Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno: Šalvěj
Preference: ne

//Furijské hory

Mladá vlčice se celou dobu mlčky držela u většiny své rodiny, hlavně u otce. Bylo tady spoustu nových vlků, které nikdy neviděla. Chtěla se s nimi seznámit, ale když pozorovala svého tátu, zjistila, že se s nikým z nich moc nebaví. Vlastně si vyhlédl dva vlky, se kterými komunikoval. Rozhodla se jej kopírovat a také se s nikým nebavit, jen kdyby na něj promluvila ta vlčice s červenou věcí kolem krku nebo žíhaný, pak by možná odpověděla.
Upřímně se ani necítila tak unaveně. Možná to bylo tím, že spala v úkrytu Alatey? Netušila, co mezitím dělali její sourozenci. Rozhodně však měla dost energie na to, aby se mohla jít koukat na lov. A že se na něj chtěla podívat! Žádný smečkový lov ještě neviděla! Jak asi bude vypadat? přemýšlela a nadšeně nad myšlenkami vrtěla ocasem. Vlastě uvidím tátu v akci, docvaklo jí a pohlédla na Zinka. Ani nevnímala, že byl oproti ostatním poměrně malý. Jak si asi povede? v hlavě se jí rojila jedna otázka za druhou. To už ale bylo na čase se vydat na místo, kde se bude lovit.

//Ostříží zrak

//Severní hory

Šalvěji z očí div nevypadly hvězdy, když slyšela, kolik magií mohla mít. Chtěla je všechny! Naprosto všechny! Led, aura! A konečně budu moct umět něco se zemí jako mamka! pomyslela si a ocas se jí automaticky rozpohyboval. Byla tak zabraná do myšlenek o magiích, že si skoro ani nevšimla, když se k ní Zinek naklonil. Když jí stiskl čumák, tak už si ho všimnout musela. Překvapeně kníkla a s vytřeštěnýma očima se zastavila na místě. Tati! To nemůžeš! ohradila se, když ji pustil. Proč nemohl, to už nějak nedomyslela, ale určitě nemohl!
Skupina však musela pokračovat ve své cestě, takže se nemohla zastavovat příliš dlouho. Už se blížili! Když Zinek zmínil, že tady smečka předtím sídlila, nechápavě se rozhlédla. Vždyť tohle bylo tak otevřené, neměli vůbec kam se schovat, žádný úkryt, nic. Co kdyby je tady přepadlo nějaké to nebezpečné zvíře, o kterých jim šedý vlk říkal? Musela nad tím zakroutit hlavou. Byla přesvědčená, že by dokázala ve svém momentálním věku vést smečku lépe, než kdokoliv tehdy vedl tuhle. To samozřejmě nebyla pravda, ale Šalvěj tomu věřila.
Po odpočinku už se táhli zase do hor. Nebyla tady nějaká rovná cesta, kterou mohli jít, místo neustálého šplhání? Přestože předtím mladé vlčici přišlo, že je na to z Alateyské smečky zvyklá, začínalo jí to unavovat. Ihned na své stížnosti zapomněla, když potkali Wua. Stejně jako na otce i na tohoto vlka chrlila jednu otázku za druhou. Nakonec odešla spokojená.


Nákup:
Stav před: 112kšm

2. a 3. level magie vody - 110kšm
Pírko snů - zdarma za kytku

Celkem: 110kšm
Stav po: 2kšm

Zapsáno



//Daén

//Les u mostu

Šalvěj zaujatě našpicovala uši. Další magie? Hned se jí v hlavě začala rodit jedna otázka za druhou. A jaké magie? Jak se dají získat? Jaké máš ty? Ukážeš nám nějaké? začala je chrlit na chudáka Zinka, který už tak musel stíhat vnímat otázky všech svých potomků. Mladá vlčice tomu rozhodně se svojí zvědavostí nepomáhala. Při zmínce krabů přimhouřila oči. Jde takový krab sníst? zeptala se pak. Třeba jsou taky jedovatí nebo něco, vlk nikdy neví! I když to by asi táta zmínil, uvědomila si pak, no otázku zpět nevzala.
Lehce naklonila hlavu na stranu. Snažila se vzpomenout, jestli někdy slyšela o Nerovi a Iris, ale nic se jí nevybavovalo. Zavrtěla tedy hlavou, aby dala najevo, že ne. Jak vypadají? samozřejmě, že to bylo důležité, aby je pak poznala, kdyby je náhodou viděla. Zněli celkem důležitě, tak se k nim chtěla chovat s úctou.
Cesta do hor byla zajímavá. Šalvěj to však snášela poměrně dobře, přeci jen žili ve smečce, která byla v horách. Zinek se rozhodl jim ukázat další rostlinu. Tahle vypadala fakt hezky! Mladá vlčice na ní nadšeně zírala, ale trochu jí mrzelo, že ten hezký květ byl jedovatý. Nedalo se nic dělat. Takže to musí sežvýkat ten vlk, který má zranění? Co když zrovna spí a my mu chceme pomoct, to nemůžeme sežvýkat za něj?

//Furijské hory

//Temný les

Fakt, že Zinek uměl vidět emoce, ji překvapil. Počkej, fakt? Ty vidíš emoce? Jak? zeptala se a s upřeným pohledem se zahleděla na náhodného sourozence, v tomto případě Třezalku, aby se pokusila nějakým způsobem vidět emoce, které zrovna měla. Nedařilo se jí to, mohla maximálně zkoumat její chování, které způsobovala nějaká emoce. Třeba ten znepokojený pohled. Ale neviděla přímo znepokojení, jen jeho důsledek!
Když řekl, že už by se o tom neměli bavit, stáhla ouška. Jí zase pomáhalo se z toho nepříjemného pocitu vykecat než to držet v sobě a mlčet, ale když to mělo pomoct jejím sourozencům, byla schopná se udržet na uzdě. Pardon, omluvila se ještě, ať už to bylo směrováno na sourozence nebo na Zinka.
Šalvěj si mentálně poznamenala, že předchozí rostliny se mohla dotýkat, jen jí nemohla jíst. Znělo to značně méně nebezpečně - beztak nebyla býložravec, aby se ládovala zelení. Takhle alespoň věděla, že neumře, když se proběhne a náhodou na nějakou takovou jedovatou kytku šlápne. I když, ostatní květiny to možná budou mít jinak, pomyslela si. Neměla však čas se na to zeptat, protože došli k jakési podivné cestě. Když viděla Zinka, jak si to sebevědomě kráčel na druhou stranu, tak i mladá vlčice nabrala sebevědomí, že se jí to podaří přejít bez problémů. Spíš se bála o své sourozence, někteří z nich byli celkem nemotorní. Pokusila se tedy jít co nejvíc vzadu, ideálně jako poslední, aby měla všechny na očích, kdyby se někomu mělo něco stát. Stihla by pak zakročit? To už netušila, ale to, že je všechny viděla, jí uklidňovalo.
Na druhé straně jim Zinek ukázal další rostlinu. Nad Třezalky otázkou se usmála. Také jí to zajímalo. Během čekání na odpověď se snažila si tenhle Plazivec léčivý vpálit do paměti, aby ho mohla v budoucnu využít a nemusela se bát, že si ho s něčím poplete. Nebylo by přece úplně vhodné, kdyby chtěla vyléčit ránu, ale místo toho přežvýkala nějakou jedovatou rostlinu a sama se stala pacientem.
Brzy poprvé ochutnala různé druhy ovoce a skoro si chtěla rozmyslet, jestli nakonec nebude ten býložravec. Ale myšlenka masa byla stále příliš dobrá, takže se rozhodla, že tohle bude používat jen na občasné doplnění prázdného břicha.

//Severní hory

//Alatey

Šalvěj si snažila představit ta zvířata, o kterých Zinek mluvil. Toho velkého hnědého medvěda, rychlé kočky... Vše se jí ale v myšlenkách tak nějak formovalo do podoby vlka, jen většího. A orel naopak jako menší vlk. Poslouchala i povídání o kosatkách. Znělo to hrozně strašidelně a mladá vlčice doufala, že se jí podaří se takovým tvorům vyhnout. Chtěla je jen pozorovat z větší vzdálenosti, aby se naučila, jak vypadají, ale nechtěla žádné interakce. Stejně jako jim řekl Zinek - když je nebude otravovat, nebudou otravovat kosatky ji. Kdyby je nějak škádlila, ještě by skončila... Špatně.
Už byla dostatečně uzemněna v realitě, že dokázala vyslechnout i další vysvětlení. Takže Heřmánek neztratil duši, jen svou schránku? zeptala se, čímž se chtěla ujistit, že to pochopila správně. Hvozdíkova otázka ji pak donutila přemýšlet nad tím, zdali by Heřmánek nešel chytit a nacpat do nějaké té prázdné bezduché schránky. Pak by sice nevypadal jako jejich sourozenec, ale furt by to byl on. Doufala, že to jednoho dne dokáže vyzkoušet.
Zinek vyčaroval nějakou kytku, o které jim ihned začal říkat. Šalvěji připadalo skvělé, že se dozvídá tolik nových informací. Táta je skvělý učitel, pomyslela si nadšeně. Doufala, že takhle to bude vypadat i s Astrid, až jí začne předávat své vědomosti. Jak nás dokáže připravit o život? Když se jí dotkneme? Když jí sníme? vychrlila na něj další sadu otázek, která ji napadla. Celé tohle o květinách jí náramně zajímalo.

//Les u mostu

Aniž by si to mladá vlčice uvědomovala, zadržovala během většiny konverzace dech. Ze začátku to ještě bylo v pořádku, dokonce se i ptala. Co většího třeba můžeme potkat? byla jedna z otázek, která z ní vypadla, když to Zinek zmínil. Zatím nic většího než je vlk neviděla, tak si to nedokázala moc představit. Zamyslela se nad tím, co se stane s takovým zajícem. Prostě ho sní, ne? A pak je část ní? Nebo to tak nebylo? Myslela si, že to tak bylo, ale možná se mýlila. Táta nám to teď určitě řekne, pomyslela si a udržela v sobě své otázky, aby ho nepřerušovala.
Jeho vysvětlení však nebylo úplně to, co očekávala. Hlavně už ani nebyla schopná se na nic zeptat. Pocit, že svého sourozence už nikdy neuvidí, byl zdrcující. Ještě tak silnou emoci snad necítila a netušila, jak se s tím vypořádat. Zůstala tedy zticha. Když se svým proslovem skončil, Šalvěj se snažila najít něco pozitivního. Cokoliv, čeho by se mohla chytit, aby se s touhle situací vypořádala. Sice už se nevrátí, ale existuje jako myšlenky, emoce a sny. Takže k němu pořád mohu mluvit, ne? Jenom mi nebude odpovídat, protože nemá jak? Určitě jo. Není to pravda, Heřmánku? zřejmě si našla svůj způsob jak se přes ztrátu sourozence přenést. Vlk mohl jen doufat, že to časem vstřebá a nebude si se svým mrtvým sourozencem povídat až do vlastní smrti. Poté se vydala za otcem a sourozenci.

//Temný les

Šalvějina cesta z úkrytu se zdála být těžší než původně očekávala. Polorozespalou mladou vlčici předběhla hrstka sourozenců. Dostali se k Zinkovi a Shine značně dřív než ona. Až když se pořádně rozkoukala si uvědomila, že stagnuje. Rychle se rozběhla za svou rodinou. Přišla až ke konci celé té debaty. Sotva slyšela Tymiánova slova. Heřmánek už... není? zarazila se. Kdyby to šlo, nejspíš by se jí z tváře vytratila všechna barva. Jak jako není? Jejich matka se mezitím stihla vytratit, ani nevnímala proč, zkrátka zmizela. Naivně si myslela, že šla za Tymiánem hledat Heřmánka - neslyšela totiž jejich konverzaci.
Tati? oslovila ho tiše, když si to v hlavě trochu uspořádala. Co Tymián myslel tím, že Heřmánek už není? zeptala se pak. Nechtěla dělat unáhlené závěry. Třeba to celé jen špatně pochopila. A Zinek jim dokázal vysvětlit věci celkem dobře, takže doufala, že nějak pochopitelně vysvětlí i tohle.

Zinek jim tvrdil, že toho bájného partnera nebo partnerku někdy najdou. Ale Šalvěj si stále nedokázala představit, že by měla někoho radši než vlastní rodinu. Možná ještě nepotkala dostatečné množství cizinců? Měla bych rozšířit své známosti, pomyslela si. Teď jí totiž hrozně zajímalo, jaké to je mít partnera. Nutně potřebovala zjistit, jak by se v takové situaci cítila! To jí utvrdilo v tom, že by se měla podívat do té další smečky. Třeba tam najde nějakého kandidáta.
Šalvěj pozorně poslouchala dlouhé vyprávění o tom, jak se tvoří, rodí a stará o vlčata. Všechno to znělo tak zvláštně, ale zároveň jí zajímalo, jaké to je. Jak se asi cítí taková nafouklá vlčice? Měla mnoho otázek, ale protože Zinek byl vlk, nejspíš by na její otázky neměl odpověď, takže to ani nezkoušela. Už se jí to začínalo v hlavě trochu spojovat. Takže nejprve musí najít nějakého toho partnera, pak se spojí, kvůli tomu se nafoukne a pak vykadí krvavý vlčata. A když se tohle někomu nechce dělat, tak prostě najde nějaká náhodná vlčata. Nadšeně začala při jeho posledních slovech přikyvovat. Cítila se mnohem vzdělanější. Snad mě nikdo neadoptuje. Tenhle táta se mi líbí, s tou myšlenkou se na šedého vlka usmála.
Zinek se rozhodl, že je čas jít spát. Počkala tedy, dokud si nelehl a poté se k němu přitulila. Jen co zavřela oči, usnula. Byl to náročný den, takže se nikdo nemohl divit, že jí to tak rychle unavilo. Ale náhlá ztráta teplého těla vedle ní ji vzbudila. Tati? zašeptala rozespale a rozlepila víčka, aby se zmateně podívala kolem sebe. Viděla vzdalující se siluetu svého otce, který měl namířeno ven. Počkej, já jdu taky, dodala, stále šeptem a stále rozespale. Vyškrábala se na všechny čtyři a rozešla se za ním jak nejrychleji v tomhle rozpoložení mohla.

//Území

Zinek a sourozenci

Šalvěj chvilku mlčky seděla a hluboce přemýšlela. Byl to divný popis. Kdyby se podle toho řídila, tak by splňovala všechna kritéria většina jejích sourozenců! Hodně toho s nimi zažila, chtěla s nima trávit čas v budoucnu, je jí v jejich přítomnosti dobře a rodina už dokonce jsou, nemusí ani žádnou zakládat. Něco hluboko uvnitř jí však našeptávalo, že označovat své sourozence jako partnery není úplně správné. Než se jí stihla zavařit hlavička, přesunula svou pozornost na další otázku. Jen na Zinka zavrtěla hlavou - netušila, jak se rodí vlčata! Máta mu to dala vědět i slovy, takže teď zbývalo jen vysvětlení.
Zase nastala chvíle zmatečného vysvětlování. Šalvěji už to začalo všechno splývat dohromady. Byla však hrozně zvědavá a chtěla to všechno chápat! Jen jí to moc nešlo. Máme to po tobě? Tyjo, tak děkuju, že jsi nám dal naše oči a špičky ocasů a tak, poděkovala s úsměvem a ještě jednou si prohlédla podobné znaky, které měla ona i on. Fascinující.
Lehce přimhouřila oči. Nazýval se jejich otcem, ať už to bylo cokoliv to bylo, ale neuměl ani jejich jména. Přitom bylo tak jednoduché si je zapamatovat! Chvilku přemýšlela nad tím, že by ho nechala se potrápit a žádná jména mu neprozradila, ale Tymián byl hodnější a všechny představil. Nechala to tedy být.
Určitě bych se někdy ráda podívala! prohlásila nadšeně. Moc toho zatím mimo území smečky neprozkoumala. Teda, vlastně vůbec nic. Takže by určitě nebylo špatné, kdyby se podívala, jak si žijí v jiných smečkách. Mohlo by to být prospěšné, třeba by našla něco, co se jí líbí víc a mohla to přenést sem. Ale teď by bylo fajn počkat na zbytek sourozenců, ne? dodala poté, kdyby se náhodou rozhodl vyrazit hned při prvním souhlasu.

Zinek a sourozenci

Mladá vlčice na Zinka neostýchavě zírala. V hlavě jí to šrotovalo, hlavně když si všimla, že i konec ocasu mají oba černý. To nemůže být náhoda! pomyslela si a snažila se najít nějaké přijatelné řešení momentální situace. Máta měla pravdu, na našeho sourozence byl moc starý. Hlavně by na žádného svého sourozence nezapomněla! Tymián měl zřejmě rychlejší mozek, neboť ho možnost staršího sourozence napadla mnohem dřív než Šalvěj. Zinek tuto teorii ovšem odmítl a řekl, že je partnerem jejich maminky. To byla bohužel část vlčího života, o které se Šalvějí zatím nikdo nemluvil, a tak neměla tušení, co takové partnerství vlastně mělo být. Hodila rychlý pohled po sourozencích, jestli u nich uvidí stejné zmatení. Zdálo se, že ano. Co to znamená? zeptala se ihned, aby z něj vyždímala co nejvíce nových informací.
Zaujatě pozorovala interakci šedého vlka s tou, která dostala vyhubováno. Zdálo se, že vlčici mohl rozkazovat. Ha, mamky partner je důležitý, hrdě vypjala hruď, přestože ještě úplně nevěděla, co to ten partner je. Poté se obrátil zpět k nim a vypadlo z něj, že je jejich otec. Co? zmateně přimhouřila oči a ještě jednou si ho prohlédla. Moc si nebyla jistá, jestli správně chápala, co takový otec má být, měla o tom slově jen velmi matnou představu, ale přišlo jí, že by ho určitě měla znát déle. Hlavu zvídavě naklonila do strany a čekala, jestli se jim to nepokusí nějak vysvětlit.

Astrid, Zinek (+ sourozenci, ale nemluví na ně)

Šalvěj se bezmyšlenkovitě usmála. Astrid, zopakovala po vlčici ve své hlavě. Nejspíš by si to měla zapamatovat, aby pak nebyla za hloupou, že ani nezná jméno své učitelky. Těší mě! odpověděla na představení světlé vlčice. Její ocas se ležérně houpal ze strany na stranu, přesně tak, jak by vlk očekával od vlčete, přestože už nebyla nejmenší. Děkuju! v očích jí zazářilo pár hvězdiček. Až tak nadšená byla! Nebude vadit, když se půjdu pochlubit sourozencům? zeptala se vesele. Pochybovala, že Astrid chtěla začít své učení hned, hlavně když je zrzek předtím všechny zaúkoloval, pokud správně pochopila.
Odplížila se tedy ke svým sourozencům. Znenadání je oslovil šedý vlk, který se jich ptal na místo na spaní. Nemá nás hlídat? Proč chce, abychom šli spát? přimhouřila oči a pořádně si ho prohlédla. Jé! vyšlo z mladé vlčice při pohledu na černou nohu, kterou Zinek měl. Jeho otázka byla hned zapomenuta. Jsme skoro jak dvojčata, vysvětlila mu a zvedla vlastní nohu, která byla obohacena černou, aby pomocí ní ukázala na tu jeho.

okrajově sourozenci a Einar, hlavně Astrid

Zdálo se, že ani její sourozenci nevěděli, co se zde dělo. Nechala je tedy být, nepřišlo jí, že by do nich měla rýpat, stejně by z nich nic nedostala. Zrzavý vlk na ně promluvil a informoval je o příchodu jejich matky a sourozenců, načež pouze kývla. Poté se otočila směrem k vchodu do úkrytu. Ocas se jí pomalu pohyboval ze strany na stranu - těšila se na svou rodinu. Na Máty otázku jen zavrtěla hlavou. Nic nezmeškala.
Až později se něco začalo dít, ale to už zde byla většina sourozenců. Starostlivě se rozhlížela kolem, zdali neuvidí chybějící rodinné příslušníky, ale buď jí selhával zrak nebo zde nebyli. Snad jsou v pořádku, pomyslela si, no to už slyšela své jméno od zrzavého. Trochu vyjukaně na něj kývla. Odehrávalo se toho dost a její mladý mozek se to snažil všechno pobrat. Mihla se kolem nich nějaký vlčice, která na ně promluvila, ale stejně rychle jako přišla, tak zase utekla pryč. Ani jí nestihla odpovědět, kdo je sem vlastně přivedl! Ale zřejmě ji to nezajímalo. Tak ať si trhne, protočila očima a poté upřela zrak zpět na zrzka, který alespoň povídal nějaké zajímavé věci.
Když se začalo dít drama, ochranářsky se snažila zakrýt zbytek svých sourozenců - alespoň těch, kteří stáli poblíž ní, u zbytku byla matka. Moc dlouho však netrvalo a když se úkryt zase uklidnil, promluvil zrzek na ně.
Sourozenci už se hlásili o funkce. Šalvěj si upřímně nebyla jistá, čím chtěla být. A tak si vybrala celkem náhodně - přeci jen, sám zrzek řekl, že později své rozhodnutí mohou změnit! Vydala se k jednomu z důležitějších vlků, tedy těch, které měl zrzek po svém boku, přesněji Astrid. Zdravím, jsem Šalvěj! kývla vlčici na pozdrav a zároveň se představila. Byla přece slušná. Mohu se učit s tebou? zeptala se, čímž dávala najevo, že si vlčici vybrala jako svého učitele - tedy pokud nebude odmítnuta.

Šalvěj ještě byla v jakémsi polo-probuzeném rozpoložení. Otevřela tlamu, aby si pořádně zívla, když tu se okolím rozneslo hlasité vytí. Vylekaně zavřela klapačku. To vyšlo z ní? Měla nějakou superschopnost vytí? Když se podobný zvuk ozval ještě jednou, zničilo to naděje mladé vlčice, že ten hlas mohl patřit jí. A to už byla připravená se chlubit před svými sourozenci! A když už je téma na sourozencích, jeden z nich se právě vrátil do úkrytu. Šalvěj už se zvedala, aby ho šla otravovat, když tu si všimla zrzavého vlka, který stál u stromů. Ve svém přesvědčení, že zavyla, si vůbec nevšimla, že se vkradl do úkrytu i on. Zaujatě naklonila hlavu na stranu. Hmm? zabručela zvědavě v myšlenkách.
Nakonec se přeci jen vydala za svým bratrem. Psst, pokusila se upoutat jeho pozornost. Netušila, proč měla nutkání šeptat. Zřejmě jí přišlo, že jejich konverzaci smí slyšet jen oni dva. Nevíš, co se děje? optala se a střihla ušima. Zřejmě je tím vytím volal. Ale proč? Podběl přišel chvilku po něm, tak třeba něco věděl! Třeba se něco stalo venku, vymýšlela mezitím vlastní teorie.

Její průzkum byl vskutku obohacující, ale strávila na něm zkrátka moc času. Hlavně si ani nevšimla, že se na něj tak nějak vydala sama a její společníci se zpoza jejích zad vytratili, ani nevěděla kam. Orientační smysl stále nebyl její silnou stránkou a tak jí trvalo nějakou dobu než se dokázala vrátit zpět na původní místo v jeskyni.
Co dělat teď? Toť otázka, na kterou nedokázala najít odpověď. Usadila se poblíž stěny a s přimhouřenýma očima si prohlédla okolí. Nevypadalo to, že by se zde dělo něco zajímavého. Možná by měla pokračovat v průzkumu? Ten nápad se jí líbil, ale vzápětí ji do svých spárů chytila únava. A tak si mlčky lehla, byť se jí vůbec nechtělo. Po několika minutách už mohl vlk pozorovat, jak se mladé vlčici rytmicky zvedal hrudník nahoru a dolu. Zasloužený spánek.
Probuzení se neslo v nespokojeném duchu. Vyšlo z ní malé zabručení a chvilku trvalo, než se jí v hlavě všechno ujasnilo. Další den, další možnost něco zažít! Hbitě otevřela oči a zvedla se. Rychlý pohyb ji trochu zatočil hlavou a téměř spadla, ale udržela se na všech čtyřech. Ha, pomyslela si vítězoslavně. Opět nastala otázka toho, co dělat teď. Spánek už nebyl možností.