Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zlatá smečka
Necítila se zrovna dobře. Ani v nejmenším. Aspoň ji ale utěšoval fakt, že nebyla sama a mohla kráčet po boku Ahvy, v němž nalézala oporu. Pořád ji ale trápila ta otázka - vážně to mohl někdo udělat schválně? Podle odpovědi, jakou jí Ahva věnoval, asi ano. "Válka," zopakovala tiše, spíš jen pro sebe. "Nevěděla jsem o žádné válce," povzdechla si. "To je hrozné." Nedokázala si moc představit válku, neměla s podobnými záležitostmi vůbec žádnou zkušenost, však se nikdy ani pořádně nepoprala. Chápala ale, že podobné věci můžou mít dost vážné následky, čehož byli právě svědkem - pokud se to tedy vážně odehrálo tak, jak se domnívali Ahva s Tiarou.
"To ani mě," potřásla vlčice hlavou. Když se Ahva rozpovídal o svých smíšených pocitech, lehce sklonila hlavu. Ta správná věc by asi byla zůstat se smečkou, jenže jí se momentálně zdálo, jako by tam skoro ani nepatřili. "Smečka bude určitě chvíli v pořádku i bez nás," řekla nakonec. "Možná bude nejlíp se chvilku vzdálit. Přišlo mi, jako bychom tam byli jaksi... navíc."

Tíživá atmosféra kolem na ni těžce dopadala. Nelíbilo se jí to - pochopitelně. Však to přece bylo hrozné a to Athai ani pořádně neznala. Jak se asi musela cítit její rodina? Připadala si tu trochu nadbytečně. Netušila ale, co si s tím pocitem počít. Naštěstí ji vysvobodil Ahva, který se k ní naklonil blíže. "Ano, prosím," špitla tiše a s vděkem. Jistě, prostě se vzdálí. Tohle byla stejně chvíle, která nejvíc patřila těm, co si s bílou vlčicí byli nejblíže. Stejně měla pocit, že by tady už moc dlouho nevydržela.
Pokývla ještě Tiaře, kterou tu nejspíš zanechávali, a vydala se za Ahvou. Už se totiž pomalu vydal pryč a ona se mu zařadila po boku. "To je přece hrozné," vydechla, když se už o něco vzdálili od skupinky a trochu ji opustil pocit, že v sobě musí dusit každé slovo. "Vážně si myslíš, že to někdo mohl... udělat schválně? Teda, to snad - to by přece snad nikdo neudělal!" Chtěla tomu věřit, opravdu ano. Jenže Tiara se tím zdála být poměrně jistá, když to říkala.

//Bašta

Rýdie pokývla, když Tiara řekla, že se jedná o Athai - zahlédla druhou Alfu jen krátce jednou, chvíli poté, co se ke smečce připojila, ale nehybné tělo, na které čekal věčný odpočinek v objetí měkké hlíny, nepochybně patřilo jí. Tiše lapla po dechu, když vlčice nadhodila, že se musela s někým zaplést. "Myslíš, že by ji někdo-" vyhrkla šeptem, ale ani se nedokázala přimět tu větu dokončit. To přece bylo příliš hrozné, než aby na to mohla pomyslet! Proč... proč by se vlci zabíjeli mezi sebou? Tak to určitě nemohlo být. "Přece to tak nemuselo být," vmísila se do toho, když se Ahva začal zajímat o Tiary názor, zda by se to mohlo stát znovu. "Mohla to být... nějaká hrozná nehoda. Přece nevíme, co se stalo." Samotný fakt, že jedna z Alf zemřela, ji tížil sám o sobě dost. Nechtěla ani myslet na to, že by to mohlo být dílo někoho jiného.
"Možná ano," špitla, když Ahva řekl, že by asi měli zůstat chvíli společně. "Nejspíš... nemůžeme už stejně nijak pomoct." Pak zmlkla a jen sledovala, jak Athai její rodina ukládala do země. Nedokázala si ani představit, čím museli procházet. Jak moc to muselo bolet. Polkla knedlík, který se jí vytvořil v krku. Na jednu stranu ta scéna před ní ale skrývala jakousi bolestnou krásu. Takhle měla Athai alespoň důstojné místo k věčnému spánku.

Byla ráda, že se může opřít o Ahvu, protože tíživá atmosféra kolem doléhala i na její optimistickou dušičku. Nevěděla ani, jestli by se vůbec měla dívat tím směrem, nebo jestli radši zírat do země. Jaksi netušila, jak se vlastně chovat.
Z myšlenek ji vytrhla náhlá invaze... někoho. Rýdie instinktivně ukročila, když do ní onen "kdosi" strčil a vecpal se mezi ni a Ahvu. Když se ohlédla, okamžitě identifikovala Tiaru. "Ahoj," pronesla polohlasně a oháňka se jí párkrát zhoupla ze strany na stranu, než jí to zarazila - byla sice ráda, že Tiaru vidí, ale momentálně se nejspíš neslušelo tvářit příliš nadšeně. Ahva vypadal celou situací spíš zmaten - nebo to aspoň naznačovala jeho otázka. Cožpak... to neviděl? Rýdie se na něj zahleděla. "Vypadá to... jako pohřeb." Naznačila pokývnutí hlavou směrem k jámě v zemi. K hrobu. Neměla ponětí, co se mohlo stát... ale takovéhle blízké setkání se smrtí ještě asi nikdy nezažila.

//Bašta

"Snad ne! Vážnost mi už leze i ušima," zasmála se a zakroutila očima při vzpomínce na toho černého vlka, co ho potkala v horách, ze kterého nevydolovala pomalu ani pozdrav a na Alduina, který na ni po chvíli úplně přestal reagovat. Co to mělo jako být? Rýdii to nešlo do hlavy, ale teď už na tom nezáleželo. Byla s Ahvou, mířili domů, byla šťastná. Nemělo smysl si to kazit myšlenkami na nějaké bručouny. Kdyby jen věděla, co je čeká...
Ahva měl nějaké nové čerstvé informace. "Nová smečka? Páni. A že zrovna v horách? Jeden by si řekl, že to není to nejlepší místo pro život," podivovala se. To už je obklopovaly známé stromy a pachy domova. Pachů tu byla vážně spousta a většina jich přicházela z jednoho směru. "Že by nějaká sešlost?" nadhodila Rýdie a namířila si to tím směrem. Vesele si to štrádovala, ale když spatřila onu skupinku vlků a pocítila tíživou atmosféru, která se všude vznášela, pokleslo jí srdce. Co... co se to děje? Jenže nemohla hrát hloupou. Moc dobře pochopila, k čemu to právě přišli. Tohle byl pohřeb. Zastavila se opodál a krátce upřela pohled na Ahvu, jako by snad doufala, že jí řekne, že se tohle neděje. Ale dělo, takže pohled zabořila do země. Netušila, jak by se měla chovat ani co říct. Jestli vůbec něco. Tak raději mlčela.

Měla vážně radost, že se konečně s Ahvou zase shledala. I on se po ní už podle vlastních slov poohlížel - a teď byli konečně zase spolu! Radost z drobné vlčice přímo čišela, usmívala se jako sluníčka a vesele mávala ocasem stejně, jako její partner.
Ukázalo se, že k lovu se Ahva ještě nedopracoval. Asi se mu taky změnily plány. "Rhaaxin? Hmm... nevím, jestli jsem se s ním už potkala," podrbala se za uchem, neboť jí to jméno nepřipadalo zrovna povědomé. I když, kdoví. Možná jenom zapomněla. "Jo, to bychom měli! Zrovna odtamtud jdu, ale popravdě jsem se tam ani nezastavila, takže nemám nejmenší ponětí," přikývla na Ahvův nápad, že by se mohli zase jednou taky ukázat doma. Nebylo na co čekat, tak tam zrovna zamířili. "Já vlastně na lovu taky nebyla," zasmála se vlčice. "Šla jsem se trochu projít po okolí, ale řeknu ti, narážela jsem na samé strašné mrzouty! Pomalu ani slovo jsem z nich nedostala... Jsem vážně ráda, že jsem zpátky," zavrtěla hlavou, když si vzpomněla na ta tři poslední setkání, z nichž ani jedno v ní nezanechalo nejlepší pocit.

//Zlatá smečka přes Zlatý les

//Zlatá smečka přes Zlatý les

Takže kde by Ahva mohl být? Když nebyl na území smečky, ani v úkrytu, další místo, které Rýdii napadalo, byl Zlaťák. To místo si v hlavě spojovala s příjemnými vzpomínkami a byli tam společně už několikrát, takže asi nebylo divu, že se její tlapky stočily právě tím směrem. Nicméně když se zvedl podzimní vánek a zavál jí k čenichu důvěrně známý pach, ukázalo se, že ani tak daleko běhat nebude muset. Okamžitě našpicovala uši a zahleděla se směrem, odkud svého milého cítila - a opravdu, zahlédla ho, jak si to štráduje přes pláň. "Ahvo!" vyjekla nadšeně a oháňka se jí okamžitě rozkmitala ze strany na stranu, jakmile se rozběhla přes louku, aby se s ním patřičně přivítala. "Ahoj! Tyjo, to je štěstí, zrovna jsem se tě vydala hledat a... a ty jsi přímo tady!" zasmála se. To už byla u vlka, jemně se o něj otřela bokem, chvíli se odmlčela, aby si vychutnala tu chvíli, ale trvalo to jen okamžik. Pak už jí tlama zase jela jako vždycky. "Jak ses měl? Byli jste na tom lovu? Povedl se vám?"

//Zlatý les

Konečně byla doma! Obklopily ji povědomé pachy a zlaté listy uzavřely střechu nad její hlavou. Opravdu o tomhle místě začínala přemýšlet jako o domově - o něčem, co už neměla pořádně dlouhou dobu. Jenže něco jí scházelo. Nebo spíš někdo. "Ahvo!" zavolala do hlubin lesa, našpicovala uši, ale nikdo se v odpověď neozval. "Achjooo," zaúpěla, "kam jsi šel?" Ne, že by se na něj zlobila za to, že si udělal výlet. Ona byla přece taky pryč kdovíjak dlouho. Ne, nebyla naštvaná. Jen doufala, že se s ním tady potká a teď to vypadalo, že bude muset hledat dále. Prošla cik cak lesem, jen aby se ujistila, že někde nezachytí Ahvův pach, ale ne, nebyl tady. No, co se dalo dělat. Vypadalo to, že její výlet ještě neskončil. Opět zamířila k hranicím smečky a pak dál, z lesa zase ven.

//Bašta přes Zlatý les

//Kvetoucí přes Tichou

Už jí z toho dlouhého běhu celkem docházel dech. Naštěstí se před ní už tyčily známé stromy smečkového lesa. Zpomalila, než mezi ně vkročila, aby se trochu vydýchala. Zhluboka nabírala do plic doušky svěžího podzimního vzduchu a láskyplně hleděla na zlaté listí, jak se třepotalo ve větru. Konečně byla zpátky doma! Už zapomněla, co si od toho výletu slibovala, ale ať to bylo cokoliv, rozhodně se toho nedočkala. Potkala jen spoustu vlků, se kterými si ani nepopovídala a promrhala hroznou spoustu času... ale co už! Teď se konečně vracela domů. Jen doufala, že tam Ahva bude. Těšila se, až ho znovu uvidí. Přišlo jí to jako celá věčnost, co byla pryč!

//Zlatá smečka

//Temný les přes Hraniční pohoří

Tuhle trasu znala dobře. Běžela tudy už kolikrát. Nepouštěla se do horských výšin, naopak, držela se v nižších skalách a poskakovala po kamení jako kamzík, než se konečně octla na volné louce. Tam ji lehce ofouklo a ona se otřásla - kdy se tak ochladilo? Sluníčko sice k večeru ještě svítilo, ale už rozhodně nemělo takovou sílu a Rýdie si konečně naplno uvědomila, že přišel podzim. Vlastně už skoro stačil přijít i minout a celý kraj měl už víc našlápnuto k zimě. Usmála se při vzpomínkách na tu poslední zimu, kdy si hráli se Sill ve sněhu... jak jen ten čas letěl! Ze Sill už byla velká, skoro dospělá vlčice a celý rok zase uplynul jako voda! Tolik se toho v něm událo. Rýdii se z toho vzpomínání pomalu až zatočila hlava. Hlavně se ale musela vrátit domů. Promrhala až moc dlouho s cizinci, kteří se s ní nechtěli bavit. Bylo jí to líto, chtěla si najít nové přátele, ale nedalo se nic dělat. Nemohla nikoho nutit, aby se s ní bavil. A kromě toho měla Ahvu a smečku a někde jí po světě taky pobíhal bráška, takže co víc vlastně mohla chtít?

//Zlatý les přes Tichou

Vypadalo to, že ani tenhle cizinec nebude příliš sdílný. Rýdie se po chvíli ticha, která mezi nimi visela snad nekonečně dlouho, začala poněkud ošívat. "Poslyš," pronesla nakonec, "ráda jsem tě poznala, ale už bych asi měla jít. Doma na mě už budou čekat." Jak dlouho vlastně už byla pryč? Muselo to být hrozně dlouho! A ani nikomu nic neřekla. Pomyslela na Ahvu - nechtěla, aby se o ni bál nebo aby si snad myslel, že mu utekla! Ba ne, nic takového nemohla dopustit. Musela běžet hezky zpátky domů a najít ho. "Tak se měj," prohodila k Alduinovi zběžné rozloučení a pak už se rychlým poklusem rozběhla skrze les. Byl temný jako vždycky, ale Rýdie se nebála. Jako vždycky. Soustředila se pouze na svůj cíl a na to, aby se nepřerazila o větve na zemi. Hezky svižně si to metelila směrem ke Zlatému lesu. Domů.

//Kvetoucí přes Hraniční pohoří

Rýdie našpicovala uši. "Uražen?" Lehce se zarazila a v hlavě si přehrála všechno, co v uplynulých vteřinách řekla a vykonala. Netušila ale, co z toho by mohlo být vlkem s vážnou tváří pochopeno jako urážka. "Já jsem tě ale nechtěla urazit!" ujistila vlka, který teď před ni už zcela vystoupil ze stínů a ona si tak mohla prohlédnout jeho zvláštní znaky. Jeho kožich se jí celkem líbil. Vypadal zajímavě.
"Tak trochu jsem na svačinu zapomněla při tom leknutí," zasmála se. "Ale to nevadí. Najdu si zas jinou!" roztáhla tlamu do přátelského úsměvu. Její útlá postavička prozrazovala, že by jí nějaká ta svačina - vlastně spíš asi několik pořádných svačin - prospěla, ovšem vlčice nad tím momentálně nepřemýšlela. Byla příliš zaměstnána tím pokusit se nevyprsknout smíchy, když ji vlk nazval "dámou". "Já přece nejsem žádná dáma," potřásla rozesmátě hlavou. "Jiná místa? Jako například?" zastřihala ušima. "Mně se tady líbí. Teda, je to tady trošičku děsivý, ale..." pokrčila rameny. "Není to tak zlý."
Vlk se vzápětí představil jako Alduin. "Rýdie," zamávala oháňkou a rozhlédla se po temných pařátech stromů vypínajících se k nebesům. "A proč se tu vlastně zdržuješ ty? Hledáš strašidla?"

Rýdie štrachala v křoví, ovšem nezdálo se, že by jí mělo přát štěstí. Nevybrala si totiž k hledání přesnídávky zrovna to nejvhodnější místo. Les byl téměř mrtvý a odpuzoval zřejmě všechny tvory. Krom těch, kteří byli až přespříliš odvážní nebo naopak příliš pošetilí, než aby jim přišlo na mysl, že by se měli bát - jako byla právě Rýdie.
Přesto, když zvedla hlavu a zahlédla mezi stromy huňatou stínovou figuru, jak na ni upírá modré zraky, pořádně v ní hrklo. Zarazila se, až do země pod svými tlapami vyryla pořádnou rýhu. Její první iracionální myšlenkou bylo, že narazila na ducha... ovšem vlk vypadal na pouhou duši až podezřele hmotně. Lehce naklonila hlavu ke straně a chvíli si cizince jen mlčky prohlížela, než konečně s ulehčením konstatovala: "Ty nejsi duch!" Zamávala přátelsky ocasem a udělala pár kroků blíž. "Ale že jsem se tě pěkně lekla, téda," zasmála se. "A to jsem si myslela, že mě to tady už vůbec nemůže vyděsit. Asi jsem se pěkně spletla, to teda jo, fuj, málem mi vyskočilo srdce z hrudi," mlela pantem a vesele se zubila, pobavená vlastní lekavostí.

//Hraniční pohoří

Chvílemi šla a opatrně se smýkala po kluzkém kamení, chvílmi klusala po hezčích stezkách a než se nadála, byla z hor pryč. Octla se v tíživém příšeří lesa, který navštívila už dřív. Ba co víc - tady se poprvé potkala s Ahvou! Přišlo jí to tak dávno. Tehdy by si ani nepomyslela, co vše se stane a kam až věci s oním vlkem zajdou. Partneři, pomyslela si, div jí kolem hlavy nezačala kroužit srdíčka. No, když nad tím vlastně tak přemýšlela, mohla by se asi vydat domů, ne? Ale na druhou stranu nebyla pryč až tak dlouho. Nemyslela si, že bude Ahva už hotov s lovem a momentálně ji tak trošku lákalo trochu se projít po ostrovech. Nic se nebála na tom temném místě, ačkoliv tu na pohled nejspíš působila snad ještě víc zranitelně, než kde jinde. Šmejdila v podrostu a čenichala pod křovím, zda nenajde nějakou myší díru, která by stála za vyhrabání.

Černý vlk se k odpovědi nějak zvlášť neměl. Vlastně se Rýdii skoro zdálo, že usnul s otevřenýma očima. Zprvu byla trpělivá, ovšem, jak dávno víme, trpělivost nebyla vlastnost, které by jí bylo naděleno do vínku zrovna mnoho. Brzy začala přešlapovat, ošívat se a ohlížet se na všechny strany, jak hledala cokoliv, čím by se mohla zabavit. "Hele," ozvala se nakonec, široký úsměv na tváři, "bylo bezva si s tebou popovídat, ale já zase půjdu dál, jo? Třeba se někdy zas potkáme. Tak... ahoj!" zamávala omluvně ocasem, cítila se trochu provinile, že vlka takhle opouštěla, ale popravdě si nebyla jistá, nakolik vlastně o její přítomnost vůbec stojí a zda ji vůbec vnímá, takže asi nemělo smysl se s tím zas až tak trápit. Pomalým poklusem, aby se na horských stezkách nepřerazila, začala slézat z hor dolů a po cestě si vyklepala zbytky deště z kožíšku. Vyčasilo se. Podzim se rozhodl ještě ukázat hezkou tvář.

//Temný les