Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ulov něco do zásoby 3/3
Najdi úkryt 3/5

Představa, že by jednou řídil společně se svými sourozenci (a případně vlčaty druhého alfy) celou smečku, no naplňovala celkem vzrušením. Nebude někde dole, bude nahoře a bude moct rozhodovat a ne poslouchat vyšší. Hlavně protože žádní vyšší nebudou. Jaký bude mít problém s týmovou prací, to ještě nevěděl, to se uvidí později, avšak spojence potřeboval každý. „Tomu věřím. Nám určitě neunikne žádná příležitost být silnější,“ přikývl Lilith, avšak narážel na všechny sourozence. Kdo by nechtěl být silný? Všichni by chtěli být silní. A sourozencům se dařilo dobře, teda až na Amona, jeho šance nebyly moc velké. Ano, šlo o jeho bratra a své sourozence měl i rád, jenže bavili se už o tom, pokud měl zemřít, zemře. Takovému osudu se nikdo nevyhne. Pohlédl na sestry, když Lilith podávala Amygdale jiný způsob komunikace, než bratr Alastor. Amygdala měla ráda fakty, nic okolo jí nezajímalo. Nereagovala na pochvaly ani na nějaké pohotové věci. Hlavně jak málo mluvila, spíše si věcí všímala. byla jiná, avšak schvaloval to. Bude skvělým článkem Společenstva. Každý sourozenec měl něco, čím bude doplňovat nějaký článek.
Pak se vrhli na lov. Přiblížili se na vhodnou vzdálenost a matka vypálila jako první. Kapybary se rozutekly do obou stran, přičemž máma vypálila na tu menší ohnivý šíp a omráčila ji. To bylo skvělé! Jen ji teď dorazit! Pak se zatím rozběhla za tou větší, no sourozenci se vrhli na tu menší. Samael se zakousl přímo zespodu do krku. Tam by někde měla mít krční tepnu, smrt by byla rychlá. Avšak usoudil, že čtyři vlci, byť malí, jí museli již dát co proto. Máma následně přitáhla i větší, už mrtvou kapybaru a pro jistotu ještě kousnula i do té jejich. Asi si ověřovala, zda vážně byla mrtvá. No i kdyby ne, teď určitě ano. Teď je musely obě dotáhnout do hor a zároveň najít i nový úkryt. Chytl kapybaru za tlapu a jakmile se přidali i bratr a sestry, vydali se nahoru do hor.

>> sněžné tesáky

Ulov něco do zásoby 2/3
Najdi úkryt 2/5

<< tichá zátoka

„To by mohly. Další zásoby k jídlu,“ pronesla k Lilith, když si představovala ryby v úkrytu, až by slezla voda. Ryby by bez vody nepřežily. Protože kdyby ano, někdy by vylezly ven, ne? „Mně vůbec nevadí, že mám vodu a ne oheň. Voda je stejně mocná a oheň dokáže uhasit,“ dodal k Alastorovým slovům. Teď dlouho hořet nikde nebude... „Ale magie si určitě dokáže najít cestu,“ dodal, samozřejmě nezapomněl na sílu magie. „Velet smečce obnáší hodně práce, že? Když nás ale bude víc, budeme si moci práci lépe rozdělit,“ podotkl, na druhou stranu to budou mít jednodušší. Každý si vezme nějakou oblast, kterou bude jako alfa dělat a půjde jim to jako po másle! Jestli tedy každý bude svou část dodržovat a dělat pořádně. Aha! Mít tedy úkryt v zátoce se vyplatilo hodně. Avšak nechtěl by mít úkrytů víc. Sice jich bylo hodně, ovšem stejně by se o ty ostatní nikdo nestaral. Už to viděl! Hlavně budou mít už dost práce jako alfy, natož procházet deset úkrytů. Avšak cosi na Alastorově teorii bylo. „Ale musel by každý tu povinnost dodržovat,“ vyřkl nahlas. No kdo by měl rád nemakačenky? „Nebojím se smrti. Jako každá událost taky musí jednou přijít,“ odpověděl mámě. Jednou vyroste, jednou se stane alfou, jednou někoho zabije, jednou sám umře. Každá důležitá událost v životě vlka musela přijít. Nesmrtelnost neexistovala a považoval by to spíš za nevýhodu. Nastal čas lovu a matka jim začala vysvětlovat teorii lovu. Zvířata poznají hlavně podle stop a pachů. Každý mělo své jedinečné stopy a svůj jedinečný pach. Stačilo se jen učit a bude vědět vše u lovu hlodavců, králíků, ryb, ptáků i dalších zvířat. Podíval se na rozdíl stop mezi nimi a dvoumi kapybarami, co následně uviděli válet se ve vodě. To musí být velké vodomilky, pomyslel si. Pršelo a ony se stejně válely ve vodě. Poslouchal instrukce. Musel být tichý a opatrný, nenápadný. Takže už nic neříkal, chvíli pozoroval pohyby matky i následně jeho sourozenců a pak se přidal, kopíroval pohyby, na které hleděl před pár vteřinami. Budete naše, pomyslel si. Samozřejmě myslel naše svačina. Co taky jiného?

Ulov něco do zásoby 1/3
Najdi úkryt 1/5

Podíval se směrem, kterým býval úkryt.. no teď byl zcela pod vodou a vážně si ho mohly maximálně užívat ryby, oni žábry neměli. „Postavení alf? Jako všichni? Je nás hodně, ale alfy jste jen dvě,“ naklonil hlavičku na stranu. Přece by nemohlo být sedm alf! Možná jednou proběhnou nějaké sourozenecké boje o tento post... hmmm. „Musíme být významní, pokud máme v budoucnu dosáhnout velkých věcí,“ narážel na slova Alastora. Významní vlci vždy dosáhli velkých věcí, nebo? „Nebo se odtud spíše lehce brání,“ odpověděl Alastorovi na jeho teorií svou teorií. Přece jen, útočníci by byli znevýhodněni minimem prostoru a celý to tu je ohraničený vodou. Jak řekla máma, táta by měl jednoduchou práci s vodou. Avšak Sam a někteří další jeho sourozenci v budoucnu taky! „Ale asi máš pravdu taky,“ dodal směrem k bratrovi ještě a uvědomil si, že něco na tom být muselo. Kdo by čekal úkryt někde, kde se to může lehko zatopit? Jako právě teď, no nevýhoda byla, že teď budou chvíli bez úkrytu. Avšak Samael nikdy nefňukal, tak to neměl zapotřebí ani teď. Vody zase slezou, úkryt obnoví. „Takže kdybychom se teď pokusili ulovit ryby, mohlo by se nám něco stát? Aha! To bych nerad,“ zavrtěl hlavou, žít vážně chtěl a dosáhnout velkých věcí, jak už o tom mluvili. „Tak ulovíme pár zajíců. Už mám celkem hlad. Pak si tedy najdeme i nový, dočasný úkryt, dokud voda nesleze, že?“ olízl si pysky a byť neměl s lovem žádné zkušenosti, neshledával to jako nic těžkého. Však plavat taky dokázal. A nový dočasný úkryt se bude hodit taky. „Plavat je celkem jednoduché, že?“ zazubil se na Caina, co se tu začal chvástat, že dokázal plavat. A teď hurá na lov! Alastor se již ptal, jak na lov králíků a při tom okamžiku se taky na mámu podíval. Sice dokázal plavat sám, avšak tady budou spolupracovat a byly by to spíše neúspěšné pokusy, kdyby každý dělal něco jiného...

>> zubří pláň

× Projdi se po zatopeném území
× Pokus se plavat
× Dej své alfě vědět o momentální situaci

<< sněžné tesáky (přes zubří pláň)

Matka taky předpokládala, že Peisia měla rod, jako oni všichni. Komu by to připadalo totiž jako jméno? To i jeho rod zněl více jako jméno, jenže upřímně vlastně neznal ani jeho význam. „Má naše jméno rodu nějaký význam?“ zeptal se rodičů, jména občas mívala význam... „Čaj si dám taky. A pak se ho naučím dělat sám,“ pronesl sebejistě, bude si někde ležet při západu slunce a popíjet čajček, haha.
Astaroth sdílela stejnou myšlenku jako ona, no podle otce to stejně nebylo možné. Jaká škoda! No šlo vidět, že ani magie nedokázala úplně vše. „Aha. Magie umí být asi mocná věc, ale ani na přírodní úkaz nemá,“ odpověděl, no jeho víra v magie nezmizela. Pořád mu mohla pomoci v takových věcech! Avšak prát se s počasím nemělo údajně cenu a to si hodlal zapsat do mysli. Mohlo by ho třeba zničit se o to jen pokusit! Dorazili zatím do zátoky, no ta již byla spíše vytopená. Alduin se rozhodl prozkoumat jejich úkryt, no moc naděje v tom neviděl. „Já bych neměl problém obsadit úkryt jinému. Nikdo by neměl šanci proti tolika vlkům,“ sebejistě se narovnal, jakoby stále nebyli vlčaty. Spíše se mu jen líbila ta představa, jak někoho vyháněli z jeho přístřešku. „Je tu až moc vody a určitě to bude ještě horší. Nevidím v tom moc naději, že by náš úkryt ještě byl použitelný,“ mírně se zamračil po tom, co otočil zrak ke své mámě. No jakmile se otec vrátil, ta slova se jen potvrdila. „Věřím, že do hor se voda určitě jen tak nedostane, tam určitě najdeme zase bezpečné místo,“ přikývl směrem k Allavanté ještě. Ale škoda místa, kde jsme se vlastně narodili. Obnoví ho ještě někdy, až voda zas sleze, nebo si najdou úplně jiné místo pro žití? Přece tu všichni kvůli nekonečnému dešti neskončí jako trosečníci na moři, jako že by se ostrovy úplně potopily... divná představa. „Ryby nám úkryt nesebraly, Lilith. To ta voda. Ryby v ní jen žijí a poplavou kamkoli, kde je,“ řekl sestře. Ano, sice plavaly i v jejich úkrytu, no vedly je instinkty, jako měli instinkty i vlci, nebo jakýkoli živý tvor. Když se mu již začaly potápět tlapy v blátě, rozhodl se trochu "projít", ne daleko, aby se mu to nestávalo furt. No po pár krocích se pod ním břeh propadl úplně a on už se koupal celý v hluboké vodě. „Eee,“ zajíkl, jen tak akorát, než mu stihla voda natéct do tlamičky, avšak i když to chvíli vypadalo, že se bude snad topit, dokázal se po pár vteřinách muk vyškrábat zpět na břeh. Musel jen správně a důkladně máchat tlapami, držet hlavičku nad hlavou a nepanikařit. Avšak on zatím nepanikařil nikdy. Ten už se pod ním snad nepropadne. Vrátil se zpět. „A co žije v horách za zvířata, co se dají lovit? Nebo tady plavou ty ryby. Ty nejsou k jídlu?“ zeptal se po tom, co i Lilith s Alastorem poznamenali, že v té vodě to taky celkem žilo, včetně těch ryb. Aspoň by nemuseli nic tak složitě hledat... Následně se jim náhle rozehřál kožich. Udělal to někdo z rodičů? Sourozenců? Nebo to dokázal sám? Rozhlédl se tak přibližně po všech, že by našel v někom ten vítězoslavný výraz. No Lilith se následně na to taky ptala, ta to určitě nebyla. Avšak matka jim řekla, že to zvládnou klidně i sami. Musel se jen trochu soustředit... ale to uměl přece skvěle!

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

„Já jsem Samael, Peisio Namareyská,“ představil se dančím vlčicím, no vypadalo to, že neznámým vlčicím rodiče důvěřovali, tak v nich asi neviděl jakoukoli hrozbu. Takhle se tu poklidně bavili...ano, vše bylo v pořádku. „To je nějaký rod?“ zeptal se tak do éteru, protože Namareyská neznělo jako jméno. A vůbec, kdo by se tak chtěl jmenovat? Jako Lilith se i Sam podíval nadějně na Tundru, jakoby to byla najednou ona, kdo by jim měl dávat lekce magie a zároveň aby podpořil sestru, no toto padlo. Nejvíc se dalo spolehnout fakt asi jen na své rodiče. Na druhou stranu, udělal by to pro někoho on, jen tak pro nic za nic? Avšak zatím byl malým vlčetem, těm nemohl snad nikdo odolat... Avšak i tak natáhl hlavu blíž a pozoroval, jak tu Peisia kouzlila aspoň svou zemí. Takový potenciál nebýt tak slabý...musím se naučit svou vodu ovládat co nejdříve, ano! Chvíli snil o své snad budoucí síle, avšak pak jedna z dančích vlčic (mají snad mezi předky daňky? nechala vyrůst květinu. Šlo o trychtýřek podporující hojení ran, rostoucí na lukách. „Ten se bude určitě hodit,“ podotkl s přikývnutím a zapamatoval si ho. Už takových kytek poznal! Bylo k údivu, že si je všechny ještě pamatoval. Následně dvě hnědé vlčice odešly a rodinka zde zůstala zase sama. Z nebe se ale dál snášel déšť. „Už prší dost dlouho. Jde magií vody zastavit déšť? Zkusíš to, tati?“ otočil se na okřídleného vlk a očekával, že najednou pršet nebude. Nebo by to měl zkusit on? Třeba by to zvládl! Nebo by se možná mohli spojit všichni... Ovšem co ho zaujalo také, byla slova matky. Abych mohl vlka zmanipulovat, musí mi vlk důvěřovat, pomyslel si. To bylo ono! Proč neudělat z vlka loutku, aby to bylo k jeho prospěchu? To byla tak lákává myšlenka... No a teď honem domu. Vlastně ho ani moc nenapadlo, že by už žádný domov být nemusel.

>> tichá zátoka (přes zubří pláň)

<< rokle (přes nejvyšší horu a červenou louku)

To byla ale dlouhá cesta! Rokle s divnými tvory, velká a osamělá hora, louka, kde vadli už nějaké červené květiny a pak ...portál. Bez problému prošel za ostatními a najednou byli znovu v horách! „Co byly ty červené květiny na té louce, před portálem?“ začal se vyptávat, jakmile se rozešli podél hor. „Máme tu více portálů? Jak vůbec vznikají?“ zeptal se také, no kdo ví, zda znali rodiče odpověď na takovou otázku. Existovaly otázky, na které odpověď nikdo nevěděl. Byla tato jedna z nich? Jak vzniká magie? přišlo mu na jazyk taky, ovšem rozmyslel si to. Možná odpověď neměl nikdo vědět. K jaké moci by se dotyčný dostal, dostat se k jádru magie? Existoval takový vlk? A kolik vlků si toto přálo? Nikdy nebude nejlepší. Nikdo z nich. Vždy se najde někdo lepší. Hlavní bylo být chytřejší. Každý někdy udělal chybu. Nadále se vydali k Wuovi, obchodníkovi s vozíkem. To je ten vlk prodavač, došlo mu ihned a střihl uchem. U toho koupí magie a určitě další věci. Ale co mu mám dát? zarazil se v mysli. Každý tu pořád mluvil o nakupování a získávání, no nikdo neřekl, za co. Však nic neměl. I tak se vydal s ostatními k postaršímu vlkovi a pečlivě si vše prohlížel. Nakonec použil diamanky, o kterých ani netušil, že je měl a nevěděl, kde je sehnal, avšak co získal? Novou magii? Silnější element? To už mu nikdo asi neřekne, to už musel zjistit následně sám. Ovšem nebyli tu sami. Potulovaly se tu u nich dvě hnědé vlčice. „Vy jste kdo?“ promluvil na dvě cizinky a naklonil hlavičku na stranu. Nepatřily k nim do rodiny a ani do Společenstva. Neměly totiž ten, jemu už známý, pach. No jednu z nich očividně zaujaly tátova křídla.

Nákup

30 kšm/6 rubínů/4 mince

Směnárna
Směňuji 6 rubínů za 60 kšm = 30 kšm + 60 kšm = 90 kšm
Směňuji 4 mince za 160 kšm = 90 kšm + 160 kšm = 250 kšm

Levely k elementům
2.level voda - 50 kšm
3. level voda - 60 kšm
4. level voda - 70 kšm
Dohromady: 180 kšm

Kyselé žížalky - 40 kšm
Magický herbář - naučil se květinu(y)

Kyselé žížalky - 2 - 10 % do vytrvalosti
Schváleno

Zbývající částka: 30 kšm/0 rubínů/0 mincí

<< na vyhlídce (přes severní hory a ostříží zrak)

Vydali se z vyhlídky pryč. Lilith se mu samozřejmě snažila do hlavy vstřepit, že nefňukala. Jenže on nebyl zas tak blbý. Viděl, co viděl, a usoudil, že nebyl jediný. Jen se spiklenecky usmál a pokud ho sestra zahlédla, došlo jí, že jí v tomto nevěřil ani čumák mezi očima. Nene, on se nenechá ošálit, nikdy! Bylo výhodnější být vždy o krok napřed před vlkem, umět skvěle předvídat jeho kroky a tím způsobem reagovat. To se určitě kdekomu vyplatilo víc. Takže já ovládám vodu, pomyslel si. Nemohla mu již uniknout barva jeho očí. Pohlédl na své sourozence. Někteří nesli barvu červenou - oheň, někteří stejně modrou - voda. Nikdo neměl zemi nebo vzduch. Ani krev jako jejich starší sestra Artume. Avšak ta červená mohla dost mást, třeba někomu oči ztmavnou a krev se u něho projeví...ukáže jen čas. I tak mu magie přišla jako zajímavá věc. Byla to taková ta tendence být silnější, schopnější. Nemusel spoléhat jen na svou fyzickou silu. No až tedy někdy, zatím přeci svou vodu neovládal. Cesta jim zatím ubíhala jako po másle, většina sourozenců šla s plnou parou, jen Cain s Amonem se vezli na Alduinových zádech. Amon, jeho bratr, mu celkově připadal takový věčně unavený, slabý. Sice už nebyli nejmladší, ovšem měl nějakou šanci na přežití? Měl svou rodinu rád, ale byl realista.

>> sněžné tesáky (přes nejvyšší horu a červenou louku)

Jako všichni, tak zpozorněl i on. Taky vzhlédl k nebi, kde právě terén obhlížel velký, zrzavý vlk s křídly. Co to mělo být? Na jednu stranu ho to děsilo, na tu druhou... no kdyby mohl, a že z více důvodů nemohl, z toho nebe by ho strhl. Kde se v něm braly tyhle myšlenky, sám nevěděl, no byly tam a on zatím nevěděl, jak s tím naložit. „On nás špehoval?“ podotkl k přítomným, když zrzavec odletěl zas někam pryč. Proč by je měl kdo špehovat? Měl snad nějaký pádný důvod? To možná nevěděl ani nikdo tady. No to už se celá jeho rodina vydala domu. Cesta bude dlouhá, no Sam už se nehodlal vozit na zádech jako jeho dva sourozenci. Spíš chvíli přemýšlel, jaktože tu někteří vlci dostávali druhé jméno. Dostane taky někdy druhé jméno? A jaké by mělo být? Hmmm. No zeptá se jindy. Jeho pozornost upoutala sestra Lilith, která šla vedle něj a pofňukávala tady. Správný vlk Společenstva chaosu přeci takhle nefňukoval! Uvědomoval si vůbec, že byli vlčaty? Nebo po tom, co viděl plno dospělých vlků, tak chtěl dospět co nejdříve? No jo, ale čas se urychlit nedal. „Však není proč fňukat, domu jdeme. Ale cesta bude daleká,“ promluvil na svou hnědou sestru a i když ji původně chtěl uklidnit, nakonec ji musel trochu postrašit. Jak se asi bude tvářit na to slovo daleká? Hehe. No jo, ach ten sourozenecký život.

>> rokle (přes severní hory a ostříží zrak)

Zatímco "léčil", dorazil Alduin a Sam byl odstrčený, aby měl táta místo na léčení. Nebránil se, nebyl hloupý. Však okřídlený vlk byl pro něj král léčení. Vždy vlkům ze Společenství chaosu pomůže, včetně své rodiny... hlavně své rodiny! Neuniklo mu však, že se o něm mluvilo. Narovnal se. Jasně, že projevil zájem! Pokud? pomyslel si a naklonil hlavičku na stranu. „Ano, budu se učit,“ pronesl s jistotou, žádný pokud! Jasný, že si každý myslel, že ho to jako vlče mohlo přestat bavit, no to si moc neuvědomoval. Samozřejmě, klasické vlče. Ale prostě ho to bavit nepřestane. Jejich starší sestra Artume začala mluvit o další květině, tentokrát jedovaté, mohl se díky ní ochránit před cizími magiemi. To se mu v životě bude určitě hodit, že? Jenže komu ne, tady na ostrovech? Prohlédl si ji, sice už trochu zvadlou, avšak pořád ji šlo poznat. Nevěděl sice, jak vypadaly fialky, no už podle názvů byly fialové, jako tato květina. Tahle však měla k tomu i trny. Měly je i normální fialky? Hmm, chtělo by to nějaké přímé porovnání... No to už si je zval otec k sobě, mamka byla již vzhůru a chystali se vyrazit domu. Měl pocit, že se bude v té noře po tom všem cítit jako sardinka, společně s ostatními, jenže on přece něco vydržel! Na momentální déšť se jen občas oklepal, ale jinak nic jiného nepotřeboval. Ano, cítil zimu, což znělo i logicky, ovšem ne, nebude se tomu přiznávat, nebude přiznávat slabost jakéhokoli druhu. A tak si na sestřino stěžování i následné popohánění jen pro sebe odfrkl. Nechtěl odporovat svým sourozencům nahlas, i když to jednou taky přijde. No nepotřeboval popohánět pro něco, co právě dělal!

Scar, Allavanté

Neuniklo mu, že někteří vlci pomalu odcházeli, no jeho hlavní pozornost měla kytičková grupa. Alfa Scar trochu následně sprdl Alastora, no jemu samotnému naopak doporučil učit se od táty. To už věděl! Avšak i tak přikývl a pronesl: „Určitě mě naučí vše potřebné.“ Ještě tak mladý a už měl životní cíl? To se nenaskytlo v životě každému! Ovšem chaoská vlčata se musela podle něho do tohoto života zapojit hodně brzy. Bude lepší, když bude vědět, co od sebe čekat. Mamka následně odešla a zanechala je na hlídání Scarovi. Sam se na něj podíval, jakoby měl očekávat další moudra, no to už mluvil s jinými vlky, případně s jeho sestrou. Samael to využil jako příležitost jít hledat moudra jinde, avšak netrvalo dlouho, co ho do čumáku náhle udeřil pach krve. Mamka se vracela, avšak v úplně jiném stavu, než předtím. Měla po sobě rozeseté rány. Na vyhlídce se svalila na zem se zavřenýma očima. Její slova postřehl, no teď vnímal jen její stav. „Ne!“ vykřikl a přiběhl k ní. Šťouchl do ní čumákem. Byť působil jinak lhostejně, rodina pro něj byla více než jiní. Nechtěl, aby mu tu umřela před očima. A umírala? Jeho mysl to tak viděla. „Ne, mami, dnes neumřeš!“ pokusil se říct odhodlaně, i když jeho hlas tak moc nezněl. No to už Scar pro ně připravil pár dalších plazivců, které přišly zrovna vhod! Však před chvílí o nich mluvil. Rozžvýkat a nanést na ránu, řekl si v mysli a vzal do tlamy první rostinku. Tu rozžvýkanou následně nanesl na jednu z nejhorších ran, co Allavanté měla. Pokračoval dál, avšak bude to stačit? „Táta se urrčitě brzy vrátí. Ten tě vyléčí úplně,“ pronesl ta slova se vší nadějí. Kampak vůbec předtím zmizel? Chystal se vůbec vrátit? Musel!

Scar - křečka listová

Zatímco zkoumal střídavě květinu a jeho bratra, který tu byl z jeho sourozenců snad jediný, neunikly mu ani nejbližší konverzace a hlavně Scarovo vyprávění o další květině - malá hnědá křečka listová, rostoucí v lese. Prý se hodila na trávení, jen ne ve větším množství. Sám nevěděl, oč šlo při křečích, no na to už se zeptal Alastor, přičemž mu následně matka odpověděla. Sice trochu nepřesně, avšak Samael pochopil, že mít něco jako křeče nechtěl. „Takže křeče bolí hodně, když bych se nemohl ani hýbat. Když bych se b-olestí nemohl hýbat, bylo by to špatné. Byl bych zr-ranitelný, slabý,“ poznamenal a mírně podzvedl svou drobnou hlavičku. No to znamenalo, že se určitě křečkou nebude ládovat. Nechtěl být oslabený. Chtěl být silný. A on bude silný! No to už na něj hodil řeč Scar a Sam se nad jeho slovy zazubil. „Ano, budu léčitel Společen-nstva Chaosu,“ přikyvoval souhlasně, i když si jeho mladá hlavička možná ani neuvědomovala, že to řekl tak jistě. A vůbec, chtěl být léčitelem? Byl ještě příliš mladý na to, aby ho vůbec napadaly takové věci, avšak...otec léčitelem byl! Tak proč by nemohl ani on? Ano, sice by se musel naučit, co to obnášelo a nejen to, no neměl a nebude mít malé sebevědomí. Bude vždy věřit, že zvládne vše, co bude a asi i nebude potřebovat. Teď byl ambiciozním a aktivním vlčetem, to bylo samozřejmostí, že si to myslel. A kdo ví, třeba budou léčitelí společně s Alastorem, ten taky jevil zájem! Jestli teda spíš nevznikne nějaká bratrská rivalita. Mohli se prát o to, kdo bude ve své profesi lepší, haha.

Vypadalo to, že mu chtěl hnědý vlk dělat nějakou výchovnou přednášku. No Samael byl vlčetem, které pravděpodobně neuposlechne takové řeči nikoho jiného, než svých rodičů a tak si musel nad Caliddovými slovy jen odfrknout...no nebo jak to u vlčete znělo. „Ně. Já jednou taky vylostu a budu silný a vychytl-l-rrr-alý,“ podzvedl sebevědomě hlavičku s ještě prvním úspěšným pokusem o písmeno r. No zatím byl jen vlčetem, které si nevidělo do své tlamy a možná ani do svých činů. Možná si myslel, že mohl vše, když maminka byla alfou, velela této smečce? No asi určitě, jen kdyby věděl, že realita nebyla tak růžová! Možná by si dovoloval i tak. Konec konců, nejspíše mu to bude nějakým způsobem formovat povahu. No než se stihli k vlkovi nachomýtnout další, došlo mu, že tam vepředějc je o něco i zájem. O vlka tedy zájem ztratil. Rád se zabýval spíš něčím, co k něčemu bude, než poslouchat učitele, co nebyl jeho učitelem. Přicpal se dopředu (což nebylo těžké se ve své velikosti proplést mezi tlapkami) a všiml si květinky. Alfa Scar zrovna vyprávěl o plazivci - tak se jmenovala - a jeho účincích. Plazivec se používal na rány po boji tím způsobem, že prvně bylo potřeba květinu rozžvýkat a pak nanést na ránu, čímž to urychlí hojení. „Plazivec na l-l-rány,“ pronesl ne proto, aby zněl chytře, no spíš proto, aby se to do jeho hlavičky dostalo snáz. A zapamatuje si tu informaci tedy? Záleželo na jeho paměti...však sám zatím nevěděl, jak moc jeho paměť fungovala. No plazivce si ještě očichal, ale nežvýkal ho jako jeho bratr...však žádné rány neměl!

Ani to s ním nehlo, když se po něm ohnal. Jinak řečeno, nebál se, ani zamák. Nejen, že by vlka zakousla Samova matka, kdyby vlk zakousl Sama, no prostě... nebál se. Jeho mozkové centrum strachu očividně míč nefungovalo a ani fungovat nikdy moc nebude. Avšak proč ne? Strach by ho stejně brzdil! A on určitě bude mít do života hoodně plánů. Když ho velký samec odstrčil čumákem, ještě se ho pokusil chňapnout po něm, avšak minul. Hm, už si hrál tam dole, už si nechtěl hrát i tady nahoře. Jaká škoda... „A ploč ne?“ naklonil hlavu na stranu. Ne, fakt nevěděl. On viděl jen ocas, na který mohl zaútočit. A pak tu existovaly ty vlohy, kdy bude pak chtít, aby měl nad každým navrch. Avšak takhle ještě asi ani nepřemýšlel. Zatím viděl prostě jen ten ocas. „Chči taky bojovat,“ ohlásil mu jako kdyby si pořád neuvědomoval, že i kdyby tento vlk ho chtěl zamáčknout... nebude se muset moc namáhat. No prostě neměl strach.

Hm, tam dole, u toho oči vypalujícího jezera a na té zelené louce probíhaly souboje a Samaelovi vešla do hlavy taková myšlenka, jestli je to jednou nečekalo taky. Až trochu víc vyrostou, samozřejmě. Teď by je to matka dělat neposlala, i kdyby chtěli. A chtěli? Hm, ta představa zakousnout se do cizího masa mu nevadila už teď. Jenže byl malý a ještě slabý na takové rvačky, kdekdo by ho rozmáznul po zemi jako myšku. Ach jo, být vlčetem už nechtěl! Jako kdyby si neuvědomil, že každý se jednou narodil. Jeho zrak zaostřil na novou společnost, co právě přišla ze souboje (Callid). Když už nemohl Sam bojovat pořádně, aspoň si právě vyhlídl společnost - oběť, co bude chvíli terorizovat. Začal se k němu pomalu "plížit" zezadu a v ten nejvíc vhodný okamžik, co usoudil, ho chňapl za ocas, prostě jen tak, z ničeho nic, z nudy asi. Sice jeho zoubky byly malé, avšak ostré. Určitě to cítil.

<< tichá zátoka (nesen na zádech taťky)

Celou cestu vnímal každý krok svého otce a kožíšky svých sourozenců, kteří se nesli s ním. Hm, co je tak sundat? Ne, ne. Vlk jako on si musel přece počínat v životě s pořádnou dávkou chytrosti a toto by nebyl nejchytřejší krok, i kdyby chtěl toto místo pro sebe. Rodina přeci musela držet při sobě, no ne? Možná cestou na chvíli i usnul, kdo ví, no když měl jeden příležitost spát, proč ji nevyužít? Avšak když konečně dorazili na místo, už byl zas vzhůru a rozhlížel se okolo. Hm, tady, na nějakém vyvýšeném místě, ani omylem nebyli sami. Nacházelo se tu... plno vlků. Šlo o ty nepokrevní sestry a bratry ze Společenství chaosu? Určitě. Seskočil z Alduinových zad a kromě svého nejbližšího okolí shlédl i dolu k blyštivému jezeru, kde se též pohybovali vlci. Hm, bojovali, ano! Takže je rodiče vzali na nějaké představení? Už teď si sebe představoval jako velkého a silného vlka, schopného porazit kohokoli! Šlo o až moc sebevědomé myšlenky, avšak co čekat od vlčete? Ach, tolik toho ještě nevěděl. Každého vlka v okolí si chvíli prohlížel, dalo by se říci, že je propaloval pohledem, no nikdo asi netušil proč. Avšak on to věděl dost dobře. Hodnotil je, ať už podle jejich chování nebo každého sebemenšího pohybu. Na druhou stranu hodnocení malého vlčete zas takovou váhu nemělo. No nebál se a šlo to znát. Nikdo ze sourozenců se nebál.