Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Bašta

Všude panovalo příjemné ticho. Začínala jsem si na to zvykat, i když nějaký ruch bych zase uvítala. Sice to bylo občas nebezpečné. Pohlédla jsem při té vzpomínce na své přední tlapky. A jindy bych se z výpravy třeba nemusela vůbec vrátit. Ale... mělo to něco do sebe. A já už opravdu chtěla najít Zeirana a vyzkoušet mu ještě jednou prohrabat se v hlavě. Třeba bych tam možná našla něco, co bych potřebovala zjistit. Jenomže kde se ten Havran může schovávat? Měla bych být na něj naštvaná? Nebo je on na mě? Tyhle ostrovy může znát mnohem detailněji než já. A mít tak zákoutí, ve kterých bych ho ani nemohla najít. Nebudu si nad tím lámat hlavu. Zavrčela jsem. Pokud ho mám potkat, tak ho potkám. Stejně si potřebujeme něco vyříkat z očí do očí. A takhle na sebe hrajeme jen nějaké hry.
Na to jsem neměla absolutně náladu. Toužila jsem více zkoumat hlubiny Chaosu. Když už jsem konečně našla tu pravou rodinu.

// Sněžné tesáky

// Mělká pláž

Když jsem pod nohama ucítila zase trávu, trochu jsem si oddychla. Ten prokletý písek za chvíli opadne a já už budu zase čistá. Kam se vůbec moje srst hodí? Do jakého ročního období? Bádala jsem v hlavě. Do zimy my zapadal možná tak můj zadek. Ta hnědá by se možná dobře schovávala v barevném podzimu? Zkrátka a dobře nikam. Povzdychla jsem si. Možná se mi má srst už tolik nelíbila a chtělo to změnu. Ale když já jsem se s ní narodila. Nechtěla jsem být takový rozmazlenec, jako třeba Mielei. Která se nechala upravit celá. Takhle si jí nikdo pamatovat ani nebude. Pokud bude měnit kožich každý rok, možná jí někdy ani nepoznám. Pach nepach. Ale tvá rodina je jinde. Projelo mi hlavou. Byla jsem si toho vědoma. Ale sestru jsem měla jenom jedno. A zdálo se, že by nemusela být úplně nejblbější.
No, nechala jsem tohle ošemetné téma být. Za chvíli jsem viděla siluety hor, ke kterým jsem také přidala trochu více do tempa.

// Zubří pláň

Po několika hodinách odpočinku a sledování přílivu a odlivu jsem pomalu zvedla zadek. Frank byl vyspaný, nějak ho ta cesta do bažin zmohla. A tak jsem do něj ještě šťouchla čumákem, aby se dal pořádně dohromady. Čas vyrazit. Zastříhala jsem ušima sem a tam. Voda se pomalu přibližovala i k nám. A já neměla úplně náladu se ve vodě rochnit jako prasátko.
Proto jsem se otočila a zamířila pryč z pláže. Ten písek mě už dost dlouho štval na to, abych se dala do pohybu. Frank mi mezi tím vyskočil na záda. Už podobně jako já aspoň velikostně dospěl. Což mi dělalo konkrétní radost. Roste se mnou. Nedokázala jsem si to bez něj představit a doufám, že mi bude dělat společnost ještě několik následujících let. Stejně jako i jiní přátelé, on byl něco jako moje druhá půlka. Nebyla jsem si jistá, jestli měl vůbec někdo takový vztah k petovi jako já k Frankovi. Jo, sice jsem mu občas nadávala a nechovala se k němu úplně nejlíp. Ale kdykoliv jsem potřebovala, byl tu pro mě. A toho jsem si nadmíru cenila.

// Bašta

// Mangrovy

Protáhla jsem se pod jedním z divně rostlých stromů. Spodní část těla jsem měla kompletně od bahna. Nedělalo mi to radost. Ale měla jsem ten dar samočistící srsti, do rána to ze mě opadne. Ťapkala jsem si to dál, snažíc na sebe nijak neupozorňovat. Půda byla nasáklá vodou a všude se to hemžilo kalužemi. Krokodýlů tu mohlo být opravdu hodně. Proto jsem odsud chtěla co nejdříve vypadnout. Ale dám si to na seznam, souboj s krokodýlem. Může to být zajímavé. Snažila jsem se přijít na to, jak bych na něj útočila.
Když v tom jsem vyšla ze smradlavé bažiny a přivítala mě pláž. Zvědavě jsem naštelovala uši kupředu. Frank opět slezl a začal se v písku válet. Jak já bych to jeho nadšení s chutí brala. Ale já písek absolutně nesnášela. Zamračila jsem se tedy a zůstala sedět dál od vody. Tak to je asi konečná. Uvědomila jsem si. Je možné, že jsem na něco zapomněla? O tom jsem šeredně pochybovala. Splnila jsem svůj úkol. Ale stále jsem potřebovala zaměstnat hlavu. Nepochybovala jsem o tom, že ještě budu cestovat. Ale chvíli bych si mohla užít přece jen tu. Frank se tvářil spokojeně a tak jsem ho nechala být. Jen jsem ho se zájmem pozorovala.

// Bažiny

Ostrůvky všude, kam jsem pohlédla. Mezi nimi rostly stromy. Nakrčila jsem nos a podívala se na Franka. Ten se ode mě odrazil a dopadl na jeden ze stromů. Ihned se šplhal kdo ví kam. Jako vážně? Naklonila jsem hlavu na stranu a při tom protočila očima. A tak nezbývalo nic jiného, než si namočit tlapky, chtě nechtě.
Některé ostrůvky byly písečné, ale nezdálo se, že by se až sem dostali krokodýli. Aspoň ne tam, kde jsem byla. Přesto to byla zvláštní oblast. Co bych dělala, kdyby na mě některý naběhl? Vlastně bych asi ztuhla hrůzou a nevěděla, co mám dělat. Přemýšlela jsem a lámala si nad tím hlavu. Nevyrovnanost jsem poznala až teď. Bylo to tím, že má mysl dospívala? Nebo se s tím potýkal každý mladý vlk? Potřebovala jsem ho nad sebou.
Ale chtěla jsem dělat i vlastní rozhodnutí. A tohle bylo jedno z nich. Věděla jsem, že za chvíli jsem prolezla ostrovy komplet celé. Kromě tajných šmajchl úkrytů osobních vlků. Ale nemusela jsem vidět všechno. Něco se snad nepočítalo. Frank si tady celkem užíval, líbilo se mu tady. A tak jsem chvíli stála na jednom z ostrůvků a sledovala ho. Ta dětská radost byla dokonalá. Možná bych se na něj dokázala dívat pořád. Ale chtěla jsem ještě jedno místo objevit. A pak si můžeme pořádně odpočinout. Mrkla jsem na něj a kývnutím hlavy mu naznačila, že je čas abychom šli.

// Mělká pláž, přes Baštu

// Zlaťák

Přešla jsem po krátké louce, která mě zavedla do velmi aromatické oblasti. Zamračila jsem se. Tady jsem určitě ještě nebyla, nebylo mi to nijak známé. Proto jsem našpiclovala uši kupředu. Můžou tady být predátoři, se kterými jsem se ještě ani nesetkala. Což mě trochu děsilo, ale zároveň mě to nutilo to zjistit.
Frank se mi držel na zádech jako klíště. Nedivila jsem se. V seznamu byl hodně nízko a sežralo by ho kdeco. Navíc to byl docela posera. Stačilo jedno malé zaškobrtnutí a cítila jsem jeho drobné tlapky na kůži. Tak moc se držel. Byl až k popukání, jak se bál.
Já jsem taková ale nebyla. Milovala jsem zjišťování nových věcí. Přitahovalo mě to víc, než bych si dokázala kdy představit. Možná jsem už dosáhla toho, čeho jsem měla, ale chtěla jsem víc. Touha po tom přitáhnout k sobě nemožné. A pak se hrdě podívat někomu do očí a říct mu - ty jsi tady ta nula. Měla jsem našlápnuto k vrcholu, i když cesta je ještě dlouhá. Něco v bažině se hýbalo. Přikrčila jsem se a sledovala. Byl to krokodýl. Nikdy jsem ho na živo neviděla, proto mě to i trochu sebralo. Zírala jsem na něj, měl obrovskou tlamu a těch zubů. Nahoře vřískaly opice, očividně tady neměli klidnou noc. Zvedla jsem hlavu a raději se odsud snažila dostat někam dál. Jako bych čekala, že na konci téhle cesty bude duha s kotlíkem zlata.

// Mandgrovy

// Bašta

Psychiku jsem měla rozpitvanou na několik kusů. Nejistě jsem našlapovala. Zatraceně vzpamatuj se. Zavrčela jsem si pod nosem. Nedokázala jsem se na nic plně soustředit. Ale bylo to víc než nutné. Takhle jsem nemohla vypadat. Byla jsem vlčice, Scallia. Jsem dcera hrdé Nyctei. A členka Chaosu, prahla jsem o tom od dětství. A teď se sesypu jen proto, že mám kolem sebe... Protočila jsem očima. Nejraději bych něco roztrhala, ale jak na potvoru tady v okolí nic nebylo. Frank zamířil k nedalekému jezeru a tak jsem ho ochotně následovala a také se osvěžila. Voda byla příjemná. Jezero mělo podivnou barvu. Nebylo to nocí, odráželo noční oblohu, ale celkově to mělo zlatý nádech. Mohl za to ten zlatý les? Najednou tady bylo všechno zlaté. Protočila jsem očima. Až si tu někdo založí černou smečku, bude tu černý les i jezero? Zamyslela jsem se. Přišlo mi to dost klišé.
Kopla jsem do Franka. Ten byl ihned v pozoru, kupodivu mou pochmůrnou náladu dneska trávil celkem dobře. Vyskočil mi na záda a nechal se tak nést. Za dnešek si tak kilo zhubnul, to co si sežral. Měl tendence se přežírat, ale byl to jeho život. Nikoliv můj. Ani já nebyla zrovna kost a kůže, robustní tělo tomu jasně dominovalo. Ale on být tlustej nemusel, byl lasice. Každý gram na něm byl vidět. Nevnímala jsem moc přítomné pachy, spíše vůbec. Zamířila jsem pryč od jezera.

// Bažiny, přes Baštu

// Zlatý les

Olízla jsem si nos. Plánina, která sídlila hned vedle smradlavé smečky voněla příjemně. Doufala jsem, že zahlédnu nějaké chutné zvíře a dokonce se mi to i podařilo. Nedaleko odsud byl divočák. Opět mi projel proud energie tělem. Tohle zvíře jsem nikdy nelovila. Chrochtalo a dupalo. Nebylo rozhodně tiché zvíře.
Raději jsem ho obešla. Nejspíš bych ho dokázala setřást, ale nechtěla jsem tu rvačku riskovat. Aspoň ne dnes. Už i tak jsem byla po cestě dost unavená. A tohle by mi chybělo, honička s divočákem. To by nemuselo dopadnout dobře. Jak bych pak vypadala? Ale neměla bych mít strach z divočáka, takhle se Chaosan nechová. Chaosan, který chce udělat pořádnou kariéru jednou. Což se mi na jednu stranu daří. Možná bych mohla potrénovat tu magii vidění. Mohla bych vidět třeba mámu? Jestli tam byla? Nebo Noira? Nebo... nebo mám jen hlavu zamotanou díky Zeiranovi? Netušila jsem, potřebovala jsem s ním nutně mluvit. A zeptat se ho, co to mělo vlastně znamenat. Zda-li jsem viděla něco co se stalo, nebo to bylo jen něco.. výplod mé fantazie. Zavrtěla jsem hlavou, nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Neměla bych ani přemýšlet. Dneska se to nehodí.

// Zlaťák

// Zubří pláň

Doufala jsem, že narazím na les, ve kterém si trochu odpočinu. Ale jakmile jsem vkročila do tohohle, něco bylo jinak. Napřímila jsem se a chvíli jen stála a čuchala. Chtělo to trochu více světla, ale při pozornějším zkoumání jsem viděla zlaté listy. Ale ale... Zasmála jsem se. Jaké klišé, pamatovala jsem si z dětství, že někde tady mohl les být. Ale potřebovala jsem si vzpomínky trochu více probudit. Nechtěla jsem jít až k hranicím lesa. Podle pachu jsem se orientovala celkem dobře. A když už nic, nechám jim tu svůj pach. Chaos všude a Chaos navždy. Byla jsem na něj hrdá. Na své bratry a sestry. I když jsem většinu ještě neznala. Jednou to ale přijde a já jim zatočím ještě hlavy. Zasmála jsem se.
Něco ve mě bylo, něco co bylo špatné. Ale nikdy se to plně neprojevilo, aspoň ne v brzkých letech. Teď to bylo ale jiné. Kolik mi bylo? Rok a půl asi? A stále sílím. Potřebovala jsem ale nad sebou vedení, ale ne jen tak někoho. Potřebovala jsem jeho. Špína a zkáza. Převrácená mysl. Oklepala jsem se a šla odsud pryč. Ještě jsem jim nechala krásný, voňavý dárek na hranici.

// Bašta

// Tichá zátoka

Nohy mě už začínaly brnět, aby ne po takovém dlouhém výšlapu. Noc byla dneska obzvlášť dlouhá. Pohlédla jsem směrem k nebi a při tom se usmála. Hvězdy mě i nadále vedly. Bylo to kouzelné a krásné zároveň. Viděla jsem už spoustu spadnout. Magie vidění se nadále neukazovala, ani nijak neprojevovala. Za což jsem byla ráda. Nebyla jsem si totiž jistá, jestli se to skutečně stalo, nebo jsem se stala jen obětí nějakého vola.
Potřebuji více poznat sama sebe. Jako kdybych luskla prsty a já se probrala. Byla jsem na pláni. Vzpamatuj se! Zavrčela jsem na sebe. Přestala jsem zase vnímat své okolí. To byla známka únavy a zároveň toho, že se hlava snaží převzít velení. Ale takhle to u mě nefungovalo. Frank šel celou dobu po svých. Musela jsem se před ním uklonit. Takhle dlouho po svých nešel snad nikdy. Přede mnou byl velký les, ve tmě nebylo poznat zlaté listy. Ale jakmile dojdu blíž, nebude pochyb. A tak jsem vkročila dovnitř. Nebála jsem se, proč taky? Stejně tam nežil nikdo, kdo by se mi mohl rovnat.

// Zlatý les

// Sněžné Tesáky, přes Mlžné pláně

Scházela jsem dolů a ani moc nevnímala, co se děje. Chtě nechtě jsem nechala ovládnout emocemi a myšlenkami. Někde tady jsem prolézala tu mršinu. Bylo to jako prašť a uhoď. Když jsem to nepotřebovala, nějaká vzpomínka na mě vykoukla. Cítila jsem se dost dotčeně, ale nebylo se čemu divit.
Zatla jsem zuby a šla dál. Vzpamatovala jsem se až ve chvíli, kdy jsem stoupla do vody. Zvedla jsem hlavu a rozhlížela se. Co se to... Zmateně jsem se začala rozhlížet. Došla jsem k nějaké zátoce. Odsud šla před tím ta záře, ne? Uvědomila jsem si. Teď už tu ale panoval převážně klid. Možná to nějací vlci zvládli a proto jsme si teď mohli užít oblohu posetou hvězdami. Jak milé.
Chvíli jsem se rozhlížela, než mě napadlo zaměřit se na pachy. Něco tady nesedělo, jeden.. nedávný tady byl. Nakrčila jsem proto nos a rozhodla se jít dál. Když on takhle, tak já takhle. Tuhle část tak dobře prozkoumanou nemám. Ohlédla jsem se směrem, kde měl být kdesi ten prašivý zlatý les. Odkud byla ta frnda připomínající krávu.

// Zubří pláň

// Červená louka

Když jsem znova otevřela oči, byla jsem na druhém ostrově. Pořádně jsem zaryla drápy do skály, abych si tím mohla být jistá. Mžouravě jsem se snažila zvyknout si z té záře zase na tmu. Chvíli to trvalo, než se zrak zcela ustálil.
Cítila jsem ve vzduchu pach, který mi dokázal vrýt krev do žil. Smrad z Daénu. Zamračila jsem se. Mohl by někdo ten les srovnat se zemí a já doufala, že to budu jednou já. Budu stát za útokem století, jen ho pořádně promyslet. Což by neměl být problém. Na tohle jsem byla celkem nadaná. Nepochybně to zvládnu levou zadní. Pokračovala jsme ze strmého kopce dál. Opět se mi vrývalo do hlavy spousta vzpomínek. Všude jsem viděla ale jen jednoho vlka. To on stál za mým dětstvím. A teď byl bůh ví kde. Ani jsem mu nestačila poděkovat, nebo mu vynadat za to, že se mi tak dlouho vyhýbá. Bylo to zkrátka fiasko.

// Tichá zátoka, přes Mlžné pláně

// Palmová pláž

Ještě naposledy jsem si namočila tlapky, abych se zbavila toho otravného písku. Pak už jsem se škrábala směrem k louce. Tam mi do nosu udeřil známý pach, ale neměla jsem moc času ho najít. Navíc jsem netušila, jestli je to opravdu ona. Frank běžel přede mnou a já se rozhodla ho trochu prohnat. Zavrčela jsem na něj a snažila se ho zašlápnout. Ten pupek musí shodit, byl strašně tlustý a už to nebylo ani pěkné. Nebyla to ta roztomilá malá lasička, která ke mě jednou přicupitala. Byl to lasičák s pivním pupkem, protože jen žere a nechává se vozit. Otrava.
Mířila jsem k portálu. Chtě nechtě jsem se tam chtěla dostat co nejvíc. Čekala mě poslední štace míst, kde jsem ještě nebyla. Nebo aspoň né důkladně. Je třeba to zvládnout, abych byla spokojená a mohla se považovat za mazáka. Ušklíbla jsem se. A tak jsem trochu více přidala do kroku. Jakmile jsem uviděla záři, věděla jsem, že jsem na správném místě. Ještě jednou jsem se ohlédla v domnění, že bych jí aspoň zahlédla. Ale při té tmě to bylo nemožné. Možná tady už ani není. Povzdychla jsem si a šla dál.

// Sněžné tesáky

// Nejvyšší hora, přes Červenou louku

Šla jsem po kraji louky, přidala jsem trochu do klusu, abych se hnula. Frank opět upozornil, že něco zahlédl. Tuhle louku jsem přecházela už tolikrát, ale tohohle jsem si nikdy nevšimla. Byla to pláž. Zvědavě jsem se k ní hned přikradla. "Víš jak to mám s pískem." Zamračila jsem se a chtěla se otočit a odejít. Ale Frank se rozběhl vstříc písku a začal se v tom válet. Tohle nebylo nic pro mě. Nesnášela jsem ten pocit, kdy ten písek se zaboří mezi prsty na tlapkách. Bylo to víc než kruté, víc než hnusné. Víc než bych dokázala strávit. Nepříjemně jsem stáhla uši k tělu, přesto jsem šla dál. Musela jsem kus i přeplavat, abych se sem dostala. Počasí nebylo přívětivé, ale nepršelo. Spíše jen foukalo a díky čisté obloze jsem viděla, kam se musím dostat.
Povedlo se to. Tak jo, ale tím to hasne. Pokynula jsem hlavou směrem k Frankovi. "No tak Franku, je spousta hezčích míst." Zvolala jsem na něj, nebo spíše zavrčela. Neměla jsem tu jeho rozpustilost ráda. Možná mi ho Wu dal za trest, abych byla permanentně nasraná, protože si dělá co chce. Ale Zeiran to měl podobně, jeho straka měla taky svou hlavu. Možná to mělo svůj účel.
Chvíli jsem tam jen tak stála a pozorovala okolí. Nakonec jsem se ale sebrala a hrnula se k vodě zpátky. Frank měl jedinečnou příležitost na mě naskočit, abychom se dostali na druhý břeh. Nepromarnil ji. Ucítila jsem, jak mě drží za ocas. A tak jsme plavali zpátky k louce.

// Červená louka

// Katakomby, přes Rokli

Hned ze mě opadl pocit nejistoty, když jsem ucítila čerstvý vzduch. Ohlédla jsem se zpátky na katakomby a letmo se s nimi rozloučila na pěkně dlouhou dobu. To byla jízda. Zavrtěla jsem hlavou a šlapala si to cestou nahoru do prudkého kopce. Tělo už mi pomalu vypovídalo službu, ale já věděla, že ještě nemůžu skončit. Půjdu dokud nepadnu. Když to udělám dřív, mou mysl zahrnou otázky a emoce. A na to jsem nebyla teď stavěná. Chtěla jsem se odsud hlavně dostat. Objevila jsem spoustu nových míst, ale určitě ještě pár z nich uvidím. Zamyslela jsem se. Pokračovala jsem roklí dál vzhůru. Za chvíli mě přivítala vysoká hora.
Vzpomínky se vracejí. Ten sentiment byl zákeřný než kdejaký vlk. Toužila jsem po tom, abych zapomněla. Abych si nic nepamatovala a nemusela tak vzpomínat na různé detaily, které jsem kdy prožila. Už to bylo dlouho. A nové vzpomínky je třeba také ukládat.

// Palmová pláž, přes Červenou louku