Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mohla bych být ráda, že si mě konečně začal všímat trochu víc. Ale ten odměřený tón mi i tak neutíkal. "Vážně bys mě při našem prvním setkání hodil do jezera?" Zamračila jsem se. "To jsem v tobě musela zanechat fakt dojem." Zeiran nikdy žádný lichotník nebude, prostě to neumí. Zastříhala jsem ušima. Jestli měl být tohle kompliment, tak bych si ho měla asi dát za rámeček. Přesto jsem byla ráda, že mě opravdu neutopil. Protože teď jsme tady stáli jako rovný rovnému. Teda... vlastně měl ode mě opravdu hodně navrch. Ale já si to nepřipouštěla. Byl to jediný vlk, za kterého bych ochotně položila život.
Zeiran se mě snažil poučovat o pravidlech a já v té chvíli zvedla tlapu. "Zei, klid." řekla jsem plynule a při tom se na něj usmála. "Věř, že na to asi nevypadám, ale nejsem tak neschopná." Řekla jsem mu a při tom zamrkala. Chodil sem a tam a já se také postavila, abych ho na chvíli zastavila. Postavila jsem se mu do cesty a při tom zvedla hlavu. Ani zdaleka jsem se mu nemohla výškově rovnat."Scar byl moc milý, potkali jsme se u jezera. Vyzařoval respektem a jeho jazyk byl víceméně takový, jaký jsem si představovala." Řekla jsem Zeiranovi a začala mu tak postupně vyprávět, jak se to vlastně seběhlo. Doufala jsem, že ho to trochu více uklidní a nebude tak vyšilovat. Jako bych provedla nevím co. "Každopádně o mně už věděl, díky tobě, Havrane." Zašklebila jsem se, to jméno mi nějak nešlo přes jazyk. "Ale řekl mi, že by si přál víc takových členů, jako jsem já a je rád, že mě může přijmout do řad. Vysvětlil mi pravidla. Že mou pomstu na té šedivé vlčici si nemůžu bohužel vylít." Zavrčela jsem mírně. Do dnes to ve mě vřelo, ale byla jsem ochotna nad tím přimhouřit oko. Když se nebudeme potkávat, neboť z nás kamarádky nikdy nebudou. "Na druhou stranu mi prozradil, že mě naprosto podporuje v tom podpálit zadek alfě Daénu." Zavrtěla jsem ocasem hrdě. Ale pak jsem se zamračila. "Ale... asi čím víc nad tím přemýšlím, asi to nikam nepovede." Čím více jsem nad tím bádala, tím víc mi to přišla jako blbost se té zrzce pomstít. Musím to vymyslet jinak a mnohem lépe. "Přivlastňují si mě magie, které... moc nespadají do boje." Řekla jsem trochu smutně a pak se zase posadila. Možná tohle byl můj úděl. Vidět, umět vyléčit a pomoct. A schovávat se v pozadí. Ale já jim ukážu. "Takže mé místo je asi jinde, než v bojovém poli." Na chvíli jsem se zahleděla bokem. Viděla jsem, že Frank se krčí v nějaké štěrbině mezi kameny, přičemž mu straka nedává pokoj.

Konečně jsem měla trochu více pozornosti. Zaujmout Zeirana bylo očividně těžší a těžší. Až do chvíle, kdy jsem se mu tak trochu zmínila, o mém momentálním stavu. Přidupnul mi ocas, ale nebolelo to. Ale přesto mě to lehce nadzvedlo. Bylo to totiž vůbec první gesto, které během našeho setkání udělal. Postavil se a díval se mi do očí. Ale ale... Olízla jsem si svůj nos. "Tobě na mě záleží," zazubila jsem se na něj. Jako by se vlastně vůbec nic nedělo. Ale musela jsem se nejspíš vrátit zpátky k věci. Kupodivu tohle téma ho hodně zajímalo. Já si ale splnila už svůj dávný sen z dětství. Ve kterém mě Zeiran ale vůbec nepodporoval. Ale já věděla, že nikde jinde nepatřím. Netoužila jsem poslouchat jiné vlky, kromě pár vyvolených, kteří si to zasloužili.
Nechala jsem se chvíli propalovat pohledem, který se odmítal podívat v tuhle chvíli jinam. "Nikdo mě nenavedl," začala jsem. "A ano, přidala. Konečně jsem našla Scara," řekla jsem mu hrdě. "A on mě přijal," a prý budu dobrou posilou, v té chásce co tam má. Měla jsem tu jeho lichotku ještě teď v hlavě. Setkání to bylo příjemné a já věděla, že určitě ne ani poslední. "Ti dva s tím nemají nic společného. Cestovala jsem s nimi sotva pár dní. Kdežto s porovnání s tebou to není ani deset procent času." Zamumlala jsem. Neustále mi předhazoval Noira a Dail. Copak v tom snad něco viděl? Něco mu vadilo? Proč pořád jen ti dva? "K Chaosu jsem se chtěla přidat už v dobách, kdy jsi mě od něj odrazoval. A někdo na tebe musí dávat pozor," rychle jsem se usmála. "Když máš teda jen Chaos." Brepta. Teď už mi nemohl udělat nic, jen si to vyslechnout a přijmout to. Věděla jsem, že z toho nebude mít radost. Ale trochu jsem doufala, že v tom uvidí i něco... lepšího.

Nebyl sám, měl Chaos. Pche, najednou! "Máš nejen Chaos," řekla jsem nenuceně. Nechtěla jsem to na něj vybalovat takhle. Doufala jsem, že mě bere něco víc, než jen pouhou přítěž a kouli u nohy. Ale očividně to ani nijak nešlo. Zvláštní, že si toho nevšiml. Třeba taková nána Merlin si mého pachu všimla hned a to jsem v Chaosu byla přijata pět minut. Heh... "A jen tak mimochodem, i já jsem už Chaos." Řekl jsem a zvedla při tom bradu. "A není to jen kvůli tobě. Ale kvůli mě." Očekával jsem, že teď nejspíš bouchne. Hodně mě tehdy od Chaosu držel dál. Ale jelikož se tady otáčí s tím, že má jen Chaos. A já jsem vlastně nic. Tak teď bych mohla být aspoň něco. Něco jako zklamání. Zastříhala jsem ušima. Scar se ale tehdy zdál být jako dobrý vlk. Udělal na mě dojem. A věděl o mně, hlavně díky Zeiranovi, jak se sám zmínil.
Zeiran musel být zrazen mockrát. Bylo mi ho vlastně i líto, proto chtěl teď všem ukázat, že na všechno mu stačí vlastní síla. Ale takhle to občas nefungovalo. "Tvoje zkušenosti potřebují asi nové zkušenosti. A neustále očekávat od někoho zradu musí být dost náročné." Dívala jsem se dopředu. To mu to mám ukazovat celý život? A pak jak mi bude tancovat na hrobě mi řekne - měla jsi pravdu. Ale to už asi neuslyším. Nakrčila jsem lehce nos. "A já ti stejně budu chtít ukázat, že někdo kdo tě nezklame tu může být. Ale ty to jen nevidíš." Pohodila jsem ocasem, který spadl Zeiranovi přes oči.

Narychlo mi ucukl koutek k úsměvu. "Možná někdy," pokrčila jsem lhostejně rameny. "Ale ne dnes." Zabodla jsem pohled k němu a při tom se z jeho výrazu snažila vyčíst i něco jiného, než zlobu a snahu mě odehnat. Aspoň jednu nepatrnou věc, která by naznačovala opak. Zeiran měl proslov o smečkách a o tom, jak je důležité jako celek být silný a kdo ví co všechno. Abych pravdu řekla, vypouštěla jsem to jedním uchem sem a druhým zase tam. Při tom jsem z něj nespouštěla zrak a jen ho sledovala. Vážně věřil tomu, že může být nejsilnějším vlkem na světě a žádnou skupinu nepotřebuje. Ale být navždy sám uvězněný ve vlastním těle taky nebyl zrovna med. Toužila jsem to nějak změnit, nebo mu to ulehčit. "Věřím tvému snu a věřím, že to dokážeš. Ale nevěřím tomu, že chceš být navždy sám." Řekla jsem. Jaký mám vlastně já sen? Vybírají si mě magie, které zrovna někoho neoslní. Nebo nezabijou, možná jen lehce pohmoždí a to jen ta nová země. A to není zrovna něco, co by mi zatím šlo. Možná ho můžu utopit. Přemýšlela jsem nad svým osudem. Všechny mé magie byly ale prospěšné spíš pro ostatní, nikoliv pro mě. Povzdychla jsem si, kdyby mi šlo o kejkách, nejspíš by mě zabil kde kdo.
Pak se objevilo něco, co mi zvedlo mandle a já udělala snad nejrychlejší pohyb ve svém lehoučce špekatém těle. Vyskočila jsem a při tom mu přicvakla ten čumák k zemi. "Ty víš jak mi polichotit, vážně. Zrada? Jaká zas zrada, já ti nic neudělala a snažím se ti celou dobu jen ukázat, že jsem tady pro tebe." Protočila jsem očima. Nebudu lhát, možná se mi líbilo těch pár sekund ticha, kdy Zeiran nemohl mluvit. Aspoň jednou jsem nemusela poslouchat - já jsem Zeiran, nezávislý na ostatních a nejsilnější na světě. "Oceníš vůbec něco, kromě vlastních kroků?" Pustila jsem ho a při tom si sedla vedle něho, přičemž jsem mu asi zasedla nějakou tlapu. Ale bylo mi to fuk, otočená k němu zády jsem se dívala na Franka. S takovou nebude mít za chvíli oko.

"Jsem ráda, že jsi se svými slovy smířeny, Zeirane." Řekla jsem mu na oplátku. Proč se tedy nesmíří s tím, že jsem sem přišla úplnou náhodou a zachránila ho? Není v tom náhodou taky nějaký osud? Mohl tady chcípnout a nechat se sežrat moly, ale bohužel se tak nestalo. Protože chtě nechtě mě bolely nohy až u samotné prdele, ale byla jsem tady. Není to k popukání?
Povzdychla jsem si. "Tvá řeč je tak upřímná," prozradila jsem mu ironicky. Pohodila jsem ocasem a při tom si přežvykovala nějaký kus trávy v tlamě, která mi tam nejspíš zůstala. "To nemůžeš nikdy zkousnout tu tvoji tvrdou slupku a říct něco od srdce?" Ignorovala jsem tu narážku na Noira a Dail. Každý jsme byli nějací. A já je měla svým způsobem ráda, byli to hodní vlci. Každý si tvořil svůj příběh. "Víš, že tebe bych umřít nenechala, i kdyby nevím co." Zastřihala jsem nepříjemně ušima a podívala se na úplně druhý konec. Jako bych tam snad viděla něco zajímavějšího, než byl Zeiran, Frank a straka na druhé straně.
Tmavý vlk se mě snažil odehnat, bohužel to nešlo tak snadno. Když jsem si po x hodinách konečně lehla. "K čemu ti bude status nejsilnějšího vlka, když každého od sebe odkopáváš?" Povzdychla jsem si. Jo, možná to byla slabina vědět, že má někoho na kom mu záleží. Ale já věděla, že někoho takového Zeiran má. Jen si to nechce připustit a bude mu to nejspíš ještě dlouho trvat. A i když já občas taky měla chuť ho kopnout do toho jeho xichtu, stejně bych to neudělala. Ale potřeboval otevřít trochu oči, je až moc zahleděný do sebe. Co se s ním stalo? Mimo to ti ten status asi nevyšel. Přesto já sama jsem ho za jeho sílu víc než obdivovala. Byl nejsilnějším vlkem, jakého jsem tady potkala.

Bádala jsem v hlavě, ve svém vidění. Viděla jsem tam tehdy jenom Zeirana a toho medvěda. Nikdo jiný tam nebyl, nebo jsem ho aspoň já nepovažovala za důležitého. Neměla jsem však prostor na to zareagovat. Zeiran měl svoji hrdost, kterou jasně dával najevo každou svou větou. "Ou, tak mi ještě vynadej za to, že jsem ti zachránila krk." Zamračila jsem se na něj. I nadále jsem ležela, ale už mi to nebylo pohodlné jako před chvílí. Bolest jsem nevnímala, momentálně jsem vnímala jen své poraněné ego. "Stačilo říct jen díky," nakrčila jsem nos a podívala se do boku. Frank se momentálně pral s tím opeřencem. Trochu prohrával. Ale pár sympatických facek tam padlo. Možná bude trochu vypelichaný, aspoň se nad sebou a svým tlustým zadkem zamyslí. Kdyby nebyl tak línej, možná by se jí mohl rovnat. V té chvíli se opět ozval Zeiran, naklonila jsem k němu hlavu. Cítila jsem ve vzduchu tu ironii v hlase. "To víš, dali jsme si na chvíli pauzu," zamračila jsem se. Vlastně mi ten zamračený xicht možná i zůstane. To si myslí, že se můžu bavit jenom s ním nebo co? Zamyslela jsem se na moment a vnitřně mě to dost poranilo. Takový uštěkaný rozhodně nebyl. "Nemohla jsem tě totiž najít," řeklo mé já lehce uraženě. Lehce - dost. "Očividně si měl, ehm napilno." Když jsem ho viděla naposledy byl v pohodě a pak se jen tak z prdele vrhne na medvěda, no problemo!

Moje magie, která pomáhala od bolesti ostatním se ovládala sama. Neuměla jsem to nijak ovládat. Bludičky ano, ty jsem rozehnala, ale jakmile se krev jednou dostala na ono místo, zpět už to vrátit nešlo. Musela jsem zkrátka bolest druhého jedince vstřebat. Mělo to výhodu. Necítila jsem tu bolest na plno jako poraněný, ale i tak to bylo dost cítit. Zeiran se svíral v bolestech a to nedělalo dobře mému oku. Kdyby tady ležel kdokoliv jiný, klidně i sestra, bratr, nejspíš by mi to srdce tak nervalo. Jako když tu ležel Zeiran, a mě v hlavě něco naskočilo.
Oddychovala jsem jako lokomotiva. Zeiran se vzpíral, ale bylo mu to prd platné. Hlavu jsem zase důstojně zvedla nahoru, i když grimasy se mi měnily rychle. “Ne? Který vůl se postaví před medvěda, co si tím chtěl dokázat?” Zavrčela jsem na něj. Buď jsem teď vypadala jako blázen, nebo jsem měla pravdu. To co jsem viděla na malém ostrově bylo vidění, které se zrovna dělo. A já viděla Zeirana stát před medvědem. “Zbláznil ses? Chtěl ses nechat zabít? Proč?” Zamračila jsem se. Vlk přede mnou už možná nepociťoval fyzickou bolest. Ale psychickou očividně určitě. Energii jsem mu vrátit nemohla, to chce čas. Pozorovala jsem ho s vážnou tváří, možná lehce chladně odtažitou. Copak myslíš jen na sebe?

// Dračí průsmyk

Franka jsem zase shodila ze svých zad a varovně se na něj podívala. Neměl by být přece takový lenoch, jeho pupek už vypadal, že čeká šesterčata. A to už bylo co říct, to jeho přežírání musí přestat. Jinak mu s takovou za chvíli praskne pupek. A pohyb by k tomu měl také dopomoct. Podíval se na mě tím svým typicky nafučeným xichtem. A já se v tu chvíli jen spokojeně odvrátila a šla dál. Při jakémkoli pokusu na mě vyskočit jsem cukla. Pohyb chlapče, dělá divy. Poslala jsem mu myšlenku a při tom jsem procházela dalšími horami. Neměla jsem úplně danou cestu. Vlastně jsem zrovna přemýšlela nad tím, kde by bylo fajn trochu zakotvit. A vybudovat si své osobní místo. Netušila jsem, kde má úkryt Chaos a tak jsem neměla místo, kam bych se jednou za čas mohla vracet a odpočinout si.
Když v té chvíli jsem ucítila známý pach, s příměsí krve. Zamračila jsem se. S Frankem jsme si vyměnili pohled a nakonec jsme přidali do kroku. Co... Zdejší vzduch už byl krví nasycen poměrně dost. Proto jsem dostala strach, co se mohlo stát. Rvačka? Někdo na něj zaútočil? Nebo jen blbá náhoda? Mé tělo už po boji bylo celkem spravené. Rány i ty co jsem do sebe vsákla z Mielei byli pryč. Možná zůstala jen nějaká modřina schovaná pod srstí.
Frank byl na vyvýšeném místě a zběsile při tom mával tlapkama. Všimla jsem si toho a ihned se dostala na oné místo. Viděla jsem Zeirana máčet se v potoce vlastní krve. Nebyl to hezký pohled a ihned mě to zasáhlo. Přistoupila jsem k němu a začala kolem něj čenichat. Nosem jsem mu přejela po tváři, abych zjistila jestli aspoň trochu vnímá. Tak jo, magie dělej něco! Ovládáš se sama. Zamyslela jsem se. Ale nic se nedělo a já netušila proč. Kolem mě naskočily bludičky, ale po nich jsem se jen ohnala. Rány byly až moc velké na to, aby to nějaká tahle podivně tancující magie zvládla. Potřebovala jsem svou krev, se kterou se o bolest už Zeiran nemusí starat. A já jako správná žena to přece ustojím. Jenomže jizvy se odmítaly otevřít. Nakonec jsem do vlastní nohy kousla, abych je donutila něco dělat. V té chvíli se i ostatní otevřely a po nohách mi stékala vlastní krev. Ta si velmi rychle našla cestu k ránám. Ihned jsem cítila v jakém rozmezí ty rány jsou. Bludičky měly taky něco do sebe, ale jen decentně. Zasyčela jsem a o krok ustoupila. Zeiranova rána na žebrech se pomalu zavírala a krev se mu hrnula zpátky do těla. Kdežto já jsem to cítila v plné parádě. Lehla jsem si a položila hlavu na zem. Ani jsem netušila kde vlastně ležíme. Byla jsem z toho tak rozhozená, že jsem si nevšimla ani jezera, ani známých hor. Frank k tomu všemu přihlížel, jako by nás měl teď oba ztratit. "Blázne," řekla jsem jediné slovo za těch několik minut. Jakmile už zůstala jen bolest a má krev se vracela zpátky, věděla jsem, že je konec. A mě bude stačit tu bolest na pár dalších hodin snášet.

// Severní hory

Dlouhý zívanec mi dával trochu najevo, že bych měla zpomalit. A možná si trochu odpočinout. A to pořádně. Těch pár hodin na pláži mi nestačilo. I když mému věrnému příteli očividně jo. Byl plný energie a já si užívala jeho společnost. Prolezla jsem kolem průsmyku a hledal cestu k druhým horám. Moc se mi do samotného průsmyku nechtělo. Brala jsem to jako léčku pro vlky bez inteligence. Lehké cíle, které by se dali jen potrápit. Ale na to jsem asi ani já nebyla. I když čas od času jsem potřebovala upustit páru. Uměla jsem to ale i jinak a mnohem lépe.
Konečně jsem našla ten správný otvor, kterým jsem se mohla dostat nahoru. Škrábala jsem se po strmé skále. Frank se mě držel za srst, očividně tohle nebylo ideální prostředí pro něj. Za pár sekund jsme se ale dostali nahoru. Zadýchaně jsem se ohlédla, jestli nás někdo v černé tmě nesleduje. Ale ani pachem to nepřípomínalo nic, čeho bych se měla já obávat.

// Jižní hory

// Ostříží zrak

Napřímila jsem se, když mé tělo konečně dorazilo do hor. Chvíli jsem se zaposlouchala jen do zvuků přírody. Abych si byla jistá, že cesta bude volná. V horách se ukrýval kdejaký medvěd, nebo puma. Pořádně jsem nasála zdejší pachy, něco ve vzduchu však viselo. Proto jsem se držela stranou a opatrně našlapovala. Pokud jsem na ně nechtěla narazit, měla bych přidat do kroku a důkladně za sebou zametat stopy.
Frank seskočil zase na chvíli dolů a rozhlížel se. Jako surikata se občas postavil na zadní, aby lépe viděl. Ale spíše to vypadalo komicky, než aby to nahánělo hrůzu. Nestihla jsem do něj ani narazit, držel si odstup. Tak jo. Nakonec jsem se nechala jeho hrou unést a rozběhla se v jeho patách. Oba jsme se naháněli, ale z jeho strany to bylo rozhodně víc cool. Uměl běžet i po stěně a to už bylo co říct.

// Dračí průsmyk

// Rokle

Co bylo zvláštní na celé té cestě? Všude jsem ještě cítila vlastní pach. Tudíž tady tyhle cesty nebyly příliš oblíbené u zdejších obyvatel. Vyhovovalo mi to. Ještě tak potkat bandu tupců, kteří se budou ptát na cestu. Nebo tak něco. Znechuceně jsem odvrátila na moment zrak. Tady na louce jsem měla plno vzpomínek na své dětství. Ta nostalgie mi ovšem nedělala úplně příjemně. Je toho moc, proč jsem vůbec tady? Na hlavním ostrově je asi líp. Tady je to moc emotivní. Zamířila jsem dál.
Přes louku jsem se blížila zase k horám. Tam jsem kdysi lovila toho kamzíka s Noirem a Dail. Ale už to bylo dávno. Nejspíš s každým ze zdejších míst jsem něco už zažila. Dobré i špatné věci. Uvědomila jsem si. Nostalgie by se dala krájet, stejně jako má pochmůrná nálada. Pokaždé mi to dělalo to samé. Nálada spadne pod bod mrazu a já s tím nemohla vůbec nic udělat.

// Severní hory

// Nejvyšší hora

Na prahu rokle jsem se zastavila a pohlédla níže. Hluboká díra, do které jsem hodila kámen padala celkem dlouho. Byla jsem na té hlubší straně a netoužila spadnout dolů. Proto jsem o krok ustoupila a vždy si dávala pozor, abych byla v dostatečné vzdálenosti od ní. Kdyby se strop chtěl náhodou propadnout, nebo mě sklouzla jen noha. Nejistě jsem přešlápla a vyhledávala tu nejjednodušší cestu.
Frank se ani nepokoušel slézt dolů, za což jsme mu byla vděčná. Ještě ho tady někde v nějaké štěrbině lovit. To by mi akorát tak scházelo. I když by si možná poradil. Ale to bylo jen v případě, že bych ho chtěla důkladně potrápit. Zastříhala jsem ušima, někde v dálce jsem slyšela vytí vlka, nebo šakala. Nebo něco na ten způsob. Možná tu někde byla i malá smečka. Kromě té smradlavé v Daénu. Hm.. Nerušeně jsem však šla dál, aniž bych přidala na tempu.

// Ostří zrak

// Červená louka

Už by mohl naskočit zase nový den. Ta nekonečná tma mě zabijí. Zamlaskala jsem a chvíli sledovala oblohu posetou hvězdami. Kéž bych tak mohla hýbat s časem. Hned bych si to užila trochu více. Vítr ještě sem tam útočil, ale já teď byla schovaná za velkou horou. Takže mi to hrálo do karet. Pohybovala jsem se v nížinách, snažíc se na sebe nijak neupozornit. S Frankem jsme cestovali potichu a nechtěli na sebe nijak upozorňovat. Hora bývala domovem nejednoho většího predátora. A já se netoužila zrovna teď s někým setkávat. Měla jsem svých starostí dost.
Ohlédla jsem se přes rameno zpátky na červenou louku. Tu ozařoval měsíc. V dálce už možná i svítalo, nebo se mi to zdálo? To je jedno. Otočila jsem se zpátky a zamířila k rokli. Věděla jsem, že budu muset svou cestu hodně strouhnout, abych nespadla do těch podivných katakomb.

// Rokle

// Sněžné tesáky

Vkročila jsem do prázdného a bílého prostoru. Na tohle cestování jsem si už zvykla a tak jsem v tom neviděla žádnou vědu. Jakmile jsem oči znova otevřela a ucítila pevnou půdu pod nohama, byla stále hluboká tma. Na pár sekund mě to světlo ovšem oslepilo a já si jen těžko zvykala. Zvedla jsem hlavu a rozešla se dál. Frank měl trochu zpoždění, objevil se tu o pár sekund později. Ihned mi skočil po ocase a škrábal se zase nahoru. Nejspíš byl jeho lov na světlušku neúspěšný. Ale žádná škoda, musel být najezený až až.
Procházela jsem loukou dál. Ve vzduchu jsem i nadále cítila něco, co mi připomínalo bezpečí a domov. Ale nechtěla jsem se po tom pídit. Mohla to být i jen pouhá představivost. Přece jen nedaleko odsud jsem se narodila, nejspíš jsem tyhle místa měla vštěpené v hlavě. A nebo taky ne. Pokrčila jsem rameny. Byla jsem zastánce toho, že co se má stát stane se. A pokud bych na ni měla narazit, tak také narazím.

// Nejvyšší hora

// Zubří pláň

K horám mě to doneslo poměrně rychle. Měla jsem nasazené i rychlejší tempo. Tělo ale za chvíli cítilo drobnou bolest ze stran tlapek. Cestovala jsem vkuse už několik hodin. A nebyla jsem zvyklá takhle tělo pořádně rozhýbat. I když Wu mi dal do těla mnohem víc. Měla bych se šetřit. Nikdy jsem netušila, co na mě může v okolí vyskočit za individuum. I když bych si z většinou obyvatel Moisu poradila už teď. A nakopat pár egoistických prdelí, to bych měla mít na denním pořádku.
Frank seskočil a běžel někde přede mnou. Myslím, že zrovna naháněl světlušku, které přestával fungovat svítící zadek. Musela jsem se nad tím na lehko usmát. Vypadal vážně k sežrání, doslova. Ale nebyla jsem ten typ, který by jedl své kamarády. Obzvlášť ne ty, na kterým mi takhle moc záleželo.
Konečně jsem viděla nahoře tu svítící věc. Portál, ke kterému jsem měla namířeno. Opět na malý ostrov, brouzdání světem nebylo zase tak špatné.

// Červená louka