Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Úkryt Alateyské smečky

Tak přeci jen se jí dostalo odpovědi! Fialka zavrtěla hlavou a Šalvěj jen chápavě přikývla. Nevadí! Pokud ani jedna nevěděla, kde se nějaké léčivky můžou nacházet, pak zkrátka budou muset doufat, že se jim poštěstí na nejbližší louce. „No, tak snad tam něco najdeme. Ale nevím, zda znám dostatek léčivek. Zatím jsem přemýšlela, že bych zkusila najít trychtýřek, plazivec, heřmánek, jitrocel...,“ vyjmenovala ještě několik dalších jmen a pak koukla na fialku, jak kdyby se chtěla ujistit, že neříkala nic blbě. Nebo že jich neznala moc málo. Zkrátka hledala nějakou kladnou reakci.
„To je zajímavé, u něj jde koupit asi opravdu všechno. Já si u něj koupila taky zajímavé věci, ale svého vzhledu jsem se nedotkla. Takže ses nenarodila s fialovým kožichem?“ optala se zvědavě a prohlédla si, jak vlčice vlastně vypadala. Šalvěj si nedokázala představit, že by někomu měla nadiktovat, jak by chtěla vypadat. Celkem za to fialku obdivovala, že dokázala být tak rozhodná!

// Kvetoucí louka

Šalvěj se zřejmě snažila mluvit za obě vlčice, protože se jí tlama nějak nezavírala. Z pouhého stání a usmívání si tedy odvodila, že její společnice nevěděla, kam by měla jít hledat léčivky. Smutné, ale nebyl to konec světa! „Asi se tady teda moc nevyznáš? Tak asi zkusíme dojít na tu louku, co?“ chtěla se ujistit, že s tím alespoň souhlasila, aby zase neodešla jen tak sama a fialka tady zůstala, protože na louku jít nechtěla. Nebo třeba věděla, že tam nic nenajde! Možností bylo spoustu a tak chtěla alespoň přikývnutí.
Její teorie byla rychle zamítnuta. Fascinovaně sledovala další ukázku magie, kterou fialová vlčice předvedla. „Takže když není pravda, že sis zemi kupovala, pak je tvojí vrozenou magií?“ Šalvěj se naklonila k lesní jahodě a zamrkala. Tohle také chtěla někdy umět! „Tak pak ti to určitě musí jít dobře! Třeba mě s ní můžeš naučit,“ zazubila se na vlčici a zavrtěla ocasem. Ale to už si vzpomněla, že by se asi měly vydat na cestu a rozešla se směrem k východu. „Proč máš potom fialové oči? To si jde taky koupit u toho obchodníka?“

// Hraniční pohoří přes Alatey

Fialka se zdála býti i nadála na bázlivější stránce věcí - sice se odvážila k ní přiblížit, ale pak se zase rychle odtáhla. Šalvěj se jen povzbudivě usmála a párkrát švihla ocasem. Z fialky úsměvů a obecně pozitivního chování došla k závěru, že pokud by něco potřebovala, tak by za ní opravdu došla, což mladé vlčici stačilo k spokojenosti.
Ocas se jí rozpohyboval o něco víc, když vlčice začala nadšeně poskakovat. Nejprve sice netušila, zda se ji snažila podpořit ohledně jejího kariérního růstu, radovala se z potenciálního vzdělání v oblasti kytek, nebo snad odpovídala na její otázku, ale jakmile ze země vyrašila heřmánek a řebříček, vše se vyjasnilo. Šalvěj našla dalšího nadšence do květin a rostlin. „Páni! To je hustý! Takže máš taky ráda rostliny? To tě ani nemusím učit! A nebo - nebo! - třeba se něco naučíme vzájemně! Posdílíme zkušenosti a tak. Nevíš třeba, kde bych mohla takové léčivé bylinky najít? Napadá mě jen ta louka plná květin poblíž hor, ale třeba máš lepší znalosti okolí,“ mladá vlčice hned začala plánovat. Nemohla se dočkat! „Víš, musela jsem si koupit magii země, abych tohle mohla dělat,“ kývla směrem k trávě, „protože moje vrozená magie je voda. Ale ty taky nemáš zelené oči! Musela sis ji taky koupit? Moment, co je vůbec fialová za magii...“ Poslední větu spíš zamrmlala pro sebe.

Jen překvapeně zamrkala, když z poměrně přímého pohledu na její osobu fialka náhle přesunula zrak na své tlapy. Už jen z těkajícího zraku si mohla šedá odvodit, že byla vlčice nervózní. Možná jsem se k ní vrhla moc prudce, pomyslela si s menší panikou a trochu ustoupila, kdyby náhodou fialka potřebovala více osobního prostoru.
Přestože to neměla slovně potvrzené, z úsměvu a vrtícího ocasu pochopila, že fialové vlčici musí být lépe. O tom svědčil i fakt, že se vůbec dokázala pohybovat po svých, což Šalvěj moc potěšilo. „Jsem ráda, že je ti líp! Kdybys ale cokoliv potřebovala, tak jsem k dispozici, jo?“ mrkla na ni se zazubením. Trochu zatajila dech, když k ní přistoupila blíž, ale v duchu nadšeně poskakovala. Dávala to úplně na jedničku! Získávala si její důvěru! Určitě tady rozkvete nové přátelství! Přestože si všimla zvědavého pohledu fialky, nedokázala přesně určit, co chtěla vědět. A tak se rozhodla říct cokoliv, co jí zrovna napadlo, a doufat, že se alespoň částečně trefila. „Fíha, ten sraz byl celkem stresující, co? Naštěstí už to ze mě opadlo, ale doufám, že další bude lepší. No a nevím, jestli jsi to slyšela, ale zažádala jsem si o vyšší postavení! Tak teď musím najít léčivé rostliny, abych dokázala, že jsem toho hodna. Nechtěla bys jít se mnou? Nesmíš mi sice pomoci, ale třeba bych ti mohla pár rostlinek ukázat! Nevím, kolik jich znáš,“ vychrlila ze sebe.

Šalvěj nechala pár párem a dopřála jim soukromí pro konverzaci. Sama se přesunula jinam a zamyslela se nad tím, co za úkoly vlastně od Einara dostala. Určitě se měla podívat na Hančinu nohu a zařídit jí obvaz. To už udělala. Co dál? Měla se porozhlédnout po léčivých rostlinách. To by mohla udělat teď! Nejprve se však musela ujistit, že na nic dalšího v úkrytu nezapomínala. Ještě jeden úkol měla...
Fialová vlčice! Pohled jí padnul na fialku, která vylezla z léčitelského koutku. No jasně, o tu se měla také postarat! Udělala pro ní, co mohla, a pak se přesunula, protože se k ní celkem měla Doubravka a nechtěla jiné léčitelce krást pacienty. Ale teď, když tu tak stála a koukala na Šalvěj, tak to byla vlastně skvělá příležitost se ujistit, že byla vlčice v pořádku. S úsměvem se tedy vydala jejím směrem. „Zdravím. Jak se ti daří?“ Šalvěj sice nadhodila dotaz, ale netušila, zda fialová bude schopná odpovědět. Zatím toho moc nenamluvila.

Její zhodnocení Váčkovky bylo výstižné. „Že! Rostliny jsou tak fascinující, jeden nikdy neví, co všechno od nich očekávat,“ prohlásila nadšeně. Bylo zřejmé, že pro tyto věci byla celkem zapálená. Těšila ji představa toho, co všechno se mohla skrz rostliny naučit. Třeba se jí podaří vymyslet nové způsoby léčby! Jo, ambice rozhodně měla. Když se konverzace přesunula na téma srazu, skoro provinile se zahihňala. „Já se přiznám, že si toho příliš nepamatuji. Do smečky se přinesla jakási fialová vlčice, která potřebovala pomoc léčitelek, takže jsem většinu času a pozornosti nechala v léčitelském koutku,“ prozradila rozpačitě.
To už se ale Sierra vrhla na popis Mercera - a ten se objevil. Jak kdyby to vycítil! „Zdravím,“ pípla a pak se přesunula spíše do pozice pozorovatele. Sierra a Mercer se zřejmě nějakou dobu neviděli a Šalvěj netušila, zda tu vůbec měla zůstat. Nerušila je? „Um, chcete trochu soukromí?“ navrhla tedy po chvilce ticha.

Nezdálo se, že by za ní přišla s nějakým konkrétním úkolem. Trošku tedy zrelaxovala. Když nad tím tak přemýšlela, vlastně to vůbec nebylo špatné - konečně měla příležitost se trochu seznámit se zbytkem smečky, mimo dramatické srazy a léčení. Jen budování vztahů. „Ah! Takže ses také naučila o Váčkovce! Byla fakt zajímavá, co?“ optala se nadšeně, když jí docvaklo, co měla na mysli. „A, uh, Einar ti nezopakoval, co se stalo na sraze?“ dodala pak ještě. Sama si toho ze srazu moc neodnesla, protože byla hlavně v léčitelském koutku, ale něco by jí v nejhorším případě dokázala zopakovat. „Šalvěj, ano. Ty jsi jednou z léčitelek, že? Bohužel si nepamatuji jméno,“ přiznala a nervózně se zahihňala. Hups, snad si to tmavá vlčice nebude brát příliš k srdci! „Mercera? To jméno mi také nic neříká, ale... Možná ho můžeš zkusit popsat? Třeba si ho vybavím dle vzhledu,“ navrhla, aby se necítila, jak kdyby byla úplně k ničemu.

// Alatey

Šalvěj rychle zalezla do úkrytu, aby dala lovkyním trochu více soukromí. Jenže co teď? Řekla jsem jim, že se podívám na fialovou, tak možná by to opravdu měla udělat, co? pomyslela si a pomaličku se přesunula k léčitelskému koutku. Jen letmo nakoukla dovnitř, aby se ujistila, že tam momentálně nikdo neumíral. Vše se zdálo být v pořádku. Fialová měla po svém boku Doubravku, a tak se mladá léčitelka nemusela bát, že by se jí něco mělo stát. Na druhou stranu to znamenalo, že teď už opravdu neměla nic na práci.
Trochu od vchodu vycouvala a zamyslela se. Možná by se prostě měla připojit k nim? Osud pro ní ovšem měl jiné plány. Překvapeně pohlédla na tmavou vlčici, která ji pozdravila. Nepamatovala si, že by s ní někdy mluvila, ale matně si vzpomínala, že ji asi někdy viděla v léčitelském koutku. „Zdravím! Nějaké, uh, novinky?“ zeptala se nejistě. Většinou, když na Šalvěj začal mluvit někdo cizí, tak po vlčici něco chtěl.

Mladá vlčice vskutku neměla, jak se do konverzace zapojit, ale nikomu to nezazlívala. Vlastně si sama nebyla jistá, jestli tu vůbec mohla stát a odposlouchávat, jak plánují lov. Nebylo to nějaké příliš tajné info, když tam jdou jenom lovci? Snad ne, určitě by ji alespoň jedna z vlčic poslala pryč, kdyby tomu tak opravdu bylo. Možná čekají, až se odklidím sama, napadlo ji náhle. Tomu by se vůbec nedivila! Obě vlčice byly hrozně hodné a takové vyhození by jim určitě bylo proti srsti. Rozhodla se tedy situací vzít do vlastních tlapek. „Poslouchat, jak probíhá takové plánování lovu, je sice tuze zajímavé, ale asi bych se měla vrátit do léčitelského koutku a ujistit se, že se fialová zlepšuje. Ale určitě si ještě promluvíme,“ zazubila se na dvojici a otočila se k odchodu. Příliš dlouho neotálela a brzy byla vidět už jen její černá špička ocasu, jak zrovna mizí ve vchodu do smečkového úkrytu.

// Úkryt

Šalvěj nechávala Mátě a Hance prostor, aby si vyřešily své lovecké záležitosti, ale trochu je přeci jen odposlouchávala, aby měla přehled. Většinu své pozornosti ale věnovala Třezalce, která začala vysvětlovat, jak se tady vůbec ocitly. Léčitelka jen překvapeně vyvalila oči. „To zní strašidelně. Asi by se to pak mělo říct Einarovi,“ okomentovala a rozhlédla se kolem, aby se ujistila, že nevidí nějaké velké škody.
Chystala se Třezalky zeptat, jestli na něco při jejich kontrole přišly, ale to už se u nich objevil nový člen smečky. Šalvěj na něj stihla kývnout a rychle se rozloučila s Třezalkou, než se oba vydali pryč. Za povinnostmi. Koukám, že jsme všichni celkem zaneprázdnění, pomyslela na své sourozence s menším úsměvem. A tak u lovkyň zůstala křenit sama. Hodlala ještě chviličku počkat, kdyby jejich konverzace měla nějak rychle skončit, ale v opačném případě byla připravená se tiše odpojit a odejít zpátky do léčitelského koutku.

// Úkryt Alatey

Šalvěj se nad sestřiným návrhem zamyslela. „Třeba nějakou najdu!“ pronesla optimisticky, aby konverzaci zase zbytečně netížila. Nehodlala zmiňovat, že jabloň by v zimě asi moc nepomohla. Rostla by jabloň vůbec v horách? V tomhle se ještě nevyznala... Možná měla mámu odchytit na delší dobu a pořádně se vyptat na vše možné i nemožné.
Chápavě kývla. I ona by ráda byla na dvou místech najednou! Nejlépe jednou tady, hezky ve smečce, a podruhé se zbytkem rodiny tam na jihu. „No, o nohu nepřijde. Ale musíš na ní dávat pozor, aby si to ještě nezhoršila,“ postrašila sestru trochu. To už se ale dvojice chystala vyrazit na velké pátrání a hle - Hanka stála s Třezalkou před úkrytem. Jak si jich nemohla Šalvěj všimnout, když šla dovnitř, to bylo nad její chápání. Ale Hanka měla setsakramenské štěstí!

Léčitelka byla Mátě v patách. „Zdravím, zase,“ pozdravila dvojici, přestože s oběma z nich nedávno mluvila. „Co tu děláte?“ špitla k Třezalce, tak, aby nerušila konverzaci mezi Mátou a Hankou. Byla zvědavá!

Hrdě vypjala hruď, když byl její nápad nazvaný geniálním. Jo, ona měla velký mozek! To měla po rodičích! Ti taky byli geniální! Třeba Shine s tím úkrytem, který si chtěla udělat poblíž! „To teda!“ souhlasně přikývla, ale její velký optimizmus na chvilku zmizel. „Ale bylo by fajn, kdyby byla nějaká rostlina, ze které se jde dobře najíst. Pro Konvalinku...,“ zašeptala k sestře, aby to slyšelo jen její ouško.
„Ale! Rodina je důležitější!“ ohradila se, když to vypadalo, že si Máta snad vyčítila, že nejdřív chytla Hvozdíka než Hanku. To bylo dle ní naprosto v pořádku. „Navíc já Hanku po srazu stejně šla ošetřovat, takže bys jí tehdy nemohla rušit.“ dodala rychle a s menším úsměvem sledovala, jak se lovkyně podivila nad stavem Hančiny nohy. Sama o tom moc nevěděla. „Prý měla nehodu a pak, představ si to, radši lítala všude po okolí, místo aby se nechala ošetřit!“ zafuněla. Zase jí ta představa trochu rozzlobila. Takové pacienty si tady bude muset asi trochu vychovat. „No, stopování by ti mělo jít, ne?“ pokusila se opět zavtipkovat, aby ze sebe trochu otřásla tu nespokojenost. Doufala, že se od úkrytu příliš nevzdálila.

// Alatey

Máta s ní souhlasila. Šalvěj nadšeně švihla ocasem, ráda, že se sestra trochu dostala z toho zklamání ohledně jejich odchodu, ale také z toho, že se stavěla na její stranu. Souhlasně přikyvovala na vše, co ze sestry vypadlo. Ale pak už byl Hvozdík pryč a dvojice se tak musela soustředit na něco jiného, než vyhrožování.
Musela se nad Mátinou pomocí-nepomocí zasmát. „No, měla bych to udělat sama. Ale můžeš mi pomoct tím, že nám třeba na cestě ulovíš něco k jídlu, když už jsi velká lovkyně,“ zazubila se na ní a trochu ji poškádlila. Trochu se zarazila, když zmínila lov. Úplně na to zapomněla! Však i sestra měla úkol, který musela splnit! To by bylo fakt blbé, kdyby propásla! „Možná bys měla najít Hanku a domluvit se s ní? S tou nohou by neměla chodit daleko, tak určitě bude někde poblíž. Můžeme jí zkusit najít,“ navrhla a rozhlédla se po úkrytu, jestli tady jejich novou betu náhodou neuvidí. Trochu se zamračila, když ne. Snad neběhala někde po horách?

Chudák Máta toho moc neřekla. Šalvěj jen nafučeně drkla do Hvozdíka. Ještě aby na něj zapomněla! To tak! „Spíš ty se nás opovaž zapomenout, až se tam budeš fraternizovat s lesožijci,“ vymyslela si to slovo? Totálně. Ale nikdo jí nemohl zastavit od jeho používání. Žili přece v lese? Žili!
Zmínka portálu zdánlivě oživila oba sourozence a Šalvěj by si nejraději poklepala na rameno, jakou dobrou práci to udělala. „Přesně tak!“ prohlásila s kývnutím hlavy. Ale to už Hvozdík chtěl hledat mámu a dřív, než mu Šalvěj dokázala říct, že někam odběhla (nebo minimálně poradit směr, kterým běžela), tak utekl. „Taky tě mám ráda!“ houkla na něj ještě a doufala, že ji slyšel. Pak se otočila na Mátu a na chvilku se zamyslela. „Víš, jak mám ten úkol, že mám nasbírat léčivky? Co kdybychom si udělaly během jara výlet za tátou? Můžem u toho navštívit rodinu a já určitě po cestě nasbírám nějaké rostliny. Ale nesmíš mi s tím pomoct!“ navrhla s úsměvem.

// Hraniční pohoří

Hvozdík, Máta

A už byla zase zpátky v úkrytu. Vskutku celý ten její výlet netrval vůbec tak dlouho, jak si mladá léčitelka myslela. Pohledem sjela hlavní místnost a když spatřila své sourozence, vydala se k nim. „Máto, Hvozdíku!“ oslovila je, než se trochu nafučeně otočila k bratrovi. „Prý nás teda opouštíš za tátou, jo? No, to je furt lepší, než kdyby ses chtěl toulat po okolí. Aspoň vím, kde tě zastihnout, případně alespoň získat nějaké informace o tom, jak se ti daří,“ vychrlila na něj hned. Pak se ještě otočila k Mátě, aby si postěžovala i sestře. „To je hrozný s nima, co? Takhle nám utíkají,“ šlo ale slyšet, že v jejím hlase bylo trochu hravosti. Nechtěla situaci zbytečně ještě ztěžovat, aby se Hvozdík ze svého rozhodnutí necítil ještě hůř. „Věděli jsi, že v horách kousek odtud je portál, který vás přenese celkem blízko k té druhé smečce? Táta mě tam nedávno vzal a je to fakt zážitek. Měli byste to někdy zkusit,“ dodala pak. Pohledem občas zabloudila k léčitelskému koutku - pokud by byla potřeba, hned by se omluvila a odběhla by od sourozenců, ale zatím chtěla fialové dopřát trochu klidu od velkého množství vlků.