Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pokývala hlavou - její sourozenci se taky technicky vzato neztratili, ztratila se spíš ona. Výsledek byl ale stejný. Když jí Ahva přednesl jména, chvíli se nad tím zamyslela, ale pak pokrčila rameny. "Ty jména mi nic neříkají, aspoň myslím, nejspíš jsem na ně teda nenarazila." To by koneckonců byla velká náhoda. Jména, která jí Ahva sdělil, jí téměř okamžitě vyklouzly z paměti - jak si je nemohla spojit s tváří, byla namydlená.
Když na to přišla řeč, i ona vyjmenovala jména svých sourozenců: "Rýnun, Neeke, Irsalía a Dagar," vypočítala všechny čtyři a pak se zazubila. "Vždycky jsem myslela, že my jsme velká rodina, ale takhle to vypadá, že nás zas tak moc nebylo." Nad slovy o smečce pokývala hlavou: "No, to jo, jestli tě zajímá nejvíc lov a takovéhle věci, pak to asi máš ve smečce jednodušší." Zdálo se jí, že vlkův život se točí jen kolem plného žaludku, ale nijak mu to nevyčítala, proč taky? Nikomu to neškodilo. "Já nikdy žádná velká lovkyně nebyla a asi ani nebudu, i když to dneska bylo fajn, takže mě by asi byla smečka na nic. Stejně bych tam dlouho asi nevydržela," zasmála se, moc dobře věděla, že je jako list chycený vě větru odnášena z místa na místo náhlými impulzy.

"No jasně," souhlasila okamžitě vlčice. Vznášela se doslova na růžovém obláčku. Pobaveně pozorovala, jak se Ahvaryan vyvaluje na zádech a nechává se hřát sluncem. Ona sama ležela normálně a bezmyšlenkovitě si olizovala krev z tlamy a tlap, zatímco myšlenkami byla kdoví kde. Do reality ji vrátila až Ahvova slova. "Taky se ti ztratili sourozenci?" zeptala se. Ti její totiž taky lítali kdoví kde. "Kolik jich máš? A jak se jmenují? Třeba jsem je potkala - nebo je teprv potkám a pak je za tebou budu moct poslat," nabídla se hned ochotně ku pomoci. Uvědomila si, že byla řeč i o smečce. "To máš vlastně celkem velké plány, mě nikdy přidat se do smečky nenapadlo, asi jsem si už moc zvykla na toulavé tlapky," zasmála se a natáhla ty své toulavé tlapy daleko před sebe, když se uvelebovala do pohodlnější pozice. Jestli půjde za smečkou, budem se asi muset rozloučit, pomyslela si s bodnutím lítosti, neb si zvláštně zbarveného vlka již stačila oblíbit.

Rýdie byla v sedmém nebi. I normálně jí k nadšení stačilo málo, ale tohle byla zkrátka obrovská událost v jejím životě. Kdyby nebyla lovem tak zmožená, jistě by kolem poskakovala jako malé vlče, avšak pro tu chvíli hleděla jen na to zaplnit si žaludek. "Kdyby utekl, tak by to bylo rozhodně hrozný," souhlasila mezi sousty. "To by všechna naše práce byla k ničemu a to by nás určitě pěkně naštvalo. A příště to bude určitě lepší, stoprocentně," vychrlila, než si tlamu zacpala dalším kusem masa. Nenapadlo jí, že žádné "příště" ani být nemusí, že může být ráda, že se jí lov na jelena poštěstil jednou. Však k úspěchu vedla pěkná řádka šťastných náhod. Nad tím ale ona neuvažovala, soustředila se jen na jídlo. Vzhledem ke své velikosti a tomu, že byla zvyklá jíst málo, toho mnoho nesnědla. Když se spokojeně s pocitem sytosti svalila do trávy, z koloucha zbýval ještě pěkný kus. S očekáváním hleděla na Ahvu. "A co teď? Máš další plány? Teda... nejdřív si určitě musíme odpočinout, bylo to hrozně náročný, ale potom... Určitě víš, co dělat potom, že jo?" vyzvídala se zářícíma očima, neboť vlk byl v jejích očích po úspěšném lovu povýšen bezmála na boha - jistě měl nějaké plány. Co ji opět nenapadlo bylo, že ty plány nemusí nutně zahrnovat ji.

Čím déle mládě držela, tím víc si byla jistá tím, že se řízením čisté náhody trefila do správného místa. Pohyby koloucha se v jejím sevření zpomalovaly, jak se mu z krku valilo víc a víc krve. Měla jí už plnou tlamu, ale dokud sebou zvíře v sevření obou vlků mlelo, neodvážila se ho pustit. Až když uslyšela chválu z Ahvovy strany a až když si byla jistá, že z mládětě vyprchaly poslední zbytky života, uvolnila své sevření. To už jí ocas divoce švihal ze strany na stranu. Prudce oddechovala a lapala po dechu, před očima jí tančily hvězdičky, ale jinak byla absolutně nadšená. "Tyjo, to bylo teda fakt drsný! Nic takovýho jsem nikdy nezažila!" mlela jí už zase tlama o sto šest, ačkoliv se kvůli tomu zadýchavala ještě víc. "Chvíli jsem si myslela, že nám zdrhne - to byla asi moje chyba, promiň, on mi vyklouz, ale ty pak na něj - hop! A už byl na zemi a potom... potom..." To už ale vlčici vážně došel dech a musela si sednout, aby ho zase popadla, vrtícím se ocasem přitom vytvořila ve vysoké trávě menší mýtinku. Jen co byla schopná se trochu nadechnout, sklonila se a utrhla si kus masa z kolouchovy zadní nohy. Věřila, že si tuhle svačinu zaslouží.

Ahvaryan se naštěstí objevil na scéně zanedlouho, aby zachránil to, co Rýdie sama nedokázala, což bylo dobře, protože vlčice začínala zmatkovat. V tomhle byla úplně vedle. Měla kolouška chytit zase za nohu? Za břicho? Za krk? Předpokládala, že za krk. Ale kdo se v tom měl vyznat? Všechno se navíc dělo tak strašně rychle a ona byla tragicky nepřipravená. Už jí doopravdy docházel dech a v hrudi jí hořel řezavý oheň, o moc delší sprint už by ze sebe vymáčknout stejně asi nedokázala. Naštěstí se jí povedlo mládě zpomalit a to aspoň hrálo do karet Ahvovi, který se přihnal zezadu a podrazil mláděti nohy, až padlo po hlavě na zem. Pak na něj skočil a držel ho. Co teď co teď co teď co... Všechny výstražné kontrolky v Rýdiině mozku svítily rudě, chvíli nerozhodně tancovala na místě, ale pak se zkrátka vrhla k mláděti a tak nějak od oka zaryla zuby do jeho krku. Mladý jelen sebou zmítal, cukal, kopal kolem sebe a cloumal s ní ze strany na stranu, aniž by si vlčice vůbec byla jistá, že zasáhla tepnu nebo aspoň průdušnici. Do tlamy se jí sice valila krev, ale ona vůbec neměla představu, jestli jí je dost na to, aby srnče vykrvácelo. Ale aspoň pomáhám. No fakt. A lovím jelena! Navzdory pálení na hrudi v ní stoupalo nadšení, které jen stěží krotila - pořád nebylo vyhráno.

Stádo, které se předtím dalo do pohybu jen tak ledabyle, se rozběhlo rychleji, jakmile zaznamenalo přítomnost vlků na lovu. Podpořena Ahvovým výkřikem se Rýdie na svých drobných tlapkách hnala za mladým jelenem, co jí síly stačily. Probíjela se trávou, která jí místy sahala vysoko nad hlavu a tak celkem mizerně viděla, kam se to vlastně žene. Zkrátka spoléhala na to, že je oba vede za mladým kolouchem a ne někam úplně do pryč - že tomu tak skutečně je jí prozrazovaly jen občasné záblesky ryšavé srsti mezi houževnatými stébly.
Mládě naštěstí nebylo moc rychlé - ani jemu se asi neběželo zrovna nejlépe, a tak jej brzy začala dohánět. Zároveň ale pociťovala na vlastní kůži nepřipravenost těla k takovým výkonům. Brzy už lapala po dechu, a to se sotva dostávala po bok mláděte, ještě na něj ani nezaútočila. Musím spěchat. Musím spěchat! povzbuzovala sama sebe. Ahva říkal, ať to mrně srazím na zem, vzpomněla si. Na to ale neměla výhodnou pozici. Pokoušela se tedy mládě aspoň zpomalit - rafala mu po šlachách na zadních nohou. V jednu chvíli ucítila, jak její tesáky narazily na cíl, a tak je pevně sevřela. Do tlamy se jí nahrnula krev a mládě zaryčelo bolestí, jenže drobná vlčice neměla dost síly na to, aby ho udržela delší dobu. "Ahvo!" vykřikla, když se jí mládě, nyní ve svém útěku zpomalené zraněním na noze, vytrhlo. " Dělej! Pojď mi pomoct!" Nevěděla ani, kde se vlk v poměru k ní nachází ani kde je zbytek stáda, natožpak kde jsou ti divočáci, které slyšela. Kdokoliv z nich mohl představovat nebezpečí, jenže mladá vlčice byla natolik zmatená a pro jednou soustředěná jen na jednu věc, že si to ani neuvědomovala.

Plížila se vedle Ahvy a soustředila veškerou svou prchavou pozornost na instrukce, které jí dával. Nechtěla to pokazit. Opravdu ne. Vyběhne, já za ním, opakovala si v duchu. A až tu oběť doženu, strhnu ji na zem. Jasný. Ta poslední část se strháváním na zem jí dělala starosti, ale to bude řešit, až to bude aktuální.
Vpředu zaslechla pohyb, odněkud z boku zachrochtání. Prasata! Její pozornost sklouzla tím směrem, ale ona se hned donutila soustředit zas na lov. Prasata si nás nebudou všímat. "Dohodnuto!" souhlasila, ale to už jí Ahva skoro zmizel ve vysoké trávě. Na nic nečekala a vyběhla za ním, stádo vpředu už bylo v pohybu. Zaslechla mezi jeleny tenký hlásek. "Mají s sebou mládě!" oznámila v běhu polohlasem vlku vedle sebe. Měl pravdu. Tušila, že právě ono se stane jejich cílem a tak začala svůj běh stáčet oním směrem, trochu zapomínajíc na to, že kořist chtěl vybírat Ahvaryan. Nechtěla ovšem ztrácet čas, věděla, že dlouho běžet nevydrží. Zdálo se jí dokonce, že mladého jelena už vidí skrze moře vysoké trávy.

"Nebo taky nad dalším můžeš přemýšlet, zatímco se zabýváš tím prvním," přednesla vlčice, jejíž mysl se obvykle zabývala aspoň třemi věcmi najednou, svůj pohled na věc.
Všimla si ovšem, že se nálada jejího společníka změnila a uvědomila si, že by se asi měla začít trochu ovládat. Však přeci lovíme! Vlastně. "Nojo, jasně, promiň, už mlčím jako hrob," zašeptala kvapně a pevně stiskla čelisti, aby jí skrze ně neposlušná slova stále neunikala. Když se nemohla projevovat hlasově, cítila se jako bez nohy, a tak alespoň mávala ocasem, aby bylo jasné, že je stále nadšená. Přes stěnu žluté trávy viděla dost mizerně, ani vlastně netušila, kam to jdou. Až když se o jelenech zmínil Ahva, povšimla si jich. Teprve, když si na vlastní oči připomněla jejich velikost, jí došlo, že se asi namočila do menšího průšvihu. Byli rozhodně o moc větší než zajíci a myši, kterými se živila dlouhé roky, větší, než si pamatovala. "Ehm..." Zuřivě přemýšlela. Tyjo, jsou obrovští. Na ty určitě nemám dost síly. Jenže Ahva bude určitě hrozně smutnej, když s ním nepůjdu lovit. Vypadalo to, že se na to strašně těšil. To mu přece nemůžu udělat. "Tak jo!" šeptla nakonec a nahodila veselý úsměv. Obavy z ní odplynuly. Copak by se mohlo něco stát? Určitě to bude brnkačka, obzvlášť, pokud chce vlk lovit nějaké mládě, jak říkal. Mláďata jsou přeci maličká a bezbranná. "Ale řekneš mi potom, co mám dělat, žejo? Já totiž asi jelena nikdy nelovila," přiznala, stále tichým šepotem. "Ale určitě to zvládnu, nemusíš se bát," dodala ještě. Opravdu nechtěla Ahvovi pokazit lov, na který se tvářil tak natěšeně. Po jeho vzoru se skrčila a postupovala dopředu jen velmi pomalu a obezřetně. Tráva jí otravně lezla do očí. Jestlipak u sebe vážně nějaké mládě mají?

//Temný les

Bedlivě naslouchala všemu, co její nový společník pronesl. "Zatím to vypadá nadějně," rozplývala se nadšeně. "Takový strašidelný les jsem ještě nikde neviděla, určitě tady i spousta jiných neobvyklých míst!" Vlčice se už nemohla dočkat, až tady prošmejdí každý kout. Prozatím se ale rozhodla držet Ahvy - kdy zase narazí na někoho, kdo si s ní tak ochotně povídá a tráví čas?
"No, už se tím nebudem zabývat," ukončila vlčice debatu o šlechtické krvi. Ona ke svému závěru došla a to jí pro tu chvíli stačilo. Stejně ji nějaké rody a společenské postavení nikdy absolutně netrápily. Jí bylo u oháňky, kdo si jak stojí.
Ahvaryan se možná snažil tvářit tajmně, Rýdie s tím nicméně byla hnedka hotová: "No jasně, máš prostě rád jídlo," zjednodušila si ihned jeho nepřímou odpověď. "To chápu! Jídlo je bezva. Já ho mám taky ráda, i když to na mě není zrovna moc poznat," zasmála se, protože byla hubená jako lunt. Na živosti jí to ale nic neubíralo, ochotně cupitala vedle vlka a mávala přitom oháňkou ze strany na stranu. "Tak jo," souhlasila hned. "Tam v tom lese bychom stejně nic neulovili, tam bylo mrtvěji než na hřbitově, ani pavouk by tam nevlezl," otřásla se. "Zato tady... tady by nám to mohlo vyjít, co?" rozhlédla se po pláni. "Jo, tady to vypadá, že by něco žít mohlo. Asi máš fakt dobrej čuch! Páni. Taky bych takovej brala." Rozhlížela se kolem, zcela pohlcena myšlenkou na to, že bude lovit se svým novým kámošem, pořád jí ale nedocházelo, že to pro ni rozhodně nebude taková legrace, jak si to maluje. "A co budeme lovit?" obrátila se s otázkou opět k Ahvovi - rozhodla se to nechat na něm. Vypadalo to, že v jídle se vyzná.

"Vida, že bych tedy narazila na nějaký zajímavý kraj?" potěšila se Rýdie. Zdálo se jí občas, že svět je všude stejný. Naštěstí si ho dokázala opepřit svou divokou fantazií, takže ji to zase tak moc netrápilo. Vypadalo to, že její přítomnost vlka vážně těší a tak se v ní hodlala zdržovat co nejdéle. Byla ráda, že nenarazila na nějakého suchara, který jen kouká, aby se jí zbavil.
"Fakt ne?" přimhouřila podezíravě oči. "Určitě? Na sto procent? Třeba můžeš mít v sobě šlechtickou krev, ani o tom nemusíš vědět," trvala si na svém. Beztak je šlechtic v utajení a je tak utajenej, že ani sám neví, že utajenej je. "No, to nevadí. Ono na tom stejně nesejde, kdo je šlechtic a kdo ne, ve finále to vyjde nastejno," mávla nad tím nakonec tlapou.
Zmínka o jídle jakoby do vlka vlila nový život. Rýdie se toho hned chytla a taky se rozsvítila jako vánoční stromeček. "Fakt? No, tak teda dobře, já se určitě bránit nebudu. Musíš mít asi pořádnej hlad, co? Nebo ti možná jenom tak chutná. A nebo... nebo tě baví lovit! Tak co? Je to něco z toho, že? Uhodla jsem?" Nijak zvlášť ji to ale netrápilo, byla hlavně ráda, že vlk vypadá tak nadšeně. "Tak jo! Dobře! Jdeme! Ale kam že to vlastně jdeme?" Že na lov, to věděla, jenže kam? Ale to už byl Ahva na odchodu. "Ahvo? Ty to tady znáš? Počkej na mně!" vyjekla a rozklusala se za ním, aby jí neutekl. V samém nadšení si ani moc neuvědomovala, že při lovu bude se svou droboučkou konstitucí a oslabeným tělem pravděpodobně celkem k ničemu a ještě bude ráda, že nepřijde k úrazu.

//Laica Mar

Vlk se Rýdii začínal vskutku zamlouvat. Když si lehnul a pokynul jí, aby ho následovala, praštila sebou na zem, div že si nevyrazila dech, jen se tomu však uchechtla. Na to, že jednala dřív, než myslela, už byla taky zvyklá. Vytvářela mrskajícím se ocasem v mrtvé lesní půdě vyhlazený pruh, zatímco přikyvovala na slova svého společníka o morálním kompasu. Před Rýdií ale srnky byly stejně v bezpečí, jak naznačovala její kostnatá tělesná stavba - nepamatovala si ani, kdy a jestli vůbec někdy lovila něco většího, než je zajíc.
"No jasně! Určitě na nás čeká spousta zajímavých zážitků, hlavně, když to tady ani jeden z nás nezná, určitě je tady toho hrozně moc k objevení," švitořila vlčice, které zcela unikl záškodnický podtón ve vlkově úsměvu. Byla příliš natěšená. Vlk se jí představil jménem, které bylo z jejího pohledu neskutečně dlouhé. "Páni," podivila se nad tím. "To je pořádně dlouhé jméno. A vznešené!" Sjela vlka pohledem od hlavy až k patě. "Nejsi náhodou nějaký šlechtic v utajení, nebo něco takového, co?" vyzvídala a naklonila se k vlkovi blíž. "Jestli jo, klidně mi to řekni, já umím držet tajemství, nemusíš se bát!" pozvedla hrdě hlavu Rýdie, která byla ovšem schopná vykecat i to, co sama nevěděla. "Já vlastně ani žádný plán nemám," přiznala. Plánováním se zabývala málokdy. "Hledala jsem původně něco k snědku. Měla jsem dojem, že jsem cítila hraboše, jenže to asi nebyl hraboš, protože v tomhle lese nejspíš nic nežije, ale já se za tím pachem vydala a kvůli tomu jsem se s tebou vlastně srazila, protože jsem čuchala po zemi a nekoukala na cestu," vychrlila v překotném tempu. "Takže... možná bych se ráda najedla. Ale ty už najedený jsi," vzpomněla si na srnu, "takže to klidně nechám na potom, mně to vůbec nevadí."

Zdálo se, že navzdory poněkud kostrbatému začátku narazila vlčice na někoho, kdo je ochoten snášet její ukecanou přítomnost. Na fakt, že málem byla zakousnutá, už za chvíli zapomněla. Podobné věci se jí zkrátka stávaly. Zato se radostně uculila, když její tvářičku vlk označil za roztomilou. "No, takových je víc, než myslíš, ne na každého asi udělá roztomilá tvářička dojem," namítla - byla ale ráda, že tenhle mezi ně nepatří.
"Tak to už by bylo vážně na palici," vyjádřila se k představě mluvících srnek. "To už bych se snad ani nikdy pořádně nenažrala, i když, na druhou stranu, vlk si zvykne na leccos. Nakonec by nám možná přišlo divný, kdyby srnky mlčely! Ale takhle je to asi lepší, aspoň je nemusíme tolik litovat." Dovedla si představit, že lovit něco, co žadoní o milost, by se jí asi moc nezamlouvalo.
"Vážně?" vyhrkla vzápětí. "No to je bezva! Já jsem taky zrovna přišla, absolutně nemám tucha, kde to jsem, ani vlastně jak jsem sem došla, jsme na tom úplně podobně." Mávala potěšeně ocasem ze strany na stranu a když jí vlk nabídl společnost, rozzářila se ještě víc. "To by bylo zcela bezvadné!" zasmála se a vyskočila radostně na nohy. Vlk, co se jí nesnaží zbavit? Měla dnes obzvláštní štěstí. "Jak že se to vlastně jmenuješ?" vzpomněla si náhle na drobný detail. "Já jsem Rýdie." Zubila se teď už tak široce, až bylo s podivem, že ji do tlamy nechytá křeč.

Rýdii trochu ztuhl úsměv na rtech, když na ni v první chvíli vlk vycenil zuby. Když se ale zdálo, že je do ní nehodlá zabořit, její tvář se zase rozsvítila jak měsíček na hnoji. Ačkoliv se cítila trochu provinile, že vlka málem zadusila srnčí nohou, byla hlavně nadšená, že někoho potkala. Mohla teď mluvit i na někoho jiného, než na sebe, kteréžto příležitosti se hned chopila. "Uh, to je dobře, ale řeknu ti, už jsem si myslela, že mě zakousneš," zazubila se zářivě, jakoby to bylo kdoví jak skvělé. Vlk vzápětí vstal a samozřejmě ji značně převyšoval. To jí bylo fuk, huba jí stejně mlela dál. "Nepřehledný to tady je!" přikyvovala horlivě. "A děsivý. Ty stromy jak kdyby si povídaly, jednoho by to až vyděsilo. Teda, kdyby nevěděl, že stromy ve skutečnosti nemluví - a to ví snad každej, né?" Odmlčela se jen na dobu nutnou k nádechu, než svižně pokračovala: "Ty to tady znáš? Nevíš, jestli je zdejší kraj celej strašidelnej? Ne že bych se bála, teda, to ne, ale moc hezký to tu není." Svůj překotný proslov zakončila kýchnutím. Znova si packou přejela mokrý čumák, pak se omluvně zašklebila a čekala, co z vlka vypadne.

//minulost

Drobounká vlčice se prodírala lesem, čumák u země, oháňku divoce mávající vzduchem jako výstražnou vlajku. Byla natolik zabraná ve vlastním světě, že jí dlouhou chvíli ani nedošlo, na jak děsivém místě se octla. Až když nad její hlavou zlověstně zaskřípaly větve, vzhlédla a věnovala lesu jeden dlouhý, zkoumavý pohled. "Týjo," zazubila se. "Tady je to teda pěkně děsivý." Ne, že by se ona zrovna bála. Dokud žádné nebezpečí neviděla, jako by ani žádné nebylo. Chvíli ještě hleděla na pokroucené stromy v tmavém lese. Tlapou si otřela vlhký čumák, pozůstatek po zimní rýmě, která už ji zvolna opouštěla. Pak vyběhla veselým poklusem dál jako předtím. Daleko nedoběhla. Protože čučela do země a ne před sebe, brzy do čehosi narazila - do čehosi, co se ukázalo být huňatým zadkem ležícího vlka. "Jééé," vyhrkla napůl omluvně, napůl zděšeně. "Šmarjá, promiň, já jsem tě tady vůbec neviděla," začala ze sebe chrlit svým obvyklým překotným tempem a zacouvala, aby si mohla toho nešťastníka líp prohlédnout. "Je tady hrozná tma a křoví a já se navíc vůbec nedívala na cestu! Ale ty se na mě určitě nezlobíš, že ne? Fakt to nebylo schválně, přísahám." Uchechtla se a sedla si na zem, hlavu nakloněnou na bok v očekávání vlkovy odpovědi. Po dlouhé době konečně narazila na společnost a hodlala se jí jen tak nepustit.