Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Takže... ti nevyhovoval Alfa, nebo to, že je smečka malá?" nechápala zcela Rýdie, odkud vlastně pramení Ahvovo rozhořčení nad smečkou. "Každopádně tě tam nikdo nedrží, ne? Kdyby se ti tam hodně nelíbilo, tak můžeš odejít a zkusit to jinde? Žejo?" Rozhlédla se kolem a spiklenecky se k vlku naklonila: "Dvakrát mrkni, jestli tě tam drží jako vězně. Dostanu tě ven!" vypjala hrdinsky hruď. Při její muší stavbě těla, kdy jí trčely kosti snad odevšad, odkud mohly, to působilo poněkud komicky. Nějaký nabušený Alfa by z ní pravděpodobně nalámal třísky do ohniště.
"Ale to nebyl velkej buvol!" zasmála se Rýdie, když si uvědomila, že to předtím moc neupřesnila. "Bylo to malinký, malinkatý buvolátko. Ale běželo na opačnou stranu, než mělo a navíc ještě hrozně rychle utíkalo a vyhazovalo, vůbec se k němu nedalo dostat," vysvětlovala. To, že se nic nestalo, nebyla tak úplně pravda, Rýdie to ale nekomentovala. Nebyla na svůj výkon hrdá. "Plány? Já ti už přece říkala, že na plány já nehraju," zasmála se a zastřihala ušima. "Chci to tady pořádně prozkoumat, pořád jsem k tomu neměla moc příležitostí. A taky už nebudu lovit nic, co má kopyta. Už nikdy." Už si to zkrátka usmyslela. Nebyla na to ostatně vůbec stavěná, že se jí to tehdy s Ahvou povedlo bylo spíše dílo šťastné náhody.

Zdálo se, že i Ahvu potěšilo, když konečně otevřel oči a spatřil známou tvář. Rýdie se usmívala jako sluníčko. Už nemyslela na to, jak zklamala Zeinab a jak jim pokazila lov, ani na buvolí kopanec. Byla jen potěšená tím, že narazila na někoho, koho zná a kdo je zjevně rád, že se objevila. "Ani já ne. Je to zvláštní a potěšující náhoda," poskočila zvesela. Když ale Ahva zmínil, že smečka není podle jeho představ, trochu se zamračila. "Ale ne. To mě mrzí. Jakto? Co se stalo? Nenarazil jsi tam snad na ty správné vlky? Nebo snad špatné území?" Rýdie měla jen minimální ponětí o tom, jak to vlastně ve smečkách funguje. Mrzelo ji ale, že tam Ahvaryan není šťastný. Přeci se na to tolik těšil. Jakmile ale byla tázána, jak se má ona, začala zase brebentit obvyklým způsobem: "Já... já se mám vlastně taky celkem dobře, teď už, když jsem tě potkala!" zubila se. "Předtím jsem potkala vlčici Zeinab a s tou to bylo taky fajn, ale pak jsme šli lovit buvola a ono se to nějak nepovedlo a ona se teď na mě určitě zlobí, protože jsem jí to zkazila, ale já to neudělala schválně! Ale to je teď už jedno, protože pak jsem našla myš k svačině a potkala tebe, takže na tom nezáleží," vychrlila jedním dechem a zadýchaně se usadila, přičemž nespouštěla zářící očka z Ahvovy tváře.

7

//Mlžné pláně

Nakonec se jí podařilo vyklopýtat z husté mlhy. Docela si oddechla, když ten podivný přírodní jev zmizel. Naštěstí už to zvládla bez dalších karambolů a ani přitom nepřišla o svůj cenný úlovek v podobě vcelku odporně vypadající, páchnoucí a teď už i značně oslintané myšky. Jen, co se před ní objevila širá pláň, přešla zase do poklusu, ačkoliv ji bok pořád pobolíval. Na buvolí paznehty asi jen tak nezapomene. Teď ale na bolest nemyslela, myslela na to, že si chce najít nějaké pěkné, klidné místečko, kde si vychutná myš, kterou našla.
Tenhle plán ale její mozek opustil ve chvíli, kdy jí vítr zanesl do čumáku známý pach. Je to... Ahva? vytřeštila oči a rozběhla se tím směrem, co jí nožky stačily. Ve vyšším tempu pokluhávala dost znatelně, ale ona sama si toho nevšímala. Za chvíli už spatřila známou tvář - Ahvaryan ležel na kopečku a vyhříval se. "Uhvu," chtěla ho Rýdie pozdravit, avšak zjistila, že když má hubu zacpanou myší, moc dobře to nejde. Vyřešila to rychle. Dvě kousnutí a myš jí zmizela v žaludku. "Ahvo!" vyhrkla v momentě, kdy měla tlamu prázdnou. "To jsou teda věci. Tak ráda tě zase vidím, vůbec jsem nečekala, že na tebe narazím!" brebentila a mávala oháňkou. "Jak se máš?"

6

//Zauberwald

Vyrovnaným tempem klusalo to dorbné kostnaté stvoření ven z podivuhodného lesa, jako obvykle ocas mávající jako vlajku a čumák až u země, aby našla něco k snědku až se náhle zarazila, když si uvědomila, že ji zahalila hustá mlha. "Hm?" uniklo jí zvědavě. Byl přeci slunečný den a najednou tohle. Zmateně se rozhlížela. Nepřišla ale na to, jak se to stalo. Zřejmě nějaký omyl. Byla ovšem nucena zpomalit poté, co zakopla o větev a spadla přímo na čumák jí totiž došlo, že to tady není moc bezpečné. Šla tedy pomaleji, o to rychleji ale mávala ocasem. Čmuchala kolem sebe vlhkou trávou a dokonce narazila na něco, co jí skutečně zvedlo náladu. Široce se usmála, když ze země zvedala mrtvolku středně velké myši, která už tam asi nějakou chvíli ležela. Co jí na tom ale záleželo. Ona byla hladová a nemohla si vybírat. Proto chcíplinku zvedla ze země. Sníst si ji ale chtěla někde jinde. Někde, kde není podivná mlha.

//Bull Meadow

5

Probudil ji hlad. Nebylo taky divu. Spala dlouho a ani předtím neměla břicho ani náhodou nijak přeplněné, navíc zbytečně vyplýtvala síly na neúspěšný lov buvolího telete. Teď otevřela modrá kukadla a zamrkala do slunečních paprsků. "Zeinab?" zamumlala. Ale hnědá vlčice byla dávno pryč. Byla to ostatně Rýdie, kdo jí utekl. Nebyl důvod, proč by ji Zeinab měla hledat. Malá vlčice si trochu smutně povzdechla, ale pak vyskočila na nohy. V nakopnutém boku jí přitom bolestivě škublo.
Rýdie ovšem měla na své straně jednu výhodu, kterou se vyrovnával fakt, že zůstala úplně sama, hladová a pokopaná od buvola - tedy fakt, že nedokázala dlouho vydržet smutná a nečinná. Kdo ví? Možná když někam vyrazí, Zeinab zase potká a třeba se jí bude moct i omluvit za to, že to pokazila. Nebo potká nějaké nové kamarády! Ano, to by šlo. Zamávala ocasem a trošku kulhavým poklusem vyrazila vpřed.

//Mlžné pláně

//Small přes Kvetoucí louku

Plížila se pryč jako zpráskaný pes a cítila se opravdu hrozně. Pokazila Zeinab celý lov, protože zapomněla, že není tak silná a schopná, jako většina vlků. Rýdie málokdy propadala pesimismu, byla smířená se svým stavem i s tím, že zkrátka nemůže dělat všechno, co dělají ostatní, avšak občas na ni realita tvrdě dolehla. Jako třeba teď. Přes oči zamlžené slzami neviděla skoro nic, jen si všimla, že je ve skrytu stromů. Pod jeden z nich se stočila do klubíčka plného neštěstí. Byla hrozně hladová a vyčerpaná, kopanec od buvola ji bolel a tupě pulsoval. Nejhorší ale bylo zklamání a stud, který jí plnil každou částečku těla. Co mě to napadlo? Nemůžu lovit. Měla jsem to Zeinab hned říct. Jenže já myslela... po tom lovu s Ahvou... že jsem lepší. Musela se smířit s tím, že lepší to už nebude. Navždy bude malá a slabá vlčice s podtrženým zdravím, co žere myši a zdechliny. Skoro by si přála, aby s Ahvou nelovila. Pak by nikdy nepoznala nic jiného a nemuselo ji to teď tak bolet. Tlumeně vzlykla a zavřela oči. Doufala, že až se vyspí, bude všechno vypadat lépe.

4

Rýdie prudce lapala po dechu, který ji notnou chvíli unikal. Zdálo se jí to jako věčnost, nakonec však natáhla pořádnou dávku vzduchu do plic a začala prudce oddechovat, srdce jí divoce bušilo. Uprostřed hrudi, kam ji zasáhl pazneht telete, jí pulsovala tupá bolest. Nezdálo se ale, že by byla vážněji zraněná. Co zraněné bylo byla její duše. Nezvládla jsem to. Rýdie ucítila, jak se jí v očích formují slzy. Zklamala Zeinab a teď je všechno v troskách. Jak si vůbec kdy mohla myslet, že by něco takového zvládla? Opatrně se převalila na břicho a vstala na nejisté nohy. Skrze husté křoví viděla, že Zeinab tele strhla a teď čeká, až z něj vyprchá život.Je její. Zaslouží si ho. Ne já. Já jsem jen... zkazila jsem její plán. Zklamaná a dobitá hnědá vlčice stáhla ocas a obrátila se k odchodu. Tiše se plížila pryč - v neslyšném pohybu vždycky vynikala, pokud dokázala udržet tlamu zavřenou. Což teď nebyl žádný problém. Musím jít. Co by mi Zeinab asi řekla? Když uslyšela, jak vlčice volá její jméno, trochu ztuhla, otočila se, zaváhala... pak ale zamířila nazdařbůh někam pryč. Jen ať si Zeinab tele nechá. Rýdie se vrátí ke krysám a hrabošům. Nikdy ji ani nemělo napadnout, že by si mohla hrát na stejném hřišti, jako ostatní.

//Zauberwald (přes Kvetoucí louku)

3

Brzy si všimla, že za jejími zády se cosi děje. Dovolila si jeden rychlý pohled. A jé. Spatřila obrovská zvířata, mířící si to přímo k ní. Tušila, že kdyby do ní vrazila ta mohutná tvrdá hlava, letěla by vzduchem jako hadrová panenka. Rozběhla se tedy rychleji, ale už teď cítila, jak ji v hrudi pálí. Nezvládnu to, došlo jí. Pořád ovšem běžela... a už tu byla Zeinab. "Do-dobře," vypravila ze sebe udýchaně. Mezi stromy. Mezi stromy. Kroky telete se tam opravdu začaly stáčet, ale Rýdie už skoro nemohla. Zpomalovala a v běhu sípala. Jenže zabýval už jen malý kousek k lesu...
Tele vběhlo mezi stromy, pronásledováno vlčicemi, a i jeho úprk se zpomalil. Špatně se mu v porostu manévrovalo. Téměř uhnaná Rýdie se k němu v jednu chvíli dostala jako zázrakem opravdu blízko. V další chvíli jí pazneht telete prosvištěl přímo nad hlavou. Umí kopat? Jeden by si myslel, že... Další myšlenka jí byla přerušena dalším kopancem. Tenhle ji už zasáhl, a to do hrudi. Nečekala to. Dopadla tvrdě na zem a zalapala po dechu, který si někde během celého procesu vyrazila. Teď už tele nedožene. Buď to Zeinab zvládne, nebo budou o hladu. Bylo teď už jasné, že úspěšný lov s Ahvou byla pouhá náhoda.

2

"Jo. Nebude to problém." Rýdie plán moc nepochopila. Nedokázala se soustředit, byla strašně roztěkaná, jak už jí zkrátka velela její nátura. Úplně pitomá ale nebyla a bylo jasné, že zkrátka udělá, co bude moci, ať už to bude správně, nebo ne. Přikrčila se do křoví a sledovala Zeinab. Popobíhala směrem k bizonům, když se vlčice pohybovala. Párkrát jí to nevyšlo a tak se Zeinab sice pohla, ale Rýdie zůstala trčet na místě, protože koukala po vejrech, postupně se ale pomalu propracovala až na druhou stranu, k místu, odkud dobře viděla na mláďata. Byla tam, jak už věděla, tři. Zraněné bylo jen jedno. Musím ho oddělit. Ale kdy? Už teď? Vlčice měla nulové zkušenosti a čas běžel. Asi teď. Zeinab nedává žádné znamení, takže... asi teď. A zahnat ho do křoví. Do křoví. Do křoví. Co jí nedošlo bylo, že ve křoví zrovna seděla a tak, když z něj vyskočila, nejen, že se pryč rozběhla všechna tři mláďata, navíc ale běžela úplně na opačnou stranu. "Ups," vyhrkla Rýdie a vyběhla za telaty, která alespoň utíkala pryč, ne do bezpečí stáda. To zraněné opravdu za ostatními zaostávalo, ale Rýdie si nevěděla rady, co s ním dál. Lov tedy nezačal nejlíp. Ještě ale nebylo všechno ztraceno. Hnědavé třeštidlo ovšem bez pomoci Zeinab netušilo, co si počít, tudíž prozatím zkrátka běžela za zraněným teletem a doufala, že se její společnice odněkud vynoří a zachrání situaci.

//Kvetoucí louka

Klusala za Zeinab a vynakládala veškerou sílu vůle k tomu, aby se vydržela soustředit na lov. Došly až k jezeru a Rýdie se rozhlédla. Bylo tu živo, jen co je pravda. Daňci, zajíci a nějaké velké krávy. O bizonech Rýdie neměla žádné povědomí. Ale zdálo se, že zrovna na malého bizona má Zeinab zálusk. Rýdie se za ní táhla jako stín a silou tiskla čelisti k sobě, aby jí z tlamy neustále neplynul proud slov, ačkoliv by k situaci jistě měla co říct. "Vidím ho," potvrdila jen, aby Zei bylo jasné, že jí zraněné tele neuniklo.
Pak přišla ta horší část. Totiž plán. Po vzoru své společnice zalehla do křoví a poslouchala. Poslouchala, ale bylo to hodně složité. "Hm... Jo, chápu!" souhlasila radostně. Nechápala. "Myslím, že to dokážu." Nemyslela, ale nechtěla zklamat Zeinab, kterou už začala považovat za kamarádku. "Takže jdeme na to?" otázala se a máchla ocasem. Její pochybností na ní vůbec nebyly vidět.

Zdálo se, že Zeinab nadšení z lovu nesdílí stejnou měrou jako Rýdie. Vlčice si toho nevšímala, její mysl byla soustředěná pouze na to, že bude zase lovit a bude užitečná. Aspoň tak si to malovala v představách. "No jasně! Tak začneme hledat hned teď," neztrácela ani chvíli čas a začala větřit u země, zatímco stále nadšeně vrtěla ocasem. Necítila ale nic, ani sebemenší záchvěv. Kdyby nad tím přemýšlela, možná by jí došlo, že ta rýma, co chytila, jí ve stopování zrovna dvakrát nepomáhá. "Ne, ani trošinku," potřásla hlavou, ale stále se usmívala - byla to jistě jen otázka času, než nějakou kořist najdou! Zeinab nakonec prohlásila, že něco cítí. Rýdie se svým mokrým čumákem necítila pořád nic, ale i tak se zaradovala, věřila tomu, že její společnice je ke kořisti zavede. "Fakt něco cítíš? Paráda! Takže... oh, ty už jdeš," vyhrkla, když jí došlo, že Zeinab se pomalým krokem vzdaluje. Rychle jí doklusala. "To nevadí, jsem hned za tebou a - nojo, vlastně, asi bych měla být potichu a neplašit kořist, žejo?" uvědomila si a hlasitě se zahihňala, jako by se na tyhle hlasové projevy vůbec nevztahovalo to, co právě řekla. Pak ovšem tlamu znovu sklapla, aspoň na chvíli, než zase zapomene, že ji má držet zavřenou.

//Small

Její slova byla přejita víceméně bez komentáře, kromě toho, že jí Zeinab opětovala pozdrav, hnědavou vlčici to ale zrovna dvakrát nerozhodilo. Jen natahovala do čenichu vzduch vonící po dešti, bez zjevného důvodu se zubila a když špička černé oháňky její společnice vyklouzla ven, vydala se tam i ona. Vytlapala na sluneční světlo a rozhlédla se kolem. Pak se jí Zeinab zeptala, jestli nemá hlad. "Vlastně celkem mám," chytla se toho hned a zavrtěla ocasem. Pak překvapeně zamrkala, když Zeinab navrhla lov. Další lov? Už zase? No paráda! "Jo, to bychom mohly, to je absolutně bezvadný nápad," zajásala Rýdie, která si při slovu "lov" hned představila jeleny. Neuvědomovala si, že při lovu s Ahvaryanem měla pravděpodobně obrovské štěstí a že takováhle snůška náhod se jen tak opakovat nebude. Že skoro nehrozí, aby se jí se svou křehkou postavou a podtrhnutým zdravím povedlo znovu být někomu při lovu nápomocná - ba naopak, že bude ráda, když nedostane kopanec přímo mezi oči. Ne. Byla jen překvapená a nadšená, že ji na lovy najednou všichni chtějí brát. "A co budeme lovit? A kde? Půjdeme někam jinam? Myslíš, že tady taky něco najdeme?" chrlila a mávala ocasem ze strany na stranu, zcela pohlcena vlčecím nadšením.

Hnědá vlčice usnula rychle a spala vskutku tvrdě, posledních pár dní jí dalo zkrátka zabrat. Lov jelena, šplhání po horách a pak dvojitá koupel v ledovém jezírku, navíc ještě ten zcela zbytečný pokus s magií, nachlazení... to všechno si na drobné Rýdii vybralo svou daň a ona spala jako zabitá, aniž by se jí zdály jakékoliv sny. Probudilo ji... něco. Ani vlastně nevěděla co. Snad nějaký zvuk, snad skutečnost, že na sobě ucítila pohled Zeinab. Ať to či ono, rázem otevřela svá modrá kukadla, široce zívla a pohlédla na vlčici vedle sebe.
"Dobré ráno," spustila okamžitě, ačkoliv moc ráno už nebylo. To byl ale nepodstatný detail. "Spalo se ti dobře?" zajímala se s úsměvem. Po dobrém spánku se cítila už mnohem lépe, minimálně ji opustila bolest hlavy, ačkoliv čenich měla stále mokrý a dvěma pořádným kýchancům se taky neubránila. "Ještě že máme tu skrýš," začala její mysl okamžitě hledat něco, o čem by mohla mlít. "Jinak bychom teď byly zmáchané na kost a to by teda nebylo vůbec dobré." Rýdie vrtěla ocasem a bylo zcela zjevné, jakou má radost, že je zase vzhůru. Stačilo jí málo.

Jen střihla ušima, když jí Zeinab říkala víc o vůdcích smečky. "V tomhle já se nevyznám," přiznala se Rýdie. "Jediná smečka, ve které jsem kdy byla, byla ta, ve které jsem se narodila, a ani tam jsem zrovna moc dlouho nepobyla," zasmála se tomu, jako kdyby fakt, že jednoho dne se zkrátka zaběhla a už se nevrátila, byl kdovíjak vtipný.
Hnědé vlčici přišlo trochu zvláštní, že rezavá považuje všechny rostliny za "plevel", když je jejím elementem země. Vždycky se domnívala, že vlci s touhle magií toho vědí o přírodě hodně, Zeinab na tom ale asi byla jinak. Jestli žila v tom moři písku, asi tam toho moc nerostlo, vyřešila nakonec záhadu aspoň po svém. Navrch své překvapení nijak znát nedávala, už se ani nevyptávala. Spánek ji přemáhal. "Říkám a vím," zavrtěla krátce ocasem. Viděla, že i Zeinab zmáhá únava a tak konečně nechala své oči zaklapnout. Usnula vmžiku. Měla toho opravdu dost a věděla, že trocha spánku jí jen prospěje.

"Hmm, to bude asi pravda. Bojovat proti sobě magiemi nezní moc spravedlivě." Hnědá vlčice nicméně o bojích věděla dost málo, neboť v každé rvačce by ji asi dost snadno převálcovali a ona se fyzickým sporům vyhýbala jako čert kříži. Ve smečce, jakou popsala Zeinab, by tedy asi dlouho nevydržela. "Když mají na starosti ostatní členy smečky, tak by ti vůdci asi měli být odvážní," došla rychle k závěru. "A silní. Aby ostatní mohli chránit." Vzpomněla si matně na tátu - kdyby se Alfy posuzovaly jen podle síly a odvahy, byl by jistě zcela ideální. Co se ale týkalo například jeho míry tolerance k výstřelkům jeho rozlítané dcery, která odmítala dospět, inu... to už bylo horší.
I Zeinab vypadala unaveně, Rýdie si domyslela, že je to tou magií. Teď ale nemusely nikam spěchat a mohly v klidu odpočívat, počasí nevyhlíželo, jako by se chystalo umoudřit. "No jasně, že bude," odkývala Rýdie, která moc dobře věděla, jak to chodí. "Mám s tím spoustu bohatých zkušeností," usmála se unaveně. "Chvojí? Plevel? Myslíš... bylinky?" pátrala po tom správném slově a zamyslela se nad tím. "Myslím, že na většinu z nich je ještě moc brzo, sníh sotva slezl, sice by se hodily, pár jich taky znám, ale není to nutný. Budu..." Její řeč přerušilo několik hlasitých kýchanců za sebou, po kterých jí v hlavě pěkně zadunělo. Potřásla jí a nasadila opět svůj nezničitelný úsměv, udolat Rýdii nebylo jenom tak. "Budu v pohodě i tak," dokončila. Myšlenka spánku ji ale lákala. Schoulené v klubíčku v suchu a teple, zatímco všude kolem plesklaly kapky deště, jí těžkla víčka, nechtěla ale jen tak odpadnout a ponechat Zeinab jejímu osudu. Co když se bude nudit? Nebo, o ne, co když odejde, zatímco budu spát? To by přece neudělala. Nebo snad jo?