Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  6 7 8   další » ... 25

//Kvetoucí

Motala se vysokou trávou a snažila se, jak jen mohla, aby následovala Aphrodite, ovšem vlčice jí brzy zmizela z dohledu. "Aphrodite! Počkej!" volala, ale špička ocasu její nové známé se jí ztratila mezi vysokými stébly. To už ale zem byla mnohem kamenitější a Rýdie se konečně dostala ven z toho hrozného bludiště. Jenže druhou vlčici už nikde neviděla, ani ji neslyšela, a v silném dešti bylo těžké rozeznat její pach. "Aphrodite!" zkusila to ještě jednou, ale marně. Nic se neozvalo, nikdo se neobjevil. Byla sama, samotná... a bouře zuřila. Rýdie se otřásla. Začínala mít celkem strach. Musela si najít místo k úkrytu, stůj co stůj, i kdyby tam měla být úplně opuštěná. I když by rozhodně byla raději za společnost.
Klusala horami tak rychle, jak jen se odvážila a oči jí těkaly sem tam po nějaké skulině, do které by zalezla. Místo toho ale její zrak padl na tmavou siluetu vlka. Společnost! Ještě přidala do kroku. "Ahoj!" volala na vlka už z dálky a z hlasu jí jasně zaznívalo, že ho ráda vidí... ačkoliv ho nikdy dřív nepotkala a vůbec netušila, co je zač. Ale Rýdie ve druhých nikdy neočekávala zlý úmysl. "Taky hledáš úkryt před deštěm?" vyzvídala hned, i když Černý nevypadal, že by něco hledal. Vyhlížel celkem nevzrušeně vším tím práskáním hromů a provazy deště. Takže neohrožený společník? No, tím líp.

Až když ji na to vlčice upozornila, uvědomila si Rýdie, jak rychle mlela pantem. "Aha, jasně, zkusím... přibrzdit," přikyvovala horlivě a ve skutečnosti příliš nebrzdila. Vlčice ale naštěstí věděla, kterým směrem se k horám vypravit. "Bezva!" poskočila si Rýdie. "Takže jsem se nakonec fakt zamotala úplně špatným směrem, to je teda něco," zasmála se, jako by to nebyla dost vážná věc - potřebovala najít úkryt co možná nejrychleji. A ta druhá vlčice, která se představila jako Aphrodite, ho nejspíš potřebovala taky, což potvrdila i její slova. "Jo, souhlasím, já totiž zrovna byla na cestě k nějakému úkrytu," přikývla. Nad norou ale musela zavrtět hlavou: "No, moje smečka má v lese úkryt, akorát že tam bychom to už ani náhodou nestihly," pokrčila rameny. Že by jedním z důvodů, proč úkryt smečky není vhodný, mohlo být i to, že by neměla vodit cizince na území, natožpak do nory, ji vůbec nenapadlo. První kapky už začínaly padat na zem a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo zlepšovat. Spíš naopak. "Právě jsem měla v úmyslu vzít to do hor, tam se nějaký převis nebo jeskyně určitě najde!" Blesk pročísl oblohu. "Tak jdem! A rychle!" Rýdie se rozběhla směrem, který jí Aphrodite předtím naznačila a jen doufala, že vlčice poběží za ní. Najednou... se jí v té bouřce nějak nechtělo být samotné.

//Hraniční pohoří

Asi se obě dost lekly toho nenadálého setkání. Vytvořily si mezi sebou menší odstup a hleděly na sebe, jedna modrooká, druhá s očima rudýma. Rýdie se přátelsky zubila, ale vlčice naproti ní vypadala poněkud zamračeněji. Nebo to byl možná jen následek šoku z toho, že ji Rýdie právě málem převálcovala. Tak či tak, drobná vlčice neměla v plánu jí nic vyčítat - však to přece nezavinila ona! "Nojo, je to tady jak v úplné džungli, jeden by se tu ztratil úplně lehce... vlastně já se tu už ztratila. Asi. Nevím přesně. Náhodou nevíš, kterým směrem jsou hory? To by mi fakt dost pomohlo," spustila na vlčici obvyklý vodopád slov a celou dobu se při tom zvesela usmívala. Až když jí to rudooká připomněla, uvědomila si, že se vlastně ani nepředstavila, než ji začala zaplavovat otázkami. "Oh! Jsem Rýdie!" vyhrkla rychle, aby napravila svou chybu. "A co ty?" Nad hlavami jim opět zahřmělo a Rýdie se krátce přikrčila. "Žene se sem něco vážně moc ošklivého," zabrblala si pod vousy.

Rýdie si to klusala skrze vysokou trávu a brzy zjistila, že vlastně už ani netuší, jestli běží pořád stejným směrem a míří k horám. Neviděla totiž příliš daleko před sebe, nad sebe ani kolem sebe. Byla možná trošku, lehce, mírně ztracená. Ani nepostřehla, že proběhla kolem další vlčice. Minula ji, aniž by zaznamenala její existenci, a o kus dál se zastavila. Určitě se musela stočit špatně, ne? Jinak by u hor dávno byla? Běhala v kruhu? Hm. Podrbala se zadumaně za uchem a dospěla k závěru, že nejlepší bude vymotat se z vysoké trávy a znovu se rozhlédnout. Obrátila se a začala se vracet přibližně stejným směrem, kterým přišla, jenže tentokrát už na tu, která v téhle travní skrýši byla s ní, narazila. Téměř doslova. Přímé čelní kolizi zabránila jen těsně, a to tím, že v momentě, kdy se před ní stébla rozestoupila a ona spatřila tvář vlčice, zaryla všechny čtyři do země a zastavila tak prudkým skluzem, až si z něj sedla na zadek. Její čenich se zastavil asi tak centimetr před čenichem té druhé. Rýdie se sice příšerně lekla, ale hned nasadila přátelský úsměv. "Promiň, vůbec jsem tě tady neviděla!" zazubila se a až pak jí došlo, že by se mohla trochu vzdálit. Cizince se nemuselo moc líbit, že jí hleděla do tváře z takové bezprostřední vzdálenosti.

//Zlatý les přes Tichou

Doběhla až na louku, která v tuto roční dobu už byla rozkvetlá o něco méně, než v plném běhu léta, ovšem i tak to tady pořád bylo krásné. Rýdie se zastavila a vdechla do plic zhluboka vzduch, ve kterém se mísily spousty vůní. Měla tohle místo ráda. Konečně se taky navrátila do reality natolik, aby si všimla, že se nad obzorem zlověstně zatáhlo. Hlasité hřmení hromu se stalo předzvěstí čehosi, co se sem řítí. "Jé," stáhla lehce uši dozadu, když se zaměřila na černá mračna nad hlavou. "To nevypadá moc dobře, co?" položila otázku tak nějak do prostoru. Neočekávala na ni odpověď, nikdo, kdo by jí ji podal tu totiž nebyl. Ne, rozhodně to nevypadalo dobře. Teď už ale bylo nejspíš pozdě otáčet se a běžet zpátky k lesu. Měla obavu, že by to už nestihla. Možná by mohla najít úkryt někde tady? Jenže tohle byla otevřená pláň. Možná kdyby to vzala k horám? Stálo to za pokus. Střihla to přes louku hbitým poklusem a brzy vběhla do tak vysoké trávy, že ji nebylo vůbec vidět, jen vlnící se stébla ji prozrazovala.

//Zlatá smečka

Klusala lesem dál a ani si moc neuvědomovala, že si pro svou vycházku asi nevybrala ten nejlepší den. Jak si jeden mohl neuvědomovat hřmot hromů nad obzorem? Jednoduše. Rýdie měla hlavu v oblacích. Nemohla uvěřit tomu, že měla partnera. A že to byl zrovna Ahva... i když kdo jiný by to přece mohl být? Ze všech vlků, které zde potkala, jí byl rozhodně nejbližší. Měla ho ráda, on měl rád ji... a ona věřila, ne, věděla, že spolu budou šťastní. Ještě před rokem by ji nikdy nenapadlo, že kdy bude připravená svůj život takovým způsobem provázat s někým jiným, ale stalo se a ona za to byla ráda. Láska byla něco, čemu příliš nerozuměla, ale to na ní svým způsobem bylo to krásné. Že jí nebylo třeba rozumět. Stačilo ji následovat.

//Kvetoucí přes Tichou

Rýdie ve svém hledání neměla zrovna úspěch. Šmejdila po lese, došla až k úkrytu, ale na Alfu nikde nenarazila. Nakonec to vzdala. Zlehka si povzdechla a na chvíli si lehla pod jeden ze zlatých stromů. Krátce si zdřímla, ale brzy ji polehávání přestalo bavit a šila sebou jako pytel blech. Ne, nemohla to vydržet. Musela si jít hledat nějakou jinou zábavu, obyčejná nečinnost nebyla nic pro ni. Kdo ví, třeba objeví Aetase při tom! To by se jí líbilo, zvládla by takříkajíc dvě mouchy jednou ranou. A když Alfu nenajde, i tak se zabaví. Vyskočila tedy na nohy a lehkým poklusem se vydala přes území. Ale kam měla vlastně namířeno, to sama netušila. Doufala, že prostě narazí na nějakou společnost. Napadlo ji, že by zkusila znovu najít Ahvu, ale ten šel shánět vlky na lov a ona se mu do toho nechtěla plést, když sama neměla zrovna velkou chuť se lovu účastnit. A protože cestou na nikoho nenarazila, pokračovala dál, až mimo území.

//Zlatý les

8
Ahva, jak se zdálo, byl celý žhavý pustit se do hledání dobrovolníků k lovu. Ji do toho asi tahat nechtěl, za což byla ráda - ne, že by se do lovu nepustila, kdyby se to po ní chtělo, ale když nemusela, ráda to přenechá nadšenějším duším. Jen se tedy pousmála: "Tak dobře. Budu se těšit," zamávala ocasem a ještě jednou se rozhlédla kolem. "Já se asi porozhlídnu po tom Aetasovi... a pak se uvidí, co se naskytne!" zazubila se, neměla žádné konkrétní plány, jako obvykle. "Jo, dobrý nápad, podívám se tam," přikývla a pokusila se vpálit si do paměti, že se má vydat k úkrytu, jinak hrozilo, že jí ta informace opět uteče ušima zase pryč. "Jo, to vlastně je... jen se tomu těžko věří, vyrostla tak hrozně rychle," zavrtěla Rýdie hlavou nad plynutím času, které zkrátka na nikoho nečekalo. "Tak jo, tak... se měj!" usmála se na Ahvu a letmo se o něj na rozloučenou otřela tváří, než vykročila hlouběji do lesa. K úkrytu, zopakovala si znovu a zařekla se, že se nenechá ničím rozptýlit.

7
//Zubří pláň

"A však on se někde nakonec objeví, přece se nerozplynul v obláček páry!" zasmála se Rýdie a protože se zlaté stromy už začaly přibližovat, začala očima skákat po okolí, aby jí případně neunikl nejmenší záblesk Aetasovy srsti. Žel, zatím ho nikde neviděla. "I když proměnit se v obláček by mohlo být zajímavé, vznášet se, proplouvat všude kolem..." napadlo ji znenadání, zcela mimo téma, ale to u drobné vlčice nebyl žádný div. "Dokud by tě teda nerozfoukal vítr. To by pak bylo... na prd." Ušklíbla se - co kdyby se pak zhmotnila zpátky do vlka a měla by všechno pomíchané? Snad radši tu myšlenku úplně zahodit.
Ukázalo se, že i Ahva už přemýšlel o pomoci smečce. A to konkrétně lovem. "Ach tak," přikývla Rýdie a snažila se znít aspoň trochu nadšeně. Nebylo žádným tajemstvím, že lovy zas tak moc nemilovala, ačkoliv se jich navzdory tomu už několikrát zúčastnila a vedla si... no, ne úplně příšerně. "Je pravda, že před zimou by se asi hodilo trochu naplnit úkryt," dodala, aby sama sebe trochu víc přesvědčila o tom, že je to dobrý a důležitý nápad. Pak se zasmála: "Nojo, to je pravda!" Dobré jídlo měla ráda asi jako každý, ačkoliv na její útlé postavičce to nebylo nikterak znát - nejspíš by se musel stát zázrak, aby se Rýdie obalila nějakou tukovou zásobou.
Ahvu představa toho, že by se Aetas mohl zlobit, naštvala. Rýdie lehce překvapeně zamrkala, když se mu z hrdla vydralo zavrčení - však jen tak něco plácla. Ahva ale vypadal připraven bránit její čest. Což... se jí líbilo, nebudeme si lhát. "Určitě se zlobit nebude," zazubila se pak s naprostou jistotou. "Přece není blázen! Navíc, Sill se o sebe postará! Už teď toho dokáže s magií víc, než já, nikdo si na ni určitě nepřijde." To už je ale úplně obklopilo území smečky. Rýdie se zastavila, zavětřila a rozhlédla se kolem. "Hm. Kde by se moh schovávat?"

6
//Vlčí jezero

Asi bylo dost pravdy na tom, že post Alfy musel být dost náročný a tak Aetas neměl zase tak moc času. "Asi ano. Já vlastně ani pořádně nevím, co takové vedení smečky vůbec obnáší, takže si to neumím moc představit," zamyslela se Rýdie. Nebyla na smečky žádný expert, třebaže v jedné zrovna žila. Lehce sklopila hlavu, když Ahva poznamenal, že to Aetas třeba už ani nezvládá. "No... možná je toho na něj hodně. Hlavně jestli je na to sám," pokrčila rameny. Jeho partnerku viděla všeho všudy možná jednou. Nechtěla ale Alfu kritizovat. "Určitě dělá, co může, aby smečku udržel funkční. Třeba to je jenom těžké období... třeba bychom mu i mohli nějak pomoct!" navrhla a začala se zamýšlet nad tím, co by asi tak mohli udělat. Místo toho v ní ale při zmínce o vlčatech hrklo, neboť si uvědomila, že na někoho trochu pozapomněla. "Jé," vydechla, "nojo... snad se Aetas nebude zlobit, že se vracím bez Sill?" Chvíli nad tím podumala, ale pak zavrtěla hlavou: "Přece je už velká, nemůže pořád sedět na zadku doma, to určitě chápe, žejo?" otočila se s širokým nadějným úsměvem k Ahvovi. Zlatý les už se blížil.

//Zlatá smečka

5
Rýdie se uculila. "I já pro tebe. Ale to přece víš, že jo?" zamávala ocasem a ucítila, jak jí lehce pokleslo srdce, když se Ahva odtáhl. Ale nemohli tu samozřejmě takhle stát, přitisknutí jeden k druhému, navždy, ačkoliv to možná znělo lákavě. Ahva měl pravdu. Bylo na čase vydat se zase zpátky domů. "Asi bychom měli, jsme pryč celkem dlouho," přikývla Rýdie a zahleděla se směrem ke Zlatému lesu. K domovu... který nyní bude domovem ještě o cosi více, že ano? Zlatou smečkou to celé začalo... vlastně ne. Celé to začalo tehdy, když se Rýdie neznámým způsobem zjevila na ostrovech a v lese málem šlápla na Ahvu - to byl ten úplný začátek. Kdo by tušil, kam až je cesta zavede.
"Nojo, měl by o tom asi vědět," uvědomila si Rýdie trochu zaraženě, ale dlouho jí to nevydrželo - vlastně by se tím fakt ráda někomu pochlubila. Bude potom taky muset najít Dagara. To bude bratr valit oči, ha! Ale jedno po druhém. Nejprve Alfa. "Někde ho snad vyšťouráme," zazubila se a už se pomalu vydala na cestu. "I když to nemusí být snadné - co on vůbec celé dny dělá? Hrozně dlouho jsem ho neviděla! Naposledy, é... no prostě strašlivě dávno." Potřásla zlehka hlavou a nadále si s tím, jak Aetase najdou, nedělala starosti. Však on někde bude. Přece se nevypařil, ne?

//Zubří pláň přes Mlžné pláně

4
Stejně jako Ahvovi, i jí se ocas rozkomíhal sem tam. Nemohla tomu uvěřit! Skoro se bála, že se každou chvíli probudí a zjistí, že to celé byl jen podivně živý sen. Nikdy by si nepomyslela, že narazí na někoho, kdo by s ní chtěl zůstat napořád... a s kým by to samé chtěla ona. Ale stalo se to. Opravdu se to stalo.
Tiše se zahihňala, když Ahva zabořil hlavu do její srsti a přitiskla se k němu tváří. Cítila jeho teplo, vdechovala jeho vůni, vzdáleně slyšela i tlukot jeho srdce. Zavřela oči, aby si tu chvíli mohla vtisknout hluboko do paměti. Možná, že v životě lítala od jednoho k druhému bez přílišného přemýšlení, ale v některých chvílích stálo za to se prostě jen zastavit, procítit daný moment a zapamatovat si ho navždy. "Jsem ráda, že tě mám," řekla tiše a široce se usmála. Připadala si jako ta nejšťastnější vlčice pod sluncem.

3
Nervozita z Ahvy přímo sálala a Rýdie na tom byla celkem podobně. Někde v hloubi duše asi tušila, kam ta konverzace směřuje, ale neodvažovala se na to myslet. Neodvažovala se skoro ani dýchat, aby to nějak nepokazila. A přesto, když ta slova vyšla z Ahvaryanovy tlamy, i když je možná kdesi tajně očekávala, byl to pro ni... no, vlastně celkem šok. Příjemný, ale přesto šok. "Já..." zajíkla se a chvíli na vlka jen tak zírala - měla pocit, jako by jí v pár vteřinách před očima proletěl pomalu celý život. Věděla jen málo o lásce. Celý její život byl sérií letmých setkání a krátkých přátelství, která mizela, když se drobná vlčice zase vrtla někam jinam. Ale teď to už přece bylo jiné - měla domov... a měla Ahvu, se kterým se její cesty vždy nakonec nějak sešly. Ahvu, kterého měla ráda. A on ji. Na tváři se jí pomalu rozlíval zářivý úsměv. "Samozřejmě, že chtěla!" vyhrkla nakonec, jen co se jí podařilo prolomit hradbu překvapení, zamávala ocasem a zcela spontánně se vrhla předními tlapami Ahvovi kolem krku. Nemohla uvěřit tomu, co se dělo, ani to neměla zatím šanci nijak zpracovat, ale věděla, že je nesmírně šťastná, a to jí více než stačilo.

2
Zahihňala se, když spatřila výraz na Ahvově tváři a to, jak se plácal do čela nad faktem, že si nějakým způsobem zvládl nevšimnout věnečku na její hlavě. "To nevadí, že jsi přisleplý," zazubila se. "Vždycky můžeš tvrdit, že tě oslnilo sluníčko! Nebo výhled," přejela pohledem po okolo se tyčících horách a zrcadlové hladině jezera, ale její oči se nakonec zastavily opět u Ahvy, který zrovna chválil, že jí její nová ozdoba sluší. "Fakt? Tak díky," uculila se, lehce v rozpacích, ale hlavně potěšená onou pochvalou.
Zrozpačitěl i Ahvaryan a Rýdie si náhle nebyla jistá, jakým směrem se jejich hovor bude ubírat dál. Stalo se snad něco? Z vlka to lezlo jako z chlupaté deky a Rýdie napjatě poslouchala každé jeho slovo. Když se dostal na konec věty, cítila vlčice, že jí tak trochu hoří tváře - kdyby nebyla příhodně pokrytá srstí, nejspíš by byla rudá jako rajče. Bylo tohle to, co si myslela, že to je...? "No, já..." odkašlala si, "teda, nikoho nemám, jestli myslíš tohle. Nikdy jsem... nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela." Přiměla se zdvihnout pohled k Ahvově tváři. Neodvažovala se přemýšlet ani vytvářet žádné závěry, jen čekala, jak bude vlk pokračovat.

1

"Ale já nemyslím nic takového," zvonivě se zasmála. Cožpak to Ahva neviděl? Bláznila snad? Něco určitě měla kolem hlavy! No... popravdě se zdálo, že se vlk tak úplně nesoustředí. Jako by měl na mysli cosi jiného. Stejně tak se ale nesoustředila Rýdii na fakt, že se Ahva nesoustředí. Svůj pohled zabořila do hladiny ledového jezera. Mžourala, jak se její odraz ustaloval... a pak překvapeně zalapala po dechu. "Květiny? Ahvo, je to věneček z květin! Ale jakto že mi tam tak sám od sebe..." Zarazila se, než otázka dospěla ke svému konci, a obrátila se na vlka. Teď už si všimla, že je s ním cosi tak trochu v nepořádku. Její rozzářený výraz se přeměnil do zmateného, lehce ustaraného. Dělo se snad něco? Ahvův hlas se chvěl, když ze sebe začal soukat, co měl na srdci. "Jen se ptej," pobídla vlka a lehce naklonila hlavu ke straně. "Je... všechno v pořádku, žejo?" Náhlá změna v celém vlkově postoji i tónu ji lehce znejistěla. Zahleděla se do jeho modrých očí. Všimla si někdy předtím, jak jsou krásné...?


Strana:  1 ... « předchozí  6 7 8   další » ... 25