Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Magii iluzí nikdy předtím neviděla, takže ji rozhodně zaskočilo, když se před ní najednou začaly objevovat obrázky a přeludy a kdovíco všechno, ale rozhodně to nevnímala jako nepříjemné překvapení. Ba naopak, líbilo se jí to! "Umíš to už dlouho?" vyzvídala dál s úsměvěm na tváři a zvědavými jiskřičkami v očích. "Je to parádní, nikdy jsem nic podobného neviděla."
Jejich hovor by někomu mohl připadat dost jednostranný, ale nebylo tomu tak. To, že Sill nepoužívala slova, totiž vůbec neznamenalo, že s Rýdií nemohla mluvit! A hnědá vlčice si toho byla dobře vědoma. Jejich konverzace se vzápětí stočila k tomu úkrytu, který s Ahvou našli. Jasně cítila, že to Sill opravdu dost zajímá a tak jí o něm hned ochotně začala povídat víc. "Je to vážně krásné místo - poblíž jezera tady nedaleko, pod horami. Zvenku to teda vypadá jenom jako hromada šutrů, ale tím se nesmíš nechat zmýlit, protože vevnitř to je krásný a když tam zasvítí slunce, stěny se třpytí... no, prostě nádhera," rozplývala se a vlastně si už přála, aby byla zase tam. Ne, že by měla něco proti smečkovému úkrytu, ale... tamten byl přece jenom speciální.
Chtěla nejdřív počkat, až jim oschnou kožichy, než vyrazí, ale Sillarei už nejspíš čekat nechtěla. Ve vzduchu totiž začaly tančit hřejivé plamínky, které svým teplem hned ochotně sušily jejich srst. Rýdie se zvesela rozesmála. "No teda, ty toho vážně umíš spoustu! Já sotva zvládnu zvednout malý větříček, ale z tebe je hotová kouzelnice," usmívala se na mladou vlčici a mávala přitom ocasem. Zamířila k východu z jeskyně a vyhlédla ven. Po vichřici už nebylo ani památky. "Už to tam vypadá celkem hezky - tak bychom asi mohly vyrazit? Třeba po cestě potkáme Ahvu. Taky už by se mohl ukázat," pronesla s lehkou obavou - nejradši by byla, kdyby teď takhle nemizel. Co kdyby promeškal příchod jejich dětí, huh? To by nerada... a on jistě taky. Ještě bych to taky měla říct Sill, pomyslela si, ale rozhodla se nechat si to na později. Až budou někde stranou, kde by míň hrozilo, že se to donese i dalším uším. Kdoví proč chtěla, aby to bylo prozatím takovým malým tajemstvím, ač dlouho to už tak nezůstane - však už i teď se její útlé tělo začínalo trošku zaoblovat. "Tak můžem?" přestala radši přemýšlet a zamířila ven. Aspoň si nachytat trochu sluníčka do kožichu.

//Zlatá smečka

Tady v úkrytu, schované před živly, jí rozhodně bylo líp. Jen doufala, že Ahva našel také nějakou skrýš, aspoň než se přežene ta nejhorší bouře. V té nejsilnější fujavici zcela určitě neměli šanci nic ulovit? Ale jak tak poslouchala, zdálo se, že vichr snad pomalu utichá.
Sill odsouhlasila, že se poslední dny toulala někde kolem a vedle ní se na krátkou chvíli objevila cizí vlčice a kus jezera. Rýdie vyvalila oči, zamrkala, ale než se vůbec vzpamatovala, bylo to pryč. Skoro jako by se to ani nikdy nestalo, ale hnědá vlčice věděla, co viděla. "Jooo," vydechla překvapeně, "tos udělala ty? Nějakou magií? To je paráda!" nadchla se. Pokud to vážně byla magie, pak mohla Sill trochu dopomáhat komunikaci s pomocí obrázků, což bylo rozhodně velmi příhodné. Ačkoliv Rýdie měla vždycky pocit, že si celkem dobře rozumí i tak. "Takže koukám, že tě taky popadla chuť na menší výlet," zazubila se pak, když trochu vstřebala překvapení z toho, co právě viděla.
Když se Rýdie rozpovídala o jeskyni, kterou s Ahvou našli, Sill se přímo rozzářila očka a hnědá vlčice hned věděla, že by to místo chtěla také vidět. "Asi bychom se tam mohly jít podívat," usoudila. "Ahvovi by určitě nevadilo, že jsem to tam ukázala zrovna tobě. Jen bych si ráda trochu nejdřív osušila kožich," zazubila se. "Ale zní to, jako by se venku ten rachot trochu utišil, takže nám asi nic nebude bránit se tam vydat."

//smečka

Ze setkání se viditelně radovaly obě. Hnědá vlčice doslova zářila radostí a podobně na tom byla i Sill. Rýdie si navíc při pohledu na ni uvědomila, že už by o ní měla přestat smýšlet jako o "vlčeti"... Nechápala, kam všechen ten čas tak strašně rychle utekl, ale Sillarei teď už byla mladou dospělou dámou.
Počasí bylo ovšem dost na nic k nějakému dlouhému postávání venku, takže si to namířily k úkrytu. Rýdii neušlo, že se její společnice rozhlíží, jako by jí tu někdo chyběl. Dovtípila se. "Koukáš po Ahvovi? Tak ten tu není," plácla hned a pak se zasmála, protože jí došlo, že poukazuje na něco úplně zřejmého. "Očividně. Šel shánět někoho, s kým by mohl jít lovit, ale určitě se brzy taky vrátí. Stejně, kdo by lovil v takovémhle počasí?" otřásla se, když jí ledová kapka krápla na čumák. Naštěstí se před nimi brzy otevřel vchod do úkrytu a ona s ulehčením, že uniknou živlům, vklouzla dovnitř.
V úkrytu bylo rozhodně mnohem příjemněji. Rýdie si otřepala mokrý kožich a obrátila se s širokým úsměvem k mladé vlčici. "Hádám, že ty ses taky poslední dny toulala někde mimo?" nadhodila, neboť se zdálo, že se Sill rovněž vracela z nějakého dobrodružství. "Asi bychom pak měly od někoho zjistit, co je ve smečce nového - my s Ahvou totiž byli taky celkem dlouho pryč, vrátila jsem se jen chvilku před tebou. Našli jsme parádní novou skrýš - s blýskavýma stěnama, představ si to!" Pořád jí celá krása toho místa nešla do hlavy. Dralo se jí na jazyk ještě cosi, ale váhala. Měla by Sill říct o tom, že možná - a ona si tím začínala být celkem jistá - čeká vlčata? Co když se ale něco pokazilo? Nebo pokazí? Kousla se do jazyka, zmlkla a zamířila raději do koutku úkrytu, aby se usadila a nechala trochu oschnout mokrý kožich.

Nějakou dobu se jen tak potloukala po lese bez jasného cíle. Chvíli si zdřímla v křoví a když opět procitla, shledala, že počasí stojí vážně za starou bačkoru a že by se nejspíš měla nakonec přece jen odebrat do úkrytu. Konec konců, jestli měla vážně být mámou, asi by si měla dávat pozor, ne? Vlastně netušila, co by měla a neměla dělat. Jen doufala, že až ta chvíle nastane, instinkt ji povede. A pořád taky netušila, jestli se to skutečně povedlo. Bylo cosi jinak, cítila něco, nebo si to jen nalhávala, protože si to přála? Achjo, kdyby se tak Ahva zase někde netoulal, posteskla si a vyštrachala se ven z křoví, aby se vydala k úkrytu a třeba po cestě nalezla nějakou společnost.
Než se tak ale stalo, společnost našla ji. Jak byla zamyšlená, nevšimla si Sillarei, dokud jí doslova neskočila za krk. Nejdřív se hnědá vlčice pořádně lekla, ale jakmile rozeznala strakatý kožíšek, s ulehčením se rozesmála a oháňka se jí rozhoupala ze strany na stranu. "Sill!" vyhrkla radostně. Jak ráda ji zase viděla! "Ahoj, páni, to už je doba, co jsme se neviděly! Měla ses dobře?" tázala se a vzápětí se otřásla, když se kolem nich prohnal ledový poryv větru. "Fuu, možná bychom se měly schovat, než si všechno povíme, co myslíš?" navrhla, protože cítila, jak jí je v provlhlém kožichu zima. "Jinak z nás budou za chvíli dva rampouchy," zazubila se a hned si to pomalu namířila k úkrytu, tkerý už nebyl daleko.

//úkryt

Jméno vlka: Rýdie
Počet postů: 8
Postavení: delta
Povýšení: z kappy na deltu (nezahráno)
Funkce: -
Aktivita pro smečku: zadělání na nové pidičleny c:<
Krátké shrnutí (i rychlohry): S Ahvou se po pohřbu Athai na nějaký čas vzdálili z území a objevili úkryt kousek od Zlaťáku. Rozhodli se založit rodinu. Pak se vrátili zpět do Zlatého lesa, Ahva odešel shánět duše na lov a Rýdie se rozhodla zůstat na území.

//Zlatý les

Dorazila na území smečky a tiše si povzdechla. Ahva se jí vytratil jít hledat společníky k lovu a ona jen doufala, že na sebe dá pozor. Určitě ano. Proč by neměl? Však se vždycky vrátil v pořádku... Jenže ona teď úplně nevěděla, co má čekat, co se bude dít dál. Zastavila se a obrátila pohled ke svému břichu. Samozřejmě vypadalo úplně stejně, jako vždycky a ona se cítila úplně stejně, jako vždycky - co když se ale něco brzy změní? Bude vůbec vědět, co dělat? Shlédla na své drobné tlapky. Přála si mít rodinu. Chtěla to. A když si představila malá vlčátka, jak poskakují kolem, zdravá a veselá, povedlo se jí všechny obavy odstrčit do pozadí. Ostatně si ani nemohla být jistá, zda se to podařilo. Tak nač se dopředu obávat? Určitě bude všechno v naprostém pořádku! Zamávala ocasem a zamířila hlouběji mezi stromy lesa. Nechtělo se jí zalézat zase do úkrytu, nejdřív se chtěla trochu projít.

//Úpatí přes Baštu

Brodila se sněhem nejdřív Ahvovi po boku, ale nakonec se nějak stalo, že skončila za ním a kráčela ve stopě, kterou on prorážel. Ostatně to pro něj bylo asi o dost snazší než pro tu její muší váhu. "Hmm..." zamručela poněkud pochybovačně, když Ahva pronesl, že smečka se nějakým způsobem už se smrtí Athai smířila. Nemyslela, že by to tak bylo. Ale Ahva si nejspíš záhy uvědomil svůj omyl a rovněž se mu z tlamy vydralo jakési zabručení, takže to ani nijak nekomentovala. Občas jeden prostě plácne něco, co nemá.
Pod stromy lesa už nebylo tolik sněhu a navíc už byli opravdu blízko domovu. Těšila se, až tam spolu půjdou, ale Ahva měl ještě jisté povinnosti, na které ona nepomyslela. "Ach, nojo," vzpomněla si, sotva to vyslovil. "Tak dobře." Usmála se a přikývla: "Budu na tebe čekat. Brzo se vrať!" Zamávala ocasem a tiše se zahihňala, když jí Ahva vlepil krátký polibek, ale pak už se jí vlkův barevný kožich ztrácel mezi stromy. "A buď opatrný," řekla ještě tiše, i když ji už nejspíš neslyšel. Najednou se totiž trochu bála. Možná... možná z nich budou rodiče. Nechtěla by zůstat sama. Netušila by, co by si měla počít. Ani teď vlastně netušila, co se bude dít dál... a jestli vůbec něco.

//Zlatá smečka

Ráno bylo krásné a byla by škoda ho jen tak prosedět v jeskyni... i když by si Rýdie možná ani příliš nestěžovala. Konec konců jim tu nic nescházelo. Výhled byl krásný, sluníčko tančilo na stěnách a měli tu jeden druhého... ale Ahva měl pravdu. Bylo na čase se zase ukázat doma. "To bychom asi měli. Jsme pryč už dost dlouho, ještě aby si tak mysleli, že jsme třeba utekli nebo tak něco." Když se jí zeptal, jestli jde s ním, okamžitě se jí rozhoupala oháňka sem tam. "Co je to vůbec za otázku?" zasmála se. "Jistě, že jdu!" S tím rychle vyrazila za Ahvou, aby jí snad náhodou neutekl. Zatímco se vzdalovali úkrytu, ještě se rychle ohlédla přes rameno, aby si zapsala za uši, jak vypadá jeho vchod a kde přesně se nachází. "Tohle místo si ale musíme pamatovat! Můžeme se sem vracet, když se nám zrovna nebude chtít být ve smečce," usmála se spokojeně a natáhla krok, aby dohnala svého partnera.

//Zlatý les přes Baštu

Rýdie spala spokojeně, klidně oddechovala a měla pocit, že jí na celém světě vůbec nic nechybí. Choulila se k Ahvovi, jehož kožich ji pěkně hřál... ale najednou to teplo vedle ní zmizelo. Teprve až to ji probralo. Otevřela modré zraky a zamžourala pořád ještě poněkud rozespale kolem sebe. Do jeskyně teď dopadalo ranní světlo, stěny se mírně leskly a do hlubin úkrytu vrhal stín Ahva, který stál u východu a vykukoval ven. Rýdie se pousmála, protáhla přední tlapy dopředu, kam to jen šlo a potichu se vyškrábala na nohy. Lehce přikrčená se začala plížit k Ahvovi, na tváři jí pohrával šibalský úsměv - vážně doufala, že ji nezaslechne až do poslední chvíle. Chtěla si z něj udělat trochu legraci. Nemohla odolat, když tam k ní tak nic netušíc stál otočený zády.
"Dobré ráno!" vybafla teprve tehdy, až byla těsně u vlka, a předníma nohama se mu vrhla kolem krku. Pak se zasmála a vlepila mu rychlou hubičku na tvář, aby vynahradila případné leknutí, které mu mohla způsobit. Stále ještě rozesmátě seskočila na zem a zahleděla se také ven. "I výhled je odtud hezký," poznamenala a zazubila se, v očích jí poskakovaly veselé jiskřičky. "Měli jsme štěstí, že jsme to tu objevili."

Zkoumavě si prohlížela lesklé kamení na zdech a Ahva se k ní přitočil, aby si tu zvláštní přírodní výzdobu taky mohl prohlédnout. "V létě to musí být krásné," přitakala. "To bude hotová přehlídka světel!" Teď už ale venku světlo skomíralo a spolu s ním i blyštivé odlesky na zdech. "Trochu mi to připomíná ty kameny, co se povalují tam na břehu jezera. Taky se na sluníčku tak krásně lesknou," řekla a při posledním slově se jí tlama otevřela do širokého zívnutí. Už byla právě tak připravená zalehnout a spát a Ahva na tom byl podobně. I jemu se tlama otevírala do zívání a po chvíli si lehnul na zem.
Rýdie zamířila za ním a lehla si vedle něj, schoulila se k jeho teplému kožíšku. "Tak jo, ráno se tu porozhlídneme," broukla a přivřela se spokojeným úsměvem oči. "Ale líbí se mi tu. A vypadá to, že jsme první, kdo to našel. Třeba... třeba by to mohlo být naše," zívla znovu a při posledním slově už pomalu usínala. Stačila ještě zamumlat: "Dobrou noc," než úplně odpadla.

//Zlaťák

"O tom vůbec nepochybuju," zasmála se - její bratr se rozhodně ve světě neztratí, ať už se rozhodne dělat cokoliv. Však ani ona se nikdy neztratila a nakonec si svoje místo taky našla, i když se její život nakonec ubral úplně jiným směrem, než by si vůbec kdy troufla pomyslet.
Hory se mezitím blížily a Rýdie se rozhlížela kolem po nějaké skulince, kde by mohli složit hlavu. Než ale stačila cokoliv objevit, ozval se se svým objevem Ahva. "Ukaž!" vyhrkla a už hopsala po kamenech za ním, div se nepřerazila. Stanuli před vchodem do jakési jeskyně. Rýdie neváhala ani chvíli a už se cpala dovnitř za Ahvou, nějaká ostražitost jí vůbec nepřišla na mysl. "Vypadá to skvěle!" souhlasila, jakmile se octla uvnitř. "A mnohem větší, než vypadá zvenku, kdo by si to pomyslel?" Otáčela se kolem dokola a očima přejížděla po stěnách. Byla tu tma, jak už v jeskyních bývalo zvykem, ale Rýdie si čehosi všimla. Přiskočila blíže k jedné ze stěn a přimhouřila oči. "Týjó, a koukni se na tohleto! Nic takového jsem ještě neviděla," ukázala tlapou na kamení, které právě vrhlo kolem překrásný barevný odlesk, jak na něj slábnoucí světlo zvenčí dopadlo ve správném úhlu. "To je přece krásný. Tady zůstanem," prohlásila spokojeně a kecla si na zem. Už ji stejně bolely nohy a pochybovala, že by mohli najít lepší místo k úkrytu. Spokojeně se culila a mávala ocasem sem tam.

"Taky se mi zdá, že jsem ti to říkala, ale všechno se mi to jaksi plete dohromady," zastřihala pobaveně ušima - ani jeden z nich si kloudně nevzpomínal, takže asi nevadilo, když to řekla podruhé. Ale odpověď na Ahvovu otázku upřímně neznala. "To netuším. Teda, říkala jsem mu o smečce, samozřejmě, ale nevím, nakolik ho to zaujalo. On je totiž taková poletucha. Trochu jako já," zasmála se. Kdoví, kde Dagar poletoval teď? Ráda by ho zase potkala, ale bylo to jako hledat jehlu v kupce sena, takže nezbývalo než doufat, že je cesty osudu nakonec zase svedou k sobě. "Ale mohl by do smečky zapadnout, pravda. Je dobrý lovec a všechno... třeba bych ho mohla trošku pošťouchnout, až se zase potkáme!" Pomalu kráčeli vpřed a hory se blížily s každým dalším krokem. Všechny ty skály a zákoutí, určitě se tam najde i místečko pro ně.

//Úpatí přes Baštu

Bylo příjemné se tam jen tak procházet. Bylo chladno, zima už byla zase v plném proudu - jak jen ten čas letěl! - ale oni jeden druhého hřáli, jak se drželi blízko sebe bok po boku. Rýdie byla spokojená. Ahvova blízkost ji hřála nejen na těle, ale i na duši. I když to téma, ke kterému se dostali, zase tak veselé nebylo. "Nojo, zvenku to všechno vypadá úplně jinak," přisvědčila. "Ale někdy se stejně věci vyvrbí zvláštním způsobem. Já jsem od rodiny odešla, protože mi přišlo, že o mě nestojí a pak jsem se tady potkala s bráchou - už jsem ti to povídala?" zadumala se, ale nevybavovala si to. "No, to je fuk, ale zjistila jsem, že aspoň u něj to vůbec nebyla pravda, že by mě doma nechtěl. Takže..." Pokrčila rameny. Věděla, že to, co se snažila říci, mělo nějakou pointu, jenže ta jí někde v průběhu utekla. Tiše se zasmála: "Nejsem zrovna filozof."
Ahva pak navrhl něco vážně zajímavého. Našpicovala se zájmem uši. "Hm, jako vlastní úkryt? To zní skvěle!" zamávala zvesela ocasem. "Ne, že by ten ve smečce byl k zahození, ale mít svoje vlastní místo by bylo ještě mnohem lepší."

//Bašta

Nechávali Zlatý les za sebou a s ním i tíživou atmosféru, která se nad ním vznášela. Když dorazili k jezeru, kde spolu byli už tolikrát, Rýdie si konečně vydechla. Ahva měl pravdu, bylo třeba se soustředit i na ty dobré věci. Šlo to mnohem snáz, když tu teď byli jen sami dva a truchlivé ovzduší ve Zlaté smečce zůstalo někde vzadu.
Ahva se rozpovídal o své rodině a Rýdie se na něj zahleděla. Vycítila, že se jí svěřuje s čímsi, co ho asi tíží. Jemně se o něj otřela tváří, nejistá si tím, co by měla říct. "Rodiny jsou složité," prohlásila nakonec tiše. "Mě ta moje moc nechtěla. Asi. Taky jsem to pochopila až za dlouhou dobu. Ale..." pokrčila rameny. Neměla žádná moudrá slova. Jen byla ráda, že teď má Ahvu. Teď byli přece rodina i oni dva. A možná... kdyby opravdu chtěli... mohla by ta rodina být jednou větší.

Vypadalo to, že ani Ahva toho o té válce zas tak moc nevěděl. Rýdie jen posmutněle potřásla hlavou. "Kdo by řekl, že se v tomhle kraji můžou dít i takové strašné věci," povzdechla si - příliš toho nevěděla o hrůzách, které se děly všude na světě, bez ohledu na to, jestli v pěkném kraji nebo jakémkoliv jiném. Dosud se jí držela štěstěna a tak se jí podobné záležitosti obloukem vyhýbaly. Teď z toho tedy byla celkem rozhozená, když si poprvé plně uvědomila, co všechno se může stát.
"V takovéhle chvíli určitě," přikývla. "Protože mi přijde, jako by tohle byly chvíle jen pro ně, víš? Jistě nebude vadit, když se chvíli neukážeme." Ostatně pochybovala, že by nad tím kdokoliv ve smečce nějak hlouběji dumal. Všichni měli hlavy plné jiných starostí. Pak ale Ahva řekl něco, co ji přimělo našpicovat uši. "Rodinu? Myslíš... myslíš jako vlčata?" Srdce jí poskočilo - že by třeba jednou mohla být mámou? Nikdy se v takové pozici neviděla. Jenže od doby, co sem přišla, zažila spoustu věcí, které si myslela že nikdy nezažije. A všechny se jí líbily. Měla smečku, měla partnera... a třeba by vážně mohli mít i rodinu. "Rodinu," zopakovala si tiše a usmála se. "To by bylo hezké."

//Zlaťák