Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Začínali se všichni pobírat k odchodu směrem ke smečce. Však už byl také nejvyšší čas. Strávili tu už dlouhou dobu a vlčata už přece byla dost veliká na to, aby cestu k lesu zvládla. Ostatně to nebylo tak daleko. Navíc by určitě bylo vhodné, aby je už smečka také poznala. "To jsem také zvědavá," opáčila Ahvovi s lehkým úsměvem, ale zároveň byla trochu nervózní. Co když to někdo ve smečce nevezme nejlépe? Možná porušili nějaké pravidlo, když se napřed nikoho nezeptali, zdali vůbec potomky mít mohou... Jenže ono se to prostě stalo. Bude to v pořádku. Ve smečce máme přece samé milé vlky, uklidňovala se a její tvář se poněkud rozjasnila, když společně se zbytkem své milované rodiny vykročila ven na světlo. Už se vlastně dost těšila, až si trochu protáhne nohy. Však nebyla venku, ani nepamatovala!

//Zlatý les přes Baštu

Čas plynul vskutku neúprosně. Rýdie si to skoro ani neuvědomovala, takže bylo dobře, že alespoň Ahva nepozapomněl na jeho běh a vynesl onu skutečnost zpět k její pozornosti. Vlčice zvedla hlavu a našpicovala uši, když je všechny oslovil. Tedy. Oslovil hlavně vlčata, ale ona samozřejmě poslouchala taky. Když vyslovil, o co se vlastně jedná, div, že se tlapou neplácla doprostřed čela. "Nojo!" Jak mohla zapomenout na... no, na všechno? Přece nemohli vegetit tady uprostřed ničeho navždy! Smečka čekala a rozhodně byla pro vlčata vhodnějším místem, než tahle osamělá jeskyně. Jakkoliv Rýdie Úpatí milovala, tohle musela uznat sama. Takže vstala a postavila se po boku svého partnera. Shlédla s úsměvem na jejich dětičky a ocas se jí míhal sem tam. "Tatínek má pravdu, měli bychom se vydat na výpravu. Už je taky na čase, abyste poznali trochu ze světa," střihla ušima a krátce skočila pohledem k Ahvovi. "Bude se vám to líbit, tím si jsem jistá!"

Spalo se jí dobře. Sladce, jako by si snad ustlala na růžovém obláčku. Hlavou se jí honily zmatené útržky snů, ale všechny nakonec vybledávaly a ztrácely se a žádný z nich nebyl ani nepříjemný, ani natolik výrazný, aby se jí po probuzení uchytil v paměti.
A že to bylo nějaké probuzení! V jednu chvíli se v říši snů vyvalovala na květinové louce a v té další... "Jau!" kvikla, když se jí ostré jehličky vlčecích zubů zabořily do ocasu. Bylo to spíš leknutím a náhlým vytržením ze spánku, než opravdovou bolestí, ale i tak jí ten zvuk unikl z tlamy. Zamrkala, trošku zmateně se rozkoukala, ale prakticky okamžitě zaostřila modré zraky na onoho výtržníka. "Therone," zasmála se lehce a stočila hlavu ke svému synkovi, který si její ocas vybral za kořist. Olízla mu čelo, až na něm měl lehký rozcuch, ale ona si prostě nemohla pomoci. "Roste z tebe velký lovec, hm?" broukla a zavlnila špičkou ohonu, zvědavá, jestli se za ní vlček zase pustí. Možná by ho tohle neměla učit, jestli nechtěla být okousaná a opelichaná... ale copak mu mohla mít za zlé, že se v té jeskyni chce nějak zabavit?

I přes únavu jí v očích poskakovaly jiskřičky radosti. Pohledem střídavě přejížděla z vlčat na Ahvu a zase zpět. Jakou krásnou rodinu měli... jaké měli štěstí. Vlčata se nakrmila a zdálo se, že je to všechno zmohlo natolik, aby usnula na jedné hromadě. Cítila, že se k nim ve spánku brzy připojí, ať už chce, nebo ne. Ahva ji ujistil, že bude hlídat, zatímco ona si dopřeje odpočinek. "Tak dobře," broukla a položila si hlavu na přední tlapy. "Kdyžtak do mě dloubni, kdybych spala moc dlouho. Nebo kdybych chrápala," zasmála se unaveně a dlouze zívla. Snad se žádných nezvaných hostů nedočkáme, pomyslela si, ale kdo by je tu hledal? O tomhle místě kromě nich věděla jen Sill a Rýdie věřila, že ta nic nevyzradí - ani ji v tu chvíli nenapadlo, že by vlastně mladá strakatá vlčice nic stejně říct nemohla. "To jsem," přiznala, když Ahva navrhl, že se potom vydá na lov. "Ale to kdyžtak vyřešíme potom. Teď... už dobrou noc," znovu zívla a zavřela oči. Přehodila přitom ocas co možná nejvíc přes vlčata, aby jim nebyla zima, ač to asi nehrozilo, když byla zachumlaná do její srsti na břiše. "Miluju tě," zamumlala ještě k Ahvovi, zatímco její mysl už odplouvala do říše snů.

Ještě zpětně přemýšlela nad svými návrhy. Theron a Yen? "Nebo možná... Yennefer!" rozvila svůj předchozí návrh v náhlém záchvatu inspirace a upřela modré zraky na Ahvu, kterému se jména, co vymyslela, líbila. Zvesela zašoupala ocasem sem-tam po mechu, byla ráda, že nevymyslela žádné hlouposti. Hned ale nastražila uši, aby si poslechla, co napadá zase jejího partnera. "Gabriel," zopakovala a zahleděla se na posledního vlčka, kterému scházelo jméno. "To zní pěkně. Hodí se k němu," usmála se a přejela pohledem všechny jejich děti. Theron, Gabriel, Yen. Jací asi budou, až povyrostou? přemítala a pořád se usmívala. Věděla, že ať to bude jakkoliv, vždycky to budou její děti a vždycky je bude milovat. Stejně jako Ahvu, který právě pronesl docela důležitou otázku, která jí předtím ani nepřišla na mysl. "Huh, no vidíš, asi bychom to měli co nejdřív oznámit. Ale myslím, že jsou ještě moc malí na to, abychom je někam nosili." V hlavě jí taky vrtalo to, co říkala Sill. O těch nebezpečných vlcích, co možná byli někde kolem. "Určitě se nic nestane, když ještě chvíli vydržíme. A já si taky potřebuju trochu odpočinout." Jako na stvrzení jejích slov jí tlamu rozevřelo zívnutí. Všechno, co se stalo, ji vážně unavilo. Položila si hlavu na přední tlapky. "Jen si na chvíli zavřu oči," zamumlala.

Byla sice unavená, příšerně, a měla pocit, že ji bolí snad úplně všechno, ale v srdci se jí rozlévalo teplo a klid, když jemně olizovala kožíšky jejich vlčat. Takové bezbranné, slepé uzlíčky to byly, ale všichni tři se měli k světu a s vervou se pustili k mléku. Ohlédla se na Ahvu a věnovala mu lehký úsměv, když přitakal, že jsou vlčci krásní. Tedy, prozatím popravdě vypadali dost zmuchlaně, ale Rýdie to tak neviděla. Jí přišla vlčata dokonalá - byla přece jejich máma. Máma. Nikdy by si nepomyslela, že se jí stane, a přece.
Ahva měl ale pravdu. Měli by je pojmenovat. "Hmm," nakrčila zadumaně čelo. Dva vlci a vlčice. Potřebovali nějaká pěkná jména. Zahleděla se na hnědého vlčka s tmavšími zády. "Tohle by mohl být Thoran... nebo možná Theron?" Vyzkoušela, jak zní obě jména. "Theron se mi líbí," pousmála se a pohlédla na Ahvu, jak se jméno zamlouvá jemu, než se opět zahleděla na vlčata. "Holčička by mohla být... Yen? Hm. Nevím... co napadá tebe?" Měla pocit, že jí to příliš nemyslí a trochu se jí klížily oči, ale nejdřív si chtěla poslechnout Ahvovy nápady a dát jejich dětem pořádná jména.

Ukázala Ahvovi všechno, co tu bylo nové, a pak si oba společně lehli na ten měkoučký mech, který zútulnil jeden koutek úkrytu. Spokojeně si vydechla, když se k ní její drahý přitiskl a ona cítila jeho teplo. Takhle byla šťastná, vydržela by tak ležet nejspíš celé hodiny a asi by snad každou chvíli usnula, kdyby neměla mít vzápětí plné tlapky práce s něčím jiným.
To ten podivný napjatý pocit v břiše, který nikam nemizel, spíše se stupňoval a začínalo to dost bolet. „Uhhh,“ vydralo se jí z hrdla přiškrceně. „Ahvo? Něco… něco se děje.“ Ohlédla se na své kulaté břicho, nebylo pochyb, že je již čas. S hlubokým zafuněním se převalila na bok a tiše zaskřípala zuby, když jí tělem projela křeč. „Hrozně to bolí,“ vydechla útrpně. Nečekala, že to bude bolet tolik… ale teď už nebylo zbytí, musela to zvládnout. Snažila se být potichu, jen zhluboka funěla, ale i skrze pevně sevřené zuby jí občas uniklo zaúpění nebo bolestný sten. Tlačila proti stahům, které jí svíraly břicho a rychle ztratila jakýkoliv pojem o čase nebo o čemkoliv jiném, co se kolem děje. Soustředila se jen na sebe a své děti, které se už chtěly podívat na svět. V jednu chvíli všechno ustalo, právě tak dlouho, aby zvedla hlavu a spatřila u svého ocasu malinký uzlíček, než se bolest znovu vrátila a ona se musela znovu snažit. Druhé vlče přišlo na svět vzápětí za svým o pár minut starším sourozencem. Už aspoň trošku věděla, co má dělat, ačkoliv to zážitku na příjemnosti nijak nepřidalo. To už si myslela, že to určitě musí být všechno, na víc jich už jistě nemůže mít sílu! Dvě vlčátka, pomyslela si, zatímco ležela na boku a popadala dech, to je krásné, aspoň to není chudáček jedináček- Ale ještě nebyl konec. Ucítila další nápor bolesti, jak se na svět cpalo ještě poslední z vlčat a ona zjistila, že sílu přece jen ještě má.
Když se na svět vykulil i poslední ze sourozenců, byla si už jistá, že je po všem. Byla vyčerpaná, ale nemohla si dovolit jen tak odpadnout. Překulila se opatrně na břicho a přesunula jemně ty tři neforemné uzlíčky ke svému břichu, aby se vlčata mohla napít a byla v teple. „Ahvo,“ vydechla znaveně a obrátila ke svému milovanému tváře zmáčené slzami, „jsou tu. Naše děti. Nejsou krásní?“ Začala vlčata olizovat a čistit a i když byla celá rozbolavělá a unavená, na tváři jí pohrával úsměv a srdce jí naplňovalo štěstí. Jejich vlastní vlčátka. Jejich rodina. Už teď věděla, že by pro ně udělala cokoliv, že by klidně umřela, jen aby ta malá byla v bezpečí.

Když Sill sdělila svoje obavy, mladší vlčice k ní přiskočila a přitiskla se jí k hnědému kožichu v hřejivém objetí. Rýdie si vydechla a zlehka si o Sill opřela hlavu. Jak byla ráda za její pomoc a podporu... takhle jí bylo dobře. Pak jí ale k čenichu zavál známý pach. "Ahva," šeptla a už si to mířila k východu z úkrytu, aby ho hned viděla. A vskutku, blížil se k nim, už viděla jeho krásně barevný kožich, jak se proplétá mezi kamením. Ocas se jí zvesela rozkmital. "Ahvo! Ahoj!" vyhrkla nadšeně a sotva vlk strčil hlavu do úkrytu, přitiskla se k němu. Natáhla do čenichu jeho vůni a chvíli si užívala jeho tepla, než její pozornost upoutala Sill, která se zřejmě měla k odchodu. "Měj se hezky," usmála se na ni a zavrtěla chvostem. "Ještě jednou moc děkuju. A určitě se brzy zastav," vyzvala ji ještě - přece se pak musela přijít podívat na ty maličké, kteří tu již určitě budou každou chvíli. Rýdie to cítila. V břiše měla podivný tlak a pnutí a zdálo se jí, že vlčata se melou o něco víc, než normálně. Možná je jen rozrušila těmi svými obavami, ale myslela, že v tom je něco víc. "Jsem tak ráda, že jsi tady," vydechla s úsměvem k Ahvovi a ještě jednou se o něj otřela, když Sill z úkrytu zmizela. "Bála jsem se, že to ani nestihneš. Sill-" Překvapeně sebou škubla, když v břiše náhle ucítila křeč, která ale odezněla tak rychle, jak se objevila. Lehce se zavrtěla, ale pokračovala dál, jako by nic, i když se jí srdce poněkud rozbušilo. Co když už to začíná? "Sill tu všechno připravila, podívej, není to krása?" ukázala čenichem k mechové peřince v koutě, kterou tam Sillarei nechala vyrůst. Přešla do toho koutku a přejela po mechu čenichem. Přitom znovu neklidně přešlápla a zakroutila se, protože nepříjemný pocit v břiše ji neopouštěl.

Věděla, že by se neměla strachovat a neměla by vyvádět, ale i když se ji Sill snažila uklidnit a z větší části se jí to i povedlo, pořád byla jaksi neklidná, nepokojná. Cítila, že už se to blíží. Ale... co vlastně měla čekat? Prošla se po tom měkoučkém mechu, který tu pro ni Sill vykouzlila, pak přešla ke vchodu do jeskyně a vykoukla ven, vyhlížela, jestli se její partner už náhodou neblíží. "Achjo, kde jenom vězí," zamumlala a už si to mířila zase zpátky k mechu, když si uvědomila, že tu přechází sem a tam jako blázen a opět na sobě pocítila zkoumavý pohled Sill. Vycítila, že i mladší vlčice má obavy, ale spíš o ni. Ještě aby ne, když tady takhle kroužíš. "Jsem v pořádku," usmála se, aby Sill trochu uchlácholila - už toho pro ni udělala víc, než dost, nechtěla, aby se teď ještě strachovala. "Jen jsem trochu nervózní." Vlastně byla nervózní dost. "Nevím přesně, co mám čekat... přijde mi, že se všechno stalo hrozně rychle a vůbec se necítím připravená. Hrozně se na ty malé těším, ale... no, mám taky strach. Ale bude to v pohodě, ne? Určitě," pronesla optimisticky a aniž by si to uvědomila, už zase zamířila vyčuhovat ven z jeskyně. Není se čeho bát.

Opravdu si myslela, že dělá nejlépe, když se s vlčaty stáhne stranou, jenže cítila, že Sillarei si tím tak jistá není. "Myslíš, že je to špatný nápad?" zeptala se nejistě. "Já vlastně asi nevím, co by bylo nejlepší. Jen jsem myslela... Ale asi už je pozdě se vracet," potřásla hlavou a doufala, že neudělal žádnou hroznou hloupost. Netroufala si na cestu zpět a teď si najednou nebyla jistá ani tím, jestli tenhle úkryt je dobrým místem. Měla pocit, že vůbec neví, co dělá. Prostě se snažila, jak to nejlépe dokázala, když Ahva zmizel někam za vlastními záležitostmi a nemohl jí poradit. Ráda by ho tu měla. Doufala, že je v pořádku a že si ji brzy najde.
Naštěstí na vše nebyla úplně sama. Měla tu Sill a ta byla opravdu cennou podporou a pomocí. Když začínala už trošku ztrácet nervy ze strachu, že je zoufale nepřipravená, Sillarei významně zvedla tlapku a hnědá vlčice zmlkla, vyčkávala, co se bude dít. A že se děly věci! Rýdii až přecházel zrak, když v koutku jeskyně vyrašil hebký mech, prohlubeň v zemi se naplnila vodou a celý ten kout jako by se rázem úplně proměnil. "Ach, Sill," vydechla Rýdie s nezměrným vděkem a lehce se tváří otřela o svou mladší kamarádku. "To je překrásné!" Trochu ztěžka vstala a přišla blíž, tlapou přejela po měkkém mechu. Zdálo se jí to ideální. "Moc děkuju. Ani nevíš, jak moc jsem ráda, že mi pomáháš," obrátila se zpět a usmála se. Ne, že by se už vůbec nebála toho, co přijde, ale rozhodně byla mnohem klidnější, když věděla, že v tom není sama. "Ještě tak kdyby se Ahva už chtěl objevit," povzdechla si.

Viděla, že i Sill se úkryt vážně líbí, a dělalo jí to radost. Široce se usmívala a oháňkou zametala zem za sebou, jak jí nepřestávala vrtět. "Je to tu vážně super, že? Jsem ráda, že jsme to tady našli. Ne, že by úkryt smečky byl v něčem nedostatečný, ale... je pěkné mít nějaké svoje místečko," usmála se a ještě jednou přejela pohledem láskyplnně stěny jeskyně. Pak se se stejným výrazem ohlédla i na svoje kulaté břicho. Přitom se jí ale na tváři objevila ustaraná vráska. Zvedla pohled k Sill, která na ni upírala tázavý pohled. "Asi bude nejlepší, kdyby se narodili tady," pronesla zamyšleně spíš k sobě, než k vlčici. "Je tu větší klid a soukromí. Ale... jestli to tak má být, asi bychom to tu měly trochu připravit." Srdce jí pokleslo náhlou obavou. "Měla jsem s tím možná začít už dřív? Proč mě to nenapadlo? Přece se ta maličká nemůžou narodit na holou zem, že ne?" Nechtěla vyšilovat... ale trochu asi vyšilovala. Byla ráda, že je tu alespoň Sill s ní, kdyby byla sama, asi by se zbláznila. Kde jen vězel Ahva? A kolik zbývalo času? Propána, připadala si tak nepřipravená... Hlavně klid, okřikla se a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. "Asi by to chtělo alespoň na zem sehnat nějakou kožešinu," pronesla, aby svoje obavy proměnila v nějaké konkrétní plány.

//Bašta

Sill byla pobavená jejím bezradným tápáním po jméně onoho záhadného vlka a Rýdie se tomu hned taky rozesmála. Jen jí to vyšlo z tlamy, už jí bylo jasné, že to, co plácla, je nějaká konina. "Nojo, to asi není ono! Ale to je fuk, určitě si vzpomenu, až ho někdy uvidím." Náhle se kolem nich zvedl vítr a začaly se dít vážně věci! Sill se totiž náhle vznášela nad zemí, visela ve vzduchu, jako by ji vůbec nevázaly žádné přírodní zákony. Rýdie překvapeně vykulila očka a pak se široce usmála: "Teda, to je vážně něco! Myslím, že mě každou minutou víc přesvědčuješ o tom, že bych s tou svou magickou neschopností měla něco konečně udělat," zavrtěla hlavou. Obvykle na to moc nemyslela, ale teď, když viděla, jaké kousky Sill dokáže, po tom náhle toužila taky.
Ale magie mohly počkat. Byly tu teď důležitější záležitosti, které si vyžadovaly její pozornost a péči. Od Sillarei vycítila zase další nevyslovenou otázku. "Jména... já vlastně nevím," přiznala. "Chtěla bych je vymyslet s Ahvou. A tak nějak, no, doufala jsem, že mě nějaká napadnou, až ty malé uvidím. Nechtěla bych si vysnít jména, co se k nim pak nebudou hodit." Možná by nějaké nápady i měla, ale nechávala si je zatím pro sebe. Však ani nevěděla, kolik těch vlčátek bude!
Brzy už se před nimi objevily skály a kameny, mezi kterými byl skrytý jejich úkryt. "Takhle zvenčí to nevypadá jako nic extra," řekla, když opatrně hledala cestu mezi kameny, "ale počkej uvnitř, to budeš koukat!" Zrovna bylo krásné slunečné ráno, takže si Rýdie byla téměř jistá tím, že se světlo zase roztančí na lesklých stěnách jeskyně. S tou myšlenkou vkročila dovnitř a ustoupila od vchodu, aby neblokovala cestu Sill. "Tadá," pronesla s úsměvem a pohlédla na hru světla na stěnách, která se jí tolik líbila. "Tak tohle je náš skromný příbytek." Posadila se na zem, aby si trochu oddechla. Unavila ji ta cesta víc, než obyčejně.

Jméno vlka: Rýdie
Počet postů: 4
Postavení: delta
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po návratu do lesa potkala Sill, se kterou se šla schovat před špatným počasím. Potom se vydala ukázat jí její a Ahvův nový úkryt.

//Zlatá smečka přes Zlatý les

Sill se divila tomu, že Rýdie ještě žádnou magii pořádně neovládala. Hnědá vlčice ale popravdě neměla ani žádné logické vysvětlení k tomu, proč tomu tak je. "Nojo, já vím, že to je zvláštní, co? Dokážu trošku poroučet větru, přimět ho víc foukat a tak, ale to nejsou žádná pořádná kouzla. Budu to muset napravit. Někdy si najdu toho zdejšího podivného vlka, který by s tím měl umět pomoct - jak se to jen jmenuje, pan Bů nebo něco takového?" Teď se jí to zrovna nějak nevybavovalo, i když to bylo asi to nejkratší a nejsnáze zapamatovatelné jméno pod sluncem. Cítila ale ze Sill ochotu s tímhle problémem pomoci a s vděčným úsměvem zamávala ocasem. "Hehe, za pomoc bych byla jenom ráda, to rozhodě," usmála se a trochu se podivila, jak hladce jim ta komunikace náhle šla. Ne, že by si dřív se Sill nerozuměla, ale teď jí připadalo, jako by byly úplně na stejné vlně. Možná to bylo tím, že už se nějaký ten čas znaly.
Rýdiino překvapení Sill málem položilo k zemi, ale hned z mladé vlčice zase začala sršet radost. Hnědá se rozesmála a přitiskla se čenichem do její srsti, když jí Sill věnovala krátké objetí. Najednou z toho byla nějak naměkko, rychle zamrkala, aby skryla slzičky dojetí ze vší té radosti, která ze Sillarei sršela. Zdálo se, že se těší... a Rýdie se taky těšila, i když se zároveň trochu bála. Úplně nevěděla, co má čekat... ale teď to nechtěla kazit obavami. "Jsem ráda, že máš radost. Taky už se hrozně těším - nemůžu tomu uvěřit, nikdy by mě nenapadlo, že budu mít vlastní vlčátka," zazubila se široce a ocas jí mával vesele sem tam. Cesta jim ubíhala celkem hladce, i když Rýdie rozhodně cítila, že jí nožky neposkakují tak lehce, jako před několika týdny. "Už tam skoro budeme," broukla, protože úkryt se nezadržitelně přibližoval.

//Úpatí

//úkryt

Vypadalo to, že Sill měla v magiích opravdu dost zkušeností. "To abych se to brzy taky začala učit," zasmála se Rýdie. "Ani nevím, proč jsem se k tomu doteď nedostala. Nejvyšší čas to napravit." I když, úplně hned se do toho taky pustit nemohla. Momentálně měla na mysli spíše jiné věci. Třeba to, aby Sill co nejdřív ukázala jejich nový úkryt... a hlavně blížící se příchod její a Ahvovy rodiny. Kde jen ten vlk vězel? Začínala se trochu strachovat, že se někam zatoulal - co když příchod vlčat propásne? Co potom? A jak by se o ně sama zvládla postarat? Ale rychle ty myšlenky zaháněla. Třeba ho potkají někde po cestě, no ne? Určitě se musel ukázat každou chvíli.
Sill už se úkrytu nemohla dočkat a tak hnědá nijak zvlášť neváhala a vyrazily na cestu. Jak se začala pohybovat, čím dál víc si uvědomovala, jak větší a těžší teď její břicho bylo. On totiž čas taky nezadržitelně letěl a nejspíš už se to vážně začínalo blížit. Zatímco procházely lesem, ohlédla se na Sillarei. "Hm... vlastně mám kromě nového úkrytu ještě jedno překvapení, mnohem lepší," nakousla to téma konečně a olízla si čenich, jak se snažila potlačit široký úsměv, který jí roztahoval tlamu. Ale nepovedlo se jí to. "Bude ze mě máma, Sill."

//Bašta přes Zlatý les