Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Severní hory

Teď, když měla lepší náladu, tak svět najednou vypadal mnohem růžověji. Možná by měla Wua vyhledávat častěji, když jí nakupování tak nadchlo. Kdyby jenom měla víc kamínků... Asi by se nedokázala ovládat. Smečkový sraz určitě bude hrozně super, zase všechny hezky uvidím pohromadě a budu si s nimi moct promluvit. Můžu je překvapit svou novou znalostí kytek a teď ještě i tím kotlíkem! A třeba pak vyrazíme zase něco dělat, jak minule to podzemí, myšlenky se jí točily kolem nadcházejících událostí a úspěšně ignorovala fakt, že se na srazech většinou dělo nějaké drama. I to, že podzemí nebylo úplně bezpečné. Třeba tam uvidím i Třezalku! napadlo ji náhle, což ji přimělo přidat do kroku. Nemohla se dočkat! Představa, že se konečně nebude muset bát, že se jejímu sourozenci něco stalo, ji motivovala.

// Temný les

// Rokle

Snad instinktivně zamířila směrem k horám - přeci jen v horách žila, takže se v nich cítila poměrně dobře a neměla problém s neustálým šplháním ani lezením dolů. Co ovšem nečekala, že v takovém prostředí někdy uvidí, byl vlk s vozíkem. To už by se jí nechtělo, táhnout to furt nahoru a dolu. Nějakou dobu na něj jen nechápavě zírala, ale pak se rozhodla přijít blíž a trochu vyzjistit, co tady dělal. Wu samozřejmě neotálel a mile rád ukázal vlčici všechno své zboží. To sice neodpovědělo na její otázky, ale Šalvěj množství předmětů, které tahal, fascinovalo, a tak na to rychle zapomenula. Jeden předmět ji však zajímal o něco víc než ostatní. „A co by mě stál ten kotlík?“ optala se a když zjistila, že měla dostatek toho, co chtěl, odsouhlasila výměnu. Přeci jen se jednalo o předmět, který vypadal tuze užitečně v jejím studiu léčitelství! Obchodník se pak vydal dál a stejně tak i šedá vlčice. Snad tím svou učitelku mile překvapím, pomyslela si s mírným úsměvem. Hned jí to zlepšilo den!

// Les u mostu


NÁKUP
Aktuální stav účtu: 264 kšm, 16 rubínů, 7 mincí

Co kupuji:
• předmět Kotlík - 200 kšm, 1 mince
Celková cena: 200 kšm, 1 mince

Stav účtu po nákupu: 64 kšm, rubíny zůstanou nedotčeny, 6 mincí

Schváleno

// Červená louka

Chudáka Šalvěj to množství vlků zřejmě dost rozhodilo, protože nějak úplně zapomněla na existenci portálu. A to jím na louku přišla! Přesto se zkrátka vrhla šplhat přes onu horu a až když se objevila u rokliny, tak si uvědomila, že mohla jít mnohem kratší cestou. Teď už ale bylo pozdě na to, aby se vrátila. Vždyť by se naprosto ztrapnila, kdyby se tam objevila znovu a prošla portálem! Každému by došlo, co se stalo! To její ego nějak nedokázalo spolknout, takže nezbývalo nic jiného, než se vydat na pěší túru. Jako tehdy se Zinkem. Snad Konvalinka nebude blbá jako já a půjde přes portál. U ní si ani nemůžu být jistá, zda by takovýhle výlet zvládla, pomyslela si smutně a na chvilku zaváhala. Vrátit se a vzít sestru s sebou? Ne, chtěla jí ještě dát možnost se od táty něco přiučit, když zřejmě byla tak zažraná do kytek, že je chránila vlastním tělem.

// Severní hory

Zinek

Šalvěj tak nějak nechápala, co Ásleif vadilo na jejich jménech, ale Zinek se jal bojovat o tom, jak suprové jsou, a tak je nechala být. Však ono jméno Ásleif taky nebylo nějak úžasné, tetko! Vlastně bylo pěkně divný, proč nebylo taky nějaké normální slovo, hm? Tohle a spousty dalších skvělých argumentů si hezky připravila do zásoby, kdyby se nakonec přeci jen musela zapojit do konverzace.
Mladá vlčice na chvilku vypnula a jen sledovala své okolí. Ty zvláštní pohledy, co si někteří dávali. Jiní se zas usmívali. Někteří vypadali, že byli stejně mimo jako ona. Pak se ale její táta rozhulákal, což ji vedlo k tomu, aby na něj překvapeně pohlédla. „Tati, nemusíš křičet,“ špitla k němu, když cítila, jak se pohledy všech stáčely k nim. Jenže Zinek si jel svoje. Nakonec přeci jen začal mluvit tišeji. Možná až moc. Šalvěj se k němu musela naklonit, aby jeho huhlání dokázala vůbec rozeznat. Musela uznat, že táta znal fakt hodně kytek. S respektem si violku prohlédla a když si rozmyslela, jak by kytku mohla v budoucnu použít, šibalsky se usmála. Hehe.
Nějací podivíni se rozhodli tátova slova opakovat, jak kdyby to bylo slovo bohů. Rozhodně nechtěla nikomu bránit ve vyznávání jejího otce, ale nemohla si pomoct. Bylo to prostě divný a přítomnosti tolika zvláštních vlků se necítila úplně komfortně. „Tak já asi jdu, když máme ten sraz. Konvalinko, ty koukej valit za mnou,“ první část patřila Zinkovi, druhá sestře. No a jakmile se rozloučila s rodinou, vyrazila.

// Rokle

// Vlčí jezero

Trojice se přihnala na louku skrz portál. Jejich příchod byl hlasitý a nejspíš upoutal pozornost nejednoho vlka, který se na louce zrovna nacházel. A že jich bylo mnoho! Šalvěj už skoro Zinka doběhla (minimálně ve své fantazii, protože vlastnostmi za svým tátou celkem zaostávala), když v tom si všimla Konvalinky.
Možné úmrtí otce bylo zcela zapomenuto a mladá vlčice se rychle vrhla za svou drahou sestrou. „Konvalinko! Tak dlouho jsem tě neviděla! Jak se máš? Co jsi dělala? Jak to, že nejsi zrovna na území smečky?“ vychrlila na svého sourozence kopu otázek, ale nemohla si pomoci. Opravdu dlouho ji neviděla a byla ráda, že sestra ještě vůbec žila. V tom ji ale Zinek upozornil na to, jak Konvalinka zrovna vypadala. Sjela sestřičku pohledem a úsměv, který předtím měla na tváři, se rychle změnil v zamračení. „To je pravda. Jak to, že jsi tak hubená? To se na tebe přece vůbec nehodí. Měla by ses najíst,“ prohlásila pevně. Co si jako myslela, vypadat takhle vyhuble?
Jenže Konvalinka ji začala ujišťovat, že to nebylo nic špatného a jak skvěle se má. S podezřením na ní zamžourala, ale nechala ji, aby se pokusila změnit téma. Nespokojeně si tedy vyslechla její povídání o Ruměnce, kterou její táta zřejmě znal – cha, měla fakt skvělého tátu, ten znal snad všechny kytky! Pak se jí ještě začala vyptávat o novinkách na ostrovech. „Hele, nevěřila bys mi to! Víš, jak byla ta nemoc? A máma omdlela? No, tak pak jsme šli zkoumat podzemí a bylo to tam fakt hustý. Měla by ses tam se mnou někdy podívat! Ale to bys asi musela nabrat trochu váhy,“ poslední část si spíš zamrmlala pro sebe, aby Konvalinku zbytečně nestresovala. Co dalšího se stalo? Na chvilku se zamyslela. „No a pak jsem opravdu dlouho spala. A najednou je zima. Tak jsem šla hledat Třezalku – ta totiž byla v podzemí se mnou, ale pak se odpojila a od té doby jsem ji neviděla. Neviděla jsi jí náhodou? Místo Třezalky jsem našla tátu a dozvěděla se spoustu informací. A hele! Hele!“ zahlásala a pak zvedla tlapku, aby Konvalince ukázala krystal, který měla připevněný k noze. „Koukej, co jsem dostala? Není to hezký? Je to hezký, viď?“ chlubila se, aniž by měla byť jen špetku soudnosti. Plně totiž očekávala, že Konvalinka dostane svůj vlastní krystal od táty.
Když už neměla, co dalšího říct, přesunula svůj pohled ke květině. Když teď měla chvilku na přemýšlení, vlastně to byl celkem smutný pohled. Její sestra, naprosto vyhublá, spolu s květinou, která vypadala, že se drží při životě na stejně tenkém provazu jako Konvalinka. Na druhé straně tady byla Šalvěj, tyčící se nad ní v celé své kráse. Nebyla sice nijak vypasená ani nasvalená, ale to bylo u mladých vlků běžné. Vypadala ovšem mnohem plněji života než její sestřička. „Konvalinko, měla by ses se mnou vrátit domů. Hlavně pokud je sraz,“ promluvila na sestru něžně.
Šalvěj měla na smrt poměrně odlišný názor než ostatní. Z toho, co se naučila jako malá, totiž nabrala dojem, že to vlastně vůbec nebyla špatná věc. Byla to přirozená součást života a vůbec to neznamenalo, že by byl něčemu konec, ne. Však vlčí duše při smrti nezanikala! Pouze opouštěla svou fyzickou schránku, tělo, skrz které doposud komunikovala s okolním světem. Ano, smrt tedy byla vlastně něco jako konec jedné etapy, ale zároveň to byl nový začátek. V ten moment si vzpomněla na Heřmánka, svého malého bratříčka, který svůj nový začátek už dávno započal. Jak se asi měl? Měl se tam líp, než jak by se měl tady, ať už byl kdekoliv? No pověz, Heřmánku, jak se máš? Dobře? To ráda slyším, Šalvěj se na chvilku zastyděla, že si s ním tak dlouho nepovídala. To byla tedy sestra, fakt že jo!
I přes svůj neobvyklý názor na smrt si nepřála, aby její sestra opustila tento svět. Chápala, že některé věci zkrátka nijak neovlivní – třeba právě Heřmánka, u kterého v té době nebyla a jen se to dozvěděla. Tohle ale mohla ovlivnit. Konvalinku přeci ještě čekalo tolik krásného v životě! Však z nich brzy budou zcela dospělí jedinci, kteří toho mají před sebou ještě tolik. Co takový kariérní růst v Alatey, Konvalinko, to tě nelákalo? Hledání partnerů? Vlčata? I kdyby nic z toho její sestřičku nenadchlo dostatečně k tomu, aby našla nějakou vůli k životu, tak alespoň mohla sledovat životy jejich sourozenců, jak tímhle procházejí. Nechtěla snad být tetou? Nechtěla vidět, jak její rodina vede šťastné životy? Byly si snad tak rozdílné, že měla Konvalinka úplně jiný pohled na svět?
Vlastně ani netušila, kdy samu sebe přesvědčila, že si tohle Konvalinka způsobovala sama. V nějakém náhodném kroku během jejích myšlenkových pochodů to tak prostě cvaklo a od té doby to tak zůstalo. Však kdo jiný mohl za to, že byla takhle vyhublá, když ne ona sama? I kdyby neměla jak sehnat potravu, stačilo požádat někoho ve smečce! Šalvěj si na sekundu představila, jak by Konvalinka asi vypadala, kdyby ji zase viděla až za pár měsíců a ona s tímhle způsobem života pokračovala. No. Asi už by vlastně ani nevypadala. Do očí se jí při tomhle uvědomí postupně nahrnuly slzy. Nechtěla, aby Konvalinka umřela. Ne. Stačilo, že odešel jeden sourozenec, kterého už nikdy nebude moci obejmout. Nemůže jí to udělat i další. Co by pak měla dělat ona, když ji takhle všichni opustí? Má přestat jíst i ona, aby se s rodinou shledala ve světě duší? Ah, jen doufala, že Třezalku najde v lepším stavu--
Z depresivních myšlenek ji vytáhla Ásleif, která začala všem po okolí vyhrožovat, že nesmí umřít. „Souhlasím! Žádné umírání!“ přidala se ke své tetičce s pevnou vůlí. Žádné brečení! Jen vyhrožování! Však ona ti nějaké jídlo narve do krku, Konvalinko!

// Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud)

Šalvěj se lehce zasmála, když Ásleif nadávala, že neuměla létat. „No, tak to určitě nejsi naše příbuzná! Budeš muset zůstat tetkou,“ prohlásila pevně a několikrát přikývla, aby dala najevo, že měla totální pravdu. A tetka to byla fakt skvělá, protože se pak přidala k průzkumu mrtvosti Zinka.
„Seš si jistý?! Nech mě na tebe pořádně šáhnout!“ řvala na svého tátu zmateně. Nebyla si totiž jistá, zda se právě dotýkala Zinka, Ásleif, sněhu, nebo snad něčeho úplně jiného. Táta se však z jejich hromádky neštěstí dokázal vyhrabat, nařknul je z pokusu o vraždu a začal utíkat pryč. Šalvěj poměrně mistrně zůstala přímo na místě, takže ji kupka sněhu zasáhla a chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala. Jen co si zas byla vědoma svého okolí, vyškrábala se na všechny čtyři a začala utíkat za tátou. „Počkej! Proč bych tě zabíjela!“ Je dost pravděpodobné, že při svém pelášení zase hezky osprchovala svojí tetičku sněhem, ale hej, půlku času si to ani neuvědomovala!

// Červená louka

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (4/4)

Ásleif jí potvrdila, že bludičky můžou být opravdu kdekoliv, kde jen šlo přizabít pocestné. To jen utvrdilo Šalvěj v názoru, že světýlka, které pak viděla, byla v realitě nějaká smečka bludiček! Furt na tátu koukala uraženě, ale už o trošičku míň. Fajn, no. Tak mu to pro tentokrát promine, když do svého argumentu vecpal chudáka Heřmánka. Ale příště! Jen si počkej na příště, táto! To ti Šalvěj ukáže!
Jenže pak už to bylo jen samé dovádění a na mladé vlčici se zřejmě projevoval jeden určitý fenomén - přestože sama žádné houby nesnědla, všichni vlci v její přítomnosti ano, a tak se přirozeně začala chovat víc jako oni, což, no... Odemklo to její vlčecí stránku.
Zkusila vyskočit ještě víc a hle! Tentokrát vyskočila fakt vysoko! Zřejmě stačilo jen trochu trénovat a brzy by mohla skákat přesně jako její tatínek. Stále nebyla dost vysoko na to, aby na světýlko šáhla packou, a tak se ho pokusila alespoň chytit do tlamy. To dávalo smysl, ne? Aby si ho přenesla na zem. Jenže v její tlamě nic ze světýlka nezůstalo. Páni! Takže bludičky nešlo chytit! No, zkusila skočit ještě jednou, ale to už se Zinek drápal z jezera a ona tím pádem skončila na zadku v kupě sněhu. Horlivě se pokusila vyhrabat na všechny čtyři a rozházela při tom sníh na všechny strany.
Ásleif se začala bavit s jejím zadkem (kdo ví, jestli ji předtim netrefila sněhem), Šalvěj se rozesmála, ale smích ji rychle přešel, když si uvědomila, co řekla. Její táta umřel? On? Ne, to nemohla být pravda, však támhle šel, viděla ho. Pche, akorát jí lhala! „Jakože chceš být mým novým tátou?“ zeptala se ohledně adopce. Nikdo neřekl, že jich nemohla mít víc, ne? V tom si ale vzpomněla, že přestože tátu viděla, nemusela to být jeho fyzická schránka. Co když viděla jen tu duši, o které jí předtím hovořil? Třeba dokázala hrnout sníh! Ale na tom teď nezáleželo, že jí ohodil sněhem, měla důležitější věci na práci. „Tati, jsi mrtvý?!“ vykřikla na něj a aniž by mu dala čas na odpověď, vrhla se na něj, aby se ujistila, že ho svalí na zem a neproletí ním, jak nějakým duchem.

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (3/4)

Se zájmem prvňáčka ve škole poslouchala tetičky povídání o bludičkách a horlivě přikyvovala. „Aha, aha. A jsou tedy jen v bažinách?“ zeptala se pro jistotu, aby věděla, kde si na ně dávat pozor. Třeba se takovým územím raději zcela vyhnout, pokud zrovna nebude svítit sluníčko a zákeřná světýlka nepůjdou moc vidět.
Šalvěj uraženým výrazem přímo propichovala Zinka. „A to ses ani nezeptal, tati? Nezáleží ti na nás?“ nařkla ho, když dostala podporu od Ásleif. Z téhle situace bude opravdu těžké vybruslit a stačilo málo k tomu, aby chudince Šalvěji naprosto zlomil srdíčko. Hlavně po tom, co si o něm vytvořila tak idolizované představy.
Poměrně hbitě se vyhnula tlapě, která málem přistála na jejím obličeji. Vlastně celkově se překvapivě rychle zotavila z pádu a pak jen sledovala Ásleif, která tvrdila, že jí teď topí bludička. Byla to jen názorná ukázka, že? A nebo?! Bylo tohle potvrzení, že bludičky můžou být i ve sněhu a ta světýlka, co tu byla kolem, vlastně všechna byly bludičky? Rychle se vrhnula pomoci tetičce a začala po světýlkách házet sníh ve snaze je odehnat. A muselo to fungovat! Začala se přesouvat k vodě! Jenže tatínek to nějak nepochopil a rozběhnul se za nima. A pak skočil. Jakože fakt skočil. S vytřeštěnýma očima sledovala Zinka, jak se hezky proletěl vzduchem a skončil v jezeře. Naštěstí si moc dobře pamatovala, že dokázal dýchat pod vodou, tak se příliš nestrachovala. Místo toho se pokusila imitovat jeho obrovský skok - samozřejmě marně. Při dopadu jí však podklouzla přední noha a tak skončila čumákem ve sněhu, zatímco zadní nohy stále držela narovnané.

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (2/4)

// Oblouky bohů

„Co jsou bludičky na blatech?“ zeptala se mladá vlčice tetky. Takové slovní spojení ještě neslyšela, ale hej! Vlk se mohl přiučit novým věcem každý den! Třeba tomu, že táta z její otázky vůbec nevypadal nadšeně. Proto na jeho odpověď jen kývla, ale nijak jí nerozebírala, i když jí nedávala smysl.
Když Ásleif nechala vyrůst rostliny jako kdyby to bylo nic, trochu žárlivosti se vrátilo. Taky chtěla tak skvěle ovládat svou magii! Dvojice starců se však začala zas dohadovat o kamení, a tak ani nemohla pořádně vyjádřit své pocity. „To bys měl vědět, ne?“ přimhouřila oči na svého tátu, když se začal vyptávat na její věk. Pche, ještě by třeba mohl říct, že si ani nepamatoval, kdy se narodila! S tím kolik měl vrhů by to možná ani nebylo divné...
Šalvěj jen tiše zírala na jezero, ke kterému trojice došla. Neplánoval ji táta vzít k nějaké jezeru, co se lesklo zlatě? Tohle vypadalo jako zcela normální jezero. Nespokojeně švihla ocasem a přesunula svůj pohled na Zinka, který si užíval svých halucinací. Možná až trochu příliš, když je přivedl k životu. Světýlka jí alespoň donutila trochu zapomenout na svou uraženost a zklamání. Fascinovaně jedno z nich obešla tolikrát, až za sebou zanechala vyšlapané kolečko. Vrtěla při tom ocasem jak nadšené vlčátko a párkrát si i poskočila, jestli se náhodou světýlko nelekne nebo neposkočí s ní, ale drželo na místě. Zvláštní to magie! Náhle dostala nutkání do něj šťouchnout tlapou, aby zjistila, jaké to bude na dotek - jenže skončila na zemi. A jestli to bylo tím, že ona byla tou společnicí, kterou Zinek svalil, nebo vlastní nešikovností (poděděnou zřejmě po Zinkovi), to se dozvíme v příspěvku od Ásleif.

// Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky alespoň na 4 posty (1/4)

// Mlžné pláně

Šalvěj zavrtěla hlavou. „To je ale nevděčník,“ prohlásila o panu ptačím mozku. Jak mohl na tátu vrčet, když mu zachránil život? Vůbec jí to nedávalo smysl. Moc dlouho nad ním ale nepřemýšlela, místo toho nadšeně zavrtěla ocasem, když Ásleif pochválila její otázku. Zinek samozřejmě věděl odpověď - Zinek vždycky věděl odpověď! A Šalvěj si rozhodně bude pamatovat, že všechno, co na ní přistane, jde umýt. Skoro zaručeně to v budoucnu způsobí nějakou bizární situaci.
Na chvilku žárlila, že Ásleif měla magii země a mohla tak vyvolávat kytky, jak se jí zrovna jen chtělo. Věděla moc dobře, že stejnou magii měla i její maminka, takže měla vše potřebné k tomu, aby ji podědila po ní! Negativní emoce však rychle zmizely, když zjistila, že bude umět dýchat pod vodou. „Ha! Tak to zní mnohem zábavněji. Díky, že mam magii po tobě, tati,“ zazubila se na šedého, „ale jak jsi zjistil, že něco takového umíš?“
Dvojice starších pak zase mluvila o události, na které Šalvěj nebyla. Mohla tedy jen fascinovaně poslouchat o tom, jak její otec zřejmě vytopil poměrně velké množství vlků. Tak dobře, že si Ásleif nejprve myslela, že to udělal bůh. To měla ale tátu! „To nezní tak hrdinsky, jak jsem si myslela, že to bude znít,“ pověděla hnědé upřímně. Čekala nějakou velkou rvačku, ve které Ásleif zachránila vlče a přišla jen o ucho, ale kdyby byla o sekundu pomalejší, zabilo by je to! Něco takového. Dramatičtějšího. Ne pouhé vytrhnutí ucha z tlamy vlka.
Šedá šokovaně pohlédla na svého tátu. „Ale to není fér! Vždyť už jsem prakticky dospělá!“ začala namítat, když jí Zinek zakázal ochutnat houbu. Na oko uraženě koukla po tátovi a pak si alespoň prohlédla houbu, aby si zapamatovala, jak vypadá. Až bude sama a najde ji někde, tak to zkusí. To ji táta nezastaví! Teď ale hodlala být poslušnou dcerkou. A koukat na Ásleif. Ta bude určitě vtipná.

// Vlčí jezero

// Modrák

Vystrašeně stáhla uši k hlavě, dokonce i ocas trochu snížila mezi zadní. Zinkovo výčet toho, co by cizáci udělali, jí upřímně nahnal hrůzu. Měla až moc dobrou představivost na to, aby jí to nic neudělalo. „D-dobře,“ kvákla tiše.
Alespoň konverzace o ptáčku nebyla tak děsivá, a tak se Šalvěj dokázala zase trochu uvolnit. Ásleifin úsměv tomu také trochu pomohl - ten samozřejmě nezapomněla opětovat. „To je fascinující,“ okomentovala tátovo vysvětlení.
Překvapeně zamrkala na hnědou, která při konverzaci o Chaosanech prohlásila, že je jeden z nich cáklej. Otec jí dal za pravdu a ještě jednou zopakoval, že by se jim měla Šalvěj vyhýbat, načež odpověděla horlivým kýváním. Když si i tahle trochu švihlá vlčice myslela, že byl někdo cáklý, pak musel být turch šiblý. A ještě k tomu zřejmě zlý. Takové fakt potkat nechtěla. „Další černý... Počkat, křídla? Tak je to vlk nebo pták?“ zeptala se překvapeně. To někomu jen tak vyrostla křídla? Proč? Jak?
Šalvěj pobaveně sledovala mini-boj mezi tátou a hnědou. „A jak dlouho to svítí? Bude teď Ásleif svítit navždy? Fakt ji budu moct kdykoliv zavolat do jeskyně, aby mi posvítila? V podzemí byla totiž celkem tma,“ vychrlila novou sadu otázek.
Pak následoval další slovní souboj mezi staršími vlky, na který jen mlčky přihlížela a vstřebávala informace. „Jaktože jsi přišla o ucho?“ občas střelila otázku, když jí něco fakt zaujalo. „Když zaplavíš ten portál, o kterém jsi předtím mluvil, taky vybuchne?“ některé trochu absurdnější než jiné.

// Oblouky bohů

// Kvetoucí louka

Šalvěj souhlasně kývla. Pokud to nevěděl táta, museli to vědět alespoň členové, ne? No, možná úplně ne. Ona si taky nebyla jistá, proč se její smečka jmenovala tak, jak se jmenovala. Nevadí! Zkrátka se zeptá, pokud nějakého ze zlaté potká. „Počkej, jak jako unesli?“ podivila se. Unášeli vlčice? Nebo ty, kteří byli narození na ostrovech? Ani jedno jí moc nedávalo smysl, ale třeba zkrátka neměla dost velkou fantazii na to, aby si dokázala domyslet, k čemu by jim něco takového bylo. „Chudák. Jsem ráda, že my ne,“ utrousila a pohledem následovala vlčici s krátkým ocáskem.
V hlavě si poznamenala, že by se na to měla příště maminky zeptat. To už ale přiletela Zinkova sojka. Nadšeně - prakticky s hvězdičkama v očích - zírala na komunikaci táty a ptáčka. „To se s ní dorozumíváš nějakou magií?“ zeptala se zvědavě a dál si prohlížela ptáčka. Pořádně ani nevnímala, co jí táta říkal, tedy dokud ji neoslovil, to pak trochu zpozorněla a přesunula pohled na něj. „To jsou v Chaosu jen malí černí vlci? Nebo je někdo přebarví a zmenší, když se přidají? Víš, jako ty, tys taky změnil barvy,“ zeptala se zamyšleně, ale popis se pokusila si zapamatovat. Jednou... Jednou budu tak silná, že se jim nebudu muset vyhýbat. Jako táta!
„Díky!“ slušně poděkovala hnědé vlčici, která řekla, že jí krystal slušel. Zbytek jejích slov upřímně moc nevnímala, protože se soustředila na Zinka, ale alespoň tohle pochytila. Beztak jinak moc nemluvila jejím směrem. Interakci kytky a Ásleif ji ovšem pobavila. „Ta by se celkem hodila večer v jeskyni,“ okomentovala a opět si luminu řádně prohlédla, aby si ji zapamatovala. Zjevně však neměla žádné léčitelské využití, jinak by jí to táta určitě řekl, takže pro ní měla jen druhořadou prioritu. Pak se ještě trochu zamračila na Ásleif, když se Zinek zeptal, jestli je jeden z cizáků. Přišla jí snad ukrást? Nebo snad Podběla?! „Přišla jsi ukrást Podběla?“ zeptala se s přimhouřenýma očima. Zinek sice řekl, že na to měla moc barevné oči, ale kdo ví! Třeba se nějak evolvovali!
Vítr s ní lámal ze strany do strany a Šalvěj tak nešla v rovné linii, ale dělala pěkný slalom. Hlavní bylo, že šla dopředu, ne? A to šla. Přímo za tátou!

// Mlžné pláně

Mladá vlčice se začala smát. „Čekala bych něco honosnějšího, když tam žije smečka. Ale takhle si to alespoň každý zapamatuje. Asi. Nevím,“ ještě neviděla dost území na to, aby dokázala odhadnout, jak těžké je zapamatovat si názvy, které nejsou tak přímé jako Zlatý les pro zlatý les. Pokud by to tak nepojmenovali kvůli tomu, tak proč ale? „Nějak hodně věcí se stalo než jsem se narodila. To jste si nemohli pospíšit? Takhle jsem všechno propásla,“ zafuněla, hravě uražená. Možná by měla být spíš ráda, že takové ošklivé události propásla.
Tak král pouště, jo? „A to si jako obsadil celou poušť? Jak tam vůbec dokáže žít? Vždyť tam musí být nehorázné teplo, to bych nezvládla. Možná se mu z toho tepla moc zahřála hlava! Proto byl takový, no, jak říkáš,“ zhodnotila Šalvěj údajného panovníka pouště. Pokud to byla pravda, tak to bylo celkem smutné. Možná by tam měli poslat nějakého léčitele, aby se na něj podíval. Nebo vlka s magií vody! Ten by ho dokázal schladit. A ano, vůbec jí při tomhle myšlenkovém pochodu nedošlo, že ona měla magii vody a učila se léčitelství.
Nad tátovo bývalou barvou mohla jen vykulit oči. Vůbec si nedokázala představit, jak by v takovém hnědobílém kožichu vypadal. Zároveň si nedokázala představit, jak by hnědá vypadala na sourozencích. Nakonec bylo vlastně dobře, že ten gen zřejmě zmizel.
Šalvěj byla dost všímavá na to, aby zaregistrovala letmé zastavení při vzpomínce na Němé údolí. Mohla si jen domýšlet, proč - její favorit byl, že se Zinkovi po Hestii stýskalo. Byla však příliš rozptýlená zkoumáním dárku, aby se nad tím nějak pozastavila nebo to zmínila. „A máma má také nějakou patronku z jejího domova? Nebo ona se nějak kamarádí se zdejšími bohy, když o nich ví víc než ty?“
Šalvěj pohledem projela hnědou vlčici, která se představila jako Ásleif. „Zdravím,“ pozdravila nadšeně, ale když jí pohled sjel k tátovi a viděla, jak nakrčil čumák, rychle úsměv vygumovala ze své tváře a její vybraný krystal posunula o kousek dál. Co kdyby si ho chtěla vzít! Táta z ní zřejmě neměl radost, tak to nemohl být nikdo dobrý.
Chaos! Na to se chtěla zeptat! Naštěstí to bylo součástí ještě jedné odpovědi. Takže docházelo k boji smeček. Pche! My bychom určitě vyhráli, pomyslela si sebevědomě. „A kde teď ten Chaos je? Ať tam nejdu sama, to by asi nedopadlo dobře,“ zazubila se a poté si začala dychtivě prohlížet kamínek na její tlapce. Ten jí budou ostatní závidět! A ta Ásleif jí ho už nebude moci ukrást, cha. Šalvěj jedna, Ásleif nula.
„To snad ne,“ zamrmlala rychle a otočila se, aby se ujistila, že Podběl stále existoval a žil. Nevypadal rozbitě. Určitě jenom vycítil, že ta hnědá nebyla dobrou vlčicí, úplně stejně jako to vycítil táta. Proto se s ní nechtěl bavit, tak raději předstíral hluchého. „Já Šalvěj,“ i přes její zkreslené pocity skrz Zinkovo mrzoutství se vlčici představila. To už ji táta ale učil další novou kytku, a tak svou pozornost rychle přesunula k zemi, odkud ji vyčaroval. Několikrát přikývla, šedivku si řádně prohlédla a pak se vydala za otcem.

// Modrák

Při zmínce spánku zpozorněla. „To už se mi asi stalo!“ Šalvěj už v minulosti spala pěkně dlouhou dobu. Proto přeci velkou část svého dětství nic nedělala! Upřímně si ale myslela, že to byla normální část růstu. Tělo potřebuje hodně odpočinku, něco takového. Zjistit, že byla chycena v téhle prazvláštní magické časové nesrovnalosti bylo šokující. „Ale mně. Já jsem ta, co spala, ne někdo jiný,“ dodala pak, aby Zinek pochopil, co tím myslela, „to, že někdo zmizí, se mi nestalo. Teda, snad. Třezalka se doufám ještě někde ukáže!“
Nadšeně zamávala ocasem, když táta rozhodl, že jí začne věci i ukazovat. Takový portál, ten by tuze ráda viděla! Jen doufala, že to bude o něco příjemnější cesta než přes most. Pokusila se zaostřit směrem, kde mělo jezero dle Zinka být. „V tom zlatém lese žije zlatá smečka? Hah. Velmi originální název! To naše a vaše smečka se teda jmenují mnohem líp,“ zasmála se. Možná měli mladou alfu, která ještě neměla zkušenosti s pojmenováváním smeček. Ne každý mohl mít Einara. „Znáš tam někoho?“ optala se pak.
Jak šedý vyprávěl o své domovině, Šalvěj jen přikyvovala. „Já jsem v poušti taky ještě nebyla! Takže jsem měla skoro stejné zázemí jako ty,“ nejspíš to byl dost unáhlený závěr, ale táta byl fakt skvělý, a tak chtěla být jako on, i kdyby se jednalo jen o takovou malou banalitu. „Asi ta magie nechtěla, abys tam byl jak trn v oku. Teda, jakou barvu jsi měl předtím? Kdyby to byla bílá, tak to vlastně nedává smysl. Jo! Podědil někdo z mých sourozenců tvé původní barvy?“ mlela trochu páté přes deváté, ale chtěla to ze sebe co nejdřív dostat, kdyby na něco náhodou měla zapomenout. Moc své myšlenky tedy nefiltrovala.
Všechny vlčice, které táta popisoval, zněly hrozně hezky. Skoro se až divila, že máma na žádnou z nich nijak nežárlila. Na druhou stranu byla pravda, že maminka z nich byla nejkrásnější, tak možná žárlit zkrátka nemusela. „To se mi moc nelíbí, já bych byla radši, kdybych našla někoho, kdo se mnou zůstane, hned na první pokus! Pak bych nemusela být smutná, když to nevyjde,“ prohlásila a vypjala hruď, jak kdyby přišla na nějakou hrozně důležitou věc. Jenže v její naivní mysli to dávalo smysl. Proč by přece měla ztrácet čas s někým, s kým to pak stejně nevyjde? Ani se toho nebála, spíš tam zkrátka neviděla ta skrytá pozitiva.
Takže to udělal ten, který umřel. „Tak pak se nedivím, že s ním nechceš komunikovat. To bych nechtěla ani já. Možná je dobře, že schránka jeho duše už není,“ odfrkla si. Špatný Iddah, ušláplý Theg, dobře. „Já si říkala, že tvé jméno nějak nesedí se sourozenci. Takže já se taky můžu přejmenovat? Ne, že bych chtěla, jméno, co jste mi dali, se mi líbí. Ale bylo by to vtipný. Si představ, jak musíš vyjmenovat svá vlčata a jedeš Máta, Konvalinka, Třezalka, Jánevimconěcovtipnýho, Hvozdík...,“ zahihňala se nad vlastním vtipem.
Se zájmem poslouchala otcův příběh. „Páni! Jakože ti ho fakt dala dala? Jakože jsi jí viděl? Proč se něco takového neděje i tady, patroni a bohové! Hned bych si s Hestií popovídala. Třeba by se chtěla stát mojí patronkou! To je ale nefér, že sem může přijít a něco ti darovat, ale její vliv a magie sem nedošáhnou. Chudák Hestie,“ zavrtěla nešťastně hlavou. Možná tu podobní bohové jsou, jen jsem s nimi ještě nepřišla do kontaktu, napadlo ji náhle, ale rychle se uklidnila, protože věděla, že kdyby ano, táta by jí to určitě prozradil.
S překvapením pohlédla na krystaly, které Zinek vytáhl. „Ty jsou krásné,“ hlesla tiše a zasněně se zadívala na jeden konkrétní - modrý, který se zabarvoval do fialova. „Pff, mohl jsi alespoň předstírat, že je dáváš svým oblíbencům,“ poškádlila ho, když vysvětlil, co s nimi plánuje dělat. Najednou byla tuze ráda, že na něj narazila jako jedna z prvních. Možná i jako první! „Hrozně mě to táhne k tomuhle,“ čumákem ukázala na modrý krystal, ale pak svraštila obočí. Jak ho ponese? Zinek zřejmě myslel na všechno, protože měl řešení dřív, než svou obavu vůbec dokázala vyslovit. „Asi podobně jako ty, tedy na tlapu,“ na jednu stranu se chtěla podobat otci, na druhou ji nenapadalo žádné jiné místo, na které by mohla s lehkostí kouknout, kdykoliv jen chtěla. „Děkuju moc, tati,“ aby se neopakovala s radostným otřením, tak ho tentokrát pořádně oblízla. „Ale počkej. Jaký boj? Máme někoho zmlátit? Nebo teda, tys to zřejmě už udělal, ale stejně. Máš dost vlčat na malou armádu,“ vidina krystalů ji na chvilku oslepila, ale jen co to bylo vyřízené, vzpamatovala se. Kdo se jen opovažoval útočit na jejich tátu?

Šalvěj se zamračila. Jak můžou jen tak zmizet? „A to funguje jak, to náhodné zmizení? Zmizel jsi ty někdy? Proto jsi nás tak dlouho nenavštívil? Taky jsem tě dlouho neviděla a teď ses objevil tady. Na náhodném místě,“ z jejích otázek šel jasně viděl myšlenkový pochod, který měla. Pokud to, co otec nastínil, byla pravda, pak se nemusela tak hrotit jen kvůli tomu, že nedokázala najít sestru. Přeci jen měl řešení, přikývla si hrdě.
Jenže pak se táta začal vytahovat, jak už na většině míst byl. Pche. Však ona brzy taky! „Ne, neviděla. Co je portál?“ Šalvěj zvědavě střihla ušima. Bylo to něco jako ten most, přes který je tehdy vedl, jen blíž? Bylo by fajn, že by nemusela chodit tak daleko. „To taky ne. Ne. Nic z toho,“ preventivně ještě zavrtěla hlavou, kdyby Zinkovi náhodou nedošlo, že nikde nebyla, „ale chtěla bych se na ta místa podívat. Jezero, které se třpytí zlatě, zní hrozně zajímavě!“
Kdyby Šalvěj měla takovou schopnost, už by si to všechno sepisovala. Zjistila totiž, že té rodiny měla nějak moc. A to si myslela, že zapamatovat si jména sourozenců byla výzva! Teď ještě aby si pamatovala i všechny strýce a bratrance a další příbuzné. „Fíha. A odkud pocházíte?“ vyzvídala mladá vlčice dál. Při zmínce mrtvého strýce se zamračila. „Nic si z toho nedělej, tati. Ještě furt můžeš komunikovat s jeho duší. Jako já s Heřmánkem!“ pokusila se ho trochu povzbudit, aniž by tušila, proč se mu příčilo zmiňovat mrtvého bratra.
Překvapeně na Zinka vytřeštila oči. „No nene, ty jsi měl někdy rád někoho jiného, než mámu?“ Šalvěj se dnes dozvídala samé zajímavé věci! Dokonce měla spoustu dalších sourozenců, byť od jiných matek. „No dobře, ale tomu Thegovi teda strejdo říkat nebudu, když udělal něco takového,“ pověděla mu a zavrtěla hlavou. Ještě si pořádně neuvědomovala, jak těžkým tématem byla smrt, natož smrt partnerky a dětí.
„A jak jsi je poznal ty?“ vyhrkla rychle, než stihnul pokračovat dál. Jak se mohli poznat jen jednostranně? A proč jim neřekl, že byl jejich otcem, jako to tehdy udělal, když poprvé spatřil Šalvěj a její sourozence? Měla spoustu otázek. „A kdo je Hestie?“