Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nedařilo se jí pořádně najít pohodlnou polohu, ale nechtěla se příliš převalovat sem tam, aby nebudila Yen. I tak se jí nakonec podařilo usnout, třebaže ne příliš klidně. Hlavou se jí míhaly zmatené útržky snů, které nedávaly příliš smysl a na které si po probuzení už vůbec nemohla vzpomenout, avšak ve spánku ji dost rušily. A jakmile trochu ustoupily a už se zdálo, že by mohla doopravdy tvrdě usnout a odpočinout si, probudila se zase Yen - a to dosti zprudka, až to vzbudilo i Rýdii. "Yen?" vyhrkla rozespale, ale rychle se probrala, když spatřila děs a hrůzu v očích dcerky. Co se stalo? Rychle přejela úkryt pohledem, ale byly pořád samy. "Yen, to nic," pronesla chlácholivě. "Měla jsi zlý sen?" Nebylo by vůbec divu, kdyby mladou vlčici sužovaly noční můry po tom všem, co se stalo. Rýdie si povzdechla a povzbudivě do ní šťouchla čenichem. Nejraději by ji - všechny svoje děti - před vší bolestí a nebezpečím ochránila, ale věděla, že to nejde. Patřilo to už ke světu, ve kterém všichni žili.
Neklidný spánek ji sice příliš neosvěžil, ale bylo to lepší, než nic. Přemýšlela teď jen, co dál. Kdoví, jak dlouho bude trvat, než se jí rána zahojí. Možná by bylo nejlepší někoho najít a... Dál se ve svých úvahách nedostala, protože v úkrytu se zjevila známá milovaná tvář. "Ahvo! Tak ráda tě vidím!" Zamávala unaveně ocasem a oplatila mu letmé olíznutí, když se k ní sklonil. "My jsme se... trochu nepohodly s lišákem," špitla a samotnou ji poněkud šokovalo, když jí hned poté na tváře vytryskly slzy. Vůbec to nečekala, ale asi už toho bylo zkrátka moc. Rychle si je začala otírat přední tlapkou. Nechtěla brečet, ale jak to jednou začlo, šlo jen těžko přestat.

Yen už ani nic neříkala, jen vše poslušně odkývala, svalila se na kožešinu a odpočívala. Rýdie nabrala u jezírka vodu a rozběhla - tedy... spíš se bolestně rozkluhala zpět. Pokusila se dcerčinu ránu tou troškou vody, co pobrala, omýt a měla dojem, že to příliš velký rozdíl neudělalo. "To asi nebude stačit," povzdechla si a už se chtěla belhat zase zpět. Zarazila se však, když viděla, že Yen se klíží víčka. Možná bude lepší ji nechat prostě odpočinout. Přesto se k jezírku dovlekla ještě jednou a pokusila se vodou ošplíchat i své potrhané stehno. Nejsnazší by bylo si do vody prostě vlézt, ale to by pak zašpinila vodu na pití pro všechny a to určitě nechtěla. Muselo to tedy takhle stačit. "Au," povolila si konečně útrpné zaúpění. Celá noha jí pulsovala, rána štípala a bolela. Cítila nesmírnou únavu. Rozhodně už zažila dny, kdy se cítila o mnoho lépe. V očích ji pálily slzy, ale přemohla je a pomalu po třech dohopkala za Yen. Schoulila se vedle ní a jemně, aby ji nevzbudila, jí olízla tvář. Ještě, že ti neublížil víc. Tohle se zahojí... Nedovedla si představit, co by si počala, kdyby ten lišák mladou vlčici potrhal vážněji. Nezbývalo jen doufat, že se všechno rychle zlepší. Ztěžka si povzdechla, zavřela oči a za chvíli už také spala, ač to byl spánek značně neklidný, jen tak na půl oka.

//území

Začínalo jí být hloupé pořád dokola opakovat různé variace na "bude to v pořádku", avšak byla to jediná slova, která se jí drala na jazyk. Lehce se do něj kousla, aby raději mlčela. Yen se také ponořila do mlčení. Obě kulhaly vpřed lesem. Rýdii pokousané stehno bolelo a pálilo, ale jak se úkryt blížil, cítila v srdci stále větší a větší naději, že to zvládnou a dostanou se tam v jednom kuse. Nedovolovala si ale dělat příliš velké naděje, dokud se vchod do jeskyně neotvíral přímo před nimi. "Jsme tu," vydechla a opatrně začala sestupovat chodbou. Ještě, že ten svah tu nebyl nijak strmý, jinak by ho nejspíš neslezly. Mohly by se z něj tak maximálně skutálet.
Dole opatrně nasměrovala Yen k jedné z kožešin a doufala, že si na ní zvládne udělat alespoň trochu pohodlí. "Tak. Jen... si lehni a já..." Ona co vlastně? Trochu se zarazila. Netušila příliš, co si počít. Ránu ale bylo nejspíš třeba opláchnout? To by mohl být dobrý začátek. "Donesu vodu," dokončila konečně a rozpajdala se k jezírku, aby trochu vody nabrala do tlamy. Asi to nevyřešila zrovna nejinteligentněji, protože se teď asi hodně naběhá, ale s vlastní bolestí a strachem o dcerku jí nešlo příliš přemýšlet.

//Zlatý les

Zadní noha ji bolela, rána štípala a pálila a ona sotva dokázala došlapovat. Byla by plakala a naříkala, ale nemohla. Nejdůležitější totiž byla Yen. I ona byla zraněná a Rýdie si nemínila odpočinout, dokud o její dcerku nebude postaráno. Nikdy by nevěřila, kolik síly a odhodlání v sobě dokáže nalézt, když jde o rodinu, ale teď to zjišťovala. Zjišťovala, že asi celou tu dobu byla kdesi uvnitř mnohem silnější, než by ji kdy napadlo.
"Bude to dobré, už se blížíme," ujišťovala Yennefer tiše. Pach smečky kolem nich skutečně sílil a ona to brala nejkratší cestou k úkrytu. Tam se Yen bude moci uložit, opláchne jí tu ránu vodou z jezírka... a pak? Dál moc nevěděla. Kéž by tak znala nějaké bylinky! Ale v tomhle ona se příliš nevyznala a se svými znalostmi by chudáka Yen ještě navíc určitě přiotrávila. I tak byla ale odhodlaná udělat, cokoliv bude v jejích silách. "Už tam budeme," zopakovala ještě jednou a tentokrát byl vchod do úkrytu opravdu na dohled.

//Úkryt

Yen vypadala tím zážitkem vážně hodně otřesená, a aby také ne! Rýdii bolelo u srdce, když ji takhle viděla. Bolelo to snad ještě víc, než rány po lišákových tesácích. Nedokázala ji ochránit, nebyla dost rychlá a silná a Yen za to zaplatila zraněními. "Tak mě to mrzí, zlatíčko," špitla, olízla jemně mladé vlčici tvář a blíže se podívala na ten nehezký kousanec, který jí nyní "zdobil" rameno. Nevypadalo to, jako by jí noha měla upadnout, ale bolet to muselo rozhodně, obzvlášť když Yennefer byla ještě vlčetem, které s bolestí mnoho zkušenosti neměla. "Půjdeme," přikývla. Úzkostně si uvědomovala, že vlastně vůbec neví, jak by jí s tím zraněním měla pomoct. "Budeme to muset opláchnout, aby se tam nedržela žádná špína, ale... ale... snad ve smečce narazíme na někoho, kdo by ti s tím dokázal pomoct lépe. Moc se v těchhle věcech nevyznám," přiznala poněkud zahanbeně. A jak se vůbec domů dostanou? Zvládne to Yen? Rýdie by ji odnesla, ale měla dojem, že pokud by se o to pokusila, její vlastní zraněná noha by je obě neunesla. "Zvládneš jít, Yen? Myslím, že tě nedokážu nést... ale opři se o mě, snad to bude alespoň o něco lepší." Postavila se vedle dcerky, aby jí mohla cestou poskytnout oporu, na zadní nohu došlapovala jen velmi zlehka. Na vlastní šrámy ale bude myslet až poté, co je obě dostane do bezpečí, i když jí samotné se z bolesti tlačily do očí slzy. Jak jen ji to mrzelo! Ale co se stalo, nedalo se odestát. Vykročila pomalu vpřed. Věděla, že jim to asi bude trvat dlouho a bude to pomalá cesta, ale tady zůstat nemohly. Lišák se klidně mohl vrátit.

//smečka

5 - predátoři konec

Zrzavá pekelná bestie pustila Yennefer a ohnala se po Rýdii, ale drobná hnědá vlčice toho už měla tak akorát dost. Pustila se do protiútoku vším, co měla. Nebyla příliš silná, neměla zkušenosti bojovnice, ale poháněl ji vpřed hněv matky, jejíž rodině bylo ublíženo. Pustila lišákovo stehno a skočila proti němu, takže se opět srazili a převalili přes sebe. Tentokrát se do boje ale Rýdie opřela s mnohem větší vervou. Šla mu po krku, po plecích, po všem, co se jí dostalo pod zuby. Cítila v tlamě liščí krev, která prýštila ze všech těch ran, které zasadila, leč žádná z nich nebyla smrtelná. Zarývala do něj drápy, opírala se proti němu nohama a nakonec se jí povedlo ze sebe lišáka odkopnout. Přetočila se na břicho, drápala se na nohy a už už se chystala na další protiútok, ale lišák se tentokrát do boje nepouštěl. Plíživě se krčil při zemi, vztekle cenil zuby, ale nehýbal se, a když naježená Rýdie znovu zavrčela a pohla se vpřed, dal se na útěk. Zmizel v křoví tak rychle, jako se prve objevil.
Vlčice zůstala udýchaně stát a ještě notnou chvíli křoví sledovala pohledem. Nechtěla se k němu otáčet zády. Jak tam tak stála a popadala dech, začínala si plně uvědomovat svou únavu a hlavně bolest v ranách. Pomalu se otočila k Yen, která postávala opodál, přední tlapku pozvednutou. Rýdie sama nedokázala pořádně došlápnout na levou zadní, pokousané stehno bolelo a vzpíralo se. Přesto dokulhlala až ke své dcerce, která byla také zraněná a na tom záleželo mnohem víc. Musela se o ni postarat. "Yen," vydechla, "ublížil ti hodně?" A už byla u ní, přitiskla k ní tvář, než začala pohledem přejíždět snad každý milimetr jejího těla, aby zjistila, jak zlé to všechno je.

4

Váleli se po zemi pod zlatými stromy, chvíli měla navrch vlčice, chvíli zase lišák, ale Rýdie ho nemínila nechat vyhrát. Podařilo se jí uštědřit mu pár kousanců na krku, ale protože lišák se jí snažil udělat to samé, nedokázala se pořádně trefit. Několik štípanců liščími zuby schytala sama, ale nic příliš hlubokého - to jen na stehně pociťovala štiplavé pálení, ovšem jak zlé to je, to zatím nevěděla. Snažila se ze sebe lišáka shodit a už ho definitivně zahnat, protože čím déle tohle trvalo, tím větší byla šance, že ona nebo Yenna přijdou k nějaké větší úhoně, ovšem nebylo to tak snadné...
Náhle ale jako by se stal zázrak, lišák ji pustil. Vlčice se překulila na nohy a s hrůzou si uvědomila, že to nebyl žádný zázrak, ale že se jen pustil po Yen, která se opět rozhodla přispět do souboje svou troškou. Držel ji v zubech a Rýdie už zase viděla rudě. Rafla zuby lišáka za první část těla, co jí přišla na ránu, tedy za stehno, a začala ho trhat od své dcery pryč.

3

Jakmile byla Yennefer v ohrožení, odhalila Rýdie svou bojovnou stránku. Jenomže ouha, ona se moc prát nedovedla a i když byl lišák menší, než ona, měl v sobě bojovnosti až až. Skočila mu na záda a hryzla ho do zátylku, ovšem on se hned vzápětí vysmekl a už jí šel po krku. Napřáhla tlapy vpřed, aby ho odstrčila, ale on svůj výpad nedokončil. Proč? To hned uviděla. Yen se zamíchala do boje také. "Nech to na mě," zaúpěla Rýdie se strachem o svou dceru. Nebyla už sice úplně malým vlčetem, ale tohle bylo pořádně nebezpečné! Ani to nestačila doříct a lišák už se Yennefer zbavil, doslova ji odhodil pryč. "Yen," chtěla k ní Rýdie přiskočit blíž, ale to byla hloupost - lišák po ní zezadu skočil a tesáky se jí zaryl do stehna. Vlčice vykvikla a ohnala se po něm, ale nemohla na něj pořádně dosáhnout. Až pořádným škubnutím se osvobodila a hned po něm skočila, oba se svalili na zem. V tu chvíli ani necítila bolest, nevnímala, že má na stehně pořádnou ránu, soustředila se jen na to, aby útočníka zahnala a ochránila Yen.

2

Lišák vyskočil z křoví a stanul před vlčicemi naježený, viditelně rozčilený a cenící tesáky. Rýdie pocítila strach. Proč si jich vůbec všímá? Nic mu neudělaly. Nechtěla se prát. Nikdy v tom nebyla příliš dobrá, neměla ani postavu bojovníka a i když byla liška menší než ona, stejně se s ní nechtěla pouštět do křížku. Chtěla couvnout a odstrčit Yennefer v naději, že by se jim možná ještě mohlo podařit ze situace vycouvat bez násilí, jenže dcerka za ní nebyla. Prosmýkla se kolem ní a teď hleděla lišákovi přímo do tváře s vyceněnými zuby. "Ne, Yen, neprovokuj ho!" vyhrkla, ale už bylo pozdě. Lišák se vrhl kupředu a Rýdie vyrazila také, jakákoliv váhavost se z ní vytratila v momentě, kdy se její dcera octla v ohrožení. Netušila, jestli jí ryšavý útočník stačil něco udělat, ale pokud ano, v další vteřině už měl hnědou vlčici za krkem a její zuby zaryté do zátylku. Ovšem v ryšavém liščím těle se skrývala nečekaná síla a obratnost a Rýdie měla problém ho jen tak udržet.

predátoři začátek

Co mohla dělat jiného, než nad tím zavrtět hlavou? Bylo jasné, že Yen jakožto jediná vlčice - princezna - vrhu vnímala svoje bratříčky jako nějaké pobudy a Rýdie měla dojem, že tenhle pohled se jen tak snadno vyvrátit nenechá. Nebo spíš vůbec, snadno ani složitě.
Zatímco se procházely lesem, rozhodla se dcerce alespoň trošku přiblížit členy smečky. Alfu si pamatovala, což bylo dobře a také to nebylo nic překvapivého. Přece jenom na tom shromáždění byl asi nedůležitějším a nejvíce výrazným, zatímco ostatní vlci trochu splývali do chumlu, třebaže byli každý jiný. "To nevadí. Určitě se na vás někdy přijde podívat a pak se seznámíte," malovala si to už Rýdie před očima.
Na chvíli se zastavily a Yennefer se hned pídila po tom, proč. Rýdie se chystala opáčit, že nic necítí, ovšem... cítila. "Vlastně ano," pronesla zamyšleně a ucítila, jak se jí kožich v zátylku jaksi sám od sebe ježí. Nebyl to ani vlčí pach, ani pach žádné kořisti. V křoví se skrývalo cosi jiného a pokud se vlčice nemýlila, smrdělo to jako liška. "Yen, pozor," pronesla polohlasně, napjatě. "Drž se u mě. Někde tady číhá lišák. Nejspíš by nám měl dát pokoj, pokud ho nenaštveme, ale-" Ale lišák si to nemyslel! Zašustil v křoví, vystrčil rezavý čenich a vycenil výhružně zuby. Měřil si je dost nepřátelsky. Rýdie udělala krok vpřed, aby mohla chránit dceru, a to byla asi ta poslední kapka, aby pohár lišákovy trpělivosti přetekl a on vyrazil.

//úkryt přes území smečky

"No, asi už se nemohli dočkat nového dne," pokrčila Rýdie s úsměvem rameny. Ona se až tak nedivila. Také se těšila, až si zase protáhne nohy a podívá se ven. "Nojo, pravda, byly jsme jako dvě zakleté princezny," zasmála se a pak ještě víc, když Yen své bratry nazvala "nepodařenými". I když... tomu by se asi smát neměla? Nejspíš to nebylo příliš výchovné? "Tak bys o bratrech mluvit zrovna neměla," pokusila se to hned napravit, ale káravý tón se jí příliš nepodařil a úsměv se jí z tváře povedlo smazat jen tak narychlo, koutky jí pořád cukaly. Ne, že by si o svých syncích myslela, že jsou nepodaření! Jen si vzpomněla, jak se i ona se sourozenci vždycky pošťuchovala.
Vyrazily tedy z nory ven a Rýdie si to chvílemi svižnou chůzí, chvíli lehkým poklusem namířila do lesa, následována svou dcerkou, a ani nevěděla jak a proč, zvolila směr, který je zavedl i kousek za hranice území. Pořádně si toho ani nevšimla. "Ano, byli. Myslím, že jich tam byla většina. Ale neboj, já taky ještě všechny pořádně nepotkala a to už tu nějaký pátek bydlím." Zhluboka se nadechla. Ve vzduchu už byl cítit podzim. "Nejdůležitější je, aby sis pamatovala Aetase - je to náš alfa a všichni ho musíme poslouchat. S ostatními budeš mít ještě spoustu příležitostí se seznámit. Je tady spousta bezva vlků, třeba Sillarei! Taky byla na shromáždění, taková šedivá vlčice s tmavou kresbou na kožíšku," rozpovídala se zase, oháňka se jí houpala sem tam. Na chvíli se zastavila, aby se pokochala zlatými stromy.

Yen doskákala k Rýdii a začala se jí cpát mezi přední tlapy. Hnědá vlčice se zasmála a oháňka jí zvesela zakmitala sem tam. "Hm, kdoví, kde poletují. Nejspíš budou v lese, podnikají kdoví co a my tady zatím spíme jako dřeva," zasmála se znovu a už se chystala navrhnout, že se po nich půjdou podívat, když ji dcerka předběhla.
Sklopila zrak k jejím modrým očkům, která zářila nadšením a nedočkavostí - Rýdie se jí nedivila .Také se jí nechtělo jen tak trčet v jeskyni! Toho si za poslední dobu užila dost a dost. "Víš co? Co kdybychom šly prostě ven a uvidíme, co nám náhoda zavane do cesty? Třeba někoho potkáme, a když ne, najedeme si jinou zábavu. Tady v lese je toho vždycky spousta ke zkoumání a k zabavení, určitě jsi to tady ještě nestihla pořádně prošmejdit, že?" A už se zase slova z Rýdie sypala závratným tempem a vypadala vlastně skoro tak neposedně, jako její dcerka. "Tak jdeme!" zavelela a už si to mířila z jeskyně ven.

//Zlatý les

Rýdie spala tvrdě. Vážně, vážně tvrdě. Už asi nějaký pořádný odpočinek potřebovala jako sůl. Nakonec však přece jenom procitla ze snů a otevřela modrá očka. V první chvíli ji zachvátil zmatek - tohle přece nebyla jejich jeskyně na úpatí hor! Hned v další vteřině se ale probudila ještě o něco víc a došlo jí to. Vrátili se přece zpátky domů, do Zlaté smečky. Široce si zívla a rozhlédla se po úkrytu.
Ahvaryan byl pryč. Stejně tak Gabriel a Theron. Vydali se někam společně? Nejspíš ano, dávalo to největší smysl. Yen však zůstala v jeskyni a zdálo se, že se také před chvílí vzbudila. "Dobré ráno," pronesla Rýdie s úsměvem a protáhla se, než se vyštrachala do sedu. "Koukám, že táta a bráchové se nám někam vytratili." Nojo, jestli tu spaly jako šípkové Růženky, asi nebyly zrovna nejzábavnější společností. Ale co. Pokud byli její synkové s Ahvou, rozhodně se o jejich bezpečí nestrachovala.

//Zlatý les

Projít územím smečky jim nezabralo příliš dlouho, dokonce ani se třemi nezbednými vlčaty. Úkryt se přibližoval rychle a stále vypadal stejně, jako kdykoliv jindy... proč by také vlastně neměl? Rýdie se usmála. "Přesně tak. A že je tady toho k průzkumu opravdu hodně - sama mám pocit, že jsem tu všechno ještě neviděla!" zamávala ocasem a odebrala se do koutku, kam se vydali všichni. Po takové cestě věřila, že vlčata toho musí mít vážně dost a i ona sama by si celkem ráda odpočinula. "Jsem ráda, že jsme zase doma," špitla k Ahvovi, když se i oni dva ukládali ke spánku. Byla spokojená. Její rodina byla bezpečně doma, pohromadě, a to bylo to vůbec nejdůležitější, na čem jí v tu chvíli záleželo. Když se ukládala ke spánku, hrál jí na tváři spokojený úsměv.

//Úpatí přes Baštu

Byl to zvláštní pocit. Odcházela odtud sama a vracela se zpět s celou rodinou. Ale byl to pocit příjemný. Vychutnávala si tu procházku, přítomnost svého partnera i dětiček, které vlastně poprvé pořádně poznávaly svět venku. Starosti jako by jí vánek pod zlatými stromy úplně vyfoukl z hlavy. Skoro si ani nevzpomněla na nebezpečné vlky, před kterými byla varována. Co zlého by se mohlo stát v takový krásný den, co?
Pro jednou to byl Ahva, kdo obstarával všechno mluvení. Ona byla jaksi příliš ztracená v myšlenkách, jak se snažila vtisknout si pevně do paměti tuhle chvíli, první příchod celé rodiny do místa, které bylo jejich domovem. Samozřejmě i nora ve skalách byla jejich domov, a bylo dobré ten úkryt mít pro všechny možné případy, ale Zlatá smečka přece jen byla tím domovem, který považovala za nejopravdovější. I když odtud naposledy odcházela za ne zrovna příjemných okolností.

//úkryt Zlaté smečky