Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Upřímně se jí trochu ulevilo, když slyšela, že ani Máta na tom nebyla nejlépe se svou magií. Samozřejmě se z toho neradovala, jen byla ráda, že v tom nebyla sama. Určitě se v tom obě zlepšíme. Za chvilku budeme jako Třezalka, podpořila ji a zároveň Třezalce složila kompliment, že vlastně může být jejich vzorem.
Mladá vlčice si musela dávat velký pozor, aby se kvůli jejímu jednomu špatnému kroku nesesunuli všichni vlci před ní rovnou dolů. Naštěstí se jí podařilo nezpůsobit hromadnou nehodu a brzy se skupinka dostala do jakési chodby. Na Razerovo pokyn se zaposlouchala. Voda, pomyslela si a fascinovaně se rozhlédla kolem. Kde by se tady mohla vzít? Nemyslíš, že kdyby tu ještě někdo byl, tak už by nás našel? zamyslela se nad otázkou, kterou jim položila Máta. Netušila, že by se někdo mohl úmyslně skrývat. Hlavně ani nevěděla, že zdejší prostředí nevypadalo zcela přirozeně, pochopila to až z poznámky o tom, že si zde nejspíš někdo hrál s magií. Myslíte, že to má nějaký význam? zeptala se pak a kývla na měsíc, který byl na nedalekém oblouku. Přísahala by, že už ho někde viděla...

Máta, Třezalka, Razer, Rainer, zbytek skupiny (kdyby někdo chtěl reagovat)

Byla ráda, že dokázala zvednout sestře náladu. Když však pokračovala s tím, že se bude vyrážet na průzkumnou cestu, překvapeně zamrkala. Samozřejmě! vyhrkla nadšeně a švihla ocasem. Vidina průzkumu a učení se nových informací naprosto zazdila negativní pocity, které ještě před chvilkou měla. K jejich malé skupince se brzy přidala i Třezalka. Opravdu se zdálo, že jí bylo mnohem lépe, což Šalvěj ráda viděla. Neboj, máma je v pořádku, ujistila ji a poohlédla se za léčitelským koutkem, kde černou vlčici ponechala v tlapkách zkušenějších. Už se jim snažila ukázat rostliny, kdyby jí bylo furt špatně, nedělala by to, konejšila samu sebe. Přidalo se ještě několik vlků a ten, který předtím vyhnal vlky z léčitelského koutku, se jal vedení. Souhlasně kývla na Mátu a po jejím boku se vydala za skupinou. Páni! Ty už umíš ovládat svou magii? špitla směrem k Třezalce s viditelným úžasem. Ah, fakt bych se měla začít učit. Ale má tu vůbec někdo magii vody, aby mi s tím pomohl? musela se držet, aby si nepovzdechla. Jak jsi na tom s magií ty? otočila se pak k Mátě. Měla přeci jen stejnou magii, třeba by se dalo učit spolu. Když je jeden z vlků nazval vlčaty, hodila po něm nemilý výraz. Už dávno nebyla vlče! Pche! Pak jí však došlo, že možná nemyslel přímo je, ale nějaká ta nová vlčata, o kterých se Einar zmínil. Rychle se zase uklidnila a nijak na něj nereagovala - cítila se vlastně trochu trapně, že to hned vztahovala na sebe. Jen se zhluboka nadechla, tak, jak po nich druhý vlk chtěl, a vyrazila za ním.

Astrid, Máta, Razer

S chápavým přikývnutím sledovala Třezalku, jak se přesunula mimo léčitelský koutek. Byla ráda, že se zřejmě cítila lépe. To totiž znamenalo, že i ostatní se z toho snad brzy dokážou vzpamatovat. Máme silné kořínky, pomyslela si a pohled přesunula na Shine, která se sice probrala, ale nevypadala nejlépe. Poté koukla po další léčitelce (Doubravce), která prosila o vodu. Nemocných už nebylo tolik a s příchodem nové vlčice (Sierra) se opět začínala cítit jako nemehlo, co se jim jen plete pod nohy. Přesunula se tedy k Astrid. Mohla bych si na chvilku odskočit? zeptala se opatrně své učitelky. Samozřejmě slušně vyčkala na odpověď - pokud byla kladná, pak poděkovala a přesunula se mimo léčitelský koutek, pakliže byla záporná, pak ještě chvíli seděla, no nakonec se omluvila, vysvětlila, že si potřebuje pročistit hlavu a odešla. Když se pak ocitla mezi zbytkem vlků, uvědomila si, že vlastně nevěděla, co dělat. Jen věděla, že potřebovala myslet na něco jiného. Celá situace mladou vlčici vystresovala a měla štěstí, že se ještě nezhroutila.
Nakonec se rozhodla vyrazit za Mátou, která taky vypadala, že úplně neví, co dělat. Už se probudila. Určitě bude brzy zase na nohách, ihned svého sourozence informovala o stavu jejich matky. Cítila se blbě, že Máta za ní ani nemohla jít. Stalo se mezitím něco, no, radostnějšího? zeptala se a rozhlédla se kolem. Všimla si vlka, který předtím vyhodil dvojici z úkrytu, jak sedí kousek od nich. Aniž by si to uvědomila, upřeně na něj zůstala zírat. Možná by mu měla poděkovat?

Astrid, Shine, Třezalka, okrajově Sierra, Doubravka

Šalvěj se zřejmě nemusela ze své neschopnosti tak stresovat, protože se konverzace rychle přesunula jinam, a to díky nově příchozí vlčici. Mladá vlčice si upřímně nebyla jistá, zdali za to měla být ráda nebo ne - přeci jen to byla promarněná šance se přiučit vlastní magii. Ale život šel dál, a tak na vlčici, kterou Astrid oslovila Sierra, kývla. Bylo tolik členů, které ještě neznala, měla by se v tom nějak polepšit, když už měla být učednice léčitelky. Nemůže přeci nemocné nazývat hej ty a podobně. Ale i vlčice byla velmi rychle zapomenuta, neboť se jí konečně probrala matka. Mami! Jsi v pořádku? vyhrkla a už se chystala k ní přiskočit, když si vzpomněla na Einarova slova a zastavila se. Neměla by překážet, teď se na ní hlavně musí podívat někdo zkušenější. Hned na to omdlela další léčitelka. Vše se na mladou vlčici dělo moc rychle, nedokázala všechno vnímat a patřičně na to reagovat! Poodešla tedy k Třezalce, jak po ní Astrid chtěla. V pohodě? špitla ke svému sourozenci. Sama se necítila nejlíp, ale sváděla to na stres.

Astrid, Doubravka, nemocní

Netrvalo dlouho než přišel nějaký další vlk a nařídil, aby ostatní, kteří tady neměli co dělat, odešli pryč. Teď už se alespoň necítila tak ukřivděně, když viděla, že nebyla jediná, kdo byl odháněn nebo vyháněn. To už ale přišla Třezalka, na kterou Šalvěj překvapeně pohlédla. I ona byla nemocná? Vůbec jí nebylo příjemné, že se to dělo zrovna její rodině. Teď však nebyl čas na stresování nad nemocí. Nemohla si dovolit být zase na obtíž. Otočila tedy svůj pohled na Astrid, která ji oslovila. Dobře, přikývla a přesunula se ke své matce, kterou pečlivě sledovala, aby si všimla nějaké potencionální změny. Zřejmě si jejího vyjukaného chování všimla i druhá léčitelka, která na ni promluvila. Děkovně se na ni usmála a přikývla. Byla furt ještě moc vyklepaná na to, aby s ní dokázala rozvést nějakou konverzaci. Měla bych se dát dohromady, pověděla sama sobě se zamračením.
Když se Astrid vrátila, Šalvěj měla menší dilema, zdali měla nadále dávat pozor na Shine nebo sledovat svou učitelku. Naštěstí na ní opět začala mluvit a ulehčila jí tak rozhodování. Chápavě přikyvovala, když jí vysvětlovala, co musí dělat. Ovládám. Tedy, měla bych ovládat, ale ne příliš dobře, nikdy jsem to nezkoušela, přiznala a sklopila uši. Proč svou magii nikdy netrénovala? Opět se cítila jak kdyby byla k ničemu.

Einar, Astrid, okrajově zbytek v okolí nemocných

S vykulenýma očima se zahleděla na Einara, který na ni a na Mátu zařval. Upřímně to nečekala a její první reakce byla stáhnout ocas i uši a lehce se přikrčit. Měl ovšem pravdu. Byla to vlastně taková facka, která ji vrátila zpět do reality. Prober se. Jenom překážíš, s tím samozřejmě ustoupila a nechala ostatní, aby dělali svou práci. Jen je sledovala očima a uvnitř se strachovala, že svou chybou způsobila něco hrozného. Nevěděla, jak špatně na tom přeci matka byla - co když ta chvíle, kdy se jim pletla pod nohy, byla rozhodující? V hlavě měla spoustu špatných myšlenek, ze kterých ji opět vytáhl Einar. Jen tiše přikývla. Sice se měla uklidnit, ale bylo to těžké. Roztřesená se tedy přesunula po bok Astrid.
Einar mě poslal, abych pomohla, prohlásila. Bála se, aby se ji také nesnažili vyhodit, proto chtěla hned ze začátku všechny ujistit, že tady má být. Upřímně moc nechápala, proč se slova chytl nějaký vlk, kterého sem Einar neposlal. Cítila se trochu ukřivděně, že jí a Mátě takhle vynadal, ale tohohle tady nechal. Nakonec teda asi dělal něco užitečného, ale stejně! Koukla po Astrid a čekala na nějaké instrukce nebo vědomosti, které by jí její učitelka mohla předat.

Shine a vlci v jejím okolí

Hltala každé Einarovo slovo. Sama neměla nic moc co přispět, a tak když domluvil, zůstala ticho. S menším úsměvem však sledovala Shine, která se konečně mohla projevit. Nejprve všechny poučila o siobě, kterou už mladá vlčice znala. Zdálo se však, že čím déle mluvila, tím hůř na tom byla. Nervózně začala přenášet váhu z jedné nohy na druhou. S vykulenýma očima sledovala, jak se její matka sesunula k zemi. Ihned přiskočila blíž, přestože ji Einar nevolal. Mami! vyjekla vyděšeně. Srdce jí bušilo jako o život - přeci jen to bylo poprvé, co něco takového viděla, netušila tedy, co se dělo. Odcházela jí snad duše? Na cestě do úkrytu už kašlala a jednou skoro zakopla. Ale tvrdila mi, že to není tak špatné, dostala ze sebe a pohledem vyhledávala někoho, kdo by vypadal, že ty informace potřeboval nebo alespoň chtěl slyšet. Doufala, že to nějak pomůže při pomoci! S největší pravděpodobností však jen překážela. Ah, škoda že ji Astrid nestihla nic naučit - v takové situaci by se to hodilo.

//Alateyská smečka

Šalvěj a Shine se nenacházely daleko od úkrytu, takže se mladá vlčice nemusela bát, že by se její matce mělo něco po cestě ještě stát. Třeba zakopnout a už se nezvednout! To by bylo opravdu nemilé. Ale byla bych s ní já, mohla bych ji odtáhnout, uvědomila si poté. Možná bych s ní měla na chvilku zůstat, napadlo ji poté. Přestože chtěla věřit černé vlčici, která jí řekla, že to nic není, nezdálo se, že by byla zcela v pořádku. Teď jí ještě uvidí vůdce. Za ním chtěla jít, aby mu řekla věci... Třeba jí přikáže zůstat uvnitř a odpočívat. Proti tomu by pak nemohla nic namítat. Chudák, pak by nemohla nikam jít, v myšlenkách se jí začalo tvořit tolik scénářů, které mohly nastat, až musela zavrtět hlavou, aby vůbec začala pořádně vnímat realitu. Ah. Podařilo se jim dojít do úkrytu. Tady už asi siobu nenajdu, pomyslela si.

Byla ráda, že jej Shine nijak neuháněla s rozhodnutím. Souhlasím! Je lepší si vyhradit čas na cestování a prozkoumávání a až pak se rozhodnout, kde mi je nejlépe, že? usmála se na ni a čekala na další validaci názoru. Šalvěj samozřejmě držela stejné tempo jako Shine, aby své matce náhodou neutekla. Bohužel se černé vlčici dařilo zakrývat to, že něco není v pořádku, a tak se příliš nestrachovala. Věřila, že nachlazení opravdu nic není. Však matka neměla důvod lhát! Na její další slova jen přikývla. Snad ho potkám, pomyslela si. Nedokázala si totiž představit, jakou povahu mohl mít. Za chvíli tam budeme, odpověděla, když zmínila úkryt. Už se těším, až se pořádně zahřeju a na chvilku se prospím, povzdechla si zasněně. Teď by něco takového fakt bodlo.
Pozorně poslouchala způsoby, kterými se mohla připravit na nemoc. A tohle všechno funguje i na zbavení nemoci? Nebo to už se musí dělat jiné věci? optala se. Ráda by totiž Shine pomohla zbavit se toho ošklivého nachlazení, které ji nutilo kašlat, ale aktivity, které vyjmenovala... No, neznělo to jako něco, s čím by mohla pomoci. Nakazit? Jsou nemocná? Taky nachlazená? netušila, že mrtvola mohla být nemocná. Nemělo to být jen schránka, kterou opustila duše? Tak k čemu nemoc, když ji vlastník schránky neprožíval a neměl jak se uzdravit? Jak zvláštní. Hm. Na té louce, kde jsem byla já, teda moc květin nebylo, pomyslela si, ale rozhodla se to příliš neřešit. Možná je jen nedokázala najít, protože byla všechna flóra pod sněhem. Šalvěj opět fascinovaně sledovala, jak Shine bezproblémově spatřila siobu a vydala se k ní - ta část už však nebyla tak bezproblémová. Nechceš příště radši vyslat utrhnout kytku mě? Nechci, abys zakopla a ublížila si, když jsi nachlazená, zeptala se starostlivě.

//Úkryt

Překvapeně zamrkala, když ji Shine sdělila, že rostou jako z vody. Šalvěji totiž připadalo, že rostla hrozně rychle, ale zároveň i hrozně pomalu. Měla toho ještě tolik před sebou. Zatím mě neláká myšlenka, že bych šla někam jinam. Ani nevím kam bych mohla jít, viděla jsem jen tu smečku, kterou nám ukázal táta, zavrtěla hlavou. Ta ji moc nelákala, aby pravdu řekla. Vlastně věděla ještě o existenci nějaké té Zlaté smečky, do které patřil Ingrid, ale prakticky nic o ní nevěděla. Jednoho dne bych se tam měla stavit a pořádně to tam prozkoumat, pomyslela si s menším úsměvem.
Když slyšela, co si Shine myslela o Namareyském vůdci, musela se zasmát. Vážně to bylo až tak špatné? Tak alespoň vím, že tam opravdu žít nechci, okomentovala s hihňáním. Rychle se však dokázala uklidnit, když řeč přešla k tomu, co se stalo na severu. Vlastně nevím. Jen to, že Heřmánka už neuvidím, zavrtěla hlavou. Ale pořád si s tebou můžu povídat, viď? promluvila pak k duši Heřmánka ve svých myšlenkách - odpovědi se jí samozřejmě nedostalo. To bych byla ráda! ihned se chytila možnosti naučit se novou flóru. Páni, ta vlčice, která mě má učit, ta bude koukat až tam přijdu takhle připravená, pomyslela si hrdě. Jak se připravuje na nemoc? zeptala se ihned zvědavě, když to Shine zmínila. To už se tmavé vlčici podařilo spatřit siobu. Šalvěj si jí samozřejmě nevšimla, protože ještě nebyla tak natrénovaná - přeci jen ji viděla jen jednou v životě. Nejprve tedy byla lehce zmatená, když Shine sestoupila z cesty, ale když viděla, jak siobu trhá ze země, došlo jí to. Dobře. Ale proč? samozřejmě byla připravena se řídit dle rad své matky, ale zároveň netušila, co špatného by mohla mrtvá zvířata nést. A Shine to zřejmě věděla, když jí varovala. Kde bych mohla najít nějakou louku? Až příště vyrazím mimo území, mohla bych se tam pro nějaké ty trychtýřky stavit, navrhla po důkladném prohlédnutí iluze.

Zamyšleně střihla ušima. Možná zbytek ještě stihneš! nechtěla, aby si Shine myslela, že jen protože ona se vrátila, tak zbytek se zaručeně taky rozdělil nebo vrátil. Mohlo se úplně klidně stát, že ostatní byli u Zinka. A co za informace mu neseš? zeptala se šeptem, kdyby to náhodou bylo nějaké tajemství. Ale mně by ho určitě řekla, ne? pomyslela si mladá vlčice. Bylo to v pohodě. Víc se mi asi líbí tady, za zbytek sourozenců nemohla mluvit. Bylo však možné, že se jí tady líbilo víc jen kvůli tomu, že na zdejší prostředí byla zvyklá. Na návrh, že do úkrytu můžou jít spolu, přikývla. Jedna se jmenovala myslím Plazivec. To je takový hezký a zapamatovatelný jméno! Ta další byla taky na písmeno P... P... Paloučnatka! A poslední byla myslím Sioba horská? zrekapitulovala své dosavadní znalosti zdejší flóry. Určitě bych se ráda naučila další! usmála se na černou vlčici. Ha ha! Zase se naučím něco nového, to je super, vítězoslavně si přikyvovala hlavou. Kašlání si samozřejmě všimla. V pohodě? zeptala se překvapeně, neboť to nebylo něco, co by jen tak viděla vlky dělat. Ta Sioba měla léčivou cibulku, nemohla by ti pomoct? Jen pozor, že ten květ je jedovatý. Myslím, že roste v horách, třeba jí tu někde najdeme… Hele! Šalvěj nadšeně poukázala na květinu, která se jak na zavolanou ukázala u jejich cesty.
Ano, nějaká jsem viděla. Proč? vzhledem k tomu, že Šalvěj ještě nikde sama předtím necestovala, netušila, že vidět mrtvá zvířata všude kolem bylo abnormální. Prostě to brala jako běžnou součást světa.

Zdálo se, že měla pech, protože Shine žádnou Renbli neznala. Nemyslím si, že je z Alatey. Ale asi tu má nějaké kamarády nebo co, odpověděla zamyšleně. Šalvěj ani nenapadlo, že by tihle kamarádi z hor, se kterými zjevně měla být, nemuseli být součástí smečky. Asi ještě ne? Já jsem šla sama, takže pokud se vrátili, museli mi někde proklouznout, zavrtěla hlavou. Když navrhla, že jí může povyprávět jak se měla, rozjasnila se jí tvář. Táta nás po cestě do Daénu učil kytky. Nějaký jsou fakt hustý! Když jsme tam dorazili, tak zrovna šli na lov, takže jsme si mohli vybrat, jestli počkáme nebo půjdeme koukat. Většina čekala, ale já se šla koukat, protože jsem se chtěla přiučit. No a chtěla jsem vidět všechno, tak mě napadlo, že půjdu někam vysoko. Jako ptáci, víš? Podle mě dost chytrý nápad, pochlubila se s úsměvem. V téhle části jejího vyprávění tak nějak začala její samostatnost, kdy se oddělila od Zinka a sourozenců. Hned vedle jsem viděla hory, tak jsem chtěla vyšplhat nahoru, ale... No... Nějak jsem skončila místo toho na cestě domů. Ale šla jsem se ještě kouknout na takový jedno zasněžený území co je kousek od hor, tam jsem právě potkala Ingrida ze Zlaté smečky! Měl takovou zvláštní věc na hlavě a hodně toho znal, tak jsem se přiučila. No a on hledá svojí sestru Renbli, tak jsme se rozdělili, že on půjde hledat na nějaké pláně a já se mám poptat ve smečce, vysvětlila, aby Shine trochu přiblížila, proč se hned ptala na nějakou cizí vlčici. Tak proto jdu taky do úkrytu, třeba tam bude někdo, kdo jí zná, dodala pak.

//Tundra

Šalvěj se bez nějakých větších obtíží podařilo dostat se zpět na území smečky. Vzhledem k tomu, že přes hory šla jenom jednou a to v doprovodu rodiče, bylo celkem zvláštní, že jí výšlap nepřišel těžší. Haha! Už jsem větší a silnější, proto mi to tak hezky jde, pomyslela si sebevědomě. V realitě měla prostě štěstí. Jenže když ucítila pach smečky, uvědomila si, že vlastně nevěděla, kde začít. Netušila, jak velké bylo jejich území, vlastně ani pořádně kdo do smečky patřil. Možná by bylo fajn začít v úkrytu. Tam určitě bude někdo, koho bych se mohla zeptat na sestru Ingrida, ne? zamyslela se. Nakonec si na svůj nápad kývla a rozešla se. Netrvalo dlouho a mladá vlčice spatřila známou postavu, která to zdánlivě měla namířeno stejným směrem. Mami! křikla po ní a doufala, že to tmavou vlčici zastaví a ona ji stihne doběhnout. Jsem zpátky, zazubila se na ní, když byla v dostatečně blízké vzdálenosti. Neviděla jsi tu nějakou Renbli? Potkala jsem vlka, co jí hledá, vychrlila hned. Měla tolik věcí, o kterých jí chtěla říct!

//Mrazivá jeskyně

Překvapeně zamrkala, když zjistila, že vlčice byla bez ucha. Už se chystala zeptat se, proč neměla ucho, ale pak jí došlo, že to Ingrid asi nebude vědět. Až jí někdy potkám, zeptám se jí sama, pomyslela si sebevědomě. Sice vůbec nebylo jisté, že by zmiňovanou tulačku někdy mohla potkat, ale Šalvěj byla přesvědčená, že ano. Jeho odpovědi na otázku ohledně vlčat se jí ovšem nějak nelíbily. Pak teda nevím, proč by si vlčata dělala, když se pak o ně nechce nebo nemůže starat. Zvláštní, zavrtěla nechápavě hlavou. Měla ještě tolik věcí, které se musela naučit. Pak začala přikyvovat. Ingrid navrhoval vlastně docela rozumnou věc. Ta Lissandra se netvářila moc nadšeně, když je tam Zinek přivedl, takže jejich vůdce by se asi taky netvářil moc nadšeně, kdyby tam přivedla Ingrida. Dobře, měj se! Hodně štěstí! křikla po něm ještě než se vydala vlastní cestou.

//Alateyská smečka

Mladá vlčice překvapeně zamrkala. když slyšela, že Ingrid neví. Tak nějak nečekala, že nebude mít odpověď na nějakou její otázku. Připadalo jí, že vždycky na všechno něco řekl, alespoň částečně. A měla pravdu! Nakonec i tady sdílel alespoň svůj názor. Snad jo, bylo by trochu problematické, kdyby ne. A kdo je Ásleif? náhodně vygenerovala další otázku. Zněla zajímavě, když chápala neoficiální názvy. Nad zjištěním, že ta vlčata musí nejdřív někdo vyrobit, se zamyšleně podívala do země. Proč by někdo chtěl projít si celým tím hnusným obdobím, kdy se vlčice nafoukne a tím prděním vlčat a pak si je nenechat? zavrtěla nechápavě hlavou. Když zemřeli, dobře, neměli schránku, aby jim mohli fyzicky lovit a starat se o ně, to chápala. Dokonce i ztracení chápala. Ale že by je rodič nechtěl, to jí nějak nešlo do hlavy. Tak to možná budu muset začít hledat už teď, abych nějaký vůbec našla. Třeba do zásoby nebo tak, prohlásila zadumaně. Na zanechání krystalu jen kývla. Pokud ho bude chtít někomu ukázat, může je dotáhnout sem. Můžu to zkusit! pověděla mu nadšeně a vyrazila ven.

//Tundra