Příspěvky uživatele

< návrat zpět

S rostoucím znepokojením sledovala vlkovo prskání. Ve chvíli, kdy se už skutečně začínala trochu strachovat o vlkovo zdraví, to naštěstí přestalo a hnědý promluvil. Zněl přátelsky naladěn a tak se Rýdie rozzářila ještě více - vypadalo to, že na společnost má opravdu štěstí. "Nic se nestalo! Hlavně, že jsi v pořádku, už jsem začínala mít trochu strach, co že to s tebou vlastně je." To byla pravda, pořádně se jí teď ulevilo, když viděla, že šlo jen o trochu slané vody.
V očích se jí blýskl zájem, když se vlk zmínil o dlouhé cestě. "Jsi cestovatel - dobrodruh? To je bezva! Taky bych se chtěla vydat na nějakou dlouhou cestu po tomhle kraji, ale zatím se mi to jaksi nechce povést, vždycky do toho něco vleze a..." Pokrčila rameny a mávla tlapou, jako by byla škoda vůbec plýtvat slovy. "Já jsem Rýdie. Ráda tě poznávám!" zavrtěla ocasem a zazubila se na vlka, který ji značně převyšoval. Oproti ní byl hotový grizzly, ale Rýdii to bylo celkem fuk. Místo vlkovy velikosti její pozornost upoutala ozdoba kolem jeho krku. "To je krásný náhrdelník! Kde jsi ho vzal?" vydechla. Taky by se jí takový líbil.

Unavená a všeobecně poněkud rozbitá Rýdie schoulená do klubíčka nakonec usnula. Spala dlouho a spala tvrdě, jako špalek. Opravdu už ten odpočinek potřebovala. Kdoví, jak dlouho by se ještě toulala v krajině snů, kdyby ji náhle neprobudil nenadálý zvuk. Strašně se lekla, když se vedle ní ozvalo pšikání a prskání. Vyletěla na nohy jako čamrda a už si ani nevzpomněla, že když usínala, bylo jí špatně. Teď byla odpočatá, náhle probuzená a hřbet se jí mimoděk trochu naježil - co když se na ni chystal nějaký zákeřný útok? Srst jí ale zase hned přilehla, když si uvědomila, že ten, kdo ji tak vyděsil, byl použe nějaký další nešťastník, který také okusil mořskou vodu. "Fuj, to jsem se lekla," pronesla teď už se širokým úsměvem a zamávala ocasem ze strany na stranu, aby dala najevo, že tím svým naježením nemyslela nic zlého. "Jsi v pořádku? Ta voda je pěkně zákeřná, to ti teda povím... Jeden by čekal, že ho aspoň předem varuje, ale to ona ne."

//Bull Meadow

"Tiaro!" zakřičela Rýdie, které se už druhá vlčice ztratila z očí. "Tiaro!" Bylo to marné. Druhá vlčka byla pryč a Rýdie už opravdu nemohla. Běžela a běžela, ale její tělo jí dalo jasně najevo, že takhle to nepůjde a musí se konečně přestat přepínat. Jako by zapomínala, že není stejně zdatná jako ostatní, že její zdraví je nalomené a takové už zůstane. Běhat s přecpaným žaludkem a ještě k tomu takhle unavená? To jí nedělalo dobrotu. Když se konečně zastavila, lapala namáhavě po dechu a kolena se jí třásla. Před očima vlčici tančily černé mžitky. Vzdala svůj zběsilý úprk a posadila se, funěla jako lokomotiva a cítila, jak jí v břiše nespokojeně škrundá. Ach jo, Tiaro, proč jsi mi utekla? pomyslela si smutně. Teď jí bylo špatně a ještě byla sama. Když trochu popadla dech, vstala a doploužila se k tomu velkému jezeru, které tu doráželo na pláž. Doufala, že když se trochu napije, třeba jí bude lépe. Spolkla dva doušky než jí došlo, že voda je slaná. "Fuj!" vykřikla znechuceně a zkroušeně se odšourala ke skalám, kde se stočila do pevného klubíčka, doufajíc, že ji brzy přejde ta strašná únava i bolest břicha.

Tiara ji přesvědčovala, že smečky jsou bezva a měla by to v nějaké taky zkusit. "No, možná někdy, za nějaký čas... asi by bylo fajn to vyzkoušet, ale teď? Ještě není ta vhodná doba! Potřebuju toho tolik prozkoumat, nemůžu se přitom zdržovat smečkou!" zasmála se Rýdie. "Navíc je to určitě spousta zodpovědnosti a na to já moc nejsem," přiznala.
Rýdie byla velmi spokojená s jejich lovem i s jeho výsledkem. Měla plné břicho a těšila se, až si pořádně odpočine. Její slabé tělo ta námaha hodně vyčerpala, nemluvě o tom, že schytala pár ran, které se začínaly ozývat. Zdálo se ale, že Tiara podobné problémy nemá a už chtěla hnědou vlčici vléct někam jinam. "Tiaro, mohly bychom..." Pozdě. Vlčice už byla na cestě. Rýdie nechtěla svou novou kamarádku nechat jen tak utéct. Vyhrabala se tedy na nohy a rozběhla se za ní.

//Tichá zátoka

Jakmile trochu popadla dech, široce se zazubila na Tiaru: "To bylo fakt super! Nevěřila jsem, že to opravdu dokážeme, ale dokázaly! Jsme bezvadný tým!" Vrtěla ocasem tak divoce, až se z travin kolem ní zvedaly oblaky pylu. Pak se s chutí pustila do jídla. Stará laň tedy nebyla žádnou delikatesou, vlastně to tak trochu bylo jako žvýkat podrážku, ale Rýdie, věčně hladové stvoření přežívající vesměs na tom, co kde najde, neměla ve zvyku si stěžovat a po vší té námaze jí i šlachovitá stará samice chutnala jako mana nebeská. Brzy měla břicho plné tak, jako už dlouho ne. Spokojeně se svalila na bok, aby svému tělu konečně dopřála odpočinek, jaký si po svém výkonu zasloužilo. Cítila se zcela blaženě.
"Smečka? Kdepak," zasmála se. Každý se jí na to vyptával! Asi vypadala jako smečkový typ. Možná by to někde měla zkusit... "A co ty?" oplatila Tiaře otázku. Podle toho, jak se ptala, nejspíš v nějaké byla.

Tiara pouze provedla letmou kontrolu toho, jestli je hnědá vůbec stále ještě naživu. "Hý," pronesla Rýdie souhlasně a pak jen sledovala špičku Tiařina ocasu, jak se zase vzdaluje. Vzápětí se jí do plic konečně povedlo vtáhnout pořádný doušek vzduchu a ona se nemotorně postavila, aby vyběhla dál. Pociťovala už na svém těle různá varovná znamení, ale adrenalin v žilách ještě nedovolil bolesti, aby ji zastavila. Navíc dohnat Tiaru s laní nebylo nic těžkého, vzhledem k tomu, že druhá jmenovaná byla v hrobě už tak třemi kopyty a tím čtvrtým stála na banánové slupce.
Tiara zaútočila na laň vším, co v sobě ještě měla a Rýdie nezůstala pozadu. Tedy, snažila se. Nedokázala už příliš vysoko vyskočit, aspoň ale zabořila zuby do zadní nohy zvířete a vší silou za ni tahala. Možná taky přispěla k tomu, že laň šla vzápětí k zemi. Pak hnědá nezaváhala. Setkala se krátce pohledem s Tiarou a pak se zuby vrhla po krku laně. Tentokrát vedla své údery přesně a cítila, jak s laně svou společnou námahou dostávají poslední kousky života. Brzy její oko pohaslo a pohyby ustaly. Hrudník klesl a už se nezvedl. "Dokázaly jsme to," vychroptěla Rýdie a s úlevou si kecla na zadek. Měla hrudník v jednom ohni a musela nějak přimět mžitky před očima, aby zmizely, než se dá do jídla.

Jen, co se vyhrabala zpátky na nohy, zamířila zase za daňčí laní, která už byla spíše chodící fosilií, než živým zvířetem. To bylo jejich jediné štěstí a možná také jediný důvod, proč po jejím kopanci neměla Rýdie díru mezi očima, ale jen trochu pošramocený kožich a možná lehce naražená žebra po setkání s tvrdou zemí. Tiaře se naštěstí povedlo zabránit srně, aby vběhla do lesa s ostatními a Rýdie vlčici i kořist konečně měla šanci dohnat. V hrdle a hrudi jí už hořel oheň, cítila, že o moc déle už běžet zkrátka nedokáže. Přesto se snažila vydržet - a vyplatilo se to. Laň ve svém běhu zakopla a spadla na zem jako podťatá, její krok už nebyl vůbec jistý a to se jí také stalo osudným. Tiara se po ní vrhla a dopadla podobně, jako před chvílí Rýdie, ale hnědá vlčice ochotně zabrala místo své odkopnuté společnice a pověsila se lani na krk. Zahryzla se pořádně zuby a ucítila, jak se vyřinula krev. "Jé, já to asi-" začala, ale na konec věty se nedostala, protože laň se rozhodla jí ve svých posledních chvílích uštědřit poslední lekci, totiž neříkat hop, dokud nepřeskočíš, a sklepala Rýdii zase hezky rychle znovu na zem mohutným mrsknutím své šíje. To už byl druhý ne zrovna měkký dopad, ale zdálo se, že poslední. Laň se sice pokusila znovu uprchnout, ale z krku se jí valila krev proudem a bylo jasné, že nastaly její poslední minuty. Rýdie se cítila hrdě na jejich výkon, avšak nemohla své pocity řádně projevit, neboť ležela na zemi a lapala po vyraženém dechu. Musela s tím počkat, až ho popadne.

"Třeba to byl hodně nenápadný portál! Neviditelný!" Už možná svoje teorie zaváděla k absurdnosti, ale nedokázala si pomoci, když narazila na někoho, kdo jí je navíc ještě pomáhal rozvíjet. Tiara byla zřejmě pro Rýdii ideální společnicí. Trochu ji ale zklamalo, když slyšela, že ne všichni tady jsou tak milí, jak se hnědá doposud domnívala. "Co? Prostě... jen tak? To je hrozné! Někteří vlci jsou fakt pitomci!" vykřikla pohoršeně. Její iluze o ostrovech tedy dostaly menší trhliny, ale nebyla by to Rýdie, kdyby si tím nechala pokazit den. "Aspoň, že je tu víc těch hodných. Tedy aspoň já jich potkala víc. Což určitě znamená, že jich opravdu víc je!" Odmítala věřit, že svět je tak krutý, jak někteří tvrdí.
Začaly se soustředit na lov. Stará laň, kterou Rýdie vyhlédla, opravdu nevypadala jako moc obtížná kořist. Vlastně... vypadala, jako by možná mohla umřít i sama od sebe, přímo před jejich očima. To hnědé vlčici dodalo trochu odvahy. "Tak jo. Tu bychom dostat mohly. Určitě už nemá moc sil, chudinka stará," přivřela lítostivě modrá kukadla a rozběhla se spolu s Tiarou z kopce dolů. Stádo je hned uvidělo a dalo se na útěk, ale přesně dle předpokladů, ta stará jim moc nestačila. Dohnaly ji celkem snadno. Rýdie ale viděla, že pokud nedají pozor, zaběhne s ostatními do lesa a budou mít po lovu. Aby jí v tom zabránila, zahryzla se jí do přední nohy. To ale nebylo zrovna strategicky zvolené místo. V tlamě sice ucítila krev, ale laň vzápětí nohou tam mávla, až šla vlčice k zemi a ještě udělala kotrmelec. Hned se sice hrabala zpět na nohy, ale mezitím nabrala několikametrovou ztrátu. "Tiaro! Oběhni ji! Ať nejde za nima!" zaječela z plných plic a zase se rozběhla, aby kořist znovu dohnala.

//Zlaťák

Rýdie vesele mávala ocasem, když jí Tiara přitakala. Byla to opravdová záhada a její řešení jistě nemohlo být nic snadného. Hnědá vlčice se osobně nejvíc přikláněla k tomu, že za tím stojí kouzla. Kouzla zmohla kde co. Určitě by dokázala i přenást vlky někam jinam. "No, možná to nebyla neviditelná bariéra - třeba to byl portál! Už jsi někdy viděla portál? Jeden je v horách. Někde tam," kývla neurčitě hlavou přibližným směrem Sněžných tesáků. "Možná to, co nás sem přeneslo, byl taky portál, ale takový, co vede jen na jednu stranu. Takže se zpátky už přenést nejde," rozvíjela dál svou teorii. "Já bych se teda taky vracet nechtěla! Je to tady boží a všichni jsou strašně hodní," rozplývala se Rýdie, která si už stačila vytvořit idealizovanou představu zdejšího kraje i vlků v něm. Prozatím nepotkala nikoho nepřátelského, což pro ni bylo víceméně totéž, jako kdyby žádní nepřátelští vlci ani nežili.
Její úvahy přerušila skutečnost, že se před nimi na dohled objevilo stádo daňků. "Nojo," pronesla a nejistě máchla oháňkou - vzpomněla si, proč tu vlastně jsou. "Stádo. Jo." Hluboce vydechla a opatrně se připlížila o pár kroků blíž. Tolik o lovu ještě věděla. Dál ovšem byla celkem v koncích. "Támhle je jeden, co vypadá docela staře," zašeptala směrem k Tiaře a tlapou namířila na vyhublé zvíře uprostřed skupiny. "Takže... ho musíme nejdřív oddělit?" zahleděla se s otázkou vepsanou ve tváři ke své společnici. "A pak ho strhnout na zem? A pak zabít?" Přestávalo se jí to zdát jako dobrý nápad. Proč že to vůbec zase dělala?

Atlasův protest byl natolik silný, až donutil Tiaru ustoupit a zanechat ho tady vlastnímu osudu. To se Rýdii moc nelíbilo. Znamenalo to, že zůstanou jen samy dvě. "Fakt ani trošilililinku nechceš jít s námi?" zažadonila, ale zdálo se, že je to beznadějné. Povzdechla si. Bude muset věřit tomu, že je Tiara nedovede do záhuby.
Radši se tedy soustředila na konverzaci o tom, odkud se sem kdo dostal. "Páni, já si to taky vůbec nepamatuju!" vyhrkla s už mnohem větším nadšením. "Jednou jsem tady prostě byla. Hodně divný, co? Přitom tady kolem žádné přístupové cesty nejsou." Zadumala se poprvé nad tím, jak se sem vlastně všichni ti vlci dostali. Dřív ji to nikdy ani nenapadlo, neuvažovala nad věcmi tak do hloubky. "Možná jsme prostě přišli po vodě, ani jsme si toho nevšimli. Nebo... v tom jsou nějaká kouzla!" Vzpomněla si pak ještě na vlčici, se kterou se nedávno rozloučila. "Moje kámoška - Mireldis - říkala, že sem přišla z nějakého jiného světa! A že překročila neviditelnou bariéru!" vyprávěla s nadšením malého vlčete. "Možná se tohle stalo i nám!" Nad tou představou se málem zalkla: "To je určitě ono. Tohle je nějaký jiný svět. Takže... jsme vlastně mimozemšťani?" polemizovala a chrlila slova tak rychle, že jí div nevylítla čelist z pantů, zatímco tlapala po boku šedobílé vlčice.

//Bull Meadow

Jak se ukázalo, ani Atlas nebyl myšlenkou lovu příliš nadšen. Dokonce se zdálo, že jeho nadšení bylo ještě menší, než to Rýdiino, zasedl pevně na zem, jako by se do ní snad snažil pevně zarůst. Rýdie sice nechápala, proč se vlk tak hrozně vyděsil, na druhou stranu to pro ni představovalo naději, že se Tiara rozhodne jít lovit radši třeba zajíce a nebude je do toho zatahovat.
Tázavě k vlčici otočila oči, ta ale vypadala odhodlaně. Rýdie jí tedy oplatila úsměv a rozhodla se, že se tedy nechá od Tiary poučit. "Tak jo!" souhlasila a zavrtěla ocasem už o mnoho odhodlaněji. "Jo, srnka by byla nejlepší. Nějaká třínohá," dodala - ne, že by je chtěla podceňovat. Nemyslela to zle, jen zkrátka konstatovala fakta. Nikdo z nich asi nebyl zrovna prototypem silného lovce, snad kromě Tiary, která se tak aspoň dokázala tvářit. "Já jsem z..." začala rychle, avšak zarazila se. "Z, eee... Z daleka!" dokončila triumfálně. "Už si to kloudně nepamatuju, víš? Přijde mi to hrozně dávno, co jsem z domova odešla a od té doby se toulám, takže už musím být na míle a na míle daleko."

Když viděla, jak na ni šedá vlčice začala vrtět ocasem, rozsvítila se Rýdie ještě víc a její vlastní oháňka se rozkmitala ještě rychleji. Že by opět měla štěstí a narazila na přátelské vlky? Už to tak vypadalo. "Nojo, hrb teda fakt nemám. Ani bych ho nechtěla, kdo by se s tím tahal?" zavrtěla hlavou. Velbloudi to museli mít těžké. "Těší mě!" vyhrkla poté, co se dozvěděla jména obou sourozenců. Moc ráda poznávala nové tváře a tak teď byla přímo ve svém živlu.
Trošku se ovšem zarazila, když se Tiara vytasila s návrhem lovu. To už byl snad čtvrtý vlk, co s ní chtěl něco lovit. Rýdie se začínala domnívat, že asi na ostatní působí nějakým mylným dojmem. Byla mrňavá a mohli jste jí spočítat žebra už z dálky, tak proč ostatní pořád chtěli, aby je doprovázela při lovu? "No... já vlastně moc nelovím," přiznala se hned ze začátku a rýpla rozpačitě tlapou do země. Měla vlky zklamat? Po tom debaklu se Zeinab se zařekla, že se do větších lovů už pouštět nebude. Ale teď tu byli tři - to znamenalo, že by měli větší šanci, ne? "Ale zkusit bych to asi mohla, jestli tedy chcete pomocnou tlapku," řekla nakonec a nejistě mávla oháňkou. "Co byste chtěli lovit? Srnku?" To bylo asi tak největší zvíře, na jaké by si troufla.

//Bašta

Vypadalo to, že v kruzích doopravdy chodí. To bylo tedy velice povedené. "Ještě abych tak přešla přes bludný kořen," mumlala si pod vousy a jazyk už měla pomalu u kolen. Opět se začínalo projevovat, že zkrátka není stavěná na to lézt po skalách jako nějaký kamzík. Nebo skákat portály sem tam, když už jsme u toho. Naštěstí se před ní zaleskla vodní hladina, což znamenalo, že může aspoň svlažit vyprahlé hrdlo. Vesele zavrtěla ocasem a okamžitě tam zamířila.
Poznala to jezero. Bylo to přesně to místo, kde s Ahvou začali svou neúspěšnou pouť za nalezením mušlí. Tentokrát u něj ovšem nebyl její kamarád. Byli tam dva vlci, které neznala. Nevadilo jí to, stydlivost jí nikdy nebyla zrovna vlastní. Ba naopak. Zamířila k nim se širokým úsměvem, oháňka se jí jako obvykle houpala ze strany na stranu. "Ahoj!" spustila, když byla v doslechu a nejprve se hltavě napila, než překotně pokračovala: "Uf, to je lepší. No, teda omlouvám se, že vás takhle ruším, ale já musela! Jinak bych jistojistě padla žízní. Jako velbloud." Zamyslela se nad tím, co právě řekla, pak mírně zavrtěla hlavou: "Teda ne. Ten žízeň nemá, že?" Zvonivě se zasmála a pak přejela pohledem z vlčice na vlka a zase zpátky. Byli si podobní. Až na tu barvu, ovšem. "Jsem Rýdie!" představila se. "A jestli v tom jezeře hledáte mušle, pak tam nejsou. Zkoušela jsem to," dodala ještě kousek informací, o který se nikdo neprosil.

//Sněžné tesáky (přes Bull Meadow)

Nějak se jí podařilo slézt z hor a nepřerazit se přitom na dva kusy. Takový už byl Rýdiin život, z větší části záležel zkrátka na štěstí. Co jí bohové ubrali na zdatnosti a fyzické velikosti, to jí zřejmě vynahradili tím, že měla zkrátka neskutečnou kliku. Alespoň většinou... Když se už něco pokazilo, pokazilo se to pořádně. Toho si vlčice byla jistým způsobem i vědoma. Bohové jí ale nadělili také neobvyklou dávku optimismu, takže to v konečném důsledku bylo jedno. "Tady to znám!" vypískla nyní a pomalu, protože horská túra ji unavila, kráčela místy, která navštívila s Ahvou. Ocas se jí přitom zamyšleně mrskal sem a tam. Chodí v kruzích?

//Zlaťák

//Č. louka

Vlčice vyklopýtala z portálu a zmateně se rozhlédla. "Ale néé," vyjekla, když si uvědomila, co se stalo. "Už zase tohle! Jsem já to ale hloupoučká." Sama nad sebou zavrtěla hlavou. Nejspíš zase nedávala pozor, kam šlape. Jak typické. No, co mohla dělat, že? Nezbývalo jí, než prostě z hor slézt zase dolů. Musím dávat větší pozor, jinak bych taky mohla skončit v jiném světě. Jako Mireldis! Setkání s vlčicí z cizího světa jí asi nějakou dobu v paměti utkví, ačkoliv teď už na vlčici vůbec nemyslela. Nepřemýšlela vlastně skoro nad ničím, jen se tak nějak sunula z kopce a doufala, že to dolů zvládne v jednom kuse.

//Bašta (přes Bull Meadow)