se něco přihodilo a ona pak byla úplně zaskočená a vyvedená z míry. Plně ovšem doufala, že se nic takového nestane. Že všechno bude v pořádku. Ale kdo to mohl předem odhadnout? Obzvlášť, když ani pořádně netušili, co se vlastně děje. Ani Ahva si tím nebyl jistý. "Mmm," zabručela a nakrčila čelo, jako by snad tu záhadu takto mohla rozlousknout. Mohla se ale mračit jak chtěla, žádná zázračná myšlenka jí díky tomu do hlavy neskočila. Stejně se jí myšlenky stáčely hlavně k jejich synům, kteří poletovali neznámo kde. "Měli bychom se po nich zkusit podívat," řekla nakonec. Nevěděla, jestli je nejlepší nápad teď vyrážet na nějakou pouť, ale copak tady mohla jen sedět a koukat do stromu? "Mohli by být v nějakém průšvihu, jestli je to tam venku tak špatné... ale vůbec ani nevím, kde je začít hledat," přiznala. "Už to je dlouho, co se vytratili." Mrzelo ji, že už je tak dlouho neviděla, ale dobře si pamatovala, jaké to je být mladý a toužit po dobrodružství. Jen kdyby se teď kvůli tomu nemusela tolik strachovat.

Sotva se jí podařilo samu sebe přesvědčit o tom, že jsou jejich synové určitě v pořádku a že konec konců už nejsou tak úplně maličcí, aby je potřebovali neustále u sebe, už jí Ahva řekl něco, co tenhle její křehký klid začalo nabourávat. "Apokalypsy?" opáčila rovněž šeptem a vytřeštila modrá očka. Znělo to příšerně. Umírající zvířata, páchnoucí mrtvoly na pláních... Mimoděk se bokem přitiskla ke svému partnerovi. "Ach ne. To zní hrozně. Myslíš, že je to nějaké zákeřné kouzlo, nebo nějaká nemoc?" Co když všechna kořist pomře, teď, před zimou? U srdce ji bodalo obavou. "A Gabriel s Theronem jsou tam někde venku," povzdechla si, teď už se o ně taky bála. Jenže kde by je vůbec měli začít hledat? Kdoví, kam se rozprchli... nehledě na to, že i když ji noha už tolik nebolela, na dlouhé cestování to pořád ještě nebylo.

//Úkryt

Ahva také nevěděl, kde jejich dva synové pobíhají. Lehce si povzdechla. "Mě by to taky zajímalo, už jsem je neviděla pořádně dlouho," zavrtěla hlavou. Bylo jí jasné, že uvázat je na území nemohla a zabarikádovat v úkrytu také ne. Ani jim neustále běhat za zadkem. Snažila se nedělat si příliš velké starosti, ale stejně se jistým obavám neubránila. Obzvlášť potom, co se jí a Yen přihodilo s tím starým lišákem. "Snad jsou v pořádku a brzy se objeví," souhlasila. "Ale držet je tady holt nemůžeme. Už nejsou zase tak malí," musela si připomenout. Čas strašlivě letěl.
Pomalu vyšli z úkrytu smečky do skrytu zlatých stromů. Zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Už v něm byla cítit zima. "To já taky. Sill je prostě jednička," zazubila se potěšeně a zkontrolovala pohledem, jestli se její "obvaz" při pohybu nerozpadá. Zdálo se ale, že drží jako ulitý. Spokojeně se usmála a vykročila pomalu dál, stále trochu kulhala, ale noha už alespoň snesla její váhu. "Jak ses vůbec měl celou tu dobu?" vyzvídala.

Sill se v noře zjevila jako z čistého nebe a hned se jala pomáhat, Rýdie se skoro ani nenadála. V bylinkách se úplně neorientovala, takže jí z počínání mladší vlčice jen oči přecházely, ale s mnohými díky trpělivě držela a nechala ji, ať dělá, co uzná za vhodné. Věřila, že Sill ví, co dělá. "Děkuju mockrát," usmála se nakonec ještě jednou na svou kamarádku, která už si to zase metelila pryč. Byla jí opravdu vděčná a zapsala si za uši, že jí to bude muset někdy vynahradit.
"To je dobře," pousmála se, když ji Ahva ujistil, že teď už budou moct spolu trávit víc času. Docela dlouho se teď neviděli, ale věci se zkrátka stávají. Teď si to snad vynahradí. Se spokojeným povzdechem zavřela oči a ještě chvíli si odpočinula, protože slyšela, že i její partner začal spokojeně oddechovat.
Když se znovu probudili, Yen ještě spala, ale Rýdie už se cítila o dost lépe. Noha ovinutá zvláštní rostlinou ještě nebyla jako nová, ale bolest se znatelně utišila. Ahva navrhl, že by se mohli podívat ven a ona rozhodně nebyla proti. "Ráda. Jsem z toho všeho ležení už úplně rozlámaná," pousmála se a vstala, aby se opatrně protáhla. Pohlédla na svou dcerku, která ale vypadala klidně, odpočívala a zdálo se, že žádné noční můry už ji netrápí. Mírně se pousmála a pak vykročila k východu z úkrytu. "Snad se Yen nelekne, kde jsme, až se vzbudí," poznamenala, ale věřila, že ne. Přece už nebyla úplně malá a nikam daleko nezmizí. Pak lehce nakrčila čelo. "Neviděl jsi někde Gabriela a Therona?"

//Zlatá smečka

Byla tak ráda, že tu už Ahva byl s nimi. Snažila se to všechno nějak zvládnout sama a jakž takž se jí to dařilo, ale s ním po boku bylo všechno hned jaksi... snazší. Cítila se hned klidnější, a to navzdory tomu, že si z očí tlapkou rychle otírala slzy, které jí nečekaně vyhrkly na tváře. "Možná... Jistě by to bylo dobré. Ale znáš někoho takového?" špitla, protože ona ani nevěděla, za kým by měla jít. Sjela pohledem na Yen, ale zdálo se, že ta po své noční můře znovu usnula a teď klidně oddechovala. Zastřihala ušima, když Ahva pronesl, že v bylinkách by se mohla vyznat Sill. "Opravdu? To jsem o ní vůbec netušila," přiznala a lehce popotáhla. Vážně nechtěla brečet a ještě méně si přála, aby to slyšela Yen, i když ta snad spala a neměla o ničem ponětí. "Zle... zle mi úplně není," zavrtěla lehce hlavou. "Jenom to bolí." Přičemž 'jenom' byl docela relativní pojem. Pokousané stehno bolelo dost a celá situace byla pro ni únavná a náročná. "A s Yen snad také není nic příliš vážného." Opřela si hlavu o svého drahého partnera a zhluboka vydechla. "Jsem ráda, že tu jsi," špitla a mírně se pousmála, když nasála jeho vůni. Jeho blízkost byla příjemná a hřejivá. Možná bude přece jen všechno v pořádku. Určitě.