Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Sejde z očí, sejde z mysli," pokrčila Rýdie bezmocně rameny a pobaveně se usmála, se svou prchlivou myslí sváděla boje celý život a nevyhrála nikdy ani jeden jediný. Na umírající zvíře by si buď už nevzpomněla nikdy, nebo po několika týdnech, kdy by ho už mrchoužrouti ohryzali na kost. "Ale to nevadí, já už se naučila přežít i bez toho, každý má svoje způsoby," dokončila myšlenku a pohodila ocasem.
"Ale hodí se i tak," uculila se, protože právě díky magii na ně teď nepršelo. "Zuby jsou sice zuby, ale všechno nedokážou, třeba vytvořit takovýhle pěkný úkryt, nebo přivolat vítr, nebo rozdělat oheň, nebo...ee..." na víc elementů už se vlčice rozzpomenout nemohla, "nebo prostě tak." Doufala, že slova rezavé jsou pravdivá a cvičením se v ovládání větru zlepší, sama tomu pořád věřila, ačkoliv to trvalo už dlouho. "Myslím, že to jednou přijde," přikyvovala.
Potom ovšem ztichla a její společnici to neušlo, žádný div, když Rýdie sklapne tlamu, je nastalé ticho do uší bijící. Potřásla bolavou hlavou: "To nic není, jsem jenom trochu unavená." Nechtěla, aby si s ní Zeinab dělala starosti. Tohle prožila už mockrát a mockrát ještě prožije. "Asi jsem zase nachladla, to je takhle pořád dokola, každou chvíli. Zima mi to asi ještě potřebuje naposledy dát sežrat, než se zase na rok stáhne," objasnila, netvářila se při tom ale nijak zkroušeně, pouze s úsměvem stále v koutcích tlamy konstatovala skutečnosti. Jen se stočila do klubka, aby jí neutíkalo teplo a kdoví pokolikáté si otřela mokrý čenich.

//Pityas

Zeinab se sice snažila Rýdii vysvětlit, že trpělivým čekáním si může přijít k lecčemu, vlčice bohužel velkou trpělivostí neoplývala. Pokud ze zvířete nebyla mršina už ve chvíli, kdy na něj narazila, šance, že bude klidně dlouhé dny vyčkávat, až starý kus pojde, byla mizivá. "No, když na to máš nervy, pak se to určitě hodí," pokrčila Rýdie rameny, zatímco koukala, kde co lítá. "Ale nevím, jestli bych to vydržela. To se totiž vlk taky může pěkně načekat a to není nic pro mě." Stačilo se ostatně na Rýdii podívat, jak těkala očima po rozkvétajících rostlinách a bylo jasné, že neudrží pozornost moc dlouho.
Počasí se začínalo zhoršovat. Připlula černá mračna a první kapky deště zastudily vlčici na čenichu, který byl mokrý i bez deště. Přinutilo ji to k dalšímu kýchnutí, tupá bolest hlavy jí napověděla, že se asi nachladila pořádně. A to se z jedné rýmy zrovna vylízala. Moc na to ale nemyslela, vykulila totiž oči na zázrak přírody, který právě Zeinab předvedla. "Bezvadný!" vyhrkla a vděčně se položila do úkrytu, který vznikl z křoví. "Umíš kouzlit? Co ještě dokážeš? Vždycky jsem si přála naučit se to líp, ale ať se snažím, jak chci, dokážu toho s elementem jenom hrozně málo," nepřestávala mlít pantem a aby názorně předvedla, že ji magie moc neposlouchá, nechala slabý vánek rozhýbat stébla trávy venku, mimo jejich úkryt. Krátce nato se ovšem venku zvedl vítr a tak její snaha přišla trochu vniveč, navíc ji to unavilo a hlava ji rozbolela ještě o něco víc. Položila si tedy hlavu na tlapky a sledovala Zeinab, vděčná, že pro ně zrzka vytvořila takový krásný praktický úkryt. Na chvíli zmlkla, kromě občasného popotáhnutí. To bylo vzácné.

Zeinab asi úplně nechápala, co Rýdii tak nadchlo, ač odpověď byla prostá - všechno. Rýdii dokázalo nadchnout všechno. A zjištění že Ahvaryan - vlk, kterého znala sice pár hodin, ale pravděpodobně by kvůli němu proběhla hořícím křovím jen proto, že jí ukázal, jak lovit jelena - je jejich společným známým, jí působilo radost zkrátka nesmírnou. "To už je jedno, jestli ho našla smečka nebo on ji, chtěl ji a teď ji má a to je hlavní," zazubila se. "Hodně s tím spěchal, prý aby se mu líp lovilo. To on totiž rád." Rýdie si vzpomínala, jak byl Ahva vysazený na jídlo. Méně už na to, jak ji málem zakousl, když do něj omylem vrazila, zatímco se krmil srnou, na ty špatné okolnosti zapomínala obvykle rychle.
"Já větší kořist nepotřebuju," pokrčila rameny, ačkoliv její vystouplá žebra by o tom jistě byla ochotna debatovat. "Stejně na lov nějakých macků nemám dost síly a kdoví, jestli bych potom smečce k něčemu vůbec byla. Leda bych jim je naháněla. Jenže na to se zase musí hodně běhat a to... to..." Konec její věty se ztratil v dalším kýchnutí. Zdálo se, že Zeinab její stav neunikl, protože se zvedla a hodlala je zavést někam do závětří. Rýdie se ani v nejmenším nebránila. "Tak jo," zavrtěla ocasem a rovněž vyskočila na nohy. "Třeba přitom narazíme na nějakou další zajímavou věc," těšila se a capala za vlčicí, která ji o pěkný kousek převyšovala. Spěšně si otřela tlapou mokrý čenich, ale dlouho se tím nezdržovala, nechtěla brzdit Zeinab nebo nedejbože rezavou vlčici ztratit z dohledu.

//Kvetoucí louka

"To abych se tam někdy vypravila," malovala si už Rýdie další trasu svých kroků, na písečné duny by se podívala moc ráda. Neměla povědomí o tom, jak vedro pouště může být úmorné a nebezpečné, zmítala jí pouze čirá zvědavost.
Chtěla se ještě vrátit k otázce kožichu, ale přerušilo ji dalších několik kýchnutí a pak už na to jaksi zapomněla, protože řeč přišla na Ahvu, kterého k Rýdiině velkému údivu a potěšení Zeinab znala. "No jasně - Ahvaryan! Ty ho znáš? Fakt? Znáš Ahvu?" vyhrkla a nepřítomně popotáhla. "To je bezva, musí tady být asi hodně známej," zastřihala ušima, šťastná, že se evidentě spřátelila s místní celebritou. "To je dobře, že tu smečku už našel, přála jsem mu to, zdálo se mi, že po tom opravdu a zcela upřímně touží... a splnilo se mu to!" Rýdie byla radostí skoro bez sebe a ocas jí už zase metal ze strany na stranu jako šílený. Nakonec ani Ahva mou pomoc nepotřeboval, asi stačilo, že jsem mu držela palce.
"Ale já umím lovit," zasmála se Rýdie, když její slova byla pochopena trošku špatně. "Myši, hraboše, ještěrky, někdy dokonce zajíce..." vyjmenovala své obvyklé spektrum lovné zvěře, které mohlo Zeinab napovědět, proč je tak hubená. "Ale jeleny? Jeleny jsem nelovila nikdy, až teď, s Ahvou. Bylo to hrozně těžký, ale skvělý!" Radostně se při té vzpomínce zazubila... a znovu kýchla. Achjo.

"To jo," uznala Rýdie. "Zvyknout se dá na leccos, někdy si myslím, že skoro na všechno." Sama toho byla chodícím důkazem, žila jako list poháněný větrem z místa na místo už kolik let, živila se mršinami a hlodavci a každou chvíli ji sužoval nějaký neduh, ale zvykla si. Byla vlastně nakonec šťastnější než většina ostatních vlků, které dosud potkala.
"Takže i tady jsou někde moře písku?" nadchla se a hned to zatoužila vidět. "Tady je taky všechno možný, to by jeden nevěřil," zavrtěla nad tím udiveně hlavou - a to těch zdejších divů zas tak moc zahlédnout nestačila. "No, zimní kožich ti asi narůst musel, jinak by ti v zimě byla zima," přemýšlela Rýdie nahlas. Zdálo se jí to jako jediná logická věc. "Aha! To je asi dobré vědět, i když se do žádné smečky nechystám... ale škoda, že jsem o ní nevěděla předtím, než jsem potkala Ahvu, ten smečku hledal, mohla jsem mu poradit!" plácla se tlapou do čela. "No, teď už je pozdě." Pak jí došlo, že Zeinab pravděpodobně vůbec neví, o kom to mluví. "Ahva je můj kámoš, naučil mě lovit jeleny," zahlásila hrdě a jevila se kvůli tomu snad ještě více jako přerostlé vlče, než předtím.

"Jasně, že přijdeš," vyhrkla drobná vlčice okamžitě. Neviděla sebemenší důvod, proč by proti Zeinab něco měla mít, nic jí přece neudělala? "Nemám sebemenší důvod si myslet cokoliv jiného!" zubila se. Jako obvykle si vůbec nepřipouštěla, že by rezavá mohla být třeba úplně jiná, než jak se tváří - na to zkrátka Rýdie nemyslela. Pro ni bylo důležité to, co se děje právě teď a tady.
"Tyjo, to zní jako hodně zajímavý kraj," vyslechla si s vykulenýma očima vyprávění Zeinab o Egyptě. "Není to ale těžké, jen tak se přesunout z horkého moře písku, no... sem?" rozhlédla se kolem, nad nimi se tyčily vrcholky hor a vedro rozhodně nebylo. "Tady jsem písek nikde neviděla a horko tady taky není, i když jídla a vody je tu asi víc. Naroste ti vůbec zimní kožich, když na to doteď nebyl zvyklý?" vyptávala se dál, celá záležitost ji upřímně zajímala.
Pak ale byla řada zase na ní, aby řekla něco o sobě. "Já nemám plány," pokrčila rameny. "Nikdy jsem je moc nepotřebovala, prostě dělám, co mě napadne. Už se toulám tak dlouho, že ani nevím, jestli bych si vůbec pamatovala, jak to ve smečce chodí," zasmála se a pro dobrou míru znova kýchla. Začínalo ji to otravovat, ale tak už to holt chodilo. "Ani nevím, jestli tady nějaké smečky jsou. Na žádnou jsem zatím nenarazila." Drobný detail, že se tu pohybovala jen velice krátce a proto asi žádnou smečku neviděla, jí na mysl nepřišel.

Větší objem plic sice byla dobrá myšlenka, v případě mrňavé a vyhublé Rýdie ale asi nebyl moc pravděpodobný, možná to měla dokonce naopak. Byla ale zkrátka zvyklá mlít pantem, dokud to šlo.
Spatřila, že Zeinab si lehá a tak se aspoň posadila. Když jí vlčice začala vysvětlovat, že otravná není a nemele blbosti, mlátila už oháňkou ze strany na stranu tak divoce, až hrozilo, že jí úletí. "To je hezký, že to říkáš!" zvolala. "Páni, poslední dobou mám vážně na společnost štěstí, narážím tady na samé příjemné vlky," radovala se s vlčecí naivitou a už si malovala, jak se tady, v zemi dobra usadí a bude navždy žít šťastně.
"Tak dobře," řekla ohledně jmen, Zeinab si dokázala zapamatovat snáze. Zrovna tak jako Rýdie trvala na neobyčejnosti ohonu, jeho majitelka si zase stála za tím, že je zcela obyčejný. Hnědé nešlo do hlavy, jakto že to nevidí. "Ale takový ocas jen tak někdo nemá," prohlásila, vtom ji ale zaujala další slova vlčice. "Egypt? Ten neznám. Je daleko? A nikdy tam není zima? O takové zemi jsem ještě nikdy neslyšela." Rýdie ani nikdy neslyšela o poušti. "Ale léto, jo, léto mám taky mnohem radši, mnohem lepší, než se klepat zimou někde v díře," souhlasila a jako na potvrzení svých slov dvakrát hlasitě kýchla. Dvojitá koupel v ledové vodě jí asi moc neprospěla. "Pardóón," zašklebila se a otřela si mokrý čenich do trávy. Že se jí vrací rýma ji neznepokojovalo. Byl to neustále se opakující koloběh v jejím životě.

"Nojo, možná mám jen větší plíce," gebila se Rýdie od ucha k uchu, šťastná, že ji rezavá poslouchá a dokonce chápe. "Jo, jo, přesně tak to je, každý, jak se mu to líbí atakdál," splácla vlčice tři slova do jednoho, navzdory svým řečem o velkých plicích se ale musela na chvíli odmlčet a popadnout dech. Nedávný náročný lov a šplhání po horách si vybraly svou daň na jejím oslabeném těle. Brzy ji to však přešlo, přesněji ve chvíli, kdy ji zrzavá ujistila, že není otravná. "Fakt?" rozzářila se. "To je bezva, spousta vlků si totiž myslí přesný opak."
Vlčice měla poněkud komplikované jméno. "Zeinab-is-... promiň, nedá se to nějak zkrátit? Prosím?" zatvářila se omluvně, měla ale oprávněný dojem že její prchlivá paměť by jméno vlčice brzo zkomolila nebo úplně vypustila. Vzápětí se hnědá zděsila: "Obyčejný? To určitě ne! Však je huňatý a skoro až na zem, rozhodně zcela neobyčejný!" stála si za svým, aniž by ji napadlo, že Zeinab důkladná analýza její oháňky třeba nemusí být příjemná. "A v zimě se s ním můžeš přikrýt! To musí být super!"

To, že se jí na celý vodopád slov dostalo pouze dvouslovné odpovědi Rýdii nikterak nevadilo. Byla schopna všechno mluvení klidně zastat sama, pokud to situace vyžadovala. Naštěstí to vypadalo, že rezavou úplně neodstrašila, alespoň prozatím, bez povšimnutí ovšem její výřečnost taky neprošla. Rýdie se při otázce zasmála, nebylo to rozhodně poprvé a asi ani naposledy, co na to někdo poukazoval. "No jasně, že dýchám, kdybych nedýchala, nemohla bych přeci mluvit. Ani... ani dýchat! A to by se asi brzo poznalo," pokývala moudře hlavou, jako by právě došla k převratnému závěru. "Ale ostatní asi dýchají při mluvení víc. Jenže potom toho stihnou říct míň a dlouho jim to trvá, a to za to asi nestojí, ne?" otázala se rezavé a nepřestávala mávat ocasem, který jako by si žil vlastním životem, bez ohledu na vůli vlčice. "Ale kdyby tě to otravovalo, tak řekni a já budu mluvit pomalejc, nebo míň, nebo tišeji," ujistila ještě vlčici, ačkoliv bylo celkem zjevné, že žádný z těchto slibů by nebyla schopna plnit nějak dlouhodobě.
"Já jsem Rýdie," představila se se širokým úsměvem. "A jak říkají tobě?" optala se na oplátku zrzky. Pak její pozornost zase přeskočila jinam. "Máš opravdu moc krásný ocas!" vydechla a v hlavě už jí šrotovalo, jestli by si sama nemohla oháňku nějak nahuňatit a jestli to náhodou není děsně nepraktické a nezachytává se do toho kdejaký humus.

Kdoví, jestli chování Rýdie Bílou popudilo, šokovalo nebo co se vlastně stalo, nicméně hnědavé třeštidlo se žádné výrazné reakce nedočkalo a brzo její pozornost upoutal kdosi další. Rýdie se vyhrabala na břeh a na nemluvnou Bílou dočista zapomněla, když pohledem přejela zrzavou vlčici s překrásným dlouhým ohonem. Hnědá na pozdrav zavrtěla tím svým, o dost obyčejnějším. "Ahoj!" pronesla nadšeně a oklepala si vodu z kožichu, zrzka tak měla štěstí, že si udržovala odstup, jinak by byla zmáčená jako vodní krysa. "Pohublá? Já?" zarazila se vzápětí, neboť na to, že je jako za groš kudla, byla zvyklá celý život a nepřišlo jí to jako nějaký stav, kterému je třeba věnovat pozornost. Za pár chvilí jí to ale v hlavě secvaklo. "Nojo, vlastně! Ale to nic není," zasmála se a pobaveně mávla tlapou, až se další kapičky vody rozstříkly kolem. "Před chvílí jsem jedla, ale ono to není jenom tak, to víš, jednou se pořádně najíš a potom zase kolik měsíců třeš bídu s nouzí a tak to jde pořád dokola, jeden vůbec nemá čas na to nějak ztloustnout a nebo si kontrolovat, jestli z něj trčí žebra nebo ne, však to znáš," vychrlila vlčice záplavu slov na jediný nádech a široce se přitom zubila, špička ocasu jí potěšeně pocukávala. Upírala modrá očiska na zrzavou. Že by se aspoň ona s ní chtěla bavit?

Hnědá vlčice sice zaznamenala otázku, zda je v pohodě, ale odpovědět na ni dokázala až za chvíli, poté, co vykýchala z nosu všechnu vodu, kterou při svém cirkusovém čísle vdechla. "Jo, jsem v pohodě, vyhrkla hned, jak byla schopna mluvit, a přesunula na břeh i zbytek svého těla. Brněla ji naražená tlapka, ale to nebylo nkc, co by stálo za zmínku. Až tehdy jí došlo, že bílá vlčice už na břehu není, nýbrž že se nachází ve vodě. "Propáníčka!" Rýdie se zhrozila a začala nervózně přešlapovat na břehu. "Já jsem tě tam shodila? To jsem tedy vážně nechtěla, mě jen podjely nohy na svahu a... a... a už to bylo!" vysvětlovala překotně, co se vlastně stalo a poulila při tom oči, div jí nevypadly z důlku. "Ještě štěstí, že jsem nepřistála přímo na tobě nebo že ta voda už není tak hrozně ledová, to by totiž-" Rýdie by brebentila klidně dál, ale jak pobíhala po břehu jako praštěná, náhle přední tlapou šlápla do prázdna a po hlavě se už podruhé zřítila do jezírka, což ji na chvíli umlčelo. Bílá vlčice tak aspoň měla šanci spatřit, že má tu čest s opravdovým pometlem.

Rýdie pobíhala mezi kamením a hledala cestu vzhůru. Jednu dokonce i objevila, ale byla strmá a kamenitá. Když se po ní vlčice zkusila i tak vydat, brzo už lapala po dechu a pálilo ji v hrudi. Bylo jasné, že tohle nedokáže. Zklamaně sklopila uši, ale věděla, že s tím nic dělat nemůže. Nebyla stavěná na tělesnou námahu a už jen i tím lovem na malého jelena se asi dostala na hranici svých možností. Nemělo smysl to pokoušet tak krátce poté, věděla, že své tělo snadno přetáhne a potom si zažívá opravdu nepěkné chvíle... a po tom vskutku netoužila.
Zamířila tedy zase pomalu dolů, když zahlédla bílou vlčici pár metrů pod sebou. Vypadalo to, že si užívá poklidného odpočinku u jezírka. V tu chvíli i Rýdii zachvátila žízeň a také touha si svlažit kožich. Naklonila se... a na kluzké nakloněné skále jí podjely tlapy. V příští vteřině už sjížděla kámen nedobrovolně po zadku. "Pozóór!" stihla ještě zařvat na bílou vlčici, než dorazila až k zemi a neohrabaným parakotoulem byla vržena přímo do jezírka, čímž samozřejmě způsobila obrovský šplouchanec. Rýdie lapla po dechu, čímž si vodu nabrala akorát tak do nosu. Vynořila hlavu nad hladinu a předníma nohama se zapřela o břeh, zatímco zbytek těla jí stále vězel v jezírku. Prskala a kýchala vodu kolem sebe. Příchod vskutku působivý...

//Pityas

Vlčice vyběhla za ještěrkou, ale ta jí brzo zmizela mezi kameny. Rýdie se zasekla a strčila čumák do škvíry, kam zvířátko zalezlo. "Polez ven," zaprosila a přiložila k díře pro změnu čumák. Ještěrka už byla ovšem kdoví kde, nehodlala čekat, až se k ní dostane zvědavá tlama drobné vlčí slečny. Rýdii to náladu nezkazilo, zvedla totiž konečně oči od země a spatřila vršky hor. "No ty jó," vydechla. K horám nedošla už hrozně dlouho. Na vršcích těchhle ležel ještě sníh. Zachvácena zvědavostí začala šmejdit mezi kameny a hledat nějakou cestičku, která by ji mohla zavést výš. V horách se jistě mohlo najít leccos zajímavého.

"Určitě jo," pronesla rozhodně, neboť vždycky věřila v nejlepší možný výsledek. "Někde přece být musejí, nevypařili se z povrchu zemského." Nepřipouštěla si možnost, že by se jejím sourozencům něco stalo. "I pro mě to byla čest, bylo to fakt super," usmála se a ocas jí už zas lítal ze strany na stranu. Pak ovšem přišel čas na loučení, do kterého se jí zrovna dvakrát nechtělo - Ahvu si za tu chvíli už stačila oblíbit. Pochopila ale, že je to zkrátka táhne každého jinam a řekla si, že na něj určitě ještě někdy narazí, takže ji špatná nálada vlastně ani nestačila plně zasáhnout a vlčice se už zase usmívala. "Třeba najdu. Ale já plány nepotřebuju," zasmála se. "Tak se měj! A hodně štěstí, se smečkou i se sourozenci... a se vším!" zavolala na něj ještě, když se vlk už začal otáčet. Brzy jí zmizel z dohledu v moři vysoké trávy. Chvíli hleděla na místo, kde zmizela špička jeho ocasu, pak ale její pozornost upoutala ještěrka, která jí proběhla před tlapami. Ahvaryan jí sešel z očí a tím pádem i z mysli a ona se raději vydala za hbitým tvorem, kterého neměla šanci dohnat, avšak přesto se o to pokusila.

//Pityas

"To by bylo od tebe moc hezký," zaculila se Rýdie, když jí Ahva řekl, že by o ní jejím sourozencům určitě pověděl, kdyby je potkal. "Jestli potkám ty tvoje, udělám to taky tak," slíbila, ačkoliv v paměti marně tápala po jejich jménech. No co. Slibem nezarmoutíš, a stejně si nemyslela, že by měla natolik velkou kliku, aby na ně narazila. Svět byl obrovský a někoho v něm hledat, to nebylo jen tak.
Brzo se vlk už začal sbírat k odchodu, vlčice si domyslela, že asi spěchá za tou smečkou. To jo. Co kdyby mu někdo poslední místo vyfoukl před nosem, to by bylo blbý. Uvědomila si ale, že v tuto chvíli se jejich cesty nejspíš rozcházejí, protože jejich další cíle byly úplně jiné - on šel za smečkou, ona... "Hm, já vlastně ještě ani nevím. Chci to tady hlavně poznat a zjistit, jestli je to tady vážně tak zajímavé, jak to vypadá," zazubila se a zamávala ocasem. "Nemám žádný plán, když se něco plánuje, stejně to pak dopadne jinak, teda alespoň v mém případě."